Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Hába, AloisTisk


Charakteristika: skladatel, pedagog a hudební teoretik,

Datum narození/zahájení aktivity:21.6.1893
Datum úmrtí/ukončení aktivity:18.11.1973
Text
DíloLiteratura

Hába, Alois, skladatel, pedagog a hudební teoretik, narozen 21. 6. 1893, Vizovice, zemřel 18. 11. 1973, Praha.

 

Narodil se jako první ze čtyř dětí ševce a lidového muzikanta Františka Háby (1850–1935) a jeho druhé manželky Terezie Hábové, rozené Trčkové (1860–1937). Otec František Hába hrál na klarinet a ve Vizovicích založil roku 1872 lidovou kapelu, v níž působili i jeho synové z prvního manželství Josef (flétna a klarinet) a Vincenc (klarinet a housle), z druhého manželství pak Alois (housle a kontrabas) Karel (housle) a Jan (klarinet).
V letech 1908–12 Alois Hába studoval na učitelském ústavu v Kroměříži. Z té doby pocházejí jeho první kompoziční pokusy. 1912–14 působil jako pomocný učitel v Bílovicích a posléze byl přeložen do Mistřic. Zde spolu s první orchestrální partiturou (symfonický obraz Mládí) vznikl soubor drobných skladeb pro housle s doprovodem klavíru. Hába se v nich obrací ke vzoru drobných salónních kusů konce 19. století. Napodobuje jejich styl, způsob doprovodu a současně zjednodušuje technické nároky houslového partu. Pevně rozhodnut věnovat se hudbě zažádal o dovolenou a na doporučení Ferdinanda Vacha a také s přímluvou poslance Antonína Cyrila Stojana mohl nastoupit do mistrovské třídy Vítězslava Nováka na pražské konzervatoři (1914–15), pod jehož vedením studium uzavřel Sonátou pro housle a klavír op. 1 (1915).
V červnu 1915 byl Hába odvelen k pěšímu pluku do St. Pöltenu, poté prošel haličskou a italskou frontou a koncem roku 1917 byl převelen do Hudebně-historické ústředny tiskového střediska c. a k. Ministerstva války (Musik-historische Zentrale beim Kriegspressequartier des k. u. k. Kriegsministeriums), kde se podílel na vzniku sbírky (nedokončené) vojenských písní národů a etnických skupin monarchie. V letech 1917–18 se stal nakrátko žákem vídeňského teoretika Richarda Stöhra, který jej vzdělával v klasické harmonii a kontrapunktu.
Po válce zůstal Hába ve Vídni. Na jaře 1918 se stal soukromým žákem Franze Schrekera a na podzim téhož roku vstoupil oficiálně do jeho kompoziční třídy na vídeňské Hudební akademii (Akademie für Musik und darstellende Kunst). Schrekerovy dobré vztahy s Universal Edition zajistily Hábovi místo korektora a vedle tohoto působil ve školním roce 1918/19 jako učitel teorie a hry na housle v soukromé Schallingerově hudební škole (Musikschule Schallinger). Zde vyučovali také další Schrekerovi žáci Felix Petyrek a Heinrich Knöll. Ve stejné době Hába začal svou publicistickou činnost. Pod Schrekerovým odborným dohledem komponoval či upravoval díla od op. 1b až k op. 5: Tři fugy pro klavír (s. op., 1918), Variace na kánon Roberta Schumanna op. 1b (1918), Dva kusy pro klavír op. 2 (1918), Sonátu pro klavír op. 3 (1919), Smyčcový kvartet č. 1 op. 4 (1919) a orchestrální Ouverturu op. 5 (1920), původně označenou jako Frühlingsouvertüre (Jarní předehra), kterou Hába u Schrekera absolvoval.
Na podzim roku 1920 byl Franz Schreker povolán do Berlína na místo ředitele berlínské Staatliche Hochschule für Musik. Svého učitele následovali nejvěrnější žáci, kterými vedle Aloise Háby byli např. Ernst Křenek, Max Brand, Karol Rathaus či Jascha Horenstein.
V Berlíně, kde Hába pobýval od poloviny roku 1920 do Velikonoc 1922 a s přestávkami až do léta 1923, se 28. listopadu 1922 dočkal veřejného provedení svého prvního čtvrttónového smyčcového kvartetu (Smyčcový kvartet č. 2 op. 7), který byl ještě téhož roku Havemannovým kvartetem uveden také v Praze a Brně. Smyčcový kvartet č. 3 op. 12 (rovněž čtvrttónový) provedlo 29. července 1923 Amarovo kvarteto v Donaueschingenu Donaueschinger Musiktage) a s týmž souborem zazněl vzápětí ve Vídni. Těmito provedeními, jakož i uvedením Symfonické fantazie pro klavír a orchestr op. 8 na zahajovacím koncertu festivalu Všeobecného německého hudebního spolku (52. Tonkünstlerfest des Allgemeinen Deutschen Musikvereins) se Hába dostal na špičku hudební avantgardního hnutí. Tehdy také publikoval v Universal Edition a v pražském nakladatelství Hudební matice své první teoretické práce.
V červenci 1923 se vrátil do vlasti a od podzimu zahájil na pražské konzervatoři volné kurzy mikrointervalové hudby. Zde prosadil v roce 1925 otevření třídy čtvrttónové a šestinotónové kompozice. V roce 1934 byl po několikerém zásahu Josefa Suka (rektora konzervatoře) jmenován řádným profesorem. Do Hábovy třídy vstupovali rovněž žáci jiných skladatelů, aby se seznámili s aktuálními kompozičními metodami. O zaměření kurzů a náplni výuky svědčí mimo jiné rukopisná podoba Nauky o harmonii z roku 1943. V seminářích své žáky Hába seznamoval nejen s metodami vlastní kompoziční práce, se specifickou poetikou „osvobozené hudby“, ale rovněž s aktuálními kompozičními postupy a teoretickými východisky, exponovanými především Arnoldem Schönbergem. Principy nové hudby měly být dokazovány s pomocí materiálu shromážděného v nově založeném fonografickém archivu.
Mimořádný důraz byl kladen rovněž na interpretaci. Díla Hábova a jeho žáků zaznívala na koncertech konzervatoře, obyčejně ve spolupráci se Spolkem pro moderní hudbu (od roku 1927) a Přítomností (od roku 1933). Některá z nich pak byla provedena na festivalových koncertech Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu (ISCM). Jejich prvními interprety se stávali posluchači Hábových kurzů, kteří své zkušenosti ukládali i do textů odrážejících dobový stav provozovací praxe nové hudby. Hábova třída se stala brzy uznávaným mezinárodním pojmem. Vedle Čechů a Slováků ji navštěvovali rovněž Němci, Jihoslované, Ukrajinci, Bulhaři, Litevci. Hába vychoval několik žáků, kteří se rovněž pokusili o kompozice v mikrointervalových systémech: Karel Ančerl, Robert Brock, Václav Dobiáš, Karel Hába, Rudolf Kubín, Miroslav Ponc, Karel Reiner ad.
K Hábovým úspěchům dvacátých let lze přičíst jeho podíl na rozšíření mikrointervalového instrumentáře. Na stavbě čtvrttónového klavíru nejprve spolupracoval s firmou Grotrian-Steinweg v Braunschweigu a posléze s firmou August Förster v Löbau (Sasko), resp. s její pobočkou v severočeském Jiříkově (Georgswalde). První Försterův model čtvrttónového klavíru vznikl v roce 1924, následující typy pak byly vytvořeny v letech 1925–1929 a 1931. Poprvé tento nástroj Hába představil na festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu v červnu 1924 v Praze. Hába se rovněž podílel na stavbě čtvrttónového harmonia a jeho šestinotónové varianty (1927). Inicioval také stavbu čtvrttónového klarinetu, trubky, lesního rohu a kytary. Na základě ohlasu Hábovy prezentace a dalších náznaků pozitivního přijetí čtvrttónové hudby přišli bratři Manfred a Gerhard Försterovi s návrhem pořádat tzv. propagační koncerty, které by nový výrobek předvedly a přímo nabídly případným zájemcům. K těm měli vedle institucí náležet také aktivní hudebníci a poučení laikové. Nástroj měl být publiku přiblížen příkladnou interpretací Hábovy hudby nebo skladeb jeho žáků v podání Erwina Schulhoffa, kterého od roku 1931 nahradil Karel Reiner.
V letech 1923–27 vznikla převážná většina Hábových skladeb věnovaných čtvrttónovému klavíru. Autor zkomponoval mimo jiné pět suit a deset fantasií pro čtvrttónový klavír. Představě maximální technické inovativnosti odpovídá rovněž skutečnost, že mezi klavírní Suitou op. 10 (1923) a Fantasií pro violoncello a čtvrttónový klavír op. 33 nevzniklo až na jednu výjimku žádné Hábovo půltónové dílo.
Téměř od počátku tvůrčí dráhy doprovázel Alois Hába své znějící dílo rozličnými texty, jimiž se pokoušel nahlížet na vlastní tvorbu a přehledně mapovat mnohé oblasti hudebního života. Hábovo literární dílo tvoří eseje, libreta oper, libretistické návrhy, teoretické články, vysvětlující a bilanční stati, recenze a drobné zprávy. Během berlínského pobytu se soustředil především na propagaci vlastní atematické a čtvrttónové hudby, nedlouho po návratu do Prahy začal na stránkách německy psaných hudebních časopisů Melos, Anbruch a Der Auftakt informovat zahraniční čtenáře o pražském hudebním životě. Ve svých příspěvcích si rovněž všímal jubileí významných osobností (Bedřich Smetana, František Zdeněk Skuherský, Vítězslav Novák, Josef Suk, Franz Schreker, Arnold Schönberg, Alaban Berg). Domácí čtenáři se mohli s jeho názory setkat na stránkách časopisů Listy Hudební matice (v roce 1928 název změněn na Tempo), prvorepublikových Hudebních rozhledů, Klíče, Hudební besídky a Indexu. Spoluvytvářel profil časopisu Rytmus a v letech 1926–32 přispíval informativními zprávami a drobnými kritikami do deníku Československá republika (dříve Pražské noviny). Roku 1927 vyšla v nakladatelství Kistner & Siegel v Lipsku Hábova nauka o harmonii (Neue Harmonielehre des diatonischen, chromatischen, Viertel-, Drittel-, Sechstel- und Zwölftonsystems).
Již během studia v Německu se Hába účastnil podniků nově založené Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu (International Society for Contemporary Music, ISCM) a po návratu do Čech se aktivně zapojil do činnosti pražských spolků (Spolek pro moderní hudbu, Přítomnost). V Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu patřil Hába v meziválečném období k nejaktivnějším členům. Několikrát se stal členem mezinárodní jury (1927, 1932 a 1938), na festivalech se uváděly jeho skladby a skladby jeho žáků. V roce 1935 se rozhodným způsobem zasloužil o uspořádání festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu v Praze, jehož konání (původně umístěné do Karlových Varů) znemožnila politická situace v československém pohraničí.
Roku 1928 se Hába stal členem České akademie věd a umění. Studium díla Rudolfa Steinera jej přivedlo do Antroposofické společnosti a antroposofie zůstala jeho celoživotním přesvědčením. V roce 1931 se v Mnichově uskutečnila světová premiéra Hábovy celovečerní čtvrttónové opery Matka. V roce 1932 byl pozván na kongres arabské hudby do Káhiry, Roku 1933 se zúčastnil Mezinárodní olympiády revolučních divadel a navazující Mezinárodní konference skladatelů v Moskvě. Z této návštěvy vyplynulo posléze téma Hábovy další opery, Nová země podle románu Fjodora Gladkova. V období protektorátu dokončil svou třetí operu (šestinotónovou) Přijď království Tvé s antroposofickým poselstvím.
Po válce pokračoval ve výuce na konzervatoři a nově založené AMU, podílel se na založení Syndikátu českých skladatelů a na založení Divadla 5. května (od 2. sezóny Velká opera 5. května), které sídlilo v budově bývalého Nového německého divadla (dnes Státní opera Praha) a jehož se Hába stal ředitelem. Roku 1948 bylo divadlo úředním rozhodnutím připojeno k Národnímu divadlu a Hába z ředitelského místa odvolán. V letech 1948–50 komponoval výhradně masové písně. Roku 1950 bylo oddělení mikrointervalové hudby na AMU zrušeno a Hába dosloužil tři roky, zbývající mu do penze, v knihovně konzervatoře.
Od roku 1953 se Hába věnoval téměř výhradně skladatelské práci. I když neopustil možnost komponovat v různých tónových systémech a opětovně se vyrovnával s podněty dodekafonie a webernovského serialismu, nebylo toto období obecně spojováno s hledáním žánrové novosti a s návraty (třebas i opožděnými) avantgardních stylů. Dočasná expanze angažovaného umění po jistou dobu způsobila, že některé představy o celkovém uspořádání díla a jeho funkcích přešly i do následující tvorby. Především na počátku tohoto období komponoval Hába způsobem, jenž směřoval k redukci a zjednodušení. Hába navíc spojoval s osudy svých děl s vybranými interprety a soubory. Kromě Karla Reinera, Českého noneta a Hábova kvarteta, se jednalo o klavíristku Emmu Kovárnovou a basklarinetistu Josefa Horáka (společně Due Boemi di Praga), Hábovy houslové skladby hrál Antonín Novák, dalšími interprety byli klavírista Drahomír Toman, klavíristka Líza Fuchsová, harfistky Marie Zunová a Marcela Kožíková nebo cimbalistka Kateřina Zlatníková.
V letech 1956 a 1959 byl Hába hostem Darmstadtských mezinárodních letních kurzů nové hudby (Internationale Ferienkurse für Neue Musik) a pokračoval v přednáškové činnosti (Německo, Švýcarsko, Rakousko, Rumunsko aj.). Roku 1957 byl jmenován čestným členem Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu, 1961 členem-korespondentem Německé akademie umění v Berlíně (Německá demokratická republika). U příležitosti svých sedmdesátin byl Hába vyznamenán titulem Zasloužilého umělce (1963), roku 1968 mu byl propůjčen Řád republiky.

 


Dílo

Dílo hudební (výběr):

 

op. 1a Sonáta pro housle a klavír (1915).
s. op. Suita pro klavír [1] (1915/16).
s. op. Suita pro klavír [2] (1915/16).
s. op. Improvizace na slovinskou lidovou píseň pro klavír (1916).
s. op. Ukrajinská suita (1916/17).
s. op. Tantum ergo (1917).
s. op. Písně pro zpěv a klavír (1917).
s. op. Suita ve čtvrttónové soustavě, pft (1917).
s. op. Suita pro klavír (klasická) (1918).
Trinklied [Pijácká píseň] (1918).
s. op. Tři fugy pro klavír (Fugová suita) (1918).
op. 1b Variace na kánon Roberta Schumanna, pft (1918).
op. 2 Dva kusy pro klavír (1918).
op. 3 Sonáta pro klavír (1919).
op. 4 Smyčcový kvartet č. 1 (1919).
op. 6 Šest klavírních skladeb (leden 1920).
op. 7 Smyčcový kvartet č. 2 ve čtvrttónové soustavě (1920).
op. 5 Ouvertura (1920).
s. op. Dvě groteskní skladby pro klavír (1920/21).
op. 8 Symfonická fantazie pro klavír a orchestr (1921).
op. 9a Fantazie pro housle sólo, ve čtvrttónové soustavě (1921).
op. 9b Hudba pro housle sólo, ve čtvrttónové soustavě (1922).
s. op. Symfonická hudba (1922).
s. op. Sedm skladeb pro čtvrttónový klavír (1922).
s. op. Suita č. 1 pro čtvrttónový klavír (1922).
s. op. Suita č. 2 pro čtvrttónový klavír (1922).
op. 12 Smyčcový kvartet č. 3, ve čtvrttónové soustavě (1922).
op. 13 Sborová suita, ve čtvrttónové soustavě (1923).
op. 14 Smyčcový kvartet č. 4, ve čtvrttónové soustavě (1923).
op. 15 Smyčcový kvartet č. 5, v šestinotónové soustavě (1923).
op. 16 Suita č. 3 pro čtvrttónový klavír (1924).
op. 17 Fantazie č. 1 pro čtvrttónový klavír (1924).
op. 18 Fantazie pro violoncello sólo, ve čtvrttónové soustavě (1924).
op. 19 Fantazie č. 2 pro čtvrttónový klavír (1924).
op. 20 Fantazie č. 3 pro čtvrttónový klavír (1925).
op. 21 Fantazie pro housle a čtvrttónový klavír (1925).
op. 22 Suita č. 4 pro čtvrttónový klavír (1925).
op. 23 Suita č. 5 pro čtvrttónový klavír (1925).
op. 24 Suita č. 1 pro čtvrttónový klarinet a čtvrttónový klavír (1925).
op. 25 Fantazie č. 4 pro čtvrttónový klavír (1925).
op. 26 Fantazie č. 5 pro čtvrttónový klavír (1925).
op. 27 Fantazie č. 6 pro čtvrttónový klavír (1925).
op. 28 Fantazie č. 7 pro čtvrttónový klavír (1926).
op. 29 Fantazie č. 8 pro čtvrttónový klavír (1926).
op. 30 Fantazie č. 9 pro čtvrttónový klavír (1926).
op. 31 Fantazie č. 10 pro čtvrttónový klavír (1926).
op. 32 Fantazie pro violu a čtvrttónový klavír (1926).
op. 33 Fantazie pro violoncello a čtvrttónový klavír (1927).
op. 34 Fantazie pro flétnu a klavír (1927).
op. 35 Matka, opera o deseti obrazech ve čtvrttónové soustavě (1929).
op. 36 Já, mužský sbor ve čtvrttónové soustavě (1.–13. 1. 1928).
op. 37a Suita pro šestinotónové harmonium nebo smyčcový kvartet (1928).
op. 37b Suita pro šestinotónové harmonium nebo smyčcový kvartet (1928).
op. 38 Toccata quasi una fantasia pro klavír (1931).
op. 39 Čtyři moderní tance pro klavír (1926).
s. op. Shimmy-Fox (1926).
op. 40 Fantazie pro nonet č. 1 (1932).
op. 41 Fantazie pro nonet č. 2 (1932).
op. 10 Suita č. 1 pro čtvrttónový klavír (1932).
op. 11 Suita č. 2 pro čtvrttónový klavír (1932).
op. 42 Pět sborů pro dětské nebo ženské hlasy, ve čtvrttónové soustavě (1932).
op. 43 Sborové dětské hry, ve čtvrttónové soustavě (1932).
op. 44 Pět smíšených sborů, ve čtvrttónové soustavě (1932).
op. 45 Pracující den, ve čtvrttónové soustavě (1932).
s. op. Jednotná fronta (1933).
s. op. Píseň SSSR (1933).
s. op. Ve státě »X« (1933).
s. op. Německá ukolébavka (1933).
op. 46 Cesta života, symfonická fantazie pro velký orchestr (1933).
op. 47 Nová země, opera o třech jednáních (šesti obrazech) (1936).
op. 48 Říkadla pro děti, pro střední hlas a klavír (1936).
op. 49 Duo pro dvoje housle, v šestinotónové soustavě (3. 1.–27. 2. 1937).
op. 50 Přijď království Tvé (Nezaměstnaní), opera o třech jednáních.
(sedmi obrazech) v šestinotónové soustavě (1942).
op. 51 Dětské nálady, osm skladeb pro střední hlas a čtvrttónovou kytaru (1943).
op. 52 Sonáta pro kytaru (1943).
op. 53 Poesie života, dvanáct písní pro soprán a čtvrttónovou kytaru (1943).
op. 54 Suita č. 1 pro čtvrttónovou kytaru (1943).
op. 55 Suita č. 2 pro čtvrttónový klarinet (1944).
op. 56 Suita pro čtvrttónovou trubku a pozoun (1944).
op. 57 Milenci, sedm písní pro soprán a klavír na slova Boženy Benešové (1944).
op. 58 Pět milostných písní lidových z Moravy [Milostné písně z Moravy], pro střední hlas a klavír (1944).
op. 59 Sonáta pro chromatickou harfu (1944).
op. 60 Sonáta pro diatonickou harfu (1944).
op. 61 Intermezzo a Preludium (1944/1945).
op. 62 Sonáta pro čtvrttónový klavír (1947).
op. 63 Suita č. 2 pro čtvrttónovou kytaru (1947).
op. 64 Ústava 9. května, mužský sbor (1948).
op. 65 Tři mužské sbory (1948).
op. 66 Meditace, mužský sbor na slova Rudolfa Steinera (1948).
op. 67 Mír, mužský sbor (1948).
op. 68 Za mír, kantáta pro smíšený sbor a orchestr na vlastní slova v úpravě Dalibora C. Faltise (1949).
op. 69 Suita pro fagot sólo (1950).
op. 70 Smyčcový kvartet č. 6, ve čtvrttónové soustavě (1950).
op. 71 Tři zpěvy, pro smíšený sbor (1950).
op. 72 Suita pro čtyři pozouny, ve čtvrttónové soustavě (1950).
op. 73 Smyčcový kvartet č. 7 (1951).
op. 74 Kvartet pro čtyři fagoty (1951).
op. 75a Te Deum laudamus, org (1951).
op. 75b Fantazie a fuga pro varhany (1951).
op. 75c Šest polských lidových písní pro harfu (1951).
op. 76 Smyčcový kvartet č. 8 (1951).
op. 77 Valašská suita pro orchestr (1953).
op. 78 Sonáta pro klarinet sólo (25. 4. 1952).
op. 79 Smyčcový kvartet č. 9 (1952).
op. 80 Smyčcový kvartet č. 10 v šestinotónové soustavě (1952).
op. 81a Suita pro violoncello sólo (1953).
op. 81b Suita pro housle sólo (1953).
op. 82 Nonet č. 3 (1953).
op. 83 Koncert pro housle a orchestr (1954).
op. 84 Z mudrosloví národů slovanských, jedenáct dětských nebo ženských sborů s doprovodem klavíru na slova Františka Ladislava Čelakovského (1955).
op. 85a Suita pro violoncello sólo v šestinotónové soustavě (1955).
op. 85b Suita pro housle sólo v šestinotónové soustavě (1955).
op. 86 Koncert pro violu a orchestr (1957).
op. 87 Smyčcový kvartet č. 11 v šestinotónové soustavě (1958).
op. 88 Suita č. 6 pro čtvrttónový klavír (1958).
op. 89 Fantazie č. 11 pro čtvrttónový klavír (1957/59).
op. 90 Smyčcový kvartet č. 12 ve čtvrttónové soustavě (1960).
op. 91 Suita pro cimbál (1960).
op. 92 Smyčcový kvartet č. 13 (1961).
op. 93 Suita pro housle sólo ve čtvrttónové soustavě (1962).
op. 94 Smyčcový kvartet č. 14 ve čtvrttónové soustavě (1963).
op. 95 Smyčcový kvartet č. 15 (1964).
op. 96 Suita pro basklarinet sólo [1] (1964).
op. 69a Suita pro basklarinet sólo [2] (?1965).
op. 98 Smyčcový kvartet č. 16 v pětinotónové soustavě (1967).
op. 34a Fantazie pro basklarinet a klavír (1967).
op. 99 Suita pro saxofon sólo (1968).
op. 99a Praha, sbor na slova Jaroslava Seiferta (1968).
op. 100 Suita pro basklarinet a klavír (1969).
op. 101 Tagebuch-Notizen für Sprechstimme und Streichquartett
[Deníkové poznámky pro recitátora a smyčcový kvartet] (1970).
op. 97 Nonet č. 4 (1970).
op. 102 Šest nálad pro klavír (1971).
op. 103 Suita pro housle a klavír ve čtvrttónové soustavě (1972).

 

Dílo literární (výběr):

Hába, Alois: Harmonické základy čtvrttónové soustavy (Praha 1922).
Hába, Alois: O psychologii tvoření, pohybové zákonitosti tónové a základech nového hudebního slohu (Praha 1925).
Hába, Alois: Neue Harmonielehre des diatonischen, chromatischen Viertel-, Drittel-, Sechstel- und Zwölfteltonsystem (Leipzig 1927).
Hába, Alois: Diatonický, chromatický a bichromatický zvuk v hudbě evropské (Klíč 1, 1930/31, s. 2–5; 49–56, 111–117).
Hába, Alois: Meine Vierteltonoper: „Die Mutter“ (Anbruch 13, 1931, s. 91–92).
Hába, Alois: Zvukový film a opera. Poznámky ke článku Fr. Píchy „Zvukový film“ ve 3. čís. Tempa (Klíč 2, 1931/32, s. 57–63).
Hába, Alois: Schönberg und die weiteren Möglichkeiten der Musikentwicklung (In: Arnold Schönberg zum 60. Geburtstag, 13. September 1934, Wien 1934, s. 15–17).
Hába, Alois: Harmonické základy dvanáctitónového systému. Tematický a netematický hudební sloh (Tempo 17, 1937/38, s. 129–130, 141–143).
Hába, Alois: Mein Weg zur Viertel- und Sechsteltonmusik (Düsseldorf 1971).

Literatura

I. Lexika
PHSN.
ČSHS.
HSPK.

 

II. Ostatní
Helfert, Vladimír: Hábova „Nová nauka o harmonii“. Na okraj Hábovy nauky o harmonii (Hudební rozhledy 3, 1926/27, s. 147–149).
Očadlík, Mirko: Čtvrttónová škola (Klíč 1, 1930/31, s. 308–311).
Sychra, Antonín: Hábova „Matka“ jako hudební drama. Poznámky ke strukturální analýze (Rytmus 11, 1947, s. 77–81).
Vysloužil, Jiří: Alois Hába a Studijní sdružení Velká (Národopisná revue 5, 1959, s. 183–190).
Risinger, Karel: Vůdčí osobnosti české moderní hudební teorie. Otakar Šín, Alois Hába, Karel Janeček (Praha 1963).
Vysloužil, Jiří: Alois Hába als Kompositionslehrer (In: Sborník prací Filosofické fakutlty brněnské univerzity 14, 1965, F 9, s. 379–387).
Vysloužil, Jiří: Hába’s Idea of Quarter-tone Music (Hudební věda 5, 1968, s. 466–472).
Vysloužil, Jiří: Hábova hudba pro čtvrttónový klavír (Opus musicum 5, 1973, s. 101–107); německy: Hábas Musik für Vierteltonklavier (In: Musicologica Slovaca VII, Bratislava 1978, s. 107–116).
Vysloužil, Jiří: Alois Hába a jeho současníci (demonstrováno na skladatelově „atematickém“ slohu) (Hudební rozhledy 26, 1973, s. 230–235).
Vysloužil, Jiří: Alois Hába. Život a dílo (Praha 1974).
Vysloužil, Jiří: Alois Hába und die Dodekaphonie (Schweizerische Musikzeitung 118, 1978, č. 2, s. 95–102).
Vysloužil, Jiří: Alois Hába a dodekafonie (Opus musicum 10, 1978, s. 36–41).
Jiránek, Jaroslav: Hábovy vzájemné reflexe světa, umění a teorie (Opus musicum 26, 1994,
s. 232–239).
Hesse, Horst-Peter: Alois Hába als Wegbereiter der mikrointervallischen und ekmelischen Musik (In: Hesse, Horst-Peter – Thies, Wolfgang (eds.): Gedanken zu Alois Hába [= Wort und Musik, 35], Anif/Salzburg 1996, s. 46–56.
Spurný, Lubomír: „Exteritoriální“ Hába – několik poznámek k Adornově pojmu „exterritoriale Musik“ (Opus musicum 33, 2001, s. 11–16).
Vysloužil, Jiří: Hábas demokratischer Sozialismus (Hudební věda 39, 2002, s. 58–66).
Pandula, Dušan: Das Porträt Alois Hába (Melos 41, 1974, s. 17–20; přetištěno in: Metzg er, Heinz-Klaus – Riehn, Rainer (eds.): Musik der anderen Tradition. Mikrotonale Tonwelten, München 2003, s. 236–244).
Reittererová, Vlasta: The Hába „School“ (Czech Music 5, 2005, č. 3, s. 9–17).
Spurný, Lubomír: Between Tradition and Innovation (Czech Music 5, 2005, č. 3, s. 1–8).
Horlitz, Tereza: Vítězslava Kaprálová jako Hábova žačka? (Opus musicum 38, 2006, č. 4, s. 10–14).
Reittererová, Vlasta: Das Unverwirklichte und das Unverwirklichbare in den Opern von Alois
Hába (In: Csoba di, Peter – Gruber, Gernot – Kühnel, Jürgen – Müller, Ulrich – Panagl,
Oswald (eds.): Traum und Wirklichkeit in Theater und Musiktheater. Vorträge und Gespräche des Salzburger Symposions 2004, Anif/Salzburg 2006, s. 576–586).
Spurný, Lubomír: Harmonie v nesnázích. Několik poznámek k Hábově „Neue Harmonielehre“ (Hudební věda 44, 2007, s. 261–288).
Reittererová, Vlasta: Hudební umění jako realizovaná pravdivost. Podíl Aloise Háby na stavbě a propagaci čtvrttónového klavíru (Hudební věda 45, 2008, č. 1–2, s. 125–178).
Reittererová, Vlasta: Alois Hába – Experimentator oder Eklektiker? (In: Baťa, Jan – Kroupa, Jiří – Mráčková, Lenka (eds.): Littera Nigro scripta manet. In honorem Jaromír Černý, Praha 2009, s. 178–206).
Reittererová, Vlasta: Alois Hába und tschechoslowakische Sektion der IGNM: Niederlagen und Siege (In: Březina, Aleš – Velická, Eva (eds.): Aspekte der Musik, Kunst und Religion zur Zeit der Tschechischen Moderne [= Martinů-Studien, 2], Bern 2009, s. 237–250).
Reittererová, Vlasta – Spurný, Lubomír: Alois Hába (In: Heister, Hans-Werner – Sparrer, Walter-Wolfgang (eds.): Komponisten der Gegenwart, München 2009, s. 1–50).
Spurný, Lubomír: Hába School – Reality or Myth? (In: Despič, Dejan – Milin, Melita (eds.): Spaces of Modernism: Ljubica Marić in Context, Belgrade 2010, s. 135–142).
Spurný, Lubomír: Rozpaky nad Hábou. Příspěvek k dějinám masové písně (Musicologica Brunensia 45, 2010, č. 1–2, s. 207–214).
Spurný, Lubomír – Vysloužil, Jiří: Alois Hába: A Catalogue of the Music and Writings (Praha 2010).
Reittererová, Vlasta: Jemné nuance mezi tóny. O čem vypovídají dokumenty z pozůstalosti
Aloise Háby (Musicalia. Časopis Českého muzea hudby 5, 2013, s. 6–18); anglicky: Fine
Nuances between the Tones: The Testimony of Papers from the Estate of Alois Hába (tamtéž, s. 19–34).
Reittererová, Vlasta – Spurný, Lubomír: Alois Hába (1893–1973). Mezi tradicí a inovací (Praha 2014).

 

Vlasta Reittererová – Lubomír Spurný

Datum poslední změny: 2.3.2016