Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

OlympicTisk


Charakteristika: Pražská rocková skupina

Datum narození/zahájení aktivity:0.0.1960
Text

Olympic, pražská rocková skupina, jejíž historie se odvíjí od nástupu rock´n´rollu v bývalém Československu.
 
Vznik nejstarší české rockové (podle vžité terminologie v 60. letech „beatové“) skupiny měl předehru v otevření divadelního klubu Olympik ve Spálené ulici v Praze, který byl od 16. 11. 1960 jedním z center pražské kultury mladých. V rámci tzv. text-appealů dvojice Miloslav Šimek a Jiří Grossmann zde vystupovaly kytarové skupiny s proměnlivými názvy i obsazením, mezi nimiž se 1963 z iniciativy hráčů instrumentálního a tudíž neperspektivního Big Beat Quintetu Petra Jandy (kytara) a Pavla Chrastiny (basová kytara) zformoval Olympic. I přes podobnost názvů se Olympic nestal klubovou kapelou, neboť v klubu mělo svou domovskou scénu více souborů, např. Karkulka s kytaristou Ladislavem Kleinem. Další křídlo rodícího se Olympiku, zpěvák Pavel Bobek a pianista Miroslav Berka, pocházelo ze Studiové skupiny big beatu Pavla Sedláčka. Postupně se etablovaly dvě podoby Olympiku, zájezdová a pražská, a prim v ní hrály převážně anglicky zpívající hvězdy českého rock´ n´ rollu: Miki Volek, Pavel Bobek, Yvonne Přenosilová, Josef Laufer, Pavel Šváb. V doprovodu se scházela i střídala další jména jako Jiří Laurent (kytara), František Čech (bicí), Miloslav Růžek (saxofon) či Jaromír Klempíř (ionica). Nadšené, někdy až extatické reakce mladého publika vyvolaly zájem o tuto hudbu i u některých profesionálních tvůrců a jeden z nich, skladatel Karel Mareš, přesvědčil Jiřího Suchého, aby dal „big beatu“ prostor na scéně úspěšného divadla Semafor. Olympic se tu představil 11. 11. 1963 v premiéře písňového pásma Ondráš podotýká, které se dočkalo 55 repríz. Vedle výše jmenovaných v něm účinkovaly rovněž kmenové zpěvačky Semaforu Věra Křesadlová, Naďa Urbánková a některé sboristky. Kromě převzatých skladeb, v nichž se zpěváci hlásili ke svým vzorům (Bobek k Buddymu Hollymu, Přenosilová k Brendě Lee, Volek k Little Richardovi), zaznělo v programu i několik původních melodií od Karla Mareše, Petra Jandy, Jiřího Bažanta a Miloslava Růžka. Ačkoliv inscenace sklidila rozporné recenze a pro Semafor nepředstavovala víc než epizodu, Olympic byl od té chvíle považován za vedoucího představitele bouřlivě se rozvíjejícího hnutí. Proto se mu dostalo hlavního podílu v edici Big beat Mladého světa, kompletu pěti singlů, na kterých se podíleli i špičkoví profesionální zpěváci Eva Pilarová a Karel Gott. Za raritu lze považovat, že Big beat se nazývala báseň, kterou v roce 1965 napsal hudbou Olympiku opojený beatnický král pražského Majálesu, americký básník Allen Ginsberg.
 
Po odchodu ze Semaforu se soubor pod Růžkovým vedením vrátil k zájezdové činnosti a stále zastřešoval okruh asi patnácti lidí; do skupiny vneslo řád teprve hlasování o novém leaderovi, kterým se stal Petr Janda. Ten už se z tradičního rock´n´rollu přeorientoval na aktuální britské skupiny Beatles a Kinks a rozhodl se vydat jejich cestou i za cenu obětování spoluhráčů a zpěváků, kteří se ukázali být nadbyteční. Jandu následovali Pavel Chrastina (basová kytara), Ladislav Klein (doprovodná kytara), Miroslav Berka (klavír a ionica) a krátce i František „Ringo“ Čech (bicí), jehož místo zaujal Jandův bývalý spoluhráč z Big Beat Quintetu Jan A. Pacák, který obohatil sound skupiny také o zobcovou flétnu a kazoo, tak jako Berka uplatnil hru na foukací harmoniku. Kleinův falzet byl zase nezbytný pro doplnění Jandova a Chrastinova „liverpoolského“ vokálu. V prosinci 1965 tak vznikla sestava (nepočítáme-li Volka, který jako poslední se sólových zpěváků odešel v dubnu 1996), na kterou se po letech s nostalgií vzpomínalo jako na „klasickou“. 
 
Ačkoliv diskografie SP a EP s doprovodem Olympiku se rozrůstala a nechyběly v ní výrazné hity (Adresát neznámý a Trezor s Karlem Gottem, Roň slzy a Měsíc s Yvonne Přenosilovou, Hvězda na vrbě s duem Pavel Šváb a Bohumír Starka), za přelomovou lze považovat nahrávku skladby Petra Jandy a Františka Čecha Mary (I Must Play) z dvanáctého singlu, natočeného v květnu 1965. Byla totiž první odpovědí Olympiku na mersey-sound Beatles, zdaleka však ne tak výraznou, aby se zapsala do povědomí. Šťastný nápad dostali autor hudby Janda a textař Chrastina ještě v témže roce, kdy napsali (údajně jako reakci na inspirativní pražské vystoupení slovenské skupiny Beatmen s protagonistou Dežo Ursinym) píseň Dej mi víc své lásky, která potřikrát vyhrála rozhlasovou hitparádu Houpačka a dodnes vzrušuje a baví další generace. Pro skupinu (v níž si určitý prostor pro své komponování i zpívání zajistil rovněž Klein) to byl signál, že jde správným směrem. Bez Olympiku se v druhé polovině 60. let neodehrála žádná významná akce, soutěž či festival v Praze a nebýt invaze okupačních vojsk v srpnu 1968, dost možná by dotáhl k úspěšnému výsledku slibně se rýsující kontakty ve Francii a dalších západních zemích. I tak po sobě „klasická sestava“ zanechala posluchačsky vděčná alba Želva a Pták Rosomák.
 
Na Olympiku bylo zajímavé, že jakkoli se neuzavíral před zahraničními trendy (psychedelic v šedesátých letech, artrockový monumentalismus v sedmdesátých letech, heavy metal v osmdesátých letech), až na některé kritické fáze neztratil kontakt s řadovými posluchači – fanoušky, teenagery. Také nepřestal znít specificky „česky“, až mu to někdy světových parametrů si vědomá kritika vyčítala. Jistě v tom hrála roli Jandova tvrdohlavost, který nepustil z rukou otěže, jimiž skupinu řídil, a určoval její repertoár. Mělo to ovšem i své nevýhody a jeho spoluhráči neměli vždy pochopení pro Jandův „one man band“. Jako první na to doplatil Chrastina, propuštěný k 31. 3. 1969. Odstartoval tak sérii neklidných přesunů na místě basového kytaristy, kde se postupně vystřídali Jan Hauser, k samostatné kariéře směřující Jiří Korn, Ladislav Chvalkovský a Pavel Petráš. Také odchod Pacáka v únoru 1971, jakkoli zdůvodněný potřebou dát průchod jeho výtvarnému talentu, a Kleina v červnu 1972 skupině na pohodě nepřidaly. Za Pacáka nastoupil s rockovou hudbou jen částečně spjatý Petr Hejduk (ostatně ani Pacák nebyl pravověrný rocker) a Klein nemusel byl nahrazen. Na trh přicházela alba, nahraná sestavou, která nesouhlasila s tou, která je měla propagovat na koncertech. Z nahrávek se vytrácel rock a po slibném období spolupráce se Zdeňkem Rytířem se s narůstajícím počtem textařů rozplynul jednotný ráz olympických písniček, z nichž některé vznikaly pod zjevným politickým tlakem. K částečnému obratu došlo s nástupem basového kytaristy Milana Brouma v roce 1975, který do skupiny vnesl mladistvé zaujetí a dravost; na rozdíl od svých předchůdců Broum nezpíval. Zůstal tak jen Jandův a Hejdukův dvojhlas a tato situace si vyžadovala pregnantnější zvuk a bohatší instrumentaci. V únoru následujícího roku Olympic značně vybočil z očekávaného rámce Festivalu politické písně v Sokolově, když uvedl jedenáctiminutovou verzi hardrockové skladby Marathón, která dala název také albu s jasnou rockovou orientací. Tu ještě podtrhla Berkova proměna z pianisty na plně využitého hráče na syntezátory. Rocková scéna v Čechách a na Moravě se začala upínat pod vlivem art rocku k větším monotematickým celkům, jejichž vrchol představovalo dvojalbum The Wall anglické skupiny Pink Floyd. Olympic na tuto vlnu reagoval triptychem alb a audiovizuálních programů, z nichž první se zabýval vztahem člověk – příroda (Prázdniny na Zemi, premiéra 13. 5. 1979 v Hudebním divadle Karlín), druhý vztahy mezi lidmi (Ulice) a třetí poměrem člověka k technice (Laboratoř). O poznání líbivější Ulice dosáhla rekordního prodeje v historii souboru (170 000, podle jiného zdroje 300 000 výlisků) a společně s hity, jimiž Olympic obeslal v letech 1980–81 festival Bratislavská lyra (Osmý den resp. Jasná zpráva), pozvedla skupinu na druhý vrchol její kariéry, což se odrazilo i v anketě Zlatý slavík, kterou po tři roky (1981–83) opanovala. V roce 1985 Olympic prvně vyhrál Bratislavskou lyru s písní Co je vůbec v nás, přestože v minulosti obesílal soutěž kvalitnějšími příspěvky. Zároveň se albem Kanagom vrátil k písničkovému konceptu a v prosinci se rozloučil s bubeníkem Petrem Hejdukem, který vzápětí založil skupinu Balet, v níž potvrdil, že mu rockový sound Olympiku nebyl zcela po chuti. Jeho místo v Olympiku si v konkurzu vydobyl málo známý Milan Peroutka a Berkovy klávesy zdvojil Jiří Valenta, který předtím působil ve skupině Karamel a krátce i ve Framus 5. Depresemi trpící Miroslav „Béda“ Berka 19. 5. 1987 za nejasných okolností zemřel a Olympic zůstává od té chvíle v nezměněné sestavě a střídá období aktivity s etapami, kdy se členové kvarteta zabývají svými vedlejšími uměleckými projekty a podnikatelskými záměry. V roce 1992 se dostalo Olympiku pocty od kolegů hudebníků a sólistů (mimo jiné David Koller, Shalom, Kabát, Žlutý pes, Arakain), kteří si „rozebrali“ jeho hity a každý ve svém stylu nahrál jeden z nich na album Dej mi víc...Olympic. Ještě větší ohlas měl ze stejného principu vycházející maxisingl skupiny Shalom Olympictures. V únoru 1993 se skupina uvolnila ze smlouvy se Supraphonem a Janda, který v roce 1990 založil vydavatelství BestI.A., spojil ku prospěchu budoucí produkce Olympiku možnosti své firmy s přednostmi bontonské distribuce. Ačkoliv Janda už několikrát veřejně zvažoval zánik skupiny, Olympic v roce 2003 ve velkém stylu oslavil 40. výročí své existence a na jeho počest vznikl muzikál Ivy Hercíkové (podle Jandových podkladů) Jak se lítá vzhůru, který měl premiéru v pražském divadle Ta Fantastika. Každý člen souboru zde měl svého „dvojníka“, ale finálovou píseň si Janda a jeho představitel Aleš Háma zazpívali společně. Povzbuzení pro další činnost si Olympic přivezl rovněž ze svých nedávných koncertních cest za krajany v USA a Kanadě.
Diskografie
Želva (Supraphon 1968);
Pták Rosomák (Supraphon 1969);
Jedeme, jedeme, jedeme (Supraphon 1971);
Olympic 4 (Supraphon 1973);
12 nej... (kompilace, Supraphon 1976);
Marathón (Supraphon 1978);
Prázdniny na Zemi (Supraphon 1980);
Rock And Roll (živě, Supraphon 1981);
Ulice (Supraphon 1981);
Olympic v Lucerně (živě, Supraphon 1982);
Laboratoř (Supraphon 1984);
Kanagom (Supraphon 1985);
Bigbít (Supraphon 1986);
25 let (kompilace, Supraphon 1987);
Když ti svítí zelená (Supraphon 1988);
O, jé (Supraphon 1990);
Jako za mlada (znovu natočené zkrácené verze největších hitů, Supraphon 1992);
The Best Of Olympic (kompilace, Supraphon 1993, reedice Supraphon 1998, Sony Music Bonton 2002);
Lucerna Live... Jak se lítá vzhůru (živě, BestI.A./Monitor 1993);
Balady (kompilace, Supraphon 1994);
Dávno (BestI.A. 1994);
Vlak, co nikde nestaví (kompilace, Bonton 1995);
Olympic – Petr Hejduk (kompilace, Bonton 1995);
Unplugged (živě, BestI.A. 1995);
Singly I–VII (kompilace, Bonton/BestI.A. 1996–99);
Brejle (BestI.A. 1997);
Ondráš podotýká... (archiv, Bonton Music 1997);
Karavana (BestI.A. 1999);
To nejlepší z Olympicu l. a 2. (kompilace, BestI.A. 2000–01);
Dám si tě klonovat (BestI.A. 2003).
Literatura
I. Lexika
EJ.
 
II. Ostatní
Černý, Jiří: Výborný – problematický i smazávaný Olympic (Melodie 5, 1967, č. 2, s. 33).
Tůma, Jaromír: Olympic (Repertoár malé scény 1968, s. 20).
Tůma, Jaromír: Olympic v době Olympiády (Melodie 6, 1968, č. 12, s. 362).
Sýkora, Jan Křtitel: Olympic (Pop Music Expres 1969, č. 2, s. 4).
Adler, Petr: Chrastina odchází (Mladý svět 1969, č. 20).
Horáček, František: Rockové pokroky Olympiku (Melodie 8, 1970, č. 4, s. 101).
Sís, Petr: Olympic je pojem (Melodie 9, 1971, č. 1, s. 1).
Horáček, František: Olympic v rokokovém období (Melodie 10, 1972, č. 12, s. 366).
Černý, Jiří: Olympická dekáda českého rock´n´rollu (Melodie 11, 1973, č. 12, s. 353). 
Horáček, František: Olympic kosmický i kritický (Melodie 17, 1979, č. 9, s. 286).
Tůma, Jaromír: Čtyři hrají rock (Panton 1986).
Tůma, Jaromír: Za Olympic hovoří Milan Broum (Mladý svět 1987, č. 7, s. 31).
Tůma Jaromír: Olympic na horkém křesle (Mladý svět 1990, č. 28, s. 30).
Olympic Speciál (Rock & Pop 1992, č. 26).
99 písní Olympicu (zpěvník, BestI.A. 1994).
Chrastina, Pavel: Olympic chvíli po ránu a zase znovu spolu (BestI.A. 1994).
Topercer, Jaroslav: Olympic má nové Brejle (Melodie 1997, č. 5, s. 28).
Tůma, Jaromír: Bigbít aneb Pendl mezi somráky a veksláky (Ivo Železný 1999, s. 18).
Lindaur, Vojtěch a Konrád, Ondřej: Bigbít (Torst 2001, s. 32).
Zámostný, Oldřich a Korál, Petr: Vzpomínky plíživé aneb Jasná zpráva o Olympiku (BestI. A. 2002).
Říha, Vladimír: Nekončíme, vzkazuje Olympic (Právo, 28. 11. 2003).
 
http://www.propast.cz/
 
Jaromír Tůma
Text

Datum poslední změny: 10.3.2009