Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Červená, SoňaTisk


Charakteristika: Pěvkyně mezzosopranistka a altistka, činoherní a filmová herečka

Datum narození/zahájení aktivity:9.9.1925
Text
DíloLiteratura

Červená, Soňa, pěvkyně-mezzosopranistka a altistka, činoherní a filmová herečka, narozena 9. 9. 1925, Praha.


Je dcerou pražského advokáta a zakladatele prvorepublikového kabaretu Červená sedma Jiřího Červeného a pravnučkou českého výrobce a vynálezce hudebních nástrojů Václava Červeného. Svého otce milovala a obdivovala a po něm také zdědila vášeň pro hudbu a umění, v čemž ji on vydatně podporoval. Rodiče se brzy rozvedli, avšak s otcem se stýkala dál. V dětství doma zažívala časté návštěvy pražské umělecké elity meziválečných let. Vyrůstala mezi kabaretními šansony, ke kterým měla blízko i v později, avšak již v mládí převážila její touha zpívat operu. Vystudovala v Praze gymnázium a zpěvu se začala učit u profesorky Fassatiové (1945–50). Po absolvování konzervatoře se i nadále soukromě vzdělávala ve zpěvu u Roberta Rosnera a v herectví u Lydie Wegenerové-Salmonové. Její první rolí na jevišti byla Háta ve Smetanově Prodané nevěstě, provedené ve Volyni Aloisem Klímou 24. 5. 1947. Ve stejném roce debutovala také coby herečka ve filmu Poslední mohykán Vladimíra Slavínského, kde se objevila po boku Jaroslava Marvana. Její cesta k opeře však byla zkomplikována prohlášením její rodiny za nepřátelskou vůči komunistickému režimu, takže nesměla vstoupit na prkna Národního divadla a neměla naději získat v Praze operní role. V roce 1948 udělala konkurz do Osvobozeného divadla Voskovce a Wericha (do 1951), kde získala roli Káči Maršálkové v Divotvorném hrnci. Tuto roli pak zpívala více než třistakrát, přičemž proslula zejména interpretací ústřední písně Jakpak je dnes u nás doma. Jako zpěvačka v hudebních komediích se uplatnila i v Hudebním divadle v Karlíně. Objevovala se také i nadále ve filmu po boku například Vlasty Buriana či Oldřicha Nového. Mezitím jí však osud nepřál v osobním životě – její matka Žofíe zemřela za nevyjasněných okolností po několikahodinovém policejním výslechu a její manžel krátce po premiéře Divotvorného hrnce emigroval. Červená navzdory tomu nechtěla opustit svou práci v divadle a manžela už nikdy neviděla.
Nepřestala však toužit po opeře a 7. 7. 1950 vystoupila ve své první velké operní roli jako Bizetova Carmen ve Velkém divadle v Plzni. Touto rolí se později nejvíce proslavila. Ještě téhož roku ji předvedla 24. 11. v Ostravě a roku 1951 v přírodním amfiteátru v Lokti spolu s Beno Blachutem a dirigentem Václavem Kašlíkem. 31. 5. 1952 hostovala jako Carmen v Janáčkově opeře v Brně a od šéfa brněnské opery Zdeňka Chalabaly získala své první vytoužené operní angažmá (1952–58). Už v listopadu 1952 zde zpívala Rychtářku v Janáčkově Její pastorkyni, čímž zahájila svou pozdější kariéru velké janáčkovské interpretky a propagátorky. Zpočátku v Brně dostávala menší role (Radka ve Fibichově Šárce, Třetí žínka ve Dvořákově Rusalce, Kate Pinkertonová v Pucciniho Madame Butterfly či Flora ve Verdiho La Traviatě). Díky své hudební inteligenci a temperamentnímu a dramatickému přednesu se postupně propracovávala ke složitějším typům postav a zvládala rozličné úlohy – například Dorabella v Mozartově Cosi fan tute, Quickly ve Verdiho Falstaffovi, Azucena ve Verdiho Troubadourovi, Varvara v Janáčkově Káti Kabanové či Cherubín v Mozartově Figarově svatbě. S posledně jmenovanou rolí od roku 1954 hostovala ve Stavovském divadle; ve Smetanově divadle dvakrát vystoupila jako Carmen. V roce 1954 také získala druhé místo na Mezinárodní pěvecké soutěži o cenu Emy Destinnové v Praze; o rok později zvítězila na pátém Světovém festivalu mládeže ve Varšavě s árií Hraběnky z Čajkovského Pikové dámy. Téhož roku získala čestné vyznamenání v Moskvě. Často spolupracovala s Břetislavem Bakalou na rozhlasových nahrávkách a koncertech; pod jeho vedením také nastudovala part Zefky v Janáčkově Zápisníku zmizelého.
Na konci svého brněnského angažmá se proslavila rolí Oktaviána ve Straussově Růžovém kavalírovi pod vedením německého režiséra Carla Rihy (1957). Díky úspěchu v této roli dostala nabídku hostování ve Státní opeře Pod lipami ve východním Berlíně (1958), kterou přijala. Ve své první berlínské roli Končakovny v Borodinově Knížeti Igorovi sklidila velký úspěch a dostala zde dvouleté angažmá. V Brně ji nechtěli pro tuto práci uvolnit a dostala na výběr buďto zůstat, nebo odejít navždy – zvolila druhou možnost. Berlínské angažmá se protáhlo na tři roky a Červená za tu dobu zazářila v mnoha altových a mezzosopránových rolích: zpívala Olgu v Čajkovského Evženu Oněginovi, řadu postav z Händelových oper pod vedením dirigenta Horsta Steina, pro berlínskou televizi zpívala jí již známé role Mozartova Cherubína a Čajkovského Hraběnky. Během tří let se objevila v patnácti premiérách. V této době jezdila i po pohostinských vystoupeních – v roce 1960 se představila v Kolíně nad Rýnem a v Hamburku s rolí Carmen a v Bayreuthu jako Flosshilda ve Wagnerově Zlatu Rýna a Soumraku bohů; v roce 1961 ve světové premiéře Wagnera-Regényho Falunského dolu na Karajanově festivalu v Salcburku vytvořila roli Královny. V témže roce byla za roli Gluckova Orfea vyznamenána titulem Komorní pěvkyně.
Po postavení berlínské zdi dostala příkaz vrátit se ihned do Prahy, ale to by pro ni znamenalo konec operní kariéry; obětovala svůj domov a emigrovala do Západního Berlína (1962). V Německu již byla tak proslulá, že do týdne získala dvouleté angažmá u tamější Deutsche Oper (1962–64). Tím se jí otevřely dveře do západního operního světa. Během dvou let u Deutsche Oper, následujícího stálého angažmá ve Frankfurtu nad Mohanem (1964) a jedenáctiletého hostování v San Franciscu, ztvárnila řadu náročných rolí: vynikla v operách Verdiho (Ulrika v Maškarním plese, Amneris v Aidě, Azucena v Troubadourovi), Strausse (Herodias v Salome či Klytaimnestra v Elektře), ve Wagnerově Tristanu a Isoldě zpívala Brangänu, ale především znovu nastudovala pod vedením Serge Bauda svou životní roli Carmen, se kterou absolvovala více než sto padesát repríz. Zpívala na velkých scénách ve Velké Británii, Francii, Španělsku, Rakousku, Belgii, Holandsku, Švýcarsku, Itálii i v zámoří. Umělecky spolupracovala s osobnostmi jako Mario del Monaco, Franco Corelli, Renata Tebaldi či Brigit Nilsson, setkala se s dirigenty světového jména jako například Herbert von Karajan, Charles Mackerras, Karel Ančerl, Rafael Kubelík nebo Václav Neumann, i s vynikajícími režiséry Walterem Felsensteinem, Wielandem Wagnerem a Davidem Pountneym. Kromě klasického repertoáru se soustavně zajímala o soudobou hudební tvorbu a ráda interpretovala díla Prokofjeva, Hindemitha, Berga, Stravinského, Brittena, Henzeho, Menottiho, Nona či Ligetiho. Vytrvale také ve světě propagovala dílo Janáčkovo, ať již v roli Kabanichy (Káťa Kabanová), Stařenky Buryjovky (Její pastorkyňa) či Zefky (Zápisník zmizelého). Podílela se též na novém německém překladu Janáčkovy Věci Makropulos pro vídeňskou Universal Edition a pro uvedení této opery ve Frankfurtu (1982).
Po získání druhého titulu Komorní pěvkyně ve Frankfurtu (1987) se rozhodla ukončit svoji pěveckou kariéru (1988). Nepřijala místo profesorky operního herectví v Tokiu a místo toho dala přednost nabídce angažmá v renomovaném činoherním divadle Thalia v Hamburku (1989), kde začala spolupracovat s režisérem Robertem Wilsonem. Ten mimo jiné zprostředkoval její setkání s hudebníky Tomem Waitsem a Lou Reedem, kteří ji obsadili do svých muzikálů. S tímto novým angažmá vycestovala například do New Yorku, Ria de Janeira či Hongkongu. Po roce 1989 se také začala vracet do Čech. Právě díky Robertu Wilsonovi, jemuž byla přiřknuta inscenace Janáčkovy opery Osud, se konečně dostala na prkna pražského Národního Divadla. Debutovala zde ve svých sedmasedmdesáti letech v alegorické pantomimické roli Osudu, kterou jí Wilson přidělil (2002). V roce 2004 přijala hlavní roli v Dürrenmattově Návštěvě staré dámy, kterou zrežíroval v Klicperově divadle v Hradci Králové Vladimír Morávek. Ve stejném roce jí byla udělena cena Thálie jako zvláštní cena kolegia. 25. 1. 2007 se objevila na scéně Stavovského divadla ve světové premiéře Hanzlíkovy opery Slzy Alexandra Velikého v roli Vypravěče; stejný rok účinkovala na slavnostním koncertu k zahájení 125. sezóny Národního Divadla. Přímo pro ni byla také napsána role Milady Horákové v opeře Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila Zítra se bude…, která zpracovává téma známého soudního procesu (premiéra 9. 4. 2008). Za tuto roli dostala Cenu Alfréda Radoka za nejlepší ženský herecký výkon. Nevyhýbala se ani filmu – přijala například roli berlínské historičky umění v Hřebejkově Pupendu (2003). V roce 2005 se objevila v dokumentu Olgy Sommerové Moje 20. století o osudech tří významných českých umělkyň spolu s Adrienou Šimotovou a Lenkou Reinerovou. Ve stejném roce vydal Supraphon její pěvecký portrét složený z nahrávek z padesátých let ještě před její emigrací. Ona sama napsala dvě vzpomínkové knihy – autobiografii Stýskání zakázáno aneb Kousek mého divadelního děje-spisu a země-spisu a Můj Václav, kde popisuje osobnost svého dědečka Václava Červeného.


Dílo

Filmografie

Poslední Mohykán
(1947);
Revoluční rok 1848 (1949);
Divotvorný klobouk (1952);
Písnička za groš (1952);
Únos (1952);
Last Vodka (1998);
Geschichten aus dem Wiener Wald (1999);
Jeans (2001);
Pupendo (2003);
Krásná nevěsta v černém (2004).

Literatura

I. Lexika

ČSHS.

Slovník divadelních umělců 1945–1975 (Praha 1979).

Postavy brněnského jeviště III.: 1884–1994 (Brno 1994).

MEČO.

Tomeš, Josef a kol.: Český biografický slovník XX. Století, 1. díl, A–J (Praha 1999).

Wikipedia.

 

II. Ostatní

Králík, Jan: Soňa Červená – prima donna assoluta (Hudební rozhledy, 1991, s. 520).

Červená, Soňa: Stýskání zakázáno aneb Kousek mého divadelního děje-spisu a země-spisu (Brno 1999).

Červená, Soňa: Můj Václav (Brno 2001).

 

www.czsk.net/svet/clanky/osobnosti/cervena.html
www.divadelniflora.cz/2009/index.php?program009
www.phil.muni.cz/wdiv/sona-cervena-profil

Klára Kolofíková

Text

Datum poslední změny: 21.1.2010