Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Marić, LjubicaTisk


Charakteristika: skladatelka, dirigentka, spisovatelka a malířka

Datum narození/zahájení aktivity:18.3.1909
Text
DíloLiteratura

Marić, Ljubica, skladatelka, dirigentka, spisovatelka a malířka, narozena 18. 3. 1909, Kragujevac (Srbsko), zemřela 17. 9. 2003, Bělehrad (Srbsko).

 

Dětství prožila s rodiči v rodném Kragujevaci. Na začátku balkánských válek (1912–13) se celá rodina přestěhovala do Bělehradu. Po první světové válce začala Ljubica Marić hrát na housle. Kompozici studovala na konzervatoři v Bělehradě u Josipa Štolcera-Slavenského a Miloje Milojeviće. V roce 1929 absolvovala dva obory (housle a kompozici) a rozhodla se odjet do Prahy. Zde navštěvovala hodiny skladby v mistrovské třídě Josefa Suka (1929–32), Aloise Háby a Nikolaje Malka (1936–37). Velký vliv na její tvorbu měla atonalita Arnolda Schönberga. V roce 1930 napsala svoji první atonální skladbu (Smyčcový kvartet), již vzápětí zničila. V roce 1932 absolvovala dirigování u Nikolaje Malka a stala se první ženou, která dirigovala Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Na absolventském koncertu byla uvedena její skladba s názvem Muzika za orkestar.
Po ukončených studiích se rozhodla studovat klavír u Emila Selinga na berlínské konzervatoři. V Berlíně strávila pouze jeden rok a stala se přímým svědkem Hitlerova režimu. Na jaře roku 1933 dostala pozvání, aby se zúčastnila Festivalu soudobé hudby v Amsterodamu. Její Dechový kvintet byl zařazen do programu festivalu. Zde se seznámila s německým dirigentem Hermannem Scherchenem, který jí nabídl, aby v srpnu stejného roku přijela do Štrasburku a zúčastnila se tamějšího festivalu soudobé hudby. Při této příležitosti Marić dirigovala svou Muziku za orkestar. Její kariéra skladatelky a dirigentky by na mezinárodním poli pokračovala dál, kdyby se ve Štrasburku neodehrála událost, která změnila zbytek jejího života. Marić na tomto festivalu podepsala manifest svého přítele skladatele Vojislava Vučkoviće, v němž byla jasně kritizována umělecká politika Scherchenova festivalu. Proto se stejného roku musela vrátit do Bělehradu. V roce 1935 odešla do Záhřebu, ale kvůli korespondenci s Vojislavem Vučkovićem jí policie několikrát prohledávala byt, byla dokonce i vězněna. O rok později se rozhodla odjet do Prahy, kde navštěvovala Oddělení pro čtvrttónovou hudbu Aloise Háby. Během tohoto pražského pobytu napsala dvě skladby: Suitu pro čtvrttónový klavír a Trio pro klarinet, trombon a kontrabas. Obě díla byla provedena v Praze, později se však ztratila. Hába nabídl Ljubici Marić místo asistentky na svém Oddělení pro čtvrttónovou hudbu, ale ona se rozhodla vrátit se do Záhřebu, kde jí na Hudební akademii byl přislíben čtvrttónový klavír, aby mohla skládat a vyučovat hru na tento nástroj. V Záhřebu strávila pouze jeden rok. Na podzim roku 1938 se definitivně přestěhovala do Bělehradu. Nejdříve učila teoretické předměty na hudební škole Stevan St. Mokranjac. Po druhé světové válce přednášela na Hudební akademii v Bělehradě. V této době opustila avantgardu a začala komponovat v expresionistickém stylu s lidovými hudebními prvky. V roce 1959 skladatelka dokončila svou skladbu s názvem Muzika Oktoiha, v níž byla poprvé použita středověká byzantská duchovní melodie jako téma pro neliturgické a neprogramové dílo. V roce 1963 se stala členkou Srbské akademie věd. V šedesátých letech se v Bělehradě setkala s Igorem Stravinským a Dmitrijem Šostakovičem. Roku 1964, otřesena smrtí své matky, Marić přestala komponovat. Věnovala se převážně malbě a psaní básní. Po dvaceti letech začala znovu skládat. V tomto období vznikla její velká komorní díla (Iz tmine pojanje, Asimptota, Invokacija, Monodija Oktoiha, Arhaja, Torzo). V roce 1996 dostala Říjnovou cenu za celoživotní dílo. Během devadesátých let byla v Amsterodamu provedena většina jejich komorních děl. Zemřela v Bělehradě 17. září 2003.


Dílo

Dílo hudební:

 

Instrumentální skladby
Sonata fantazija, 1928/29 – pro sólové housle.
Smyčcový kvartet, 1930/31 (ztraceno).
Smyčcový kvintet, 1931.
Muzika za orkestar, 1932.
Čtvrttónové trio, 1932 – pro klarinet, trombon a kontrabas (ztraceno).
Kanon, 1937 – pro čtvrttónový klavír (ztraceno).
Muzika za orkestar br. 2, 1937 (ztraceno).
Skice, 1944 – pro klavír (ztraceno).
Četiri improvizacije i fuge na teme Oktoiha, 1944 – pro klavír (ztraceno).
Tri preludijuma, 1945 – pro klavír (ztraceno).
Etida, 1945 – pro klavír (ztraceno).
Brankovo kolo, 1947 – pro klavír.
Sonata za violinu i klavír, 1948.
Pasakalja, 1958 – pro orchestr.
Muzika Oktoiha 1, 1958/59 – pro orchestr.
Vizantijski koncert, 1959 – pro klavír a orchestr.
Ostinato super tema Oktoiha, 1963 – pro klavír, harfu a komorní smyčcový orchestr.
Slovo svetlosti, 1967 – scénické dílo.
Monodija oktoiha, 1984 – pro sólové violoncello.
Asimptota, 1986 – pro housle a smyčcový orchestr.
Arhaja, 1992 – pro smyčcové trio.
Arhaja II, 1993 – pro dechové trio.
Torzo, 1996 – pro klavírní trio.

 

Vokální skladby
Tuga za djevojkom, 1928 – pro mužský sbor.
Dve pesme, 1945 – pro smíšený sbor.
Tri narodne, 1947 – pro smíšený sbor.
Stihovi iz Gorskog vijenca, 1948 – pro hlas a klavír (orchestr).
Pesme prostora, 1956 – kantáta.
Prag sna, 1961 – pro recitátora, soprán nebo alt sólo a komorní orchestr.
Čarobnica, 1962 – pro hlas a klavír.
Invokacija, 1983 – pro dva basy a klavír.
Iz tmine pojanje, 1984 – kantáta.
Čudesni miligram, 1992 – pro soprán a flétnu.

Literatura

I. Lexika
HSPK.
MGG2.
Muzička enciklopedija 2 (Zagreb, 1974).
New Grove2.

 

II. Ostatní
Pejović, Roksanda a spol.: Istorija srpske muzike (Beograd, 2007).
Tomašević, Katarina: Na raskršću istoka i zapada (Beograd, 2009).
Spurný, L. – Reittererová, V.: Alois Hába (1893–1973). Mezi tradicí a inovací (Praha, 2014).

 

www.politika.rs/rubrike/Kulturni-dodatak/Hodam-za-svojom-slobodom.lt.html

http://moji-tragovi.blogspot.cz/2011/11/misticni-vitrazi-zvuka-ljubica-maric.html

www.arhipelag.rs/autori/ljubica-maric/

www.kcns.org.rs/stari-sajt/lat/muzika09.htm

www.newsound.org.rs/sr/pdfs/ns33/02%20Marija%20Masnikosa.pdf

 

Silvana Karafiátová

Datum poslední změny: 9.5.2016