Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Veidl, TheodorTisk


Charakteristika: Skladatel a muzikolog

Datum narození/zahájení aktivity:28.2.1885
Datum úmrtí/ukončení aktivity:16.2.1946
Text
DíloLiteraturaArchiválie

Veidl, Theodor, skladatel a muzikolog, narozen 28. 2. 1885, Vysočany u Žatce, zemřel 16. 2. 1946, Terezín.
 
A. Biografie
B. Dílo
D. Pramenné bádání a oživení díla
 
A. Biografie
O prvních téměř třiceti letech skladatelova života existují sporé informace pouze na základě osobních výpovědí a zprostředkovaných zpráv. Podle vlastních slov Veidlových (Bohemia 10. 2. 1935) byly jeho hudební začátky autodidaktické, nicméně již v chlapeckém věku doprovázel v kostele ve své rodné obci bohoslužby na varhany a o první kompozici se pokusil jako desetiletý. Během gymnaziálních studií v Chomutově založil studentský orchestr. Vážně se hudbou začal zabývat během univerzitních studií v Praze, kde studoval na Německé univerzitě germanistiku (u Augusta Sauera) a hudební vědu (u Heinricha Rietsche, disertační práce o vlivu Franze Liszta na Richarda Wagnera, 1910, ztracena), a zároveň na pražské konzervatoři (u Hanse Schneidera), přičemž se rozhodoval mezi vědou a dráhou praktického hudebníka. Po dokončení studií (1909) byl jednu sezónu dirigentem lázeňského orchestru v Bad Hall v Horním Rakousku a krátký čas působil jako korepetitor ve vídeňské Lidové opeře (Volksoper). V letech 1911–18 žil v severočeských Teplicích, kde byl činný jako kapelník v městském  divadle (Stadttheater) a učitel hudby a podílel se na organizaci hudebního života. Zde také napsal a provedl své první dvě opery a napsal Symfonii E dur.
 
Roku 1918 přesídlil do Prahy, kde jako nástupce po Gerhardu Keusslerovi působil jako sbormistr německého pěveckého spolku (Deutscher Singverein) a řídil orchestr německých studentů (Prager akademisches Orchester). Téhož roku se oženil s germanistkou (lektorkou rétoriky na Německé univerzitě) Agustou (Gutte) Hackel. Byl také spoluzakladatelem pražské sekce Německé hudební společnosti (Deutsche Musikgesellschaft). Roku 1920 se stal pedagogem nově založené Německé akademie hudby a divadelních umění (Deutsche Akademie für Musik und darstellende Kunst), která vznikla po zestátnění a dokončeném počeštění pražské konzervatoře. Veidl působil také v Německém hudebně-pedagogickém svazu (Deutscher musikpädagogischer Verband), významné organizaci hudebního školství německé menšiny v Československu, a spolupracoval redaktorsky s německým hudebním časopisem Der Auftakt. Od roku 1927 byl lektorem teoretických předmětů v hudebněvědeckém semináři Německé univerzity v Praze. Dalším významným stupněm ve Veidlově veřejné kariéře se stalo roku 1928 jeho přijetí za člena Německé společnosti věd a umění v Československé republice (Deutsche Gesellschaft für Wissenschaften und Künste für die Tschechoslowakische Republik). Roku 1929 byla Novým německým divadlem v Praze uvedena jeho opera Kranwit, za niž byl téhož roku vyznamenán Československou státní cenou. Veidlův vědecký zájem se soustředil především k osobě Ludwiga van Beethovena. Veidlova publikace Der musikalische Humor bei Beethoven (Hudební humor u Beethovena) z roku 1929 slouží dodnes jako podnětná práce.
 
Po uvedení Veidlovy pohádkové opery Kranwit na libreto šumavského spisovatele Hanse Watzlika a jejím provedení v Novém německém divadle v Praze 2. 6. 1929 byl Veidl považován za tvůrce autentického typu lidové opery (sudeto)německé menšiny v Československu. Tvůrčího i osobního vrcholu dosáhl Veidl na počátku třicátých let, kdy byla jeho díla častěji uváděna, vysílána rozhlasem atp. Za přelom lze označit premiéru opery Die Kleinstädter (Maloměšťáci) podle komedie Augusta von Kotzebua Die deutschen Kleinstädter (Němečtí maloměšťáci), která byla poprvé uvedena 17. 4. 1935 v Novém německém divadle v Praze pod taktovkou Georga Szélla, režii měl Renato Mordo. Roku 1936 byl Veidl jmenován profesorem Německé univerzity. Byl považován za jednu z předních osobností sudetoněmecké hudby a jeho dílo začalo pronikat za hranice Československa; opera Die Kleinstädter byla uvedena též v Dortmundu (1936) a v červnu 1938 opakovaně provedena v rámci Sudetoněmeckých dnů v Breslau (Vratislavi). Mnichovské události a okupace Československa zastihly Veidla na vrcholu kariéry.
 
Po okupaci Československa byla Německá hudební akademie připojena k Německé univerzitě (1940) jako Vysokoškolský institut hudby (Hochschulinstitu für Musik), který se tak dostal pod přímou správu Třetí říše. Veidl zůstal pedagogem institutu, již od konce roku 1938 však pravděpodobně vedl dvojí život. Roku 1942 publikoval v programovém sešitě Německých hudebních týdnů (Deutsche Musikwochen) stať Německá hudba v Praze (Deutsche Musik in Prag), v níž se snažil vyhnout nařízené propagandě velkoněmectví a článek patrně vyvolal nelibost u Veidlových nadřízených. Téhož roku 1942 vyšlo také najevo Veidlovo členství v zednářské lóži (od kdy byl členem se nepodařilo zjistit) a pro nacionálněsocialistický režim se stal neakceptovatelným. Byl vyloučen z Německé společnosti věd a umění a poté i z pedagogického svazku Německé univerzity. Posledním dokladem jeho veřejné činnosti je edice Prager Deutsche Meister der ersten Hälfte des 18. Jahrhunderts (Das Erbe Deutscher Musik II/4) vydaná roku 1943, u níž je uveden jako vydavatel. Do konce války žil v Praze, bližší okolnosti nejsou známy.
 
Roku 1945 byl internován v bývalém nacistickém koncentračním táboře Terezín, který se nyní stal shromaždištěm německého obyvatelstva, určeného k odsunu. Zde zemřel 16. (nikoli 18.) 2. 1946 údajně na následky podvýživy (Veidlova manželka spáchala na základě falešné zprávy o manželově smrti již roku 1945 sebevraždu).
 
B. Dílo
Veidlova hudební řeč vycházela z klasicko-romantického odkazu s východiskem v díle Ludwiga van Beethovena a vyvrcholením v hudebnědramatickém díle Richarda Wagnera a Antona Brucknera. Veidl se vědomě nepřipojil k experimentální vlně, jeho cílem byl srozumitelný, přístupný hudební jazyk, v jevištní tvorbě usiloval o rehabilitaci tzv. „Spieloper“. První pokus o shrnutí dosavadní tvorby Theodora Veidla vyšel roku 1925 z pera Paula Nettla (viz soupis literatury). Nettl konstatoval na základě prvních dvou Veidlových oper jeho „talent pro jemnou hudební veselohru“, „dramatickou tvořivou sílu“, „schopnost psát vděčné pěvecké role“, v jeho Symfonii E dur (provedena byla Šakovou filharmonií roku 1921) ocenil svěžest, bohatství fantazie a výrazných nápadů, „bezstarostné muzicírování bez jakékoli filozofické reflexe“, v jeho písních pak „ušlechtilou melodiku a horoucí vášeň“. Theodor F. Pohl (viz soupis literatury) o deset let později hodnotil Veidlovu symfonii jako „věrnou strážkyni Brucknerova odkazu“.
 
Ve Veidlovi jako tvůrci opery byl vítán zakladatelský typ samostatné (sudeto)německé hudebnědramatické tvorby. Již ve svých prvních operách si vyzkoušel práci s komickým žánrem. Libretistou první opery Ländliches Liebesorakel (Venkovská věštba lásky) byl žurnalista, překladatel a divadelní autor Richard Batka, předlohou k opeře Die Geschwister (Sourozenci) byla stejnojmenná aktovka Johanna Wolfganga von Goetha. Obě opery jsou dnes nezvěstné a na jejich charakter lze usuzovat pouze ze shrnujících dobových článků.
 
Rovněž hudba k opeře Kranwit je dnes nezvěstná, dochovalo se pouze její libreto. Námětem je pohádka o hrbatém králi Kranwitovi (zastaralý výraz pro jalovec), který usiluje o lásku prosté dcerky uhlíře Ruody. Ta se však zahledí do statného, ale bezcharakterního dvorního šaška a nešťastný král spáchá ze zklamání sebevraždu. Podobné látky o rozporu mezi tělesným zjevem a duševní kvalitou se objevovaly v divadle oné doby častěji (Franz Schreker, Infantčiny narozeniny, resp. Alexander Zemlinsky, Trpaslík; Franz Schreker, Poznamenaní; Eugen d’Albert, Mrtvé město). Podle dobových kritik lze soudit, že se Veidlovi podařilo hudebně vystihnout atmosféru příběhu, jeho melodie čerpaly z lidových zdrojů, v některých místech se jevily žádoucí retuše v instrumentaci a větší kontrasty (monotonie však byla přičítána zejména na vrub libreta), na druhé straně však opera obsahovala „pravé hudební skvosty“, „melodie, které se hluboko vryjí“ (Ernst Rychnovsky v Prager Tagblatt, 4. 6. 1929). „Veidl naplnil libreto půvabnou hudbou plnou lidové prostoty a lyrického tepla, [...] se sebejistým klidem se pohybuje na tonálním základě v zásadě nerevolučních, avšak rozhodně ne nezajímavých harmoniích.“ (Oskar Baum v Prager Presse, 4. 6. 1929).
 
Veidlova třetí opera podle Německých maloměšťáků Augusta Kotzebua je satira na společenskou přetvářku. Veidl se v ní vrátil ke komickému žánru, hudebně vyšel z tradice konverzační opery. Opera se dochovala pouze v podobě klavírního výtahu (novou instrumentaci vytvořili Andreas Wilscher a Widmar Hader). Jméno libretisty není na klavírním výtahu uvedeno, nebylo uvedeno na divadelních cedulích a programech ani zmiňováno v dobovém tisku a mělo se tedy za to, že libretistou byl buď skladatel sám nebo se jednalo o dílo jeho manželky Gutty Hackel-Veidl (1879–1945), která byla autorkou některých Veidlem zhudebněných veršů. Roku 2004 byl v pozůstalosti Paula (Pavla) Eisnera v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze objeven konvolut dopisů Theodora Veidla Eisnerovi, z nichž jednoznačně vyplývá, že autorem libreta byl Paul Eisner, či na něm přinejmenším měl velmi podstatný podíl. K zamlčení libretistova jména došlo pravděpodobně po dohodě mezi ním a skladatelem; Paul Eisner se byl jako literát židovského původu po roce 1935 nucen pozvolna stahovat z veřejného života (v dalším období publikoval pod různými pseudonymy). Dopisy Veidla Eisnerovi byly poprvé zveřejněny v rámci novodobého provedení opery v koprodukci Theater Regensburg a Národního divadla v Praze roku 2005 v rámci cyklu Triptychon II – Terezínští skladatelé. Maloměšťáci zůstaly posledním větším dokončeným, resp. zachovaným Veidlovým dílem.
 
D. Pramenné bádání a oživení díla
Z díla Theodora Veidla se dochovalo pouze torzo, o mnohých dílech jsou informace pouze zprostředkované na základě dobového tisku, což znesnadňuje sestavení kompletního soupisu tvorby i přesnou dataci jednotlivých skladeb (v soupise tvorby označeno otazníkem). Spolu se zájmem o objektivní historické zkoumání témat, která byla do roku 1990 tabuizována, byl oživen také oboustranný zájem německých i českých badatelů a umělců o Veidlovu osobnost. To se projevilo i zařazením novodobé rekonstrukce Veidlovy opery Maloměšťáci do koprodukčního projektu Theater Regensburg a pražského Národního divadla, jehož snahou bylo přispět k rehabilitaci Veidlova díla i osobnosti, na níž dosud ulpívá nálepka přívržence nacismu (např. Tomislav VolekHudební vědě 2000, viz seznam literatury). Roku 1996 byla v Hamburku založena Společnost Theodora Veidla, v pražském studiu „Pegasfilm“ vznikl roku 2002 dokumentární film Theodor Veidl Jana Lengyela a Vojtěcha Páva. Veidlovo dílo a osobnost se staly podnětem ke vzniku nových hudebních skladeb (Oskar Sigmund, In memoriam! Toccata, Variation und Fuge über eine Melodie von Theodor Veidl, 1997; Herman Seidl, Variation über ein Pfungstlied von Theodor Veidl für großes Orchester, 1997; Andreas Wilscher, Symphonie Nr. 1 Grabsteine). Dokumentace i nové publikace jsou soustřeďovány v Sudetoněmeckém hudebním institutu (Sudetendeutsches Musikinstitut) v Řezně, který také pořádá mezinárodní konference, iniciuje uvádění děl autorů tohoto okruhu, vydává hudebniny atp. Roku 2006 byla v městě někdejších Veidlových gymnaziálních studií Chomutově uspořádána Oblastním muzeem výstava k jeho životu a dílu (Theodor Veidl – tragický osud 20. století). Při této příležitosti byla na kostele ve Veidlově rodné obci (dnes až na kostel srovnané se zemí) odhalena pamětní deska.
Dílo
I. Dílo hudební

Festmarsch pro orchestr (ztraceno);

Ländliches Liebesorakel (Venkovská věštba lásky), vesnická idyla na libreto Richarda Batky, uvedena 1913 v Městském divadle v Teplicích (ztraceno);
Die Geschwister (Sourozenci), komická opera podle jednoaktovky Johanna Wolfganga von Goetha, uvedena 1916 v Městském divadle v Teplicích, 1917 v Ústí nad Labem (ztraceno);
Des Morgens, Des Abends, dvě písně na Friedrich Hölderlina, 1920;
Symphonie E dur pro velký orchestr, 1918, provedena Šakovou filharmonií v Praze 1921;
Symphonische Dichtung nach deutschen Märchen (?);
Von der schönen Rosamunde, melodram na text Theodora Fontana, 1921;
Graduale Beatus Vir pro soprán sólo, smíšený sbor a orchestr (?);
Liebesgedichte, 10 písní podle Ricardy Huch, provedeno 1926 v Teplicích;
Kranwit, opera ve třech dějstvích na libreto Hanse Watzlika, první provedení 2. 6. 1929 Nové německé divadlo v Praze, další uvedení Liberec 1933; dochováno pouze libreto;
Ballade a Humoreske pro klavír, 1934;
Die Kleinstädter (Maloměšťáci), komická opera ve třech dějstvích, libreto Paul Eisner podle veselohry Augusta von Kotzebua, komponováno 1932–1935, první provedení 17. 4. 1935 Nové německé divadlo v Praze, další uvedení Dortmund 22. 10. 1936, Vratislav 4. 6. 1938; dochován klavírní výtah, nová instrumentace Andreas Wilscher a Widmar Hader, novodobá premiéra 11. 11. 2005 Theater Regensburg, novodobá premiéra v České republice 19. 1. 2006 (hostování Theater Regensburg);
Impromptu und Scherzo pro klavír (ca 1935);
Phantasie, Fuge und Passacaglia pro varhany (ca 1935);
Meister Andrea (Mistr Ondřej), komická opera (dochován pouze Svatební pochod, nedokončeno?);
Různé cykly a písně na texty starofrancouzské poezie, Hanse Watzlika, Franze Werfela, Ricardy Huch, Gutty Veidl aj. (1920–1935);
Četná přepracování (starofrancouzské písně, drobné skladby W. A. Mozarta atd.).
 

II. Dílo literární

Články, stati, studie

Musikerromane (Auftakt 1, 1920–21, s. 292–293);
Komik und Humor in der Musik (Der Auftakt 2, 1922, s. 67–70);
Der letzte Satz der Eroica (Neue Musik-Zeitung 43, 1922, s. 178–181);
Egon Kornauth (Der Auftakt 3, 1923, s. 103–105);
Heinrich Rietsch (Der Auftakt 4, 1924, s. 254–256);
Arthur Willner (Der Auftakt 5, 1925, s. 99–102);
Weigls Harmonielehre (Der Auftakt 6, 1926, s. 29–30);
Eine neue Art des Unterrichtes (Der Auftakt 6, 1926, s. 193–194);
Moderne Klaviertechnik (Der Auftakt 6, 1926, s. 112–114);
Böhmen in der Geschichte des deutschen Kirchenliedes (Der Auftakt 7, 1927, s. 83–85);
Seltsame Geschichte eines Beethoventhemas (Der Auftakt 7, 1927, s. 64–65);
Dirigier-Experimente dieses Jahres (Der Auftakt 8, 1928, s. 268);
Neue über Glucks Jugend (Der Auftakt 8, 1928, s. 69–71);
Viktor Ullmann, der Lineare (Der Auftakt 9, 1929, s. 77–78);
Die wandernen Musiker aus dem böhmischen Erzgebirge (Der Auftakt 9, 1929, s. 48–49);
Der musikalische Humor bei Beethoven, Breitkopf & Härtel Leipzig 1929;
Eine Erinnerung (Deutsche Zeitung Bohemia, 10. 2. 1935);
Theodors Veidls Kleinstädter. Der Komponist und sein Werk (Bohemia, 16. 4. 1935);
Mein Weg zur Oper (Dortmunder Zeitung, 21. 10. 1936);
Deutsche Musik in Prag (Herbert Hiebsch, ed., Prager Musikwochen 1942, s. 11–15);
Eigener Lebenslauf (Carl Niessen, ed., Die deutsche Oper der Gegenwart, Regensburg 1944, s. 268).
 
Přednášky
Musikalische Romantik in Deutschland, listopad 1920, Deutscher Volksbildungsverein Urania Prag;
Das komische in der Musik, květen 1921, Deutsche Musikgesellschaft, Ortsgruppe Prag;
Die Geschichte der Oper (šestidílný cyklus), listopad 1923, Deutscher Volksbildungsverein Urania Prag.
Literatura
I. Lexika
Riemann 12.
MGG 1.
MGG 2.
LdM.
 
II. Ostatní
Baum, Oskar: Junge deutsche Musik in der Tschechoslowakei (Der Auftakt 5, 1925, s. 135–138).
Nettl, Paul: Theodor Veidl (Der Auftakt 5, 1925, s. 271–272).
Ullmann, Viktor: Die deutsche Musik (Bohemia, 28. 10. 1928).
Steinhard, Erich: Sudetendeutsche Komponisten (Der Auftakt 8, 1928, s. 157–159).
Steinhard, Erich: Theodor Veidl, Kranwit (Der Auftakt 9, 1929, s. 185).
Brod, Max: Junge Deutsch-Prager in der Musik (Der Auftakt 13, 1933, s. 39–41).
Mayer, Ewald: Oper und Konzert in Reichenberg 1932–33 (Der Auftakt 13, 1933, s. 149).
Janetschek, Edwin: Die jügsten sudetendeutschen Tonsetzer (Der Auftakt 16, 1936, s. 7–8).
Pohl, Emil K.: Theodor Veidl (Musikblätter der Sudetendeutschen 1, 1936–37, s. 267–272).
Helfert, Vladimír – Steinhard, Erich: Die Musik in der Tschechoslovakischen Republik (Praha 1936, 21938).
Niessen, Carl (ed.): Die deutsche Oper der Gegenwart (Regensburg 1944).
Quoika, Rudolf: Theodor Veidl, Schöpfer der sudetendeutschen Volksoper (Sudetenland 7, 1965, s. 16nn.).
Ludvová, Jitka: Německý hudební život v Praze 1880–1939 (Uměnovědné studie IV, Praha 1983, s. 53–183).
Ludvová, Jitka: Československé státní ceny pro německé hudebníky (Hudební věda 32, 1995, zvláště s. 110–112, 126–127).
Komma, Karl Michael: Stilschichten in Theodor Veidls Oper Die Kleinstädter (Torsten Fuchs, ed., in: Die Oper in Böhmen, Mähren und Sudetenschlesien, 4. deutsch-tschechisches Symposium, Regensburg 1996, s. 105–112).
Jirgens, Eckhard: Zum Problem einer sudetendeutschen Oper (Torsten Fuchs, ed., in: Die Oper in Böhmen, Mähren und Sudetenschlesien, 4. deutsch-tschechisches Symposium, Regensburg 1996, s.113–119).
Schultz, Ingo: Supplement zu Theodor Veidls Oper Die Kleinstädter (Torsten Fuchs, ed., in: Die Oper in Böhmen, Mähren und Sudetenschlesien, 4. deutsch-tschechisches Symposium, Regensburg 1996, s. 208–213).
Willscher, Andreas: Sudetendeutsche Orgelmusik (Ars Organi XLV, 1997, s. 147–148).
Volek, Tomislav: Emilián Trolda a edice pražských mistrů v Das Erbe Deutscher Musik II/4 (Hudební věda 37, 2000, s. 239–241).
Reittererová, Vlasta – Reitterer, Hubert: Theodor Veidl a jeho operní dílo / Theodor Veidl und sein Opernwerk (Praha, Národní divadlo 2005, tam také otištěny dopisy Paulu Eisnerovi, kritiky na provedení Kranwita a Maloměšťáky a libreta oper Kranwit a Maloměšťáci v němčině a češtině).
Fuchs, Torsten: Die Deutsche Akademie für Musik und darstellende Kunst in Prag – Gründung und Strukturwandel im Spiegel neu erschlossener Dokumente (Andreas Wehrmeyer, ed., in: Musik im protektorat Böhmen und Mähren 1935–1945. Fakten – Hintergründe – Historisches Umfeld, s. 83–86, 356–358; viz též rejstřík).

www.pohranici.cz/main.php?Cislo=370&TID=7&TUser=17
Archivalie
Sudetendeutsches Musikinstitut Regensburg; dopisy Theodora Veidla Paulu Eisnerovi Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze.

Vlasta Reittererová
Datum poslední změny: 20.1.2009