Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

České muzeum hudby

Tisk

(Muzeum české hudby, hudební oddělení Národního muzea)

Charakteristika: muzeum

Datum narození/zahájení aktivity:0.0.1818
Text

České muzeum hudby – Národní muzeum (Muzeum české hudby, hudební oddělení Národního muzea), zahájení činnosti 1818, 1946 (vznik samostatného hudebního oddělení), 1976 (Muzeum české hudby), Praha.

 

Systematicky shromažďuje, uchovává a zpřístupňuje prameny hudební kultury v širokých souvislostech na území Čech v období od středověku až do současnosti a zároveň také dokumentuje aktivity osob či institucí pocházejících z Čech působících mimo území Čech. České muzeum hudby je největší a nejvýznamnější hudebněhistorické pracoviště tohoto typu v České republice a je uznáváno i v zahraničí.

 

A. Sídlo

B. Historie

C. Oddělení

D. Sbírky

E. Vědecká činnost

F. Výstavy

G. Práce s veřejností

 

A. Sídlo

Hudební sbírky Národního muzea byly od 19. století uloženy v původním Nostickém paláci i, v roce 1891 nově otevřené, historické budově Národního muzea, teprve vznik samostatného hudebního oddělení v roce 1946 dal podnět k hledání vlastního sídla pro spojené hudební sbírky. Prvním místem byly v roce 1950 prostory části břevnovského kláštera, kde také vznikla první velká expozice hudebních nástrojů. Brzy však muselo muzeum uvolnit prostory pro ministerstvo vnitra. Dlouhodobým místem, kde postupně našly sbírky uložení i prostor pro studium a prezentaci, se stal Velkopřevorský palác na Malé Straně. Postupně sem byly převezeny nejen hudební nástroje, ale především rozsáhlý notový archiv. Muzeum se stalo vyhledávaným místem pro studium, výstavy, expozice i koncerty. Studovna i expozice byly cílem nejen domácích, ale i mnoha zahraničních zájemců o historii hudby v českých zemích. Po roce 1989 byl palác vrácen v restituci Suverénnímu řádu maltézských rytířů. Postupně byla uzavřena expozice, původní velká studovna a další prostory. Muzeum mohlo jen odborníkům nabídnout provizorní studovnu. Hledání nové budovy trvalo déle než 10 let. Cílem byla možnost zůstat ve středu města, aby muzeum bylo snadno dostupné pro studenty i hudebníky a především pro návštěvníky expozice, stejně jako získat větší prostory pro rozrůstající se fondy. Podařilo se zajistit budovu bývalého kostela sv. Máří Magdaleny v Karmelitské ulici, kde sídlil do té doby Národní archiv. Ještě před zahájením rekonstrukce postihla sbírky muzea ve Velkopřevorském paláci i v depozitářích v Terezíně povodeň v roce 2002. Ta přes veškerá opatření postihla i část sbírek, což na několik let zkomplikovalo práci muzea. V roce 2003 proběhlo stěhování sbírek do nové budovy. Rekonstrukce otevřela veřejnosti zajímavý objekt. Původní barokní kostel kláštera dominikánů, který na přelomu 17. a 18. století patřil k největším a nejbohatším v Praze, se po reformách Josefa II. stal nejprve pražskou hlavní poštou a po roce 1848 sídlem regimentu nově ustaveného četnictva, pro které také byl zásadně přestavěn v klasicistním slohu. Po vzniku samostatného státu zde bylo české zemské velitelství četnictva. Po roce 1848 bylo četnictvo zrušeno a do budovy se přestěhovala některá pracoviště Národního archivu (tehdy Státního ústředního archivu). Rekonstrukce vrátila budově její charakter z poloviny 19. století a poskytla rozsáhlé prostory pro expozici, výstavy, studovnu, koncertní a společenskou dvoranu a nezbytné depozitáře. V roce 2018 muzeum zprovoznilo mimopražský Centrální depozitář Českého muzea hudby, který poskytne po mnoha letech odpovídající uložení evropsky významné sbírky hudebních nástrojů i sbírkách dalších oddělení.

 

B. Historie

Historie dnešního Národního muzea – Českého muzea hudby sahá do doby založení Národního muzea v roce 1818. Od počátku byly sbírány především hudebniny a hudební nástroje. Samostatná hudební sbírka však ještě neexistovala, jednalo se pouze o sběr doplňkový, který měl doplňovat dokumentaci české kultury – hudebniny byly ukládány v Knihovně Národního muzea a hudební nástroje, případně obrazy, ve sbírce archeologické, po roce 1892 v oddělení historické archeologie. Na počátku byl sběr ovlivňován vlasteneckými idejemi a jazykovým principem – sbírány byly především hudebniny české či slovanské, od českých autorů, na české texty, v Čechách vydané. Brzy však byla tato kritéria uvolněna a sběr byl rozšířen. Už kolem poloviny století se sbírka hudebnin rozrostla natolik, že František Ladislav Rieger navrhnul založit sbírku samostatnou, která by dokumentovala bohatství hudební kultury v Čechách. V literatuře se objevují dvě data – rok 1854 (toto datum bylo zjištěno v článku Karla Hůlky: O našich povinnostech k české starší hudbě, Praha 1908) a rok 1864 (Slavoj, IV-1864, s. 60). Tento záměr se nepodařilo prosadit. V roce 1872 bylo navrženo založit „hudební sbor Národního musea“, který by byl jakýmsi poradním orgánem pro správu hudebních sbírek. Stanovena byla kritéria sběru a zpracování. Tuto myšlenku se však zcela podařilo realizovat až v roce 1874. V roce 1875 měla sbírka asi 4000 hudebnin. Jedny z prvních katalogizačních karet jsou psány již rukou Václava Hanky (určitě už ve 30. letech 19. století), teprve však po přestěhování hudebních sbírek do nově postavené budovy na Václavském náměstí, které začalo v roce 1892, došlo k definitivnímu uspořádání sbírky hudebnin a přidělení systému signatur, který je dodržován dodnes. Znovu se objevil pokus o založení samostatné sbírky, ale ani tentokrát se nepodařilo tento záměr prosadit. V roce 1913 byl pro správu notového archivu v rámci knihovny přijat muzikolog a skladatel Emil Axman. Samostatné oddělení bylo díky iniciativě Emila Axmana založeno na začátku roku 1946. Základem nového oddělení se stal notový archiv vyčleněný od knihovny a sbírka hudebních nástrojů, která byla převedena z oddělení historické archeologie. V knihovně však byly ponechány takové hudební materiály, které měly knižní povahu. Jedním z prvních nejvýznamnějších úkolů nově založeného oddělení byla repatriace notového archivu z mimopražských úložišť (Slatiňany, Žleby na Kutnohorsku a další nejmenovaná místa), kam byl během války z bezpečnostních důvodů převezen. V roce 1948 byla stanovena nová sbírkotvorná koncepce, která byla vytvořena na základě aktuálních muzikologických poznatků a optimálním způsobem pokryla dokumentaci naší hudební kultury. V roce 1950 získalo hudební oddělení jako své sídlo Velkopřevorský palác na Malé Straně v Praze, kde také roku 1954 otevřela stálou expozici hudebních nástrojů. Padesátá až 70. léta byla zásadním způsobem poznamenána přijetím velkého množství sbírek zkonfiskovaných po 2. světové válce na základě Benešových dekretů a pak z klášterů zrušených v 50. letech. 

Samostatné hudební oddělení spadalo až do roku 1975 pod správu Historického muzea. V roce 1976 bylo založeno Muzeum české hudby. Hudební oddělení bylo rozděleno na hudební archiv a sbírku hudebních nástrojů, ke kterým bylo přičleněno Muzeum Bedřicha Smetany a Muzeum Antonína Dvořáka, které byly do této doby spravovány příslušnými společnostmi a Památníkem národního písemnictví. V roce 1979 byla provedena další změna v organizační struktuře - fondy Muzea Bedřicha Smetany a Muzea Antonína Dvořáka byly podle charakteru sbírkových předmětů přiřazeny do oddělení hudebního archivu a knihovny. Muzeum české hudby sestávalo z těchto oddělení: 1. hudební archiv (notový archiv, sbírka nenotových rukopisů, hudební ikonografie, pozůstalosti, fond specifických hudebnin AZ, tisková dokumentace), 2. oddělení knihovny a fonotéky, 3. oddělení hudebních nástrojů. V roce 1992 byla provedena další změna vnitřní struktury a byla vytvořena tato oddělení: 1. hudebněhistorické oddělení, 2. oddělení hudebních nástrojů, 3. Muzeum Bedřicha Smetany, 4. Muzeum Antonína Dvořáka. V roce 2001 bylo Muzeum české hudby přejmenováno na České muzeum hudby, což lépe vystihuje jeho podstatu a sepětí se široce pojatým sbírkotvorným programem. V roce 2008 vzniklo páté oddělení Centrum pro dokumentaci populární hudby a nových médií.

Restituční vlna z počátku 90. let postihla nejenom sbírky, ale i budovu Velkopřevorského paláce, který byl postupně předáván k užívání jejímu půdnímu vlastníkovi – Suverénnímu řádu maltézských rytířů. V roce 2002 byly povodní poškozeny budovy a sbírky na Velkopřevorském náměstí, v Muzeu Bedřicha Smetany a v Centrálních depozitářích Národního muzea v Terezíně. V případě Muzea Bedřicha Smetany byla zasažena pouze budova, sbírky byly poškozeny v ostatních dvou objektech. V budově Velkopřevorského paláce byl zasažen notový archiv, knihovna, fond libret, gramofonové desky a restaurátorská dílna hudebních nástrojů. V depozitáři v Terezíně byly poškozeny historické klavíry a velké hrací stroje. S řešením povodňových škod se muzeum za vydatné finanční pomoci dotačních programů Ministerstva kultury vyrovnávalo v letech 2002–08.

V roce 2003 se oddělení dosud působící ve Velkopřevorském paláci (hudební archiv, oddělení hudebních nástrojů) přestěhovala do nově zrekonstruovaného objektu v Karmelitské ulici. Pro veřejnost byla expozice a studovna otevřena koncem listopadu roku 2004.

Vedoucí hudebního oddělení byli Emil Axman – první přednosta samostatného hudebního oddělení (1946–48); v roce 1945 krátce ředitelem Národního muzea Alexander Buchner (1949–62); od roku 1962 Jaroslav Vanický (1962–66); Emil Hradecký (1966–74); Milada Rutová (1974–79). Ředitelé Muzea české hudby (1976–2001) a Českého muzea hudby (od 2001) byli Miloslav Malý – 1. ředitel Muzea české hudby (1976–85); Bohuslav Čížek (1985–1989?), Stanislav Tesař (1990–96); Markéta Hallová (1997–2004); Eva Paulová (2004–06); Dagmar Fialová (2006–10), Emanuele Gadaleta (od roku 2010).

 

C. Oddělení

Hudebněhistorické oddělení, oddělení hudebních nástrojů, Muzeum Bedřicha Smetany, Muzeum Antonína Dvořáka, Centrum pro dokumentaci populární hudby a nových médií.

 

D. Sbírky

České muzeum hudby spravuje ve svých fondech největší a nejvýznamnější sbírku předmětů v České republice, které dokumentují hudební kulturu – jedná se přibližně o 700.000 sbírkových předmětů. Kořeny sahají až do doby založení Národního muzea v roce 1818, kdy se sbíraly především hudebniny a hudební nástroje. Jednalo se však o sběr doplňkový, samostatná sbírka neexistovala – hudebniny byly ukládány v knihovně Národního muzea a nástroje v archeologické sbírce. Po založení samostatného oddělení v roce 1946 se notový archiv a sbírka hudebních nástrojů stala základem hudebního oddělení a posléze v 90. letech základem samostatných oddělení – hudebněhistorického a oddělení hudebních nástrojů.

V roce 1948 byla na základě nejnovějších poznatků tehdejší muzikologie stanovena nová sbírkotvorná koncepce, která svou šíří dobře zajišťovala dokumentaci naší hudební kultury – hudební oddělení mělo tedy sbírat prameny notové (rukopisné i tištěné), obrazové a hmotné. Nově byla také vytvořena struktura sbírkových fondů, které byly označeny písmennými symboly, jež byly používány pro označování sbírkových předmětů: A – Hudebniny rukopisné a tištěné, B – Libreta, C – Návěští divadelní a koncertní, programy a cedule, D – Díla teoretická, E – Hudební nástroje, F – Materiál ikonografický, G – Písemnosti, různá akta, korespondence, H – příruční knihovna, I – referáty, kritiky články, J – archiv mikrofilmů, K – trofeje a různé předměty, mající vztah k hudbě. Tato struktura s malými změnami funguje do dneška – fondy C, a I byly sloučeny v 80. letech do fondu TP – tisková dokumentace. Teprve na počátku 60. let byl založen ještě fond fonotéky, který je označen písmenem M. Hudební oddělení Národního muzea se tak stalo svými dosavadními sbírkami a sběrným programem jedinečným centrem pro výzkum hudební kultury v Čechách.

V polovině 70. let vznikl fond pozůstalostí (S). Do této doby musely být všechny pozůstalosti roztříděny podle druhů materiálu do jednotlivých fondů, takže se ztrácely souvislosti. Muzeum české hudby získalo výjimku od Ministerstva vnitra a Ministerstva kultury, že smí pozůstalosti zpracovávat jako archivy ve formě inventářů.

Významným zdrojem informací o sbírkách jsou přírůstkové knihy. Sbírka notová měla vlastní knihu od roku 1867 – do té doby byly vedeny záznamy o přírůstcích v knihách knihovny. V období prvních dvou dekád 20. století není řada přírůstkových knih pro notovou sbírku souvislá. Hudebních nástroje byly zaznamenávány v přírůstkových knihách ke sbírce historické archeologie, které jsou dnes uloženy v Historickém muzeu – v oddělení starších českých dějin. Samostatná přírůstková kniha vznikla až se založením samostatného hudebního oddělení po druhé světové válce.

Důležité údaje se nalézají také ve zprávách o sbírkách v časopisech Národního muzea

(Časopis společnosti vlastenského Museum v Čechách, od roku 1830 Časopis Českého musea a od roku 1855 Časopis Musea království Českého a od roku 1920 Časopis Národního muzea (částečně přístupné na  Kramerius.nkp.cz, od roku 2002 jsou výroční zprávy přístupné na webových stránkách Národního muzea (http://vyrocnizpravy.nm.cz/ 1.10.2018).

Již v 19. století se do Národního muzea dostaly velmi vzácné sbírkové předměty – ať už do sbírky hudebnin nebo do sbírky hudebních nástrojů. Do notového archivu byly převzaty významné notové pozůstalosti či fondy: například Václava Jana Tomáška, Jakuba Jana Ryby, Františka Škroupa, Josefa Srba Debrnova, v roce 1918 rozsáhlá a velmi cenná sbírka Ondřeje Horníka. Základem sbírky hudebních nástrojů se v 19. století staly dary sběratelů či výrobců hudebních nástrojů: např. unikátní soubor dechových nástrojů ze 16. století (tzv. Rožmberská kapela), kolekce experimentálních dechových nástrojů Josefa Šedivy, sbírky Antonína Buchtela, Karla Boromejského Dvořáka, Jana Pohla a pak také Ondřeje Horníka.

Mimo běžné formy akvizic byly na přelomu 40. a 50. let sbírky podstatně rozšířeny předáním zkonfiskovaných hudebních sbírek na základě Benešových dekretů a ze zrušených klášterů, jejichž objem byl téměř totožný s dosavadním počtem sbírek. Jednalo se především o sbírky notové a hudební nástroje. Převzaty byly například zámecké sbírky z Batelova, Budeniček, Budiškovic, Červeného Hrádku, Doks, Frýdlantu, Horšovského Týna, Choustníku, Jičíněvsi, Jindřichova Hradce, Kačiny, Klášterce nad Ohří, Kopidlna, Křivoklátu, Kynžvartu, Litně, Loučně, Malonic, Manětína, Nečtin, Nemyšle, Nových Hradů, Opočna, Radenína, z Roudnice nad Labem, Rychnova nad Kněžnou, Svojšína, Sychrova, Teplic, Ústrašic, Velkého Března, Zahrádek a chrámové sbírky z Broumova (benediktini), České Kamenice (farní kostel), Jablonného z Podještědí (dominikáni), Kuksu, Kutné Hory (voršilky), Lnářů, Oseku u Duchcova (cisterciáci), z Prahy (augustiniáni, alžbětinky, benediktini, dominikáni, premonstráti, karmelitky, křižovníci), Teplé (premonstráti), Třeboně (děkanský úřad), Úterý (farní kostel), Želivi (premonstráti). V rámci restitucí byly po roce 1990 fyzicky navráceny některé notové sbírky i hudební nástroje. Mezi nejvýznamnějšími jsou to: lobkovická z Roudnice nad Labem, premonstrátů z Teplé, alžbětinek a křižovníků z Prahy, zámek Opočno. Jako dlouhodobé zápůjčky v muzeu zůstaly uloženy notové sbírky benediktinů z Broumova a Břevnova a premonstrátů ze Strahova a z Želivi i část hudebních nástrojů.

Vzhledem k nízkému počtu pracovníků a nedostatečným prostorem k uložení došlo v 50. a 60. letech i k chybným rozhodnutím, jako například sporné skartace nebo vytvoření abecední řady setříděním některých provenienčních celků ze zkonfiskovaných sbírek podle abecedy. Katalogizace konfiskátů trvala téměř na 20 let, některé fondy nejsou dodnes dokončené. V rámci zpracovávání konfiskátů byla navázána spolupráce se Souborným hudebním katalogem a tím i s RISM (Répertoire International Sources Musicale). Dnes České muzeum hudby koordinuje v České republice spolupráci s RIdIM (Répertoire International d´Iconographie Musicale).

Muzeum se snaží zpřístupnit své fondy prostřednictvím informačních médií – v letech 2007–09 byly z prostředků VISK 5 na internetu zpřístupněny nejvýznamnější katalogy hudebněhistorického oddělení ve formě naskenovaných lístků na stánkách http://retris.nkp.cz, jedná se o notový archiv, fond nenotových rukopisů,  fond pozůstalosti, knihovna

(https://retris.nkp.cz/Catalog?sigla=ABX002,

https://retris.nkp.cz/Catalog?sigla=ABX003,

https://retris.nkp.cz/Catalog?sigla=ABX001).

Část sbírek Českého muzea hudby je přístupná také v on-line katalozích v systému Verbis: hudebněhistoriké oddělení https://cmh.opac.nm.cz/#!/, Muzeum Bedřicha Smetany https://mbs.opac.nm.cz/#!/, Muzeum Antonína Dvořáka https://mad.opac.nm.cz/#!

 

E. Vědecká činnost

Vědecké aktivity bylo možné začít systematicky rozvíjet až v samostatném hudebním oddělení. Výzkum byl a stále je založen zejména na vlastních bohatých sbírkách a je zaměřen především na výzkum historiografický, ikonografický a organologický.  V posledních letech výzkum probíhá především v rámci Dlouhodobé koncepce rozvoje výzkumné organizace (DKRVO) Ministerstva kultury České republiky, grantech financovaných Grantovou agenturou České republiky, či projektech NAKI (projekty Národní kulturní identity). Výsledky svého výzkumu pracovníci prezentují jak na domácích a zahraničních konferencích, tak je zveřejňují ve formě odborných článků či odborných monografií. České muzeum hudby vydává do roku 2009 vlastní časopis Musicalia (http://www.nm.cz/publikace/publikace-detail.php?id=16 , 1.10.2018), který vychází v česko-anglické mutaci je také přístupný online na webu Sciendo.

 

F. Výstavy

Hudební sbírky Národního muzea se poprvé představily veřejnosti ve větším rozsahu už v průběhu druhé světové války. Emil Axman se hudebními sbírkami knihovny podílel na přípravě výstavy Česká píseň lidová, která se konala v roce 1940 v Hollareu, významnějším počinem však byla samostatná Výstava českého hudby 18. a 19. století v Národním museu v Praze v roce 1939.  Výstava v rozsahu 68 vitrín podala přehled české hudby období ca 1680–1880 ve všech žánrech.

Po vzniku samostatného hudebního oddělení se po menších výstavách hlavním úkolem stalo zpřístupnění sbírky hudebních nástrojů. Po přestěhování do břevnovského kláštera byla v šesti sálech připravena výstava České hudební nástroje minulosti, která se stala základem pro stálou expozici, která byla v prvním patře Velkopřevorského paláce zpřístupněna v roce 1954. Návštěvníci mohli v průběhu přípravy v prostorách Saly Terreny i na dalších místech poznávat hudební minulost na mnoha výstavách o hudební historii, významných českých nástrojařích a interpretech, které pracovníci hudebního oddělení připravili (Život a dílo Antonína Dvořáka Od hracích strojů ke gramofonu, Josef Šediva, český nástrojař v Oděse atd.)

Nová expozice měla zpočátku charakter studijního depozitáře, teprve v dalších letech bylo původně 800 vystavených hudebních nástrojů mírně omezeno a upraveno, aby byla zvýrazněna i jejich krása a jedinečnost. Krátkodobých výstav bylo pořádáno méně, ale věnovaly se významným tématům, mezi důležitými je nutno zmínit mezinárodní výstavu věnovanou Ludwigu van Beethovenovi (Beethoven a Čechy /Beethoven und Böhmen), která proběhla v květnu a červnu roku 1988 hlavní budově Národního muzea a byla připravena ve spolupráci s Beethoven Haus v Bonnu.

V době normalizace bylo muzeum pověřeno vytvořením velké průřezové expozice o hudební kultuře od středověku do současnosti v prostorách zámku v Litomyšli. Zvlášť dějiny 19. a 20. století však nesly dobové politické deformace a projevilo se, že takto rozsáhlá expozice popisného charakteru není vhodným řešením. Expozice byla po roce 1990 zrušena a muzeum se mohlo vrátit k pořádání krátkodobých výstav, které i u hudebnin a dalších dokumentů mohly představit lépe bohaté sbírkové fondy. Nejprve využívalo výstavní prostory hlavní budovy Národního muzea, kde návštěvníkům přiblížilo Emu Destinnovou, Otakara Ševčíka, Rudolfa Antonína Dvorského atd. Významným a úspěšným výstavním titulem byla výstava 300 let s klavírem. Po přestěhování do nového sídla pak každým rokem pořádá výstavu zde. Hudbu představuje muzeum v širším společenském rámci a výstavy mají interdisciplinární charakter a přibližují hudbu interaktivními prvky i těm, kteří třeba nejsou jejími běžnými posluchači. Mezi úspěšné tituly můžeme zařadit mezi jinými např. výstavy Muzika Etnika, Smrt kmotřička, Století valčíku a polky, Antonín Dvořák, Beatlemánie, Kouzelné hrací strojky, Hudba a pohádka atd.

České muzeum hudby svou novou budovu slavnostně otevřelo v listopadu roku 2004, kdy byla také zpřístupněna nová stálá expozice hudebních nástrojů ČLOVĚK – NÁSTROJ – HUDBA se 400 unikátními hudebními nástroji. Expozici postupně doplňují interaktivní prvky. Součástí stálé expozice jsou také menší krátkodobé výstavky cyklu OSOBNOSTI – VÝROČÍ – ZAJÍMAVOSTI, kterými hudebněhistorické oddělení připomíná významná hudební výročí nebo představuje poklady ze svých sbírek.

 

G. Práce s veřejností

Sbírky, původně v 19. století vnímané především jako tezaurace národní historie a materiál pro odborníky, jsou od poloviny 20. století stále více pojímány také jako prostředek vzdělávání, zábavy a osobnostního rozvoje. Nejprve se rozvíjela přednášková a koncertní činnost. Mimořádný prostor pro to poskytla v 50. letech 20. století Sala Terrena a zahrada Velkopřevorského paláce. Hudební středy, koncerty na autentické nástroje doprovázené úvodní odbornou přednáškou si brzy získaly početné publikum. Základem pro koncerty byla často odborná příprava historických nástrojů do hratelné podoby a fundovaný výběr hudebnin, často zapomenutých, které byly odborně spartovány a připraveny k provozování

Tyto koncerty byly svou dramaturgií průkopnické a představují základ pro pozdější činnost souborů staré hudby, jejichž počátky jsou často právě spojeny s Národním muzeem, především souboru Pražští madrigalisté, který se později profesionalizoval a osamostatnil. Jeho vystoupení se stala od roku 1967 základem hudebního cyklu koncerty na schodech Národního muzea 17:17.

V současnosti hostí dvorana muzea nejrůznější hudební vystoupení, podporována jsou hlavně vystoupení studentů hudebních škol. Koncerty a přednášky doprovázejí rovněž výstavní projekty. V Českém muzeu hudby se hraje, tančí, zpívá a hlavním cílem je aktivní účast návštěvníků. Pro děti a mládež pořádá muzeum speciální pořady, zaměřené pro podporu hudebnosti a aplikující muzikoterapii. Stále větší část návštěvníků přichází na výstavy a do expozic Českého muzea hudby z celého světa, je tedy kladen důraz na jazykovou přístupnost. Prohlídku muzea dnes většina návštěvníků vnímá jako součást relaxace a interaktivní prvky a hry lákají nejen děti, ale i dospělé. Nejvýrazněji se to ukazuje během Muzejních nocí, v rámci kterých otevírá muzeum své sbírky už od roku 2004.

Sbírky muzea slouží zejména jako podklad pro vytváření materiálů k živé interpretaci, notových edic, vědeckých prací, tvorbu filmů, dokumentů, rozhlasových pořadů apod.





Literatura

I. Lexika

ČSHS.

 

II. Ostatní

Axman, Emil: Hudební oddělení (In: Národní museum 1818–1948, Praha 1949, s. 63–68).

Vrchotka, Jaroslav: Dějiny Knihovny Národního musea 1818–1892 (Praha 1959).

Poštolka, Milan: Hudební památky Morawtzovy sbírky (In: Časopis Národního muzea 1331, oddíl věd společenských, 1962, č. 2, s. 89–113).

Chalupa, Aleš: Zaměstnanci Národního muzea v letech 1818–1968, (In: Časopis Národního muzea. Historické muzeum, roč. 137–139, 1968–1970, s. 50–101).

Poštolka, Milan: Musikbriefe in der Musikabteilung des Nationalmuseums in Prag (In: Beiträge zur Musikdokumentation, Franz Grasberger zum 60. Geburtstag, ed. Günther Brosche, Tutzing, Hans Schneider 1975, s. 363–390; se soupisem).

Kabelková, Markéta: Hudební archiv Muzea české hudby – geneze hudebního fondu a evidenčních pomůcek (In: Zpravodaj pobočky České informační společnosti – 7. celostátní konference archivářů ČR – Badatelna a badatelé, Benešov 5. – 7. 5. 1997, SÚA Praha 1998, s. 83–89).

Muzeum české hudby, historie a sbírky (Praha 1999).

Štefancová, Dagmar – Kabelková, Markéta – Paulová, Eva: Hudební sbírka Ondřeje Horníka I. díl: Sbírka hudebnin, knihovna a výtvarné dokumenty (Národní muzeum, Praha 2012).

Kotašová, Daniela – Žůrková, Tereza – Kříženecký, Jan: Hudební sbírka Ondřeje Horníka. II. díl, Hudební nástroje (Národní muzeum, Praha 2012).

Vojtěšková, Jana: Sbírka Richarda Morawetze (In: Muzikologické fórum, roč. 1 (2012), č. 1, s. 47-54.).

Štefancová, Dagmar: České muzeum hudby (In: Velká kniha o Národním muzeu, Praha 2016, s. 185–197).

Žůrková Tereza, Hruška Viktor: Josef Šediva (1853–1915) a jeho sbírka hudebních nástrojů v Národním muzeu – Českém muzeu hudby (Národní muzeum, Praha 2016).

Kabelková, Markéta – Paulová, Eva: Počátky samostatného hudebního oddělení Národního muzea (In: Časopis Národního muzea. Řada historická, 186, 2017, č. 3–4, s. 3–24).

Štefancová, Dagmar: Profil Českého muzea hudby v roce dvoustého jubilea Národního muzea v Praze (In: Múzeum, roč. LXIV, Bratislava 2018, č. 2, s. 18–24).

 

Archivalie

Archiv Národního muzea

Registratura Národního muzea, Historické muzeum; fond České muzeum hudby;

Národní muzeum – České muzeum hudby: dokumentace ke sbírce (k hudebněhistorickému oddělení a oddělení hudebních nástrojů), přírůstkové knihy (samostatné od roku 1867), majetkoprávní dokumentace.

 

Markéta Kabelková, Eva Paulová

Datum poslední změny: 24.10.2018