Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Bárta, LuborTisk


Charakteristika: Skladatel

Datum narození/zahájení aktivity:8.8.1928
Datum úmrtí/ukončení aktivity:5.11.1972
Text
DíloLiteratura

Bárta, Lubor, skladatel, narozen 8. 8. 1928, Lubná (Svitavy), zemřel 5. 11. 1972, Praha.
 
Pocházel z učitelské rodiny. Jeho otec, tenorista a houslista, rozpoznal Bártův absolutní sluch a výbornou paměť. Od pěti let hrál na housle, po přestěhování do Chocně začal navštěvovat Městskou hudební školu (klavír u Milady Doležalové). Záhy se začal věnovat kompozici (napsal Valčík pro klavír v devíti letech), od roku 1940 studoval u Adolfa Krameniče, v harmonii byl žákem Ladislava Horníčka. Zajížděl do Ústí nad Orlicí na hodiny houslí (Antonín Šimeček) a klavíru (Jan Malásek). Hrál v choceňském smyčcovém kvartetu i v orchestru Učňovské besídky, pro který instrumentoval několik skladeb. V letech 1938–46 studoval na gymnáziu ve Vysokém Mýtě, poté  na filozofické fakultě Karlovy univerzity (obor hudební věda a estetika), odkud přešel v roce 1948 na hudební fakultu Akademie múzických umění v Praze do třídy Jaroslava Řídkého. Do této doby spadá založení choceňského uměleckého souboru Proud v souvislosti se vznikem tzv. soutěží tvořivosti mládeže. Bárta jako vedoucí souboru upravoval lidové písně i skládal písně v duchu socialistického realismu. Zval ke spolupráci své spolužáky z akademie Viktora Kalabise, Františka Kovaříčka, Jindřicha Felda a Evžena Illina. Proud postupně opouštěl od budovatelského repertoáru, prvotní nadšení vyprchávalo a v roce 1955 se více než sto členný soubor rozpadl.
Během studií u Jaroslava Řídkého se Bárta věnoval hlavně komorní tvorbě, klavírní skladby si interpretoval sám (chodil na výuku i k Františku Maxiánovi). Získal sice třetí cenu na berlínském festivalu mládeže v roce 1991 za Komsomolskou kantátu  na slova Vladimíra Majakovského, ale prvním trvalým úspěchem se stal až houslový koncert. Bárta tímto dílem absolvoval v roce 1952 a přesvědčivě tak v sobě objevil osobitého symfonika. Na krystalizaci Bártova stylu měli zřetelný vliv Igor Stravinskij, Béla Bartók, Sergej Prokofjev, Bohuslav Martinů, Leoš Janáček i George Gershwin.
Po vykonání vojenské služby se Bárta vrátil do Chocně, která tehdy žila hlavně díky řediteli Lidové školy umění Pavlu Čotkovi (1952–57) bohatým hudebním životem. Bártovi se podařilo založit Aktiv pro rozvoj hudebního života ve Východočeském kraji, který propagoval soudobou artificiální hudbu do roku 1962. V letech 1954–55 spolupracoval s Dětským sborem Československého rozhlasu. V roce 1963 odešel do Prahy. Pracoval v Kontrolní a revizní komisi Ústředního výboru Svazu československých skladatelů, od roku 1970 jako tvůrčí tajemník svazu. V posledním roce života učil na pražské konzervatoři hudební formy a harmonii. Zemřel v 44 letech na rakovinu slinivky.
Bártova hudební řeč se vyhranila poměrně rychle a prošla znatelným, třebaže krátkým vývojem, který lze zjednodušeně charakterizovat jako posun od subjektivního vyjádření k objektivnější hře se zvukovým materiálem. Síla Bártovy hudby spočívá v bezprostřední muzikalitě a melodické složce podpořené nápaditou rytmikou. Bártovi byl vlastní koncertantní, dialogický princip a smysl pro formu. Tento způsob hudebního myšlení je doplňován barevnou instrumentací, využíváním technických možností nástrojů, překvapivým a vtipným harmonickým průběhem (atonalita, skoky i záměrně „klasická“ jednoduchost). Bárta dokázal skloubit oddíly dramatického, epického a lyrického charakteru, udržet napětí při velmi pomalých tempech. Výrazový rejstřík sahá od věcné motoriky přes groteskní části k niterné výpovědi. Z řady efektních koncertů vyniká klavírní z roku 1959 (premiéra 1961, hlavní témata cituje Jindřich Feld ve druhé větě svého klavírního koncertu z roku 1973), symfonická tvorba vyvrcholila třetí symfonií z roku 1972 (premiéra 1973). Pozoruhodná jsou četná díla komorní (sonáty, smyčcové kvartety atd.), z vokální tvorby stojí za zmínku písně a sbory z dětského světa.


Dílo

Orchestrální
I. koncert pro housle a orchestr, 1952, partitura Praha 1961;
I. symfonie, 1955, partitura Praha 1966;
Rondo capriccioso pro violoncello a orchestr, 1956;
Koncert pro komorní orchestr, 1956, partitura Praha 1966;
Koncert pro violu a orchestr, 1957;
Dramatická suita, 1958, partitura Praha 1966;
Koncert pro klavír a orchestr, 1959, partitura Praha 1962;
Z Východních Čech, 1960, partitura Praha 1965;
Koncertantní předehra, 1963, partitura Praha 1965;
Ludi, 1964, partitura Praha 1968;
II. symfonie, 1969, partitura Praha 1972;
II. koncert pro housle a orchestr, 1970;
Musica romantica, 1971;
III. symfonie, 1972, partitura Praha 1975.
 
Komorní
Divertimento pro dechové kvinteto, 1949;
Houslové sonáta, 1949;
Dechový kvintet, 1950;
I. smyčcový kvartet, 1950;
Houslová sonatina, 1954;
Trio pro housle, violoncello a klavír, 1955, Praha 1970;
I. dechový kvintet, 1956;
Sonatina pro pozoun a klavír, 1956;
II. smyčcový kvartet, 1956, Praha 1966;
Sonáta pro klarinet a klavír, 1957, Praha 1960;
Sonáta pro housle a klavír, 1959, Praha 1962;
Balada a burleska pro violoncello a klavír, 1963, Praha 1965;
Koncertino pro trombon a klavír, 1964, Praha 1966;
III. smyčcový kvartet, 1966, Praha 1968;
Sonáta pro flétnu a klavír, 1966, Praha 1967;
Sonáta pro kytaru, 1965, Praha 1967;
Čtyři kusy pro housle a kytaru, 1966;
Sonáta pro cembalo, 1967;
Čtyři skladby pro hoboj, 1965, Praha 1968;
Tři kusy pro violoncello a klavír, 1967, Praha 1974;
II. dechový kvintet, 1969;
Sonata per violoncello a klavír, 1971, Praha 1973;
Cvičení a drobné skladby pro kytaru, 1972, Praha 1974.
 
Vokální
Komsomolská kantáta (Vladimír Majakovský), 1951;
Pět milostných písní na italskou poezii (překlad Jan Vladislav), 1954;
Mládí – síla země (Václav Nekvinda, dětský sbor s doprovodem orchestru nebo klavíru), 1960, Praha 1962;
Helenčiny písničky (Neposlušná abeceda, Řeka v zimě, Na mezi, Vlak ohnivák, Drak, Václav Nekvinka a Alois Matoušek), 1960, Praha 1960;
Zpěv nového věku (Václav Nekvinda, smíšený sbor s orchestrem), 1961, Praha 1963;
Leninia (Josef Hora, smíšený sbor), 1961;
Zpěv o Praze (Václav Nekvinda, smíšený sbor s orchestrem), 1961;
Louky a oblaka (Rozhovor v předjaří, Jarní, O čem zpívá řeka, Osamělý oblak, Když přichází podzim, Václav Nekvinda, dívčí trio s klavírem nebo ženský sbor s klavírem), 1961, Praha 1962;
Říkadla (Karel Šiktanc, dětský sbor s klavírem), 1963, Praha 1965;
Tři mužské sbory (Miroslav Florian, Paul Verlaine, František Hrubín), 1963, Praha 1964;
Čtyři dětské sbory (Sloní svátek, Jede, jede Kuk, Dopravní nehoda, Helena honí jelena, Zdeněk Kriebel, Václav Nekvinda, Václav Havel), 1965, Praha 1967.
 
Klavírní
Variace, 1948;
Tři polkové studie, 1949;
Preludium pro klavír, 1950;
Toccata, 1950;
I. sonáta pro klavír, 1956, Praha 1958;
II. sonáta pro klavír, 1961, Praha 1963;
Osm skladeb pro mladé klavíristy, 1967, Praha 1968;
III. sonáta pro klavír, 1971.

Literatura

I. Lexika
Československý biografický slovník (Praha 1992).
ČSHS.
ČSS.
Gardavský, Čeněk: Skladatelé dneška (Praha 1961).
HSPK.
MEH.
MGG².
New Grove1.
New Grove2.
Seeger, Horst: Musiklexikon (2 svazky, Leipzig 1966).

II. Ostatní
Kratochvíl, Jiří: Úspěšná klarinetová sonáta (Hudební rozhledy 13, 1960, č. 17, s. 717–720).
Smolka, Jaroslav: Česká hudby našeho století (Praha 1961).
ČSV 1971.
Štraus, Ivan: Památce Lubora Bárty (Hudební rozhledy 25, 1972, č. 12, s. 560–562).
Kučerová, Zdeňka: Lubor Bárta, život a dílo (Olomouc 1977, diplomová práce FF UP).
Havlík, Jaromír: Česká symfonie 1945–1980 (Praha 1989).
Kabeláč, Miloslav: Posudek Koncertantní předehry Lubora Bárty (Hudební věda 36, 1999, č. 4, s. 473–474).
 
Jiří Kopecký

Text

Datum poslední změny: 28.3.2006