Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Katedra muzikologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci

Tisk


Charakteristika: hudebně vzdělávací a vědecká instituce

Datum narození/zahájení aktivity:20.9.1946
Datum úmrtí/ukončení aktivity:1.6.1980 obnovena 1990 (1.9.1992)
Text

Katedra muzikologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci,  hudebně vzdělávací a vědecká instituce, zahájení činnosti 20. 9. 1946 (Ústav pro hudební vědu a výchovu), ukončení činnosti 1. 6. 1980 (sloučení pracoviště s Katedrou hudební výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci), obnovena 1990 (1. 9. 1992).

 

A. 1946–1980 (Robert Smetana, Vladimír Hudec)

B. 1990/1992–dosud (Jan Vičar, Ivan Poledňák, Lenka Křupková)

 

A. 1946–1980 (Robert Smetana, Vladimír Hudec)

Robert Smetana odešel z Brna do Olomouce v roku 1936, pracoval v městském muzeu a pokračoval ve výzkumu české lidové a zlidovělé písně s literárním teoretikem Bedřichem Václavkem, jenž již skoro tři roky pracoval v Olomouci, kam byl přemístěn z politických důvodů. Po druhé světové válce se Smetana aktivně zapojil do obnovení olomoucké univerzity a podařilo se mu prosadit založení Ústavu pro hudební vědu a výchovu (od 20. září 1946), který se od začátku padesátých let 20. století zařadil k významným muzikologickým ústavům vedle pražského na Karlově univerzitě a brněnského na Masarykově univerzitě. Ústav, od roku 1950 katedra, byl organizován mezifakultně vzhledem k výjimečné specializaci na učitelství hudební výchovy na středních školách. Dne 1. května 1951 byl Smetana habilitován. K 1. září 1953 bylo pracoviště převedeno na Vysokou školu pedagogickou v Olomouci. Od podzimu 1956 byl Smetana jmenován vedoucím Katedry hudební vědy a výchovy Vysoké školy pedagogické v Olomouci a konečně od 1. září 1958 byla Katedra hudební vědy a výchovy převedena do stavu Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci (obvykle se studenti zapisovali na dvouoborové studium v kombinaci s češtinou nebo němčinou). K 1. říjnu 1965 byl Smetana jmenován profesorem hudební vědy (prvním profesorem tohoto oboru na olomoucké univerzitě), pracoviště vedl do roku 1972, o rok později byl penzionován, externě však stále s katedrou spolupracoval a i po svém odchodu do Brna v roce 1982 udržoval s olomouckými kolegy čilé styky. V roce 1971 Smetana ještě inicioval založení oboru teorie kultury se specializací na hudební umění. Smetanovi se podařilo získat vzácné osobnosti pro pokrytí výuky v obou hlavních liniích, které tvořil jak hudebně pedagogický výcvik budoucích středoškolských učitelů hudební výchovy, tak hudebněvědná profilace. Na katedře působili např. Vladimír Gregor, František Kratochvil, Iša Krejčí, Gustav Pivoňka, Theodor Schaefer, Josef Schreiber, v mladších kolegů pak skladatel a hudební teoretik Pavel Čotek, Libor Melkus a Luděk Zenkl. Smetana systematicky budoval knihovnu a fonotéku, bádání i zaměření svých žáků orientoval na hudební folkloristiku, regionalistiku, dějiny hudby v českých zemích 18.–20. století, otázky periodizace dějin hudby a zejména na osobnosti české národní hudby (Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich, Leoš Janáček). Pracoviště se podílelo na organizaci konferencí o hudební výchově a hudební sociologii, v roce 1958 Smetana založil tradici uměnovědných konferencí Václavkova Olomouc (každoročně v letech 1960–88), v sedmdesátých letech zasahovala katedra do dramaturgie festivalu dětských pěveckých sborů Svátky písní, do činnosti skladatelského svazu a svou hudebně kritickou činností členové katedry kultivovali úroveň hudební kultury města. Z absolventů katedry se výrazně prosadili Michal Chrobák, Leo Jehne, Jan Kapusta, Pavel Kvapil, Jan Mazurek, Jiří Pavlica či Stanislav Pecháček. K dalším významným Smetanovým studentům patří na příklad Tomislav Volek, Jan Vičar, Karel Steinmetz, Jiří Sehnal, Jiří Pilka, Ctirad Kohoutek či Vladimír Hudec, který roku 1972 převzal vedení pracoviště. Hudec se stal Smetanovým asistentem  v roce 1951, habilitoval se roku 1972, profesuru získal v roce 1984. Výsledkem normalizačních procesů však bylo opětovné začlenění oboru hudební věda pod Katedru hudební výchovy Pedagogické fakulty, čímž fakticky roku 1980 došlo ke zrušení muzikologické katedry. Stanislav Běhal, Pavel Čotek, Vladimír Hudec, Libor Melkus a Jan Vičar dále působili na hudebně výchovné katedře Pedagogické fakulty, Alena Burešová zůstala na Filozofické fakultě na katedře teorie kultury, záhy se však původní „Smetanův“ tým rozpadl – Libor Melkus a Pavel Čotek odešli do důchodu, Jan Vičar v roce 1985 do Prahy do redakce Hudebních rozhledů, Vladimír Hudec roku 1987 do Brna, neboť byl jmenován rektorem Janáčkovy akademie múzických umění.

Od počátku katedra využívala prostory na Křížkovského ulici, nejprve někdejší Komenium v zadním traktu budovy na Křížkovského 10, od roku 1950 přední trakt na Křížkovského 8 (bývalá rezidence kapitulního probošta) hned naproti Rektorátu. Postupně bylo pro potřeby pracoviště zabráno celé první patro (tři velké posluchárny, dvě učebny pro individuální výuku, tři pracovny, knihovna, fotolaboratoř), filmový sál sloužil od roku 1949 pro potřeby Divadla hudby, které úzce spolupracovalo s pražskou centrální institucí tohoto typu (v roce 1968 založil nové, samostatně fungující, Divadlo hudby Rudolf Pogoda). Smetanova knihovna zůstala součástí katedry i po stěhování roku 2002.

 

B. 1990/1992–dosud (Jan Vičar, Ivan Poledňák, Lenka Křupková)

Po Sametové revoluci 1989 se Hudcův žák Jan Vičar chopil iniciativy za obnovení hudebněvědné katedry na Palackého univerzitě. Díky podpoře zakladatele Katedry teorie a dějin dramatických umění Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci Jiřího Stýskala byl realizován požadavek, jenž zazněl při setkání absolventů oboru dne 10. června 1989. V září 1990 nastoupili první studenti na katedru věd o umění, k plnému obnovení pracoviště (pod stávajícím názvem Katedra muzikologie) došlo až 1. září 1992 na základě usnesení vědecké rady a akademického senátu Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Personálně katedru obsadili někdejší Smetanovi spolupracovníci a žáci, působící v Praze, Brně a Olomouci – klavírista Stanislav Běhal, Alena Burešová (intonace, hlasová výchova, hudební pedagogika, dějiny hudby 20. století, literatura pro dětské sbory), Pavel Čotek (hudebněteoretické předměty vedle seminářů a přednášek Jana Vičara, jenž se orientoval i na hudební estetiku a hudební kritiku), Vladimír Hudec (hudba v českých zemích, hudba 19. století), záhy též Jiří Sehnal (hudební kultura 17. a 18. století). Nedostatek literatury a technického vybavení se Vičarovi podařilo vykrýt pomocí několika grantů (např. Tempus II – Music Media Trainig Programme For the Czech Republic, 1995–1998 /tento program umožnil i mezinárodní výměnu pedagogů a studentů/, History of the Music Theater in Moravia, Hymnal Books in the Czech Lands in the 1 and 16th Century, Czech Music of the 20th Century). Po Robertu Smetanovi, Vladimíru Hudcovi a Ivanu Poledňákovi se Jan Vičar stal roku 1998 čtvrtým profesorem hudební vědy na Univerzitě Palackého.

Od roku 1993 začaly vycházet sborníky Musicologica, resp. Musicologica Olomucensia, které společně se sborníky Kritické edice hudebních památek vedly roku 1996 k ustanovení časopisu Musicologica Olomucensia s půlroční periodicitou. Periodikum Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci Czech and Slovak Journal of Humanities vychází bienálně jako muzikologického číslo. V devadesátých letech se konaly pravidelné listopadové konference Kritické edice hudebních památek ve spolupráci s Akademií věd České republiky a pražským Českým muzeem hudby. Díky Stanislavu Tesařovi a Jiřímu Sehnalovi katedra směřuje k hudebním edicím (např. Philippus Jacobus Rittler: Requiem Claudiae Imperatricis, Wenceslao Mathia Guretzky: Missa Obligationis ex C). Konference s mezinárodním dosahem se konaly v následujícím sledu: 1997 – Musical Life in Europe 1600–1900 (v rámci projektu projekt: Musical Life in Europe – Bohemia and Moravia, 1600–1900. Circulation, Institution, Representation), 2010 – Zdeněk Fibich, středoevropský skladatel konce 19. století, 2017 – Popular Music in Communist and Post-Communist Europe: State of Research, Perspectives.

Řada osobností, která působila na jiných olomouckých pracovištích či na pražských a brněnských hudebních institucích, zprostředkovávala studentům muzikologie pestrou disciplinární varietu oboru; Mikuláš Bek – hudební sociologie, dějiny hudebního divadla a hudby 20. století, Miroslav Karel Černý – dějiny symfonie, metodologie hudební vědy, Jiří Fukač – současný stav oboru, Jaroslav Jiránek – hudební sémiotika a estetika, Zuzana Jurková, Vlastislav Matoušek – etnomuzikologie, Václav Kučera – teorie hudby, skladba, Stanislav Macura – hudební analýza, Ivan Poledňák – metodologie hudební vědy, hudební estetika, hudební psychologie, teorie a dějiny nonartificiální hudby, Vladimír Rampula – sbormistrovství, Miloš Štědroň – tvorba Leoše Janáčka, Petr Šumník – hudební analýza, Stanislav Tesař – dějiny staré hudby, hymnologie, teorie hudebního zápisu, Vladimír Tichý – teorie hudby, skladba, Hana Vlhová – edice hudebních památek, středověká hudba). K formujícím osobnostem katedry se přiřadili zejména Mikuláš Bek, Ivan Poledňák, Stanislav Tesař.

Jistá překotnost ve střídání pedagogických sil měla pozitivní následek v rychlém sledu vydávání monografií a skript, např. Mozart und Olmütz (Olomouc 1992), práce Mikuláše Beka: Vybrané problémy hudební sociologie (Olomouc, 1993), Aleny Burešové: Pavel Bořkovec (Olomouc, 1994), Miroslava Karla Černého: Hudba antických kultur (Olomouc, 1995), Jiřího Fukače, Ivana Poledňáka: Úvod do studia hudební vědy (Olomouc, 1995), Jaroslava Jiránka: Hudební sémantika a sémiotika (Olomouc, 1996), Zuzany Jurkové: Kapitoly o mimoevropské hudbě (Olomouc, 1996), Jana Vičara a kol.: Finale (Praha, 1997), Jana Vičara: Hudební kritika a popularizace hudby (Praha, 1997), Ivana Poledňáka: Úvod do problematiky hudby jazzového okruhu (Olomouc, 2000). Publikace disertací – Evy Vičarové o rakouských vojenských kapelách 19. století nebo Lenky Dohnalové o elektroakustické hudbě v České republice. Mimořádnou úroveň prezentují syntetická díla Vladimíra Hudce (Zdeněk Fibich. Tematický katalog, 2001) a Jiřího Sehnala o varhanách na Moravě, o Pavlu Josefu Vejvanovském či o kroměřížské sbírce hudebnin olomouckého biskupa Karla hraběte z Lichtenštejna-Kastelkornu. Jednou z posledních prací Ivana Poledňáka se stala biografie skladatele Jana Klusáka. Pod vedením Jana Vičara vytvořil autorský kolektiv reprezentativní publikaci Hudba v Olomouci 1945–2013 (Olomouc, 2014).

Jan Vičar vedl katedru střídavě v letech 1990–98, 2000–02, 2007–11, přestávky dané pracovním vytížením a zahraničními pobyty daly příležitost Ivanu Poledňákovi, jenž v Olomouci působil od roku 1992, k realizaci svých představ o směřování pracoviště (zaměření na soudobý evropský kontext oboru jako protiváha k Vičarovu pohledu na hudební vědu z perspektivy britské a americké muzikologie, etnomuzikologických studií a důrazu na hudební teorii a hudební management; 1998–2000, 2003–07). Od roku 2012 vede katedru Lenka Křupková, jež se specializuje na tvorbu Vítězslava Nováka, Leoše Janáčka a na dějiny německé opery v Olomouci. K 31. srpnu 2016 vypršela pracovní smlouva Janu Vičarovi, jenž na protest proti děkanově celkové personální politice nepřijal nabízenou emeritní profesuru a své působení na Univerzitě Palackého ukončil. Pracoviště je od té doby jištěno třemi docenty nastupující generace (Lenka Křupková, Eva Vičarová, Jiří Kopecký) a dvěma emeritními profesory (Alena Burešová, Jiří Sehnal). Předpokládají se brzké habilitace ve specializacích dějiny hudby 17. a 18. století (Jana Spáčilová), hudební psychologie (Martina Stratilková) a populární hudba (Jan Blüml). Kolísavý počet studentů stimuluje poměrně malý pracovní tým k důrazu na vědecký výkon jako podstatnému zdroji financování katedry (téměř každý rok vzniká specializovaná monografie, většina členů pracoviště je zaangažována do řešení několika projektů).

Olomoucké muzikologické pracoviště udržovalo v devadesátých letech 20. století a na počátku 21. století vztah se Saint Cloud State University v Minnesotě (USA) na základě projektu Study Art and Music in the Czech Republic (semestrální pobyty amerických studentů v Olomouci a českých studentů v Saint Cloud). Program Erasmus umožňuje od roku 2007 pedagogickým pracovníkům i studentům výukové, studijní a pracovní pobyty na univerzitách v Anglii, Irsku, Finsku, Francii, Itálii, Německu, Rakousku, Polsku, Turecku a Slovensku. Díky Swiss-European mobility programme je od roku 2017 uskutečňována studijní i výuková výměna s Universität Bern. Pod patronací zahraničního oddělení děkanátu Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci se uskutečňují studijní výjezdy do vzdálenějších destinací (např. Severní i Jižní Amerika, Bali). Intenzivní spolupráce probíhá se Sudetoněmeckým hudebním institutem v Řezně, Výzkumným ústavem východní Evropy při Univerzitě Brémy a v oblasti německojazyčného hudebního divadla 19. a 20. století na bázi projektu Visegrádských fondů (Budapešť – Krakov – Bratislava – Olomouc). Na katedře vyučovali a vyučují zahraniční specialisté, zejména z oblasti etnomuzikologie. V letech 2004–05 to byl Paul Christiansen a v rozmezí let 2008–12 Gregory Hurworth, který se badatelsky zaměřoval i na osobnost Gustava Mahlera. Krátkodobé výukové pobyty uskutečnili významní zahraniční odborníci, např. Charles Ansbacher (hudební management, dirigování), Michael Beckerman (přednášky o Antonínu Dvořákovi, Leoši Janáčkovi, romské hudbě, hudbě v Terezíně), Marc Desmet (Josquin Despréz), Patrick F. Devine  (irská hudba, Anton Bruckner), Magdalena Dziadek (polsko-české hudební vztahy), Kenton Frohrip (jazz), Manuel Gervink (filmová hudba), Vincent Giroud (hudba, balet, literatura a výtvarné umění před 1. světovou válkou), Matthias Herrmann (Richard Strauss, Erwin Schulhoff, Paul Hindemith), Thomas Christensen (hudební teorie), Helmut Loos (Robert Schumann, Kunstreligion), britský pracovník BBC Graham Melville-Mason (hudební management), Scott L. Miller (notační program Finale, enviromental music), Christopher Shultis (John Cage), Jan Smaczny (Antonín Dvořák), John Tyrrell (Leoš Janáček), Vladimír Zvara (Igor Stravinskij, hudební divadlo 20. století).

Koncem 90. let měla katedra kolem 50 studentů v bakalářské a magisterském studijním programu a přes 5 doktorandů. V roce 2002 se pracoviště přestěhovalo z ulice Křížkovského 8 do budovy Jezuitského konviktu (Univerzitní 3), který byl zdařile architektonicky adaptován jako Umělecké centrum Univerzity Palackého v Olomouci a kde našly svá nová působiště uměnovědné katedry jak filozofické, tak pedagogické fakulty. Katedra získala prostory ve 2. poschodí (jedna z místností je pojmenována Posluchárna Roberta Smetany), je zodpovědná za chod kaple Božího těla (prostor je využíván pro výuku, konference, koncerty). V letech 2005–07 došlo k rozšíření akreditace na dvouoborové a kombinované studium a k akreditaci oboru Uměnovědná studia. V roce 2018 katedra zajišťuje výuku okolo 170 studentů ve studijních oborech jedno a dvouoborová muzikologie bakalářská a navazující magisterská v prezenční formě studia, jednooborová muzikologie bakalářská v kombinované formě studia, jednooborová a dvouoborová Uměnovědná studia v prezenční formě studia (spolu s Katedrou divadelních a filmových studií a Katedrou dějin umění), počet posluchačů doktorského programu Teorie a dějin hudby se pohybuje kolem patnácti.

Užší spolupráce váže katedru s Moravskou filharmonií Olomouc, Moravským divadlem Olomouc, mezinárodním festivalem dětských sborů Svátky písní, studenti často konají své odborné praxe v Institutu Bohuslava Martinů, Českém muzeu hudby, Moravském zemském muzeu, rozhlasových stanicích, pedagogické praxe pak na základních školách a základních uměleckých školách; v institucích tohoto typu nacházejí absolventi svá uplatnění.

Ačkoliv se katedra výrazně profiluje jako výzkumné centrum, což se odráží i ve skladbě vyučovaných předmětů, neustále klade důraz i na praktické předměty (odborné exkurze, collegium musicum, hra na klavír, čtení a hra partitur, notosazba, základy kompozice, hudebně pedagogická praxa, hudební management – katedra organizuje od roku 2009 festival MusicOlomouc). Tradiční zájem o hudební editorství a etnomuzikologii (včetně etnoorganologie a organologie) doplnily výzkumné projekty Hudební exil (2002–2007) a Morava a svět: Umění v otevřeném multikulturním prostoru (2007–2014). Organologické problematice se věnoval Petr Lyko (specializace na tzv. romantické varhany), etnoorganologii v současné době rozvíjí Marian Šidlo Friedl. Zaměření na hudební regionalistiku dosud pokračuje v menších projektech (hudebně spolková činnost v Olomouci, hudební divadlo na Moravě), avšak aktuální cíl představuje zpracování témat s nadregionálním přesahem s potenciálem oslovit mezinárodní muzikologickou obec. Témata řešená v rámci rozvojových projektů, s podporou Fondu pro podporu vědecké činnosti, projektů Interní grantové agentury, interinstitucionálních projektů Grantové agentury České republiky či připravovaných projektů visegradského fondu jsou dána následujícími oblastmi: osobnosti hudby českých zemí 19. a 20. století (Richard Batka, Emanuel Chvála, Zdeněk Fibich, Josef Bohuslav Foerster, Ctirad Kohoutek, Vítězslav Novák, Josef Suk), barokní hudba na Moravě v dobovém evropském kontextu, hudební inventáře raného novověku, německé operní scény na Moravě 1870–1920, fenomenologická analýza hudby, psychologický výzkum hudby a estetického prožívání, hudebně pedagogická problematika komponování dětí, využití nových technologií ve výuce hudby, populární hudba bývalého sovětského bloku, artrockové tendence v populární hudbě. Olomoucká katedra muzikologie je jediným akademickým pracovištěm v republice, jež se systematicky věnuje oboru Popular Music Studies.

Po roce 2010 začalo pracoviště dosahovat stavu, ve kterém je většina zaměstnanců interních s hlavním pracovním poměrem na Univerzitě Palackého (2012 – emeritování Aleny Burešové, v roce 2013 byl jmenován emeritním profesorem Jiří Sehnal). Katedra nepolevila v intenzivní přípravě skript, zejména pro dálkové studium, např. práce Ivana Poledňáka: Šestnáct kapitolek z hudební psychologie (Olomouc, 2005), Jana Blümla: Hudební formy a tektonika (Olomouc, 2013), Jiřího Kopeckého: Hudba v českých zemích, Přehled dějin hudby 19. století (Olomouc, 2013), Lenky Křupkové: Dějiny hudby 20. století, Kapitoly z hudební sociologie (Olomouc, 2013), Martiny Stratilkové: Estetika a obecná teorie umění, Teorie hudebního zápisu (Olomouc, 2013). Reprezentativní publikace vypovídají o specializacích jednotlivých badatelů: Martina Stratilková: Vývoj fenomenologického myšlení o hudbě (Olomouc, 2012), Jiří Sehnal: Adam Michna of Otradovice – Composer (Olomouc, 2016), Jiří Kopecký, Lenka Křupková: Provincial Theater and Its Opera. German Opera Scene in Olomouc (1770–1920) (Olomouc, 2016), Ingrid Silná: Hudba v olomouckých spolcích v letech 1918–1939 (Olomouc, 2017), Eva Vičarová: Pěvecké a hudební spolky za první republiky a Olomouc (Olomouc, 2017), Jan Blüml: Progresivní rock: světová a československá scéna ve vybraných reflexích (Praha, Togga, 2017), Jiří Kopecký, Lenka Křupková: Czech Music around 1900 (New York, Pendragon Press, 2017), Jana Spáčilová: Hudba na dvoře olomouckého biskupa Schrattenbacha (Olomouc, 2018).


Literatura

I. Lexika

ČSHS.

HSPK.

MEH.

SČHK.

 

II. Ostatní

Navrátil, Jan (red.): Kapitoly z dějiny olomoucké univerzity 1573–1973 (Profil, Ostrava 1973).

Vičar, Jan: Olomoucká katedra muzikologie zahajuje (In: Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Philosophica-Aesthetica 12, Musicologica I (Vičar, Jan, ed.), 1993, s. 137–138).

Fiala, Jiří – Mlčák, Leoš – Žurek, Karel (red.): Jezuitský konvikt. Sídlo Uměleckého centra Univerzity Palackého v Olomouci. Dějiny – Stavební a umělecké dějiny – Obnova a využití (Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 2002).

Kovalčuk, Josef (ed.): Hudební život v meziválečném Brně ve vzpomínkách Roberta Smetany (Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Brno 2014).

Vičar, Jan a kol.: Hudba v Olomouci 1945–2013 (Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 2014).

 

https://muzikologie.upol.cz/

 

Archivalie

Archiv Národního muzea, pozůstalost Roberta Smetany.

Knihovna Katedry muzikologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

Knihovna Univerzity Palackého v Olomouci (Zbrojnice).

Archiv Univerzity Palackého, Fond Jana Vičara.

 

Jiří Kopecký

Datum poslední změny: 24.8.2018