Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Červená sedma

Tisk


Charakteristika: kabaretní soubor

Datum narození/zahájení aktivity:0.0.1909
Datum úmrtí/ukončení aktivity:0.0.1922
Text

Červená sedma, kabaretní soubor, zahájení aktivity 1909, Praha, ukončení aktivity 1922, tamtéž.

 

Kabaretní sdružení Červená sedma, jemuž předcházelo neoficiální studentské uskupení Mansarda, vzniklo v prosinci 1909. Tehdy poprvé veřejně vystoupilo na večírku v Hradci Králové v rámci vysokoškolského spolku Dobroslav a předvedlo pět parodií na díla slavných dramatiků. Název skupiny souvisí se jménem hlavního iniciátora Jiřího Červeného a je parodickým odkazem k počtu zakládajících členů, kterých bylo ve skutečnosti pouze šest (kromě právníka Jiřího Červeného dále malíř Miloslav Beránek, farmaceut Antonín Formánek, jeho bratr právník Zdeněk Formánek, medik Oto Pik a technik Karel Steinfeld).

Brzy následovaly další operní parodie, improvizované dialogy, přednes satirických veršů, hadromalba, pantomima, jednoaktovky, moderní tance či step. Za dobu své existence vytvořila Červená sedma též kolem 1500 písní a šansonů, jež byly psány na texty českých básníků (Viktor Dyk, Karel Hlaváček, Jiří Mahen, Hanuš Jelínek, František Gellner, Petr Bezruč, Fráňa Šrámek, Jan Neruda, Jaroslav Vrchlický a mnoho dalších) i na texty vlastní. Uskupení se snažilo držet si vysokou intelektuální úroveň jako protipól k tehdy oblíbeným šantánům a kladla důraz na uměleckou hodnotu i původnost svých děl.

První samostatné oficiální vystoupení se uskutečnilo 6. června 1910 na všestudentské slavnosti na pražském výstavišti, kdy soubor předvedl jednoaktovou parodii opery Carmen. Kabaret působil v prvních letech pouze amatérsky a vystupoval pro různé studentské či dělnické spolky, neustále však vytvářel nový repertoár. V letech 1912 a 1913 absolvoval dvě turné po Moravě a na Silvestra 1913 též trojité vystoupení v Českém domě ve Vídni. Členové se postupně obměňovali a Sedma se formovala do ustálenější podoby. Tvořili ji teď skladatelé a hudebníci Jiří Červený, František Hvižďálek a Karel Balling, klavírista Josef A. Kubišta, zpěvák a tanečník Jiří Hoyer, přechodně tanečník Caraterro (vl. jm. František Kulhánek), herec a recitátor Viktor Klíma, a nakonec Eduard Bass, později slavný novinář a spisovatel, jenž zde působil jako konferenciér, textař, herec, zpěvák i autor. 27. května 1914 získala Červená sedma oficiální povolení k pořádání kabaretních večerů a stala se tak profesionálním sdružením, které mohlo účinkovat za finanční odměnu, což však bylo vzápětí znemožněno vypuknutím světové války. Po překonání prvních válečných potíží začala Sedma vystupovat v nově otevřeném kabaretu Rokoko, který zpočátku řídil Karel Hašler, jenž angažoval také Ference Futuristu, Dalibora Ptáka a Vlastu Buriana. Po neshodách s vedením Hašler z Rokoka odešel a ředitelem se stal Eduard Bass, který vedl podnik blíže představám Červené sedmy, jež v Rokoku zůstala až do 15. května 1918.

Soubor následně přesídlil do nových prostor, které nalezl v hotelu Central v Hybernské ulici. První představení se zde konalo 3. října 1918. Členy byli v této době Eduard Bass, Karel Balling, Jiří Dréman a Rudolf Jílovský, zpěvačky Inka Gollwellová a Helena Škrdlíková, tanečnice Zdenka Sabjelová (vl. jm. Zabylová), zpěváci Dalibor Pták, Tomáš Sezima a Petr Klen, klavírista a skladatel Eman Fiala, kapelník Karel Hospodský a divadelní mistr Josef Wegricht. Ihned po skončení války se připojil též Jiří Červený, který se vzápětí stal ředitelem (od druhé sezóny jej nahradil Bass, poté znovu Červený) a později se vrátil také František Hvižďálek.

V následujících letech byli dále angažováni nebo s kabaretem spolupracovali např. zpěvák Jiří Sedláček, komici Jaroslav Bráška (vl. jm. Jaroslav Zavadil), Vlasta Burian a Ferenc Futurista (vl. jm. František Fiala), zpěvačky Marie Gabrielová (vl. jm. Zuthová), Marie Vildová, Jarmila Kronbauerová, Lída Pírková-Theimerová, Míla Kučerová (vl. jm. Milada Filaunová) či Lilian Gray, herečky Míla Pačová a Meda Valentová, dále Emil Artur Longen s manželkou Xenou, Jaroslav Hašek, Jindřich Plachta či Saša Rašilov, tanečník Joe Jenčík, skladatelé a hudebníci Rudolf Antonín Dvorský, Eman Fiala, Karel Pečke, Rudolf Jurist, Karel Pospíšil, Ivo Rubín, Bedřich Theimer, Jiří Voldán, textaři Otakar Hanuš, Gustav Robert Opočenský, Václav Wassermann, začínalo zde Pěvecké sdružení učitelů Kocourkovských a tři písně napsal pro Červenou sedmu i Bohuslav Martinů.

Sedma také založila vlastní nakladatelství, kde byla v několika edicích vydávána jak díla literární, tak šansony s doprovodem klavíru i bez něj, a po dvě sezóny (1919/20 a 1920/21) vycházel čtrnáctideník Věstníček Červené sedmy, jemuž předcházel nepravidelně vydávaný časopis Scéna Červená sedma.

Od 1. března 1919 zřídil soubor svou pobočku v Brně. Podnětem byla nabídka kavárníka Josefa Nekvapila, který chtěl ve večerních hodinách plně využít své prostory v City baru v České ulici ještě předtím, než v nich vypukne rušný noční život. První sezóna, trvající do 15. května 1919, byla ztrátová a návštěvnost se nezlepšila ani v sezóně druhé, proto byla v Brně činnost k 31. prosinci 1919 ukončena. Od února 1920 však Červená sedma převzala do své správy divadlo Rokoko, které po odchodu Hašlera do Lucerny upadalo. Po stáhnutí se z Brna byl soubor příliš velký a díky tomuto novému působení v Rokoku tak nebylo nutné nikoho propouštět. Cílem bylo pozvednout úroveň Rokoka, ale zároveň vytvořit scénu odlišnou od podniku v Centralu. Rokoko se mělo stát scénou revuální, po níž by zde následoval tabarin Grigri s nočním tanečním programem. I přes toto rozdělení si však podniky začaly brzy konkurovat a dostavily se finanční problémy zhoršeny též zpronevěrou jednoho z členů. Těžkosti působilo i naléhání majitele Centralu, který chtěl, aby zde byl provozován program podobný tomu v Grigri. Další nesnáze nastaly poté, co Longen z Červené sedmy odešel a založil vlastní kabaret Bum, kam s sebou odvedl také Ference Futuristu a jeho bratra Emana Fialu a z Rokoka zase Sašu Rašilova a Josefa Rovenského. Tři scény se ukázaly jako neudržitelné a Sedma se začínala rozpadat. Do třetí sezóny (1921/22), už opět pouze v Centralu, vstupoval pouze desetičlenný soubor, který tvořili Jiří Červený, Jiří Dréman, František Hvižďálek, Lída Pírková-Theimerová, Marie Vildová, Míla Kučerová, Jan Borovanský, Jaroslav Bráška, Ivo Rubín a Antonín Burka. Jako nadějná výpomoc byl angažován Jaroslav Hašek, ale jeho vystoupení nebyla příliš úspěšná a nevydařilo se ani turné po Čechách. Návštěvnost klesala a kabaret dále prodělával, čímž klesal též výnos z útraty za pití a jídlo majiteli sálu. Na začátku čtvrté sezóny tak dostala Červená sedma výpověď. Naposledy se zde hrálo 3. října 1921, tedy přesně tři roky od zdejšího zahájení. Nezdařil se ani poslední pokus o záchranu, kdy uskupení přesídlilo do vinárny Obecního domu. Poslední představení se zde uskutečnilo 19. března 1922 a následně Červená sedma zanikla.


Diskografie

Vzpomínáme na Červenou sedmu (LP, Supraphon 1960).

Červená sedma 1907–1922 na dobových gramodeskách (CD, Radioservis 2007).

Literatura

I. Lexika

ČSHS.

MEH.

PHSN I., Část věcná.

Šormová, Eva (ed.): Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů (Praha 2000).

 

II. Monografie

Červený, Jiří: Červená sedma (Praha 1959).

Kazda, Jaromír – Kotek, Josef (ed.): Smích Červené sedmy. Ze zlaté doby českého kabaretu 1910–1922 (Praha 1981).

Červený, Jiří: Písňová tvorba v Červené sedmě (rkp., knihovna Akademie věd České republiky).

 

III. Novinové články

„Červená sedma“ v Brně (Moravská orlice, 27. 12. 1911, s. 3).

Kabaretní večery „Červené sedmy“ z Prahy (Moravská orlice, 2. 1. 1912, s. 3).

M.: Kabaret (Lidové noviny, 5. 1. 1912, s. 1–2).

„Červená sedma“ (Lidové noviny, 5. 1. 1912, s. 10).

„Červená sedma“ v Dělnickém domě (Hlas lidu, 23. 11. 1912, s. 4).

Bibiena: Něco o kabaretech (Čech, 7. 6. 1913, s. 1–2).

„Červená sedma“ (Budivoj, 28. 1. 1914, s. 3).

„Červená sedma“ (Nová doba, 16. 3. 1914, s. 5–6).

Originelní kabaret (Nová doba, 20. 3. 1914, s. 6).

Červená sedma (Nová doba, 23. 3. 1914, s. 6).

Kabaretní sdružení „Červená sedma“ (Nová doba, 27. 3. 1914, s. 13).

Kabaret „Červené sedmy“ (Nová doba, 1. 4. 1914, s. 5).

B.: Kabaretní sdružení Červená Sedma (Čech, 1. 5. 1914, s. 7–8).

Našim přátelům, kteří vždy věřili „Červené sedmě“ (Venkov, 3. 10. 1918, s. 6).

Červená Sedma zahájila (Lidové noviny, 2. 3. 1919, s. 5).

-k.: Z divadel, výstav, dílen a museí (Lidové noviny, 19. 3. 1919, s. 1).

Kabaret v Brně (Lidové noviny, 21. 5. 1919, s. 2).

„Červená sedma“ (Venkov, 20. 8. 1919, s. 9).

jv.: Poznámka o našich kabaretech (Venkov, 16. 9. 1919, s. 3–4).

J. J.: Červená sedma v Brně (Lidové noviny, 8. 11. 1919, s. 1–2).

„Červená sedma“ (Světozor, 26. 11. 1919, s. 14).

„Červená sedma“ a „Rokoko“ (Venkov, 31. 1. 1920, s. 6).

jv.: Večer kabaretní (Venkov, 9. 5. 1920, s. 4–5).

„Červená sedma“ a její repertoir (Venkov, 5. 9. 1920, s. 9).

jv.: Večer Červené sedmy (Čas, 28. 10. 1920, s. 3).

Scen.: Krátká lokálka o zániku „Červené sedmy“ (Národní listy, 8. 10. 1921, s. 4–5).

Zálohy Ference Futuristy (Lidové noviny, 22. 3. 1922, s. 6).

Červený, Jiří: Také Červená sedma jubilantkou (Světozor, 25. 10. 1928, s. 95–96).

Červená sedma se vrátí? (Polední list, 2. 9. 1930, s. 2).

Večer Červené sedmy (Polední list, 13. 11. 1930, s. 2).

Červená sedma na deskách (Polední list, 21. 11. 1931, s. 2).

Politický kabaret (Polední list, 29. 9. 1932, s. 2).

Červený, Jiří: Plivnik v Mánesu (Lidové noviny, 9. 1. 1938, s. 6).

K. P.: Divá Bára a Červená sedma (Polední list, 29. 8. 1939, s. 3).

 

IV. Ostatní

Bass, Eduard: Jak se dělá kabaret (Praha 1917).

Červený, Jiří: Paměti Mansardy (Praha 1962).

Kalina, Ján Ladislav: Svet kabaretu (Bratislava 1966).

Deyl, Rudolf: Písničkář Karel Hašler (Praha 1968).

Voldán, Jiří: Šli tři muzikanti a jiné vzpomínky na ty, o nichž se málo psalo (Praha 1970, s. 173–183).

Černý, František (ed.): Dějiny českého divadla III. Činohra 1848–1918 (Praha 1977, s. 497–503).

Brabec, Jan (ed.): Dějiny českého divadla IV. Činoherní divadlo v Československé republice a za nacistické okupace (Praha 1983, s. 50).

Just, Vladimír: Proměny malých scén (Praha 1984).

Kotek, Josef: Český kuplet, jeho prostředí a pěstovatelé (Hudební věda 1985, č. 2, s. 99–133).

Meszner, Jindřich: Od zpěvních síní k divadlům malých forem (rkp., knihovna Akademie věd České republiky, 1988).

Kotek, Josef: Dějiny české populární hudby a zpěvu 19. a 20. století I. (do roku 1918) (Praha 1994).

Žitný, Radek – Farník, Jaromír: Ferenc Futurista: drastický komik (Praha 2015, s. 50–53).

Archivalie

Literární archiv Památníku národního písemnictví, inv. č. 794. Obsahuje osobní fond Jiřího Červeného a archiv kabaretu Červená sedma v rozsahu 24 kartonů.

 

Peter Marek

Datum poslední změny: 22.7.2019