Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Blachut, BenoTisk


Charakteristika: Pěvec-tenorista

Datum narození/zahájení aktivity:14.6.1913
Datum úmrtí/ukončení aktivity:10.1.1985
Text

Blachut, Beno, pěvec-tenorista, narozen 14. 6. 1913, Vítkovice (Ostrava), zemřel 10. 1. 1985, Praha.
 
Pocházel z chudé dělnické rodiny. Vyučil se ve vítkovických železárnách a jako kotlář zde pracoval až do roku 1933. Od svých sedmnácti let rozvíjel svůj pěvecký talent účinkováním v chrámových sborech ve Vítkovicích a v Zábřehu u Ostravy. V letech 1935–39 studoval na pražské konzervatoři zpěv u Louise Kadeřábka. Současně zpíval v Kühnově rozhlasovém Českém pěveckém sboru, kde mu byla svěřována i sóla. Brzy začal v ostravském i pražském rozhlase pravidelně vystupovat také na samostatných písňových koncertech (mimo jiné písně Schumannovy, Schubertovy, Mendelssohna-Bartholdyho a Beethovena za doprovodu Ervina Schulhoffa a Dvořákovy Písně milostnéFrantiškem Maxiánem). Vrcholem jeho tehdejší spolupráce s rozhlasem bylo nastudování titulní mužské role v Debussyho opeře Pélleas a Melisanda provedené 25. března 1938 za řízení Otakara Jeremiáše.
Ještě v posledním ročníku studia na konzervatoři debutoval 25. prosince 1938 jako Jeník v Prodané nevěstě na jevišti olomouckého divadla a po řadě dalších hostování (Vítek v Tajemství Bedřicha Smetany, Šándor Barinkay ve Straussově Cikánském baronu) zde byl přijat od září 1939 do stálého angažmá. V Olomouci se během svého dvouletého působení stal přední členem souboru a vytvořil zde osmnáct oborově rozličných postav (mimo jiné Viléma Meistera v Thomasově Mignon, Fausta v Gounodově Faustovi a Markétce, Ernesta v Donizettiho Donu Pasqualovi, Alfreda ve Verdiho Traviatě, Cavaradossiho v Pucciniho Tosce, Cania v Leoncavallových Komediantech), z nichž některé se staly stěžejními úlohami jeho repertoáru (Jeník, Vít v Tajemství, Ladislav Podhájský ve Dvou vdovách, Laca v Její pastorkyni, Princ v Rusalce). Brzy byl zván k hostování do pražského Národního divadla: 16. února 1941 zde vystoupil jako Jeník, 6. dubna v roli Ladislava Podhájského a 11. května jako Princ. K 1. srpnu 1941 se stal členem jeho operního souboru, v němž setrval celý svůj další umělecký život.
Blachut byl zpočátku obsazován takřka výhradně do rolí v českých operách (výjimkou byla role kralevice v Královských dětech Engelberta Humperdincka v roce 1942); plně v nich využil svůj měkký, plný hlas, lahodnou kantilénu, výrazovou vřelost a procítěnost, příkladnou dikci. Přestože se původně uplatňoval především v lyrickém oboru, technická spolehlivost, dramatický projev a také poněkud tmavší zabarvení hlasu mu umožnily ztvárňovat role určené hrdinným tenorům. Zlomem v tomto smyslu bylo nastudování rolí Florestana v Beethovenově Fideliu v roce 1944 a hlavně Smetanova Dalibora, kterého poprvé zpíval 18. září 1945. Oproti dosavadním představitelům podával Blachut tuto roli pěvecky lyričtěji (kritikou byl v tomto považován za pokračovatele Otakara Mařáka), bez přehnaného patosu a či přepjatého heroismu, přitom dramaticky diferencovaně a výrazově prohloubeně s realistickým hereckým projevem. Tak jako v případě Dalibora, snad pěvcovy nejvýznamnější a s ním nejvíce spojované roli, vytvořil vynikajícím způsobem úlohy takřka ve všech Smetanových operách a jeho interpretace (zvláště Jeníka, Šťáhlava, Ladislava, Lukáše a Víta) jsou dodnes považovány za referenční. Podobně netradičním způsobem jako Dalibor byly Blachutem pojímány také další hrdinné úlohy české opery 19. století – Dvořákův Dimitrij, Ctirad v Šárce Zdeňka Fibicha a Kozina v Kovařovicových Psohlavcích.
Blachutovo mimořádné spojení dokonalého pěveckého projevu a přesvědčivého herectví z něj učinilo vynikajícího janáčkovského interpreta; navíc byla kladně hodnocena jeho schopnost podat skladatelovu vokální linku skutečně zpěvně. Po Lacovi svůj repertoár postupně rozšířil o Borise v Kátě Kabanové (poprvé v roce 1947), Alberta Gregora ve Věci Makropulos (1956), Filku Morozova v opeře Z mrtvého domu (1964) a dokonce Matěje Broučka ve Výletech páně Broučkových (1968), který byl jednou z jeho prvních rolí charakterního oboru. Pěvcova přesvědčivost ve ztvárnění realistické postavy byla vysoce oceňována také v roli Ondreje v Krútňavě Eugena Suchoně (1953). Množství postav vytvořil též v dalších operách českých a slovenských autorů 20. století, například Mánka ve Foerstrově Evě, Jana v Dědově odkazu Vítězslava Nováka, Honzu v Honzově království Otakara Ostrčila, Simonsova v Cikkerově Vzkříšení nebo Reného Forda v Jezeru Ukereve Otmara Máchy.
V rámci cizího repertoáru byl Blachut obsazován především do ruských oper: vytvořil Lenského a Heřmana v Čajkovského operách Evžen Oněgin a Piková dáma, Vladimíra Igoroviče v Knížeti Igorovi Alexandra Borodina, Pierra Bezuchova v Prokofjevově Vojně a míru, v Glinkových operách Bohdana Sobinina v Ivanu Susaninovi a Finna v Ruslanovi a Ludmile, dále knížete Andreje Chovanského v Musorgského Chovanštině a v Borisi Godunovovi postupně ztvárnil Grigorije, Šujského i Jurodivého. V operách německých a italských mu byly (částečně i z nedostatku vysloveně hrdinných tenorů v souboru) svěřovány hlavně hrdinné úlohy – Walther Stolzing v Mistrech pěvcích norimberských, Erik v Bludném Holanďanovi, Radames v Aidě a po úspěchu v televizní inscenaci i Verdiho Otello.
Jak již bylo řečeno, začal Beno Blachut ve druhé polovině šedesátých let postupně přecházet na role charakterního a komického oboru. Zvláště postavy v klasických českých operách – Benda v Dvořákově Jakobínu a Skřivánek a Michálek ve Smetanových operách Tajemství a Čertova stěna vynikaly vedle přesvědčivé charakteristiky a suverénního pěveckého zvládnutí též nenapodobitelnou vroucností. Vedle těchto postav ztvárnil také Panga v Pucciniho Turandotu, Tobiáše Diaforia v opeře Jiřího Pauera Zdravý nemocný, Torquemadu v Ravelově Španělské hodince, doktora Herzenstubeho v Bratrech Karamazových Otakara Jeremiáše a Dona Basilia v Mozartově Figarově svatbě.
Významná byla rovněž Blachutova koncertní činnost. Interpretoval party v oratoriích a kantátách Antonína Dvořáka (Stabat Mater, Svatá Ludmila, Svatební košile, Requiem), Josefa Bohuslava Foerstera (Svatý Václav), Vítězslava Nováka (Bouře) a Leoše Janáčka (Amarus, Glagolská mše, Věčné evangelium) i v dílech světových autorů (například Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 9, Missa Solemnis, Franz Liszt: Christus, Faustovská symfonie, Felix Mendelssohn-Bartholdy: Paulus, Robert Schumann: Ráj a Peri, Guiseppe Verdi: Requiem, Albert Roussel: Evokace, Arthur Honneger: Král David, Jana z Arku) a podílel se na provedení soudobých novinek (Jiří Pauer: Volám vás, lidé!, Boleslav Vomáčka: Strážce majáku, Andrej Očenáš: Pamätníky slávy). Jeho písňový repertoár zahrnoval mimo jiné Smetanovy Večerní písně, Dvořákovy Písně milostné, Cigánské melodie a Biblické písně a především Janáčkův Zápisník zmizelého.
Beno Blachut byl vůbec nejnahrávanějším českým pěvcem. Mnohé z jeho stěžejních rolí českého repertoáru (například Dalibor, Lukáš, Laca, Boris) jsou zachyceny na kompletních nahrávkách Supraphonu stejně jako jeho výkony v kantátových a oratorních dílech Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka a Janáčkově Zápisníku zmizelého. Na konci sedmdesátých let, kdy se již plně věnoval charakternímu oboru, vytvořil trojici menších postav (Pásek v Příhodách lišky Bystroušky, stařičký vězeň v opeře Z mrtvého domu a Hauk-Šendorf ve Věci Makropulos) na janáčkovských nahrávkách sira Charlese Mackerrase pro firmu Decca. Ještě reprezentativněji dokládají Blachutovo umění jeho rozhlasové nahrávky, mezi kterými nalezneme vedle téměř všech jeho rolí vytvořených v Národním divadle i snímky oper, v nichž nikdy na jevišti nevystoupil (Dvořákova Vanda, Smetanovy Braniboři v Čechách a hlavně opery cizích autorů – např. Auberův Fra Diavolo, Berliozova Blažena a Benedikt, Nicolaiovy Veselé paničky windsorské, Massenetův Werther, Verdiho opery Síla osudu a Trubadúr, Mascagniho Sedlák kavalír, Pucciniho Madame Butterfly atd.). Navíc pořídil velké množství snímků jednotlivých operních árií a scén (mimo jiné z Halévyho Židovky, Saint-Saënsova Samsona a Dalily, Massenetovy Manon, z Wagnerových oper Rienzi, Lohengrin, Zlato Rýna, Valkýra a Siegfried či ze Zemlinského Trpaslíka), písní a kantátových děl.
Blachutovo nepatetické a civilní herectví našlo své uplatnění také v televizních inscenacích oper. Kromě svých proslulých jevištních kreací (Princ – ve třech inscenacích, Laca, Lukáš, Heřman) vytvořil postavy v moderních televizních operách – Aloise Piškytla v opeře Jiřího Smutného Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert a inženýra Prokopa v Kašlíkově Krakatitu. Blachutovo ztvárnění Verdiho Otella v Kašlíkově televizní inscenaci předjalo jeho angažování do této role na jevišti Národního divadla. V roce 1973 zpíval i hrál Michálka v Kubečkově filmovém zpracování Čertovy stěny.
Mimořádné interpretační schopnosti Beno Blachuta vždy vzbuzovaly zájem v zahraničí. Už v roce 1941 mu bylo nabídnuto angažmá v opeře v Curychu, protektorátní úřady však Blachutovi nepovolily vystěhování. V roce 1948 hostoval s velkým úspěchem na scéně Theater an der Wien – 27. a 31. března jako Laca a 29. dubna v úloze Radama. Přijetí dalších nabídek z Vídně (na účinkování v Carmen, Bohémě a Madame Butterfly) nedovolily politické okolnosti. Teprve později mu bylo umožněno vystupovat v zahraničí spolu s československými soubory – v letech 1954–81 takřka každoročně vyjížděl na umělecké zájezdy s Národním divadlem, Českou filharmonií či Symfonickým orchestrem Československého rozhlasu. Své umění tak mohl předvést publiku mimo jiné ve Vídni, Berlíně, Bruselu, Amsterodamu, Rotterdamu, Paříži, Florencii, Miláně, Benátkách, Turíně, Moskvě, Edinburghu, Helsinkách a jinde.
Blachutova umělecká práce byla oceněna dvěma Státními cenami (1949, 1952), v roce 1958 mu byl propůjčen titul zasloužilého a roku 1963 národního umělce. Zasloužilým členem Národního divadla byl jmenován v roce 1977.


Diskografie

Smetana Bedřich: Dalibor. Scény z opery (role: Dalibor) (SP: Esta 1946);
Smetana, Bedřich: Hubička. Scény z opery (role: Lukáš) (SP: Esta 1946);
Smetana, Bedřich: Dalibor (role: Dalibor) (SP, LP: Supraphon 1950; CD: Supraphon 2001);
Kovařovic, Karel: Psohlavci. Scény z opery (role: Kozina) (SP, LP: Supraphon 1950);
Čajkovskij, Pjotr Iljič: Evžen Oněgin. Kde jste (SP: Supraphon 1952);
Bizet, Georges: Carmen. Svou máti vidím zas (SP: Supraphon 1952);
Bizet, Georges: Carmen. Květ onen (SP: Supraphon 1952);
Dvořák, Antonín: Rusalka (role: Princ) (SP, LP: Supraphon 1952; CD: Supraphon 2005);
Dvořák, Antonín: Stabat Mater (LP: Supraphon 1952; CD: Supraphon 1994, 2006);
Janáček, Leoš: Její pastorkyňa (role: Laca) (LP: Supraphon 1953; CD: Supraphon 1998, Opera D’oro 2004);
Písně národního obrození (Jan Emanuel Doležálek, Eugen Leopold Měchura, Jan Jakub Ryba, František Škroup, Václav Jan Tomášek) (LP: Supraphon 1954);
Smetana, Bedřich: Hubička (role: Lukáš) (LP: Supraphon 1954; CD: Supraphon 2006);
Lortzing, Gustav: Car a tesař. Scény z opery (role: Châteauneuf) (LP: Supraphon 1954);
Beethoven, Ludwig van: Fidelio. Scény z opery (role: Florestan) (LP: Supraphon 1954);
Janáček, Leoš: Věc Makropulos. Scény z opery (role: Albert Gregor) (LP: Supraphon 1957);
Janáček, Leoš: Zápisník zmizelého (LP: Supraphon 1957; CD: Supraphon 1995);
Foerster, Josef Bohuslav: Eva. Scény z opery (role: Mánek) (LP: Supraphon 1959);
Janáček, Leoš: Káťa Kabanová (role: Boris) (LP: Supraphon 1960; CD: Supraphon 1994);
Mozart, Wolfgang Amadeus: Titus. Scény z opery (role: Titus) (LP: Supraphon 1961);
Ostrčil, Otakar: Honzovo království. Scény z opery (role: Honza) (LP: Supraphon 1961);
Verdi, Giuseppe: Scény z oper (Trubadúr. Proč mám se bát) (LP: Supraphon 1961);
Dvořák, Antonín: Svatební košile (LP: Supraphon 1962; CD: Supraphon 1995, 2001);
Novák, Vítězslav: Bouře (LP: Supraphon 1962; CD: Supraphon 1995, 2001);
Čajkovskij, Pjotr Iljič: Scény z oper (Piková dáma. Ach odpusť, líbezná má paní) (LP: Supraphon 1963);
Janáček, Leoš: Výlety pana Broučka (role: zjevení Svatopluka Čecha) (LP: Supraphon 1963);
Janáček, Leoš: Slezské písně; 6 národních písní, jež zpívala Gabel Eva; Ukvalská lidová poezie v písních (LP: Supraphon 1963);
Cikker, Ján: Vzkříšení (role: Simonson) (LP: Supraphon 1964; CD: Opus 2001);
Dvořák, Antonín: Svatá Ludmila (role: Bořivoj) (LP: Supraphon 1964; CD: Supraphon 1994);
Michna z Otradovic, Adam: Česká velikonoční muzika; Zach, Jan: Motetto in D minore de passione Christi; Tůma: František Ignác: Stabat mater (LP: Supraphon 1964);
České vánoční koledy. Koledy evropských národů (LP: Supraphon 1965);
Janáček, Leoš: Glagolská mše (LP: Supraphon 1966; CD: Supraphon 1994, 2002);
Leoš, Janáček: Z mrtvého domu (role: Filka Morozov) (LP: Supraphon 1966);
Leoš, Janáček: Věčné evangelium, Hospodine, Na soláni čarták (LP: Supraphon 1966; CD: Supraphon 1997);
Ryba, Jan Jakub: Česká mše vánoční (LP: Supraphon 1966; CD: Supraphon 1995);
Dvořák, Antonín: Jakobín (role: Benda) (LP: Supraphon 1978; CD: Supraphon 1994);
Janáček, Leoš: Věc Makropulos (role: Hauk-Šendorf) (Decca 1978);
Janáček, Leoš: From the House of the Dead (role: stařičký vězeň) (Decca 1980);
Janáček, Leoš: Z mrtvého domu (role: stařičký vězeň) (LP: Supraphon 1980; CD: Supraphon 1994);
Janáček, Leoš: The Cunning Little Vixen (role: Pásek) (Decca 1985);
Dvořák, Antonín: Vanda (role: Slavoj) (LP: Supraphon 1985; CD: Supraphon 1996);
Škroup, František: Columbus. Highlights from the Opera (role: Alonso da Penalosa) (Multisonic 1992);
Smetana, Bedřich: Prodaná nevěsta (role: Jeník) (Multisonic 1994, Grammofono 1998, Opera D’oro 2002);
Smetana, Bedřich: Libuše (role: Šťáhlav) (Český rozhlas 1995);
Hermann Abendroth Edition, Volume II: Ludwig van Beethoven: Symphony No. 3 Eroica Op. 55; Symphony No. 9 Choral Op. 125; Egmont, Overture Op. 84; Coriolan, Overture Op. 62; Romance for Violin and Orchestra Op. 40 No. 1; Violin Concerto Op. 61 (Tahra 1997);
Kovařovic, Karel: Psohlavci (role: Kozina) (Supraphon 1998);
Smetana, Bedřich: Večerní písně (Český rozhlas 1998);
Blachut, Beno: Operatic Recital (Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Wolfgang Amadeus Mozart, Giuseppe Verdi, Richard Wagner, Charles Gounod, Albert Lortzing) (Supraphon 1999);
Blachut, Beno: Slavné operní árie 1947–1956 (Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich, Friedrich von Flotow, Charles Adam, Giuseppe Verdi, Ruggiero Leoncavallo, Giacomo Puccini, Umberto Giordano, Georges Massenet, Jules Massenet, Pjotr Iljič Čajkovskij) (Radioservis 1999);
Mahler: Píseň o zemi (Společnost Beno Blachuta 2004);
Musorgskij, Modest Petrovič: Boris Godunov (role: Grigorij). Dvořák, Antonín: Dimitrij (role: Dimitrij) (Společnost Beno Blachuta 2004);
Smetana, Bedřich: Dvě vdovy (role: Ladislav Podhájský) (Společnost Beno Blachuta 2007).

Literatura

I. Lexika
ČSHS.
Kozák, Jan: Českoslovenští koncertní umělci a komorní soubory (Praha 1964, s. 226–228).
Malá encyklopedie české opery (Praha, Litomyšl 1999).
Národní divadlo a jeho předchůdci (Praha 1988).
Kutsch, Karl Josef – Riemens, Leo: Großes Sängerlexikon, Band 1. (München 1997).
Tomeš, Josef a kolektiv: Český biografický slovník XX. století, I. díl (Praha a Litomyšl 1999).
Grove 5.

II. Monografické práce, sborníky, souhrnné práce
Brožovská, Jarmila: Beno Blachut (Praha 1964).
Kopecký, Emanuel – Pospíšil, Vilém: Slavní pěvci Národního divadla (Praha 1968, s. 189–194).
Stolařík, Ivo:   Národní umělec Beno Blachut (in: Ostrava, příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska 14. Ostrava 1987, s. 331–335).
Kebertová, Olga: Váš Beno Blachut (Praha 1998).
Palák, Milan: Český pěvec Beno Blachut. Dětství a mládí v Ostravě (in: Ostrava. Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska 21. Ostrava 2003, s. 492–502). 

III. Ostatní

Profily, medailony

Pospíšil, Vilém: Profily výkonných umělců: Beno Blachut (Hudební rozhledy 5, 1952, č. 1, s. 16).
Pospíšil, Vilém: Pěvec smetanovské kantilény (Hudební rozhledy 16, 1963, č. 12, s. 474–475).
Fukačová, Jitka: Beno Blachut – umělec vpravdě národní (Opus musicum 3, 1971, č. 2, s. III–VI).
Bor, Vladimír: Umění Beno Blachuta (Hudební rozhledy 26, 1973, č. 6, s. 262–263).
Vítová, Eva: Stále živé hlasy: Beno Blachut (Harmonie 8, 2000, č. 1, s. 21).
Cohen, Joshua: Smetana’s humble servant (Classic Record Collector 8, 2002, č. 31, s. 46–52).
 
Kritiky, recenze
Nejedlý, Zdeněk: Nový Dalibor (Var 2, 1949, č. 6–7, s. 167–174).
Bor, Vladimír: Dvořákův Dimitrij v Národním divadle (Hudební rozhledy 3, 1950, č. 4, s. 25).
Pospíšil, Vilém: Národní divadlo uvedlo Beethovenova Fidelia (Hudební rozhledy 4, 1951, č. 6, s. 24–25).
Bachtík, Josef: Opera o ruském lidu (Hudební rozhledy 6, 1953, č. 4, s. 152–153).
Seidel, Jan: První slovenská opera v Národním divadle v Praze (Hudební rozhledy 6, 1953, č. 12, s. 524–528).
Bor, Vladimír: O novém nastudování Carmen v Národním divadle (Hudební rozhledy 7, 1954, č. 8, s. 334–337).
Eckstein, Pavel: Nová inscenace Rusalky v Národním divadle (Hudební rozhledy 8, 1955, č. 3, s. 133–135).
Bor, Vladimír: Nastudování Janáčkovy Její pastorkyně v Národním divadle (Hudební rozhledy 8, 1955, č. 5, s. 228–230).
Pospíšil, Vilém: Smetanův Dalibor v nové inscenaci Národního divadla (Hudební rozhledy 8, 1955, č. 11, s. 564–565).
Jirko, Ivan: Piková dáma a inscenační sloh Národního divadla (Hudební rozhledy 10, 1957, č. 5, s. 206).
Pospíšil, Vilém: Káťa Kabanová v Národním divadle (Hudební rozhledy 10, 1957, č. 13, s. 544–547).
Karásek, Bohumil: Večer Leoše Janáčka (Hudební rozhledy 10, 1957, č. 13, s. 544–546).
Jirko, Ivan: Aida ve Smetanově divadle (Hudební rozhledy 10, 1957, č. 14–15, s. 629).
Karásek, Bohumil: Vise nového života. Poznámky k nové inscenaci Honzova království (Hudební rozhledy 11, 1958, č. 6, s. 244–246).
Eckstein, Pavel: Důstojná oslava Händlova jubilea (Hudební rozhledy 12, 1959, č. 9, s. 380–381).
Volek, Jaroslav – Pospíšil, Vilém: Dvojí operní podoba Krakatitu (Hudební rozhledy 14, 1961, č. 7, s. 296–299).
Pospíšil, Vilém: Dvě opery na historická témata (Hudební rozhledy 17, 1964, č. 1, s. 16–17).
Pospíšil, Vilém: Jezero Ukereve (Hudební rozhledy 13, 1966, č. 13, s. 402–403).
 
Časopisecké studie
Pospíšil, Vilém: Opera Národního divadla po druhé světové válce (Hudební rozhledy 6, 1953, č. 17, s. 774–787).
Brožovská, Jarmila: K vývinu interpretačního štýlu opery Národného divadla 1945–1970 (Slovenské divadlo 22, 1974, č. 4, s. 555–556).
Blachut, Beno: Jak to bylo s Blachutovým Daliborem v Národním divadle v roce 1949 (Hudební rozhledy 55, 2002, č. 1, s. 43).
Palák, Milan: Beno Blachut a Ostrava (1. část) (Zpravodaj Společnosti Beno Blachuta, červen 2002, č. 1, s. 1–3).
Palák, Milan: Beno Blachut a Ostrava (2. část). Vítkovické železárny (Zpravodaj Společnosti Beno Blachuta, září 2002, č. 2, s. 1–4).
Palák, Milan: Blachutův olomoucký Vít, Žnec i Šandor Barinkay (Zpravodaj Společnosti Beno Blachuta, září 2002, č. 2, s. 4–6).
Palák, Milan: Beno Blachut a Ostrava (III. část) (Zpravodaj Společnosti Beno Blachuta, prosinec 2002, č. 3, s. 3–5).
Blachut, Beno – Palák, Milan: Dvě vdovy na jevišti olomoucké opery (Zpravodaj Společnosti Beno Blachuta, prosinec 2002, č. 3, s. 5–8).
Palák, Milan: Olomoucký Vilém Meister a Faust (Zpravodaj Společnosti Beno Blachuta, březen 2003, č. 4, s. 3–6).
Palák, Milan: Beno Blachut a Ostrava (IV. část). Školy (Zpravodaj Společnosti Beno Blachuta, říjen 2003, č. 6, s. 2).
Palák, Milan: Jurodivý, Ernesto, Zpěvák (Zpravodaj Společnosti Beno Blachuta, říjen 2003, č. 6, s. 3–4).
Palák, Milan: Olomouc 1940. Car a tesař, Lásky hra osudná, La Traviata (Zpravodaj Společnosti Beno Blachuta, únor 2004, č. 7, s. 2–6).
Palák, Milan: Olomouc 1940. Leoš Janáček – Její pastorkyňa (Zpravodaj Společnosti Beno Blachuta, červen 2004, č. 8, s. 3–5).

Vlastimil Tichý

Datum poslední změny: 16.12.2008