Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Haken, EduardTisk


Charakteristika: Pěvec-basista

Datum narození/zahájení aktivity:22.3.1910
Datum úmrtí/ukončení aktivity:12.1.1996
Text

Haken, Eduard, pěvec-basista, narozen 22. 3. 1910, Šklyň (Volyňská oblast, Ukrajina), zemřel 12. 1. 1996, Praha.

Narodil se do rodiny volyňských Čechů na území tehdejšího Polska. Již za gymnaziálních studií v Lucku (maturita 1928) zpíval ve sboru, sólově vystupoval na školních večírcích a především s úspěchem účinkoval jako herec i zpěvák v ochotnických divadelních představeních, což v něm vzbudilo zájem o studium herectví. Podle přání rodičů však po vzoru svého staršího bratra Jaroslava odcestoval v roce 1929 do Prahy studovat medicínu na Univerzitě Karlově. Současně studoval v letech 1930–37 soukromě zpěv u Dmytra Levytského, vystupoval se Skupinou interpretů sborové tvorby (díla Johanna Sebastiana Bacha, Wolfganga Amadea Mozarta, Peregrina Gravaniho a dalších) a příležitostně si přivydělával jako zpěvák hudebních vložek ve filmových představeních. V roce 1932 po smrti svého bratra Jaroslava, který jej finančně podporoval, přerušil studium medicíny a přijal místo asistenta v ordinaci doktora Poláka, kde zůstal až do nástupu do svého prvního stálého angažmá v roce 1938. Poté, co se v prosinci 1935 zúčastnil konkurzu na člena sboru Národního divadla v Praze, byl zde přijat na dva roky jako sustentant opery. V letech 1936–38 měl tak příležitost pěvecky se zdokonalovat pod dohledem hlasového poradce opery Národního divadla Bedřicha Plaškeho. Poté přijal angažmá v opeře Českého divadla v Olomouci, kde se záhy vypracoval v klíčového člena souboru, oceňovaného publikem i kritikou. Během tří sezon zde vytvořil 24 rolí, z nichž mnohé se posléze staly významnými součástmi jeho repertoáru (Kecal, Beneš, Mumlal, Paloucký, Filip v Jakobínu, Marbuel, Janek v opeře V studní, Kašpar, Van Bett, Gremin, Sparafucile, Ramfis, dále baron Ochs ve Straussově Růžovém kavalíru, Malina ve Smetanově Tajemství, Václav hrabě ze Šternberka v Kovařovicových Psohlavcích, Arno v Thomasově Mignon, Vávra v Burianově Maryše, Brighella ve Folprechtově opeře Hry lásky osudné atd.). Po dvou úspěšných hostování na scéně pražského Národního divadla (23. 2. 1941 jako Kecal, 6. 4. 1941 v úloze Mumlala) byl přijat k 1. 9. 1941 do operního souboru jako sólista. V angažmá se uvedl menší rolí Petra Amienského v Talichově a Pujmanově nastudování Dvořákovy Armidy (premiéra 22. 11. 1941). Přestože byl basový obor v době Hakenova příchodu v Národním divadle dobře obsazen, byl brzy obsazován do klíčových úloh (Kecal, Vodník, Beneš, Paloucký, Daland, Rocco). Jeho význam pro soubor ještě vzrostl poté, co byl k 30. 6. 1942 kvůli neárijskému původu své manželky předčasně penzionován Josef Celerin, po němž Haken také převzal některé z rolí (mimo jiné Colline v Pucciniho Bohémě, Samuel ve Verdiho Maškarním plesu) a zvláště po náhlém tragickém odchodu Viléma Zítka z uměleckého života v roce 1947. Již předtím Haken pohotově přebíral role, které Zítek odmítl (např. Pan Rada v Paličatém ševci Jana Evangelisty Zelinky). Záhy dosáhl postavení prvního basisty opery Národního divadla.

Eduard Haken patřil (podobně jako jeho manželka, herečka Marie Glázrová) po několik desetiletí k předním osobnostem pražského Národního divadla. Byl zpěvákem velkého hlasového fondu a volumenu, jeho hlas charakteristické tmavě kovové barvy dosahoval znělosti ve všech polohách svého velkého rozsahu i ve všech dynamických stupních. Hakenův výrazný jevištní vzhled, jeho vysoká, štíhlá, téměř asketicky působící postava a úzký, ostře řezaný obličej spolu s melancholicky znějícím hlasem jej předurčovaly k vážným rolím, zvláště rolím starých úctyhodných mužů, v nichž mu dodávaly impozantního, majestátního dojmu. Hakenovo herectví směřovalo spíše k podání emocí než k psychologickému prožití a prokreslení postavy. Jeho jevištní projev se vyznačoval úsporností gest a mimiky. Specifická fyziologie a hlasový projev jej vedly k netradičnímu ztvárňování komických postav, které rovněž patřily k významné součásti jeho repertoáru. Komického účinku dociloval rozporem mezi důstojným vnějším vzezřením a groteskním vyzněním dramatického děje, dokázal přitom využít svůj přirozený smysl pro situační komiku a suchý humor.

Eduard Haken byl všestranným operním interpretem. Během své dlouhé divadelní kariéry vytvořil velké množství postav v operách různého stylu, žánru i provenience. Největší proslulosti dosáhl zřejmě v českém repertoáru, zvláště v rolích smetanovských (Kecal v Prodané nevěstě, Kmet v Braniborech v Čechách, Beneš v Daliboru, Lutobor v Libuši, Mumlal ve Dvou vdovách, Paloucký v Hubičce, Bonifác a Malina v Tajemství, Rarach v Čertově stěně, Marco ve Viole) a dvořákovských (Vodník v Rusalce, Marbuel v Čertovi a Káče, Filip a Hrabě Vilém z Harasova v Jakobínu, Jov v Dimitriji), dále např. jako Janek v Blodkově opeře V studni, Vitoraz ve Fibichově Šárce, Václav hrabě ze Šternberka a Jiří Syka v Kovařovicových Psohlavcích, Vavřince ve Foersterově Deboře, Krištofa ze Švamberka a Ivana v Novákových operách Zvíkovský rarášek a Lucerna, oceňován byl též v operách soudobých českých a slovenských autorů (Teiresiás v Antigoně Iši Krejčího a Vévoda v opeře Pozdvižení v Efesu téhož autora, Starý Hilse v Tkalcích Víta Nejedlého, Prokopa Holého v opeře Nepokoření Julia Kalaše, Grigoris v Martinů Řeckých pašijích, Goana v Jezeru Ukereve Otmara Máchy, Pavlova otce opeře Romeo, Julie a tma Jana F. Fischera, Štelina a Svätopluk v Suchoňově Krútňavě, Beg Hassan a Menenius Agrippa v Cikkerových operách Beg Bajazid a Coriolanus atd.). Další doménou jeho repertoáru byly i díky jeho hlasovému typu ruské opery, v nichž ztvárnil mimo jiné titulní roli v Glinkově opeře Ivan Susanin a Farlafa v Ruslanovi a Ludmile téhož autora, Gremina v Čajkovského Evženu Oněginovi, Pimena a Rangoniho v Musorgského Borisi Godunovovi, Končaka v Borodinově Knížeti Igorovi, Kutuzovova v Prokofjevově Vojně a míru). Významné byly též jeho kreace v německých romantických operách, zvláště Rocco v Beethovenovu Fideliovi, Kašpar a Poustevník ve Weberově Čarostřelci, Van Bett v Lortzingově opeře Car a tesař, Abul Hassan v Lazebníku bagdádském Petera Cornelia a několik wagnerovských postav (Daland v Bludném Holanďanovi, Hermann v Tannhäuserovi, Jindřich Ptáčník v Lohengrinovi, Hunding ve Valkýře). V Mozartových operách ztvárňoval po dlouhá léta role Komtura v Donu Giovannim a Sarastra v Kouzelné flétně. Dále vytvořil role v operách Gounodových (Mefistofeles ve Faustovi a Markétě), Massenetových (Don Quichotte ve stejnojmenné opeře), Gioacchina Rossiniho (Basilio v Lazebníku sevillském), Giuseppe Verdiho (Zachariáš v Nabuccovi, Sparafucile v Rigolettovi, Jacopo Fiesco v Simonu Boccanegrovi, Filip II. v Donu Carlosovi, Ramfis v Aidě), Giacoma Pucciniho (Colline v Bohémě, Timur v Turandot) apod.

Hakenova umělecká činnost se neomezovala pouze na operní jeviště. Vystupoval na písňových recitálech (zvláště s písněmi Antonína Dvořáka, ruských a ukrajinských autorů, dále např. Hugo Wolfa) a účinkoval v řadě produkcí kantátových a oratorních děl (např. Bachovo Vánoční oratorium, Händelův Mesiáš, Haydnovy Roční doby, Beethovenova Missa solemnis a Devátá symfonie, Verdiho Requiem, Dvořákovy kantáty a oratoria, Janáčkova Glagolská mše atd.). Rovněž Hakenova nahrávací činnost byla velmi bohatá. Mnohé ze svých nejvýznamnějších rolí vytvořil na operních kompletech (Bedřich Smetana: Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta, Dvě vdovy, Hubička, Antonín Dvořák: Rusalka, Eugen Suchoň: Svätopluk), výběrech (Albert Lortzing: Car a tesař, Bedřich Smetana: Dalibor, Antonín Dvořák: Jakobín, Vít Nejedlý: Tkalci) či na nahrávkách jednotlivých árií (Gioacchino Rossini: Lazebník sevillský, Pjotr Iljič Čajkovskij: Evžen Oněgin). Podílel se také na nahrávkách vokálně symfonických děl (Leoš Janáček: Glagolská mše, Igor Stravinskij: Oedipus Rex) a v závěrečném období své umělecké činnosti třikrát natočil Dvořákovy Biblické písně a spolu s Pěveckým sborem jihočeských učitelek Otvírání studánek Bohuslava Martinů a Miserere Mei, které skladatel Zdeněk Lukáš napsal přímo pro něj. Pravidelně Haken spolupracoval s rozhlasem, kde na řadě kompletních nahrávek oper ztvárnil některé z rolí svého jevištního repertoáru (Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni, Kouzelná flétna, Ludwig van Beethoven: Fidelio, Richard Wagner: Bludný Holanďan, Pjotr Iljič Čajkovskij: Evžen Oněgin, Bedřich Smetana: Dalibor, Libuše, Hubička, Antonín Dvořák: Král a uhlíř, Zdeněk Fibich: Šárka, Josef Bohuslav Foerster: Debora, Iša Krejčí: Antigona, Pozdvižení v Efesu, Ján Cikker: Coriolanus atd.) i postavy, které jinak neměl příležitost ztvárnit (Sir John Falstaff ve Veselých paničkách windsorských Otty Nicolaie, Rocco v Lortzingově opeře Casanova, Markýze de Calatrava ve Verdiho Síle osudu, Ivan Hrozný v Pskoviťance Nikolaje Rimského-Korsakova, Gunar ve Fibichově Pádu Arkuna, Matěj Přibek v Kovařovicových Psohlavcích, Farář v Malířském nápadu Otakara Zicha, Správce v Massenetově Wertherovi). Hakenova interpretace Kecala je zachycena také v televizním záznamu Kašlíkovy inscenace Národního divadla z roku 1962, Haken dále účinkoval v řadě televizních inscenací oper – jako Teiresiás v Krejčího Antigoně (1964, režie Pavel Hobl), jako Hrabě Vilém v Jakobínu (1974, režie Karel Jernek), jako Vodník v Rusalce (1975, režie Bohumil Zoul) a jako Matěj Přibek v Kovařovicových Psohlavcích (1985, režie Milan Macků).

Eduard Haken s úspěchem vystupoval také v zahraničí, ačkoliv jeho zahraniční vystoupení byla omezována politickými poměry v tehdejším Československu. Již v roce 1945 mu nebylo umožněno přijmout nabídku na hostování v Covent Garden, později v roce 1958 jej vedení Národního divadla odmítlo uvolnit k jednoročnímu angažmá ve Vídeňské státní opeře. Pravidelně se však účastnil zahraničních hostování opery Národní divadla, mimo jiné v Moskvě v létech 1955 (Kecal), 1958 (Basilio) a 1960 (Mefistofeles), v roce 1956 v Berlíně (Vodník), v roce 1958 v Bruselu (Kecal), samostatně vystoupil v roce 1947 v Bělehradě (Kecal), v roce 1951 v Budapešti (Kecal, Pimen), v roce 1961 v Reykjaviku (Kecal). Koncertě vystoupil se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK v letech 1958 a 1960 v Itálii, v roce 1961 na Wiener Festwochen při koncertním provedení Musorgského Borise Godunova pod taktovkou Lovra von Matačiče v úloze Pimena, znovu ve Vídni v roce 1962 ve Verdiho Requiem za řízení Argea Quadriho. Mimoto absolvoval v roce 1957 tříměsíční studijní pobyt v Itálii u Andrey Granforteho.

Hakenova umělecká činnost neskončila ani poté, co po padesáti letech uzavřel k 1. 8. 1991 své působení v Národním divadle. Téměř až do své smrti pravidelně vystupoval na písňových recitálech a ještě v roce 1995 zpíval v Pitínského inscenaci hry Stanislava Mráze Silná v zoologiiDivadle Na zábradlí. Za svou uměleckou práci se také dočkal řady ocenění – v roce 1953 mu byla za role Kecala, Ivana Susanina a Končaka udělena Státní cena, roku 1958 mu byl propůjčen titul zasloužilého a v roce 1964 národního umělce. Zasloužilým členem Národního divadla byl jmenován v roce 1975. Roku 1996 mu byla posmrtně udělena cena Thálie za celoživotní mistrovství.


Diskografie

Dvořák, Antonín: Rusalka. Scény z opery (role: Vodník) (SP, Esta 1943);

Smetana, Bedřich: Prodaná nevěsta (role: Kecal) (SP, Ultraphon b. r. [1945]);

Smetana Bedřich: Dalibor. Scény z opery (role: Beneš) (SP, Esta 1946);

Dvořák, Antonín: Rusalka (role: Vodník) (LP, Supraphon 1952, CD: Supraphon 2005);

Dvořák, Antonín: Jakobín. Výběr scén (role: Vilém) (LP, Supraphon 1952);

Lortzing, Gustav: Car a tesař. Scény z opery (role: Van Bett) (LP, Supraphon 1954);

Rossini, Gioacchino: Lazebník sevillský. Pomluva jak vánek je (SP, Supraphon 1954);

Smetana, Bedřich: Dvě vdovy (role: Mumlal) (LP, Supraphon 1957; CD, Supraphon 2007);

Smetana, Bedřich: Scény z oper (Prodaná nevěsta. Znám jednu dívku) (LP, Supraphon 1958);

Smetana, Bedřich: Prodaná nevěsta (LP, Supraphon 1959; CD, Supraphon 1995);

Mozart, Wolfgang Amadeus: Don Juan. Scény z opery (role: Komtur) (LP, Supraphon 1959);

Dvořák, Antonín: Rusalka (role: Vodník) (LP, Supraphon 1962; CD, Supraphon 1998);

Suchoň, Eugen: Svätopluk (role: Svätopluk) (LP, Supraphon 1962);

Čajkovskij, Pjotr Iljič: Scény z oper (Evžen Oněgin. Láska kvete v každém věku) (LP, Supraphon 1963);

Smetana, Bedřich: Braniboři v Čechách (role: Kmet) (LP, Supraphon 1964; CD, Supraphon 1993);

Janáček, Leoš: Glagolská mše pro sóla, sbor, orchestr a varhany na staroslověnský text (LP, Supraphon 1964; CD, Supraphon 1994, 1998);

Současná česká opera (Iša Krejčí: Pozdvižení v Efezu, Vít Nejedlý: Tkalci) (LP, Supraphon 1965);

Stravinskij, Igor: Oedipus Rex (LP, Supraphon 1966; CD, Supraphon 2003);

Haken, Eduard (Wolfgang Amadeus Mozart, Gioacchino Rossini, Albert Lortzing, Adolphe Adam, Giacomo Meyerbeer, Giuseppe Verdi, Bedřich Smetana, Pjotr Iljič Čajkovskij, Antonín Dvořák, Eugen Suchoň) (LP, Supraphon 1969, 1974; CD, Supraphon 1996);

Dějiny českého divadla (František Xaver Brixi: Erat unum cantor bonus, Karel Loos: Opera o komínku) (soubor zvukových dokumentů ke knižní publikaci; LP, Academia – Supraphon 1971);

Hudba na zámku v Roudnici (Joseph Weigl: Švýcarská rodina) (LP, Supraphon 1973);

Hudba z českých filmů (Josef Ceremuga: Piety) (LP, Panton 1975);

Smetana, Bedřich: Hubička (role: Paloucký) (LP, Supraphon 1980, CD, Supraphon 1994);

Pěvecký sbor jihočeských učitelek (Bohuslav Martinů: Otvírání studánek, Zdeněk Lukáš: Miserere Mei) (LP, Panton 1982);

Mozart, Wolfgang Amadeus: Don Giovanni (role: Komtur) (LP, Supraphon 1982, CD, Supraphon 1997);

Dvořák, Antonín: Biblical Songs (Evangelické nakladatelství 1991);

Škroup, František: Columbus. Highlights from the Opera (role: Ferdinand) (Multisonic 1992);

Dvořák, Antonín: Biblical Songs (Rosa Classic 1993);

Zlaté hlasy Národního divadla (Supraphon 1995);

Hermann Abendroth Edition, Volume II: Ludwig van Beethoven: Symphony No. 3 Eroica Op. 55; Symphony No. 9 Choral Op. 125; Egmont, Overture Op. 84; Coriolan, Overture Op. 62; Romance for Violin and Orchestra Op. 40 No. 1; Violin Concerto Op. 61 (Tahra 1997);

Haken, Eduard: Kde domov můj? (František Škroup, Carl Loewe, Bedřich Smetana, Arthur Sullivan, Antonín Dvořák, Leoš Janáček, Jiří Strejc) (Amabile 1997);

Kovařovic, Karel: Psohlavci (role: Matěj Přibek) (Supraphon 1998);

Smetana, Bedřich: Operatic Recital (Supraphon 2000);

Haken, Eduard: Operatic Recital (Wolfgang Amadeus Mozart, Carl Maria von Weber, Gioacchino Rossini, Albert Lortzing, Giacomo Meyerbeer, Giuseppe Verdi, Bedřich Smetana, Vilém Blodek, Antonín Dvořák) (Radioservis 2006);

Smetana, Bedřich: Dvě vdovy (role: Mumlal) (Společnost Beno Blachuta 2007);

Foerster, Josef Bohuslav: Svatý Václav (role: Vladivoj) (Společnost Beno Blachuta 2008);

Massenet, Jules: Werther (role: Správce) (Společnost Beno Blachuta – Radioservis 2009);

Foerster, Josef Bohuslav: Debora (role: Vavřinec) (Radioservis 2009).

Literatura

I. Lexika

ČSHS.

Kozák, Jan: Českoslovenští koncertní umělci a komorní soubory (Praha 1964, s. 239–241).

Malá encyklopedie české opery (Praha 1999).

Národní divadlo a jeho předchůdci (Praha 1988).

Kutsch, Karl Josef – Riemens, Leo: Großes Sängerlexikon, Band 1. (München 1997).

Schreiberová, Jarmila – Schreiber, Hugo: Slavné osobnosti v dějinách Prahy 5 (Praha 2009).

II. Časopisecké články a studie

Profily, medailony, nekrology:

Lemariová, Marcela: Profily výkonných umělců. Eduard Haken, laureát státní ceny (Hudební rozhledy 6, 1953, č. 20, s. 934).

Brožovská, Jarmila: Laureáti státní ceny Marta Krásová a Eduard Haken (Divadlo 5, 1954, č. 1, s. 58–66).

Slavíková, Jitka: Za Eduardem Hakenem 22. 3. 1910–12. 1. 1996 (Hudební rozhledy 49, 1996, č. 3, s. 21).

Herman, Josef: Antická osobnost české opery (Divadelní noviny 5, 1996, s. 2).

Drápelová, Věra: Basový král vládl půl století (Mladá fronta Dnes 19, 2008, č. 71).

Králík, Jan: Století Eduarda Hakena (Hudební rozhledy 63, 2010, č. 3, s. 52–53).

Králík, Jan: České opery v gramofonovém světě. 17. Eduard Haken (Hudební rozhledy 63, 2010, č. 4, s. 62).

Jäger, Daniel: Sto let Eduarda Hakena (Harmonie 18, 2010, č. 4, s. 5).

Kritiky, recenze (výběr)

Dolanská, Věra: „Hubička“ ve Smetanově pětiletce (Hudební rozhledy 3, 1950, č. 4, s. 22–23).

Pospíšil Vilém: Národní divadlo uvedlo Beethovenova Fidelia (Hudební rozhledy 4, 1951, č. 6, s. 24–25).

Pospíšil, Vilém: Opera Národního divadla v uplynulé sezóně (Hudební rozhledy 5, 1952, č. 16, s. 28).

Bor, Vladimír: „Braniboři v Čechách“ na Národním divadle (Hudební rozhledy 5, 1952, č. 18, s. 16–18).

Bachtík, Josef: Opera o ruském lidu (Hudební rozhledy 6, 1953, č. 7, s. 296–299).

Karásek, Bohumil: O životném provedení Smetanových oper. K novému nastudování Smetanova Tajemství operou Národního divadla v Praze (Hudební rozhledy 6, 1953, č. 4, s. 152–153).

Musil, Vlastimil: Klenot ruské klasické opery. K novému uvedení „Eugena Oněgina“ na Národním divadle v Praze (Hudební rozhledy 6, 1953, č. 16, 754–755).

Eckstein, Pavel: Nová inscenace „Rusalky“ v Národním divadle (Hudební rozhledy 8, 1955, č. 2, s. 133–135).

Karásek Bohumil: Nové nastudování „Prodané nevěsty“. Poznámky k diskusi (Hudební rozhledy 8, 1955, č. 11, s. 561–563).

Eckstein, Pavel: Wagnerova opera opět na Národním divadle. K novému Nastudování „Tannhäusera“ (Hudební rozhledy 8, 1955, č. 20, s. 1030–1032).

Jirko, Ivan: Nové nastudování Dona Giovanniho (Hudební rozhledy 9, 1956, č. 3, s. 143–144).

Bachtík, Josef: Mozartova církevní hudba (Hudební rozhledy 9, 1956, č. 13, s. 549).

Šenfl, Vladimír: Melik Pašajev dirigoval v Praze (Hudební rozhledy 11, 1958, č. 8, s. 342).

Jirko, Ivan: Bedřich Smetana: Dvě vdovy (kompletní opera) (Hudební rozhledy 11, 1958, č. 9, s. 436).

Pospíšil, Vilém: Bludný Holanďan v rozhlase (Hudební rozhledy 11, 1958, č. 21, s. 893).

Karásek, Bohumil: Pauerova opera o Zuzaně Vojířové (Hudební rozhledy 12, 1959, č. 2, s. 72–76).

Karásek, Bohumil: Návrat Bludného Holanďana (Hudební rozhledy 12, 1959, č. 8, s. 338).

Eckstein, Pavel: Důstojná oslava Händelova jubilea (Hudební rozhledy 12, 159, č. 9, s. 380–381).

Pospíšil, Vilém: Zdeněk Chalabala opět v Národním (Hudební rozhledy 13, 1960, č. 4, s. 160).

Pospíšil, Vilém: Nové provedení Smetanovy Hubičky (Hudební rozhledy 13, 1960, č. 7, s. 294).

pen [= Eckstein, Pavel]: Nová operní sezona začala (Hudební rozhledy 13, 1960, č. 10, s. 775).

Karásek, Bohumil: O současnosti klasiky. K novému nastudování Smetanova Dalibora (Hudební rozhledy 14, 1961, č. 4, s. 160–161).

Vysloužil, Jiří: Nepokoření. Pokus o husitskou revoluční epopej (Hudební rozhledy 14, 1961, č. 11, s. 476).

Karásek, Bohumil: Inscenace více než sporná. Na okraj nového nastudování opery Braniboři v Čechách na Národním divadle (Hudební rozhledy 14, 1961, č. 12, s. 521–522).

Candra, Zdeněk: Nejmladšímu obecenstvu (Hudební rozhledy 14, 1961, č. 17, s. 744).

Pospíšil, Vilém: O jedné soudobé opeře a jejích interpretech (Hudební rozhledy 15, 1962, č. 22, s. 964–965).

Eckstein, Pavel: Světla a stíny. K jubilejní inscenaci Mozartova Don Giovanniho (Hudební rozhledy 15, 1962, č. 21, s. 911–912).

Karásek, Bohumil: Prodaná nevěsta k jubileu a několik úvah kolem ní (Hudební rozhledy 16, 1963, č. 23–24, s. 877–879).

Pospíšil, Vilém: Dvě opery na historická témata (Hudební rozhledy 17, 1964, č. 1, s. 16–17).

Šenfl, Vladimír: Janáčkova Glagolská mše (Hudební rozhledy 17, 1964, č. 13, s. 570).

Bor, Jiří: Lazebník nově i postaru (Hudební rozhledy 17, 1964, č. 20, s. 879).

Candra, Zdeněk: Síla vzpomínek (Hudební rozhledy 18, 1965, č. 5, s. 247).

Jirko, Ivan: Berlioz opět na scéně (Hudební rozhledy 20, 1967, č. 3, s. 79).

Pospíšil, Vilém: Drama nebo lyrická tragédie? (Hudební rozhledy 20, 1967, č. 7, s. 208–209).

Bor, Vladimír: Boris Godunov v Národním divadle (Hudební rozhledy 20, 1967, č. 21–22, s. 719–720).

Jirko, Ivan: Prodaná nevěsta v novém rouše (Hudební rozhledy 24, 1971, č. 7, s. 313–315).

Bajer, Jiří: Prodaná nevěsta opět v televizi (Hudební rozhledy 25, 1972, č. 2, s. 49–50).

Bajer, Jiří: Dvě vdovy v Národním divadle (Hudební rozhledy 25, 1972, č. 8, 339–340).

Pospíšil, Vilém: Nový Boris Godunov (Hudební rozhledy 28, 1975, č. 3, s. 95–97).

Pospíšil Vilém: Nový pohled na Fidelia (Hudební rozhledy 29, 1976. č. 6, s. 256–257).

Pospíšil, Vilém: Boris Godunov v Národním divadle (Hudební rozhledy 29, 1976, č. 8, s. 337).

Pospíšil Vilém: Nevěsta Messinská zahájila sezónu (Hudební rozhledy 33, 1980, č. 1, s. 3–4).

Pospíšil, Vilém: Pelleás a Mélisanda v Národním divadle (Hudební rozhledy 39, 1986, č. 1, s. 25–26).

Novotná, Jarmila: Bass (Harmonie 4, 1996, č. 11, s. 54).

Herman, Josef: Eduard Haken: Bass (Týden 3, 1996, č. 16, s. 74).

Jäger, Daniel: Josef Bohuslav Foerster – Debora (Harmonie 18, 2010, č. 2, s. 52–53).

Someš, Jaroslav: Josef Bohuslav Foerster: Svatý Václav (Hudební rozhledy 63, 2010, č. 2, s. 63–64).

Časopisecké studie

Pospíšil, Vilém: Opera Národního divadla po druhé světové válce (Hudební rozhledy 6, 1953, č. 17, s. 774–787).

Brožovská, Jarmila: K vývinu interpretačního štýlu opery Národného divadla 1945–1970 (Slovenské divadlo 22, 1974, č. 4, s. 556–557).

III. Monografické práce, sborníky, souhrnné práce

Šíp, Ladislav: Pěvci před mikrofonem (Praha 1960, s. 47–49).

Fikrle, Rudolf: Portréty. Marta Krásová – Zdeněk Otava – Eduard Haken (Roztoky u Prahy 1968, s. 29–42).

Kopecký, Emanuel – Pospíšil, Vilém: Slavní pěvci Národního divadla (Praha 1968, s. 194–200).

Hutařová, Ivana: Národní divadlo. 33 portrétů (Praha 2001).

Potomci slavných vzpomínají 4. Co bylo i nebylo v televizním seriálu… (Praha 2009, s. 160–193).

Benešová, Zdena – Straková Petra: Busty v Národním divadle (Praha 2010).

Vlastimil Tichý

Datum poslední změny: 21.9.2011