Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Čákrt, KarelTisk


Charakteristika: Vynálezce violinofonu

Datum narození/zahájení aktivity:0.0.1893
Text
Literatura

Čákrt, Karel, vynálezce violinofonu, narozen 1893.
 
Čech, který v roce 1923 vynalezl Violinofon. Jde o housle, jejichž vrchní deska má pod kobylkou průřez, do něhož je vložena kovová nebo celuloidová membrána z přenosky tehdejších mechanických gramofonů. Hliníkovou nebo mosaznou kobylkou, upevněnou na ležatém můstku, se přenáší chvění strun na membránu. Spojení kobylky s membránou je řešeno několika způsoby. Většina violinofonů má ještě jednu kobylku, umístěnou v blízkosti struníku. Její výšku je možné měnit pomocí šroubu, čímž se dosahuje většího či menšího tlaku strun na kobylku s membránou a tím i změny barvy zvuku. U některých nástrojů je tato druhá kobylka nahrazena výškově nastavitelným struníkem. Některé nástroje byly vybaveny šroubkem, který tlačil na membránu, čímž měnil její vlastní rezonanci a tím i barvu a hlasitost zvuku. Membrána tvoří dno malého kulovitého rezonátoru, v jehož vrcholu je otvor (o asi 20 mm), z něhož vychází mosazná trubice která ústí v levém spodním lubu houslí. Do otvoru v lubu se zasazuje mohutný hliníkový nebo mosazný roztrub, jehož kónická trubice vede za krkem muzikanta a ústí nad jeho pravým ramenem. Relativně těžký roztrub je většinou podepřen nožkou, opřenou o hráčovo pravé rameno. Zvuk violinofonu je silný, jasného kovového zabarvení, připomínající zvuk saxofonu. Výhodou vynálezu je, že vůbec nezáleží na kvalitě použitých houslí, které mohou být zcela podřadné, protože nemají žádný vliv na výslednou kvalitu zvuku. Celý systém zesílení zvuku u violinofonu silně připomíná americký vynález Slováka Jána Dopjery z roku 1926 – kytaru Dobro. Výroby violinofonů se na konci 20. let ujala schönbašská hromadná výroba, především firma Musikwaren Rölz, která je dodávala pod obchodním názvem Harofon. Harofony se brzy dostaly do Ameriky, Anglie, Francie a Německa. Tam zaujaly místo především v barových orchestrech, ale našly uplatněné i ve swingových a jazzových seskupeních. Od počátku třicátých let se začaly výrazněji uplatňovat stejným způsobem i u nás a v ostatních středoevropských státech. Po druhé světové válce došly violinofony mimořádné obliby u lidových kapel v Rumunsku, Bulharsku a jihozápadní Jugoslávii. Na Balkáně jsou violinofony užívány dodnes. U nás se s nimi setkáme jen v revivalistických swingových orchestrech.
Literatura
Kurfürst, Pavel: Hudební nástroje (Praha 2002, s. 471).
 
Pavel Kurfürst
Datum poslední změny: 29.12.2003