Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Helfert, VladimírTisk


Charakteristika: Muzikolog, pedagog, organizátor a dirigent

Datum narození/zahájení aktivity:24.3.1886
Datum úmrtí/ukončení aktivity:18.5.1945
Text
DíloLiteratura

Helfert, Vladimír, muzikolog, pedagog, organizátor, dirigent, narozen 24. 3. 1886, Plánice (Klatovy), zemřel 18. 5. 1945, Praha.

a) Rodové kořeny a rané, „pražské“ období.
b) Brněnské působení a stěžejní výkony.
c) Politické a ideové aspekty, perzekuce, poslední tvůrčí období, smrt.
d) Helfertův odkaz v brněnské a české muzikologii.

a) Rodové kořeny a rané, „pražské“ období.
Helfertovo zaměření k vědě bylo hluboko zakotveno. Rod Helfertů pocházel ze Saska, přešel však do jižních Čech a hrál od počátku 19. století nepřehlédnutelnou roli v duchovním životě českého království. Helfertův pradědeček Johann Josef Helfert (1791–1847), svobodný pán, kterého portrétoval Josef Mánes, byl právníkem a na pražské univerzitě (od 1820) profesorem církevního práva (věnoval se i systematice práva). Dědeček Josef Alexander Helfert (1820–1910), nejstarší syn J. J. Helferta, byl právníkem, politikem a historikem, jehož historiografickou činnost (především v oblasti památkové péče) pozitivně hodnotil Jaroslav Goll v nekrologu v Časopisu českého musea 1910. Byl konzervativního zaměření, 1848–64 působil v rakouském Ministerstvu kultu a vyučování, byl pasován na rytíře, povýšen do baronského stavu, jmenován členem Panské sněmovny. Od 1861 prezident Ústřední komise pro zachování uměleckých a historických památek, na vídeňské univerzitě založil Institut für österreichische Geschichtsforschung. Oženil se 1847 s Vilemínou Fügnerovou (zemřela 1849), sestrou spoluzakladatele Sokola Jindřicha Fügnera, což jej sblížilo s okruhem českých politiků, aniž by se stal českým radikálem; hlásil se ke svému pražanství a k zemskému patriotismu. Syn J. J. Helferta, svobodný pán baron Zdeněk Helfert (1849–91) byl již vychováván česky a měl českou manželku; působil jako ředitel velkostatku v Plánici (v podhůří Šumavy) a inspektor bechyňského panství. Do českého kulturního a vědeckého života zasáhly dvě děti z této rodiny: Vladimír a jeho starší bratr Jaroslav (1883–1972); ten studoval historiografii na Filozofické fakultě pražské i vídeňské univerzity (PhDr.), věnoval se dějinám umění, archivnictví a muzejnictví a stal se později na dlouhou dobu ředitelem Moravského zemského musea; umožnil vybudování hudebního archivu, jehož vedení se ujal Vladimír.

Vladimír Helfert prožil rané dětství v Bechyni, po otcově předčasné smrti se s matkou přestěhoval do Prahy (1896–97 studoval na gymnáziu v Táboře; k jižním Čechám choval trvale citový i intelektuální vztah). Ačkoli měl umělecké nadání i sklony, nezvolil (z matčina popudu) hudebnické studium na konzervatoři, ale studium akademické. Po absolvování gymnázia v Praze-Smíchově (maturita 1904) začal ihned studovat na české větvi Karlo-Ferdinandovy univerzity historiografii u Jaroslava Golla (též u Josefa Pekaře a Josefa Šusty; se Šustou později spolupracoval na jeho obsáhlých Dějinách lidstva) a estetiku (včetně teorie a dějin hudby) u Otakara Hostinského (Hostinský chápal estetiku především jako vědu o umění resp. jednotlivých uměleckých druzích). V okruhu Hostinského se Helfert seznámil a sblížil s mladými estetiky, muzikology, skladateli, publicisty, zejména s o něco starším Zdeňkem Nejedlým, Otakarem Zichem, Josefem Bartošem, kteří mu v první etapě vývoje tvořili inspirující a rezonující duchovní prostředí. Své pražské studium Helfert přerušil pobytem na univerzitě Friedricha Wilhelma v Berlíně (1906–07), kde poslouchal přednášky vynikajících učenců: u Johannese Wolfa z hudební notace (Helfert se k notační problematice obracel trvale, zejména však v době, kdy se připravoval k vydání Jistebnického kancionálu), u Hermanna Kretzschmara z hermeneuticky orientované hudební estetiky a z dějin a provozovací praxe starší hudby, u Carla Stumpfa z hudební psychologie a srovnávací hudební vědy (pozdější etnomuzikologie). To vše Helfertovi neobyčejně rozšířilo tematický obzor, uvedlo jej do kontextů evropského bádání, dalo předpoklady pro krystalizaci vlastní moderní metodologie. Již při uzavírání svého studia se zapojil do pražského hudebního dění, především však jako jeden z nejmladších posluchačů získal na základě disertační práce K dějinám melodramatu (Jiří Benda a Jean Jacques Rousseau) roku 1908 titul PhDr. (posuzovateli práce byli Hostinský a Goll). Své pokročilejší praktické hudební vzdělání získával Helfert zároveň se vzděláním akademickým: klavírní hru, ale též hudební teorii, hru a čtení partitur studoval u Bohumila Vendlera, který byl žákem Zdeňka Fibicha; veřejně Helfert jako klavírista nepůsobil, zato se později osvědčil jako orchestrální dirigent.

Svou pedagogickou kariéru započal Helfert 1909 jako středoškolský pedagog, profesor Českoslovanské obchodní akademie v Praze (s obory zeměpis a dějepis; státní zkoušku ze zeměpisu absolvoval 1914). Na této akademii byl jeho kolegou a vlivným generačním souputníkem mj. Otakar Ostrčil, vyučující češtinu a němčinu; i on studoval vedle svých jazykových oborů estetiku u Hostinského, přátelil se s Nejedlým a Zichem, patřil k obdivovatelům Smetanova díla, začínal se prosazovat jako skladatel a dirigent. Na rozdíl od umělecky ambiciózního Ostrčila se Helfert orientoval k hudební kritice (již jako student publikoval 1907 článek v časopisu Dalibor, v němž se zabýval berlínským hudebním životem. Zařadil se v tomto směru do okruhu vedeného Nejedlým, z jehož vlivu se později jen postupně a nesnadno, zato však zřetelně vymaňoval. V tomto okruhu se prosazovala myšlenka o nutnosti důsledněji navázat na odkaz Smetanův, který byl chápán jako důsledné sledování nekompromisních moderních uměleckých tendencí i přísných etických a národních ideálů, a stavěn do protikladu k odkazu světově úspěšnějšího, avšak údajně méně hlubokého, eklektického, neinvenčního (!) Dvořáka, do protikladu k „malým“ českým dobovým poměrům a k apotheose „českého muzikantství“. V tomto smyslu Helfert znovu uvažoval o významu díla Wagnerova (viz stať Smetanismus a Wagnerianismus, 1911), psal o Gustavu Mahlerovi, Richardu Straussovi, Arnoldu Schönbergovi a dalších, hlavně však studoval a prosazoval dílo Smetanovo a Nejedlým naskicovanou hlavní linii dalšího vývoje české hudby, reprezentovanou Fibichem, Ostrčilem, Otakarem Zichem, Josefem Bohuslavem Foerstrem, Otakarem Jeremiášem (později sám dospívá k podstatné revizi tohoto pohledu). V ostrých polemikách o orientaci české hudby a hudební kultury, označovaných jako „boj o Antonína Dvořáka“, jež planuly hlavně v letech 1911–14 a nadlouho poznamenaly český hudební život, představoval Helfert spolu s Otakarem Zichem velmi důsledného, tvrdého, odborně připraveného představitele nejedlovské názorové platformy, jak o tom svědčí celý seriál materiálů v časopise Smetana, hlavně však stať „Více Dvořáka!“ (Česká kultura 1912/13). Helfert ani v budoucnu neopustil své „prosmetanovské“ stanovisko, zato se však více či méně zřetelně distancoval od doktrinářského charakteru někdejší kampaně a pochopil složitější a bohatější vývoj novodobé české hudby.

Souběžně s touto hudebně kritickou činností rozvíjel Helfert svou práci badatelskou, nejprve výrazně orientovanou na osobnost a dílo Bedřicha Smetany; obíral se genezí symfonické básně Vyšehrad, publikoval časopisecky a pak vydal knižně Smetanovské kapitoly. Souběžně do hloubky pramenně studoval problematiku zpracovanou v knize Hudební barok na českých zámcích. Jaroměřice za hraběte Jana Adama z Questenberku (†1752) (1916), jejíž ústrojné pokračování Hudba na Jaroměřickém zámku. František Míča 1696 až 1745 (1924) se již dříve v rukopisné podobě stalo podkladem pro Helfertovo habilitační řízení na Masarykově univerzitě v Brně. Během první světové války Helfert spolupracoval s vlasteneckou organizací Maffia a zamýšlel se v brožuře Naše hudba a český stát (únor 1918) nad novou poválečnou organizací našeho hudebního života.

V té době měl již dobré a trvalé rodinné zázemí: 1910 se oženil s Blaženou Brichtovou (1884–1968) z kultivované a zámožné pražské rodiny (otec Arnošt Brichta byl ředitelem časopisu Politika, sestra Marie se vdala za Zdeňka Nejedlého; pozdější spolupráce i konflikty obou muzikologů měly i tento „rodinný“ rozměr); měli spolu tři děti (Blažena 1911–97, RNDr. Renata narozena 1913, JUDr. Igor 1915–85). V Praze žil Helfert v domě manželčiných rodičů na Královských Vinohradech, po přestěhování do Brna v ulici U dětské nemocnice č. 3 (1919–30), která byla 1946 přejmenována na Helfertovu ulici; od července 1930 žil v Brně-Královo pole, Na kopcích (dnes Mojžíšova ulice) 14; zde později často přijímal hosty i své žáky.

b) Brněnské působení a stěžejní výkony.
Vznik Československa, nové uspořádání politických a kulturních poměrů s vytvářením nových, dalších center, s tím související poválečné založení Masarykovy univerzity v Brně (1919), působení spřáteleného Otakara Zicha na tomto učilišti (profesor v oboru filozofie, přednášel však i o estetice; venium docendi získal na Univerzitě Karlově 1911, po brněnském působení 1919–24 se vrátil na Karlovu univerzitu jako profesor estetiky), rýsující se nové možnosti profesionálního uplatnění v novém prostředí daly popud k Helfertovu přechodu na Moravu (již 1913 proslovil v Brně přednášku O českém muzikantství). Byl jmenován (od 1. 9. 1919) profesorem gymnázia ve Vyškově, službu však vykonával na 1. reálce v Brně. Již v září 1920 si podal žádost o habilitační řízení v oboru hudební věda, které se na základě Zichova doporučení uskutečnilo 26. 2. 1921; stal se docentem v semináři hudební vědy, do svého jmenování mimořádným profesorem (29. 3. 1926; řádným profesorem byl jmenován 31. 3. 1931) nadále však působil i na reálce.

Přechod do Brna nebyl zcela jednoduchý a neproblematický a to ani z hlediska Helfertova, ani z hlediska brněnské kulturní a hudební veřejnosti; nato byl Helfert až příliš spjat s Prahou, s nejedlovským, Moravě, Brnu, Janáčkovi nepříliš nakloněným okruhem. Helfert se nicméně horlivě a záslužně zapojil do brněnského dění: stal se konzervátorem hudebních památek pro Moravu a Slezsko a vedoucím Hudebního archivu Moravského zemského muzea, zahájil záhy své univerzitní přednášky a semináře. Semináře (tzv. hudebně-vědecká cvičení) konal přímo v Hudebním archivu, od 1928 přenesl část základní výuky (otázky bibliografie, notace atp., ale i čtení připravovaných prací) do tzv. proseminárních, čtyřsemestrových cvičení, po nichž posluchači skládali zkoušku z dějin hudby. Od listopadu 1928 uskutečňoval Collegia musica a to ve spolupráci posluchačů a brněnských umělců. Akademické pěvecké sdružení řídil Helfertův žák Bohumír Štědroň, Orchestrální sdružení sám Helfert (též Štědroň), Orchestr Československého rozhlasu Břetislav Bakala. K tématům přednášek patřila monodie a počátky opery, estetika volných hudebních forem, hudební romantismus, metody hudební vědy, vývoj notového písma, česká hudební emigrace, národní obrození, Otakar Hostinský atp.; postupně se vějíř podrobněji probíraných témat rozšiřoval na prakticky všechny v té době pěstované disciplíny hudební vědy (s určitou výjimkou folkloristiky resp. etnomuzikologie).

Zmíněný Hudební archiv v Brně byl založen 17. 10. 1919 na schůzi konzervátorů hudebních památek pro Moravu, kteří vytvořili Radu hudebního archivu Zemského muzea moravského (Helfert tehdy stál i u počátku snah o obdobnou slovenskou organizaci). Roku 1921 podrobně rozpracoval a zveřejnil koncepci pracoviště, v němž pak postupně působili a jej vedli Helfertovi žáci Karel Vetterl, Jan Racek, dlouhodobě Theodora Straková a další. Archiv vynikal rozsáhlostí sbírek, moderní katalogizací, veřejným působením, spoluprací s univerzitou.

V Brně se Helfert musel vyrovnávat především s osobností a dílem Leoše Janáčka, který se od pražského a vídeňského uvedení opery Její pastorkyňa (1916, 1917) stal osobností nejenom brněnského, ale celonárodního a evropského významu a tvořil svá vrcholná díla. Přechod od nejedlovského skeptického postoje vůči Janáčkovi k respektu a pochopení proběhl u Helferta postupně a logicky a to jak vědeckými činy, tak počiny organizačně administrativními (v tomto ohledu se výrazně zasadil o udělení doktorátu honoris causa Masarykovou univerzitou Janáčkovi roku 1925, o Janáčkův odkaz Masarykově univerzitě atp.). Helfert napsal celou řadu drobnějších janáčkovských referátů a statí (např. Janáčkovy neznámé opery, Janáček – čtenář, Janáčkův tvůrčí typ, Janáček v Brně, Janáček a Praha, Něco o vzniku „Její pastorkyně“) a posléze přikročil k uskutečnění plánu napsat zásadní rozsáhlou janáčkovskou monografii; stačil z ní připravit a 1939 vydat jenom první svazek (Leoš Janáček: Obraz životního a uměleckého boje, I. V poutech tradice). Postupem doby získal Helfert vztah i k dalším brněnským hudebním tvůrcům, zejména skladatelům Václavu Kaprálovi, Osvaldu Chlubnovi, dirigentovi Břetislavu Bakalovi a jiným.

Nejpozitivněji a nejefektivněji se vyvinuly Helfertovy vztahy k další významné brněnské hudební osobnosti, hudebnímu historikovi, kritikovi a pedagogovi (na brněnské konzervatoři) Gracianu Černušákovi (1882–1961; i Černušák vyšel ze školy Gollovy a Hostinského). Helfert se s ním pracovně setkal již při založení Hudebního archivu a jen o něco později s ním vytvořil jádro lexikografického týmu, který natrvalo učinil z Brna hlavní centrum československé resp. české hudební lexikografie. Prvním plodem spolupráce byl věcný Pazdírkův slovník naučný I. Část věcná (1929), jehož oficiálním i výkonným redaktorem byl Černušák, přičemž Helfert pro slovník napsal řadu klíčově důležitých hesel (zejména hudebně estetických, metodologických apod.); slovník mohl vycházet díky vstřícnosti brněnského hudebního nakladatele Oldřicha Pazdírka, jehož jméno produkt přijal. Pokračováním spolupráce byl Pazdírkův hudební slovník naučný II. Část osobní (vycházel sešitově od 1933, celkem vyšlo 25 sešitů), v němž Helfert již po určitém váhání, motivovaném jinými pracovními povinnostmi a záměry, přijal úlohu spoluredaktora a autora četných hesel. Od 24. sešitu k redaktorům přistoupil Bohumír Štědroň, slovník však zůstal v důsledku politicko-administrativního vývoje torzem a byl nově zásadně přepracován a vydán ve dvou svazcích (Československý hudební slovník osob a institucí, 1963, 1965) v redakci Černušákově a Štědroňově (pro slovenská hesla k nim přistoupil Zdenko Nováček). Na toto dílo navázaly později další týmové brněnské lexikografické projekty v podobě Slovníku české hudební kultury (1997, redaktoři Jiří Fukač a Jiří Vysloužil) a rozpracovaný a takto zde elektronicky předkládaný Český hudební slovník osob a institucí, iniciovaný Fukačem. Vztahy Helferta a Černušáka byly pracovně konkrétní, produktivní, korektní, přátelské, nepřekročily však výrazněji tento rámec.

Významně vstoupil Helfert i na pole hudební osvěty a výchovy. Proslovil řadu přednášek pro veřejnost laickou i specializovanou (hlavně pro učitele), v nichž se zabýval zejména českou hudbou a některými fenomény z minulosti hudební výchovy, měl i pořady v tehdy novém médiu-rozhlase, vyzýval ke zkvalitnění hudební výchovy a zabýval se její organizací. V tomto smyslu psal již 1924 ve svých Hudebních rozhledech, podal Pamětní spis ministerstvu školství a národní osvěty (1929), řídil spolu s Václavem Vosykou kurz pro učitele zpěvu na středních školách (červenec 1934), aktivně se účastnil založení Společnosti pro hudební výchovu, atp. Stěžejní počin na tomto poli představovala knížka Základy hudební výchovy na nehudebních školách (1930), která se stala oporou pro další hudebně výchovné snahy u nás; v ní mimo jiné plédoval pro obohacení výuky o poslech hudby (používal pojmu receptivní hudební výchova), postuloval nové pojetí hudebnosti a v souvislosti s tím nutnost a možnost hudebně vychovávat celou populaci.

I v Brně se Helfert, ačkoli byl zaměstnán pedagogickým působením a činnosti uměleckými, publicistickými, organizačními a obíral se i jinou tematikou, věnoval pramennému hudebně historiografickému výzkumu, jehož výsledky zpracovával v řadě studií a zejména v podobě prvního dílu plánované vícesvazkové monografie Jiří Benda (1929), jež byla koncipována co by příspěvek k problému české hudební emigrace. Jako vědecký problém řešil otázku dějinného vývoje české hudby na zlomu 19. a 20. století a speciálně v první třetině 20. století v práci Česká moderní hudba (1936). Knihu uvedl zevrubným metodologickým úvodem (je důležitý i pro pochopení Helfertových názorů estetických), usiloval hodnotit na základě hudebně estetických (hodnotových) a nikoli přednostně ideologických kritérií a dospěl v ní (v zřetelné opozici k názorům Nejedlého) k pochopení úlohy takových uměleckých zjevů, jakými byli Leoš Janáček, Josef Suk, Vítězslav Novák a jejich školy. Kniha vzbudila živý zájem i odpor a rozpoutal se kolem ní názorový boj (polemicky proti Helfertovi vystupoval zejména František Pala), v němž jako by ožil někdejší Helfertův polemický zápal. K významným počinům v závěru Helfertova brněnského působení patřilo vydání prvního dílu janáčkovské monografie a vydání prvního čísla revue Musicologie s novátorskou studií o periodizaci dějin hudby.

V Brně dal Helfert průchod i svým uměleckým zájmům (sám psal přímo o své umělecké vášni a domníval se, že kdyby se byl v mládí věnoval dráze umělecké, dosáhl by vynikajících úspěchů), které naplňoval prostřednictvím amatérského brněnského tělesa Orchestrální sdružení, jež působilo od roku 1906. Helfert se jej ujal na podzimu 1920 a poprvé s ním jako dirigent vystoupil v divadelní budově Reduta 17. 1. 1921 (na programu byly skladby Bachovy, Beethovenovy, Mozartovy a Haydnovy). Repertoárově se Helfert zaměřil především k dílu Smetanovu a vůbec poprvé uvedl v Brně celý cyklus Má vlast (29. 1. 1923; řízení následujících pražských koncertů tělesa přenechal L. V. Čelanskému, o němž nadšeně psal ve svém mládí a i později si ho stále vážil); ve výročním smetanovském roce 1924 těleso uskutečnilo dvacet sedm koncertů. V nácviku skladeb uplatňoval Helfert svou vědeckou erudici i pedagogickou invenci; v projevu patřil k typu výrazových, strhujících dirigentů s menší technikou, což vyplývalo z nedostatku profesionálního školení; umělecká stránka Helfertovy osobnosti však byla průkazná a někteří (např. Robert Smetana) se domnívali, že pronikala i do jeho vědecké činnosti. Těleso po Helfertově smrti přijalo jméno Helfertovo orchestrální sdružení a působí dodnes.

c) Politické a ideové aspekty činnosti, perzekuce, poslední tvůrčí období, smrt.
Ačkoli Helfert vyšel z prostředí aristokratického a vysoce kultivovaného, projevoval vždy sociální cítění a spolu s většinou intelektuálů meziválečného období se pohyboval spíše v levicové části politického spektra (to bylo mimo jiné patrné z jeho spolupráce se Společností pro kulturní a hospodářské sblížení s novým Ruskem, s olomouckým časopisem Index, s Levou frontou, s osobnostmi jakými byli Bedřich Václavek, J. L. Fischer a další). Výrazně se vyslovoval pro demokracii, oponoval stupňujícím se fašistickým tlakům (angažoval se v boji o demokratické Španělsko, odsuzoval hitlerovský nacismus), s nadějemi, ač kriticky a jako nekomunista hleděl na možnost budovat socialistickou společnost v tehdejším SSSR. Zdůrazňoval sociální a politický dosah umění a tedy i hudby, zásadně se však postavil proti reglementování umění v obou zmíněných režimech (kritiku „moderního“ umění a vnucování tzv. socialistického realismu v SSSR pokládal za tragický omyl; právě tak bojoval proti zjednodušenému chápání tzv. ideovosti v hudbě). Helfert též vstoupil do zápasů o udržení Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, jejímž děkanem byl 1935/36, a vzepřel se zde zvenčí vnucovaným cenzurním zásahům. Politicko-ideologické postoje mu způsobily problémy v době nacistické okupace a přispěly pak k tomu, že v době po roce 1948 byl kritizován a jeho osobnost i dílo se ocitly ve stínu oficiální pozornosti.

Hned na počátku nacistické okupace začal být Helfert persekvován. Na zákrok gestapa byl na jaře 1939 spolu s několika dalšími pedagogy filozofické fakulty poslán na nucenou dovolenou, a i když se zdržoval mimo Brno, byl 14. 11. 1939 předvolán k výslechu, zatčen a vězněn (na Špilberku, v Kounicových kolejích, v Breslau-dnes Wroclawi, v koncentračním táboře ve Wohlau). Ve Wohlau vedl Helfert tajnou motákovou korespondenci se spoluvězněm, dělníkem Jurou Sosnarem, kterou Sosnar po válce vydal pod názvem Hovory tužkou; Helfert v ní povzbuzoval své spoluvězně, vyznával se ze své lásky k umění a zvláště k hudbě a z respektu k etickým zásadám; působil zde jako katalyzátor pozitivního myšlení. Z tábora byl pro kritický zdravotní stav (žaludeční vředy, srdeční komplikace) propuštěn do nemocničního ošetřování a odtud dokonce do domácí péče; z iniciativy manželky se dostal do nemocnice v Praze-Vinohradech, kde byl operován a kde se jeho zdravotní stav celkově zlepšil. Poté se zdržoval na českém venkově (střídavě ve Stupčicích u Tábora a v Miřeticích u Vlašimi). V době, kdy alespoň částečně mohl pracovat, se věnoval přípravě edice Jistebnického kancionálu a Thesauru české duchovní písně (ve spolupráci s hymnologem Antonínem Škarkou). Dne 23. 6. 1944 při pobytu v Praze byl však znovu zatčen a vězněn v pankrácké věznici a od 24. 4. 1945 v Terezíně, kde se dožil osvobození. Záhy (14. 5.) však bylo zjištěno onemocnění skvrnitým tyfem, jemuž po převozu do Prahy v nemocnici Na Bulovce podlehl. Urna s jeho popelem byla a je uložena v místě jeho posledního brněnského bydliště.

d) Helfertovy tvůrčí plány, Helfertova muzikologická škola, odkaz v brněnské a české muzikologii.
V nemocnici ve Wohlau sepsal Helfert pozoruhodný, poměrně podrobný dokument Moje literární plány (otištěn mimo jiné v Pečmanově helfertovské monografii); rozsah i dosah tvůrčích, badatelských záměrů je impozantní a v mnohém byl pro Helfertovy pokračovatele inspirativní; zároveň dodnes připomíná určité dluhy české muzikologie. Ve zkratce: V oblasti historické uvádí dokončení janáčkovské monografie (díly II-IV a syntetický a systematický díl V), práce o Smetanovi (zejména soustavný a syntetický spis), nově koncipovanou ucelenou monografii o Jiřím Bendovi, vydání kancionálu Komenského, soubornou edici české duchovní písně po Komenském, souborný tematický katalog české hudební emigrace, filozofii a sociologii české hudební tvořivosti v podobě Geographia musicalis, nové doplněné vydání České moderní hudby, soustavné dějiny české hudby; z menších projektů Hudba za kardinála Schrattenbacha v Kroměříži, Česká sinfonie předklasická, Českobudějovická tabulatura, Jaroměřice v historii hudby; dále náměty pro pramenné výzkumy, edice apod. Zamýšlené práce teoretické: Hudební estetika, Filosofie hudby, studijní příručka Hudební věda. Záměry žurnalistické a kritické: vlastní hudební a kulturní časopis, případně vydávání vlastních Hudebních epištol podle vzoru Šaldova Zápisníku, pokračování odborné revue Musikologie. Organizační práce: vedení Musikologie, vedení Hudebně historického ústavu, vytvoření Slovanské společnosti hudebně vědecké (o ni se pokusil již 1927), založení České hudebně vědecké společnosti, v menším rozsahu práce v Janáčkově společnosti a Smetanově společnosti. Pedagogická činnost: Helfert uvažoval o přenesení svých aktivit do Prahy, o nové koncepci a organizaci práce v semináři (resp. v proponovaném „suprasemináři“), o možné spolupráci s docenty Josefem Huttrem a Janem Rackem, o omezení své veřejné přednáškové (ale i dirigentské) apod. činnosti. Závěr materiálu tvoří výklad vlastních tvůrčích přístupů, vyznání lásky k vědě, umění, hudbě.

Za trvalý vklad Helfertův do české (nikoli jen brněnské) muzikologie lze pokládat zejména tyto momenty: vytvoření nové, stále zřetelněji se osobitě profilující a vůči pražské muzikologii zdravě konkurenční školy (tj. oslabení pragocentrismu, zřetel k regionální problematice); prodloužení pozitivních tradic výrazného pozitivního vztahu učitele a jeho školy (v minulosti Hostinský, ale i Nejedlý, Zich); posílení tendence rozvíjet vedle tradiční hudební historiografie i discipliny systematické hudební vědy (tj. bádání estetického, psychologického, sociologického, pedagogického); zření ke skutečnosti, že studium hudební vědy nepřipravuje jen příští badatele, ale též pedagogy, odborníky pro osvětu a pro koncipování a organizování kulturního/hudebního života apod. (v této souvislosti lze uvést i Helfertův pokus o vydávání vlastního hudebního časopisu, Hudební rozhledy, v letech 1924–28); úsilí výrazněji zapojit českou muzikologii do celoevropského badatelského i organizačního kontextu (sám publikoval v reprezentativních zahraničních časopisech, podnikal studijní a badatelské cesty – např. do Itálie 1935, podněcoval k nim své žáky apod.); prosazování aktuálních metodologických přístupů.

Helfertova muzikologická metodologie byla formována jeho učiteli, tj. především Hostinským a Gollem, tj. pozitivismem resp. jeho modifikacemi. Striktně vědecké přístupy (v některých svých dílech přivedl naši muzikologickou heuristiku na nebývalou úroveň, byť mnohé jeho poznatky byly později překonávány, zejména při studiu českého baroka a klasicismu) byly však, zejména pokud jde o aktuální hudbu a její pochopení, kombinovány s nejedlovskou a šaldovskou zaujatostí pro rozpoznané hodnoty či nehodnoty a s přenášením etických kritérií do estetických hodnocení, což se projevilo zejména v ranějších pracích smetanovských a později, byť v menší míře, v analýzách vývoje české moderní hudby či v přínosu české hudební kultury evropskému dění vůbec. Modifikace pozitivismu u Helferta spočívala v tom, že se dopracovával nového pojetí fakt: deskripce se u něj měnila v moment teoretického poznání a byla součástí báze teoretického vysvětlení; Helfert uměl optimalizovat informaci, což mu vytvářelo předpoklad pro uspořádání fakt a jejich generalizaci, v čemž se uskutečňovala kvalitativní přeměna poznání empirického v teoretické; to bylo uskutečňováno i tvorbou nových pojmů a hypotéz (viz jeho hypotézy o periodizaci dějin hudby, o podstatě české hudebnosti, o logice českého hudebního vývoje atp.). V přístupech k hudbě a jejím analýzám byl blízký k „aplikované“, tj. „mersmannovsky“ pojaté fenomenologii a hlavně k nastupujícímu strukturalismu (projevovalo se zde souznění s koncepcemi Otakara Zicha a pražského lingvistického kroužku, konkrétně úsilí o poznání morfologie hudebního jazyka a logiky hudebního strukturování). Významným metodologickým počinem Helfertovým byl pokus (i mezinárodně průkopnický) o periodizaci dějin hudby, jež byla osnována na základě imanentního vývoje hudebního strukturování.

Přímými dědici Helfertova odkazu byli samozřejmě jeho žáci, zejména ti dva, kteří dříve nebo později zakotvili na jím založeném univerzitním pracovišti a formovali jeho profil, tj. Jan Racek a Bohumír Štědroň (oba narozeni roku 1905). Racek, disponovaný více „akademicky“, diplomaticky, „světově“, mířící k syntézám, nastoupil po Helfertově předčasném odchodu na učitelovy prestižní posty v muzejním pracovišti a na filozofické fakultě, Štědroň, více obdařený jako hudebník, odborně orientovaný na hudební pedagogiku, sledování hudební praxe, drobnou badatelskou práci, se prosazoval nesnadněji a pomaleji. I když se oba k Helfertovi hlásili nejenom formálně, ale i mnohými pracovními rysy, Štědroň to záhy učinil též statečným gestem, když již v době nacistické okupace a Helfertovy perzekuce publikoval veřejné ocenění „práce českého učence“, a když pak přes četné překážky pokračoval (spolu s Černušákem) v Helfertově díle hudebně lexikografickém, vydával nově jeho spisy atd.

Z další generace „nepřímých žáků“ Helfertovi věnovali a věnují přímou pozornost především Rudolf Pečman a Ivan Poledňák, kteří připravili slovníková hesla, bibliografické soupisy, nové edice prací, pojednání o Helfertových pracích a názorech atp. Poledňák se věnoval monograficky Helfertově hudební estetice a připravil relativně úplný soupis Helfertova díla, Pečman vydal rozsáhlou, reprezentativně pojatou publikaci Vladimír Helfert. Ta sestává ze tří hlavních částí, z nichž první představuje vlastní Pečmanův text (s oddíly Život plný bojů, Tvůrčí odkaz), druhá přináší výňatky z vybraných textů pod názvem Z Helfertova muzikologického díla (zde mimo jiné o periodizaci dějin hudby, o Smetanovi, o Janáčkovi, o moderní hudbě), třetí ukazuje Helferta V pohledu přátel, žáků i soudobé kritiky (Miloslav Blahynka, Gracian Černušák, Roman Dykast, Ivan Poledňák, Jan Racek, Jiří Sehnal, Robert Smetana, Jaroslav Smolka, Theodora Straková, Bohumír Štědroň, Miloš Štědroň, Jan Trojan, Jiří Vysloužil). Pečmanova publikace, o níž se zčásti opírá i toto heslo, obsahuje dále oddíly Hrst Helfertovy korespondence, Helfertovy pracovní plány, Zpráva komise pro habilitaci, Přednášky Vladimíra Helferta na Masarykově univerzitě, Roky Helfertova života, Literatura, Výkladové rejstříky; obsahuje též četné ilustrace. – Helfertovi byly věnovány muzikologické konference (referáty z nich jsou uvedeny v soupisu Literatura), výstavy v Potštejně 1946 a v Moravském museu v Brně 1956. Pražská muzikologická škola předokupační i poválečná se k Helfertovu odkazu chovala z různých důvodů (badatelův přechod do Brna, tamní úsilí o vytvoření osobité školy, odklon od Nejedlého názorů atp.; v době vládnoucích marxistických přístupů byl tam Helfertův odkaz kritizován pro blízkost ke strukturalismu, fenomenologii apod.) spíše vlažně, výraznější ohlas našel Helfert v muzikologii olomoucké, což bylo dáno i osobností zakladatele tamního univerzitního pracoviště, Helfertova žáka Roberta Smetany. K okruhu přímých žáků Helfertových patřili vedle Racka a Štědroně především Zdeněk Blažek, Josef Burjanek, Ludvík Kundera, Vincenc Straka, Theodora Straková, Karel Vetterl, z dalších generací se k Helfertovu dědictví hlásili či hlásí vedle již jmenovaných Josef Bek, Mikuláš Bek, Milena Černohorská, Jiří Fukač, František Hrabal, Petr Macek, Iša Popelka, Jiří Sehnal, Karel Steinmetz, Miloš Štědroň, Stanislav Tesař, Jan Trojan, Ivan Vojtěch, Jiří Vysloužil a další.


Dílo

Dílo:
Detailnější soupisy Helfertových prací přinesl Bohumír Štědroň v publikaci Dr. Vladimír Helfert. Přehled práce českého učence, Praha 1940, a v hesle v ČSHS. Dosud nejúplnější výčet (zaznamenáno je 829 položek) podal Ivan Poledňák v Soupisu prací Vladimíra Helferta (Musikologie 5, 1958, s. 253–313; zde i přehled literatury o Helfertovi, anotace, komentáře, křížové odkazy, věcný rejstřík). Výběrový soupis podal Rudolf Pečman v knize Vladimír Helfert (Brno, 2003; přehled prací řazený po letech je na s. 199–202). Předkládaný soupis zachycuje a) knihy (samostatně vydané publikace), b) studie, stati, c) články, různé (výběr),
d) hesla ve slovnících, e) redakce památníků, sborníků, edicí, f) revize, redakce, úvody k hudebním edicím, g) posthumní edice Helfertových děl, reedice.

Knihy (samostatně vydané publikace)
K dějinám melodramatu (Jiří Benda a Jean Jacques Rousseau (rkp. disertační práce, zachováno v Helfertově pozůstalosti v Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea v Brně, signatura S 77);
Smetanismus a Wagnerianismus (Praha, Knihovna časopisu Smetana, sv. 3, 1911, 50 s.);
Hudební barok na českých zámcích. Jaroměřice za hraběte Jana Adama z Questenberku († 1752) (Praha, Rozpravy České akademie pro vědy, slovesnost a umění, třída I, č. 55, 24+387 s., 11 vyobrazení);
Motiv Smetanova „Vyšehradu“ (Studie o jeho genesi) (Praha, Knihovna časopisu Smetana, sv. 27, 1917, 34 s.);
Smetanovské kapitoly (Praha, nákladem vlastním 1917, 98 s.);
Naše hudba a český stát (Praha, B. Kočí 1918, Hudební epištoly č. 1, vydáno 24. února 1918, 34 s.);
L. V. Čelanský a Česká filharmonie (Dokument k hudebním poměrům 1918–19) (Praha, nákladem vlastním 1919, 31 s.);
Hudba na Jaroměřickém zámku. František Míča 1696 až 1745 (Praha, Rozpravy České akademie věd a umění, třída I, č. 69, 379 s., textové a notové přílohy; Rudolf Pečman ve své bibliografii opravuje letopočet u Míči na 1694–1744);
Tvůrčí rozvoj Bedřicha Smetany I. Preludium k životnímu dílu (Praha, Jos. R. Vilímek 1924, Edice Za vzděláním, svazek 132, 182 s.);
Bedřich Smetana (Brno, Hudební Budeč brněnské Filharmonické besedy, vydal Nový lid 1924, 64 s.);
Jiří Benda. Příspěvek k problému české hudební emigrace, I. část (Základy) (Brno 1929, v komisi knihkupectví A. Píša, Spisy Filosofické fakulty Masarykovy university v Brně, č. 28, 241 s. a jedna mapa);
Základy hudební výchovy na nehudebních školách (Otázka hudebnosti – Nutnost školské hudební výchovy) (Praha, Státní nakladatelství 1930, Hudební knihovna sv. 2, 78 s.);
Pohled na Bedřicha Smetanu (Brno, Index 1934, 32 s.);
Jiří Benda. Příspěvek k problému české hudební emigrace, II. části 1. díl (Gota 1750–1774) (Brno 1934, v komisi knihkupectví A. Píša, Spisy Filosofické fakulty Masarykovy university v Brně, č. 39, 268 s.);
Prof. Frant. Waic (Olomouc, Svaz národního osvobození, jednota Olomouc 1935, Letáková knižnice Cíl, sv. 7, 14 s.);
Česká hudební tvořivost před Smetanou (Praha, Klub nakladatelů Kmen 1935, 23 s.);
František Neumann (Prostějov 1936, neprodejný soukromý tisk k VIII. Sjezdu moravských knihovníků, bibliofilský tisk v úpravě Eduarda Miléna, 29 s.);
Histoire de la musique dans la république Tchéchoslovaque (spolu s Erichem Steinhardem, Praha, Orbis 1936, 302 s.);
Česká moderní hudba. Studie o české hudební tvořivosti (Olomouc, nakladatelství Index 1936, Serie Proudy a směry, XX a 176 s.; časopisecky v přílohách in: Tempo 15, 1935/36, 1936/37);
Útok na Českou moderní hudbu (Olomouc, nakladatelství Index 1937, 50 s.);
Leoš Janáček: Obraz životního a uměleckého boje. I. V poutech tradice (Brno, Oldřich Pazdírek 1939, 403 s. a 24 s. notových příkladů; původně kniha vyšla v 5 sešitech od 22. 12. 1938 do 30. 7. 1939).

Studie a stati (výběr)
Skladby Otakara Hostinského (Hudební sborník 1, 1913, sešit 2, s. 102-120 a sešit 4, s. 201–215);

Opera o Donu Juanu v Brně r. 1734 (in: Časopis matice moravské 41    
Dirigentův profil (sborník K padesátým narozeninám Ludvíka V. Čelanského, Praha, Presto 1920, s. 13–20);
Contributio alla storia della „Marseillaise“ (Rivista musicale italiana 29, 1922, s. 622–638);
Zur Geschichte des Wiener Singspiels (Zeitschrift für Musikwissenschaft 5, 1922/23, č. 4/5, s. 194–209);
Muzika Blahoslavova a Philomatova (in: Sborník Blahoslavův /1523–1923/. K čtyřstému výročí jeho narozenin, Přerov 1923, s. 121–151);
„Boží bojovníci“ v české hudbě 19. století (K dvojímu letošnímu jubileu) (in: Žižkův sborník 1424–1924, Praha, Vědecký ústav vojenský 1924, s. 275–289);
Zur Entwickelungsgeschichte der Sonatenform (Archiv für Musikwissenschaft 7, 1925, č. 1, s. 117–146);
Osud a ideál (Slovenské pohĺady 44, 1928, č. 11, s. 719–736; též in: Ján Levoslav Bella. Sborník prác o jeho živote a diele, Turčiansky Sv. Martin, Matice slovenská 1928, s. 23–40);
Die Jesuiten-Kollegien der böhmischen Provinz zur Zeit des jungen Gluck (Festschrift für Johannes Wolf, Berlin, M. Breslauer 1929, s. 57–64);
Zwei Beiträge zur Geschichte der Hernnhuter-Gemeinde in Neudientendorf. 1. Der Pietismus und die Anfänge der Herrnhuter-Diaspora in Gotha (Mitteilungen des Vereines für Gothaische Geschichte und Altertumsforschung, Gotha 1930–31, s. 66–76);
Barokní zpracování pověsti o Libuši a Přemyslovi (sborník Mélanges P. M. Haškovec, Brno, Globus 1936, s. 155–180);
Poznámky k otázce hudebnosti řeči (Několik námětů k diskusi) (Slovo a slovesnost 3, 1937, s. 99–105);
Periodisace dějin hudby (Příspěvek k otázce logiky hudebního vývoje) (Musikologie I, 1938, s. 7–26);
Dosud neznámý dopis Ran. Calsabigiho z r. 1767 (Musikologie I, 1938, s. 114–122).

Články, různé (výběr)
Z hudebního ruchu v Berlíně (Dalibor 29, 1907, č. 22, s. 174–175);
K dějinám singspielu (Dalibor 31, 1909, č. 11/12, s. 86–87);
Příspěvky k dějinám scénické výpravy Smetanových oper (Dalibor 31, 1909, č. 29/30, s. 264–267);
Hudební věda a naše hudební poměry (Smetana 1, 1910/11, č. 1, s. 4–5);
Hudební věda na naší universitě (Smetana 1, 1910/11, č. 4/5, s. 71–74);
Z Berlínské divadelní výstavy (Smetana 1, 1910/11, č. 7, s. 110–111);
Koncert mladé Vídně (Smetana 1, 1910/11, č. 9, s. 144–145);
Smetanismus a Wagnerianismus (Smetana 1, 1910/11, č. 11, s. 167–173);
Předehra k Libuši a Smetanův Blaník (Smetana 2, 1911/12, č. 21, s. 306–307);
Smetanův Vyšehrad (Smetana 3, 1912/13, č. 1, s. 9–10);
„Více Dvořáka!“ (Česká kultura 1, 1912/13, s. 114–118);
Dirigent a sbor (in: Památník Pěveckého sdružení moravských učitelů, Vladimír Helfert-ed., Brno 1923);
Bedřich Smetana (in: Mezinárodní hudební festival. Sborník statí a poznámek, Praha, Čs. sekce Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu v Praze, s. 15–19);
Bedřich Smetana (The Slavonic Review /London/ 3, 1924, č. 8, s. 141–155);
Evidence hudebních památek (Věstník moravského musea zemského v Brně 3, 1924, s. 30–34);
Čeho je potřeba (Hudební rozhledy 1, 1924/25, č. 1/2 s. 1–4);
Janáčkovy neznámé opery (Hudební rozhledy 1, 1924/25, č. 3/4, s. 1–4);
Hudba na středních školách (Hudební rozhledy 1, 1924/25, č. 9, s. 147–150);
Bedřich Smetana: Pražský karneval (Hudební rozhledy 1, 1924/25, č. 9, s. 154–155);
Hudební věda a moderní hudba (Hudební rozhledy 1, 1924/25, č. 9, s. 160);
Janáčkovy neznámé opery. Počátek románu – Osud (Hudební rozhledy 1, 1924/25, č. 10, s. 164–167);
O Zdenka Fibicha (Hudební rozhledy 2, 1925/26, č. 3/4, s. 37–40);
Krise moderní hudby či obecenstva? (Hudební rozhledy 2, 1925/26, č. 5, s. 74–79);
Mezinárodní organisace hudebně-vědecké práce (Hudební rozhledy 2, 1925/26, č. 6, s. 101);
Smetanova jubilejní nadace (Hudební rozhledy 3, 1926/27, č. 4/5, s. 55–56);
Beethovenovo Finale (Hudební rozhledy 3, 1926/27, č. 7, s. 94–95);
Janáčkovy nové skladby II. Symfonietta (Hudební rozhledy 3, 1926/27, č. 7, s. 110–112);
Beethovenovy oslavy vídeňské (Hudební rozhledy 3, 1926/27, č. 7, s. 119–120);
Hudebně-historický kongres ve Vídni (Hudební rozhledy 3, 1926/27, č. 7, s. 123);
Hudební archiv zemského musea v Brně (Časopis moravského musea 51, 1927, s. 369);
Hudba na nehudebních školách (Hudební rozhledy 4, 1928, leták č. 1, nestránkováno);
Janáček – čtenář (Hudební rozhledy 4, 1928, leták č. 4/8, nestránkováno);
Deset let hudby v Brně (in: Zemské hlavní město Brno, Praha-Karlín: E. Šolc, edice Naše města, s. 59–63; německy in: Die Landeshauptstadt Brünn, Prag-Karlín: E. Šolc 1928, s. 67–72);
Potřeby a bolesti brněnského hudebního života (Index 1, 1929, č. 6, s. 1–2, č. 7, s. 2–3);
Smetanova nadace (Index 3, 1931, č. 2, s. 16);
Nemusická generace? (Index 3, 1931, č. 5, s. 51–52);
Antonín Dvořák (in: Čítanka pro třetí třídu středních škol dívčích, sestavil František Pulec, Praha 1931, s. 106–108);
L. V. Čelanský (nekrolog; Divadelní list 7, 1931/32, s. 6, s. 104–106);
Janáčkův tvůrčí typ (Klíč 3, 1932/33, č. 17/18, s. 244–244–249);
Janáček v Brně (Klíč 3, 1932/33, č. 17/18, s. 261–262);
Janáček a Praha (Klíč 3, č. 17/18, s. 262);
Slovanská katharse (Divadelní list 1932/33, č. 9, s. 231–232);
Kultura, inteligence a dělnictvo (Index 5, 1933, č. 5, s. 49–50);
Richard Wagner und die tschechische Musik (Prager Rundschau 3, 1933, s. 161–181);
Něco o vzniku „Její pastorkyně“ (Divadelní list 9, 1933/34, s. 65–72);
Vědecký odkaz Otakara Zicha (Index 6, 1934, č. 9, s. 97–101);
O t. zv. ideovosti v hudbě (Tempo 14, 1934/35, č. 9/10, s. 299–301);
K pětasedmdesátinám Dr. J. B. Foerstra (Pazdírkův hudební rádce, únor 1935, č. 1);
K 75. narozeninám mistra Ferdinanda Vacha (Věstník pěvecký a hudební 39, 1935, č. 3, s. 43–45);
Seznam zpěváků (in: Leoš Janáček, Pavel Váša: Moravské písně milostné I, Praha, Orbis 1936, vydává Státní ústav pro lidovou píseň v ČSR, sešit 6, s. 474–478);
Rejstřík nápěvů (in: Leoš Janáček, Pavel Váša: Moravské písně milostné I, Praha, Orbis 1936, vydává Státní ústav pro lidovou píseň v ČSR, sešit 6, s. 491–523);
Two Losses to Czech Music (The Slavonic and European Review /London/ 14, 1936, s. 639–646);
Demokratická víra a Španělsko (Index 9, 1937, č. 3, s. 26–28);
Masarykův vzor (Index 9, 1937, č. 8, s. 87–88);
Hudební renesance (in: Dějiny lidstva od pravěku k dnešku V. V branách nového věku 1450–1650, Praha, Melantrich 1938, s. 697–710);
Kořeny Janáčkova kritického stylu (in: Janáčkovy feuilletony z Lidových novin, Brno 1938,
„Chudým dětem“, svazek 50);
Dvůr Rudolfův: Dvorská kapela (in: Co daly naše země Evropě a lidstvu, Praha, Evropský literární klub 1939, s. 146);
Průkopnický význam české hudby v 18. století (in: Co daly naše země Evropě a lidstvu, Praha, Evropský literární klub, s. 216–221);
Hudba barokní (in: Dějiny lidstva od pravěku k dnešku VI, Praha, Melantrich 1939, s. 599–616).

Hesla ve slovnících
Pazdírkův hudební slovník naučný I. Část věcná (Brno, Oldřich Pazdírek 1929; výběr z Helfertových hesel: absolutní hudba; barok; bibliografie; Camerata; Československo; dirigování; expresionismus; fenomenologie; filosofie hudby; fysiologie hudby; hermeneutika; hudební archiv; hudební věda; impresionismus, katalog; klasicismus; komorní hudba; Mannheimská škola; melodram; moderna; opera; oratorium; pašije; programní hudba; psychologie hudby; realismus; romantismus; sloh);
Pazdírkův hudební slovník naučný II. Část osobní (Brno, Oldřich Pazdírek, sešitově; zde velké množství hesel);
Pedagogická encyklopedie I–II–III (Brno, Novina 1938; hesla Battke Max, Cmíral Adolf, Hromádka Antonín, hudebnost, Jiránek Stanislav, koncert, Křička Jaroslav, Křička Josef). 

Redakce památníků, sborníků, edicí
Vzpomínky na B. Smetanu. Napsali jeho pamětníci (Praha 1917);
Hudební epištoly (Praha 1918–1919, redakce 7 čísel v souborné edici Umělecké snahy);
Památník Pěveckého sdružení moravských učitelů vydaný k jubileu jeho dvacetileté činnosti r. 1923 (Brno 1923);
Orchestrální sdružení v Brně 1906–1926 (Brno 1926);
Richard Veselý: Dějiny české filharmonie v letech 1901–1924 (doslov a revize knihy; Praha 1935);
Janáčkův archiv. Dokumenty a studie o životě a díle Leoše Janáčka (Praha 1934, svazek 1 Dopisy Leoše Janáčka Artuši Rektorysovi);
Musikologie (ročník 1, Praha – Brno, Melantrich – Pazdírek 1938);
Musikologická knihovna (Praha-Brno, Melantrich-Pazdírek 1938, svazek 1 Jan Racek: Slohové problémy italské monodie).

Revize, redakce, úvody k hudebním edicím
Jan Hugo Voříšek: Rondo pro housle a klavír (Úvod; Praha, HMUB 1933);
Leoš Janáček: Její pastorkyňa (revize klavírního výtahu se zpěvy, Praha, HMUB 1934);
Jan Hugo Voříšek: Impromptus op. 7 (redakce; edice Musica Antiqua Bohemica, svazek 1,
Brno, Pazdírek 1934);
Jiří Benda: Triová sonáta pro dvoje housle a klavír (edice Musica Antiqua Bohemica, svazek 2, Brno, Pazdírek 1934);
Leoš Janáček a Pavel Váša: Moravské písně milostné (I, sešit 1–6, Praha, Orbis 1936);
Bohuslav Černohorský: Varhanní skladby (edice Musica Antiqua Bohemica, svazek 3, Brno, Pazdírek 1937, 2. vydání Praha, Orbis 1949);
Leoš Janáček: Amarus (Praha, HMUB 1938).

Posthumní edice Helfertových děl, reedice
Vladimír Helfert, Státní hudebně-historický ústav (Úvod a revize Gracian Černušák; Praha, Hudební matice Umělecké besedy, 1945, 45 s.);
Polstoletija češskoj muziki v jevropejskoj perpektive (ruský překlad studie Půstoletí české hudby před válkou a v evropské perspektivě, původně v publikaci Co daly naše země Evropě a lidstvu; Praha, Orbis 1946);
O Janáčkovi (Soubor statí a článků, Bohumír Štědroň-ed., Praha, Hudební matice Umělecké besedy 1949, 97 s.);
O Smetanovi (Soubor statí a článků, Bohumír Štědroň-ed., Praha, Hudební matice Umělecké besedy 1950, 158 s.);
Tvůrčí rozvoj Bedřicha Smetany. Preludium k životnímu dílu (Bohumír Štědroň-ed., Praha, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění 1953, 150 s.);
Smetanovské kapitoly (Bohumír Štědroň-ed., Praha, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění 1954, 98 s.);
Základy hudební výchovy na hudebních školách (Bohumír Štědroň-ed., Praha, Státní pedagogické nakladatelství 1956, 73 s.; s bibliografií hudební výchovy);
O české hudbě (Bohumír Štědroň a Ivan Poledňák-eds., Praha, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění 1957, 204 s.);
Die schöpferische Entwicklung Friedrich Smetanas (překlad Bruno Liehm, Leipzig, Breitkopf & Härtel 1957, 184 s.);
Vladimír Helfert: Vybrané studie I. O hudební tvořivosti (výběr sestavil, předmluvu a poznámky napsal František Hrabal, Praha, Editio Supraphon 1970, 438 s.).

Literatura

I. Lexika
Ottův slovník naučný nové doby, Dodatky, Dílu druhého svazek druhý, s. 1069–1070 (autor hesla Gracian Černušák).
Pazdírkův hudební slovník naučný II, část 1, s. 379–381 (autor hesla Gracian Černušák).
ČSHS (autor hesla Bohumír Štědroň) .
Pedagogická encyklopedie I, s. 461 (autor hesla Josef Uher).
Horst Seeger: Musiklexikon in zwei Bänden, I (Leipzig, Deutscher Verlag für Musik 1966).
MEH.
Malá československá encyklopedie (Praha, Academia 1985).
Grove’s Dictionary of Music and Musicians, díl 4, London 1954, s. 225 (autor hesla Gracian Černušák).
NewGrove1.
NewGrove2.
MGG1.
MGG2.

II. Ostatní
Knihy
Štědroň, Bohumír: Dr. Vladimír Helfert (Přehled práce českého učence) (Praha, Knihovna Unie českých hudebníků z povolání, č. 30, 1940, 26 s.).
Sosnar, Jura: Vladimír Helfert – Jura Sosnar, Hovory tužkou. Dokumenty z let 1941–1942. Listy spoluvězněnému příteli. Moje literární plány (Praha, Knižnice Hudebních rozhledů, ročník 2, svazek 4, 1956).
Straková, Theodora: Vladimír Helfert a jeho tvůrčí odkaz (brožura k výstavě, Brno, Hudebně historické oddělení Moravského musea 1956).
Poledňák, Ivan: K estetickým názorům Vladimíra Helferta (diplomová práce na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, Brno 1956, strojopis, 120 s.).
Pečman: Rudolf: Vladimír Helfert (Brno, Nadace Universitas Masarykiana etc. 2003, 232 s.).

Sborníky, speciální čísla časopisů
Index 8, 1936, č. 3 (zde: Racek, Jan: Vědec a člověk, s. 26–30; Černušák, Gracian: Organizátor, s. 26–29; Slavík, Antonín: V rozhlase, s. 31; Smetana, Robert: V práci pro lidovou píseň, s. 30–32; Gardavský, Čeněk: Přání /Posluchači hudební vědy MU/, s. 32; Kašlík, Hynek: Universitní učitel, s. 32–33; Kaprál, Václav: Drahý příteli! s. 33–34; Kundera, Ludvík: Dirigent, s. 33–35; Vetterl, Karel: Před mikrofonem, s. 31–32).
Vysloužil, Jiří, Pečman, Rudolf (eds.): Vladimír Helfert. Pokrokový vědec a člověk. Studie, korespondence a vzpomínky (Brno, Příloha ke Sborníku prací Filozofické fakulty brněnské univerzity – řada H, č. 9, samostatně Brno 1975, stran 71).
Pečman, Rudolf (ed.): Vladimír Helfert v českém a evropském kontextu (Hudebněvědná konference k 100. výročí narození pokrokového vědce a člověka, Brno 27.–28. února 1986, Svaz českých skladatelů a koncertních umělců, Brno 1987, stran 126).
Smolka, Jaroslav (ed.): Helfertova Česká moderní hudba. U příležitosti 60. výročí vydání kritické studie Vladimíra Helferta o české hudební tvořivosti, 29. 5. 1996, Praha, AMU 1996).

Partie v jinak (obecněji) zaměřených publikacích
Patzaková, Anna J.: Prvních deset let českého rozhlasu (Praha 1935; zde o Helfertově rozhlasovém působení).
Štědroň, Bohumír: Česká hudba za nesvobody (Musikologie 2, 1949, s. 106–146; o Helfertovi s. 109–112).
Pečman, Rudolf: Potměšilá muzikantská reakce proti moderní hudební kultuře (Helfertovo odsouzení opožděného skladatelského zjevu) (in: Útok na Antonína Dvořáka, Brno, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity 1992, s. 109–134).
Poledňák, Ivan: Hudba jako problém estetiky (Praha, Karolinum 2006, zejména s. 213–216).

Studie, stati, články
Racek, Jan: Organisace hudebně-vědeckého bádání na Moravě (Tempo 15, 1935/36, č. 11, s. 122–124).
Ambros, Emanuel: V práci pro hudební nauku na školách středních (Index 8, 1936, č. 3, s. 29–30).
Havránek, Bohuslav: Prof. Vladimír Helfert zemřel (Rovnost 20. 5. 1945, č. 12, s. 2).
Racek, Jan: Dokument z dob za živa pohřbených (Pravda. Bučovské noviny č. 23, 24. 6. 1945).
Racek, Jan: Vědec – bojovník. In memoriam univ. Prof. Dr. Vladimíra Helferta 24. 3. 1886 – 18. 5. 1945 (Nová svoboda 23, 1945, č. 12, s. 194–196).
Černušák, Gracian (úvod a revize knihy Vladimír Helfert: Státní hudebně-historický ústav, Praha, Hudební matice Umělecké besedy 1945, s. 5–13).
Dostál, Josef: Za Vladimírem Helfertem (Kritický měsíčník 6, 1945, č. 2, s. 60–63).
Dřevo, Václav: Terezín. Malá pevnost (Dolní Krupá 1945).
Racek, Jan: Helfert a brněnský rozhlas (Program. Čtrnáctideník pro kulturní politiku a umění /Brno/ 1, 1946, č. 6, 24. 4. 1946).
Racek, Jan: In memoriam † prof. dr. Vladimíra Helferta (Časopis zemského musea v Brně 33, 1946, 1946, část 1, s. 27–34).
Racek, Jan: Vladimír Helfert (Časopis Matice moravské 66, 1946, s. 108–117).
Dostál, Jiří: Český Žalov (Tempo 18, 1946, č. 1, s. 3–5).
Černušák, Gracian: Vladimír Helfert. 24. III. 1886 – 18. 5. 1945 (Tempo 18, 1946, č. 1, s. 5–7).
Štědroň, Bohumír: Z Helfertových dopisů přátelům (Tempo 18, 1946, č. 1, s. 7–8, č. 6, s. 176, Tempo 19, 1946/47, č. 5, s. 139–140).
Fric, Ota: K programové závěti prof. Dr. Vlad. Helferta (Tempo 18, 1946, č. 4/5, s. 130–131).
Černušák, Gracian: Vladimír Helfert (Svobodné noviny 24. 3. 1946, s. 5).
Bláha-Mikeš, Záboj: Jak jsem je znal (Umělec 2, 1946, č.12, s. 178; mj. o Vladimíru Helfertovi).
Buchníček, Leopold: Před deseti lety (Svobodné noviny 24. 3. 1946, s. 5; vzpomínka na oslavu Helfertových padesátin).
Štědroň, Bohumír: Vladimír Helfert (Naše věda 24, 1946, č. 5/7, s. 198–203).
Škarka, Antonín: Hymnorum thesaurus Bohemicus, jeho plán a realisace (Kus národního programu, kus osobní zpovědi) (Cyril 73, 1948, č. 7/10, s. 73–89; přetištěno in: Antonín Škarka, Půl tisíciletí českého písemnictví, Praha, Odeon 1986, s. 164–189).
Gregor, Vladimír: Z dopisů dr. Vladimíra Helferta Františku Waicovi (Časopis Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci 59, 1950, s. 63–76).
Kundera, Ludvík: Vladimír Helfert (Hudební rozhledy 8, 1955, č. 10, s. 534–536).
Štědroň, Bohumír: Vladimír Helfert a hudební výchova (Hudební výchova 3, 1955, s. 41–42).
Poledňák, Ivan: K některým otázkám Helfertovy estetiky (Hudební rozhledy 10, 1957, č. 12, s. 500–502).
Novák, Přemysl: O dosud neznámé stati Vladimíra Helferta (Slovenská hudba 1, 1957, č. 3, s. 106).
Novák, Přemysl: Neznámý rukopis Vladimíra Helferta (Časopis Moravského musea 77, 1958, č. 1/2 s. 159–165).
Poledňák, Ivan: Vladimír Helfert k proletářskému umění (Hudební výchova 6, 1958, č. 2, s. 17–19).
Poledňák, Ivan: K nedožitým osmdesátinám Vladimíra Helferta (Estetika 1966, č. 2, s. 162).
Vysloužil, Jiří: Index – tribuna Helfertových kritických syntéz (Index 1, 1968, č. 7, s. 24–29, č. 8, s. 22–25).
Racek, Jan: Vladimír Helfert and the Brno School of Musicology (Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity H 4, 1969, s. 29–46).
Poledňák, Ivan: K metodologické problematice díla Vladimíra Helferta (Opus musicum 7, 1975, č. 10, s. 290–292).
Přibáňová, Svatava: Pozůstalost Vladimíra Helferta (Časopis moravského musea, 1976, 159–170).
Štědroň, Bohumír: Helfertova habilitace u profesora Otakara Zicha (in: Vědecký odkaz Otakara Zicha, Sborník ze sympozia v Praze /16.–18. května 1979/, Brno, Česká hudební společnost 1981, s. 121–126).
Straková, Theodora: Otakar Hostinský a Vladimír Helfert (in: Pocta Otakaru Hostinskému, sborník Brno, Česká hudební společnost 1982, s. 177–183).
Přibáňová, Svatava: Vladimír Helfert v rozhlase (Časopis moravského musea, 1982, s. 133–141).
Settari, Olga: Vladimír Helfert, Notace v Jistebnickém Kancionále. Zásady přepisu (edice a komentář; Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity H 18, 1982/83, s. 47–80).
Smolka, Jaroslav: Vladimír Helfert – Mirko Očadlík. Korespondence (Živá hudba 8, 1983, Praha, Státní pedagogické nakladatelství 1984, s. 253–300).
Pečman, Rudolf: Víra a naděje v době zaživa pohřbených (Opus musicum 17, 1985, s. 137–142).
Smolka, Jaroslav: Plán Vladimíra Helferta na poválečnou repatriaci pramenů k dějinám české hudby (Opus musicum 25, 1993, č. 9–10, s. 296–299).
Pečman, Rudolf: „Ozývají se první signály k vítěznému pochodu.“ Korespondence Vladimíra Helferta s Olgou Jarošovou (Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity H 34, 1999, s. 59–87).

Ivan Poledňák

Text

Datum poslední změny: 4.7.2008