Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Černušák, GracianTisk


Charakteristika: Kritik, lexikograf, hudební historik a pedagog

Datum narození/zahájení aktivity:19.12.1882
Datum úmrtí/ukončení aktivity:13.10.1961
Text
DíloLiteratura

Černušák, Gracian, kritik, lexikograf, hudební historik a pedagog, narozen 19. 12. 1882, Ptení (Prostějov), zemřel 13. 10. 1961, Brno.
 
Pocházel z rodu venkovských hudebníků, od šesti let se učil hře na housle a klavír. Studoval 1893–99 na Slovanském gymnáziu v Olomouci, kde měl na něj vliv hudební pedagog a sbormistr Viktor Navrátil; zpíval tehdy ve sdružení Žerotín (mj. 18. a 19. 4. 1896 pod taktovkou Antonína Dvořáka, který v Olomouci řídil provedení oratoria Svatá Ludmila), vedl studentské pěvecké kroužky, hrával na varhany a v orchestrálních souborech. Septimu a oktávu absolvoval 1899–1901 na gymnáziu v Kroměříži, kde byl žákem Ferdinanda Vacha, účinkoval v tamním provedení Janáčkova Amara (2. 12. 1900 za skladatelova řízení), kdy hrál na harmonium, seznamoval se s díly Vítězslava Nováka a pokračoval v aktivních hudebnických činnostech. Již tehdy jevil zájem o hudební historii, když v řečnických cvičeních mluvil o Zdeňku Fibichovi a o tématech z dějin hudby. Začal na tehdejší Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze studovat práva, záhy však přešel na fakultu filozofickou, kde studoval dějepis (jeho učitelem mimo jiné Jaroslav Goll, na jehož doporučení studoval v letech 1904–05 půl roku na Jagellonské univerzitě v Krakově) a zeměpis. Vedle těchto oborů, jimž pak jako středoškolský profesor vyučoval (státní zkoušky z obou oborů vykonal 1907), byl rovněž posluchačem přednášek z estetiky, dále z dějin a teorie hudby (u Otakara Hostinského a Karla Steckra). Jako aktivní hudebník se projevoval zejména řízením Akademického pěveckého sboru v letech 1901–02.
 
Zájem o hudbu i své studium hudby prohluboval během svého působení (1905–18) na obchodní akademii v Hradci Králové. Intenzivní činnost hudebnickou rozvíjel zejména jako sbormistr Dámského pěveckého spolku Eliška (1906–12) a volného pěveckého sdružení Pěvci nepasičtí (1907–18), s nimiž provedl nejenom skladby Pavla Křížkovského, Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Karla Bendla, ale i novější (též kantátovou) tvorbu Vítězslava Nováka, Josefa Bohuslava Foerstra, Leoše Janáčka, Josefa Suka. Účinkoval též jako klavírní doprovázeč ve večerech tamní Besedy, hrával v komorním sdružení a v době první světové války mnohokrát provedl ve spolupráci s ochotnickou jednotou Klicpera Škroupovu Fidlovačku v Hradci Králové, ale i jinde. Patřil k těm, kteří pro český hudební život objevovali hudbu skandinávských národů. Začal publikovat hudební kritiky (Hajnova Osvěta lidu – Pardubice 1906–12, Ratibor – Hradec Králové, Kraj Královéhradecký 1915–18) a kritická práce se mu pak v Brně stala vedle tvorby učebnic dějin hudby a vedle práce hudebně lexikografické další stěžejní muzikologickou aktivitou.
 
Na obchodní akademii do Brna byl přeložen těsně před převratem (k 1. 9. 1918) a jeho životní dráha pak zůstala s tímto městem spjata natrvalo. V Brně se jako vdovec znovu oženil a založil rodinu, vzdal se aktivních hudebnických činností, stal se po Janu Kuncovi hudebním referentem Lidových novin (první příspěvek vyšel 5. 12. 1918). Na výzvu Leoše Janáčka přešel jako učitel všeobecných dějin (1919–21) a dějin hudby (od 1920) na nově založenou konzervatoř. Pedagogická činnost, kterou tam vyvíjel, byla přerušena za okupace předčasným penzionováním 31. 12. 1939. K 1. 12. 1945 byl však reaktivován; trvale penzionován byl 31. 10. 1948, avšak vyučoval až do 31. 1. 1953. Přechodně působil též jako pověřený profesor hudební výchovy na Pedagogické fakultě (1946–47), dějin hudby na AMU (s přidělením do Brna, 1946–47), teorie a pomocných vědeckých oborů na JAMU v Brně (1947–48). V akademickém roce 1954–55 přednášel o všeobecných dějinách hudby též v semináři hudební vědy při katedře dějin umění Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Po přechodu do Brna mu byly svěřovány další funkce v hudebním životě: byl zkušebním komisařem pro učitele hudby na středních školách i učitelských ústavech (květen 1926–prosinec 1939), spolupracoval na založení Hudebního archivu Moravského muzea v Brně (1919), přednášel v Hudební Budči Filharmonického sboru Besedy brněnské, Klubu moravských skladatelů, v Komenského Vyšší škole lidové. Působil jako člen různých porot (soutěže Melantricha 1940 a 1941, národní ceny 1942, státní ceny 1946, ceny Osvobození země moravsko-slezské 1947).
 
Vladimírem Helfertem, dalším novým příchozím do Brna (1919), se Černušák dostal do kontaktu záhy a vydatně. Spolu vytvořili (zejména na lexikografickém poli) volně spolupracující tým, vzácný svou výkonností i pracovní etikou, a každý z nich vytvořil další díla stěžejního významu pro českou hudební kulturu. Helfert – vědec, kritik, pedagog na univerzitě, Černušák – kritik, popularizátor hudby, pedagog na konzervatoři, oba dva výjimečně jasnozřiví a pilní též na poli organizace hudebního života, pomáhali dát Brnu nový kulturní rozměr.
 
Po publicistických začátcích v Hradci Králové Černušák v Brně plně rozvinul své publicistické a kritické nadání a to zejména spoluprací s deníkem Lidové noviny (v polovině 20. let i v Helfertem vydávaných Hudebních rozhledech). V Lidových novinách Černušák zveřejnil 3.139 titulů (v době od 5. 12. 1918 do 5. 5. 1942); v době pookupační pokračoval, byť ne tak dlouhodobě a intenzivně, ve spolupráci s tímto deníkem, přejmenovaném na Svobodné noviny, kde publikoval 446 titulů (v době od 24. 6. 1945 do 17. 1. 1957). Sporadicky publikoval i v jiném denním tisku, např. v 50. letech v Lidové demokracii. Kritikami a recenzemi hodnotil hudební události i běžný hudební provoz (předpremiérové operní informace, hodnocení premiér, hostování apod.), ale hojně pěstoval hudební publicistiku: zveřejňoval jubilejní a nekrologové materiály, pravidelně recenzoval nové knihy věnované hudbě, obracel pozornost k osvětovým a výchovným problémům a konkrétním počinům na těchto polích. V kritice se neomezoval jen na reflektování jednotlivých uměleckých událostí, ale systematicky připomínal a hodnotil i dlouhodobé koncertní a divadelní záměry, sezóny apod. V meziválečné době, ačkoli plně patřil české brněnské hudební kultuře, věnoval pozornost i dění na německé brněnské hudební scéně a též hudebním (zejména operním) mimobrněnským událostem jak v republice, tak v zahraničí. Do kritik interpretačního umění se pozitivně promítaly jeho někdejší vlastní zkušenosti z umělecké praxe, psal s pochopením, s klidným a uvážlivým tónem, i když dovedl volit též ostřejší způsob vyjádření v případech skutečného neumění nebo očividného nezdaru. Pro tyto rysy své kritické praxe požíval respekt u umělců a uměleckých institucí, u vedení svého listu a u svých čtenářů. V době svých aktivit a i později byl a je vnímán a hodnocen (a to také mimo brněnský kontext) jako vzor hodný studia a napodobení (kritický výběr z jeho hudební publicistiky zatím chybí).
 
Největší část své pracovní kapacity věnoval Černušák dlouhodobě práci lexikografické a to jak v podobě projektů, jejichž byl hlavním nositelem či spolunositelem, tak příspěvky do dalších projektů (o nich viz v oddíle Dílo). Prvním z velkých projektů byl Pazdírkův slovník naučný I. Část věcná (1929), který, ač dílem Černušákovým, nese jméno nakladatele. Slovník patřil nadlouho k základní české literatuře oboru, snese srovnání s obdobně rozsáhlými nejlepšími pracemi zahraničními a vzbudil respekt i u autorsky spolupracujícího Vladimíra Helferta, který se uvolil k úzké spolupráci (nejenom autorské, ale i redakční) na pokračování projektu v podobě Pazdírkova hudebního slovníku naučného II. Část osobní (vydáván po částech od roku 1933). Černušák připravil téměř všechna hesla mimočeská a mimoslovenská, jakož i hesla českých skladatelů působících v cizině, uskutečňoval závěrečnou redakci a úpravu. Dokončení druhé poloviny díla zabránila nacistická okupace, tj. Helfertovo zatčení (Helferta zastoupil Bohumír Štědroň), cenzurní zásahy a konečný zákaz roku 1941. Počátkem 50. let dospěla dlouhodobě vedená diskuse o možnostech pokračovat v pozastavené, resp. nedokončené práci k dohodě o vypracování zcela nové publikace, která by odrážela i novou společenskou situaci, a která by byla podpořena oficiálními dobovými institucemi, tj. především Svazem československých skladatelů a Českým hudebním fondem. Práce se ujal redakční kolektiv v čele s Černušákem, Bohumírem Štědroněm a Zdenko Nováčkem (ten relativně samostatně zajišťoval minoritně zastoupená slovenská hesla). Příprava Československého hudebního slovníku osob a institucí trvala téměř dvě dekády. Práce, k níž se podařilo získat více než stovku autorských spolupracovníků, se setkávala s mnohými překážkami (nedostatečné finanční, organizační a technické zajištění, boj s cenzurou a ideologickými zásahy atp.), nakonec dospěla k realizaci v podobě dvou konvolutů vydaných Státním hudebním vydavatelstvím v letech 1963 a 1965, obsahujících téměř 10.000 hesel (doplňky byly integrovány do druhého svazku, Štědroň později publikoval časopisecky řadu dalších doplňků). Publikace představuje jeden ze základních výkonů české muzikologie, i když byla podrobena kritice (nejednotnost kritérií v koncepci a v rozsazích hesel, místy pronikající ideologické hodnocení, podcenění úlohy, resp. zastoupení německých fenoménů v daném teritoriálním rámci, atp.). Černušák, který se vydání díla nedožil, zpracoval přibližně 3.000 hesel. Štědroň nesl i značnou část práce organizační a administrativní; během Černušákovy nemoci a po jeho smrti realizoval i závěrečné úpravy, korektury apod.
 
Dalším stěžejním polem Černušákovy práce byla práce hudebně historiografická. Svými spisy o hudebních dějinách sledoval především propedeutické cíle (ač školením historik, nevěnoval se pramenným apod. výzkumům, a zajímal se spíše o novější hudbu), a to s velkým úspěchem, jak dosvědčuje řada vydání v různých podobách a pod různými tituly; ve výuce dějin hudbou jsou učebnicově používány dodnes. Jejich ediční historie je složitá a v případě titulu Dějiny evropské hudby (poprvé v Pantonu 1964) se jedná o neautorizovaný text, kde Černušákovo jméno figuruje více či méně jen jako „firma“, obdobně jako je tomu třeba u Riemannova hudebního slovníku apod. (k „historii“ textu i jeho kritice viz Pečmanovu monografii). Ve svých dějepisných dílech vycházel Černušák z osvědčených zahraničních modelů, ale uplatňoval také vlastní přístupy. I když přednostně sledoval hlavní proud hudebního vývoje, uskutečňovaný zejména v německo-rakouském kulturním okruhu, neomezoval se jenom na něj a důsledně popisoval i dění v okruzích jiných, namnoze předtím podceňovaných (včetně českého a slovanského, zejména ruského). Dědictví pozitivistického historiografického školení se projevovalo v úctě k faktografii a k logicky uspořádanému výkladu, čímž se ovšem nespokojoval: hledal vývojovou logiku, kterou po vzoru Guido Adlera spatřoval především ve slohových střídách, resp. v proměnách hudební řeči, v čemž se shodoval s Vladimírem Helfertem. O začlenění hudby do širšího historického, sociálního, ekonomického, uměleckého a kulturního kontextu se zmiňoval spíše jen okrajově.
 
Ani Černušák se během okupace a po roce 1948 nevyhnul kritikám a ústrkům, avšak již během života a pak ve svém odkazu se stal jakousi ikonou hudebního Brna, ale i hudební lexikografie a propedeutického hudebního dějepisectví. Dostalo se mu různých uznání, byl např. jmenován čestným členem Besedy brněnské (1941) a Pěveckého sdružení moravských učitelů (1943), byl vyznamenán Cenou osvobození města Brna (1957), Řádem práce a Medailí Leoše Janáčka (1958), vydání Československého hudebního slovníku osob a institucí (1963 a 1965) bylo připsáno památce jeho a památce Vladimíra Helferta. V roce stého výročí  narození byla v Brně uspořádána vědecká konference, z níž byl vydán sborník. Jak k realizaci konference, tak ke stálému připomínání Černušákovy památky přispěla dcera Jiřinka, provdaná Spěšná (1921–2004), jež vystudovala obor hudební výchova na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity (rozšířila jej studiem hudební vědy na Filozofické fakultě); působila v hudební redakci a v archivu Československého rozhlasu v Brně, orientovala se mimo jiné k hudební publicistice v denním i odborném tisku. Monografickou práci o Černušákovi napsal Rudolf Pečman
Dílo
Učebnice hudebních dějin
Dějepis hudby. Pro konservatoře hudby a hudební školy napsal G. Černušák. Sv. 1. Od nejstarších dob do poloviny 18. století. (Brno, Oldřich Pazdírek 1923, 215 s.);
Dějepis hudby. Pro konservatoře hudby a hudební školy napsal G. Černušák. Sv.  2. Od polovice 18. století (Brno, Oldřich Pazdírek 1925, 314 s.);
Dějepis hudby 1. Od nejstarších dob do polovice 18. století  (2. vydání, zcela přepracované, Brno, Oldřich Pazdírek 1930, 300 s.);
Dějepis hudby 2. Od polovice 18. století do nynější doby (2. vydání, zcela přepracované, Brno, Oldřich Pazdírek 1931, 357 s.);
Přehledný dějepis hudby I. Do polovice 18. století  (Brno, Oldřich Pazdírek 1946, 227 s.);
Přehledný dějepis hudby II. Od klasicismu k moderně (Brno, Oldřich Pazdírek 1947, 285 s.);
Dějiny evropské hudby. Přehlédl a doplnil František Mužík a kol. (Praha, Panton 1964, uvedeno jako třetí vydání, v Pantonu první; obdobně 1972 vydání čtvrté resp. druhé a 1974 páté resp. třetí).
 
Další spisy (i tiskově nerealizované)
Musikgeschichte (připraveno 1938, za okupace nevydáno pro židovský původ překladatele Ericha Steinharda; korektura takřka zcela provedena, sazba rozmetána);
80 let Filharmonického sboru Besedy brněnské (Brno 1940);
Bedřich Smetana (1941/42, pro zásahy cenzury autor nepřipustil vydání v Hudební matici);
Vladimír Helfert: Státní hudebně-historický ústav (úvod a revize, Praha, Hudební matice Umělecké besedy 1945);
Hudebníkův rok (psáno v době protektorátu, nedokončeno, nevydáno);
Johann Nikolaus Forkel: O životě, umění a uměleckých dílech Johanna Sebastiana Bacha (přeložil, připravil k vydání a obohatil předmluvou i doslovem, Praha, SNKLHU 1953).
 
Spisy mimohudební
Všeobecný dějepis pro vyšší obchodní školy (obchodní akademie I. Dějiny starověku a středověku až po Karla Velikého (Praha, Unie 1910);
Všeobecný dějepis pro vyšší obchodní školy II. Dějiny středověku od Karla Velikého do objevení Ameriky (Praha, Unie 1911);
Ottův slovník obchodní (3 svazky, Praha, J. Otto 1914–25, příspěvky z hospodářského zeměpisu a dějepisu).
 
Hudebně lexikografické práce
a) Vlastní publikace
Pazdírkův hudební slovník naučný I. Část věcná (Brno, Pazdírek 1929; celkový rozvrh díla, autorství nesignovaných hesel, redakce signovaných hesel);
Pazdírkův hudební slovník naučný II–1. Část osobní A–K (s Vladimírem Helfertem, Brno, Pazdírek 1933–37; autorství téměř všech hesel mimočeských a mimoslovenských, též četných hesel českých skladatelů v cizině, konečná redakční úprava; vydáváno sešitově, s. l–614; pro část nákladu vyrobena 1937 vazba, část svázaných výtisků pořídilo samo nakladatelství);
Pazdírkův hudební slovník naučný II–2. Část osobní L–M (s Vladimírem Helfertem, po jeho uvěznění s Bohumírem Štědroněm, Brno, Pazdírek 1938–40, v sešitové podobě, pro část nákladu vyrobena vazba, vydání sešitu s hesly písmene N bylo připraveno včetně zalomených korektur, avšak zakázáno 1941 okupační cenzurou);
Československý hudební slovník osob a institucí I. A–K (s Bohumírem Štědroněm a Zdenko Nováčkem, Praha, Státní hudební vydavatelství 1963);
Československý hudební slovník osob a institucí II. L–Ž (plus dodatky, s Bohumírem Štědroněm a Zdenko Nováčkem, Praha, Státní hudební vydavatelství 1965).

b) Příspěvky do jiných lexikografických publikací
B. Kočího Malý slovník naučný I. (Praha 1925);
B. Kočího Malý slovník naučný II. (Praha 1929);
Ottův slovník naučný nové doby (I. l, Praha 1930 až VI, 2, Praha 1943; autorství 385 hesel osobních i věcných, posléze vrchní redakce hudebních hesel);
P. Frank – W. Altmann: Kurzgefasstes Tonkünstler-Lexikon (Regensburg, Bosse 141936; česká a slovanská hesla);
Grove´s Dictionary of Music and Musicians (9 svazků, 5. vydání, redakce E. Blom, Londýn 1954, přes 300 hesel).
 
Stati, články, recenze v hudebním tisku (výběr)
Janáčkovy oslavy v Brně (Listy Hudební matice 4, 1924/25, s. 66–69);
Guido Adler: Handbuch der Musikgeschichte (recenze knihy, Hudební rozhledy 1, 1924/25, č. 5, s. 87–88);
Dobroslav Orel: Ján Levoslav Bella (recenze knihy, Hudební rozhledy 1, 1924/25, č. 9, s. 153–154);
Mezinárodní hudební festival v Benátkách (3.–8. září 1925) (Hudební rozhledy 2, 1925/26, č. 1, s. 1–4);
K životu a činnosti J. L. Zvonaře (Hudební rozhledy 2, 1925/26, č. 6, s. 98–99);
František Neumann (Tempo 8, 1929, s. 233–236);
Státní zkoušky z hudby (Hudební rozhledy 2, 1925/26, č. 9, s. 146–148);
Kulturní hodnoty hudebního rozhlasu (Hudební rozhledy 3, 1925/26, č. 7, s. 112–114);
Státní zkoušky z hudby (Hudební rozhledy 3, 1926/27, č.l 9–10, s. 166–167);
Nové vydání hudebního slovníku Groveho a česká hudba (Tempo 8, 1928/29, s. 334–336);
Hudba a výstava soudobé kultury v Brně (Hudba a škola 1, 1928/29, s. 11–13);
František Neumann (*16. 6. 1874, +25.2. 1929) (Tempo 8, 1928/29, s. 233–236);
Josef Bohuslav Foerster (in: Státní hudební a dramatická konservatoř v Brně, Výroční zpráva ve šk. r. 1929/30, s. 8–18);
Oskar Nedbal (*Tábor 26. 3. 1874, +Záhřeb 24. 12. 1930) (Tempo 10, 1930/31, s. 195–197);
Akustické a hudebně estetické podmínky rozhlasového příjmu (Radiojournal 9, 1931, č. 19 a 20, s. 2);
André Coeuroy: Histoire de la musique avec l´aide du disque (Paris, Delagrave 1931)  (recenze knihy, Tempo 11, 1931/32, s. 62–63);
André Coeuroy: Panorama de la radio (recenze knihy, Tempo 11, 1931/32, s. 109);
Bernhard Winzheimer: Das musikalische Kunstwerk in elektrischer Fernübertragung (recenze knihy, Tempo 11, 1931/32, s. 189);
Musik des Ostens (recenze sborníku, Tempo 11, 1931/32, s. 190–191);
K Haydnovu jubileu (*31. 3. 1732) (Tempo 11, 1931/32, s. 246–248);
In memoriam Eduard Tregler (*5. ledna 1868 v Lounech, +6. srpna 1932 v Bystřici pod Hostýnem) (Tempo 12, 1932/33, s. 73–74);
Rudolf Karel: Smrt Kmotřička (Tempo 13, 1932/33, s. 263–265);
Deset let Moravského kvarteta (Tempo 14, 1933/34, s. 112–115);
Organisátor (Vladimír Helfert, Index 8, 1936, č. 3, s. 26–29);
Český Eitner? (doslov k článku Vladimíra Helferta, Tempo 17, 1937/38, s. 95);
Opera Jiřího Bendy. K brněnské premiéře Julie a Romea (Divadelní list Zemského divadla v Brně 16, 1940/41, s. 58–63);
Vladimír Ambros (in: České umění dramatické, II. Zpěvohra, Praha 1941, s. 354);
Jaroslav Vogel (in: České umění dramatické, II. Zpěvohra, Praha 1941, s. 368–369);
K padesátce Jaroslava Kvapila (Věstník pěvecký a hudební 46, 1942, s. 54);
Čtyřicet let Pěveckého sdružení moravských učitelů (Věstník pěvecký a hudební 47, 1943, s. 4–5);
Vladimír Helfert. 24. 3. 1886 – 18. 5. 1945 (Tempo 18, 1946, č. 1, s. 5–7);
K úkolům a cestám lidové hudební výchovy (Moravskoslezská osvěta 1, 1947, č. 5, s. 127–129);
Dvacet let Moravského dechového kvinteta (Souzvuk 4, 1948, č. 1–2, s. 3);
Emilián Trolda (Naše věda 27, 1949/50, s. 118–120);
O československý hudební slovník (Hudební rozhledy 6, 1953, s. 402);
Významné životní jubileum. K 60. narozeninám O. Chlubny (Hudební rozhledy 6, 1953, s. 502);
Zemřel Rudolf Wünsch (Hudební rozhledy 8, 1955, s. 671);
Za Leonidem Pribytkovem (Program Státního divadla v Brně 43, 1971/72, říjen, s. 14).
 
Články, referáty, kritiky (symptomatický výběr)
a) v Lidových novinách
Z. Fibich: Hippodamie (19. 4. 1919);
Leoš Janáček (26. 8. 1919);
L. Janáček. Úvodní slovo k otevření konservatoře hudby v Brně (7. 10. 1919);
Premiéra Fibichovy Hedy (16. 10. 1919);
Umění, osvěta, školství (5. 11. 1919);
Pavel Křížkovský: Ke stému výročí narozenin (9. 1. 1820) (9. 1. 1920);
Bedřich Smetana. Články a referáty (recenze knihy, 11. 1. 1920);
Zhodnocení činnosti brněnského Národního divadla za prvý půlrok v nových poměrech (2. 3. 1920);
Rok brněnské opery (8. 7. 1920);
Potřeby hudebního života brněnského (21. 8. 1920);
J. B. Foerster: Stůl života (recenze knihy, 26. 10. 1920);
Nová kniha o dějinách moravské hudby (E. Axman: Morava v české hudbě XIX. století) (recenze knihy, 1. 1. 1921);
Konservátoři hudebních památek (1. 10. 1921);
Nakladatelský koncert Pazdírkův (27. 10. 1921);
Brünner Musikverein (28. 10. 1921);
Wagner: Prsten Nibelungův (10. 11. 1921);
L. Janáček: Káťa Kabanová. Premiéra na Národním divadle v Brně (25. 11. 1921);
L. Janáček: Káťa Kabanová (29. 11. 1921);
K obnově mezinárodní součinnosti hudebněvědné (19. 3. 1922);
Siegfried Wagner dirigoval v Německém domě (31. 3. 1922);
Prvá monografie o Schönbergovi (recenze knihy, 9. 7. 1922);
Čtvrttónová teorie a praxe (6. 12. 1922);
K. B. Jirák: Nauka o hudebních formách (recenze knihy, 25. 6. 1924);
O Janáčkově Lišce Bystroušce (30. 10. 1924);
Béla Bartók (4. 3. 1925);
O nové hudbě (12. 4. 1925);
J. Racek: Ludvík van Beethoven (recenze knihy, 31. 8. 1926);
Senzací večera Klubu moravských skladatelů byl čtvrttónový klavír (5. 12. 1926);
Janáčkova Věc Makropulos (18. 12. 1926);
Brněnští Němci oslavují Beethovena (19. 3. 1927);
Propagátor české hudby v Americe – H. Cowell (9. 10. 1927);
Janáčkova Missa glagolskaja a Křičkovo Pokušení na poušti (7. 12. 1927);
Jonny hraje dokola – Křenkova opera, česká premiéra v Brně (27. 12. 1927);
Světový hudební slovník a česká hudba (31. 1. 1928);
Kubovo Slovanstvo ve svých zpěvech (recenze knihy, 18. 4. 1928);
Leoš Janáček zemřel (13. 8. 1928);
Naléhavé otázky brněnského divadla (3. 4. 1929);
Vl. Helfert: Jiří Benda I. (recenze knihy, 10. 5. 1929);
Theremiovy aparáty (6. 12. 1929);
J. B. Foerster: Poutník. Pamětí díl I. (recenze knihy, 29. 12. 1929);
Jos. Hutter: Melodický princip stupnicových řad (recenze knihy, 8. 1. 1930);
Emma Destinová zemřela (1. 4. 1930);
Cosima Wagnerová zemřela (3. 1. 1930);
R. Firkušný je zjev zcela výjimečného nadání (10. 4. 1930);
Premiéra posmrtné opery Janáčkovy Z mrtvého domu (13. 4. 1930);
Zdeněk Nejedlý: Všeobecné dějiny hudby I. (23. 5. 1930);
Janáčkův Zápisník zmizelého v universitní aule (16. 12. 1931);
Premiéra opery E. Schulhoffa Plameny (28. 1. 1932);
Milan Sachs šéfem brněnské opery (5. 3. 1932);
Šaljapin v Brně. Rozmluva na ulici (29. 4. 1932);
Ježkovy skladby (5. 11. 1932);
Janáčkově památce (17. 10. 1933);
Špalíček Boh. Martinů (28. 11. 1933);
Otakar Zich zemřel (11. 7. 1934);
Janáčkův archiv (6. 9. 1934);
Ruská hudební věda (27. 9. 1934);
Hudební život dnešního Ruska (2. 11. 1934);
B. Martinů: Hry o Marii (24. 2. 1935);
Nové nastudování Beethovenova Fidelia (16. 3. 1935);
Triumfy R. Firkušného (5. 4. 1935);
A. Hába dokončil novou operu Nová země (9. 7. 1935);
K interpretaci Janáčkových oper. Věc Makropulos (22. 10. 1935);
Opery podle románů Šolochovových (1. 11. 1935);
O novou reprodukci melodramu (15. 11. 1935);
Monteverdiho Orfeo. Olomoucká premiéra (10. 12. 1935);
Alban Berg zemřel (25. 12. 1935);
Poslední dílo A. Berga (28. 12. 1935);
Bibliografie ruské literatury o hudbě (9. 1. 1936);
Z literatury o L. Janáčkovi (18. 1. 1936);
Jos. Hutter: Chroai v hudbě monofonické (recenze knihy, 22. 1. 1936);
Karel Hoffmann a Brno (1. 4. 1936);
Olympiada a hudba (25. 4. 1936);
O Šostakovičovu Katěrinu Izmailovou (31. 5. 1936);
Slovanské operní premiéry v Brně: B. Martinů: Divadlo za branou, I. I. Dzeržinskij: Tichý Don, J. Gotovac: Devitljivi Eros (13. 5. 1936);
Josef Bartoš: Otakar Ostrčil (recenze knihy, 15. 8. 1936);
Moskevský svaz sovětských skladatelů (20. 8. 1936);
B. Martinů: Divadlo za branou – premiéra (22. 9. 1936);
Soustavná evidence hudebních památek (31. 10. 1936);
Místo české hudební vědě! (31. 7. 1937);
Janáčkovou životní cestou (2. 11. 1937);
Pavel Bořkovec (18. 12. 1937);
Apoštolka české hudby Rosa Newmarch (18. 12. 1937);
O nové cesty melodramatu (30. 1. 1938);
Šedesátiletý Zdeněk Nejedlý a česká hudební věda (9. 2. 1938);
Paní Zdeňka Janáčková (18. 2. 1938);
Haasův Šarlatán. Premiéra v brněnském divadle (5. 4. 1938);
Český sborník hudebně vědecký (recenze sborníku Musikologie I, 20. 4. 1938; též 27. 7. 1938);
Nová kniha o L. Janáčkovi (J. Racek: Leoš Janáček. Olomouc 1938) (recenze knihy, 12. 8. 1938);
Živé dílo Janáčkovo. Brno střediskem jeho kultu (12. 8. 1938);
Odchod Milana Sachse (6. 11. 1938);
Romeo a Julie. Premiéra Prokofjevova baletu (1. 1. 1939);
Roční žeň Vít. Kaprálové (11. 1. 1939);
Ferdinand Vach zemřel (17. 2. 1939);
Nové vydání Riemanna (26. 3. 1939);
Kniha o Leoši Janáčkovi. Nový životopisný typ české hudební literatury (Helfert: Leoš Janáček, Brno 1939 (recenze knihy, 12. 8. 1939);
Svatováclavská idea v české hudbě (28. 9. 1939);
Nová německá kniha o Dvořákovi H. Sirpa (recenze knihy, 14. 12. 1939);
Nové české dějiny hudby (Dějiny světové hudby slovem, obrazem a hudbou. Red. J. Branberger, Praha 1939) (28. 12. 1939);
K pramenům živé vody. Dvě knihy smetanovské (M. Očadlík: Libuše a H. Humlová: Má vlast) (6. 2. 1940);
K pathologii polemiky. Případ dr. J. Branbergra a Dějin světové hudby (16. 4. 1940);
Siegfried Wagner (4. 8. 1940);
Za umění hudební. E. F. Burian (29. 9. 1940);
Pianista Fr. Rauch v Brně (31. 1. 1941);
K literatuře o Dvořákovi (4. 5. 1941);
Zahájení Mozartových oslav v Brně. Večer Německého divadla (8. 5. 1941);
Nový typ hudebního slovníku (O. Fric: Hudba na Kroměřížsku a Zdounecku, Kroměříž 1941) (recenze knihy, 12. 9. 1941);
Za Bedřichem Zavadilem (5. 5. 1942).
 
b) ve Svobodných novinách
Zůstaneme věrni (24. 6. 1945);
Soustředit síly, využít nadání (27. 6. 1945);
Naše hudba a náš stát (25. 9. 1945);
Béla Bartók zemřel (5. 10. 1945);
Památce Helfertově (6. 10. 1945);
O vysokou školu hudební (25. 10. 1945);
Beethovenovo výročí (16. 12. 1945);
Vladimír Helfert (24. 3. 1946);
K socialisaci umění (21. 5. 1946);
Proč nejsem komunistou (22. 5. 1946);
Nový český slovník hudební (Malátův a Barvíkův Hudební slovník, 4. vyd. Praha 1946) (recenze knihy, 28. 6. 1946);
B. Štědroň: Janáček ve vzpomínkách a dopisech (Praha 1946) (recenze knihy, 20. 7. 1946);
Otázka moravských orchestrů (13. 11. 1946);
Očadlíkův Svět orchestru (Praha 1946) (recenze knihy, 25. 12. 1946);
Otakar Hostinský (1. 1. 1947);
Státní ústav hudebně-historický (26. 3. 1947);
Filosofie dějin hudby (19. 4. 1947);
Zdeněk Nejedlý a česká hudba (10. 2. 1948);
F. Lindovi na rozloučenou (17. 7. 1956);
Zpěvákovo jubileum (Karel Zavřel, 17. 1. 1957).
Literatura
I. Lexika
Masarykův slovník naučný I (Praha, Čs. kompas 1925, s. 1002).
Ottův slovník naučný nové doby I/2 (autor hesla Václav Štěpán; Praha, J. Otto 1930 ad., s. 1035–1036).
The International Cyclopedia of Music and Musicians (eds. Oscar Thompson – Nicolas Slonimsky, New York 81958, s. 301).
ČSHS (autor hesla Josef Plavec).
Zenei lexikon I (Budapest 1965).
Muzička Enciklopedija I (Zagreb 1971).
Riemann-Musiklexikon. Ergänzungsband. Personenteil A–K (Mainz 1972).
NewGrove1 (heslo John Tyrrell).
Slovník českých sbormistrů (Zdeněk Stárek-ed., Praha, Divadelní ústav 1982, s. 76).
MEH.
Encyklopedia Muzyczna PWM, Czẹść biograficzna C–D (Kraków, PWM 1984).
Malá československá encyklopedie I (A–Č, Praha, Academia 1984).
Československý biografický slovník (Praha, Academia-Encyklopedický institut ČSAV 1992).
HSPK.
MGG2 (heslo Bohumír Štědroň).
Universum. Všeobecná encyklopedie (Praha, Odeon 2000).
New Grove2 (heslo Alena Němcová).
 
II. Samostatné tituly
Kolačný, Karel: Gracian Černušák. Nástin života a díla (diplomová práce, Seminář hudebně vědecký Katedry dějin umění Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, Brno 1956, strojopis).
Ostrý, František: Gracian Černušák (diplomová práce, Filozofická fakulta Univerzity Palackého, Olomouc 1971, strojopis).
Trojanová, Jaromíra: Gracian Černušák. Personální bibliografie (Brno, Státní vědecká knihovna 1982, 266 s.).
Pečman, Rudolf (ed.): Gracian Černušák (sborník Gracian Černušák a otázky české hudební historiografie, kritiky, lexikografie, pedagogiky a výchovy hudebního publika, Hudebněvědná konference Brno 7.–8. prosince 1982, Brno, Svaz českých skladatelů a koncertních umělců 1983; zde mj. Bártová, Jindřiška: Dějepis Graciana Černušáka, s. 21–24; Brabcová, Jitka: Krédo kritika Graciana Černušáka, s. 29–31; Drlíková, Eva: Hudební publicistika meziválečného Brna a šifra –k, s.78–80 /též v Opus musicum 15, 1983, č. 2, kulér, s. V–VII/; Majer, Jiří: Postoj Graciana Černušáka k význačným osobnostem české hudby, s. 26–29; Němcová, Alena: Příspěvky Graciana Černušáka pro V. vydání The Grove´s Dictionary of Music and Musicians, s. 19–21; Pečman, Rudolf: Tvůrčí odkaz Graciana Černušáka, s. 10–14; Poštolka, Milan: Dopisy Graciana Černušáka v Národním muzeu v Praze, s. 34–40 /zkráceně in: Hudební rozhledy 36, 1983, č. 5, s. 226–229/; Přibáňová, Svatava: Gracian Černušák a Bohuslav Martinů, s. 45–48; Pulkert, Oldřich: Podněty lexikografického odkazu prof. Graciana Černušáka, s. 17–19; Snížková, Jitka: Černušákova historiografie v dnešní hudební pedagogice, s. 70–71; Straková, Theodora: Gracian Černušák jako hudební historiograf, s. 14–17; Štědroň, Miloš: Gracian Černušák a Leoš Janáček, s. 42–45; Vraštilová, Tamara: Branbergerovo a Černušákovo pojetí učebnice dějin hudby, s. 24–26).
Jelínková, Alena: Hradecké působení Graciana Černušáka (diplomová práce, Katedra hudební výchovy Vysoké školy Pedagogické, Hradec Králové 1993, strojopis).
Pečman, Rudolf: Člověk čistého srdce. Gracian Černušák včera a dnes (Brno, Editio Conservatorium Brunense, Vol. II – Praha, KLP 2007, 268 s.).
 
III. Sborníky, časopisy
Helfert, Vladimír: Gracian Černušák: Dějepis hudby (Hudební rozhledy 1, 1924/25, č. 1–2, s. 27–28, č. 8, s. 142–145).
Helfert, Vladimír: Gracian Černušák (Tempo-Listy Hudební matice 12, 1932/33, č. 4, s. 138–140).
Štědroň, Bohumír: K padesátinám prof. Graciana Černušáka (Divadelní list divadla v Brně 8, 1932/33, č. 10, s. 266–268).
Bachtík, Josef: Šedesátiny Graciana Černušáka (Věstník pěvecký a hudební 47, 1943, č. 2, s. 24).
Doležil, Hubert: 60. let Graciana Černušáka (České slovo 34, 22. 12. 1942, č. 302, s. 8).
Štědroň, Bohumír: Gracian Černušák šedesátníkem (Lidové noviny 50, 19. 12. 1942, s. 4).
Racek, Jan: S kyticí v ruce (K 60. narozeninám prof. Graciana Černušáka) (Rytmus 8, 1942/43, č. 4, s. 46–49).
Racek, Jan: Sedmdesát let Graciana Černušáka (Hudební rozhledy 5, 1952, s. 24).
Straka, Vincenc: 19. prosince se narodil ve Ptení na Moravě Gracian Černušák (Brněnský kulturní zpravodaj 16, 31. 12. 1957, č. 21, s. 3–5).
Štědroň, Bohumír: Jubileum Graciana Černušáka (Hudební výchova 5, 1957, č. 10, s. 168–169).
Černohorská, Milena: Profesoru Černušákovi k pětasedmdesátce (Mladá fronta 19. 12. 1957, s. 5).
Vysloužil, Jiří: K jubileu prof. Graciana Černušáka (Rovnost 19. 12. 1957, s. 4).
Černohorská, Milena: Zemřel Gracian Černušák (Kultura 42, 19. 10. 1961, s. 4).
Štědroň, Bohumír: Nad dielom Graciana Černušáka (Slovenská hudba 5, 1961, s. 548–549).
Pečman, Rudolf: Profesor Gracian Černušák zemřel – jeho dílo žije (Zpravodaj Kruhu přátel hudby v Brně 4, 1961, č. 8, nestránkováno).
Pečman, Rudolf: Ztráta pro hudební vědu (Host do domu 1961, č. 11, s. 526).
Sychra, Antonín: Gracian Černušák. 19. prosince 1882 – 13. října 1961 (Hudební rozhledy 14, 1961, s. 813).
Veselka, Josef: Hudební spisovatel, lexikograf a kritik prof. G. Černušák… (Hudební rozhledy 15, 1962, č. 22, s. 566).
Vysloužil, Jiří: Pan profesor (Host do domu 4, 1964, č. 12, s. 563).
Petrželka, Ivan: Památce G. Černušáka (Svobodné slovo 19. 12. 1972, s. 4).
Ostrý, František: Nedožité devadesátiny Graciana Černušáka (Hudební rozhledy 25, 1972, s. 547–548).
Štědroň, Bohumír: Hradecká léta Gr. Černušáka (Hudební nástroje 10, 1973, č. 1, s. 20).
Weimann, Josef Mojmír: Gracian Černušák (K 15. výročí smrti 23. října 1961) (Zpravodaj Kruhu přátel hudby při PKO v Brně 19, 1976, č. 11, nestránkováno).
Nováček, Otakar: Prof. Gracian Černušák ve vzpomínce aneb „graciánské r“ (Program, Státní divadlo Brno 52, 1980/81, listopad, s. 40–42).
Štědroň, Bohumír: Sto let od narození Graciana Černušáka (in: Trojanová, Jaromíra, viz výše, s. 3–7).
Trojan, Jan: Bělovlasý starý pán (in: Trojanová, Jaromíra, viz výše, s. 8–10).
Uher, Jindřich: Jeho Veličenstvo slovník? (Blok, Brno 1988, s. 77–82).
Pečman, Rudolf: Vladimír Helfert (Brno 2003, viz Rejstřík). 
 
Rudolf Pečman – Ivan Poledňák
Datum poslední změny: 4.5.2011