Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Lobkowiczký hudební archiv

Tisk


Charakteristika: Archivní instituce

Text
Literatura

Lobkowiczký hudební archiv, archivní instituce, zahájení činnosti v 2. polovině 17. století, Roudnice nad Labem.

Lobkowiczký hudební archiv je součástí tzv. Roudnické lobkowiczké knihovny, jejíž počátky sahají do 15. století. Hudebniny z této knihovny byly od konce 18. století z praktických důvodů deponovány především na zámku Jezeří. Ten se stal oblíbeným letním a loveckým sídlem roudnické lobkowiczké větve záhy po jeho získání Ferdinandem Filipem, 6. knížetem z Lobkowicz v roce 1752. Během 19. století byly hudebniny z Jezeří přesunuty na zámek v Roudnici nad Labem. Zde celý fond setrval až do roku 1941. Tehdy zámek obsadila německá armáda. Došlo ke konfiskaci rodového majetku a knihovna spolu s hudebním archivem byla převezena do Národní a univerzitní knihovny. Po převratu 1948 zůstala knihovna státním deponátem; o tři roky později byl hudební archiv od fondu knihovny odtržen a převezen do Hudebního oddělení Národního muzea (později Muzeum české hudby, dnes České muzeum hudby). Díky restitucím navrátil stát fond Roudnické lobkowiczké knihovny spolu s hudebním archivem roku 1992 rodině. V letech 1998–2000 byla knihovna i s hudebním archivem přestěhována majiteli do moderně vybavených depozitářů na zámku v Nelahozevsi. Ve stejném období rodina restituovala též rozsáhlý rodinný archiv, jehož součástí je tzv. Loretánský hudební archiv. Tato sbírka, která byla deponována jako součást Státního oblastního zemědělského archivu v Pátku nad Ohří, a později ve Státním oblastním archivu v Litoměřicích, je dnes rovněž uložena v depozitářích zámku v Nelahozevsi, a to od roku 2010.

Lobkowiczký hudební archiv obsahuje přibližně 4500 hudebnin, z toho je téměř 1500 rukopisných. Soustavné shromažďování hudebních tisků a rukopisů započalo za vlády Ferdinanda Augusta, 3. knížete z Lobkowicz (1655–1715), který si patrně ze své kavalírské cesty do Francie přivezl sborníky tabulatur pro drnkací nástroje. Tabulatury z majetku 3. knížete obsahují ponejvíce skladby Jacquese de Saint-Luca (1616–1708), Charlese Moutona (1616–99) nebo Jacquese Gallota (ca. 1625–ca. 1695). Není však vyloučeno, že tyto hudebniny získal kníže až kolem roku 1700 prostřednictvím svých agentů. Stejnou cestou se do knihovny mohl dostat rukopisný sborník raných italských monodií s názvem Ariette in musica da diversi maestri, též označovaný jako Florentský sborník (dle Marca Niubò a Heleny Kadeřábkové Tašnerové získal sborník snad již Václav Eusebius, 2. kníže z Lobkowicz) nebo velmi cenné rukopisné sbírky instrumentální a vokálně-instrumentální hudby z lyrických tragédií, baletů a komedií-baletů Jeana Baptisty Lullyho (1632–87), jeho syna Louise Lullyho (1664–1734) a Pascalla Collaseho (1649–1709).

K dalšímu výraznějšímu obohacení fondu došlo za vlády Ferdinandova syna, Filipa Hyacinta, 4. knížete z Lobkowicz (1680–1734). Kníže, stejně jako jeho druhá manželka Anna Vilemína, rozená z Althannu (1703–53), proslul jako vynikající loutnista. V tehdy nashromážděných tabulaturách je možné ponejvíce nalézt skladby Sylvia Leopolda Weisse (1687–1750), který, společně s Antonem Ecksteinem (1657–1720) a císařským dvorním loutnistou Andreasem Bohrem von Bohrenfels (1663–1728), působil jako občasný knížecí učitel loutnové hry. Ve sborníku loutnových tabulatur II Kk 78 z období vlády 4. knížete se objevují i skladby domácích šlechtických autorů, jako byli Johann Anton Losy von Losinthal (1650–1721) nebo Johann Adam von Questenberg (1678–1752). Dva tance ze stejného svazku jsou považovány za kompozice kněžny Anny Vilemíny. Vedle loutnové hudby shromažďoval knížecí pár také komorní instrumentální skladby převážně italských autorů. Díky prvnímu sňatku Filipa Hyacinta s Eleonorou Karolínou z Lobkowicz a na Bílině (1684–1720), přešel na roudnickou lobkowiczkou větev patronát nad pražskou Loretou, díky čemuž byla do rodinného archivu později začleněna i tamní hudební sbírka. Loretánský hudební archiv obsahuje z větší části hudebniny ze sbírky regenschoriho Františka Strobacha (1762–1820) řídícího loretánský kůr až do své smrti. Roku 1822 odprodala Strobachova vdova Anna sbírku Ferdinandu Josefovi, 8. knížeti (1797–1868) z Lobkowicz. Kníže ji věnoval loretánskému kůru. V průběhu 19. století upadala popularita tohoto poutního místa, k čemuž se přidružil celkový pokles financí na provozování hudby. Proto byla téměř kompletní sbírka navrácena 26. března 1921 Ferdinandu Zdeňkovi, 10. knížeti z Lobkowicz (1858–1938), který ji uložil do zmiňovaného rodinného archivu.

V intenzivním sběratelství pokračoval také Ferdinand Filip, 6. kníže z Lobkowicz (1724–84). Díky svým častým cestám po Evropě (kníže si vinou podpory pruského krále Friedricha II. znepřátelil císařovnu Marii Terezii) měl možnost získat opisy nejnovějších oper Karla Heinricha Grauna (1704–59), Johanna Adolfa Hasseho (1699–1783) a Leonarda Lea (1694–1744). Hodnotnou akvizicí 6. knížete je soubor edic instrumentální hudby Arcangela Corelliho (1653–1713), Francesca Geminianiho (1687–1762) nebo Giuseppa Sammartiniho (1695–1750) a dále čtyř svazků s názvem Le Delizie dell Opere obsahujících selekce árií z oper Attilia Ariostiho (1666–1729), Nicoly Porpory (1686–1768), Leonarda Lea (1694–1744) apod., publikovaných londýnským hudebním vydavatelem Johnem Walshem starším (1665–1736) a jeho synem Johnem Walshem mladším (1709–66).

Jádro celé lobkowiczké hudební sbírky tvoří partitury a party nashromážděné Josefem Františkem Maxmiliánem, 7. knížetem z Lobkowicz (1770–1816) a částečně jeho synem Ferdinandem Josefem, 8. knížetem z Lobkowicz (1798–1868). Jedná se o rozsáhlý soubor partitur a partů děl zejména období vrcholného klasicismu. Dle aktuálního výzkumu, spojeného s katalogizací sbírky, nakupoval Josef František Maxmilián i hudebniny s díly starších slohových epoch. Za všechny je možné jmenovat unikátní kolekci anglických oratorií Georga Friedricha Händela (1685–1759), publikovaných z větší části v londýnském vydavatelství Wright & Comp., či u Williama Randalla. Tyto edice náležely původně pravděpodobně baronu Gottfriedovi van Swieten (1733–1803). Kníže Josef František Maxmilián je mohl zakoupit v aukci van Swietenova majetku, konané roku 1804 po baronově smrti. Za svědectví lze považovat přípis lobkowiczkého archiváře Karla Jeřábka na přídeští partitury oratoria Saul o přesunutí vloženého seznamu oratorií psaného rukou barona van Swieten z partitury do blíže neznámé části Lokowiczkého rodinného archivu).

Josef František Maxmilián byl rovněž aktivním hudebníkem. Vrcholem kariéry knížete bylo jeho jmenování na pozici ředitele císařských dvorních divadel. S pomocí svého kapelníka Antonína Vranického (1762–1820), který působil také jako kapelník dvorních divadel, rozšířil kníže hudební sbírku o opisy řady operních a oratorních děl prováděných ve Vídni. Některé opisy pocházejí z dílny vídeňského kopisty českého původu, Wenzela Sukowateho (1746–1810). K důležitému obohacení rodinného hudebního archivu došlo roku 1800, kdy kníže odkoupil sbírku Antonína Vranického; o deset let později získal hudební sbírku Antonínova staršího bratra Pavla (1756–1808). Významné kontakty přineslo knížeti členství v tzv. Gesellschaft der Associierten, uskupené kolem zmiňovaného barona van Swietena. Tato společnost hudbymilovných šlechticů iniciovala od konce osmdesátých let 18. století obnovené premiéry děl starších slohových epoch, mezi nimi i Händelova pastorále Acis and Galatea a oratorií Messiah, Alexander’s Feast, a Ode for St. Cecilia’s Day. Za účelem novodobého nastudování upravil tato díla Wolfgang Amadeus Mozart (1756–91). Partitury a party zmíněných kompozic jsou ve formě dobových opisů uchovány v lobkowiczké sbírce, přičemž partitura ke třetí části oratoria Messiah obsahuje Mozartovy autografní úpravy (partitury první a druhé části oratoria s Mozartovými vlastnoručními úpravami se nedochovaly). O knížecí oblibě Mozartových skladeb svědčí jejich značné zastoupení v Lobkowiczkém hudebním archivu. Vedle symfonií, klavírních koncertů, hudby pro dechovou harmonii, kvartetů, koncertních árií a dalších instrumentálních i vokálně-instrumentálních děl, jsou to početné provozovací materiály k Mozartovým operám Le Nozze di Figaro, Don Giovanni, Così fan tutte a La Clemenza di Tito, použité pro privátní provedení těchto děl v zámeckých divadlech na lobkowiczkých sídlech v Roudnici nad Labem a Jezeří. Roku 1811, při příležitosti svatby nejstarší dcery Josefa Františka Maxmiliána, Marie Gabriely, zazněla na zámku v Roudnici rozsáhlá hudebně-dramatická díla od Josefa Weigela (1766–1846), Giovanni Simone Mayera (1763–1845), Giuseppe Nicoliniho (1762–1842), apod. Partitury těchto děl je rovněž možné nalézt v Lobkowiczkém hudebním archivu.

Patrně nejznámějším z hudebníků, s nimiž se Josef František Maxmilián stýkal, byl Ludwig van Beethoven (1770–1827). Kníže se roku 1809 stal jedním ze tří hlavních Beethovenových patronů. Z účetních dokumentů, uložených v lobkowiczkém archivu ve fondu Ústřední účtárna, je však patrné, že Lobkowicz vyplácel Beethovenovi poměrně vysoké finanční obnosy již dříve, nejpozději od roku 1804. Na základě štědré finanční podpory věnoval Beethoven knížeti řadu svých stěžejních prací (Symfonie č. 3, 5 a 6, Klavírní trojkoncert op. 56, Smyčcová kvarteta op. 18, Kvartet „Harfový“ op. 47 a písňový cyklus An die ferne Geliebte). Tato díla jsou uchována v podobě partů a partitur v Lobkowiczké sbírce (kromě op. 47), přičemž některé z nich obsahují Beethovenovy vlastnoruční úpravy. Ve vyplácení doživotní renty Beethovenovi pokračoval po smrti svého otce syn Josefa Františka Maxmiliána, Ferdinand Josef, 8. kníže z Lobkowicz (1797–1868).

Ve sbírce je rovněž výrazně zastoupeno dílo Josefa Haydna (1732–1809), např. první vydání partitury k oratoriu Die Schöpfung z roku 1800. Ze stejného roku pochází též český překlad libreta tohoto oratoria, který nechal vyhotovit kníže Lobkowicz (o pět let později bylo oratorium v češtině i uvedeno, a to na zámku v Roudnici, přičemž kníže zde zpíval part archanděla Rafaela). Vzácné je i rané vydání nedokončeného Smyčcového kvartetu d moll, jenž měl tvořit součást šesti kvartet objednaných knížetem Lobkowiczem. Dokončena byla pouze dvě kvarteta, známá pod opusovým číslem 77.

V rozšiřování hudebního archivu pokračoval rovněž Ferdinand Josef, 8. kníže z Lobkowicz, jenž měl stejně jako jeho otec ve zvláštní oblibě dobovou operní produkci. Ve sbírce se tak díky němu dochovalo značné množství klavírních výtahů z oper Giacoma Meyerbeera (1791–1864), Gioacchina Rossiniho (1792–1868), Gaetana Donizettiho (1797–1848), Vincenza Belliniho (1801–35), Giuseppa Verdiho (1813–1901), apod. Řada těchto klavírních výtahů obsahuje druhotně rozepsané vokální party ansámblových čísel k soukromému provozování na lobkowiczkých sídlech. Party jsou většinou označeny iniciálami jmen svých interpretů, včetně knížete Ferdinanda Josefa. Hudební tradice se takto udržela na lobkowiczkých sídlech až do poloviny 19. století. Ani poté zájem Lobkowiczů o hudbu neustal, což dokládá fakt, že ve fondu nalezneme i klavírní výtahy oper a baletů z přelomu 19. a 20. století, či edice z řady Denkmäler der Tonkunst in Österreich (např. festa teatrale Costanza e Fortezza Johanna Josepha Fuxe, vydaná ve zmíněné řadě roku 1910). Hudební archiv obsahoval i rozsáhlou sbírku tištěných, stejně jako rukopisných operních a oratorních libret zachycujících především dvorskou produkci od padesátých let 17. století až po konec 18. století. V průběhu 19. století však byla libreta v rámci nového uspořádání knihovny od hudební sbírky odtržena a jsou nyní rozptýlena po různých částech fondu Roudnické lobkowiczké knihovny.

Součástí hudebního archivu je i kolekce hudebních nástrojů. Cenné kusy z tohoto souboru jsou dnes vystaveny v rámci stále expozice v Lobkowiczkém paláci. Tyto nástroje původně z větší části používal lobkowiczký rodinný orchestr. Sbírka obsahuje soubor šesti louten od renesančních loutnařů Lauxe Malera (1475/85–1552), Marxe Unverdorbena (činný kolem pol. 16. stol.) a Magno Tieffenbruckera (?–1560).  Na přání Filipa Hyacinta, 4. knížete z Lobkowicz, upravil tyto nástroje na počátku 18. století Thomas Edlinger (1662–1729). Unikátní je rovněž soubor šesti stříbrných, částečně zlacených a polodrahokamy zdobených barokních trompet od vídeňského mistra Michaela Leichamschneidera (1670/76–1751) z roku 1716.

Do dnešní doby se dochoval rukopisný inventář Roudnické lobkowiczké knihovny sepsaný Maxem Dvořákem starším (1843–1909) a jeho synem, Maxem Dvořákem mladším (1874–1921). Tento inventář obsahuje i jediný existující kompletní soupis hudebnin Lobkowiczkého hudebního archivu. Na základě upozornění Tomislava Volka víme, že v minulosti existoval podrobný lístkový katalog hudební sbírky pořízený Vlastimilem Blažkem (zpracování hudebního fondu mu bylo svěřeno roku 1920). Tento katalog se však patrně do dnešních dob, s výjimkou jedné katalogové karty, nedochoval. Od roku 2013 probíhá ve spolupráci kurátorů Lobkowiczkých sbírek a muzikologů z Vassar College u New Yorku rozsáhlý katalogizační projekt, jehož cílem je vytvořit podrobnou elektronickou databázi Lobkowiczkého hudebního archivu.


Literatura

I. Lexika
ČSHS.
New Grove1.
New Grove2.
MGG2

II. Ostatní
Nettl, Paul: Über ein handschriftliches Sammelwerk von Gefängen italienischer Frühmonodie (Zeitschrift für Musikwissenschaft, roč. 2, 1919–20, s. 83–93).
Nettl, Paul: Musicalia der fürstlich Lobkowitzschen Bibliothek in Raudnitz (Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen, roč. 53, Brno 1920, s. 88–100).
Blažek, Vlastimil: Bohemica v lobkovském zámeckém archivu v Roudnici nad Labem (Knihovna hudební výchovy, Jednota hudebních stavů, Praha 1936).
Pulkert, Oldřich: Domus Lauretana Pragensis (Catalogus collectionis operum artis musicae, Editio Supraphon, Praha 1973).
Tichota, Jiří: Francouzská loutnová hudba v Čechách (Miscellanea musicologica, roč. 25–26, Praha 1973, s. 7–77).
Brandenburg, Sieghard – Gutiérrez-Denhoff, Martella: Beethoven und Böhmen (Beiträge zu Biographie und Wirkungsgeschichte Beethovens. Beethoven-Haus, Bonn 1988).
Libin, Kathryn: Mozartiana in the Roudnice Lobkowicz Library (Nepublikovaná studie, Vassar College, New York 2006).
Mojžíšová, Olga: Josef František Maxmilián Lobkovic (Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století, Praha 2007).
Mojžíšová, Olga: Antonín Vranický (Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století, Praha 2007, s. 639–640).
Tašnerová Kadeřábková, Helena: Rukopisný sborník italské monodie z Lobkowiczké knihovny (Rigorózní práce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, Ústav hudební vědy, Praha 2011, s. 41–45).
Mojžíšová, Olga: Joseph Franz Maximilian Fürst von Lobkowicz (Theater in Böhmen, Mähren und Schlesien. Von den Anfängen bis zum Ausgang des 18. Jahrhunderts. Hg. von Alena Jakubcová und Matthias J. Pernerstorfer, Theatergeschichte Österreichs, Bd. X, Wien – Praha 2013, s. 391–394).
Mojžíšová, Olga: Anton Wranitzky (Theater in Böhmen, Mähren und Schlesien. Von den Anfängen bis zum Ausgang des 18. Jahrhunderts. Hg. von Alena Jakubcová und Matthias J. Pernerstorfer, Theatergeschichte Österreichs, Bd. X, Wien – Praha 2013, s. 755–756).
Maršíková Michálková, Alena: Anonymní oratorium Das siebenfältig Verunreinigte (1746) z loretánské hudební sbírky (Bakalářská práce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, Ústav hudební vědy, Praha 2014, s. 22).
Perutková, Jana: Der glorreiche Nahmen Adami. Johann Adam Graf von Questenberg (1678–1752) als Förder der italienischen Oper in Mähren (Hollitzer, Wien 2015, s. 146).
Volek, Tomislav: Franz Joseph Maxmilian Lobkowitz. Musikfreund und Kunstmäzen (Mozart, die Italienische Oper des 18. Jahrhunderts und die musikalische Leben im Königreich Böhmen, Bd. II, Hollitzer, Wien 2016, s. 861–902).
Volek, Tomislav: Beethoven und Fürst Lobkowitz (Mozart, die Italienische Oper des 18. Jahrhunderts und die musikalische Leben im Königreich Böhmen, Bd. II, Hollitzer, Wien 2016, s. 903–916).
Volek, Tomislav: Die Beethoveniana der Lobkowitz­–Musiksammlung und ihre Kopisten (Mozart, die Italienische Oper des 18. Jahrhunderts und die musikalische Leben im Königreich Böhmen, Bd. II, Hollitzer, Wien 2016, s. 917–949).

Petr Slouka

Datum poslední změny: 24.11.2017