Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Stavovské divadlo

Tisk

(Nostitzské národní divadlo; Královské Stavovské divadlo; Ständetheater Prag; Divadlo Josefa Kajetána Tyla; Tylovo divadlo)

Charakteristika: divadlo

Datum narození/zahájení aktivity:0.0.1783
Text
Literatura

Stavovské divadlo (Nosticovo divadlo; Hraběcí Nosticovo národní divadlo; Královské Stavovské divadlo; Královské zemské divadlo; Königlich deutsches Landestheater; Ständetheater Prag; Divadlo Josefa Kajetána Tyla; Tylovo divadlo), divadlo, zahájení činnosti 1783, Praha.

 

Budova divadla vznikla na popud osvíceného hraběte Františka Antonína Nostice-Rienecka, jenž stavbu také financoval. Základní kámen byl položen 7. června 1781 a stavba, kterou vedl dvorní stavitel Anton Haffenecker, byla dokončena začátkem roku 1783. Divadlo, zpočátku známé pod názvem Národní divadlo nebo též Hraběcí Nosticovo národní divadlo (Gräflich Nostitzsches Nationaltheater) bylo slavnostně otevřeno 21. dubna 1783 provedením tragédie Emilia Galotti dramatika Gottholda Ephraima Lessinga. Poté, co jej zakladatelův syn Friedrich prodal v roce 1798 českým stavům, neslo název Královské stavovské divadlo (Königliches Ständetheater). Zpočátku sloužilo vyšší německé vrstvě a nepravidelná česká představení byla pouze trpěna. Poprvé se zde hrálo česky 20. ledna 1785, kdy byla uvedena veselohra Johanna Gottlieba Stephanieho ml. Odběhlec z lásky synovské v překladu Karla Bully. V září 1804 byla zahájena odpolední česká představení, která se však v červnu 1806 přesunula do Divadla v Raymannovském domě. Pravidelně se pak česky hrálo od roku 1812 v neděli a o svátcích.

Už v zahajovací sezóně zde byla inscenována Mozartova opera Únos ze Serailu a poté byla za vedení impresária Pasquala Bondiniho (1784–88) uvedena další skladatelova díla. Po úspěchu Figarovy svatby (ve Vídni propadlé) v prosinci 1786, kterou zde pak v lednu příštího roku Mozart sám dirigoval, objednal Bondini operu přímo pro Prahu. Byl jí Don Giovanni, provedený ve světové premiéře 29. října 1787 samotným skladatelem. Za vedení Bondiniho nástupce, Domenica Guardasoniho (1788–1806), pak 6. září 1791 tu Mozart uvedl další světovou premiéru, operu La clemenza di Tito. Tři týdny po skladatelově smrti se zde uskutečnil koncert ve prospěch vdovy Constanze a jeho dvou synů a v říjnu následujícího roku pak proběhla pražská premiéra Kouzelné flétny. Pražská italská opera pod Guardasonim prosperovala, ale činohra v této době trpěla absencí stálého souboru i neslučitelnými požadavky německého a českého publika. Za nového ředitele Johanna Carla Liebicha (1806–16) s kapelníkem Wenzelem Müllerem (1806–12) však ustoupila německému singspielu a činohře a úroveň operních představení poklesla. V letech 1813–16 byl kapelníkem Carl Maria von Weber, který německou operu pozvedl a snažil se provádět náročnější díla, mimo jiné např. pražskou premiéru Beethovenova Fidelia. V německých překladech uváděl jak francouzská díla, tak Mozartovy italské opery, provozoval i soudobé německé autory, ale též autory domácí. Po Weberově odchodu do Drážďan a Liebichově smrti divadlo nepříliš úspěšně vedla jeho manželka Jana Liebichová (1817–21) a poté Franz Ignaz von Holbein (1821–24). Za jejich řízení poklesl též počet českých představení. Roku 1824 Holbein rezignoval a divadlo získalo na deset let (1824–34) trojčlenné vedení: zpěvák Josef Wolfgang Kainz řídil operu, herec Ferdinand Polawsky německou činohru a herec Jan Nepomuk Štěpánek česká představení, jejichž počet se v této době značně zvýšil. 28. prosince 1823 se ve Stavovském divadle hrála první opera v českém překladu Švýcarská rodina Josepha Weigla. Tou bylo zahájeno pravidelné uvádění českých oper, jejichž interpretační úroveň se postupně značně pozvedávala. 2. února 1826 měla premiéru zpěvohra Dráteník Františka Škroupa, jíž začínají dějiny české opery. 21. prosince 1834 byla se Škroupovou hudbou provedena fraška Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka Josefa Kajetána Tyla, který ve Stavovském divadle působil nejprve herecky a později též jako dramaturg a vedoucí českých her. Poprvé zde tedy zazněla píseň Kde domov můj, která se rychle rozšířila a stala se národní hymnou. V letech 1837–57 Škroup působil jako první kapelník a snažil se uvádět soudobá díla, mimo jiné též Verdiho a Wagnera. Pozvedl také orchestr, jehož úroveň byla v roce 1837 podle hostujícího Louise Spohra nízká. O necelých deset let však výkon orchestru uspokojil i Hectora Berlioze. Česká hudba se zde uváděla až do otevření Prozatímního divadla v roce 1862 (poslední české představení se hrálo 16. listopadu), kdy se Stavovské divadlo stalo opět německým s názvem Královské zemské německé divadlo (Königlich deutsches Landestheater).

Tento stav trval až do 16. listopadu 1920, kdy divadlo za protiněmeckých demonstrací zabral český dav spolu s dalšími nečeskými institucemi, a ještě téhož večera se zde hrála Prodaná nevěsta. Od 1. prosince bylo dáno do správy Národního divadla a znovu přejmenováno na Stavovské. V této době se zde provozovala zejména činohra, premiéru měla např. Bílá nemoc a Matka Karla Čapka, ale uváděly se též opery nejenom v nastudování Národního divadla, ale i pražské konzervatoře. Za druhé světové války bylo opět německé, česky se znovu začalo hrát 17. června 1945 Jiráskovou Lucernou. Roku 1948 bylo přejmenováno na Divadlo Josefa Kajetána Tyla a v letech 1949–90 neslo název Tylovo divadlo, po sametové revoluci se název Stavovské divadlo opět obnovil. Dnes je budova součástí Národního divadla a slouží jak činohře, tak opeře.

Už od roku 1888, kdy bylo v Praze otevřeno Nové německé divadlo (dnešní Státní opera), se budově nevěnovala dostatečná péče a ta postupně chátrala. V roce 1924 se dokonce uvažovalo o její demolici, ale v příštím roce byly provedeny značné opravy. Nejrozsáhlejší rekonstrukce pak proběhla v letech 1983–91, kdy byla mimo jiné změněna barva interiéru z bílo-zlato-červené na bílo-zlato-modrou (stav před rekonstrukcí je zachycen ve Formanově filmu Amadeus) a byly vybudovány podzemní prostory, ve kterých jsou šatny a technické zázemí.


Literatura

I. Lexika

ČSHS.

MEH.

OSNND.

Ottův divadelní slovník (Praha 1914–1919).

Národní divadlo a jeho předchůdci: slovník umělců divadel Vlasteneckého, Stavovského, Prozatímního a Národního (Praha 1988).

Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích, díl 4, ř–ž (Praha 1998).

Šormová, Eva (ed.): Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů (Praha 2000, s. 457–465).

Ludvová, Jitka a kol: Česká divadelní encyklopedie. Hudební divadlo v českých zemích (Praha 2006, s. 204–207, 306–309, 536–542, 546–549, 616–618).

Jakubcová, Alena a kol.: Česká divadelní encyklopedie. Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století (Praha 2007, s. 432–435).

 

II. Novinové články

Engelmüller, Karel: Stavovské divadlo? (Národní listy, 21. 4. 1920, ranní vyd.).

Dyk, Viktor: Nebuďme zbytečně skromní! (Národní listy, 21. 4. 1920, večerní vyd.).

K rozřešení sporu o Stavovské divadlo... (Venkov, 23. 2. 1922).

Náhrada Němcům za Stavovské divadlo (Večerní tribuna, 26. 3. 1923).

Port, Jan Evangelista: K výročí založení Tylova divadla (Lidová demokracie, 19. 4. 1953).

Procházka, Vladimír: Vzácný dokument (Divadelní noviny, 11. 6. 1958).

 

III. Studie

Achille, Wolf: Přestavění německého král. zemského divadla v Praze následkem opatření bezpečnosti nařízených státními úřady (Zprávy spolku architektů a inženýrů 17, 1882, č. 3–4, s. 67–71).

Wirth, Zdeněk: Od Kotců k Národnímu divadlu (In: Umění – Sborník pro českou výtvarnou práci 11, Praha 1938, s. 219–236).

Pulkert, Oldřich: Odchod Františka Škroupa ze Stavovského divadla (Dějiny a současnost 1, 1959, č. 6, s. 16–18).

Šormová, Eva – Ludvová, Jitka: České divadlo v zrcadle německých kritik I (Divadelní revue 18, 2007, č. 4, s. 88–98).

Šormová, Eva – Ludvová, Jitka: České divadlo v zrcadle německých kritik II (Divadelní revue 19, 2008, č. 1, s. 98–106).

Šormová, Eva – Ludvová, Jitka: České divadlo v zrcadle německých kritik III (Divadelní revue 19, 2008, č. 2, s. 101–110).

Niubo, Marc: Italská opera ve Stavovském divadle v první třetině 19. století (In: Naše Itálie. Stará i mladá Itálie v české kultuře 19. století, Praha 2012, s. 315–327).

Trávníčková, Markéta: Profesionální počátky české Thálie na Karolinském náměstí. Poznámky ke studiu repertoáru v české řeči ve Stavovském divadle 1824–1862 (Divadelní revue 23, 2012, č. 3, s. 76–90).

Steblin, Rita: Die Konzerte der Prager Tonkünstler-Societät im Standetheater zwischen 1804 und 1822 (Hudební věda 50, 2013, č. 1–2, s. 47–62).

Vojtěšková, Jana: Několik pramenů z doby působení Carla Marii von Webera ve Stavovském divadle (Musicalia 5, 2013, č. 1–2, s. 57–77).

Ludvová, Jitka: K dění ve Stavovském divadle v letech 1801–1806 (Divadelní revue 27, 2016, č. 2, s. 93–111).

 

IV. Ostatní

Kittl, Antonín: Činohra Stavovského divadla 1824–1862, I–VI (Praha, b. r.). Rkp. v Divadelním ústavu v Praze.

Kittl, Antonín: Opera, balet a pantomima na českém Stavovském divadle 1824–1862. (Praha, b. r.). Rkp. v Divadelním oddělení Národního muzea.

Československá vlastivěda. Díl 8. Umění (Praha 1935).

Němec, Zdeněk: Weberova pražská léta (Praha 1944).

Javorin, Alfred: Divadla a divadelní sály v českých krajích I. (Praha 1949, s. 195–200).

Vondráček, Jan: Česká Thalie před sto lety. Osudy českých herců Stavovského divadla ve světle úředních dokumentů z let 1850–1851 (Praha 1950).

Československá vlastivěda. Díl 9, Umění. Sv. 3, Hudba (Praha 1971).

Černý, František: Tylovo divadlo. Průvodce jeho historií a budovou (Praha 1983).

Černý, Jaromír a kol.: Hudba v českých dějinách (Praha 1983, 2. vyd. 1989).

Hilmera, Jiří: Stavovské národu! O tom, jak se Stavovské divadlo stalo součástí Divadla národního (Praha 1991).

Staňková, Jaroslava: Pražská architektura. Významné stavby jedenácti století (Praha 1991, s. 189–192).

Král, Jaroslav: Stavovské divadlo. Průvodce budovou a Kolowratským palácem (Praha 1994).

Vlček, Pavel: Umělecké památky Prahy. Staré Město, Josefov (Praha 1996, s. 355–358).

Hilmera, Jiří: Česká divadelní architektura (Praha 1999).

Benešová, Zdeňka – Součková, Taťána – Flídrová, Dana: Stavovské divadlo. Historie a současnost (Praha 2000).

Flídrová, Dana: Divadlo před oponou – Stavovské divadlo (Praha 2002).

Brodská, Božena: Dějiny baletu v Čechách a na Moravě do roku 1945 (Praha 2006).

Srba, Bořivoj: V zahradách Thespidových. K vývojové problematice českého jevištního výtvarnictví XIX. století (Brno 2009).

Kosatík, Pavel: Naši zabírají Stavovské divadlo (In: České okamžiky, Praha 2011, s. 136–143).

Bartoš Tautrmanová, Markéta: Eine Arena deutsch-tschechischer Kultur: das Prager Ständetheater 1846–1862 (Berlin 2012).

Biegel, Richard: Mezi barokem a klasicismem. Proměny architektury v Čechách a Evropě 2. poloviny 18. století (Praha 2012, s. 293–297).

Pražský divadelní almanach. 230 let Stavovského divadla (Praha 2013).

 

www.theatre-architecture.eu/cs/db.html?theatreId=43

 

Peter Marek

Datum poslední změny: 3.1.2018