Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Etnologický ústav Aakademie věd České republiky

Tisk

(Ústav pro etnografii a folkloristiku Československé akademie věd)

Charakteristika: vědecká isntituce

Datum narození/zahájení aktivity:1.1.1954
Text
Literatura

Etnologický ústav Akademie věd České republiky (Ústav pro etnografii a folkloristiku Československé akademie věd), vědecká instituce, zahájení činnosti 1. 1. 1954, Praha, Brno.

 

Počátky EU sahají do roku 1905, kdy byl dán zemskými úřady v Čechách pokyn k založení národních výborů pro sběr lidových písní a lidové hudby. Stalo se tak na bázi sběratelského podniku Das Volkslied in Österreich – Lidová píseň v Rakousku. Předcházel mu návrh vídeňské Univerzální edice na reprezentační vydávání lidových písní národů rakousko-uherské monarchie. Plán byl zveřejněn roku 1902, a ujal se ho ministr kultu a vyučování Wilhelm Hartl, který 26. listopadu1904 pozval do Vídně skupinu odborníků Josefem Pommerem, později nejvlivnější osobností podniku. Sběratelská akce se měla týkat korunních rakouských zemí, z českých zemích byli k jednání přizváni Adolf Hauffen – profesor na německé univerzitě v Praze, Otakar Hostinský – profesor estetiky na české univerzitě v Praze, a Josef Zak – učitel hudby a sbormistr v Brně, později nahrazený Leošem Janáčkem. Vznikly Pracovní výbory, předsedou výboru pro Čechy se stal Otakar Hostinský, pro Moravu a Slezsko Leoš Janáček, pro německou píseň v Čechách Adolf Hauffen a pro německou píseň na Moravě a ve Slezsku Josef Zak (později přijal jméno Götz). Byly vydány poměrně přesné pokyny sběratelům, a tak se zrodila oficiální báze pro sběr a výzkum lidových písní a hudby, která fungovala poměrně spolehlivě až do začátku první světové války. V tomto období bylo shromážděno velké množství písňových záznamů, oba výbory využily pro sběr písní nahrávky na voskových válečcích Edisonova fonografu (Leoš Janáček, Otakar Zich).

Činnost výborů omezila první světová válka a po jejím skončení se pracovní výbory roku 1919 plynule transformovaly ve Státní ústav pro lidovou píseň. Činnost ústavu byla řízena stanovami, které byly obsaženy v Pravidlech Ústavu pro lidovou píseň. Z nich vyplývá, že ústav byl založen jako trvalá instituce s hlavním úkolem přípravy a vydání lidových písní uložených v jeho fondech. Prvním předsedou ústavu, pracujícího již bez dohledu vídeňské řídící komise, se stal slovesný folklorista Jiří Polívka. Český výbor vedl po smrti Otakara Hostinského Zdeněk Nejedlý, moravsko-slezský Leoš Janáček. Vznikl slovenský výbor s předsedou Karolem A. Medveckým a německý výbor s předsedou Adolfem Hauffenem. V dalším vývoji byly s činností ústavu spojeny osobnosti často prvořadého vědeckého významu: Jiří Horák, Otakar Zich, Jan Jakubec, Dobroslav Orel, Josef Hutter, Vladimír Helfert, Bedřich Václavek, Jan Racek nebo sběratelé Františka Kyselková, Hynek Bím, František Lýsek, Josef Černík, František Homolka, Karel Plicka a řada dalších. Po smrti Leoše Janáčka (1928) se předsedou moravsko-slezského výboru stal Josef Souček a po něm Vladimír Helfert.

Vedení ústavu dále rozvíjelo intenzivní sběratelskou činnost jak v Čechách, tak i na Moravě a ve Slezsku, avšak příprava plánované edice se neustále oddalovala. A tak do počátku německé okupace byly vydány (s komplikacemi a se zpožděním) pouze Moravské písně milostné Leoše Janáčka a Pavla Váši (Praha 1930) a rozměrná edice německých písní Gustava Jungbauera Volkslieder aus dem Böhmerwalde (1–II, Prag 1930–1937), následně Die Volkslieder der Sudetendeutschen (Kassel, 1938–1941) ve spolupráci Gustava Jungbauera a Herberta Horntricha. Roku 1929 byla zahájena fonografická akce realizovaná francouzskou firmou Pathé a i když ji ústav přímo neorganizoval, měl na jejím průběhu značný podíl a získal tak cenné šelakové záznamy lidové hudby a zpěvu z Čech, Moravy Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi. Přínosem pro ústav bylo zapojení Bedřicha Václavka a Roberta Smetany, kteří rozšířili tematické pole zájmu o lidovou zpěvnost o studium a vydávání písní kramářských a zlidovělých.

Po druhé světové válce se ústav snažil obnovit svou činnost v plném rozsahu, stejná zůstala i jeho struktura. Předsedy a členy výborů opět byly významné osobnosti: Zdeněk Nejedlý, Jiří Horák, Josef Hutter, Karel Plicka Vladimír Úlehla, Robert Smetana, Antonín Václavík, Jan Racek Karel Vetterl, Jiří Vysloužil. Předsedou slovenského výboru se stal Konštantín Hudec, zatímco německý výbor zanikl.

Nová realita po roce 1948 i rozvoj samotného bádání o lidové písni vedly k úvahám o pokračování v ústavní práci na širší bázi. O vytvoření státem podporovaného vědeckého ústavu uvažovali nejen folkloristé, ale také etnografové Zdeněk Wirth, Vilém Pražák a především Karel Chotek. Související badatelská témata a s nimi spojené výzkumy byly dosud roztroušeny po různých oborech a institucích. Zárodkem nové instituce, navazující na Státní ústav pro lidovou píseň se staly Kabinet pro národopis, vytvořený roku 1952 a Kabinet pro lidovou píseň vytvořený o rok později. I když z počátku existovaly pochybnosti o kvalitách Kabinetu pro národopis a folkloristé spojení odmítali, ke zřízení společného ústavu nakonec došlo 1. ledna 1954. Ředitelem nového Ústavu pro etnografii a folkloristiku Československé akademie věd se stal skladatel a etnomuzikolog Josef Stanislav, zástupcem pro etnografii Jaroslav Kramařík a pro folkloristiku Jiří Horák. Vznikl tak model uplatňovaný po druhé světové válce hlavně v zemích sovětského bloku, nicméně nepostrádající, alespoň v této době, svou logiku a funkčnost. Od počátku měl ústav brněnskou součást – pobočku, resp. detašované pracoviště. Řediteli ústavu, od roku 1999 nazývaného Etnologický ústav Akademie věd České republiky, se po Josefu Stanislavovi stali Jiří Horák, Jaromír Jech, Antonín Robek, Stanislav Brouček Lubomír Tyllner, Zdeněk Uherek a Jiří Woitsch. V letech 2003–2018 byl součástí ústavu Kabinet hudební historie.

Výzkumné programy do roku 1989 odpovídaly ideovým prioritám doby a zprvu se zaměřily na výzkum průmyslových a industrializovaných oblastí Kladenska (monografie Kladensko, Praha 1959) a Rosicko-Oslavanska (monografie Rosicko-Oslavansko, Praha 1961). Dalšími tématy se staly: tradiční lidová kultura českých zemí, přeměny lidových tradic v současném průmyslovém a městském prostředí, výzkum dělnictva, socialistické vesnice, interetnických vztahů. Vladimír Karbusický se věnoval studiu dělnické písně (monografie Naše dělnická píseň, Praha 1953), ke klíčovým syntetickým dílům té doby patřil svazek Lidová kultura jako třetí díl Československé vlastivědy (Praha 1968). V ústavu byl rozvíjen folkloristický výzkum osobnostmi jako Jaromír Jech, Vladimír Karbusický, Dagmar Klímová, Hana Laudová, Jaroslav Markl, Zdenka Jelínková, Marta Šrámková, Věra Thořová, Karel Vetterl, Oldřich Sirovátka. Pozornost byla soustředěna na klasifikaci a katalogizaci lidových písní a slovesných folklorních projevů. Ale jako nevhodný směr bádání byl od roku 1969 tento výzkum utlumen a oživen opět po listopadových událostech roku 1989. Ke klíčovým osobnostem etnograficky orientovaných patřil Karel Fojtík, Olga Skalníková, Josef Vařeka nebo Ladislav Holý, vedoucí oddělení cizokrajné etnografie. Antonín Robek a Miriam Moravcová byli zaměřeni především na etnografii dělnictva (Stará dělnická Praha, Praha 1981). Ústav vydával a vydává periodikum Český lid, ve kterém byla do roku 1989 preferovaná tematika migračních procesů a etnografie socialistické vesnice. V letech 1953–1962 také vydával progresivně orientovaný časopis Československá etnografie. Po roce 1989 došlo ke snížení počtu pracovníků, k restrukturalizaci oddělení a vědeckých programů, a k procesu nazývanému antropologizace vědy, tedy zejména přijímání podnětů anglosaské socio-kulturní antropologie. Roku 1991 Lubomír Tyllner založil etnomuzikologické oddělení zahrnující v sobě i oblast etnochoreologie. Nejvýznamnějším novodobým syntetickým dílem se stala Lidová kulturaNárodopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska (eds. Stanislav Brouček a Richard Jeřábek, Praha 2007) společné dílo s Ústavem evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a dále Lidová kultura (ed. Lubomír Tyllner, Praha 2014) jako svazek ediční řady Velké dějiny zemí koruny české.


Literatura

I. Lexika

Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Věcná část (Praha 2007, s. 197–199).

 

II. Ostatní

Lubomír Tyllner – Marcela Suchomelová (eds.): Etnologický ústav Akademie věd České republiky 1905–2005 (Praha 2005.)

Pospíšilová, Jana – Nosková, Jana (eds.): Od lidové písně k evropské etnologii. 100 let Etnologického ústavu Akademie věd České republiky (Brno 2006).

 

Lubomír Tyllner

Datum poslední změny: 26.10.2018