Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Novák, RichardTisk


Charakteristika: Pěvec-basista, skladatel a varhaník

Datum narození/zahájení aktivity:2.10.1931
Text

Richard Novák, pěvec-basista, skladatel a varhaník, narozen 2. 10. 1931, Rozseč (Jihlava).
 
Vyrůstal na Dačicku, na moravské straně Vysočiny. Jeho otec Richard Novák byl učitelem na Malém Pečíně. Záhy poznal mimořádný hudební talent svého syna a postaral se o to, aby se syn naučil hrát na housle a na klavír. Na varhany se naučil hrát sám v Kostelním Vydří, kde působil jeho otec a kam se rodina roku 1941 přestěhovala. Vše, co souviselo s hudbou, absolvoval Richard Novák pod vedením svého otce, protože skutečný učitel hudby se v okolí nenašel.
Ve čtyřicátých letech navštěvoval gymnázium v Moravských Budějovicích a v Telči, kde také roku 1949 odmaturoval. Hrál ve smyčcovém kvartetu, ve studentském orchestru, zpíval v pěveckém sboru a věnoval se varhaničení (této činnosti se věnuje dodnes, každý den hraje v kostele sv. Rodiny na Grohově ulici v Brně). Po maturitě v Telči v roce 1949 se rozhodl pro studium teologie v brněnském alumnátu. Ten byl ale v roce 1950 zrušen a na podzim téhož roku byl Richard Novák přijat na brněnskou konzervatoř ke studiu zpěvu u profesora Jiřího Wootha.
 
Umělecká všestrannost Richarda Nováka se projevila až v době jeho studií. Po dvouletém studiu zpěvu přestoupil na studium kompozice k profesoru Theodoru Schäfrovi a u něj v roce 1955 absolvoval konzervatoř skladbou pro orchestr s klavírem Tre canzoni.
Zpěv studoval soukromě u Jiřího Wootha. Měl k tomu ostatně více příležitostí, protože byl ještě před ukončením svého studia v 5. ročníku konzervatoře angažován jako sólista ostravské opery. Poprvé se zde představil 19. září 1954 v roli Mnicha ve Verdiho opeře Don Carlos.
V prvním roce svého ostravského působení ztvárnil např. roli Janka v Blodkově opeře V studni či nastudoval roli Kmeta v Braniborech v Čechách. Do Ostravy se znovu vrátil po ukončení dvouleté vojenské služby, kterou absolvoval v letech 1955–57 v Brně. I zde využil svého uměleckého nadání a uplatnil se jako sbormistr, dirigent a dokonce komponoval i pro vojenskou dechovku. Po dvouleté pauze se vrátil do Ostravy.
Teprve v druhé etapě svého ostravského působení měl možnost nastudovat několik větších rolí. K nejvýznamnějším patří Bartolo v Lazebníku sevillském (Gioacchino Rossini), Varlaam v Borisu Godunovi (Modest Petrovič Musorgskij), Procida ve Verdiho Sicilských nešporách, ale především role Purkrabího ve Dvořákově opeře Jakobín, kterou nastudoval v roce 1959. V té době se mimo jiné věnoval komponování, jeho skladby se hrály na koncertech, nahrával je rozhlas a se sborovou tvorbou se úspěšně účastnil skladatelských soutěží, kde získal dvakrát první cenu. V klavírní soutěži Beethovenův Hradec obsadil druhé místo za klavírní sonátu. V letech ostravského působení vznikla Sonatina pro housle a klavír, Sonáta pro klavír a Divertimento pro komorní orchestr.
Po zdařilé účasti na mezinárodní pěvecké soutěži v Toulouse, kde obsadil druhé místo, byl roku 1961 angažován do Státního divadla v Brně. Brněnskému publiku se poprvé představil 8. května roku 1960 v roli Kmeta v opeře Braniboři v Čechách a po dalších úspěšných rolích se 1. února 1962 stal stálým členem brněnské scény. Role basového oboru patřily v době nástupu Richarda Nováka k nejlépe obsazovaným. Od počátku svého vstupu na brněnskou scénu zaujal svým hereckým výkonem, ale především nádherně znělým hlasem širokého rozsahu, překvapil dokonalou pěveckou technikou a intonační jistotou, která je dána jeho absolutním sluchem. V krátké době zde zvládl široký repertoár a již ve své první sezóně, kdy ještě odehrával představení v Ostravě, nastudoval v Brně roli Kecala v Prodané nevěstě, kterou předtím zpíval jen pohostinsky v Opavě, Kutuzova a Berthiera (Sergej Prokofjev: Vojna a mír), Dona Alfonse v Mozartově opeře Cosi fan tutte či dvě zcela protikladné postavy – Fotise a Grigorise v premiéře Řeckých pašijí Bohuslava Martinů, která se uskutečnila 6. března roku 1962.
Téhož roku v září se opět zúčastnil mezinárodní pěvecké soutěže, tentokrát v holandském Hertogenboschi, kde obsadil spolu s Američanem Frederickem Garstenem druhé místo. Český pěvec zde vystoupil s monologem titulní postavy Musorgského opery Boris Godunov.
Výčtem velkých stěžejních rolí z této doby – Vodník (Antonín Dvořák: Rusalka), Bedroň (Bohuslav Martinů: Veselohra na mostě), Mefisto (Charles Gounod: Faust a Markétka), Král (Richard Wagner: Lohengrin), Rychtář (Leoš Janáček: Její Pastorkyňa), které vedly až k Händelově Caesarovi – je patrné, že repertoár Richarda Nováka byl značně široký jak množstvím nastudovaných postav, tak stylovým rozpětím.
I přes veškerou přízeň kritiků a maximální spokojenost posluchačů, se Richard Novák rozhodl pro půlroční neplacenou dovolenou a odešel za svým učitelem Jiřím Woothem do Německa, aby odstranil všechny technické problémy hlasu. Vrátil se znovu k principům tvoření tónu. Do nové sezóny přišel s novými impulsy a přesnější představou tónového ideálu. Tato renovace byla velice kladně hodnocena v bezprostředně následujícím nastudování Prodané nevěsty 1. října 1967 a v Myslivečkově Tamerlánu v roli Bajazeta 8. října 1967.
Brněnské opeře už zůstal věrný a své závazky vůči ní plnil i při svém jednoletém působení v opeře ve Štýrském Hradci, které proběhlo v sezóně 1970/71. Zde nastudoval devět rolí a odehrál sedmdesát představení. Do jeho repertoáru přibyly role kardinála Madruschta v Pfitznerově Palestrinovi nebo Dona Pedra v díle Afričanka Giacoma Meyerbeera. Znovu zde ztvárnil doktora Bartola v Lazebníku sevillském, nastudoval Dalanda ve Wagnerově Bludném Holanďanovi, či Rocca v Beethovenově opeře Fidelio.
Všechny role, které v Rakousku nastudoval, zpíval v němčině a půl roku zde dokonce navštěvoval seminář interpretace písní, který vedl Erik Werba. Nabyl zde zkušenosti, seznámil se s tamějším prostředím a spolupracoval také s režisérem Hansem Hartlebem, který ve Štýrském Hradci zinscenoval Fidelia, Afričanku a Palestrinu. Hartleb později pořídil německý překlad libreta Janáčkových Příhod lišky Bystroušky. Během tohoto angažmá se také seznámil s klavíristou Gerhardem Zellerem na Vysoké hudební škole ve Štýrském Hradci. Studium u těchto významných profesorů dalo Novákovi nesmírně mnoho. Získal neocenitelné zkušenosti týkající se především výslovnosti.
V sedmdesátých letech minulého století byl v popředí Novákova zájmu svět romantické písně. Navázal tak na poznatky, které nabyl během rakouského angažmá. Výrazným způsobem tomuto hledisku přispěla písňová a interpretační spolupráce s Gerhardem Zellerem při angažmá ve  Štýrském Hradci.
Po návratu do Brna se opět věnoval bohaté divadelní a koncertní činnosti. Se souborem Státního divadla se účastnil významných zahraničních zájezdů. Navštívil například přírodní divadlo v Athénách, Velké divadlo v Ženevě, Teatro San Carlo v Neapoli, Gran Teatro Del Liceo v Barceloně a mnohé další scény.
V tomto desetiletí se ujal několika dalších rolí. Patří mezi ně role Guardiána (Giuseppe Verdi: Síla osudu) či Schigolcha (Alban Berg: Lulu). Dále ztvárnil komickou roli Cara Dodona (Nikolaj Rimskij-Korsakov: Zlatý kohoutek), nastudoval Bonifáce (Bedřich Smetana: Tajemství), Končaka (Alexander Porfirjevič Borodin: Kníže Igor), Krále (Paul Dessau: Odsouzení Lukulovo), Doktora (Alban Berg: Vojcek), Ramfise (Giuseppe Verdi: Aida) a další. 
Významná byla také činnost pedagogická, kterou Richard Novák zahájil roku 1974 na brněnské konzervatoři. Jako externí pedagog zde působil přibližně deset let. Mezi jeho žáky patřili např. Dalibor Hrda, ředitel opery v Opavě, Emílie Leváková či Josef Zorník.  
Na začátku osmdesátých let se představil jako Komisař v Příběhu opravdového člověka Sergeje Prokofjeva, kterého v roce 1980 zopakoval hned osmkrát.
V červnu téhož roku se poprvé v Brně představila v českém jazyce Wagnerova opera Mistři pěvci norimberští, která se uskutečnila na den přesně po sto dvanácti letech od svého premiérového uvedení v Mnichově.  Richard Novák zde ztvárnil roli Hanse Sachse
K neméně důležitým rolím patří i Bergův Faust, jehož premiéra se konala 19. června 1981 nebo ztvárnění postavy Ivana Hrozného v opeře Nikolaje Rimského-Korsakova Pskoviťanka.
V polovině let osmdesátých se Richard Novák nově představil např. jako Zachariáš v Nabuccu (Giuseppe Verdi), Dosifej v Chovanštině (Modest Petrovič Musorgskij), žalářník Beneš v Daliboru (Bedřich Smetana) nebo Ochs v Rosenkavalieru (Richard Strauss).
V devadesátých letech následovaly role v dílech českých skladatelů. Jedná se např. o postavu Kováře v Hrách o Marii Bohuslava Martinů, Malého Vězně v Janáčkově Mrtvém domě (premiéra v Salcburku), Pěvce v Bergově Návratu Odyssea nebo role Patriarchy v (Antonín Dvořák: Dimitrij). V roce 1995 ztvárnil v Paříži Faráře v Janáčkových Příhodách lišky Bystroušky, v roce 1997 se inscenace opakovala v Madridu.
V listopadu roku 1999 hostoval v opeře v Benátkách opět v roli Faráře v Příhodách lišky Bystroušky, v dubnu 2001 znovu, tentokrát v Lisabonu. Ve stejné sezóně hostoval také ve Státní opeře Praha v opeře Tosca. V roce 2001 navštívil se souborem brněnské opery Tokio, zde vystoupil jako Sarastro v Mozartově Kouzelné flétně. O dva roky později zde ztvárnil roli Ramfise ve Verdiho opeře Aida.
V posledních letech vytvořil na své domovské scéně v Brně Vodníka v Rusalce, Kmeta v Braniborech v Čechách, Rychtáře v Její pastorkyni, Ramfise v Aidě, Revírníka v Příhodách lišky Bystroušky, Zachariáše v Nabuccu, Kecala v Prodané nevěstě či v neposlední řadě Sarastra v Kouzelné flétně.
K jeho posledním nastudovaným rolím patří postava Starého muže v prvním českém provedení londýnské verze opery Bohuslava Martinů Řecké pašije
 
Po příchodu do brněnského divadla se Richard Novák ujal zejména oratorních rolí. Současně byl také žádaným interpretem soudobých komorních skladeb. Novákův bratranec, Jan Novák, pro něj napsal dodekafonickou hříčku Passer Catulli s doprovodem noneta za úspěch na soutěži v Toulouse. Skladba byla provedena několikrát v letech 1962–65. Provedl rovněž poprvé starší Horati carmina téhož autora. K tomu v roce 1964 přistoupily rozsáhlejší Ioci Vernales, několikrát reprízované a podobně jako Passer Catulli nahrané v brněnském rozhlase i na deskách Supraphonu.
V roce 1963 přišel Josef Berg se sedmidílným cyklem Písně nového Werthera, který byl téhož roku poprvé uveden na „Brněnském hudebním máji“. Tímto začala i dlouholetá spolupráce s klavíristou Cyrilem Klimešem. Převážně v šedesátých letech tak zazněla v Novákově interpretaci díla současných brněnských autorů, mezi které patřili Josef Berg, Alois Piňos, Miloš Štědroň, Zdeněk Pololáník, Miloslav Ištvan a další.
V šedesátých letech kromě interpretace soudobých autorů se Richard Novák komorní písni věnoval jen příležitostně (Antonín Dvořák: Biblické písně, výběr z Čajkovského, ojediněle Schumann, Liszt). Na koncertě 8. prosince roku 1965 v Besedním domě zpíval Nový špalíček Bohuslava Martinů, Toulky podzimní a Písně o lásce a smrti Josefa Křičky a Otevírání studánek Bohuslava Martinů. Věnoval se také tvorbě předbarokní (ukázky z Orfea, Návratu Odyssea a Korunovace Poppey). Podobný dramaturgický výběr se objevil i na koncertě pro Hudební mládež v Brně 22. března 1966, kde zazpíval pouze soudobé brněnské autory.
Teprve v roce 1970, kdy Novák odcházel do angažmá ve Štýrském Hradci, uskutečnil dávný projekt, když 9. února ve foyeru Janáčkova divadla zpíval Schubertův Schwanengesang a s ním Schummanův Liederkreis op. 39 s klavíristou Cyrilem Klimešem. Schuberta pak reprízoval roku 1971 v Praze s Bergovým Wertherem a znovu v roce 1978 v pražském Domě umělců na koncertě „Pocta Schubertovi“.
V roce 1970, při pobytu ve Štýrském Hradci, využil skutečnosti, že seminář písňové interpretace na tamní vysoké škole vedl klavírní partner mnoha renomovaných umělců Erik Werba, který umožnil Novákovi studium tohoto oboru. Od té doby jeho soustavný zájem o romantickou píseň neustal. Roku 1973 k dosavadnímu repertoáru přibyl Ravelův Don Quijotte a Dulcinée (24. ledna, Ostrava), Brahmsovy Čtyři vážné zpěvy a Wolfovy Michelangelo-Lieder (20. února, Brno).
V roce 1974 zpíval 12. února v Brně Baladu o duši Jana Nerudy, tři Nokturna a Melancholické písně O lásce Vítězslava Nováka a 28. září na recitálu v rámci Brněnského festivalu pět písní Jana Václava Tomáška, Novákův Erotikon, Křičkovy Severní noci a Bergova Werthera.
Následovalo studium Šostakovičovy Suity na Michelagelovy sonety a v roce 1978 uskutečnil další z dlouho chystaných záměrů – Brahmsovy Romance z Magelony. Ve stylovém cyklu České filharmonie uvedl 15. dubna roku 1980 Schummanův Liederkreis a v druhé půli, věnované Hugo Wolfovi, zpíval vedle dřívějších Michelangelo-Lieder také tři písně na Mörikeho a tři velké balady na Goetha: Prometheus, Ganymed a Grenzen der Menschheit.
Pražský recitál konaný 22. dubna roku 1981 byl věnován pouze české písni. Kromě pěti Tomáškových písní zazpíval Richard Novák poprvé čtyři písně op. 2 Antonína Dvořáka, Křičkův cyklus O lásce a smrti a poprvé novou revizi Hurníkovy skladby Šalamoun pro bas a smyčcový kvartet.
Okruh německého písňového repertoáru rozšířil o pět písní z Mahlerova cyklu Des Knaben Wunderhorn na koncertě 17. března roku 1981 v Brně.
V roce 1987 interpretoval písně Modesta Musorgského, Dmitrije Šostakoviče, Richarda Strausse a Johanese Brahmse spolu s klavíristou Ivanem Klánským. Tento večer byl označen kritikou za jeden z vrcholů brněnského Mezinárodního hudebního festivalu v roce 1987.
Stejně nezapomenutelný večer se odehrál ve foyer Janáčkova divadla, na němž za spolupráce s pianistou Václavem Šeflem interpretoval Dvořákovy Biblické písně.
Richard Novák se v letech 1976–86 (kromě divadelních rolí) plně věnoval velkým oratoriím a vystupoval každoročně s Českou filharmonií. Tyto koncerty byly též zaznamenány na deskách. V Brně také spolupracoval s dirigentem Jiřím Pinkasem na velkých dílech Antonína Dvořáka. Mezi ty pěvec řadí Stabat Mater, Requiem a především Svatou Ludmilu, kterou několikrát reprízoval.  Beethovenovu Devátou symfonii poprvé zpíval v Brně a potom také na Pražském jaru, v Drážďanech a s Českou filharmonií v Salcburku, v Benátkách, Vornbirnu a v Japonsku. Missu Solemnis uvedl v roce 1969 v Modeně a v Turinu.
 
V roce 1986 mu byl propůjčen titul Zasloužilý umělec. Je nositelem mnoha ocenění, mimo jiné Ceny města Brna nebo Ceny Thálie za celoživotní mistrovství. V roce 2005 získal Cenu ministra kultury. K dubnu roku 2008 nastudoval 153 rolí.
Diskografie
Diskografie (výběr)
 
Dvořák Antonín: Svatá Ludmila (Supraphon 1963);
Novák Jan: Passer Catulli (Supraphon 1965);
Vostřák Zbyněk: 3 sonety na Shakespeara (Supraphon 1966);
Novák Jan: Ioci Vernales (Supraphon 1966);
Janáček Leoš: Osud (Supraphon 1975);
Schubert Franz, Wolf Hugo: (Supraphon 1975);
Beethoven Ludwig van: 9. Symfonie (Nippon Columbia 1976);
Berlioz Hector: Romeo a Julie (Supraphon 1978);
Janáček Leoš: Glagolská mše (Opus 1978);
Novák Vítězslav: Bouře (Supraphon 1978);
Novák Richard: Operní recitál (Panton 1978);
Martinů Bohuslav: Kytice (Supraphon 1979);
Dvořák Antonín: Čert a Káča (Supraphon 1979);
Dvořák Antonín: Stabat Mater (Opus 1979);
Leoš Janáček: Z Mrtvého domu (Supraphon 1979);
Leoš Janáček: Příhody lišky Bystroušky (Supraphon 1979);
Leoš Janáček: Výlety pana Broučka (Supraphon 1980);
Smetana Bedřich: Prodaná nevěsta (Supraphon 1981);
Martinů Bohuslav: Řecké pašije (Supraphon 1981);
Mahler Gustav: 8. symfonie (Supraphon 1982);
Dvořák Antonín: Rusalka (Supraphon 1982);
Janáček Leoš: Glagolská mše (Supraphon 1984);
Janáček Leoš: Hospodine, pomiluj ny (Supraphon 1985);
Ryba, Jan Jakub: Česká mše vánoční (Supraphon 1986);
Ištvan, Miroslav: Vokální symfonie (Panton 1990).
Literatura
I. Lexika
Telcová, Jiřina – Telc,Vladimír: 90 let stálého českého divadla v Brně 1884–1974 (Brno 1974).
Dufková, Eugenie: Putování múzy Thálie. Sto let stálého českého divadla v Brně 1884–1984 (Brno b.r.)
Kopecký, Emanuel: Pěvci Národního divadla (b.m. 1983).
Dufková, Eugenie – Srba, Bořivoj: Postavy brněnského jeviště I. Národní divadlo (Brno 1994).
 
II. Ostatní
Fukač, Jiří – Mrkos, Zbyněk: Do diskuse o Jihlavě (Hudební rozhledy 16, 1963, č. 1, s. 23–24).
Štědroň, Miloš: Novinky a reprízy ve Studiu autorů (Hudební rozhledy 19, 1966, č. 6, s. 174).
Fukač, Jiří: O hudebně a hudebních latinících (Hudební rozhledy 19, 1966, č. 6, s. 175).
Pečman, Rudolf: Třikrát na jevišti, jednou koncertně (Hudební rozhledy 20, 1967, č. 20, s. 623–624).
Štědroň, Miloš: Bystrouška na export (Svobodné slovo, 18. 6. 1970).
Fukač, Jiří: Zlatý kohoutek v Brně (Hudební rozhledy 26, 1973, č. 1, s. 17).
Pospíšil, Vilém: Bergův Vojcek v Brně (Hudební rozhledy 30, 1977, č. 5, s. 220).
Bártová Jindra: Být věrným tlumočníkem skladatelova záměru (Hudební rozhledy 30, 1977, č. 7, s. 319–321).
Bártová, Jindra: O hlubokou dimenzi operní postavy (Scéna, 1979, č. 4).
Pospíšil, Vilém: Profil operního pěvce Richarda Nováka (Hudební rozhledy 33, 1980, č. 1, s. 45).
Valový, Evžen: Wagner v Brně po sto dvanácti letech (Lidová demokracie, 1980, 27.6.).
Almanach Národního divadla v Brně 1984–1994 (Brno b.r.).
Hostomská, Anna: Průvodce operní tvorbou (Praha 1993).
Almanach Národního divadla v Brně 1994–2004 (Brno b.r.).
Šaldová Lenka: Ubohá Rusalko bledá (Divadelní noviny, 28. 6. 2005). Zatloukalová, Jarmila: Brněnské divadlo (b.m, b.r).
Archivalie
Archivní materiál uložený v historickém oddělení Národního divadla Brno a soukromém archívu Richarda Nováka.
 
Zuzana Králová
Datum poslední změny: 16.12.2008