Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Čelanský, Ludvík VítězslavTisk


Charakteristika: Dirigent a skladatel

Datum narození/zahájení aktivity:17.7.1870
Datum úmrtí/ukončení aktivity:27.10.1931
Text
DíloLiteratura

Čelanský, Ludvík Vítězslav, dirigent a skladatel, narozen 17. 7. 1870, Vídeň, zemřel 27. 10. 1931, Praha. 

Byl synem Jana Čelanského, kapelníka v Horní Krupé u Havlíčkova Brodu. Od svého otce získal první zkušenosti s hudbou a učil se hrát hned na několik hudebních nástrojů. Studoval v Havlíčkově Brodě nižší gymnázium, pokračoval v Kutné Hoře na učitelském ústavu (1887–91) a jeden rok se učitelskému povolání věnoval (v Dolní Krupé). Potom jistotu svého povolání opustil, začal se živit hrou na klavír a věnoval se plně hudbě. Začal studovat skladbu na pražské konzervatoři (především u Karla Steckera, 1892–94), herectví na dramatické škole Národního divadla u Edmunda Chvalovského (do roku 1895) a zpěv v operní škole Pivodově a u Růženy Maturové. Poprvé na sebe v hudebním světě upozornil, když 25. 9. 1894 dirigoval v
Národním divadle svůj orchestrální melodram na Vrchlického báseň Země. Krátce nato, roku 1895, nastoupil jako první kapelník nově zakládané opery Městského divadla v Plzni na popud jeho ředitele Vendelína Budila. Tím začala jeho dirigentská dráha. Ještě roku 1895 zde poprvé česky nastudoval Humperdinckovu operu Perníková chaloupka (hráno pod názvem Jeník a Mařenka). Poté napsal vlastní jednoaktovou operu Kamilla (premiéra 23. 10. 1897 v Národním divadle, devět repríz), která byla inspirována jeho vlastní zkušeností s odmítanou ctitelkou. Kamillou se Čelanský pokusil vytvořit nový typ soudobého díla; s jejím libretem vydal text Několik úvah o moderní opeře.
V sezóně 1898–99 působil jako dirigent v opeře v Záhřebu a poté přijal nabídku na pozici sbormistra a třetího kapelníka v Národním divadle (1899/1900). V divadle tehdy panovaly bouřlivé poměry, Čelanský měl spoustu práce a téměř žádné vedení a kontrolu; již tehdy se projevil jako kontroverzní postava se sklonem k improvizaci, kterou jedni obdivovali pro vášeň a genialitu, jiní zavrhovali pro nesystematičnost a nezodpovědnost k orchestru a zkouškám. Když v roce 1900 padla dosavadní správa divadla v čele s ředitelem Šubertem a prvním kapelníkem Čechem, musel odejít i Čelanský, neboť novému šéfu opery Kovařovicovi se nezamlouval. Jejich vztah zůstal napjatý a vytvářel v divadelním orchestru tábory příznivců a odpůrců. Čelanský si našel místo dirigenta ve Lvově (1900/01), když však v únoru 1901 vypukla stávka orchestru Národního divadla proti Kovařovicovi, vrátil se a vytvořil z revoltujících členů orchestru nové těleso – Českou filharmonii. S ní již na podzim téhož roku uvedl první samostatný koncert: k výročí úmrtí Zdeňka Fibicha 15. 10. 1901 nastudoval poprvé jeho druhou symfonii Es dur a selanku V podvečer. Po jedné sezóně však postoupil vedení České filharmonie Oskaru Nedbalovi a vrátil se zpět do Lvova, kde taktéž založil filharmonii (1902–04). Současně řídil operní stagiony v Krakově a Lodži. Poté byl angažován jako ředitel filharmonie v Kyjevě (1904/05) a ve Varšavě (1905/06). V roce 1907 byl povolán zpět do Prahy, aby se postavil do čela opery nově vzniklého Městského divadla na Královských Vinohradech. Během svého patnáctiměsíčního působení zde nastudoval několik českých děl (Weisova Polského žida, 1907, Malátovy Veselé námluvy, 1907, Blodkovu operu V studni, 1908), italských oper (Pucciniho Madame Butterfly, Umbertovu Fedoru, Rossiniho Lazebníka sevillského, vše 1907), Mozartovu klasickou operu Cosi fan tutte (1907) a Fallovu operetu Dolarová princezna. Po konfliktu s ředitelem Šubertem a stávkujícím orchestrem odešel v roce 1908 ze svého postu, kde byl vystřídán Otakarem Ostrčilem. Následující rok získal angažmá jako dirigent divadla Apollo v Paříži, kde řídil především komickou operu a operetu. Od roku 1911 v Paříži také šéfoval orchestru Césara Francka. Za interpretaci děl Jacquese Offenbacha byl vyznamenán jako důstojník francouzské akademie. Na sezónu 1913/14 se vrátil do Vinohradského divadla (roku 1914 zde uvedl Nedbalovu operu Polská krev), ale protože poměry se za jeho nepřítomnosti nezměnily, brzy opět odešel. V roce 1914 kvůli počínající válce odmítl nabízené místo ředitele komické opery v New Yorku. V následující sezóně se objevil v Plzni (1915/16), kde nastudoval Smetanovy opery Prodaná nevěsta a Dalibor a také Dvořákovu Rusalku. Po vzniku republiky se stal nakrátko opět šéfem České filharmonie (1918/19), avšak byl brzy vystřídán Václavem Talichem. Na žádost dirigenta a podnikatele Šaka se postavil do čela nově vzniklého tělesa Šakovy filharmonie (1919), která oživila pražský hudební život odvážnou dramaturgií – dávala příležitosti mladým dirigentům a zařazovala soudobé málo hrané skladatele (Bořkovce, Polívku, Vačkáře), v roce 1921 však zanikla. Poté se začal živit v Praze jako učitel zpěvu, dirigoval již málo. Zásluhou Vladimíra Helferta začal hostovat v Brně jako šéf Orchestrálního sdružení, se kterým nastudoval řadu romantických děl. Především proslul provedením Smetanovy Mé vlasti (premiéra 29. 1. 1923), Dvořákových Slovanských tanců a díly Fibichovými (selanka V podvečer a Jarní romance). S provedením Mé vlasti a Slovanských tanců přivedl Orchestrální sdružení do pražské Smetanovy síně (20.–21. 5. 1923) a sklidil úspěch. Ke konci života se zabýval také filmovou hudbou.
Byl talentovaným a zapáleným dirigentem, kterému však chyběla kázeň a schopnost systematicky vést jiné; vinou svého improvizátorství se stal velmi kontroverzní postavou. Tíhl zejména ke slovanské a české hudbě. Zanechal po sobě relativně rozsáhlé dílo, které se aktuálně uplatnilo v tehdejším hudebním životě, avšak po jeho smrti bylo zapomenuto. Mnohé jeho skladby zůstaly v Kyjevě a v Paříži, mimo jiné pětivětá symfonie Z mého života. Skladatelsky vycházel z romantismu, pod vlivem Fibicha psal koncertní melodramy i svou jedinou operu Kamilla, jež měla být sloučením melodramu a opery. Později (po svém pařížském pobytu) byl ovlivněn francouzským impresionismem. Založením několika hudebních těles prokázal velkou službu českému umění.


Dílo

Dílo hudební


Opera

Kamilla (1897); jednoaktová s libretem autora.

 

Orchestrální dílo

Premiéra na vsi, orchestrální předehra (1900);

Vzkříšení Polsky, orchestrální předehra (1904);

Z mého života, symfonie pětiaktová;

Duchovní vývoj člověka dle starého zákona: Adam, Noe, Mojžíš, symfonická trilogie (1915–1918) Hymnus slunci, symfonická báseň (1919).

 

Písně

Nálady (1895), text autora;

Melancholické písně (1895), text Jaroslav Kvapil;

Deset písní na slova Josefa Václava Sládka a Karla Želenského (1896);

Dvanáct písní na slova Františka Serafínského Procházky (1902);

Ukolébavka pro zpěv a orchestr (1904);

Píseň o matičce.

 

Sbory

Vlast;

Srbské kolo.

 

Melodramy

Žebrák (1894), text Ivan Sergejevič Turgeněv;

Země (1894), text Jaroslav Vrchlický;

Balada o duši Jana Nerudy (1895), text Antonín Klášterský;

Česká píseň (1902), text Jaroslav Vrchlický;

Bratři (1903), scénický o dvou dějstvích, text Julius Zeyer;

Zvony (1903); text Edgar Allan Poe;

Tryzna našim padlým (1919), text Jaroslav Kvapil.

 

Duchovní tvorba

Pět duchovních písní (1916);

Te Deum (1916).

Literatura

I. Lexika

ČSHS.

MEČO.

Tomeš, Josef a kol.: Český biografický slovník XX. Století, 1. díl, A–J (Praha 1999).

Wikipedia.

 

II. Ostatní

Rektorys, Artuš: Dirigent Vinohradské opery (Dalibor 29, 1906–07, s. 238–239).

Čelanský, Ludvík Vítězslav: Opera městského divadla vinohradského (Hudební revue, 1, 1908, s. 30).

Česká hudba (16, 1909–10, s. 87).

Česká hudba (17, 1910–11, s. 38).

Branberger, Jan: Konservatoř hudby v Praze (Praha 1911).

Helfert, Vladimír: L. V. Čelanský a Česká filharmonie – dokument k hudebním poměrům 1818–19 (Praha 1919).

Balthasar, Vladimír: K padesátým narozeninám Ludvíka V. Čelanského 17. července 1920 (Praha 1920).

Dalibor (37, 1920, s. 22).

Orchestrální sdružení v Brně 1906–1926 (Brno 1926).

Česká hudba (34, 1930–31, s. 16).

Česká hudba (35, 1931, s. 65 a 133).

Index (3, 1931, 9, s. 98).

Listy Hudební matice (11, 1931, s. 96).

[-]: Památce Ludvíka Vítězslava Čelanského (Věstník československých hudebníků, 24, 1931, 15).

Divadelní list Brno (7, 1931–32, s. 104).

Hudba a škola (4, 1931–32, s. 48).

Věstník pěvecký a hudební (36, 1931–32, s. 40).

Tempo (11, 1932, s. 96).

Veselý, Richard: Dějiny České filharmonie (Praha 1935).

Hudební zpravodaj (9, 1940, 6–7, s. 19).

Teichman, Josef: Postavy českého divadla a hudby (Praha 1941).

Hudební rozhledy (9, 1956, s. 827).

Dějiny české hudební kultury 1890–1945, I, II (Praha 1972).

Šulc, Miroslav: Česká operetní kronika 1863–1948 (Praha 2002).

 

Klára Kolofíková

Text

Datum poslední změny: 21.1.2010