Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Nováček, Sláva EmanTisk

(Nováček, Blahoslav Emanuel)

Charakteristika: Pianista a skladatel

Datum narození/zahájení aktivity:2.1.1911
Datum úmrtí/ukončení aktivity:27.3.1979
Text
DíloDiskografieLiteratura

Nováček, Sláva Eman (vl. jm. Blahoslav Emanuel Nováček), pianista a skladatel, narozen 2. 1. 1911, Praha, zemřel 27. 3. 1979, Praha.

 

Od dětství se učil hrát na housle, později i na klavír. Jako třináctiletý založil s přáteli svou první kapelu (vl., sax, p., ds.). Již jako gymnazista hrával v kině, později doprovázel v tanečních kurzech a seznámil se tak s dobovou taneční hudbou. Od osmnácti pak působil jako pianista i akordeonista v různých studiových a jiných souborech, kavárenských kapelách. Navštěvoval Alhambru, kde působila černošská kapela (Leon Abbey s orchestrem) a v jejich stylu pak hrál v kavárnách (např. The Black Original Felix band, orchestr Eduarda Koliandra aj.). Během svého působení v Rokoku (1930) se seznámil s E. F. Burianem, který jej angažoval do svého kabaretu Červené eso. Po zániku kabaretu přešel po krátkém kavárenském mezidobí (Mánes) do divadla Vlasty Buriana, kde působil v letech 1935–38. Zde také začal komponovat své první písně. Vlasta Burian ho inspiroval k autorským aranžmá, které ve svém divadle s velkým úspěchem uváděl (Básník a sedlák, Madame Butterfly, Orfeus a další). V té době (1938) dostal Nováček také první nabídku od scénáristy a textaře Josefa Grusse na písničky do filmu na texty Nečekej a Jen pro ten dnešní den. Ty použil režisér Zdeněk Frič ve filmu Kristián (premiéra 8. 9. 1939). Až při synchronu se Nováček seznámil s Oldřichem Novým, o němž se soudí, že mu byla píseň „šita na tělo“. Jejich spolupráce pak trvala téměř deset let. V roce 1939 složil Nováček hudbu k hudební veselohře Lidi, pozor na lidi (premiéra 1940 v divadle U Nováků). Následoval film Dívka v modrém (premiéra 26. 1. 1940, scénář a režie Otakar Vávra, s O. Novým a Lídou Baarovou v hl. rolích), kde skladatel pracoval rozmanitými způsoby s variacemi motivu titulní písně, která naplno zazněla až v závěrečné scéně filmu, v podání hlavního protagonisty O. Nového. Z efektní syntézy swingového rámce hudby plesové scény filmu s dur-mollovými harmoniemi vznikla originální swingová romance Růže nad mojí mříží zpívaná L. Baarovou. Texty k oběma písním napsal K. M. Walló. Dalším filmem s Nováčkovou hudbou byl Život je krásný (premiéra 20. 12. 1940, scénář Karel Steklý, režie Ladislav Brom), zde zejména písně Jednou, jen jednou a ústřední melodie filmu Dvě bílé ruce. Třetím těsně následujícím filmem byl Hotel Modrá Hvězda Martina Friče z roku 1941 (premiéra 29. 8. 1941), kde Nováček při tvorbě hudební složky opět spolupracoval s textařem Josefem Grussem. Ve filmu zazněla v premiéře píseň obvyklé třídílné formy Slunečnice v podání Inky Zemánkové za doprovodu orchestru Jaroslava Maliny a s vložkami skupiny Lišáci, zřetelně inspirované dobovými americkými vokálními skupinami. Kromě tohoto pozdějšího evergreenu zůstala známou i další píseň, foxtrot Celý den si zpívám. O. Nový již předtím (1936) angažoval Nováčka také ve svém divadle, kde jako klavírista, dirigent a skladatel vytvářel hudební složku jeho představení, která měla již charakter malého muzikálu. Velký úspěch měla v Novém divadle Oldřicha Nového například hudební komedie Muži nestárnou z roku 1940 a Jedenáctý v řadě z roku 1942, která měla 755 repríz. Tyto veselohry byly rovněž úspěšně zfilmovány.

Po hudební stránce se zde na pozadí swingového rámce projevila původní Nováčkova melodika, korespondující se spádem mluvené řeči, takže jeho některé písně z této doby se již žánrově blíží šansonu, ovšem typicky českému.

V mezidobí svého působení v divadle O. Nového začal znovu studovat hru na klavír u profesora K. Heřmana a doplnil si jako zkušený praktik i kompoziční vzdělání na pražské konzervatoři, u prof. Aloise Háby (1947). V roce 1947 spolupracoval krátce i s V + W. Pro obnovenou inscenaci Pěst na oko tehdy složil tři písně, Po stopách Čehonových, Balada o byrokratovi a Nedáme se otrávit, které doplnily původní hudbu Jaroslava Ježka.

Později se věnoval již jen práci pro film a pro nahrávací studia. Již v roce 1941 byl požádán nahrávací firmou ESTA, aby sestavil nový studiový orchestr, který by nahradil dosavadní soubor Dolfiho Langera. Nováčkův soubor se tak stal jedním ze tří nahrávacích orchestrů této firmy (další dva řídil Sláva Mach a Karel Vacek), ovšem jako jediný se orientoval na swingovou hudbu. V ESTĚ působil Nováček také jako hudební režisér (1942–43) a později jako hudební referent (1944–48). Prvním gramofonovým snímkem Nováčkova studiového orchestru byla jeho již citovaná píseň Slunečnice, tentokrát v podání Boženy Portové a vokální skupiny Lišáci. Nahrávací aktivita jeho studiového orchestru se rychle zvyšovala a dosáhla 150 nahrávek do konce roku 1945. Od roku 1942 do r. 1945 nahrával se svým orchestrem také původní slovenský repertoár v podání slovenského filmového herce a zpěváka Františka Krištofa Veselého. S Nováčkovým orchestrem často spolupracovali známí zpěváci, filmoví herci a herečky, kromě již uvedeného O. Nového například Jára Kohout, Jindra Láznička, J. Hořický, Rudolf Cortés, 3 sestry Skovajsovy, Ljuba Hermanová, Jožka Srbová, J.M. Kamenický, Jiřina Šejbalová a také populární subrety z pražských operetních divadel, například Marie Norrová, Kamila Strnadová, Nelly Gaierová, Věra Stránská. Kromě tanečních písní skládal Nováček také šansony. První písničky začal psát již ve svém angažmá u Vlasty Buriana (Já zpívám den ze dne mu vydal nakladatel Zdeněk Vlk, melodie z filmu Kristián vydal R. A. Dvorský, písně Slunečnice, Dívka v modrém, a další skladby z pěti celovečerních filmů vydal nakladatel Urbánek.). Z jeho písní největší popularitu získaly zejm. Jen pro ten všední den, Slunečnice, Dívka v modrém, Mám život hrozně rád, Já bych se ráda vdávala, Nečekej, nečekej, Proč se píší básně jenom na nevěsty, Za čím, za čím, Má milá voní rezedou, Nespím, nespím, Jednou, jen jedenkrát, Už to zpívají vrabci na střeše, Modré ráno, Bílý míček, Dva v mlze, Smím, jistě smím, a další. V poválečném období se nadále věnoval skladatelské činnosti. Skládal hudbu k  rozhlasovým hrám, hudebním komediím, krátkým filmům a k celovečernímu filmu Hostinec u kamenného stolu (1948). V roce 1959 byla ve filmu Romeo, Julie a tma použita Nováčkova píseň Jen pro ten dnešní den.

Celkem složil Nováček kromě 200 tanečních písní, hudbu k 6 celovečerním a 8 krátkým filmům, 7 hudebních komedií, hudbu k několika rozhlasovým hrám a estrádním pořadům. Z Nováčkovy tvorby mimo oblast populární hudby lze uvést například Duo pro housle a violoncello a Koncertní fantasii pro klavír a orchestr, 2 rapsodie pro orchestr.


Dílo
Dílo hudební (výběr):

Komorní a orchestrální hudba

Smyčcový kvartet ve čtvrttónové soustavě (1947).
Duo pro housle  violoncello.
Koncertní fantazie pro klavír a orchestr.
Rapsodie pro housle a orchestr.

Hudební komedie
Muži nestárnou (1940).
Jedenáctý v řadě (1942).

Hudba k filmům
Kristián (1939).
Dívka v modrém (1940).
Hotel Modrá hvězda (1941).
Hostinec u Kamenného stolu (1948).
Diskografie

Večer s Oldřichem Novým (1959), Sjezd swingařů (1968), Slovo má Oldřich Nový (1969), Doctor Swing redivivus (1974) – vše Supraphon; Perličky stříbrného plátna (1981); Pozdravy orchestru Karla Vlacha (Supraphon 1986), Dívka k rytmu zrozená – Inka Zemánková (Supraphon 1988), S. E. Nováček se svým orchestrem I, II (edice Fonogram 2003), Půlnoční swing 1939–1945 (edice Fonogram, nedatováno).

Literatura

I. Lexika

Gardavský, Čeněk a kol.: Skladatelé dneška (Praha 1961).

ČSHS.

EJ.


II. Ostatní

Pacák, Ladislav: Opereta (Praha 1946).

Brousil, Antonín Martin: Hudba v našem filmu (Praha 1948).

Hudba pro radost 1968, č. 5–12 (vzpomínky).

Kotek, Jiří: Kronika české synkopy I. (Praha 1975).

Titzl, Stanislav: Jen pro ten dnešní den. In. Gramorevue 1986/2, s. 13.

Matzner, Antonín – Pilka, Jiří: Česká filmová hudba. (Praha 2002).


Jana Franková

Datum poslední změny: 21.7.2010