Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Zagorová, HanaTisk


Charakteristika: Zpěvačka, textařka, herečka, moderátorka, scenáristka

Datum narození/zahájení aktivity:6.9.1946
Text

Zagorová, Hana, zpěvačka, textařka, herečka, moderátorka a scenáristka, narozena 6. 9. 1946, Petřkovice u Ostravy.
 
Od diplomu ve školní soutěži za sbírku dětských básniček pokročila k tvorbě písňových textů (mimo jiné Svatej kluk, Mrtvá láska, Honey, Líto, je mi líto, Jsi mrtvá sezóna – zatím 85 titulů). První lekce klavíru měla v sedmi letech, po maturitě na Střední všeobecně vzdělávací škole v Ostravě přešla 1964 na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně, kde po pěti letech absolvovala v oboru herectví. K pěvecké premiéře v soutěži Hledáme nové talenty přemluvil Hanu Zagorovou na popud jejího otce Gustav Brom, který ji ve finále ročníku 1963 doprovodil se svým orchestrem. Nato se ohlásil dramaturg Ostravského rozhlasového orchestru (dále ORO) František Trnka, který Zagorové nabídl k nazpívání svou Písničku v bílém a pomohl radou při nápravě její vadné výslovnosti (sykavky). V roce 1968 se Zagorová díky ostravským nahrávkám s ORO a skupinou Flamingo Richarda Kovalčíka prosadila na páté místo v anketě Zlatý slavík a s Kovalčíkovým hitem Svatej kluk debutovala na singlu Supraphonu. Více než soul z repertoáru Arethy Franklin, který v prosinci 1968 přivedl Zagorovou v bloku Flaminga na pódium 2. Československého beat-festivalu v pražské Lucerně a zůstal zaznamenán na supraphonském sampleru, vyhovoval naturelu rodící se herečky šanson: Poslední šantán, Obraz smutný slečny, Mrtvá láska. Jiří Černý ji časem nazval „skutečnou kněžnou zpívaného českého slova“ (Melodie 14, 1976, č. 11, s. 350) a František Trnka v souvislosti se Zagorovou zavedl termín „beatový šanson“. Na rozhraní tohoto žánru a popu lze přiřadit také úpravu převzaté skladby Honey, další hit Zagorové z přelomového roku 1968.  
 
Po pozoruhodném vystoupení v hlavní roli v inscenaci Vančurovy Josefíny (televizní premiéra 20. 5. 1968) dostala Zagorová nabídky na angažmá z malých pražských divadel, ale nakonec se v Praze, kam se 1969 přestěhovala, definitivně upsala zpěvu. Začala nahrávat s orchestrem Václava Zahradníka a vystupovala se Zahradníkem řízenou skupinou Sodoma & Gomora, jejímž třetím protagonistou vedle ní a Viktora Sodomy byl Jiří Štědroň. Na pozvání Jiřího Štaidla spolupracovala s hudebním divadlem Apollo a zpívala v samostatném bloku na koncertu Karla Gotta v sále západoberlínské filharmonie. V roce 1971 Hana Zagorová posílila soubor Evy Pilarové a dirigent Josef Vobruba jí zprostředkoval nahrávání s Tanečním orchestrem Československého rozhlasu. Přihlásilo se rovněž divadlo Semafor, kde Zagorová v letech 1972–74 hostovala v roli Bludičky v představení Jiřího Suchého a Ferdinanda Havlíka Kytice. Přestože "beatový šanson" v repertoáru Zagorové nahradily hity popového středního proudu (Bludička Julie, Já jsem tvá neznámá, Tisíc nových jmen, Gvendolína), písně s intimním sdělením (Tanečnice, Maluj zase obrázky, Kapky, Kdyby se vrátil čas) zůstaly i nadále jejím poznávacím znamením. „Když ji slyším v Semaforu v Kytici, rázem zapomenu, že všechno to hlasové šálení vychází ze stejného hrdla, jaké občas nazpívá na supraphonské singly prachobyčejné diskotékovky, pro něž není potřeba nic než kus hlasu a rytmu,“ napsal Jiří Černý (Melodie 11, 1973, č. 11, s. 321).  
 
V Tanečním orchestru Československého rozhlasu se Zagorová znovu setkala s basovým kytaristou Karlem Vágnerem, kterého poznala ve skupině Sodoma & Gomora. Na přelomu let 1972/73 ho požádala, aby jí sestavil doprovodný orchestr. Tak vznikl úspěšný tandem, který funguje dodnes s jedinou zásadní změnou: Vágner už se svým orchestrem nekoncertuje, je však producentem a hlavním rádcem Zagorové, jejíž novinky vydává u své firmy Multisonic. S jeho souhlasem začala psát pro Zagorovou kompletní autorská špička daného hudebního proudu (mimo jiné Bohuslav Ondráček, Karel Svoboda, Vítězslav Hádl, Ladislav Štaidl, Petr Hapka, Jindřich Brabec, Jaromír Klempíř, ale i Pavel Žák), k níž se Vágner přiřadil (Duhová víla, Počítadlo lásky, Usnul nám, spí, Benjamin). Také však se Zagorovou vyprodukoval množství sporných coververzí, ať již rockového (od Slade po Dire Straits) či diskotékového původu. K těm zdařilejším patřilo retro Hej, mistře basů, duet Zagorové a Vágnera. Z dalších interpretů, s nimiž Vágner navázal déle trvající spolupráci, se k Zagorové více než Michal Prokop hodil Petr Rezek (společné duety Duhová víla, Dotazník, Asi, asi), v odlišném stylu osvěžila a nekonkurovala Lenka Filipová. Zagorová totiž suverénně zaujala post nejpopulárnější domácí zpěvačky a v letech 1977–85 devětkrát vyhrála ženskou kategorii v anketě Zlatý slavík. V roce 1981 – před Rezkovým odchodem – ji na pódiu doplnili Petr Kotvald a Stanislav Hložek. Ze sborových vokalistů se vypracovali v „hvězdné“ duo, které omladilo image i publikum Vágnerova souboru, Zagorovou však nejednou zavedlo do role „věčného teenagera“. Bylo tomu tak už v první (dlužno říci, že prodejně úspěšné) společné nahrávce Diskohrátky. Ke stylu Vágnerovy práce patřilo i navazování kontaktů se zahraničními interprety. Tak se po boku Zagorové postupně objevili Henri Seroka, Miki Jevremovič, Drupi (s kterým nazpívala česko-italský duet Setkání), Goldie Ens (ta převzala v anglické verzi Zagorové Usnul nám, spí), vokální kvarteto Vox a mnozí další. Hektickou koncertní činnost (vedle domácí scény i v tehdejším Sovětském svazu, NDR, Polsku, na Kubě, na Maltě, v Rakousku, NSR, Španělsku, Bulharsku...) zpěvačka střídala s televizními pořady Dluhy Hany Zagorové (osm dílů) a Výtah v hotelu Sen (dvě pokračování), které natočila podle vlastního scénáře. V roce 1980 vytvořila roli Elišky v Podskalského, Smoljakově a Svěrákově filmovém muzikálu Trhák. Hrála i v televizních pohádkách a dětských muzikálech Madam a sedm loupežníků, O tlustém pradědečkovi a Kouzelná čepice. S Petrem Kotvaldem a Stanislavem Hložkem nazpívala ústřední píseň pro televizní seriál Sanitka. V roce 1983 byl Zagorové udělen titul zasloužilá umělkyně a od Supraphonu převzala Zlatou desku za milión prodaných dlouhohrajících desek. O rok později triumfovala v samostatném bloku (s Vágnerovým orchestrem, Kotvaldem a Hložkem) na mezinárodním festivalu populární hudby v polských Sopotech. Když se Kotvald na konci roku 1985 rozhodl pro sólovou dráhu a nová dvojice Linda Finková a Pavel Noha nedokázala nahradit své předchůdce, začala Hana Zagorová přemýšlet o návratu k šansonu a částečně pod vlivem alba Hany Hegerové Potměšilý host s autorským vkladem Michala Horáčka natočila LP Živá voda, na které Horáček přispěl jedenácti texty. Kritika ho však nepostavila na roveň příznivěji přijatým starším albům Cesty ke štěstí, Oheň v duši mé a Světlo a stín. V roce 1989 Hana Zagorová zaujala odvážný postoj k politickým poměrům v zemi, když jako jediná z "hvězdné garnitury" podepsala petici Několik vět a okamžitě jí byla zastavena činnost. Pouze vedení Lidové školy umění, kde Zagorová převzala výuku interpretace, se zpěvačky nezřeklo.  
 
Roku 1992 se Zagorová provdala za operního pěvce Štefana Margitu (jejím prvním manželem byl baletní mistr Vlastimil Harapes) a značně omezila zpívání a zájezdy. Znovu se uchýlila k tvorbě scénářů a v letech 1993–98 připravila pro televizi 39 dílů pořadu Když nemůžu spát (ve spolupráci s M. Šobrem), které sama moderovala. V roli televizní hostitelky se v současné době uplatňuje po boku Margity v zábavném pořadu Hogo fogo. Přidělení vlastní televizní show jen potvrdilo zdařilý comeback zpěvačky, které zlepšený zdravotní stav znovu dovoluje podstoupit koncertní zátěž. Zagorová vystupuje buď v doprovodu Boom Bandu, nebo s menší sestavou pod vedením Miloše Nopa. V anketě Český slavík postoupila na čtvrté místo a 14. 12. 2003 jí na vánočním koncertu vzdala hold vyprodaná pražská Lucerna. Počet písní, které Hana Zagorová za své kariéry nazpívala, se zaokrouhlil na 750.
Diskografie
Klub dokonalé zdravovědy Jana Boublíka ze Žlutic (s Viktorem Sodomou a Jiřím Štědroněm, Supraphon 1970);
Bludička (Supraphon 1971, reedice Bonton 1996);
Kytice (záznam představení divadla Semafor na 3 LP, Supraphon 1974, reedice Sony Music/Bonton 1999);
Cesta ke štěstí (Supraphon 1976, reedice Bonton 1998);
...tobě, tebe, ti (Supraphon 1979, reedice Bonton 1998);
The Breviary Of Love (Supraphon/Artia 1979);
Oheň v duši mé (Supraphon 1980, reedice Sony Music/Bonton 1999);
Přátelská setkání 1–3 (kompilace se sólisty Orchestru Karla Vágnera, Supraphon 1980–83);
Střípky (Supraphon 1981, reedice Sony Music/Bonton 1999);
Světlo a stín (Supraphon 1982, reedice Sony Music/Bonton 2000);
Mimořádná linka (Supraphon 1983, reedice Sony Music/Bonton 2001);
Co stalo, se stalo (Supraphon 1984, Sony Music/Bonton 2001);
The Cinema Of Stars (Supraphon/Artia 1985);
Lávky (Supraphon 1985);
Pro dva tři úsměvy (s Petrem Kotvaldem a Stanislavem Hložkem, Supraphon 1985);
Sítě kroků tvých (Supraphon 1985, reedice Supraphon 2004);
Jinak to nejde (se Stanislavem Hložkem a Petrem Kotvaldem, Supraphon 1985);
Náhlá loučení (Supraphon 1986);
Naše láska ztrácí L (se Stanislavem Hložkem, Supraphon 1986);
Dluhy Hany Zagorové (Supraphon 1987);
Přátelská setkání 4 – Special Team (se sólisty Orchestru Karla Vágnera, Supraphon 1987);
Živá voda (Supraphon 1988);
Dnes nejsem doma (Supraphon 1990);
Rozhovor v tichu (Multisonic 1991);
Když nemůžu spát (TommSYMBOL 252 f "Courier New CE" Records 1994);
Gvendolína (výběr titulů z let 1968-71, Bonton 1995);
Maluj zase obrázky/To nej... (kompilace, Multisonic 1996);
Já? (Multisonic 1998);
Ave (Multisonic 1999);
Hanka (Multisonic 2001);
The Best Of Hana Zagorová (největší hity na 2 CD, Supraphon 2003);
Navěky zůstane čas (Multisonic 2003).
Literatura
I. Lexika
EJ (heslo Leo Jehne).
Kdo je kdo. Osobnosti české současnosti (Praha 2002).
 
II. Ostatní
Tůma, Jaromír: Hana Zagorová (Repertoár malé scény 1969, č. 3, s. 26).
Poštulka, Vladimír: Bludička Hanka aneb Julie Zagorová poprvé na export (Aktuality Melodie 1969, č. 23, s. 1).
Bartík, Pavel: Od rána do večera s Hanou Zagorovou (Melodie 7, 1969, č. 12, s. 353).
Černý, Jiří: Boublík (recenze LP, Melodie 9, 1971, č. 6, s. 191).
Tůma, Jaromír: Bludička (recenze LP, Melodie 10, 1972, č. 4, s. 125).
Černý, Jiří: Bloudění bludičky Hany Zagorové (Melodie 11, 1973, č. 11, s. 321).
Černý, Jiří: Kytice (recenze LP, Melodie 12, 1974, č. 9, s. 287).
Burian, Jan: Mlýnská kola Hany Zagorové (Melodie 13, 1975, č. 9, 261).
Černý Jiří: Cesta ke štěstí (recenze LP, Melodie 14, 1976, č. 11, s. 350).
Jehne, Leo: Klouzavý let do slavičího hnízda (Melodie 16, 1978, č. 4, s. 101).
Černý, Jiří: ...tobě, tebe, ti (recenze LP, Melodie 17, 1979, č. 10, s. 318).
red.: Hana Zagorová (Melodie 18, 1980, č. 4, s. 106).
Zapletal, Petar: Oheň v duši mé (recenze LP, Melodie 19, 1981, č. 6, s. 189).
Petana, Miloš: Stálice Hana Zagorová (Melodie 20, 1982, č. 3, s. 69).
Tůma, Jaromír: Střípky (recenze LP, Melodie 20, 1982, č. 7, s. 221).
Černý, Jiří: Světlo a stín (recenze LP, Melodie 21, 1983, č. 11, s. 351).
Čeperka, M.: XIII. díl hledání vlastní spokojenosti (Melodie 23, 1985, č. 5, s. 4). 
Tůma, Jaromír: "Barva" ostravského soulu (sborník Rhythm & Blues, Praha 1985, s. 231).
Tůma, Jaromír: Náhlá loučení Hany Zagorové se odkládají (Mladý svět 1987, č. 32, s. 31).
Rejžek, Jan: Živá voda (recenze alba, Melodie 26, 1988, č. 9, s. 27).
Hinková, Jana: Jaro (?) Hany Zagorové (Melodie 28, 1990, č. 4, s. 100).
Tkačová, Oxana: Půlnoční pasiáns s Hanou Zagorovou (Melodie 30, 1992, s. 12).
Figura, Zdeněk: Rozhovor v tichu (recenze LP, Melodie 30, 1992, č. 12, s. 33).
Zagorová, Hana a Zindelová, Michaela: ...než na to zapomenu (Praha 1996, Cesty).
Veverka, Přemysl: Nejen mistrů basů (Praha 1999, Multisonic, s. 185).
 
http://www.hanazagorova.cz/
 
Jaromír Tůma
Text

Datum poslední změny: 10.3.2009