Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Dobrodinský, BedřichTisk


Charakteristika: Harfista, flétnista a skladatel

Datum narození/zahájení aktivity:13.2.1896
Datum úmrtí/ukončení aktivity:28.10.1979
Text
DíloDiskografieLiteratura

Dobrodinský, Bedřich, harfista, flétnista a skladatel, narozen 13. 2. 1896, Kunžak (Jindřichův Hradec), zemřel 28. 10. 1979, Praha.

 

Jako školák začal pod vedením strýce Rudolfa Martínka hrát na housle, flétnu a křídlovku. Ve čtrnácti letech nastoupil jako elév hudby 75. pěšího pluku v Jindřichově Hradci. Zde ho naučil hrát na harfu Gustav Milota, kterého měl po jeho odchodu do civilu za rok nahradit. Zdokonalil se u Josefiny Huberové (1912–13) v Salcburku, kde začal hrát i sólově. Za první světové války po tříměsíčním pobytu na frontě onemocněl a po následném léčení v Křemži působil jako vojenský hudebník znovu v Jindřichově Hradci a poté v městském divadle v Debrecínu. Po válce byl flétnistou a harfistou v pražských biografech (1919), v Šakově filharmonii (1919–21), kde byl též spoluzakladatelem dechového kvinteta (první stálý český soubor tohoto obsazení) a v lázních Luhačovice (1921–22). Současně se 1919–20 dále soukromě vzdělával u Jana Balíka (flétna) a u Heleny Kličkové-Nebeské (harfa). Bedřich Dobrodinský proslul jako sóloharfista České filharmonie (1922–62), koncertní sólista i rozhlasový interpret.

Sám rovněž úspěšně komponoval v rámci osvědčených postupů. Provozování vlastní hudební školy (1931–46) ho vedlo k tvorbě instruktivních skladeb, houslových, klavírních, harfových a pro jiné nástroje, které vycházely většinou v nakladatelství Sádlo. S velkým ohlasem se setkala provedení jeho dvou mší v počátcích druhé světové války. Svůj harfový koncert premiéroval roku 1946 se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK a v témže roce jej hrál s Českou filharmonií.

Uplatnil se též jako hudební spisovatel, v odborném tisku publikoval četné články, zvláště o hře na harfu, v rukopise zůstala studie o Klimentu Bosákovi. V letech 1946–48 vyučoval na AMU, z politických důvodů jen externě, přestože byl uznáván jako nejlepší český a jeden ze tří nejlepších světových harfistů. Později mohl udílet jen soukromé konzultace nastupujícím harfistům, z nichž vynikli Karel Patras, Milena Šperlová a Libuše Váchalová. Roku 1966 byl jmenován zasloužilým umělcem. Synové Bedřich, Jan Maria i Václav jsou profesionálními hudebníky.


Dílo

I. Dílo hudební

 

Houslové skladby

První vystoupení mladého houslisty, pro jedny nebo troje housle a klavír, violoncello ad lib (úpravy 6 ldových písní a sborové scény "Proč bychom se netěšili" z Prodané nevěsty, 1932; Praha 1934, 1946, 1957, 1960, 1973);

Koncertino pro housle a klavír (1934; Praha 1934);

Koncertino pro housle a klavír č. 2 D dur, op. 5 (1935; Praha 1936);

Jarní nálada. Intermezzo pro housle a klavír (1936; Praha 1937);

Dueta pro housle, op. 9 (1936, tiskem 3 části s názvem Hudební hříčky, Praha 1941; kompletně s názvem Dueta ve snadném slohu, Praha 1958);

Tři tanečky pro housle a klavír, op. 12 (1937; Praha 1938, 1957, 1960, 1973);

Koncertino D dur pro housle a klavír (1944; Praha 1945).

 

Klavírní skladby

Taneční suita, op. 4 (1934; Praha 1934);

Jaro. Suita pro klavír (1937);

Svatební pochod, pro klavír nebo varhany (1946; Praha 1947);

Deset drobných skladeb (1955; Praha 1961).

 

Jiné komorní instrumentální skladby

Koncertino pro hoboj a klavír (1934; Praha 1934);

Canzonetta pro flétnu a klavír (1937);

Bagatela a rondo pro lesní roh a klavír (1941);

Serenáda pro 2 fagoty (1944);

Suita pro fagot nebo violoncello (1951);

Suita pro harfu (části: 1. Ukolébavka, 2. Gavota, 3. Menuet, 4. Quasi polonéza, 5. Alla marcia 1952; Praha 1954);

Barokní suita pro harfu (1955–56, části: 1. Preludium, 2. Gavota, 3. Air, 4. Sarabanda, 5. Gigue);

Preludium a caprice pro flétnu a klavír (1962);

Koncertní sonáta pro hoboj a klavír (1962);

Impromptu pro harfu (Praha 1968);

Dvě skladby pro violoncello a klavír (1970; části: 1. Legenda, 2. Burleska, Praha 1976).

 

Orchestrální skladby

Taneční intermezzo pro malý orchestr (1935);

Preludium pro velký orchestr (1938);

Koncert pro harfu a orchestr (1946).

 

Vokální skladby

Mše D dur, pro sóla, smíšený sbor, varhany a orchestr (1930–39);

Pastorální mše F dur, pro sóla, smíšený sbor, varhany a orchestr (1939–40);

Ave Maria, pro střední hlas, housle, violoncello a varhany (1940);

Tantum ergo D dur, pro zpěv a orchestr (1940);

Pastorální Tantum ergo F dur, pro zpěv a orchestr (1940);

Vítáme jaro (1966) – cyklus písniček pro děti.

 


II. Dílo literární

 

Knižní publikace

Filharmonie se směje (Praha 1941);

Problémy harfové hry (Praha 1970).

 

Články a stati v periodikách

Kol.: Václav Hrubeš pensistou (Hudební věstník 29, 1936, č. 1, s. 29).

Úvahy (Hudební věstník 29, 1936, č. 5, s. 94–95).

Filharmonie a "Filharmonie" (Hudební věstník 29, 1936, č. 12, s. 174–175).

Pedagog a výkonný umělec (Hudební věstník 30, 1937, č. 4, s. 77–78).

Jubilejní sborník státní konservatoře v Praze (Hudební věstník 30, 1937, č. 6, s. 109–110).

Příspěvek k otázce církevní hudby (Hudební věstník 30, 1937, č. 10, s. 181–182).

Poslední puntík v boji o Dvořáka (Hudební věstník 31, 1938, č. 2, s. 23–24).

O světový symfonický orchestr (Tempo 17, 1938, č. 9, s. 93–94).

Prof. Stan. Novák padesátníkem (Hudební věstník 33, 1940, č. 12, s. 295–296).

Hudební hříčky (Kapelnické listy 24, 1941, č. 8, s. 2).

Ze života starých hudebníků (Kapelnické listy 25, 1942, č. 1, s. 2–3).

Reprodukční umění (Kapelnické listy 27, 1944, č. 3, s. 3).

O funkci kapelníka (Kapelnické listy 27, 1944, č. 7, s. 2).

Problémy instruktivní tvorby (Hudební rozhledy 10, 1957, č. 18, s. 81–86).

Diskografie

Georg Friedrich Händel: Koncert D dur pro harfu v úpravě a s kadencí Bedřicha Dobrodinského, Bedřich Dobrodinský: Barokní suita, Jaroslav Křička: Variace na Mozartovo téma, Hanuš Trneček: Vltava, parafráze pro harfu na Smetanovu symfonickou báseň (Supraphon 1957);

Jan Hanuš: Koncertantní symfonie pro varhany, harfu, tympány a smyčce (Supraphon 1958).

Literatura

I. Lexika

ČSHS.

 

II. Ostatní

Virtuos na harfu, člen Č. filharmonie Bedřich Dobrodinský (Hudební zpravodaj 3, 1934, č. 7, s. 3).

bf: Bedřich Dobrodinský: Taneční suita (Hudební věstník 28, 1935, č. 5, s. 12).                                   

Vl. P.: Bedřicha Dobrodinského Mše (Hudební věstník 33, 1940, č. 3, s. 70).                                                                                  

R. T. [Troller, Rudolf]: Prof. Bedřich Dobrodinský (Věstník Svazu českých výkonných hudebních umělců 2, 1946, č. 2, s. 3).

Ps [Pospíšil, Vilém]: Šedesátiny Bedřicha Dobrodinského (Hudební rozhledy 9, 1956, č. 3, s. 125).

Ps [Pospíšil, Vilém]: Bedřich Dobrodinský sedmdesátníkem (Hudební rozhledy 19, 1966, č. 3, s. 83).

Žilka, Václav: Mistr harfy české (Lidová demokracie 7. 2. 1976).

Dobrodinský Bedřich, zasloužilý umělec (Hudební rozhledy 32, 1979, č. 12, s. 553).

Hála, Miroslav: Bedřich Dobrodinský, zasloužilý umělec: personální bibliografie, České Budějovice 1980, 35 s.).

 

Mojmír Sobotka

Text

Datum poslední změny: 21.1.2010