Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Blatný, Pavel

Tisk


Charakteristika: Skladatel, pianista, dirigent, literát, hudební dramaturg a redaktor

Datum narození/zahájení aktivity:14.9.1931
Text
DíloLiteratura

Blatný, Pavel, skladatel, pianista, dirigent, literát, hudební dramaturg a redaktor, narozen 14. 9. 1931, Brno.
 
Pochází z umělecky založené rodiny: dědeček Vojtěch absolvoval v Brně varhanickou školu a působil jako ředitel kůru, otec Josef, rovněž absolvent (a pak učitel) varhanické školy, se stal uznávaným pedagogem na brněnské konzervatoři a Janáčkově akademii múzických umění a autorem zejména komorní tvorby, z níž jsou nejznámější jeho instruktivní skladbičky pro klavír; Josefův  bratr Lev, sám činný jako spisovatel, dramatik, dramaturg a redaktor, byl otcem významného básníka Ivana Blatného (1919–1990), který zemřel v exilu v Anglii. Pavlova matka Anna (rozená Sekerová) byla rovněž z rodiny, kde se vydatně pěstovala hudba, získala dobré hudební vzdělání a věnovala se po celý život klavírní pedagogice. V hudební a literární tradici rodu pokračují Pavlova dcera Renáta (narozena 1959, filoložka, spisovatelka, skladatelka) a syn Marek (psycholog, básník, rockový hudebník-skladatel).
 
Pavel Blatný vyrůstal v hudebně inspirativním prostředí, od pěti let se učil hře na klavír u své matky, od deseti let se pokoušel komponovat. Po maturitě na gymnáziu (1950) pokračoval ve studiu na brněnské konzervatoři (1950–55, učitelé Theodor Schaefer – skladba, Vilém Vaňura – klavír, Bohumír Liška – dirigování); již tehdy inklinoval k novější hudbě, což dokládá zejména jeho Hudba pro klavír a orchestr (závěrečná práce). Kompozici dále studoval (1955–57) soukromě u Pavla Bořkovce v Praze a absolvoval též studium  hudební vědy na filozofické fakultě Masarykovy univerzity (1954–58, promovaný historik, diplomní práce Scénická hudba Pavla Bořkovce). V té době vznikly skladby Koncert pro orchestr (premiéra FOK 1957) a Koncert pro komorní orchestr (premiéra Pražský komorní orchestr bez dirigenta 1959), především však Suita 1957, která se stala vůbec nejúspěšnější Blatného dílem (po své premiéře v klavírní verzi byla nahrána v rozhlase, pak v přepracované podobě zazněla pod názvem Suita pro dechové nástroje a klavír na Pražském jaru 1960, byla nahrána pro Supraphon, vyšla tiskem a dvakrát byla zfilmována). Stylovým východiskem rané Blatného tvorby byla  hudba klasiků 20. století, které si v nepříznivé dobové atmosféře mladý skladatel postupně objevoval. Sám uvedl, že prvotním impulsem byla čtvrtá symfonie Bohuslava Martinů, že „nejvíce napodoboval“ Sergeje Prokofjeva, že za největšího skladatele století pokládal (stále pokládá) Igora Stravinského a za nejoriginálnější zjev Leoše Janáčka. Celkový ráz tvorby v tomto období lze označit jako neoklasicistní, vlastně neo-neoklasicistní, v čemž se podobal Janu Klusákovi či některým dalším generačním souputníkům. Významnou část Blatného tvorby z této doby tvoří hudba pro klavír (nebo s klavírem) a Blatný též často vystupoval jako klavírista (sólista, hlavně však doprovázeč, improvizátor).
 
Zvídavý skladatelův duch a růst možností poznávat soudobé světové hudební  dění odstartovaly novou etapu  tvorby, pro niž je charakteristické  hledání nových prostředků vyjádření. Nejdříve Blatného zaujaly tzv. racionální kompoziční techniky (dodekafonie, serialismus, aleatorika), ale poměrně brzy se začal domnívat, že umrtvují emocionalitu a spontaneitu a začal hledat způsob, jak toto odstranit; našel jej ve spojení racionálně osnované kompozice a spontaneity, improvizačního vkladu a specifického způsobu výrazu jazzových hudebníků. Psal tedy skladby pro jazzové hudebníky resp. smíšené soubory klasických a jazzových hudebníků, v nichž využíval racionální kompoziční techniky. Výrazně jimi přispěl do dobových snah o sbližování soudobé hudby vážné a soudobého jazzu, pro něž se vžilo označení third stream music (hudba třetího proudu; Blatný sám se tomuto označení spíše vyhýbal a používal výrazů hraniční hudba apod.). Blatný ve skladbách tohoto typu uplatňoval  v různých kombinacích (a s různým zdarem) dodekafonii, serialismus, punktualismus, aleatoriku, témbrovost, modálnost; postupem doby se stále zřetelněji přes koláže a modální postupy vracel k tonalitě. Touto tvorbou získal široké mezinárodní uznání, odrážející se v zastoupení v různých encyklopediích, příručkách, festivalových porotách atd.
 
Nejvýznamnější skladby tohoto typu:
Per orchestra sintetica (1960, provedl SHQ a Komorní harmonie na Mezinárodním jazzovém festivalu Praha 21. 10. 1964; tiskem Supraphon 1970 spolu se skladbou D–E–F–G–A–H–C).
Koncert pro jazzový orchestr (tři samostatné části: Prolog, též pod názvem Passacaglia, 1961, v nahrávce Jazzového orchestru Československého rozhlasu za řízení Karla Krautgartnera na LP Československý jazz 1963, Supraphon; Modely pro Karla Krautgartnera, 1962, v nahrávce Karla Krautgartnera a JOČR na LP Jazz kolem K.  Krautgartnera, Supraphon; Rytmus a timbry, 1964, v nahrávce JOČR za řízení Karla Krautgartnera na LP Supraphon; celý cyklus vyšel v partituře jako Koncert pro jazzový orchestr, Supraphon 1966, s předmluvou Ivana Poledňáka, zfilmován byl J. Kučerou v roce 1965 pro Československou televizi).
Tre per SHQ (1963, v repertoáru SHQ 1964, na LP Tak hrál SHQ, Supraphon 1965).
Dialog pro sopránový saxofon a orchestr (1963, v nahrávce Jaromíra  Honzáka a Orchestru Karla Vlacha na LP Československý jazz 1964, Supraphon, tiskem Supraphon 1967).
Studie pro čtvrttónovou trubku (1964, v nahrávce Jaromíra Hniličky a Orchestru Gustava Broma na LP Gustav Brom, Supraphon 1965, skladba byla v repertoáru Dona Ellise).
10,30 pro symfonický orchestr (1965, provedeno na Mezinárodním jazzovém festivalu Praha 15. 10. 1965, zfilmováno F. Kauckým pro Československou televizi, tiskem Supraphon, live snímek z Berliner Festwochen 1969 s RSO West–Berlin vyšel na LP řady Musique – L´image, firma P. Rabin, Boulogne 1973).
Pour Ellis (1966, vítězná skladba skladatelské soutěže Mezinárodního jazzového festivalu Praha 1966, tiskem Supraphon 1967).
24. VII. 1967 (1967, vítězná skladba skladatelské soutěže Mezinárodního jazzového festivalu Praha 1967, tiskem Supraphon 1968).
Dedicated to Eric (1967, na LP Swinging the Jazz mit der tschechischen Big Band Gustav Brom, SABA).
Für Graz (tiskem Supraphon 1968).
 
Význam Blatného tvorby na tomto poli podtrhuje vydání  tří profilových LP: Skladby třetího proudu (Supraphon 1969, JOČR, dirigent autor; zde poprvé v celku  Koncert pro jazzový orchestr, dále Für Graz, Studie pro čtvrttónovou trubku, Pour Ellis, 24. VII. 1967), Dialogy a studie (Panton 1968, Kvarteto města Brna, Orchestr Gustava Broma, JOČR, sólisté Mojmír Bártek, Jiří Kaniak, Karel Růžička, Felix Slováček, dirigent Gustav Brom a autor; zde D–E–F–G–A–H–C, Studie pro J. Kaniaka, In Modo Classico, Dedikace, Koncertino pro klarinet, In Modo Archaico), Gustav Brom Plays Compositions By Pavel Blatný – Jazz In Modo Classico (Lippman & Rau 1980; zde Studie für Kaniak, D–E–F–G–A–H–C, In Modo Classico, Suite für Gustav Brom, Per orchestra sintetica). Mezinárodní ohlas Blatného kompozic v rámci hudby třetího proudu dokládá též skutečnost, že jeho profilová deska (Pavel Blatny´s Third Stream Compositions byla zařazena do edice 500 Jazz Records of the Twentieth Century, Vol. 2: Modernism to Postmodernism, New York 2000). Pozdější skladby z konce sedmdesátých a začátku osmdesátých let, uplatňované i v novinkových koncertech Svazu českých skladatelů a koncertních umělců, měly zčásti příležitostný ráz a často oscilovaly mezi vážnou hudbou a hudbou třetího proudu resp. přímo jazzem: Obraz, Trubači, Partitura pro jazzové interprety, Evoluce, Koláž, Signály, Prolog pro sbor a bigband, Uno pezzo per due Boemi, Per organo e bigband (1981, provedla Kamila Klugarová a Orchestr Gustava Broma), 2:3 pro dechové kvinteto (tiskem Supraphon 1983, na LP Supraphon nahrálo Pražské dechové kvinteto) a 3:2 pro žesťové kvinteto (tiskem Panton 1980 pod názvem Dvě věty pro žestě). Některé skladby (například Dedikace) vznikly a byly nahrávány v různých verzích: pro jazzový ansámbl či komorní orchestr; u řady skladeb vznikly domácí i zahraniční nahrávky, často se lišící v názvech, obsazení apod. Koncem devadesátých let se Blatný vrátil ke svému experimentování ve smyslu spojování různých proudů hudby mimo jiné skladbami, které vytvořil spolu se synem Markem a zamýšlel jako jakýsi „čtvrtý proud“: Konfrontace pro Agon (premiéra na Moravském hudebním podzimu 1998), Meditace nad básní Susanne Renaud (pro symfonický orchestr, premiéra 2000) a Play Jazz, Play Rock, Play New Music. Play Jazz, Play Rock, Play New Music (Moravská filharmonie Olomouc, dirigent Otakar Trhlík; CD Klub moravských skladatelů Brno 2001).
 
Třetí etapa Blatného hudební tvorby se odvíjí od začátku 80. let a začala ve znamení radikálního návratu k klasicko-romantické tradici, především tonalitě. Tento obrat měl řadu příčin: únava z vlastního experimentování s racionálními kompozičními technikami, celosvětově se projevující ztráta zájmu o tento typ tvorby, pozvolný nástup postmodernismu, přinášející i „zabydlení se v minulosti“, touha dát umírajícímu otci dárek v podobě tradicionalisticky orientované kompozice. Konkrétní skladbou byla kantáta Vrba (na slova Karla Jaromíra Erbena, 1980), živý ohlas díla však  přivedl skladatele ke kompozici dalších kantát „erbenovského cyklu“ (Štědrý den a Polednice, 1982, Vodník, 1988; Blatného fascinace Erbenovým dílem se projevila vnějškově i tím, že na čas používal jména Pavel Erben Blatný), v nichž se dovršila přestavba hudební řeči směrem k široké srozumitelnosti, umožněné neoklasicistní přehledností a průhledností výstavby, důrazem na melodiku, a harmonickou oproštěností (kritika ji zařazovala k trendu „nové jednoduchosti“, připomínala různé filiace). Tento druh hudební řeči pokračoval i v další vokálně orchestrální skladbě Podivné lásky (1990), kde Blatný zhudebnil dopisy mezi Vítězslavou Kaprálovou, Bohuslavem Martinů a Jiřím Muchou podle stejnojmenné Muchovy knihy. K dalším významným dílům této etapy, v níž se zvýrazňují postmoderní rysy, patří vedle I. symfonie (1984) skladby s tématem smrti, zejména symfonická věta Zvony (věnována památce skladatelova otce), Nénie za moji matku (1985), Litanie za Karla Velebného ( pro jazzový orchestr, 1990), ale také „pocty“ několika velkým uměleckým osobnostem: Hommage à Gustav Mahler, Collage–hommage à J. S. Bach, Hry „Hommage à Igor Stravinskij“, Antivariace na témbr Antonína Dvořáka, Pocta Bohuslavu Martinů.
 
Výběr ze skladeb
(Poznámka: jde o výběr z děl vydaných tiskem a nahraných; podrobnější soupisy Blatného skladeb přináší v Literatuře citovaná práce Františka Havelky; eviduje celkem více než 600 kreací, přičemž mnohé skladby existují v řadě verzí, v nichž též byly hrány, nahrávány, vydávány.)
 
Svita pro dechové nástroje a klavír (Prolog, Intermezzo, Meditace, Koncertní finale, Komorní harmonie, dirigent Libor Pešek, Jarmila Kozderková – klavír;  Supraphon 1964).
Three Movements for Wind Quintet. Andante, Largo, Con moto (Musica Nova Bohemica; Supraphon 1980).
Zvony za mého otce. Symfonická věta pro velký orchestr (1981, Karlovarský symfonický orchestr, dirigent Radomil Eliška; LP Týden Nové tvorby 1982, Panton).
Vrba – lidová balada na text Karla Jaromíra Erbena pro sólo soprán a bas, recitátora, smíšený sbor a symfonický orchestr (Státní filharmonie Brno, dirigent Petr Vronský; Panton 1983).
Žesťové epizody (Brno Brass Band, dirigent Evžen Zámečník; Panton 1985).
Symfonie (Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, dirigent Vladimír Válek; Panton 1987).
Štědrý den – kantáta pro dva soprány, smíšený sbor, recitátora a symfonický orchestr na text Karla Jaromíra Erbena (Státní filharmonie Brno, dirigent Petr Vronský; LP Hudba přítomnosti, Panton 1985).
Apel. Symfonická skica pro velký orchestr (1974, Státní filharmonie Brno. LP Musica Nova Bohemica; Supraphon 1988).
Dvě věty pro žestě (Orchestr Brass Band Brno, dirigent Evžen Zámečník, CD Český rozhlas 1997: Česká soudobá hudba – Tvorba pro dechové nástroje).
Hommage à Gustav Mahler (Státní filharmonie Brno, dirigent Petr Altrichter, CD Český rozhlas: Klub moravských skladatelů – Orchestrální hudba).
Takty pro fagoty (CD Bárny Fagotti Brunenses, 1999).
 
Vedle svébytné umělecké tvorby Blatný po celý život psal či připravoval divadelní a filmovou hudbu a též různé hudby příležitostné (k pořadům poezie, tanečním kreacím apod.). Napsal na sto divadelních hudeb zejména pro brněnské scény a na sto dvacet komponovaných hudeb pro filmy resp. televizní filmy kreslené, animované, krátké dokumentární, celovečerní, pro různé televizní inscenace, apod. (v těchto kreacích Blatný vícekrát využil improvizujících jazzových hudebníků). Pro divadlo vytvořil Blatný i několik muzikálů, především Aprilovou komedii (text podle Shakespearova Večera tříkrálového zpracovali Václav Renč a Milan  Pásek, 1968; uvedeno na několika scénách) a „nestroyovský muzikálek“ Attalla aneb večerní vánek (úprava Ludvík Kundera, 1975, vydala Dilia 1976, prošel řadou divadel, v některých pod názvem Lidožrouti). Z hudeb k závažným divadelním inscenacím: Válka s mloky (Karel Čapek v úpravě Ivy Hercíkové s texty Jiřího R. Picka, Divadlo bratří Mrštíků v Brně, 1961, hrál orchestr Erika Knirsche), Historie okresního Kýžala (Ludvík Kundera, Divadlo X v Brně 1962, songy zpívali Jiří Štědroň a Ladislav Frej), Adam Stvořitel (bratři Karel a Josef Čapkové, Státní divadlo Brno 1964, hrál Orchestr Gustava Broma, zpívala Helena Blehárová), Kočka na rozpálené střeše (Národní divadlo Praha 1982, orchestr činohry řídil autor). Blatný psal i pro děti, např. muzikál Bleděmodrý Petr (G. Urban, texty P. Fischer, brněnské loutkové divadlo Radost 1962). Celovečerní filmy: Vrah skrývá tvář (režie Petr Schulhoff, 1966), Po stopách krve (Schulhoff, 1969), Vím, že jsi vrah (Schulhoff, 1971), Marcelka (Jan Iván, dětský film, 1971), Diagnóza smrti (Schulhoff). Televizní filmy: Šťastný Jim (Zdeněk Kaloč, 1967), Sjezd abiturientů (Kaloč, 1968), Moudrý Engelbert (Fedor Kaucký, 1969), Dítě za 120.000,- (1975), Facka od holky (režie Rudolf Tesáček, 1975), Okřídlená hřídel (1987), Zlatá klec (1996). K televizním kreacím patří i dětská televizní opera Pohádky z lesa (1975, libreto Kamil Bednář, části Studánka a Domeček, premiéra Československá televize Ostrava 1976, nahráno též pro rozhlas, scénicky operu uvedla scéna JAMU v Brně a divadlo v Ústí nad Labem). Ke skladbám přistupují ještě Blatného výkony jako doprovázeče resp. improvizátora v pořadech poezie, v různých rozhlasových a televizních relacích, v rámci různých divadelních produkcí (například Divadlo jednoho herce, Divadlo X 61 a další.), dále příprava tzv. archivní hudby pro televizní účely (na sto padesát položek) apod. Na Blatného skladby vzniklo několik tanečních inscenací, např. Passacaglia (uvedeno na Mezinárodním jazzovém festivalu Praha 1964, choreografie Pavel Šmok), Studie pro čtvrttónovou trubku a D–E–F–G–G–H–C (televizní kreace v rámci cyklu Schůzky s baletem, 1972, choreografie Luboš Ogoun), Rytmy a timbry a Evoluce (baletní koncert Státního divadla Brno 1984, choreografie L. Ogoun).
 
Od roku 1963 do vážného onemocnění a odchodu do důchodu 1992 pracoval Blatný v Československé televizi v Brně a výrazně ovlivnil zaměření a úroveň hudební redakce jako hudební režisér, dramaturg, vedoucí hudebního vysílání (od 1973). Po celou svou kariéru intenzivně spolupracoval s Československým rozhlasem Brno, kde bylo nahráno velké množství jeho skladeb různého druhu a určení (četné nahrávky ovšem pořídily i další rozhlasové stanice včetně zahraničních). Pro Orchestr Studio Brno napsal v sedmdesátých letech řadu skladeb (například Nedělní ráno, Touha, Zastavení), z nichž některé získaly ceny v rozhlasových soutěžích. Nevěnoval se soustavně pedagogické činnosti, nicméně navštěvoval různé kursy, semináře, kolokvia a sám na nich postupem doby stále častěji vyučoval (Berklee School v Bostonu 1968, Darmstadt, Remscheid, Burghausen, letní kursy pro Novou hudbu, konané v různých italských městech apod.); na Janáčkově akademii múzických umění působil externě 1980–92 (filmová a scénická hudba, rozbor skladeb). Zúčastnil se s četnými úspěchy skladatelských soutěží (například 1964 získal čestné uznání Svazu československých skladatelů v soutěži o filmovou hudbu za hudbu k filmu Vrah skrývá tvář, 1966 a 1967 vítězství ve skladatelské soutěži Mezinárodního jazzového festivalu Praha), několikrát se umístil na předních pozicích v žebříčcích předních jazzových časopisů (viz Down Beat, kategorie skladatelský talent zasluhující většího uznání: 1966 osmé místo, 1967 páté, 1968 třetí; v anketě Evropské jazzové federace 1969 získal mezi skladateli druhé místo), řada festivalů, rozhlasových stanic či orchestrů si u něj objednala nové skladby, jeho skladby interpretovali světově proslulí umělci (Albert Mangelsdorff, John Tchicai a mnozí další), obdržel řadu cen: například Cena Svazu českých skladatelů a koncertních umělců za rok 1981 za kantátu Vrba, Cena kritiky Týdne nové tvorby 1982 za skladbu Zvony, krajská cena Leoše Janáčka 1984 za kantáty Štědrý den a Polednice, cena Anfiteatro d´Argento (Avella – Neapol 1989) za celoživotní dílo, cena města Brna za hudební umění 1999. V různých dobách zastával různé funkce v hudebnických organizacích (například i v International Society for Jazz Research v Grazu), v 90. letech zejména v Asociaci hudebních umělců a vědců resp. v její součásti Klub moravských skladatelů Brno (někdejší Janáčkovu organizaci obnovil 1992 a byl zde předsedou). Vznikla o něm  poměrně početná literatura (rozhovory, jubilejní články apod., závěrečné práce na brněnské konzervatoři, diplomní a disertační práce), význam jeho osobnosti spolu s působením v brněnské televizi vedly k natočení tří profilových pořadů. První vznikl k jeho padesátinám (scénář a režie Jiří Vanýsek, vystoupili v něm kromě jubilanta Orchestr Gustava Broma a Kvarteto města Brna), další k šedesátinám (v rámci cyklu Moravský hudební život), zatím poslední k pětašedesátinám (scénář a režie Jaroslav Bařinka; Blatný sám komentoval různé polohy svého díla včetně úryvků z filmů s jeho hudbou).
 
Podstatný díl Blatného tvůrčích aktivit tvoří  činnost literární, rozložená do tří oblastí: pojednání o tvorbě jiných autorů, exegeze vlastní tvorby, volná literární tvorba.
V první oblasti publikoval o svém učiteli Pavlu Bořkovcovi a skladbách o něco staršího Jana Nováka. V druhé oblasti se soustředil jednak k výkladu jednotlivých svých skladeb, jednak ke zdůvodnění svých stylových posunů resp. k výkladu dané tendence (hlavně se jednalo o výklad motivací k hudbě třetího proudu resp. jejích principů). Třetí oblast zahrnuje stovky průvodních slov k různým typům hudebních pořadů (koncertní a divadelní pódia, rozhlas, televize; jedná se právě tak o svébytné umělecké miniútvary jako o popularizační výkony), stovky drobnějších literárních prací (zprávy z uměleckých cest a festivalů, komentáře k různým hudebním událostem apod.); postupně zde krystalizoval Blatného žánr nejpříznačnější, hudební fejeton. V něm uplatnil jazykový a šířeji stylistický talent (viz mimo jiné schopnost literární zkratky i schopnost přenést konverzační a vypravěčský dar do písemné podoby), postřeh pro smysl i detaily události, vtip a humor, odvahu mít a vyjádřit svůj názor, hlavně však hlubokou a širokou muzikantskou erudici. Tím vším překračují fejetony (v autorově  přepisu „feje-tóny“) horizont své doby a mohly být s úspěchem vydány i v knižní podobě.
 
 
Blatný patří k výrazným osobnostem české a speciálně moravské (brněnské) hudební scény druhé poloviny 20. století. Od počátku budil pozornost výraznou muzikantskou vlohou, spontánností svého talentu, šíří a hloubkou svého vzdělání, intelektuální zvídavostí i kapacitou, mimořádnou pohotovostí a pracovitostí, schopností prosadit se v různých podmínkách a prostředích, darem záhy asimilovat dobové podněty, spolupracovat s různými typy hudebníků a vůbec umělců. Počet a radikálnost  jeho stylových proměn (a zejména právě té z počátku 80. let) vzbuzovala rozporné reakce – od obdivně kladných  až po příkře odmítavé. Příznačné ovšem je, že přes zřetelnost stylových zářezů se v pozdějších skladbách objevují prvky přejímané a rozvíjené z předchozích etap. Všeobecně je u Blatného oceňována fluence nápadů, virtuózní kompoziční technika, síla osobního působení spjatá s organizačními schopnostmi. Blatný patří k českým skladatelům druhé poloviny 20. století, kteří upoutali  i v zahraničí, přispěl k prolamování bariér mezi různými typy soudobých hudebních projevů.


Dílo

Dílo literární

Fejetony
Feje-tóny (výběr z několik set fejetonů; Brno 1999, 2Praha ???????)
 
Stati o hudbě (výběr)
Baletti  à 9 Jana Nováka (Hudební rozhledy 9, 1956, č. 23, s. 971–974).
Koncert pro dva klavíry a orchestr Jana Nováka (Hudební rozhledy 10, 1957, č. 12, s. 491–494).
Historie Velikého okresního Kýžala. Pásmo z repertoáru X–64, Brno (s Ludvíkem Kunderou, Repertoár malé scény 2, 1964, č. 1, s. 12–38).
Co může dát jazz novým kompozičním technikám – Co mohou dát nové kompoziční techniky jazzu (Hudební rozhledy 17, 1964, č. 18, s. 800–801; též jako Was kann der Jazz der Neuen Musik geben? Was kann die Neue Musik dem Jazz geben?, sborník Jazz Forschung,  Graz 1971/72, s. 217–224).
Darmstadt 1967 (Kursy a festival „nové“ hudby) (Hudební rozhledy 20, 1967, č. 18, s. 568–569).
Berklee School na vlastní uši (Melodie 7, 1969, č. 5, s. 137).
Byl jsem vyzván… (o tvorbě v oblasti hudby třetího proudu v publikaci Tvář moderního jazzu, Praha 1970, s. 180–182).
Třetí proud v roce 1974 (Opus musicum 6, 1974, č. 10, s. 3–5).
Bohuslav Martinů aneb „ozáření“ (Opus musicum 13, 1981, č. 4, s. 115–116).
Od Bostonu po Tatabányi (aneb jak lze vyučovat jazzu) (Opus musicum 16, 1984, č. 5, s. 149–151).
Kdo jsem? (Hudební rozhledy 42, 1989, č. 3, s. 135).
O televizi (Hudební rozhledy 43, 1990, č. 5, s. 224–225).
Tři zastavení s Janem Novákem (Hudební rozhledy 43, 1990, č. 6, s. 277).
Bilance Pavla Blatného (Opus musicum 23, 1991, č. 7, s. 235–237).
Minuta ticha za Třetí proud (Tvorba 1991, č. 31, s. 3).
Jak jsem komponoval své Podivné lásky (Opus musicum 28, 1996, č. 1, s. 15–16).
Bohuslava Martinů čtvrtá symfonie (Hudební rozhledy 49, 1996, č. 1, s. 32–33).
Hommage à Igor Stravinský (Třemi pohledy) (Hudební rozhledy 49, 1996, č. 5, s. 30–31).
Hommage à Prokofjev (Hudební rozhledy 50, 1997, č. 1, s. 34–35).
Stravinský nebo Janáček nám chybí (Nad současným stavem kultury se zamýšlí hudební skladatel, který minulý týden převzal Cenu města Brna) (Rovnost 15. 2. 2000, s. 10).
Sónika orchestrálních skladeb Bohuslava Martinů (sborník Bohuslav Martinů český a světový, Ostrava 2000, s. 31–33).

Literatura

I. Lexika
Brockhaus-Riemann.
ČSHS.
EJ.
Feather, Leonard, Gitler, Ira: The Encyclopedia of Jazz in the Seventies (New York 1976).
HSPK.
International Who Is Who in Music.Volume I, II (International Biographical Centre Cambridge).
Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století I (Praha 1998).

Kdo je kdo. Osobnosti české současnosti (Praha 2002).
Knaurs Musiklexikon von Reiner E. Moritz (München–Zürich 1982).
MGG1.
MGG2.
NewGrove1.
NewGrove2.
Riemann12.

Vinton, J. (ed.): Dictionary of Contemporary Music (New York 1974).
 
II. Ostatní
a) Monografie
Musil, Alois: Život a dílo Pavla Blatného (závěrečná práce na brněnské konzervatoři 1994/95; práce na téma Pavel Blatný vznikaly na této konzervatoři již dříve).
Havelka, František: Pavel Blatný – představitel českého třetího proudu (disertační práce, katedra muzikologie filozofické fakulty Univerzity Palackého 2001; spis o 316 stranách se životopisem, přehledem činnosti, abecedním a chronologickým soupisem skladeb, soupisem literárního díla, diskografií a soupisem rozhlasových aj. nahrávek, bibliografií).
Ondrušová, Jana: Proměny českého třetího proudu (Od Jana Nováka k Pavlu Blatnému) (rigorosní práce, Ústav pro hudební vědu filozofické fakulty Masarykovy univerzity 2002).
Čechová, Jitka: Pavel Blatný a Alexej Fried jako výrazní představitelé syntézy jazzu a artificiální hudby (diplomní práce, katedra hudební výchovy pedagogické fakulty Masarykovy univerzity 2002).
 
b) Stati, články, recenze, rozhovory
Poledňák, Ivan: Pavel Blatný. Koncert pro jazzový orchestr (1961–64) (předmluva k vydání partitury, Praha 1964).
Matzner, Antonín: Třetí proud a Pavel Blatný (Hudební rozhledy 18, 1965, s. 162–163).
Bártová, Jindra: Tři mladí z Brna (Hudební rozhledy 19, 1966, č. 5, s. 134–135).
Dorůžka, Lubomír, Poledňák, Ivan: Československý jazz. Minulost a přítomnost (Praha 1967).
Závodský, Artur: Muzikálová variace na Shakespeara (Rovnost 30. 4. 1968, s. 4).
Dorůžka, Lubomír: Who Is Pavel Blatný? (Hudební nástroje 6, 1969, č. 4, s. 108, též Jazz Forum 1970).
Zimmerle, D.: Komponist und Jazz (Jazz Podium 1970, č. 1, s. 21).
Matzner, Antonín: Pavel Blatný (Melodie 1969, č. 7, s. 222).
Poledňák, Ivan: Pavel Blatný. Skladby třetího proudu (Hudební rozhledy 24, 1970, č. 6, s. 285).
Hueber, Vojtěch: Blatný podruhé (Gramorevue 15, 1979, č. 4, s. 10 a č. 5, s. 6).
Matzner, Antonín: Dialogy – studie (Melodie 1979, č. 2, s. 61).
Bártová, Jindra: Prvních padesát let s Pavlem Blatným aneb o svazové ceně i o jiném (Opus musicum 13, 1981, č. 9, s. 269–271).
Bártová, Jindra: Tvůrčí zápas o sdělnost současné hudby (Hudební rozhledy 34, 1981, č. 12, s. 560–563).
Bártová, Jindra: Rozvoj nesporného talentu (Hudební rozhledy 34, 1981, č. 19, s. 589).
Lejsková, Věra: Pavel Blatný jubilující (Hudební nástroje 18, 1981, č. 6, s. 237–238).
Lejsek, Vlastimil.: Klavír v díle Pavla Blatného (diplomová práce na Janáčkově akademii múzických umění, Brno 1982).
Dobšíková, E.: Nový nástup Pavla Blatného? (Tvorba 1984, č. 26, s. 10).
Štědroň, Miloš: Studiový koncert Státní filharmonie Brno (ad skladba Hommage à Gustav Mahler, Hudební rozhledy 1984, 37, 1984, č. 10, s. 442).
LM: Pavel Blatný – Vrba (Opus musicum 16, 1984, č. 1 příloha, s. 9–10).
Navrátil, Miloš: Symfonie Pavla Blatného (Opus musicum, 17, 1985, č. 8 příloha, s. 7–8).
Štilec, Jiří: Tři koncerty pražských symfoniků (ad skladba Vodník, Hudební rozhledy 42, 1989, č. 3, s. 117–118).
Müller, Lubomír.: Podivné lásky (Opus musicum 22, 1990, č. 5 příloha, s. 30–32).
Faltus, Leoš: Jedna z posledních? (Hudební rozhledy 43, 1990, č. 6, s. 255–256).
Žůrková, Kateřina: Karel Jaromír Erben v tvorbě českých skladatelů (diplomní práce, katedra muzikologie filozofické fakulty Univerzity Palackého 1997).
Zbořilová, Libuše: Feje-tóny Pavla Blatného jsou čtivé (Rovnost 30. 10. 1999, s. 9).
Poledňák, Ivan: Kulhavý fejeton o Blatného fejetonech (Hudební rozhledy 53, 2000, č. 3, s. 40).
Zbořilová, Libuše: Pavel Blatný vítá nové milénium (Rovnost 3. 1. 2000, s. 7).
Zbořilová, Libuše: Pavel Blatný žije fotkami (Rovnost 14. 9. 2002, s. 19).
 
Ivan Poledňák

Datum poslední změny: 19.1.2009