Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Halíř, VáclavTisk


Charakteristika: Pěvec-basista

Datum narození/zahájení aktivity:28.9.1926
Datum úmrtí/ukončení aktivity:22.3.1999
Text
Literatura

Halíř, Václav, pěvec-basista, narozen 28. 9. 1926, Žeravice (u Přerova), zemřel 22. 3. 1999, Brno.

 

Vztah k hudbě získal již v útlém dětství od své matky. V osmi letech se začal učit hrát na housle, avšak ve válečných letech nemohl své studium rozvíjet, proto se vyučil zedníkem. Po skončení druhé světové války u něj hudba definitivně zvítězila; vstoupil na brněnskou konzervatoř (1946–50), kam se hlásil původně do houslové třídy. Kvůli svým fyzickým dispozicím mu však bylo doporučeno studium kontrabasu. U toho vydržel dva roky (ve třídě Rudolfa Tuláčka), aby nakonec na doporučení sbormistra přešel na studium zpěvu. Ten absolvoval v roce 1950 u Josefa Války a ve studiu pokračoval na JAMU u Bohumila Soběského (do 1955). Za studií jedinkrát hostoval v brněnské Janáčkově opeře coby Vodník ve Dvořákově Rusalce (28. 4. 1953), kde zapůsobil svým talentem natolik, že mu umělecký šéf František Jílek nabídl angažmá na pozici sólisty (bas). Rozhodlo se tak o jeho budoucnosti; angažmá přijal a zůstal na tomto místě až do roku 1991, kdy odešel do penze. Brněnské opeře zůstal věrný i přes mnohé nabídky ze zahraničí a za svůj život zde vytvořil šedesát osm postav. Ještě než dokončil studia na JAMU, zvítězil ve svém oboru v mezinárodní pěvecké soutěži o cenu Emy Destinnové a Karla Buriana v rámci Pražského jara 1954; k tomu vyhrál přidruženou soutěž o nejlepší interpretaci písně Když mne stará matka zpívat učívalaDvořákových Cigánských melodií. Tento úspěch odstartoval jeho kariéru – ještě téhož roku odjel na velké turné po Číně a Mongolsku spolu s violoncellistou Vášou Černým a klavíristou Janem Ermlem. Po návratu získal druhou cenu na pěvecké soutěži ve Varšavě (1955), hostoval v Moskvě (1955) a Berlíně (1956), kde natočil pro rozhlas a televizi Novákovy Melancholie a Schumannovy písně. V Brně začal spolupracovat také s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů (BROLN), kde interpretoval písně z rodné Hané.

V brněnské opeře byl velmi vytíženým pěvcem – díky jeho sytému hlasu mnoha barevných odstínů, velké muzikálnosti a strhujícímu přednesu mu byly svěřovány snad všechny basové a basbarytonové role v klasických světových i domácích operách, stejně jako v soudobém repertoáru. Měl široký záběr od dramatických až po komické úlohy. Nejvýrazněji se zapsal do historie interpretací janáčkovských postav – vystupoval ve všech operách tohoto skladatele kromě opery Osud. Zpíval tak Přemysla v Šárce (1958), Rychtáře v Její pastorkyni (1961, 1972; účinkoval i na Jílkově gramofonové nahrávce Její pastorkyně, jež získala cenu Grand Prix Académie du Disque v Paříži 1980), trojroli Würfla, Čaroskvoucího a Konšela ve Výletech pana Broučka (1967), Dikoje v Káti Kabanové (1953, 1958, 1968, 1977), Revírníka v Příhodách lišky Bystroušky (1965 při slavnostním otevření nové budovy Janáčkova divadla), v téže opeře se objevil ve dvojroli Faráře a Jezevce (Neumannova nahrávka 1960, dále 1970, 1977), doktora Kolenatého ve Věci Makropulos (1957, 1962, 1978) a Placmajora v opeře Z mrtvého domu (Bakalova nahrávka 1957, dále 1958, 1968, 1974). S janáčkovskými rolemi hostoval hojně po celé Evropě.

Významně se uplatnil i v operách Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. Ze smetanovských postav zpíval například Wolframa Olbramoviče v Braniborech v Čechách (1959, 1964), Kecala v Prodané nevěstě (1954, 1960, 1967, 1972), Budivoje v Daliborovi (1962, 1981), Chrudoše v Libuši (1964), Matouše v Hubičce (1959, 1975), Bonifáce v Tajemství (1961, 1964, 1973) a Raracha v Čertově stěně (1963, 1980). Z dvořákovských rolí je to zejména jeho Vodník v Rusalce, kterého zpíval nejraději; tato postava se proplétá celou jeho hudební kariérou (Brno 1953, 1955, 1964 a 1979, Barcelona 1965, oslava vlastních padesátin 1976). Dále vystoupil v úloze Purkrabího v Jakobínovi (1963, 1969) a Marbuela v Čertovi a Káče (1960, 1980).

Věnoval se také modernímu opernímu repertoáru, který uváděla Janáčkova opera v Brně. Zde proslul jako Baron Ochs ve Straussově Růžovém kavalírovi (1957 pod vedením Carla Rihy), Grigoris v Řeckých pašijích Bohuslava Martinů(1962 premiéra, 1979) či Ruprecht v Prokofjevově Ohnivém andělovi (1963 československá premiéra). Objevil se i v mnoha dalších operách soudobých skladatelů – Dmitrije Šostakoviče, Otakara Ostrčila, Jiřího Berkovce, Emila Františka Buriana, Josefa Berga, Karla Horkého, Maurice Ravela či Daria Milhauda. Z klasického operního repertoáru byl nezapomenutelný jako Galickij v Borodinově Knížeti Igorovi (1954), Varlaam v Musorgského Borisi Godunovovi (1963), Escamillo v Bizetově Carmen (1962), Don Basiliov Rossiniho Lazebníku sevillském (1957), Velký inkvizitor ve Verdiho Donu Carlosovi (1955, 1975), Scarpia v Pucciniho Tosce (1958, 1970), Kašpar ve Weberově Čarostřelci(1956) či Don Pizarro v Beethovenově Fideliovi (1967). Nastudoval i dramatické role Wagnerovy: Holanďana v Bludném Holanďanovi (1960), Telramunda v Lohengrinovi (1965) a Beckmessera v Mistrech pěvcích norimberských (1980).

Kromě operních rolí se zvládal kontinuálně věnovat i koncertní činnosti v oratorní, kantátové i písňové tvorbě. Zpíval v Novákově Bouři, Dvořákově Stabat mater, Janáčkově Glagolské mši či Vomáčkově Strážci majáku. Z písňového repertoáru interpretoval zejména tvorbu Schumannovu a Schubertovu, zpíval ale i písně Mahlerovy, Musorgského, Novákovy a Dvořákovy. Janáčkovy lidové písně natočil na desku u Supraphonu. Ze soudobé písňové tvorby měl v repertoáru Viléma Petrželku, Gustava Křivinku, Josefa Berga, Petra Ebena či Ctirada Kohoutka.

Za svůj hudební talent a píli byl několikrát oceněn: roku 1960 byl vybrán, aby v Itálii na zájezdě se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK reprezentoval českou pěveckou školu; 1974 získal Smetanovu medaili a 1978 Janáčkovu medaili za zásluhy o interpretaci a propagaci jejich hudby. Posmrtně mu byla odhalena pamětní deska v Přerově k jeho nedožitým osmdesátinám (2006). Manželkou Václava Halíře byla pěvkyně a pedagožka Helena Halířová-Supová, se kterou se seznámil již na studiích a která ho celoživotně podporovala v jeho kariéře.


Literatura

I. Lexika

ČSHS.

Postavy brněnského jeviště I.: 1884–1984 (Brno 1984).

MEČO.

Tomeš, Josef a kol.: Český biografický slovník XX. Století, 1. díl, A–J (Praha 1999).

 

II. Ostatní

Kozák, Jan & kol.: Českoslovenští koncertní umělci a komorní soubory (Praha 1964).

Sádlo, Karel Pravoslav: Vysoká škola mladých mistrů pěvců (Hudební rozhledy 7, 1954, s. 599).

Heerenová, Petra: Václav Halíř slaví padesátiny (Kam, říjen 1976).

Heerenová, Petra: Mám rád všechny role (Brněnský večerník, 15. 10. 1976).

Fukačová, Jitka: Dobrácký Vodník i úskočný Scarpia aneb svět Václava Halíře (Opus musicum 9, 1977, 2, s. 2–3).

Gerža, František: Čtvrtstoletí Václava Halíře (Svobodné slovo, 14. 10. 1978).

Královopolské listy (11, 2006, 16, s. 3).

Dufková, Eugenie: K poctě pěvce Václava Halíře (Aplaus 22, 2006, 7, s. 22–23).

 

Klára Kolofíková

Datum poslední změny: 7.10.2010