Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Monte, Philippe deTisk

(Filippo di)

Charakteristika: skladatel, kapelník

Datum narození/zahájení aktivity:0.0.1521
Datum úmrtí/ukončení aktivity:4.7.1603
Text
DíloLiteratura

Monte, Philippe de (též Filippo di), skladatel, kapelník, narozen 1521, Mechelen (Nizozemí, dnes Belgie), zemřel 4. 7. 1603, Praha.

 

O dětství Philippa de Monte není nic známo a některé informace jsou zřejmé až z pozdějších zpráv. Hudební vzdělání pravděpodobně získal v chlapeckém věku jako sborista v mechelenské katedrále St. Rombout. Na počátku čtyřicátých let odešel do Neapole, kde se stal vychovatelem dětí v rodině janovského bankéře Domenica Pinelliho. V letech 1548 až 1556 je však v různých časových odstupech uváděn jako petit vicaire v katedrále Notre Dame v Cambrai. Seznam vikářů se měnil poměrně často a katedrála se stala Monteho základnou v mezidobích mezi jeho působením na dalších místech ve Flandrech a Nizozemí. Roku 1554 byla v Římě publikována první kniha madrigalů, jejíž neautorizovaná dedikace napovídá, že v té době již Monte v Itálii skutečně nepobýval. Na přelomu let 1554/1555 působil v Anglii jako zpěvák dvorní kapely španělského krále Filipa II., manžela anglické královny Marie Tudorovny. Kapelu však brzy opustil, protože jako jediný nebyl španělského původu, a odešel do Antverp, kde byl po blíže neznámou dobu. Právě v roce 1555 psal císařský vícekancléř Georg Sigmund Seld ve svém dopise bavorskému knížeti Albrechtu V., že Monte je jedním z nejlepších zpěváků v Nizozemí. V roce 1556 je naposledy uváděn mezi petits vicaires v Cambrai, avšak krátce na to svoje zdejší povinnosti z důvodu nemoci opustil.

Skutečnou příčinou však zřejmě byly zakázky, které jej v té době znovu zavedly do Itálie. Počínaje rokem 1556 totiž vyšlo několik sbírek, mezi nimiž byly zejména jeho madrigaly, především však v roce 1557 zkomponoval skladbu Il più forte di Roma pro svatbu Isabelly de Medici a Paola Giordana Orsiniho. Těmto dvěma významným italským patricijským rodinám také dedikoval svoji druhou sbírku madrigalů, vydanou v Neapoli. Monteho věhlas v Itálii byl znám rovněž v Benátkách, možná díky jeho dřívějšímu žákovi Gianvincenzovi Pinellimu, neboť byl navržen jako jeden z následovníků Adriana Willaerta na místo kapelníka v chrámu sv. Marka. Hlavní pramen ke skladatelovu působení až do roku 1568 představují dedikace v tiscích, neboť ostatní prameny se dochovaly velmi sporadicky. Jedině díky tomu se dozvídáme, že v roce 1566 například zpíval u Ferdinanda Medicejského, což Monte zmiňuje v jedné své předmluvě, datované až rokem 1600. Kromě Medicejských jsou zde potvrzeny pokračující kontakty s Orsinii a rovněž s habsburským dvorem, neboť jednu sbírku věnoval Giovanně d’Austria, sestře císaře Maxmiliána II.

V roce 1568, po více než ročním hledání nástupce císařského kapelníka Jacoba Vaeta, byl Monte jmenován kapelníkem na Maxmiliánově dvoře. Ačkoliv nemohl do Vídně přijet dříve než v létě 1568, plat mu byl vyplácen již od 15. května tohoto roku. Nové místo znamenalo vrcholné období jeho tvůrčího života a Monte se svědomitě ujal všech povinností, které ze svěřené funkce vyplývaly. K nim náleželo také angažování hudebníků pro kapelu. V roce 1570 tak kupříkladu z návštěvy v rodném Mechelen přivezl mladou hudebnici a zpěvačku a ve stejném roce získal jako komorní hudebníky ke spolupráci také italské skladatele Stefana Rossetta a Giovanniho Battistu Dalla Gostenu. O úrovni komorní hudby na císařském dvoře se velmi pochvalně vyjádřil i Orlando di Lasso, jeden z nejuznávanějších hudebníků té doby.

Doba vlády Maxmiliána II. byla obdobím nebývalého rozkvětu hudby ve Vídni a tato šťastná léta se pochopitelně promítla i do Monteho života. Asi nejvýznamnější událostí těchto let byla svatba císařova bratra arcivévody Karla II. s Marií Bavorskou v roce 1571. Ta byla doprovázena oslavami všeho druhu, u nichž hudba nemohla chybět. Monte pro tuto příležitost zkomponoval latinské madrigaly, určené pro svatební hostinu a slavnostní alegorický turnaj. O rok později pak řídil hudbu při korunovaci arcivévody Rudolfa, Maxmiliánova dědice a příštího císaře, uherským králem v Bratislavě. Císař Maxmilián tyto zásluhy ocenil tím, že Monteho jmenoval pokladníkem v katedrále v Cambrai, čímž skladatel získal významné církevní beneficium. Rozšířená praxe udílení beneficií služebníkům dvora, kteří pobírali plat, avšak svoji funkci fakticky nevykonávali, pochopitelně vzbuzovala stále větší nevoli místních duchovních, neboť odčerpávala místní finanční prostředky. Rozpoutal se tak spor i kolem Monteho jmenování, který byl uzavřen až roku 1578 potvrzením jeho práva až do stáří dekretem koncilu v italském Tridentu. Po smrti Maxmiliána II. v roce 1576 nový císař Rudolf II. jmenoval Monteho rovněž kanovníkem ve stejné katedrále, což je zároveň dokladem toho, že Philippe de Monte musel získat kněžské svěcení. V téže době však císař zamítl Monteho žádost o uvolnění ze služby, aby mohl odejít na poslední roky svého života do Cambrai. Reakcí na Monteho smíšené pocity mezi loajalitou k habsburskému dvoru a zklamáním ze zamítnuté prosby bylo nejspíš množství dedikací v jeho dílech císaři a jeho bratrovi, arcivévodovi Arnoštovi. V dopise Orlandovi di Lasso si však posteskl, že císař se jeho žádosti o uvolnění vysmál a upřel mu tak možnost prožít stáří v blízkosti rodiny.

Ačkoliv si Rudolf II. ponechal kapelu svého otce, jeho zájem o hudbu nebyl zdaleka tak hluboký. K dobrým vazbám u dvora dozajista neprospívala ani samotářská a komplikovaná povaha císaře, u něhož se objevovaly příznaky pokračujícího psychického onemocnění, které vedlo k jeho stále většímu uzavírání do úzkého soukromí. Hudba však patřila k důležitým reprezentativním prvkům císařského dvora a Monte se tím dostal do začarovaného kruhu. Císař jej odmítal propustit, vědom si jeho mimořádných zásluh a všeobecně uznávaného jména, a Monte naopak v měnících se podmínkách propadal rezignaci, což však pro něj znamenalo nové impulsy k další práci pro dvůr.

V roce 1580 Rudolf II. přenesl svoji rezidenci do Prahy, která se tak stala novou křižovatkou diplomatických i obchodních cest. Monte tak měl příležitost navázat kontakty s mnoha novými významnými osobnostmi té doby. Vstoupil zde také do katolického náboženského bratrstva „ConfraternitatisCorporeChristi“, které sdružovalo členy císařského dvora z německých zemí, Itálie, Španělska a Nizozemí. Bratrstvo bylo založeno v roce 1588 při kostele sv. Tomáše na Malé Straně a jeho členy se stala rovněž řada hudebníků dvorní kapely. Vzhledem k vysokému věku a onemocnění dnou Montemu působilo potíže bydlení na Starém Městě pražském, odkud musel denně docházet na Pražský hrad, což zmínil v několika svých dopisech. Stále však komponoval a jeho pozdní sbírky madrigalů byly věnovány významným osobnostem v italských, německých i rakouských zemích. Také mezi hudebníky se Monte těšil velké úctě. Hudební skladatel Marc’Antonio Ingegneri ve své dedikaci z roku 1572 napsal, že pod vedením tak vynikajícího hudebníka dosáhla císařská kapela nesmírně vysoké úrovně, Monteho žáci Giovanni Battista Dalla Gostena a Giovanni de Macque jej na titulních listech svých děl uváděli jakožto svého učitele a Stefano Felis jej nazval „princem hudby“ (1591).

V posledních letech života byl pro Monteho důležitý kontakt s prasynovcem Pierrem Baralem, kterého též jmenoval svým dědicem. Kapitula katedrály v Cambrai se však proti tomu postavila, protože Baral byl na převzetí úřadu kanovníka příliš mladý. Monte se proto obrátil s prosbou o pomoc na svého podporovatele, kardinála Pietra Aldobrandiniho, který díky svému vlivu prosadil naplnění poslední vůle. Philippe de Monte si přál být pohřben v kostele sv. Jakuba v Praze. Na rozdíl od Palestriny či Lassa upadlo Monteho dílo poměrně rychle v zapomnění, ačkoliv patřil mezi nejvýznamnější hudební skladatele této epochy. Některé skladby sice byly vydány znovu, avšak u většiny děl zůstalo pouze u jednoho tisku. Bylo to způsobeno jednak reakcí vládnoucí dynastie na odkaz, spojený s osobností císaře Rudolfa II., stejně jako opětovným přenesením císařského dvora do Vídně, čímž poklesl význam Prahy jako jednoho z evropských kulturních center.

Hudební odkaz Philippa de Monte je velice rozsáhlý, protože skladatel během svého dlouhého života zkomponoval celou řadu děl. Velkou pozornost věnoval duchovní tvorbě, která čítá na 40 mší v dobových opisech a kolem 250 motet, které byly vydány tiskem mezi roky 1572 až 1600. V pozdním tvůrčím období se zabýval také formou duchovních madrigalů (publikovány v období 1581 až 1593). Ve svých mších používal koncept tzv. parodické mše a po stránce kompozičního stylu patří mezi přední představitele pozdní renesance. Ještě rozsáhlejší je jeho světská tvorba, v níž zaujímá hlavní místo 34 knih madrigalů, vytištěných v letech 1554 až 1603.


Dílo

Mše

Missa ad modulum „Benedicta es“ (Antverpy 1579).

Liber primus [7] missarum (Antverpy 1587).

Missa (1590).

Missa „Anchor che col partire“; Missa „Aspice Domine“; Missa „Cara la vita mia“; Missa „Inclina cor meum“; Missa „La dolce vista“; Missa „Nasce la pena mia“; Missa „O altitudo divitiarum“; Missa pro defunctis; Missa „Quando lieta speray“; Missa „Reviens vers moi“; Missa „Ultimi miei sospiri“; Missa sexti toni; Missa septimi toni; Missa septimi toni; Missa ad tonum peregrinum.

Další mše bez uvedeného titulu.

 

Moteta

Sacrarum cantionum ... liber primus (1572).

Sacrarum cantionum ... liber secundus (1573).

Sacrarum cantionum ... liber tertius (1574).

Libro quarto de motetti (1575).

Sacrarum cantionum ... liber quintus (1579).

Sacrarum cantionum ... liber sextus (1584).

Sacrarum cantionum ... liber primus (1585).

Sacrarum cantionum ... liber secundus (1587).

Sacrarum cantionum ... liber primus (1596).

Sacrarum cantionum ... liber septimus (1600).

28 motet, 3 ódy a 2 litanie

Moteta Asperges me; Audi, filia, et vide; Ave regina coelorum; Beati omnes; Expurgate vetus; Laudate Dominum; Magnificat; Pulchra es et decora; Salve regina; Super flumina Babylonis (1564 – 1631).

 

Duchovní madrigaly

Il primo libro de madrigali spirituali (1581).

Il primo libro de madrigali spirituali (1583).

Il secondo libro de madrigali spirituali (1589).

Il terzo libro de madrigali spirituali (1590).

Eccellenze di Maria vergine (1593).

1 duchovní madrigal.

 

Madrigaly

Madrigali ... libro primo (1554).

Il primo libro de madrigali (1562).

Il secondo libro de madrigali (1567).

Il primo libro de‘ madrigali (před 1569 – ztraceno, druhé vydání 1569).

Il secondo libro delli madrigali (1569).

Il secondo libro delli madrigali (1569). Il terzo libro delli madrigali (1570).

Il quarto libro delli madrigali (1571).

Madrigali ... libro quinto (1574).

Il sesto libro delli madrigali (1575).

Il terzo libro de madrigali (1576).

Il settimo libro delli madrigali (1578).

Il quarto libro de madrigali (1580).

L’ottavo libro delli madrigali (1580).

Il nono libro de madrigali (1580).

Il terzo libro de madrigali (před 1581 – ztraceno, druhé vydání 1585).

Il decimo libro delli madrigali (1581).

Il quarto libro de madrigali (1581).

Il primo libro de madrigali (1582).

Il quinto libro de madrigali (1584).

L’undecimo libro delli madrigali (1586).

Il duodecimo libro delli madrigali (1587).

Il terzodecimo libro delli madrigali (1588).

Il quartodecimo libro delli madrigali (1590).

Il sesto libro de madrigali (1591).

Il settimo libro de madrigali (1591).

Il quintodecimo libro de madrigali (1592).

Il sestodecimo libro de madrigali (1593).

L’ottavo libro de madrigali (1594).

Il decimosettimo libro delli madrigali (1595).

Il decimottavo libro de madrigali (1597).

Il decimonono libro delli madrigali (1598).

La fiammetta ... libro primo (1599).

Musica sopra Il pastor fido ... libro secondo (1600).

Další knihy madrigalů, zřejmě též reprinty (1558, 1561, 1562, 1567, 1568, 1568, 1570, 1573, 1576, 1577, 1579, 1583, 1583, 1583, 1584, 1585, 1585, 1586, 1588, 1589, 1590, 1591, 1591, 1592, 1593, 1593, 1596, 1601).

 

Chansony

Sonetz de P. de Ronsard mis en musique (Paříž a Lovaň 1575).

22 chansonů (1567, 1570, 1570, 1570, 1572, 1575, 1576, 1577, 1583, 1597).

Literatura

I. Lexika

Dlabacz.

ČSHS.

MGG2.

New Grove2.

 

II. Ostatní

Lindell, Robert: An Unknown Letter of Filippo di Monte to Orlando di Lasso (Festschrift für Horst Leuchmann zum 65. Geburtstag, Tutzing 1993, s. 261–71).

Lindell, Robert: Musicians from the Low Countries, Ecclesiastical Benefices, and the Imperial preces primariae (Musicology and Archival Research, Brusel 1993, s. 338–55).

Bossuyt, Ignace: De vlaamse polyfonie (Leuwen 1994).

Lindell, Robert: Music and Patronage at the Court of Rudolf II (Music in the German Renaissance: Sources, Styles and Contexts (Cambridge 1994, s. 254–71).

Bossuyt, Ignace: The Art of Give and Take, Musical relations between England and Flanders from the 15th to the 17th Centuries (The Low Countries: Art and Society in Flanders and Netherlands; 1994–95, s. 39–50).

Šebesta, Josef: Madrigaly Philippa de Monte (Opus musicum 36/6, 2004, s. 13-17).

Baťa, Jan: Kutnohorský kodex (Praha 2008).

Daněk, Petr: Philippus de Monte, [Music and musical culture in the Czech lands during the reign of Emperor Rudolf II, Rudolfine Prague Composers] (Czech music quarterly 2016/1, Praha 2016, s. 23–26).

 

Lukáš Michael Vytlačil

Datum poslední změny: 4.4.2016