Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Růžička, Karel 1)

Tisk


Charakteristika: Pianista, skladatel, aranžér, leader, pedagog

Datum narození/zahájení aktivity:2.6.1940
Datum úmrtí/ukončení aktivity:26.9.2016
Text

Růžička, Karel, pianista, skladatel, aranžér, leader a pedagog, narozen 2. 6. 1940, Praha.
 
Konzervatoř studoval v letech 1955–59 v oboru bicí nástroje; na obor klavír nebyl přijat, nicméně hře na tento nástroj se intenzivně věnoval po celou dobu studia. Od roku 1960 působil jako pianista v divadle Semafor, kam ho pozval Ferdinand Havlík, se kterým také poprvé nahrával. V tomto období se seznámil s hudbou Paula Desmonda či Gerryho Mulligana; v tomto duchu hrával s Janem Arnetem (kontrabas), Milanem Dvořákem (klavír) a Svatoplukem Macákem (altsaxofon).
 
Roku 1962 nastoupil na vojnu a jako alternativu prezenční služby zvolil Armádní umělecký soubor. Zde hrál na klavír i na bicí většinou soudobou vážnou hudbu (Jiří Jaroch, Sergej Prokofjev a další). K jazzu se více dostával, až když se 1964 vrátil z vojny a nastoupil zpět do Semaforu; v Havlíkově orchestru se výrazně rozvinula Růžičkova pianistická a skladatelská činnost (1965 vyšlo u Supraphonu LP  Československý jazz, na kterém se Růžička podílel jako komponista). U Havlíka zůstal až do svého angažmá v Jazzovém orchestru Československého rozhlasu 1966. V červnu 1969 se jako leader dostal se souborem muzikantů, v němž byli Eugen Jegorov (saxofon), Zdeněk Pulec (trombon), Vincenc Kummer (kontrabas) a Vladimír Žižka (bicí) na festival do švýcarského Montreux. Rok po Pražském jaru, 21. srpna 1969, byl zatčen na výroční srpnové demonstraci cestou k Československému rozhlasu, což dočasně znamenalo zákaz zahraničních výjezdů.
 
V letech 1968–79 hrál s formací Jazz Cellula Laca Decziho a podílel se na nahrávání všech desek skupiny v tomto období. V období 1967–74 také vedl vlastní trio, 1974–80 vlastní kvartet. Roku 1972 dostal příležitost nahrát vlastní LP s tentetem (mj. s Rudolfem Daškem, Svatoplukem Košvancem nebo Jiřím Stivínem). Na albu Karel Růžička + 9 hrál i na bicí a perkuse. V letech 1970–74 byl členem Velebného formace SHQ, s níž nahrál album Jazzové nebajky (účastníci ankety České jazzové společnosti označili 1998 toto album za nejlepší domácí jazzovou desku před rokem 1989). Na albu Interjazz III (1975) se Růžička a Jazzovým orchestrem Československého rozhlasu setkali s polským skladatelem Janem Ptaszynem Wróblewskim a sólisty Tomaszem Stańkem a Tomaszem Szukalskim. Roku  1978 se s pianisty Gabrielem Jonášem a Emilem Viklickým zúčastnil nahrávání LP Klávesová konkláva (původně určeno jako součást Pražských jazzových dnů 1976), kde hrál na elektrické piano.
 
V kompoziční oblasti dosáhl Růžička výrazného úspěchu při soutěži o jazzovou skladbu na konzervatoři v Monaku. Roku 1976, rok po třetím místu pianisty Petra Junka na této soutěži, zaslal Růžička do Monaka svou skladbu Interlude, která skončila rovněž třetí (v tomto roce soutěž vyhrál Emil Viklický); v následujícím roce se ve stejné soutěži se skladbou Ozvěny umístil na prvním místě, 1979 se skladbou Triste na třetím. Díky těmto úspěchům byl pak v letech 1981–85 do Monaka zván nadále, už  jako člen mezinárodní poroty. Růžičkova skladatelská činnost byla 1978 oceněna výroční cenou Českého hudebního fondu a 1982 cenou Svazu českých skladatelů a koncertních umělců.
 
Mezitím Růžička započal spolupráci s kytaristou Rudolfem Daškem, který po rozchodu s Jiřím Stivínem (1975) hledal hudebního partnera; ke koncertu v duu se setkali 1978. Vyvrcholením této tandemové spolupráce bylo společné CD Con Alma (vydané až 1994). Na podzim 1980 společně vystoupili v pařížském sídle organizace UNESCO, dále na televizním festivalu v Montreux, v klubech v NSR, později na Bratislavských jazzových dnech 1982 a v maďarském Debrecínu 1985. Zkušenosti z práce v duetu znamenaly pro Růžičku novou inspiraci, kterou promítl ve formě sólového recitálu. Sólově si zahrál již na studiových Ozvěnách, samostatné živé recitály následovaly od konce sedmdesátých let: na Kubě 1978, ve Varšavě na Jazz Jamboree 1979, dále 1980 v Pražské Městské knihovně, téhož roku i na Mezinárodním jazzovém festivalu v Praze, 1981 v Karlových Varech, 1984 v Kaliszi (Polsko) atd. Odrazem všech těchto vystoupení jsou sólová alba Ozvěny a především Zahrada radosti. Jako sólista se představil roku 1982 ve Dvořákově síni Domu umělců v Praze s dalšími dvěma pianisty, s Emilem Viklickým a Milanem Svobodou. Na počátku osmdesátých let přibylo k duu s Daškem ještě společné kvarteto (v rytmice se střídali Robert Balzar, Jaromír Honzák, Aleš Charvát, František Uhlíř na basu, dále Jaromír Helešic, Martin Šulc, Milan Vitoch u bicích).

Roku 1984 nahrál Růžička ve spolupráci s Daškem, polským kontrabasistou Zbigniewem Wegehauptem a americkým bubeníkem Andrejem Cyrillem album Mezipřistání / Interlanding, které vybočuje z mainstreamové produkce a zařazuje se na vrchol tehdejších nahrávek. Následovala spolupráce s polským tenorsaxofonistou Tomaszem Szukalskim a další mezinárodní kontakty: 1983 na italském festivalu v Assisi, 1984 na Kaamojazzu ve finském Saariselkä (s Ilkkou Hanskim na basu, Jiřím Hlavou na trubku, Svatoplukem Košvancem na trombón, Teemu Saalminenem na tenorsaxofon a Jukkisem Uotilou na bicí). Růžička také doprovázel trumpetistu Carmela Jonese, houslistu Jeana-Luca Pontyho společně s bubeníkem Pierrem Favrem. Na Československém jazzovém festivalu roku 1986 hostilo Růžičkovo kvarteto argentinského tenorsaxofonistu Wilsona de Oliveiru, s nímž posléze Růžička nahrál album Dobrý pocit. Studiová nahrávka Na Sonnyho straně ulice vyšla ve spolupráci s trombonistou Sonnym Costanzem roku 1979. Dále spolupracoval s Finem Jukkou Linkolou (1985), Tonnym Scottem (Jubileum 1980) a Davem Wecklem (Sax Syndrom 1982, Audesence 1983). V listopadu 2001 vystoupil Růžička na akci Milana Svobody ve Velkém sálu Rudolfina s dalšími předními hudebníky. Projekt  nesl název Prolínání / Merging a přinesl variace pro čtyři klavíry a varhany (Růžička, Kryštof Marek, Svoboda a jeho dcera Adéla). Pro Divadlo Na Fidlovačce napsal 2004 nová aranžmá písní Miloše Štědroně ve hře Balada pro banditu.
 
Růžičkovy skladby byly několikrát odměněny, např. 1987 Výroční cenou Českého hudebního fondu za tvůrčí přínos v oblasti komorního jazzu, 1982 Cenou Svazu českých skladatelů a koncertních umělců za Trioso a Večer v galerii a 1988 cenou ministra kultury za skladbu 17. listopad. V současnosti je Růžička považován za jednoho z nejvšestrannějších umělců české jazzové scény. Byl a je vyhledávaným partnerem velké řady tuzemských i zahraničních spoluhráčů v různých sestavách, kde se představuje jako přesvědčivý partner pro jazzovou kooperaci a je mu přiznávána dávka generační adaptability. Za své spoluhráče je Růžička schopen akceptovat i generaci, která nastoupila v devadesátých letech, a to jistě i díky svému synovi, saxofonistovi Karlovi Růžičkovi juniorovi.
 
Růžičkova pedagogická dráha započala v Monte Carlu, kde nastudoval se žáky programy závěrečných koncertů. Roku 1982 na půdě tamního učiliště, kde vedl semináře, prezentoval svůj program Hommage à T. Monk. Poté byl osloven Státní konzervatoří v Praze a také Karlem Velebným, který jej přivedl do prostředí Letní jazzové dílny ve Frýdlantu, kde mívá na starosti pianisty. V současnosti je Růžička předsedou Umělecké rady Konzervatoře a Vyšší odborné školy Jaroslava Ježka (2006).
Diskografie
Jazz pod vlastním jménem nebo jménem vlastního souboru
Plus 9 (Panton 1972);
Karel Růžička & 9 (Panton 1972);
Ludvikovskij v Praze (Panton 1972);
Trio Karla Růžičky (EP, Panton 1976);
Dialogy (Supraphon 1978);
Ozvěny / Echoes (Supraphon 1979);
Zahrada radosti (Panton 1981);
Plus TOČR (Supraphon 1982);
Fata Morgana (Arta 1991);
Still Calling – Hot Line (Arta 1992);
Celebration Jazz Mass (Supraphon 1994);
Con Alma (Polyjazz 1994);
Flight. Karel Ruzicka – Ondrej Stajnochr – Jaromir Honzak – Radek Nemejc (Melantrich 1995);
Nikdy nejsi sám / You´re never alone (Radioservis 1995);
Piano Jazz Album (Arta 1997);
Solo Trio / Pierot (Arta 2001).

Spolupráce na dalších jazzových albech
Československý jazz 1962 (Supraphon 1962);
Československý jazz 1965 (Supraphon 1965);
Československý jazz 1966 (Supraphon 1966);
Ozvěny jazzového festivalu 1966 – Lucerna (Supraphon 1966);
Jazzové piano (Supraphon 1967);
Jazzové nebajky. SHQ (Panton 1973);
Interjazz III (Supraphon 1976);
Klávesová konkláva. Jonáš – Růžička – Viklický (Supraphon 1978);
On the Sonny´s Side Of The Street. Sonny Costanzo (Supraphon 1979);
Mezipřistání. Rudolf Dašek (Supraphon 1984);
Dobrý pocit. JOČR (Panton 1985);
Going Home. George Mraz a Karel Růžička (Arta 1993);
Space and Rhythm –The Four – Stanislav Macha – Petr Dvorsky – Jiri Slavicek (Arta Records 1994);
Jazz je radost (P&J Music 1994);
Theatre Montanaro. Montanaro, Michel (Arta 1994);
Rudolf Rokl, Karel Růžička & ...  (FISYO 1995);
Con Alma. Rudolf Dašek (P&J Music 1995);
The Best Of Agharta 1 (Arta 1995);
The Best Of Agharta 2 (Arta 1996);
Everybody Goes To Agharta (Arta 2003);
George Mraz & Friends. George Mraz (Arta 2003);
Jazz Sanatorium Luďka Hulana (Multisonic 2004);
Just Floating Lightly. Petr Kořínek and Friends (Cube Metier 2005);
Jazz na Hradě. George Mraz (Multisonic 2005).

Vážná hudba
Czech Philharmonic Centenary Homage (Supraphon 1996);
Overture; Rhapsody; Sinfonia concertante; Concerto grosso; The Parables / Martinů (Supraphon 2003);
Bohuslav Martinů – Orchestral Compositions (Supraphon 2003).

Ostatní
Červená se malina. Jaroslav Malina, Karel Růžička (Panton 1995).
Literatura
I. Lexika
ČSS.
EJ.
 
II. Ostatní
Matzner, Antonín: Made In Tunisia (Melodie 7, 1969, č. 8, s. 239).
Hueber, Vojtěch: Ozvěny po „Ozvěnách“ (Svobodné slovo 12. 11. 1977).
Hueber, Vojtěch: Když má někdo vlastní horu (Melodie 19, 1981, č. 6, s. 164).
Konrád, Ondřej: Imprese a konfese Karla Růžičky (Melodie 20, 1982, č. 11, s. 325).
Skála, Pavel: Karel Růžička (Melodie 21, 1983, č. 6, s. 190).
Hueber, Vojtěch: Karel Růžička (Jazz Notes 1984, č. 1, s. 8).
Konrádová, Petra: Český jazz na cestách (Harmonie 2004, č. 6, s. 35).
 
Ferdinand Valent
Datum poslední změny: 27.9.2016