Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Zouhar, ZdeněkTisk


Charakteristika: Skladatel, hudební pedagog a muzikolog

Datum narození/zahájení aktivity:8.2.1927
Text
DíloLiteratura

Zouhar, Zdeněk, skladatel, hudební pedagog a muzikolog, narozen 8. 2. 1927, Kotvrdovice (u Blanska).
 
Své hudební vzdělání začal získávat již v dětství hrou na housle a klavír, později také na violu a varhany. Před maturitou krátce navštěvoval lekce hudební teorie u Viléma Blažka na hudební škole Besedy brněnské (1945–46). Po maturitě na průmyslové škole v Brně byl přijat na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, obor hudební a výtvarná výchova. Po reorganizaci studia tento obor dostudoval na pedagogické fakultě (1951). Současně byl soukromým žákem Jana Kunce ve skladbě. Během svého krátkého působení na pedagogickém gymnáziu v Bratislavě studoval skladbu u Alexandra Moyzese na Vysokej škole múzických umení v Bratislavě (1950–51). Později studoval hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, kde promoval jako historik v oboru dějin hudby (1964). Zde také získal titul PhDr. v oboru teorie a dějiny hudby (1967). Své hudebně zaměřené vzdělání završil studiem kompozice u Theodora Schaefera na JAMU v Brně, kterou absolvoval v roce 1967.
 
V letech 1953–61 působil v hudebním oddělení Univerzitní knihovny v Brně. Zde v jeho redakci vyšly speciální bibliografie Wolfganga Amadea Mozarta (1955), Františka Vincence Kramáře (1959) a Jana Ladislava Dusíka (1960). Ve spolupráci s Boženou Fialovou pak vypracoval bibliografii Písně národů celého světa (1960). K 75. narozeninám svého prvního učitele skladby napsal jeho monografii: Skladatel Jan Kunc (1960). Založil též tradici pořádání komorních koncertů na půdě knihovny, která trvala až do roku 1970. V jejich rámci zazněly mimo jiné poprvé cykly ze skladeb Bohuslava Martinů. I za svého působení v Československém rozhlase, kde byl od roku 1961 redaktorem umělecké hudby, usiloval o propagaci a kompletování díla Bohuslava Martinů. Vznikly zde cenné nahrávky premiér zejména jeho starších skladeb. Jeho zájem směřoval ale také k málo známé tvorbě Leoše Janáčka. Dalším významným počinem byly novodobé premiéry staré hudby (první česká zpěvohra Zamilovaný ponocný od Jana Tučka, neznámý soubor symfonií Jana Tomáše Kuzníka kroměřížské provenience, provedení nově objevených děl Karla Blažeje Kopřivy).
 
Jako žák Viléma Steinmanna v řízení sboru vedl postupně několik pěveckých těles (1954–56 ženský pěvecký a smíšený sbor OPUS, 1956–60 Ženský komorní sbor „Vítězslava Kaprálová“ a jiné). V těchto tělesech se věnoval zejména provozování komorních kantát. Premiéroval zde i několik skladeb Bohuslava Martinů (Petrklíč – cyklus napsaný na Zouharovo přání, Pět českých madrigalů, Tři legendy, Tři zpěvy pro šest ženských hlasů). Na přání autora pak provedl světovou premiéru Otvírání studánek (7. 1. 1956, Polička). Nejen v souvislosti se svojí sbormistrovskou prací zastával řadu veřejných funkcí. Byl také členem a předsedou mnoha porot sborových soutěží.
 
V centru jeho zájmu jako muzikologa stojí tvorba a osobnost Bohuslava Martinů. Je autorem první české knihy o tomto skladateli, sborníku vzpomínek a studií Bohuslav Martinů (1957). V roce 2001 pak vyšla jeho monografie Sborové dílo Bohuslava Martinů. Napsal množství statí a článků s touto tematikou a je editorem několika skladeb Bohuslava Martinů. Byl s tímto skladatelem v přátelském styku od roku 1949 do jeho smrti (1959), z těchto let existuje vzájemná korespondence. Jako jeden ze zakladatelů Mezinárodního hudebního festivalu v Brně (1966) se zasadil o program jeho 1. ročníku, který byl Bohuslavu Martinů věnován. Spolu s Jaroslavem Mihule pak stál u zrodu Společnosti Bohuslava Martinů (1977, Praha) a v letech 1991–99 byl jejím předsedou. V roce 2002 mu bylo uděleno její čestné členství. Již od založení byl také po řadu let předsedou brněnské pobočky této společnosti (1978–94).
 
Skladatelsky se vyvíjel pod vedením svých učitelů Jana Kunce, Alexandra Moyzese a Theodora Schaefera a směřoval k melodice modálních tónových terénů, k zahušťované akordice a uvolněné metrice. Stálé návraty k lidové písni, zvláště moravské v nejrůznějších úpravách, mu zaručují pevné vkořenění do české, respektive moravské hudební nápěvnosti. Novátorsky se představil ve svých dílech „151“ Hudba pro dechové kvinteto I (1958), Tři etudy pro 4 lesní rohy (1963), Trio pro flétnu, alt a basový klarinet (1962), I. smyčcový kvartet (1966), Trojkoncert pro klarinet, trubku, trombon a instrumentální soubor (1970) atd. Svoji pozdější kompoziční techniku nazývá modulovou. Jedná se o neortodoxní multimodalitu, která podmiňuje nejen melodiku a akordiku, ale také rytmiku a tektoniku skladeb. Tato slohová tendence je patrná v jeho obou operách. Rozhlasová opera Proměna (1971) vznikla na libreto Karla Tachovského podle Ovidiových Metamorfóz a její zkrácenou verzi vydalo nakladatelství Panton v Praze (1980). Druhou operou je Velká láska (1986) také na libreto Karla Tachovského podle frašky Hanse Sachre v překladu Rudolfa Mertlíka. Dalším velkým Zouharovým vokálně-instrumentálním dílem je oratorium Plameny kostnické (1988). Jelikož Zouharův hudební projev nepodléhal snadno módním výchylkám je jeho skladatelský vývoj na rozdíl od mnoha jeho vrstevníků rozvážnější a klidnější. V jeho vedení zpěvních hlasů se projevuje jeho zkušenost sbormistra. Právě sborové tvorbě se také v mladších letech hojně věnoval. Nevyhýbal se ani dětské tvorbě a řadu let vedl ve skladatelské organizaci pracovní skupinu tvorby pro mládež. Jako skladatel se také zabýval hudebními rekonstrukcemi děl jiných autorů. Jedná se zejména o kompletaci Symfonie nedokončené Pavla Haase, která byla po té nahrána společností Koch-International-Schwann (1996) a o rekonstrukci Žarošické mše pastýřské premiérované v roce 1996.
 
Po krátkém působení na brněnské konzervatoři (1961–62) se jeho hlavním pedagogickým působištěm stala katedra dirigování a skladby JAMU v Brně. Zde působil v letech 1962–97 a byl také jmenován profesorem skladby. Od roku 1997 je vedoucím katedry dirigování a kompozice na Akadémii múzických umení v Banské Bystrici.


Dílo

I. Dílo hudební (výběr)

Klavírní skladby
Sonatina pro klavír (1948, revidováno 1965 a 1969);
Preludia pro klavír (1951, revidováno 1953);
Preludium pro 2 klavíry (1957, úprava 1. části Partity pro varhany);
Smím prosit? Tři tance pro klavír (1959);
Písničky. Tři instruktivní miniatury pro klavír (1961);
Polka pro LŠU pro klavír na 4 ruce (1963);
Scherzo polka pro klavír na 6 rukou (1978, úprava 2. části Partity pro varhany).
 
Komorní skladby
Jarní svita pro 3 housle (1949, přepracováno 1966);
Preludium a epilog pro sólové violoncello (1949, revidováno 1966);
Partita pro varhany (1956, revidováno 1971);
 „151“ Hudba pro dechové kvinteto I (1958);
Tři etudy pro 4 lesní rohy (1963, revidováno 1973);
Variace na přítelovo romantické téma pro hoboj a klavír (1965, na téma Antonína Tučapského);
1. Smyčcový kvartet (1966, vyd. Panton 1972);
Balada pro violoncello a klavír (1976, původně Balada pro sólové violoncello z roku 1944);
Divertimento pro žesťové kvinteto (1979);
2. Dechový kvintet (Hudba pro dechové kvinteto II.) “In memoriam patris mei“ (1981–82);
2. Smyčcový kvartet „In memoriam matris meae“ (1981–83);
Dechové trio pro hoboj, klarinet a fagot (1984);
Tři skladby pro klarinet a klavír (1984);
Concertino per violino e pianoforte (1986);
Tre pezzi per kitharra sola (1988);
Duo per Due boemi pro basklarinet a klavír (1989).
 
Orchestrální skladby
Musica giocosa pro smyčce(1963, revidováno 1981);
Hudba pro smyčce (1966);
Symfonický triptych (1967);
Trojkoncert pro klarinet, trubku, trombón a orchestr (1970);
Variace na téma B. Martinů pro symfonický orchestr (1979);
Blanenská suita (1981).
 
Skladby vokální
Má rodná země. Cyklus tří mužských sborů na verše Fráni Šrámka, Vlad. Pjasta a Jana Nerudy (1949, rev. 1954 a 1969);
Písničky o lásce I na slova lidové poezie pro zpěv a klavír (1949, revidováno 1970, původně pod názvem Májové písničky);
Písničky o lásce II na slova lidové poezie pro zpěv a klavír (1950, revidováno 1970);
Písničky o lásce III na slova lidové poezie pro zpěv a klavír (1950, revidováno 1970);
Zrání. Tři zpěvy pro soprán a klavír na básně Splavu Fráni Šrámka (1954, revidováno 1960);
Písně o rodném kraji pro bas a klavír na verše Vladimíra Poláka upravené skladatelem (1985);
Mamince. Tři zpěvy pro baryton a violu na básně Jana Čarka (1950, revidováno 1963);
U potoka. Cyklus dětských sborů na verše Jana Čarka, (1960);
Tři ženské sbory na verše Jana Skácela, Milana Kundery a Karla Kapouna (1960–61);
Trio pro flétnu, alt a basový klarinet na verše R. Thákura v překladu F. Baleje a v úpravě skladatele (1962).
 
Skladby jevištní
Pohádka o princezně Robotěnce, dětský balet na vlastní libreto (1957);
Dvě sestry, dětský balet podle lidové pohádky ze Slezska „Handulena“, 2 jednání (1960);
Proměna, rozhlasová komorní opera, libreto Karel Tachovský (1971);
Velká láska, opera, libreto Karel Tachovský (1986);
Plameny kostnické, hudební scény pro sóla, sbory, vypravěče a orchestr, libreto Karel Tachovský (1988).

 
II. Dílo literární (výběr)

Bohuslav Martinů. Sborník vzpomínek a studií. (Brno 1957, jako redaktor);
Skladatel Jan Kunc (Praha 1960);
Sborové dílo B. Martinů (Praha 2001).

Literatura

I. Lexika
ČSHS.
MGG1.
Riemann-Musik-Lexikon. Ergänzungsband (Mainz 1975).
NewGrove1.
Slovník českých sbormistrů (Praha 1982).
MEH.
ČSS.
Československý biografický slovník (Praha 1992).
HSPK.
 
II. Ostatní
Stehlík, Jiří: Úvodní slovo o skladateli a výběrový přehled děl (Ze sborové tvorby Zdeňka Zouhara, Praha 1970).
Trojan, Jan: Zdeněk Zouhar (informační leták, vyd. Hudební informační středisko Českého hudebního fondu, Praha 1972–73).
Trojanová, Jaromíra: Zdeněk Zouhar. Personální bibliografie do roku 1983 (Brno 1983).
Stehlík, Jiří: Zdeněk Zouhar (informační leták, vyd. Hudební informační středisko Nadace Českého hudebního fondu, Praha 1994).
 
Jana Franková

Text

Datum poslední změny: 17.7.2008