Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Filipová, LenkaTisk


Charakteristika: Zpěvačka, kytaristka, skladatelka a textařka

Datum narození/zahájení aktivity:14.2.1954
Text

Filipová, Lenka, zpěvačka, kytaristka, skladatelka a textařka, narozena 14. 2. 1954, Praha.
 
Pochází z umělecké rodiny, otec studoval operní zpěv a byl hercem Divadla S. K. Neumanna, matka vyučovala hudební výchovu při kytaře a vedla k tomuto nástroji dceru od jejích devíti let. Ta se pak učila klasické hře na kytaru na Státní konzervatoři u Štěpána Urbana a 1976 absolvovala u Milana Zelenky. Protože zpívat si u kytary je běžné, uspěla v šestnácti letech s vokálním přednesem lidové písně na zkušebních nahrávkách a vyjela na tříměsíční turné s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů do USA a Kanady. Na studia si Filipová přivydělávala jako rozhlasová moderátorka (mimo jiné v pořadech Větrník, Studio mladých, Toulky za písničkou) i jako zpěvačka. Hostovala se Spirituál kvintetem, interpretovala v klubech verše Vítězslava Nezvala, které zhudebnil její přítel Štěpán Rak, a v letech 1973–75 se objevila v inscenacích Miloslava Šimka Návštěvní den č. 5 a Zázrak na prknech divadla Semafor. Na podzim 1974 se jí dostalo pozvání Karla Gotta, aby zpívala a hrála na kytaru v jeho koncertním programu. Poté si na osmnáct měsíců vyzkoušela postavení „dvojky“ vedle Hany Zagorové v orchestru Karla Vágnera a jeho zásluhou se představila na EP Pantonu a dvou singlech Supraphonu (Most nad Loirou/Snad už vím, co se má a Nesmíš/Zamilovaná). V letech 1979–81 vystupovala se skupinou Flop, s jejímž frontmanem Karlem Zichem nazpívala úspěšný duet Mosty. Přijala rovněž angažmá v obnoveném pražském music–hallu Alhambra. Při sjednávání těchto závazků si Filipová ponechávala volné ruce pro další vzdělávání ve hře na kytaru, které jí 1976 nabídla  Mezinárodní hudební akademie v Paříži, kde Filipová navštěvovala kurzy uruguayského profesora Oscara Cacérese. Pobytu ve Francii využila k občasným vystoupením ve studentských klubech. Stala se pravidelným hostem noční show rozhlasové stanice France–Inter, zpívala před ředitelem pařížské Olympie Brunem Coquatrixem a spřátelila se s jeho synovcem a nástupcem Jeanem Michelem Borisem, producent CBS Jean–Jacques Souplet s ní natočil dva francouzské singly. Nejznámější písní, kterou si Filipová z opakovaných cest do Paříže přivezla, byla Zamilovaná od Francise Cabrela, která, ač zprvu „utopená“ na B straně singlu, dala název jejímu prvnímu albu z roku 1981. Dlouholeté přátelství Filipové a Cabrela  pak vyústilo ve společná vystoupení v obou zemích.
 
V roce 1984 si Filipová sestavila doprovodnou skupinu Domino pro své koncertní a nahrávací termíny. Ačkoliv v repertoáru převládl střední proud populární hudby, publikum vděčně přijímalo její šansony ve francouzštině a koncertantní kytarová intermezza, například Fugu a moll od Johanna Sebastiana Bacha. Na deskách se stala jako skladatelka soběstačnou. Jestliže se na LP Zamilovaná podepsalo devět skladatelů a čtyři textaři, další alba Lenka a Řeka života se stala autorskými počiny Filipové a Zdeňka Rytíře, který své texty (psané na hotovou hudbu) povýšil na niternou výpověď. Pro ženy se Filipová stala i na dálku důvěryhodnou přítelkyní, které by se neváhaly svěřit se svými problémy, zatímco muži v ní viděli přitažlivou dívku z rodu těch, jaké by rádi představili své matce. Zpěvačka těžila z příznivé konstelace fanouškovského obdivu, který ji každoročně vynesl do první desítky v anketě Zlatý slavík, jakož i dobrých prodejních výsledků (Zlatá deska za LP Zamilovaná, Zlatá a Platinová deska Supraphonu v roce 1992, prvně udělená za součet prodaných desek v oblasti hudby populární i vážné) a festivalových vavřínů (1979: Cena novinářů na festivalu v Sopotech, 1980: třetí místo a Cena publika v Rostocku, 1981: druhé místo v Drážďanech, v témže roce účast na Yamaha festivalu v Tokiu, 1984: stříbrná Bratislavská lyra za skladbu Věnování, 1988: Grand Prix na festivalu Introfesticur na Nizozemských Antilách). Filipová si pozoruhodně uchovala image ženy, která nepotřebuje jitřit pozornost veřejnosti soukromými aférami a skandály. Odborná kritika Filipové občas vyčetla, že je pouze „dívkou s kytarou“ a ne písničkářkou s vyhraněnými názory, ale Filipová si dál šla svou cestou. 21. 12. 1987 uvedla na vánočním koncertu Symfonického orchestru Československého rozhlasu v sále Lucerny Koncert D dur pro kytaru a smyčcový orchestr Antonia Vivaldiho a na základě jeho ohlasu připravila v následujících letech dvě alba instrumentálních Concertin, jimiž se zapsala do katalogů vážné hudby. Za první kolekci převzala Zlatou, za druhou Platinovou desku. Běžné produkci se vymykaly i desky pro děti, Filipovou vyprávěné a písničkami prokládané Rytířovy pohádky, a devět let po nich vydané Lidové písničky, vybavené notovým zápisem a graficky upravené tak, aby přilákaly k muzicírování nejmladší posluchače.
 
Na počátku roku 1988 se skupina Domino po částečné přestavbě prezentovala v sestavě Jaroslav Vraštil (leader, klávesové nástroje), Luděk Lerst (kytara, housle, zpěv), Adib Ghali (kytary; hru studoval stejně jako Lenka u Milana Zelenky), Milan Plechatý (basová kytara, akordeon, zpěv) a Petr Petrásek (bicí), čekaly ji však poslední dva roky existence. Na koncertech sekundovala zpěvačce v pořadu Částečné zatmění slunce, inspirovaném stejnojmenným albem, které se zrodilo v nahrávacím studiu Helmuta Sickela, jehož dvě písničky doplnily obvyklý tvůrčí tandem Filipová – Rytíř. Na dalším albu Pocit 258 obklopili Filipovou noví lidé: aranžér Boris Drbal, kytarista Medard Konopík, mixážní mistr Gunther V. Lange. Svět se změnil nejen politicky, znovu více naslouchal kytaře a méně syntezátorům, dramatické hlasy dokázala přezpívat jemná Suzanne Vega, s kterou byla Filipová někdy srovnávána. Té však přinesla 90. léta také jinou změnu: rodinný život, mateřství, čekání na smlouvu s PolyGramem (nyní Universal). Sedmiletý odstup od vydání Pocitu 258 podnítil očekávání, jaká nový titul Svět se zbláznil v jádru naplnil: umělecky to vyjádřila cena Gramy, číselně prodej nad limitem pro udělení Zlaté desky. Ačkoliv se Filipová obklopila výraznými osobnostmi – Ivanem Králem, Michalem Pavlíčkem, Fredym Bittnerem, méně již textařství opouštějícím Zdeňkem Rytířem –, jako producentka většiny snímků neztratila otěže nad deskou a prosadila se i jako autorka šesti melodií. Další pauzy, částečně způsobené zdravotními problémy, využila Filipová k nácviku hry na elektrickou kytaru pod dohledem Václava Veselého. K přípravě alba Tisíc způsobů, jak zabít lásku, které vyšlo v květnu 2003, iniciovala přední české skladatele (Ivana Hlase, Ondřeje Hejmu, Jana Nedvěda staršího) a textaře (Pavla Šruta, Filipa Horáčka, Václava Šuplatu), v konečné fázi nahrávání však zvolila slovenského producenta Juraje Kupce (produkoval mimo jiné Janu Kirschner a skupinu No Name) a bratislavské studio Ebony. Pro svůj návrat na koncertní pódium zvolila galavečer předních zpěvaček ve Státní opeře Praha s názvem Královny popu 2003.

Diskografie
Zamilovaná (Supraphon 1981);
Quo Vadis (Supraphon – Artia 1983);
Lenka (Supraphon 1984);
Řeka života (Supraphon 1986, reedice 2001);
Částečné zatmění slunce (Supraphon 1988);
Lenka vypravuje pohádky z kytary (Supraphon 1989);
Concertino 1 (Supraphon 1990);
Pocit 258 (Supraphon 1990);
1982–1992 (výběr hitů, Supraphon 1992);
Concertino II (Philips 1995);
Svět se zbláznil (PolyGram 1997);
Lidové písničky (PolyGram 1998);
Za všechno může čas (Universal 1999);
Tisíc způsobů, jak zabít lásku (Universal 2003).
Literatura
I. Lexika
EJ.
Kdo je kdo. Osobnosti české současnosti (Praha 2002).
 
II. Ostatní
red.: Lenka Filipová (Melodie 1985, č. 7, s. 219).
red.: Lenka Filipová (Melodie 1977, č. 12, s. 362).
Vejvoda, Jiří: Kam kráčíš, zamilovaná? (Melodie 1983, č. 4, s. 101).
Tůma, Jaromír: Částečné odhalení Lenky Filipové (Mladý svět 1987, č. 51, s. 31).
Cafourek, Ivan: Radost a dřina zároveň (Melodie 1989, č. 6, s. 194).
Sedloň, Petr: Lenka Filipová (recenze koncertu, Rock & Pop 1990, č. 7, s. 25).
Fiala, František: Satisfakce (Melodie 1991, č. 5, s. 12).
Skalka, Miloš: Svět se zbláznil (Melodie 1997, č. 10, s. 20).
Skalka, Miloš: Na lidovou notu (Melodie 1998, č. 10, s. 20).

http://www.lenkafilipova.cz/
 
Jaromír Tůma
Datum poslední změny: 12.11.2003