Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Věžník, VáclavTisk


Charakteristika: operní režisér a hudební pedagog

Datum narození/zahájení aktivity:1.8.1930
Text
DíloLiteratura

Věžník, Václav, operní režisér a hudební pedagog, narozen 1. 8. 1930, Brno.

 

Od útlého mládí navštěvoval spolu s rodiči četná operní představení. Matka podporovala jeho zájem o hudbu a umění a od ní dostával knihy o hudebních skladatelích, operní libreta a později i gramofonové desky. Velký vliv na Věžníka měl jeho strýc Leon Slavík, který v té době studoval na brněnské konzervatoři hru na housle (jeho spolužákem byl František Kudláček, který v době Věžníkových studií na JAMU působil jako děkan fakulty.) Po ukončeném studiu se Leon Slavík rozhodl jezdit s kočovným loutkovým divadlem. V roce 1944 byla divadla uzavřena, a proto se musel vrátit zpátky do Brna. Učil mladého Václava Věžníka hře na housle a hráli spolu loutkové divadlo.

Po maturitě (1949) studoval rok hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. V roce 1950 se na Janáčkově akademii múzických umění otevřel nový obor – operní režie. Věžník proto zanechal studií na filozofické fakultě a začal se plně věnovat operní režii na JAMU. Spolu s ním studovali Ivan Petrželka, Lubomír Selinger, Emilie Zachardová a František Kunc. Věžník, stejně jako jeho učitel Ota Zítek, vyžadoval, aby vše bylo podřazeno hudbě. Všechny nápady, myšlenky řešení scény, členění prostoru a spousta dalších detailů měly vycházet z hudby. Po studiu (1950–54) byl přijat jako asistent režie do Janáčkovy opery tehdejšího Státního divadla v Brně, později se prosadil vlastními režiemi. Jeho prvním úkolem byla režie opery Gaetana Donizettiho Don Pasquale (1955). Opera se setkala s pozitivním ohlasem u kritiky a publika. O dva roky později režíroval Věžník Rossiniho Lazebníka sevillského. Tento úkol byl pro něho nesmírně těžký, protože v Brně bylo dílo velmi známé díky úspěšným nastudováním Antonína Balatky. V roce 1958 se stal řádným operním režisérem a tuto funkci vykonával až do roku 1993. V 50. letech spolu s Věžníkem působili v divadle také Oskar Linhart a Miloš Wasserbauer a společně pak vytvářeli novou podobu moderní operní režie. Věžník si velmi záhy vytvořil svůj vlastní režisérský styl. Základem jeho uměleckého východiska bylo pojetí opery jako divadla. Byl názoru, že divák má být vtažen do děje hned poté, co zaznějí tóny předehry. Vycházel převážně z hudební partitury a nedělal žádné režijní zásahy na scéně. Zcela opačný postoj měl např. německý režisér Walter Felsenstein, který v berlínské Komické opeře uplatňoval své požadavky na úkor všeho ostatního. Ve Věžníkových režiích zaujímá dosti důležité místo i výtvarná složka. Umělec spolupracoval s řadou výtvarníků (např.Josefem Adolfem Šálkem nebo Ladislavem Vychodilem).

Václav Věžník během svého života zrežíroval přes dvě stě oper. Uvedl např. všechny Janáčkovy opery. V rámci janáčkovského festivalu měla světovou premiéru opera Osud (25. 10. 1958). K určitým operám (Příhody lišky Bystroušky, Její pastorkyňa) se vracel několikrát. Operu Její pastorkyňa uvedl v roce 1968 v Oslu, Příhody lišky Bystroušky ve Štýrském Hradci (1976), v Bernu Káťu Kabanovou (1979), v Reggio Emillia inscenoval v italštině Věc Makropulos (1982). Věžník se nevěnoval pouze operám Leoše Janáčka. Režíroval také všechna dramatická díla Bedřicha Smetany (operu Prodaná nevěsta uvedl v zahraničí devatenáctkrát), Giuseppe Verdiho (Rigoletto, Traviata, Macbeth, Maškarní ples, Don Carlos, Aida, Otello, Nabucco), Giacoma Pucciniho (Tosca, Turandot), Wolfganga Amadea Mozarta (Cosi fan tutte, Figarova svatba, Kouzelná flétna či Don Giovanni) a spoustu dalších. Působil také v mnoha zahraničních městech: ve Wiesbadenu, Bernu, Kasselu, Štýrském Hradci, Záhřebu, Staré Zagoře, Pecsi, Lodži. V německém Braunschweigu byl od roku 1971 stálým hostem (režíroval zde Smetanovu Prodanou nevěstu, Weberova Čarostřelce, Gounodova Fausta a Markétku, Borodinova Knížete Igora, Mozartova Dona Giovanniho). Významným předělem v jeho tvorbě se stalo otevření nové moderní budovy Janáčkova divadla (1965). Věžník pochopil a zvládl technické možnosti, které tato budova režisérovi poskytuje. Mimořádnou pozornost věnoval operám 20. století a soudobým operním dílům. Režíroval například operu Jana F. Fischera Romeo, Julie a tma, Szokolayovu Krvavou svatbu, Einemovu Dantovu smrt nebo Brittenova Alberta Herringa.

Svou pedagogickou činnost zahájil Václav Věžník hned po ukončení studií na JAMU (1954). Na začátku působil jako pedagog a režisér školních představení. V operním studiu pracoval až do roku 1972, kdy byl nucen svoji činnost ukončit z politických důvodů. V roce 1990 byl jmenován profesorem operní režie na JAMU a vedoucím katedry Operní režie a zpěvu. Tuto funkci vykonával do roku 1999, kdy odešel do penze. V roce 1995 byl jmenován zástupcem ředitele Státní opery Praha. Od roku 1997 pak vykonával režijní činnost jako svobodné povolání při hostování v tuzemských a zahraničních divadlech. V roce 2000 vydal memoáry s názvem Život s operou, v nichž vzpomíná na dětství, spolupracovníky a opery, které inscenoval. Je držitelem Ceny diváka „Diva 2004“ za režii opery Mefistofeles od Arriga Boita. V roce 2005 mu byla udělena Cena města Brna v oblasti dramatického umění.


Dílo

Dílo literární:

 

Knihy

Život s operou (Brno 2000).

Zpívali v Brně (Brno 2012).

Zpívali v Brně II (Brno, 2012).

 

Studie, stati, články

Operní režie musí důsledně vycházet z hudby (Zápisník divadla J. K. Tyla v Plzni 6, 1997, s. 7–9).

Operní milostný příběh už dnes večer (Českobudějovické listy 10, 2001, č. 268, s. 18).

Janáčkovské festivaly v Brně. Nejen k problematičnosti posledního janáčkovského festivalu (Opus musicum 36, 2004, č. 2, s. 23–24).

Dvořákův Jakobín ani za sto patnáct let neztratil (Českobudějovické listy 13, 2004, č. 279, s. 22).

Mozart by dnes zřejmě dělal muzikál (Mladá fronta dnes 17, 2006, č. 28, s. C/9).

Zlatá éra české opery III… aby se nezapomnělo (Hudební rozhledy 61, 2008, č. 1, s. 46–47).

Literatura

I. Lexika

ČSHS.

 

II. Ostatní

Pečman, Rudolf: Václav Věžník píše o opeře (Rovnost 10, Brno, č. 177, s. 10).

Lejsková, Věra: Václav Věžník: o něm a s ním (Brno 2010).

 

www.narodni-divadlo.cz/cs/umelec/vaclav-veznik

www.ndbrno.cz/o-divadle/online-archiv/vaclav-veznik

http://operaplus.cz/ikona-brnenske-opery-vaclav-veznik-slavi-petaosmdesatiny

www.databazeknih.cz/zivotopis/vaclav-veznik-75746

 

Silvana Karafiátová

Datum poslední změny: 30.10.2016