Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Balet Národního divadla v BrněTisk


Charakteristika: Baletní soubor

Text
Literatura

Balet Národního divadla v Brně.
 
Počátky baletu v Brně sahají do přelomu 18. a 19 století. V roce 1777 nastudoval Anton Rössler balety Jeana George Noverra Die Horazier und Curiazier, Medea und Jason a Der gerächte Agamemnon, v roce 1787 (9. 8.) zde byl uveden první balet na motivy knihy Johanna Wolfganga Goetha Die Leiden des jungen Werthers. Jako baletní mistr působil v Brně dále Johann Heiss, od počátku 19. století hrál pantomimy Johann Worelli, Fortunato Bernardelli, byly inscenovány Gardelovy baletní pantomimy, ve třicátých letech zde působil Ferdinand Occioni.
V polovině 19. století  hostovali v Brně manželé Kilányiovi i romantické baleríny projíždějící z Vídně přes Brno, Olomouc a Opavu do Moskvy (Fanny Elssler s Gustavem Careyem a jiní). Koncem 19. století uváděly divadelní společnosti opery, hry se zpěvy a tanci, singspiely apod., v nichž byla účast tanečníků a baletních mistrů pravděpodobná, např. v Smetanově Prodané nevěstě, Bizetově Carmen, Auberově Němé z Portici, Čajkovského Eugenu Oněginovi, Meyerbeerově Robertu ďáblovi, Gounodově Faustovi a Markétce, Tittlově Čarovném závoji atd. Již roku 1889 (pravděpodobně poprvé) se na scéně objevily i dva Janáčkovy Lašské tance a dva Dvořákovy Slovanské tance. Hostovali zde Augustin Berger s Enrichettou Grimaldi, Marie Zieglerovou a další. Přitažlivost svých produkcí zpestřovali tancem Pavel Švanda i Jan Pištěk, které pravděpodobně stavěla Fanny Friesová, která inscenovala i první samostatné balety – Angerův Štědrovečerní sen a Bayerovu Královnu loutek (1893). Vyspělejší ansámbl zformovala 1913 Helena Vojáčková a uvedla s ním Dohnányiho Závoj Pierotčin (1914). Prvním celovečerním baletem byla Nedbalova Pohádka o Honzovi (1916) v choreografii Berty Kovaříkové-Knittlové, v tomtéž roce nastoupila do vedení ansámblu Marie Dobromilová (Únos Evelin, 1916). Výrazné zlepšení baletu přinesl její strýc Achille Viscusi, který v Brně nejprve hostoval a poté ansámbl také vedl (Coppélia, 1918; Labutí jezero, 1919). K proměně dramaturgie došlo za šéfa opery Františka Neumanna, kdy jako šéf baletu působil v divadle Jaroslav Hladík (1919–28). Vedle ověřených Nedbalových pantomim a Čajkovského baletů se dostaly na scénu tituly z repertoáru Ďagilevova souboru Les Ballets Russes (Petruška, 1926; Třírohý klobouk, 1928) a nové české balety (Erwin Schulhoff: Ogelala, 1927) a tituly Bohuslava Martinů (Kdo je na světě nejmocnější, Vzpoura, scénická režie Ota Zítek). Za Hladíka došlo ke k rozšíření, stabilizaci a zvýšení technické vyspělosti souboru. Jeho nástupcem se stal brněnský sólista Ivo Váňa Psota (Vítězslav Novák: Signorina Gioventù, 1930), který již v roce 1932 odešel do souboru Les Ballets Russes de Monte Carlo plukovníka de Basila. Baletní mistryní se stala 1931–36 Máša [Marie] Svobodová-Cvejičová. Baletní repertoár doplňoval dramaturgii divadla, která zařazovala především tzv. slovanské tituly, z baletů to byly Glazunovova Raymonda, Baranovićovo Perníkové srdce, díla ruských skladatelů (Igor Stravinskij, Sergej Prokofjev atd.) píšících pro soubor Les Ballets Russes (Pták Ohnivák, 1931; Petruška, 1932; Apollon musagète, Svatba, Marnotratný syn, O bláznu, který jiných sedm bláznů přelstil, ch. Emerich Gabzdyl; Polovecké tance, 1933; Obrázky z výstavy, 1935), prvním sovětským baletem na české scéně byl Glierův Makový květ [Rudý mák] (1935). Z domácích titulů to byly Novákova Nikotina, 1931; Martinů Špalíček a Balatkův balet Z jitřní země, 1933; Janáčkovy Lašské tance, 1935 apod. Se zkušenostmi ze zahraničí se v roce 1936 vrátil do Brna Ivo Váňa Psota. Jeho druhá (ze tří) brněnská éra byla za okupace ukončena roku 1941 jeho odjezdem do USA. V období 1936–41 bylo uvedeno osmnáct titulů (Karneval, Šeherezáda, Vzpoura hraček, Tamara, Malí uličníci [Hudební žert], 1937; Rákoš Rákoczy, Slovanské tance, 1938; Petruška, 1940; Labutí jezero, 1941), z nichž tvůrčími vrcholy byly např. Divadlo za bránou Bohuslava Martinů (1936) a světová premiéra [zkrácené verze] Prokofjevova Romea a Julie, kdy si Psota jako partnerku pro roli Julie vybral Zoru Šemberovou. Po několikaleté nucené přestávce (okupační úřady uzavřely divadlo na podzim 1941) zahájil balet svou poválečnou éru v květnu 1945 pod krátkodobým šéfovským triumvirátem Josef Judl, Stanislav Remar, Saša Machov. Judl zde nastudoval krátké balety, např. partituru Vítězslavy Kaprálové uvedenou jako balet Suita rustica, Lasturu Karla Horkého (1945), Zítkův Balet o růži (1946) a Slunečnici Karla Horkého (1947). Roku 1947 se do Brna vrátil Ivo Váňa Psota. V krátké době v Brně zkonsolidoval soubor a proměnil ho v profesionální ansámbl s nejvyšším domácím standardem a s řadou interpretačních osobností (Věra Avratová, Růžena Ellingerová, Mirka Figarová, Rudolf Karhánek, Miroslav Kůra, Viktor Malcev, Jiří Nermut, Olga Skálová, Jiřina Šlezingrová, Věra Vágnerová), se kterými podnikl např. turné po Evropě. Únor 1948 změnil společenskou situaci i atmosféru a tvůrčí možnosti  v umění, tedy i v divadlech. Psota ani před válkou nepatřil k levicově smýšlejícím umělcům a s nástupem komunistů neprojevoval žádanou aktivitu. Věnoval se souboru a inscenoval v úzké spolupráci s dirigentem Bohumírem Liškou např. opakovaně Romea a Julie a tituly, mnohé poučené zkušenostmi z působení na Západě (Polovecké tance, 1947; Sylfidy, Ples kadetů, Paganini, 1948, Symfonie života, 1949 – první cena na Divadelní žatvě; Vzpoura hraček, 1949; Labutí jezero, 1950; a Spící krasavice, 1952) a zařazoval i české baletní tituly (Hloupý Honza, 1948; Slovanské tance, Král Ječmínek, 1951). Po Psotově smrti se odchodem řady sólistů snížila úroveň baletu. Ve vedení se vystřídali Rudolf Karhánek (1953–55) a Jiří Nermut (1955–61). Na repertoáru byla klasická díla a dramatické sovětské balety (Plameny Paříže, 1956 a jiné), objevil se i nový Doubravův balet Don Quijote (1957) a česká premiéra Brittenova Prince ze země pagod (1959). Šéfem baletu 1961–64 se stal Luboš Ogoun. Osobitým pohybovým stylem, ovlivněným racionalitou sportu a gymnastiky směřoval k abstrakci pohybu, tím i témat. Stavěl na skladby z oblasti vážné hudby. S omlazeným souborem a za dramaturgické pomoci dirigenta Václava Noska přivedl na jeviště inscenace nové poetiky – Křížkovy Balady o námořníkovi a Šostakovičovu Leningradskou symfonii (1962), Janáčkova Tarase Bulbu, novinku Viliama Bukového Hirošimu (1963), která ovlivnila řadu dalších souborů, Stravinského Svěcení jara (1964) a další. Po Ogounově odchodu k nově založené nezávislé komorní skupině Balet Praha se stal šéfem baletu Miroslav Kůra 1964–66. Se smyslem pro čistotu klasického stylu nastudoval Labutí jezero (1966). Po něm stál v čele souboru Rudolf Karhánek 1966–68 (Abraxas, ch. Emmy Köhler–Richter, nast. Waltraud Morawietz, 1966) a do Brna se vrátil Luboš Ogoun (1968–70), který spolupracoval s dramaturgem baletu (1967–70) Vladimírem Vašutem, který na repertoár přidal balety na svá libreta (Miloš Vacek: Milá sedmi loupežníků, ch. Věra Avratová; Miloš Vacek: Šťastná sedma, ch. Rudolf Karhánek; Miloš Vacek: Meteor, ch. Jiří Nermut; 1967) a 1968 Asafjevovu Bachčisarajskou fontánu (ch. Rudolf Karhánek), jedno z nejlepších nastudování Adamovy Giselle (ch. Miroslav Kůra), Dona Juana Richarda Strausse (ch. Luboš Ogoun), Janáčkovu Glagolskou mši (ch. Pavel Šmok), Schumannův Karneval (ch. Miroslav Kůra) a Nedbalovův balet Z pohádky do pohádky (ch. Luboš Ogoun a Rudolf Karhánek, 1969). Po sovětské okupaci 1968 a v letech tzv. normalizace byl Luboš Ogoun zbaven vedení baletu a po několik sezón mu byly dávány příležitosti v činohře, opeře a operetě. Šéfem baletu byl v letech 1970–73 Miroslav Kůra. Dramaturgie let 1974–77 za dalšího šéfa Jiřího Němečka (současně vedl balet Národního divadla Praha) měla běžný dobově poplatný model tvořený domácími balety a díly z dramaturgie socialistického bloku. Ze sovětské dramaturgie, která zahrnovala i díla ruského carského období a tituly exulantů to byly např. Šeherezáda, Polovecké tance, 1974; Péťa a vlk, 1975; Labutí jezero, 1976; Kamenný kvítek, 1977; Romeo a Julie, 1978. Z českých baletů byl uveden např. Othello, 1974; Filosofská historie, 1975. Styl socialistického realizmu reprezentoval český Odstrčilův Plamen, 1975; bulharská Klinkovové Vietnamská poéma, 1976; sovětské např. Chačaturjanův Spartakus, 1975 a Maldobasanovo Matčino pole, 1977). Zajkovo uvedení Marné opatrnosti Louise Leopolda Ferdinanda Hérolda, Johna Lanchberyho (1978) znamenalo u nás první inscenaci z trendu rekonstrukcí historických choreografií. Na repertoár byla mimo jiné uvedena Sněhurka a sedm trpaslíků Bogdana Pawlowského se stovkami repríz (1973, ch. Witold Borkowski), novinka Fantazie o Pinokiovi (1976). Šéfkou baletu v období 1977–89 byla Olga Skálová, která ukončila svou pražskou kariéru v Národním divadle. S dramaturgyní Eugenií Dufkovou (1980–91) uváděla širokou repertoárovou nabídku (Šach králi, Scaramouche, Pan a Sýrinx, Carmen, Čarodějná láska, Svěcení jara, Popelka, Radúz a Mahulena, Svědomí, Sen noci svatojanské, Gajané, Paní mezi stíny, Lašské tance, Legenda o lásce), realizovanou řadou choreografů – Luboš Ogoun, Gustav Voborník, Jiří Kyselák a Zdeněk Prokeš. Stálým choreografickým hostem byl v osmdesátých letech Daniel Wiesner (Pták Ohnivák, Dialogy, Dialog tvarů, Dialog stylů, Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, Ikaros, Pierot, Zkrocení zlé ženy). Několik dní před 17. listopadem 1989 nastudoval Libor Vaculík Petrušku jako výrazný, odvážný politický protest proti diktátorské zvůli. Listopad 1989 rehabilitoval Luboše Ogouna, který však ve funkci šéfa zůstal jen krátce (Škrtič, Aesopia, 1990). Od roku 1991 vede baletní soubor Zdeněk Prokeš (od 2003 současně ředitel Národního divadla v Brně). Jeho dramaturgie pravidelně zařazuje na repertoár tradiční klasické tituly a tzv. tradiční verze (Natalie, aneb: Švýcarská mlékařka, Labutí jezero, Louskáček, Don Quijote, Bajadéra). Brno jako jediný ansámbl v republice uvádí po roce 1990 nová původní česká díla (Jarmil Burghauser: Příběh o Tristanovi a Isoldě, 1995; Karel Husa: Trójanky, 1997; Jan F. Fischer: Batalion, 1997; Zbyněk Matějů: Čaroděje ze země Oz, 1999). Další linii repertoáru tvořily tituly s hudbou skladatelů 20. století (Žalmová symfonie, Johanka z Arku na hranici, Oedipus Rex, Veselá vdova, Les Bisches). Na tvářnosti repertoáru se podíleli hostující choreografové, např. Conrad Drzewiecki (Etuda b moll Karola Szymanowského, Věčné písně Mieczysłava Karlowicze a Krzesany Wojciecha Kilara, 1992); Ivan Liška (Spor Alfreda Schnittkeho), Ján Ďurovčík (Vodník Antonína Dvořáka, 1997). Velké taneční projekty v osobitém inscenačním stylu, mimo jiné popularizujícím baletní žánr, zde stavěl Libor Vaculík (Notre Dame de Paris, Marie Stuartovna, Ivan Hrozný, Edith vrabčák z předměstí). Soubor podnikl řadu zájezdů do zahraničí: Německo, Španělsko, Dánsko, Belgie, Francie, Švýcarsko, Rakousko, Lucembursko) a pravidelně hostoval v Praze. Řada jeho sólistů a interpretů inscenací získala významná ocenění na domácích i zahraničních baletních interpretačních, choreografických i inscenačních  přehlídkách, v udílení Cen Thálie a Philip Morris Ballet Flower Award.
Literatura
I. Lexika
Koegler, Horst: Friedrichs Ballettlexikon (Hannover 1972, s. 413, 433).
Koegler, Horst: The Concise Oxford Dictionary od Ballet (Oxford – New York 1987, s. 240, 298, 310).
Postavy brněnského jeviště I.–III. (Státní divadlo v Brně 1979–1995).
Encyklopedie Česká divadla (Praha 2000, s. 347–362).
Český taneční slovník (Praha 2001).
 
II. Ostatní
-k: Pan Twardowski (Lidové noviny 3. 7. 1926).
St.: Ogelala (Rovnost  23. 1. 1927).
-k: Ogelala (Lidové noviny 23. 1. 1927).
-na: Třírohý klobouk (Rovnost, 14. 2. 1928).
Siblík, Emanuel: Tanec mimo nás i v nás (Praha 1937).
Deutsches Bűhnen Jahrbuch (Berlin, 1939–44).
V.P.: A znovu Slovanské tance (hostování v Praze) (Lidové noviny 24. 11. 1940).
V.P.: Brněnské baleriny (České slovo 11. 2. 1942).
Interim: Taneční život ve svobodném Brně (Taneční listy 1947, s. 54–57).
s.: Brněnská opera (Romeo a Julie) (Národní osvobození 12. 11. 1947).
Kapr, Jan: Praha-Brno (Lidové noviny 30. 5. 1948).
Procházka, Jaroslav: Z lašského tanečního folklóru k „Lašským tancům“ (Taneční listy 1948, s. 65).
Psota, Ivo Váňa: Otevřený dopis o novinářské kritice (Práce, Brno 17. 6. 1948).
Rey, Jan: O taneční kritiku (Taneční listy 1948, s. 108).
sl.: Druhá brněnská premiéra (Sylfidy, Paganini, Ples kadetů) (Zemědělské noviny 4. 3. 1948).
Psota, Ivo Váňa: Tvůrčí problémy našeho baletu, zejména současné thematiky (Divadlo 1949–50, č. 7, s. 219–221).
Karhánek, Rudolf: Živý odkaz Ivo Váňi-Psoty (Divadlo 1952, č. 3, s. 311).
Bulletin výstavy: Brněnský balet, Uměleckoprůmyslové muzeum (Brno 1958).
Přehled činnosti československých divadel, Divadelní ústav (Praha 1958).
Schulhoff, Erwin: Vzpomínky, studie, dokumenty (Hudební rozhledy, Praha 1958).
Sborník Velká pochodeň (Brno 1959, s. 37–39, 77).
Sborník Divadelní žatvy: Aktiv o problémech současného baletního umění, Svaz čsl. divadelních umělců (Brno 1960).
Vašut, Vladimír: Baletní repertoár 1945–60 (Praha 1960).
Schmidová, Lidka: Československý balet (Praha 1962, s. 25, 27–33, 45).
Šáchová, Miroslava: Začátky českého divadelního života v Brně (Brno 1962).
Rey, Jan: Baletní leden (Taneční listy 1, 1963, č. 2, s. 19).
Schmidová, Lidka: Othello (Taneční listy 1, 1963, č. 10, s. 158).
Vašut, Vladimír: Leningradská symfonie (Taneční listy 1, 1963, č. 1, s. 3).
Vašut, Vladimír: Machov? Psota? Československý balet! (Divadlo 1963, č. 7, s. 31–38).
Kröschlová, Jarmila: Výrazový tanec (Praha 1964, příloha č. 6).
Sborník referátů Baletní seminář, Svaz čsl. divadelních a filmových umělců (Brno 1964, s. 8, 44, 45, 48, 58, 59, 61).
Schmidová, Lidka: Psotova Spící krasavice (Taneční listy 2, 1964, č. 2, s. 28).
Černá, Miroslava: Dafnis a Chloe v Brně (Taneční listy 3, 1965, č. 10, s. 2).
Sborník referátů Baletní přehlídka, Svaz čsl. divadelních umělců (Karlovy Vary 1965, s. 2, 5–32, 72, 124, 142-144).
LŠ: Lipská choreografka v Brně – Abraxas (Taneční listy 5, 1967, č. 1, s. 10).
Schmidová, Lidka: Metamorfózy (Taneční listy 5, 1967, č. 4, s. 9).
Skálová, Olga: Ivo Váňa Psota (Taneční listy 5, 1967, č. 5, s. 10).
Vašut, Vladimír: Neznal jsem Psotu (Taneční listy 6, 1968, č. 6, s. 16).
Sborník 50. výročí trvání první moravské umělecké školy, St. konzervatoř (Brno 1969).
Vratislavský, Jan:  Neumannova éra v brněnské opeře, Státní divadlo v Brně (Brno 1971).
AP: Ivo Váňa Psota (Taneční listy 10, 1972, č. 6, s. 7).
Burian, Karel V.: Olga Skálová (Praha 1972, s. 9, 12–24, 39).
Dufková, Eugenie: Před dvaceti léty zemřel Ivo Váňa Psota (Program, Státní divadlo v Brně, Brno 1972, č. 2, s. 11–15).
Petříková, Věra: Brněnský pokus o Effela (Taneční listy 10, 1972, č. 2, s. 12).
Šafránek, Miloš: Brněnský Špalíček (Taneční listy 11, 1973, č. 4, s. 13, č. 5, s. 10).
Almanach 90 let stálého českého divadla v Brně 1884–1974 (Brno 1974).
Moravcová, Věra: Brno k Roku české hudby (Taneční listy 12, 1974, č. 7, s. 9).
Paseková, Dana: Brněnská premiéra - Filosofská historie, Plamen (Taneční listy 13, 1975, č. 7, s. 8).
Hošková, Jana: Balet baletů v Brně (Taneční listy 14, 1976, č. 4, s. 7).
-r-: Brněnské novinky (Taneční listy 15, 1977, č. 2, s. 6).
red: Ivo Váňa Psota, Státní divadlo v Brně (Brno, 1977, s. 40).
Štědroň, Bohumír: K nedožité sedmdesátce Ivo Váňi Psoty (Program, Státní divadlo v Brně, Brno 1978, č. 5, s. 350–351).
Moravcová, Věra: Romeo a Julie v Brně (Taneční listy 17, 1979, č. 1, s. 6).
Pilka, Jiří: Miroslav Kůra (Praha, 1979).
hk: Romantický balet Natálie (Taneční listy 19, 1981, č. 5, s. 10).
Dufková, Eugenie: Vzpomínka na Ivo Váňu Psotu I–III (Program, Státní divadlo v Brně, Brno 1981, č. 6, s. 179; 1982, č. 4, s. 156–157; 1983, č. 5, s. 186–187).
Malcev, Viktor: Rok českého divadla na pražské a brněnské scéně (Taneční listy 21, 1983, č. 7, s. 7).
Vašut, Vladimír: Baletní libreta I. (Praha 1983).
Malcev, Viktor: Soudobá česká baletní tvorba v Praze a Brně (Taneční listy 22, 1984, č. 7, s. 6).
Dufková, Eugenie: Historie Brněnského baletu I–XI (Taneční listy 22, 1984, přílohy č. 3; č. 5; č. 7; č. 8; č. 9; č. 10; 1985, č. 1; č. 3; č. 5; č. 7; č. 9).
Cabrera, Miguel,  Alonso, Alberto: Ivo Váňa Psota na Kubě (Taneční listy 24, 1986, č. 4, s. 10).
Vašut, Vladimír: Saša Machov (Praha 1986).
Dufková, Eugenie: Cesty baletu I–XIV (Program, Státní divadlo Brno 1987).
E. D.: Brněnský balet uvádí Gajané (Taneční listy 25, 1987, č. 2, s. 9).
Mlíkovská, Jiřina: Brněnská premiéra – Paní mezi stíny, Balet o Boženě Němcové (Taneční listy 25, 1987, č. 10, s. 4).
Dufková, Eugenie: Choreograf Ivo Váňa Psota (Taneční listy 26, 1988, č. 6, s. 10).
Dufková, Eugenie: K nedožitým osmdesátinám Iva Váňi Psoty (Program, Státní divadlo v Brně, Brno 1988, č. 2, s. 323–326).
Dufková, Eugenie: Olga Skálová (Brno 1988, s. 15, 16, 55–100).
ed: Divadlo v Brně (Taneční listy 26, 1988, č. 2, s. 11).
Gabzdyl, Emerich, Vašut, Vladimír: V hlavní roli Emerich Gabzdyl (Ostrava 1988).
Glaser, Ladislav: Brněnský balet Janáčkovi (Taneční listy 26, 1988, č. 9, s. 9).
Malcev, Viktor: Labutí jezero v Brně (Taneční listy 26, 1988, č. 5, s. 5).
Kotzianová, Zuzana: Brněnská premiéra (Taneční listy 29, 1991, č. 4, s. 12).
Trojan,  Jan:  Neklidné vody Thálie (Rudé právo 5. 10 1991).
Dufková, Eugenie: Ivo Váňa Psota (Program, Zemské divadlo v Brně, Brno 1992, č. 6, s. 204–209; č. 7, s. 242–247; č. 8, s. 282–286; č. 9, s. 323–329, č. 10, s. 362–368).
Gremlicová, Dorota: Na počest Ivo Váni Psoty (Taneční listy 30, 1992, č. 4, s. 6).
Gremlicová, Dorota: Viktorka a Ples kadetů v Brně (Taneční listy 30, 1992, č. 10, s. 7).
Holeňová, Jana: Ivo Váňa Psota (1908–1952) (Zprávy Divadelního ústavu, březen 1992, s. 40–41).
red: Ivo Váňa Psota (Taneční listy 30, 1992, č. 5, s. 8–9).
Vašut, Vladimír: Příspěvek ke dni I. V. Psoty (Zprávy Divadelního ústavu, březen 1992, s. 41–47).
Vašut, Vladimír: Psota a Machov I, II (Taneční listy 30, 1992, č. 4, s. 6; č. 5, s. 6–7).
Manor, Giora: O Conradovi Drzewieckém a brněnské premiéře (Taneční listy 31, 1993, č. 3, s. 6).
Holeňová, Jana: Brněnský balet. Almanach Národního divadla v Brně 1984–1994 (Brno 1994).
Žáková, Eva: Zvoník od Matky Boží (Taneční listy 32, 1994, č. 2, s. 6).
Holeňová, Jana: Příběh o Tristanovi a Isoldě (Taneční listy 33, 1995, č. 6, s. 7).
hol/zl: Poprvé a naposledy Trójanky v Brně (Taneční listy 33, 1995, č. 9, s. 13).
Holeňová, Jana: Jana z Arku na hranici (Taneční listy 34, 1996, č. 1, s. 7).
Siegel, Jaroslav: Jaroslav Čejka a jeho bláznivý svět, Humor a Kvalita (Praha 1996, s. 48).
Dercsényiová, Lucie: Notre-Dame de Paris (Harmonie 1997, č. 1, s. 16).
Dufková, Eugenie: Váňa Psota (Brno 1997).
Kloubková, Ivana: Quijote? (Harmonie 1997, č. 7, s. 14).
Kloubková, Ivana: Vodník, Spor, Randez-vous (Harmonie 1997, č. 7, s. 14).
Krakešová, Eva: Ve službách Terpsichory (Praha 1997, s. 29, 31, 38, 82, 95, 134).
Vašut, Valdimír: Pavel Šmok na přeskáčku (Praha 1997, s. 25, 26, 33, 67).
Nagel, Tomáš: Balet ND v Brně: nové tváře – nové plány (Taneční listy 35, 1998, č. 2, s. 20).
Holeňová, Jana: Ratio i kardio brněnské Marie Stuartovny (Divadelní noviny 1999, č. 5, s. 4).
Kloubková, Ivana: Marie Stuartovna (Taneční listy 36, 1999, č. 3, s. 2).
Réblová, Kateřina: Stravinský v Brně (Taneční listy 37, 2000, č. 9, s. 2).
Paseková, Dana: Pozvánka do Brna (Taneční listy 38, 2001, č. 5, s. 2).
Weimann, Mojmír: Čtvrté putování po Japonsku (Aplaus, Brno 2001, květen, s. 5).
Hošková, Jana: Bajadéra přichází poprvé (Taneční listy 40, 2003, č. jaro, s. 16).
Machalická, Jana: Činohra potřebuje deset herců (Lidové noviny 22. 8. 2003).
Machalická, Jana: Národní divadlo v Brně je bez ředitele (Lidové noviny 17. 6. 2003).
Ročenky Česká divadla, Divadelní ústav (Praha 1960–2003).
Vašek, Roman: Trůn – symbol smrti (Taneční listy 40, 2003, č. 1–2, s. 10).
Dufková, Eugenie: Archiv Národního divadla v Brně (Taneční listy 40, 2004, č. podzim, s. 48).
 
Jana Holeňová
Datum poslední změny: 21.1.2009