Slovník české hudební kultury 

Slovník české hudební kultury

Portál Centra hudební lexikografie při Ústavu hudební vědy

Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
 
A B C Č D E F G H Ch I J K L M N
 
O P Q R Ř S Š T U V W X Y Z Ž  

» řada «

hudebně teoretický termín, zaváděný v názvosloví dodekafonie

Výraz řada (resp. série) je tu ekvivalentem německého termínu die Reihe. Řadou se v dodekafonii rozumí základní způsob organizace tónových výšek, konkrétně série vyčerpávající všech 12 tónů chromatické stupnice. Řada udává posloupnost tónů, jež mají být v závazném pořadí vyčerpány do nového nástupu (při konstrukci řady se za nevhodné pokládá použití samotné chromatické stupnice, pořadí tónů kvintového a kvartového kruhu, rozložených akordů a intervalových spojení připomínajících diatoniku). Kromě tónové posloupnosti jsou základním tvarem dány též intervalové vztahy, jejichž strukturační význam postupně vzrůstá v průběhu dodekafonické kompozice. Historicky znamenalo uplatnění řady reakci na vývojovou situaci danou posledními výhonky vrcholného romantismu i atonální tendencí expresionismu. Přesycenost tercovými vztahy vedla k preferenci kvartových postupů a k uvědomění využitelnosti všech 12 tónů, které nabývaly povahy východiska tematického materiálu (A. Schönberg: Komorní symfonie, op. 9). Řada v schönbergovském pojetí nahrazuje téma a na rozdíl od něj nabízí ve zhuštěné podobě prakticky všechny intervalové vztahy a tónové posloupnosti (tzv. Vorformung). Dodekafonická řada vystupuje ve 4 legitimních tvarech, pro něž se razí názvy originál či základ (německy Grundgestalt, též Reihe), rak (Krebs), inverze neboli převrat (Umkehrung) a račí inverze (Krebs der Umkehrung). Každý z těchto tvarů je jedenáctkrát transponovatelný, čímž vzniká z 1 řady soubor 48 tónových komplexů. S rozvojem dodekafonie dochází k dalšímu obohacování zavedením kvartové a kvintové proměny, jakož i aplikací dalších postupů permutační techniky. Obvykle se uvádí, že z 12 tónů lze vytvořit 479 001 600 možných sledů, musíme tu ovšem počítat se značnou redundancí. V českém prostředí se v meziválečném období objevily spíše jen nepřímé reflexe problematiky řady a souvisejících technik. R. 1920 komentoval L. Janáček při studiu Schönbergovy Harmonielehre pasáž, v níž se uvažuje o možnosti akordu obsahujícího všech 12 tónů. Svérázný vztah k dodekafonii si vytvořil A. Hába, v jehož dvanáctitónových polích není ovšem pořadí tónů vázáno schönbergovskou sérií. Dílčí informace přinášel čsp. Der Auftakt, dále reagoval na problematiku řady list Klíč 2, 1931 - 1932 (č. 6), kde byl uveřejněn rozsáhlý materiál o A. Bergovi (přispěli sem zvl. A. Hába a M. Očadlík). Zájem o tyto otázky se pak obnovil koncem 40. let. Zásadním způsobem se česká hudební tvorba a teorie vyrovnává s fenoménem řady až od 50. a 60. let, přičemž vzhledem k relativní opožděnosti dochází k zajímavým řešením (kom-binace dodekafonické řady s mody, tvoření řady s méně či více než 12 tóny, aplikace serijní práce na modální terén atd.). Z výrazných českých koncepcí lze uvést výzkum všeintervalových řad (E. Herzog), teorii tónových skupin (A. Piňos), dvanáctitónové mody M. Ištvana a A. Piňose apod. Na pomezí jazzu a Nové hudby se objevily některé charakteristické aplikace řady, když se počátkem 60. let podařilo P. Blatnému přesvědčivě hudebně využít ty útvary, jež bývají zpravidla teoreticky odmítány (kvartový kruh, kvintový kruh, chromatické stupnicové postupy či kombinace jejich výseků). K bibliografii srovnej dodekafonie a tónová skupina.

Lexikografie
Malát 5, s. 296. Riemann III, s. 788. MEH, s. 452. [MŠ]


 
© Webdesign tvorba WWW Firmadat