Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Smetana, BedřichTisk

(Friedrich)

Charakteristika: skladatel, klavírista, dirigent, pedagog a hudební kritik

Datum narození/zahájení aktivity:2.3.1824
Datum úmrtí/ukončení aktivity:12.5.1884
Text
DíloLiteraturaArchiválie

Smetana, Bedřich (Friedrich), skladatel, klavírista, dirigent, pedagog a hudební kritik, narozen 2. 3. 1824, Litomyšl, zemřel 12. 5. 1884, Praha.

 

A. 1824–1847: mládí a studia
B. 1847–1856: Praha – počátky samostatné umělecké dráhy
C. 1856–1862: Göteborg – doba zrání
D. 1863–1874: Praha – v centru hudebního dění
E. 1874–1884: Jabkenice – vrcholné tvůrčí vzepětí
F. Význam, recepce

 

A. 1824–1847: mládí a studia
Narodil se jako jedenácté dítě a první syn sládka zámeckého pivovaru v Litomyšli Františka Smetany (1777–1857). Matka Barbora Lynková (1792–1864), byla třetí manželkou Smetanova otce. K šesti sestrám, z nichž pět bylo z předchozího manželství Františka Smetany, přibyli Bedřichovi v následujících letech ještě čtyři sourozenci. Smetana tak vyrůstal v rušném a harmonickém rodinném prostředí. Jeho otec byl podnikavý a tehdy již zámožný člověk s poměrně širokým rozhledem a dokázal rodině zajistit celkem vysokou životní úroveň a dobré společenské postavení. K jeho zálibám patřilo i amatérské muzicírování v domácím kvartetu. Bedřichovi, který od útlého dětství projevoval mimořádné hudební vlohy, dal již ve čtyřech letech první hudební základy. Jeho další výuku ve hře na housle a posléze i na klavír převzal učitel Jan Chmelík. V šesti letech Smetana poprvé veřejně vystoupil jako „zázračné dítě“ na akademii litomyšlských filozofů (1830), na níž přednesl klavírní úpravu předehry k Auberově opeře La muette di Portici. Patrně z roku 1831 je i fragment jeho první dochované skladbičky (Galopp D dur). Základní školu začal Smetana navštěvovat v Litomyšli (1829), ale dokončil ji v Jindřichově Hradci, kde si jeho otec v roce 1831 pronajal zámecký pivovar. Od roku 1833 zde začal studovat na gymnáziu, 2. ročník však již nedokončil (1835). U místního regenschoriho Františka Ikavce se dál vzdělával ve hře na klavír, housle, violu a ve zpěvu. V letech 1835–44 žili Smetanovi v Růžkových Lhoticích na Podblanicku, kde František Smetana zakoupil svobodnický statek (zámeček s hospodářstvím, polnostmi, lesy, vlastním pivovarem a hostincem). Smetana zde však pobýval již jen o prázdninách, neboť pokračoval v gymnaziálních studiích: 2. ročník v Jihlavě (1835/36) však opět nedokončil, znovu od první třídy absolvoval tři ročníky v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě (1836–39) a do 4. ročníku nastoupil na Akademické gymnázium v Praze (1839/40). V Jihlavě se hudebně vzdělával u Viktorina Maťochy a v Praze v klavírní hře patrně u Johanna Nepomuka Batky. Soustavnou a systematickou výuku v hudební teorii ani v klavírní hře však již během studií neabsolvoval.
Pobyt v Praze znamenal významný mezník ve Smetanově dalším životním a profesním směřování. V inspirativním kulturním prostředí velkého města mohl intenzívněji než doposud rozvíjet své hudební nadání, i když zatím jen na úrovni amatérského muzicírování. S bývalými spolužáky z Německého Brodu hrál ve studentském kvartetu, pro nějž opatřoval repertoár odposlechem na koncertech vojenské hudby, do Prahy spadají i počátky jeho soustavnější kompoziční činnosti. Pražský hudební život jej zaujal natolik, že opustil školu s úmyslem věnovat se hudbě. Všeobecné vzdělání pak dokončil v letech 1840–43 na piaristickém gymnáziu v Plzni (4. – 6. ročník) na přímluvu a pod dohledem svého staršího bratrance a zdejšího profesora Josefa Františka Smetany. V Plzni se Smetana brzy intenzívně zapojil do společenského života. Pianistické schopnosti a družná povaha mu otevřely přístup do zdejších měšťanských rodin. V jejich salónech se účastnil četných zábav a bálů i domácího muzicírování, při němž kromě klavíru hrával také na housle ve smyčcovém kvartetu, v několika rodinách vyučoval hru na klavír a získal tak i první pedagogické zkušenosti. Svou klavírní hru si tehdy zdokonaloval již jen vlastním studiem dostupné klavírní literatury. Z této doby jsou známa i jeho první veřejná vystoupení: na hudebních akademiích v Čechticích (1840) a v Růžkových Lhoticích (1842) za prázdninových pobytů doma a spoluúčinkování na koncertě houslisty Arnošta Nesvadby v Plzni (1843), doložené příznivými kritikami v pražském tisku. Zatímco některé Smetanovy skladby z doby pražského studia známe jen z prvního seznamu v jeho studentském deníku (3. 4. 1841), z plzeňského období se již řada jeho kompozic dochovala. Většina je pro klavír a převažují v nich taneční kusy (zejména polky), ale jsou tu i první pokusy orchestrální (Bajaderen Galopp, Menuet, 1842) a komorní (Fantaisie sur un air Bohemien pro housle a klavír, 1843). V kompozici byl Smetana tehdy ještě v podstatě samouk. Své přirozené nadání rozvíjel a kultivoval hlavně hrou a poslechem hudební literatury, kterou si půjčoval a opisoval z místních zdrojů. Byly to skladby z tehdejší virtuózní a salonní produkce i díla Chopinova a Lisztova, ovlivňoval jej i repertoár, s nímž se setkával při svých společenských, převážně tanečních aktivitách. Přesto již některé skladby vykazují zřetelné známky jeho pozdější osobité invence.
V Plzni se Smetana definitivně rozhodl pro hudební dráhu. Přes nesouhlas otce, který povolání hudebníka nepovažoval za společensky rovnocennou profesi, odešel po ukončení gymnázia na podzim 1843 do Prahy, aby si doplnil dosavadní nedostatečné hudebně-teoretické vzdělání. Zpočátku se potýkal s existenčními problémy a na studium neměl prostředky. Obrat nastal počátkem roku 1844 – na doporučení ředitele pražské konzervatoře Johanna Friedricha Kittla získal dobré existenční zajištění jako učitel hudby v rodině hraběte Leopolda Thuna-Hohensteina a díky tomu mohl soukromě studovat kompozici u pražského hudebního pedagoga Josepha Proksche, jehož hudební ústav patřil k nejvýznamnějším v Praze a jeho metoda výuky klavírní hry k nejmodernějším v Evropě. Studoval podle učebnice Adolfa Bernharda Marxe Die Lehre von der musikalischen Komposition, orientované zejména na Beethovenova díla. Základem jeho studia tak bylo především důkladné zvládnutí kompozičních technik s důrazem na důslednou motivickou práci a formální stavbu, což korespondovalo s podstatou Smetanova hudebního myšlení a dalo jeho další tvorbě pevné základy. Prostor byl však u Proskche dán i soudobým autorům (Schumann, Chopin, Mendelssohn, Berlioz). Systematický postup studia od jednoduchých cvičení až po jednotlivé formové typy dokládají i dochované Smetanovy úlohy a význam své důkladné a intenzívní studijní průpravy oceňoval Smetana ještě v závěru života. V klavírní hře nebyl Smetana Prokschovým žákem, ale občas spoluúčinkoval na veřejných koncertech jeho ústavu. Mimo studijní program vznikly v tomto období některé klavírní skladby: lístky do památníku a první cyklus Bagatelles et Impromptus (1844), předjímající již jeho následující klavírní tvorbu. Jeho „absolventskou“ skladbou byla Sonáta g moll pro klavír (1846). V polovině roku 1847 Smetana studium u Proksche ukončil a zároveň opustil i místo u Thunů, aby si vybudoval vlastní existenci.

 

B. 1847–1856: Praha – počátky samostatné umělecké dráhy
V létě 1847 podnikl Smetana koncertní cestu do západních Čech. Po vystoupeních v Plzni a v Chebu však další koncerty pro malý zájem a nedostatek peněz vzdal a na dráhu klavírního virtuosa rezignoval. V lednu 1848 si v Praze zažádal o povolení hudebního ústavu. Vyučování tehdy zajišťovalo slušnou a stabilní existenci, neboť hudební vzdělání bylo ve vyšších i středních vrstvách běžnou součástí vzdělání všeobecného a především hra na klavír se těšila velké oblibě. O finanční pomoc na zřízení ústavu požádal Ference Liszta, který mu tehdy byl autoritou a vzorem. Ten sice půjčku 400 zlatých odmítl, ale přijal dedikaci Smetanova klavírního cyklu Six morceaux caractéristiques op. 1, přislíbil pomoc při jeho vydání a ještě téhož roku jej doporučil lipskému nakladatelství Fr. Kistner, kde dílo vyšlo 1851. To byl počátek jejich písemných a později i osobních kontaktů (v září 1856 pobýval Liszt v Praze kvůli uvedení své Graner Festmesse a byl několikrát Smetanovým hostem), které postupně přerostly v přátelský vztah vzájemně se respektujících umělců trvající do konce Smetanova života. Hudební ústav Smetana otevřel v srpnu 1848. Po vzoru Prokschově vyučoval vedle klavírní hry, jejíž součástí byla tehdy i ansámblová hra na více klavírů, také hudební teorii a historii. Ústav získal v pražských hudebních kruzích poměrně rychle dobrou pověst, počet žáků průběžně narůstal a jeho veřejné produkce a zkoušky došly uznání u odborné kritiky. Kromě toho vyučoval Smetana soukromě (díky svému předchozímu pobytu v aristokratickém prostředí měl žáky zejména ve šlechtických rodinách) a v roce 1850 také krátce předehrával na Pražském hradě excísaři Ferdinandovi V. Vyučování však považoval především za existenční nutnost a v této době bylo také jediným zdrojem jeho příjmů. Pro další uplatnění v pražském koncertním životě měl Smetana jen omezené možnosti – sólově vystupoval občas na koncertech svého ústavu, významněji se uplatňoval jako komorní hráč. V sezóně 1847/48 účinkoval na dvou abonentních komorních koncertech, které tehdy pořádal nakladatel Jan Hoffmann, později několik sezón komorní cykly koncertů sám organizoval. V roli dirigenta se představil pouze jednou na vlastním koncertě s premiérou své Triumph-Symphonie (26. 2. 1855). Jako pianista a zejména komorní hráč měl v pražských hudebních kruzích dobré renomé. Dokladem toho může být i jeho účinkování na slavnostním koncertě uspořádaném Prahou k 100. výročí narození Wolfganga Amadea Mozarta (27. 1. 1856), na němž provedl s orchestrem Stavovského divadla pod taktovkou Františka Škroupa Mozartův Klavírní koncert d moll K 466 s vlastními kadencemi. V roce 1849 se Smetana oženil s Kateřinou Kolářovou (1827–1859), k níž jej vázal citový vztah již od studií v Plzni. Byla výbornou pianistkou, Prokschovou žačkou a před sňatkem působila jako učitelka klavíru ve šlechtických rodinách, a tak v některých obdobích pomáhala s výukou v jejich hudebním ústavu. Šťastný rodinný život však zkalila v letech 1854–56 úmrtí tří ze čtyř dcer: Gabriela (1852–54), Bedřiška (1851–55), Kateřina (1855–56).
Ve Smetanově tvorbě tohoto období převažují skladby pro klavír, který mu byl tehdy ještě nejbližším vyjadřovacím prostředkem a po kompoziční stránce jej nejlépe ovládal, neboť své předchozí studijní úlohy vypracovával převážně v klavírní faktuře. Inspirací a vzorem mu byla především díla Chopinova, Schumannova, Mendelssohnova a Lisztova. Na přelomu 40. a 50. let komponoval zejména drobné skladby z oblasti charakteristického klavírního kusu. Na jejich malých plochách si ověřoval kompoziční postupy, výrazové možnosti i schopnost tlumočit konkrétní nálady, dojmy a prožitky a tříbil svůj smysl pro nosnost hudebních nápadů, formální vyváženost a detailní motivickou práci. Vedle charakteristických kusů prvního cyklu Six morceaux caractéristiques op. 1 to byly především tehdy všeobecně oblíbené lístky do památníku – zamýšlený cyklus 24 skladbiček střídajících paralelní durové a mollové tóniny kvintového kruhu však nebyl úplně dokončen. Po první šestici, vydané 1851 jako Stammbuchblätter op. 2, se mu v jejich vydávání podle původního záměru již nepodařilo pokračovat. Další lístky proto v průběhu 50. let zrevidoval, v souladu s dobovou praxí opatřil názvy a jejich výběry vydal jako Charakterstücke op. 3 a Skizzen op. 4 a 5, některé zůstaly v jeho pozůstalosti nevydány. Druhou významnou skupinu Smetanových klavírních skladeb představují polky. Po raných, tanečně pojatých polkách ze studentských let je ve skladbách tohoto období zřetelná rostoucí míra jejich stylizace a postupná proměna polky po vzoru Chopinových mazurek v koncertní útvar idealizovaného tance. Typické taneční znaky, zejména pravidelný rytmus a periodicita ustupují do pozadí ve prospěch bohatší rytmiky a metrických nepravidelností, výrazněji se prosazuje horizontální vedení hlasů a proměnlivá harmonie, témata jsou méně nápadná, ale důmyslněji využita. Za první stupeň tohoto svého směřování považoval Smetana cykly Trois Polka de Salon op. 7 a Trois Polka Poétiques op. 8 z poloviny 50. let. První dvě velké virtuosní kompozice Caprice g moll (1848) a Allegro capriccioso (1849) jsou pozoruhodné myšlenkovou soustředěností a osobitým využitím sonátového principu, nikdy se ale nestaly součástí Smetanova koncertního repertoáru. K výuce v ústavu se bezprostředně váže pouze dvoudílný instruktivní cyklus Melodien-Schatz, z repertoáru pro ansámblovou klavírní hru jsou dnes známy dvě Smetanovy původní skladby pro 2 klavíry na 8 rukou a úpravy pro 2 a 4 klavíry na 8 a 16 rukou (hlavně díla Beethovenova a Mendelssohnova), z nichž se však dochovala zřejmě jen část. Odrazem bezprostředního prožitku revolučních událostí roku 1848 v Praze byly klavírní pochody věnované dobrovolným oddílům a vydané téhož roku jako jeho první skladby tiskem (Marsch der Prager Studenten Legion, Nationalgarde-Marsch), jednohlasý sbor Píseň svobody a orchestrální Jubel-Ouvertüre (1848–49), kterou v Praze na dobročinném koncertě provedl František Škroup s orchestrem Stavovského divadla (20. 4. 1849). Podnětem pro vznik Smetanovy jediné symfonie (Triumph-Symphonie, 1853–54) byl sňatek císaře Franze Josepha I. s Alžbětou bavorskou. Smetanův záměr věnovat ji císařskému páru však nebyl realizován. Jako téma k sjednocení a propojení celého symfonického cyklu v ní Smetana využil melodii rakouské hymny, která v různé intenzitě prostupuje kromě Scherza všechny věty až k monumentálnímu závěru díla. Později, po změně politické situace se ze symfonie hrálo pouze Scherzo, ale v 80. letech ji Smetana vzhledem k jejím hudebním kvalitám zrevidoval a nechal znovu provést. Pod dojmem úmrtí prvorozené, hudebně nadané dcerky Bedřišky vzniklo v roce 1855 první významné komorní dílo, Trio g-moll pro klavír, housle a violoncello. Hloubkou výrazu i hudebním ztvárněním, vycházejícím ze soustředěné tematické práce na principech motivické příbuznosti hudebního materiálu a tematického propojení vět, představuje tato rozsáhlá třívětá kompozice klasického formového půdorysu, ale už zřetelně novoromantické orientace, shrnutí Smetanových dosavadních kompozičních zkušeností a vrchol jeho první tvůrčí etapy.

 

C. 1856–1862: Göteborg – doba zrání
Vyučování a občasná pianistická vystoupení neuspokojovaly Smetanovy ambice a naději na významnější umělecké a společenské uplatnění v Praze neměl. Na podzim 1856 odešel proto do švédského Göteborgu na radu klavírního virtuosa Alexandra Dreyschocka, který tu byl za svého koncertního pobytu požádán, aby sem doporučil kvalitního učitele klavíru. Bohaté obchodní město, jehož hudební život měl oproti Praze provinční a poloamatérský charakter, nabídlo Smetanovi za mnohem výhodnějších finančních podmínek všestranné uplatnění. Existenčním základem bylo i zde vyučování (hudební ústav s výukou klavírní hry, hudební teorie, později i zpěvu a soukromé lekce), jeho stereotyp však vyvažovaly další umělecké aktivity. Jako pianista tu Smetana našel daleko větší možnosti než doposud a pobyt v Göteborgu byl tak obdobím jeho nejintenzívnější koncertní činnosti. Pravidelně pořádal na závěr sezóny vlastní koncert, na němž se uplatňoval jako pianista a dirigent, byl zván ke spoluúčinkování i na většině koncertů místních a hostujících umělců. Jako novinku zde brzy po příchodu zavedl abonentní cykly komorních koncertů, na nichž se významně podílel interpretačně i dramaturgicky. S Josefem Čapkem, houslistou českého původu usazeným v Göteborgu, a s violoncellistou Augustem Meissnerem i s dalšími místními hudebníky na nich uváděl kvalitní a poměrně náročný komorní repertoár (zejména díla Beethovenova, Mendelssohnova a Schumannova). Významné pole působnosti získal Smetana také jako ředitel, tj. sbormistr, zdejší amatérské hudební společnosti Harmoniska sällskapets, jejíž smíšený sbor tvořili místní bohatí obchodníci a průmyslníci a jejich rodinní příslušníci. Ve výběru repertoáru, který s nimi studoval a prováděl na spolkových produkcích i na veřejných koncertech, měl zcela volnou ruku. Přestože měl k dispozici většinou jen neškolené síly, volil náročnou dramaturgii podle svého uměleckého vkusu. Se spolkem nastudoval řadu významných vokálně-instrumentálních děl (oratoria, kantáty, scény a sbory z oper) od baroka až po současné autory (Händel, Haydn, Mozart, Beethoven, Mendelssohn, Schumann, Gade, Wagner). Některá uvedl vcelku, z jiných jen části, některá i s orchestrem z členů místní vojenské kapely a hudebních diletantů. Zejména provedení velkých oratorních děl (Mendelssohn: Elias, Paulus, Händel: Messiah, Haydn: Die Schöpfung) a Mozartova Requiem se stala mimořádnými událostmi v hudebním životě Göteborgu. Díky společenské oblibě a uměleckému respektu, jimž se Smetana v Göteorgu těšil, i vytrvalosti a entuziasmu, s nimiž své záměry prosazoval, a možná právě překvapující novostí svých podnětů nalezl u publika i účinkujících s menšími posluchačskými a interpretačními zkušenostmi a spíše konzervativním vkusem až nebývalé pochopení.
Pobyt v Göteborgu znamenal i změnu Smetanovy skladatelské orientace směrem k programní hudbě. Tuto proměnu ovlivnily především kontakty s Franzem Lisztem, s jeho uměleckými názory i hudbou. Po osobních setkáních za Lisztova pobytu v Praze (1856), při nichž se vzájemně seznamovali se svou tvorbou, to byly především Smetanovy návštěvy ve Výmaru. V roce 1857 tu byl přítomen odhalení pomníku Goetha a Schillera a slyšel premiéry Faust-Symphonie a symfonické básně Die Ideale. Před druhou návštěvou Výmaru v roce 1859 se ještě v Lipsku zúčastnil slavnostního shromáždění u příležitosti 25. výročí vzniku časopisu Neue Zeitschrift für Musik, na němž se seznámil s řadou významných osobností evropského hudebního života. Ke komponování se Smetana vrátil v roce 1858 po téměř dvouleté tvůrčí odmlce (1856–57). V Göteborgu napsal v letech 1858–61 první tři symfonické básně: Richard III. podle Shakespearovy tragédie, Wallensteins Lager, inspirovaný první částí Schillerovy trilogie a Hakon Jarl podle stejnojmenného dramatu z norské historie dánského básníka Adama Öhlenschlägera. Ani v jednom případě nebyla dramatická předloha Smetanovi podkladem pro její popisnou hudební ilustraci, ale jen východiskem pro jeho vlastní koncepci programu i hudební formy díla. Drama vzestupu a pádu hrdiny, který zneužil svou moc v Richardu III. a Hakonu Jarlovi je ve Smetanově pojetí konfliktem protagonisty a jeho protivníků a obětí, postaveným na kontrastu dvou hudebně spřízněných témat. Wallensteins Lager je naopak epickým hudebním obrazem atmosféry a pestrého koloritu vojenského tábora. Programní inspiraci dokázal Smetana v symfonických básních propojit s klasickým hudebním myšlením opírajícím se o důslednou tematickou práci a o tradiční, programu díla osobitě přizpůsobené formy. Programní orientace se promítla i do některých klavírních skladeb. V bezprostřední blízkosti symfonických básní vzniklo několik velkých virtuózních kompozic, které jsou však, obdobně jako virtuózní skladby předchozího období, spíše odrazem Smetanova hledání nových výrazových možností než díly určenými pro koncertní provoz. Nejsou také žádné doklady o tom, že by je Smetana kdy hrál. Vedle Koncertní etudy C dur se pouze v rozsáhlých fragmentech dochovaly skladby Cid campeador – Ximene a původně dokončená Ballade e moll. Ve svém hledání a tvůrčích výbojích pokročil Smetana nejdále v klavírní básni Macbeth (inspirovaná scénou setkání Macbetha s čarodějnicemi ze Shakespearovy tragedie), ojedinělé svou mohutností a komplikovanou fakturou v kontextu celé jeho klavírní tvorby. Se Smetanovou koncertní praxí bezprostředně souvisí pouze transkripce Schubertovy písně Der Neugierige. Ani v tomto období Smetana neopustil jemu nejbližší žánr polky. Vedle menších příležitostných skladeb (Ball – Vision a Bettina Polka) jsou to zejména cykly Souvenir de Bohême en forme de polkas op. 12 a 13, které představují další, vyšší stupeň jeho idealizace polky. Smetana je tehdy považoval za svá nejdokonalejší klavírní díla a jednotlivé polky zařazoval do programů svých koncertů.
Ve Švédsku došlo i k závažným událostem ve Smetanově soukromém životě. V severském prostředí se zhoršil zdravotní stav Kateřiny Smetanové, která již od mládí trpěla tuberkulózou. Při urychleném návratu do vlasti zemřela 19. dubna 1859 v Drážďanech. Za letního pobytu v Čechách se Smetana seznámil s dcerou bývalého ředitele panství v Obříství, devatenáctiletou Bettinou Ferdinandiovou (1840–1908), jejíž starší sestra byla manželkou jeho bratra Karla. Ještě před odjezdem do Švédska se s ní zasnoubil a 10. 7. 1860 se stala jeho druhou ženou.
Přes velmi dobré společenské postavení, finanční zajištění i všeobecnou oblibu však již Göteborg nemohl Smetanovi nabídnout nové umělecké možnosti. Narůstal pocit izolace a začala na něj doléhat omezenost zdejších hudebních poměrů, zejména absence profesionálních institucí nezbytných pro další rozvoj hudebního života. Chyběla tu stálá divadelní scéna a především orchestr, o jehož zřízení se zde také zasazoval. Toužil dostat se opět do centra hudebního dění a prosadit se svými díly. I ve Švédsku sledoval uvolňování politických poměrů ve vlasti na počátku 60. let, které přineslo rozvoj českého společenského života a zintenzívnilo úsilí o vytvoření svébytné národní kultury. Vznik nových, výhradně českých kulturních institucí a především připravované otevření Prozatímního divadla s první stálou českou profesionální operní scénou vzbuzovaly naději na možné uplatnění a uspíšily vedle osobních a rodinných důvodů i narůstající touhy po domově Smetanovo rozhodnutí k definitivnímu návratu. Na jaře 1861 podnikl ještě koncertní cestu do Stockholmu a Norrköpingu a v květnu se vrátil natrvalo do Prahy.
Smetana byl nejvýraznější hudební osobností, která v Göteborgu v 19. století působila. Jeho všestranné aktivity vnesly do zdejšího hudebního života řadu významných impulsů: odlišný repertoár, nové formy koncertního života i vyšší úroveň hudební výuky. V místních bohatých hudebních diletantech dokázal vzbudit zájem o kvalitní a náročnější hudbu. Ani pro něj nebyl Göteborg jen epizodou, ale obdobím do značné míry klíčovým. Především zde získal náročnou prací s amatéry důkladnou a pro budoucnost cennou dirigentskou průpravu, ověřil si své organizační a interpretační schopnosti a umělecky i lidsky vyzrál. Do Prahy přišel jako sebevědomý, názorově vyhraněný a také národně uvědomělý umělec se značnými praktickými zkušenostmi, s uměleckým rozhledem a s jasnou vizí svého dalšího poslání.
Smetana se vrátil do Čech, aniž zde měl zajištěnu pevnou existenci. Následovalo tak období hledání umělecky i ekonomicky vhodného uplatnění a pevnějšího ukotvení v nových podmínkách domácího společenského a hudebního života. Povzbuzen příznivým ohlasem svých koncertů ve Stockholmu pomýšlel nejprve na dráhu klavírního virtuosa. V říjnu 1861 podnikl koncertní cestu do Německa a Holandska. Neměl ji však organizačně dobře předjednanou a veřejně se mu tak podařilo hrát jen třikrát (Leiden, Kolín nad Rýnem). Jeho vystoupení měla příznivou odezvu, ale finančně byla cesta ztrátová, a tak na koncertní dráhu definitivně rezignoval. Hned po návratu se Smetana snažil zapojit také do pražského hudebního života. Jeho první koncerty 5. ledna (premiéry symfonických básní Richard III. a Wallensteins Lager) a 18. ledna 1862 však prošly bez většího zájmu. Za pět let v cizině se pražskému prostředí přece jen vzdálil a musel proto znovu navazovat společenské, profesní i osobní kontakty. Přáteli byl uveden do společnosti českých intelektuálů a umělců scházejících se v Měšťanské besedě a v domě vlastenecky orientovaného knížete Rudolfa Thurn-Taxise, kde se seznámil s řadou významných osobností. Stálou existenci však neměl a žil pouze z tenčících se úspor ze Švédska, kam proto na jaře 1862 z ekonomických důvodů opět odjel. Vyučoval a koncertoval v Göteborgu, zamýšlené koncerty v dalších švédských městech a v Kodani a Oslu se mu však realizovat nepodařilo. Návratem z Göteborgu v květnu 1862 definitivně skončilo období Smetanova působení v cizině a pokusů o dráhu koncertního umělce. Jeho další život a umělecká činnost zůstaly již svázány výhradně s českým prostředím. V létě 1862 účinkoval na koncertech ve prospěch Národního divadla v českých městech (Mladá Boleslav, Nymburk, Beroun) a začal se angažovat ve spolkové činnosti. Koncertní etuda Am Seegestade, reminiscence na Švédsko, zkomponovaná 1861 v Praze pro koncertní cesty a Koncertní fantazie na české národní písně ve stylu virtuózních lisztovských parafrází napsaná 1862 pro koncerty pro Národní divadlo udělaly definitivní tečku za Smetanovým „švédským“ tvůrčím obdobím a na dlouho uzavřely i jeho klavírní dílo, které bylo dosud hlavní oblastí jeho tvorby. Začátkem roku 1862 začal komponovat první operu Braniboři v Čechách a právě opera se stala páteří jeho další tvorby. Zásadní obrat nastal také ve Smetanově jazykové orientaci. Dosud používal zejména v písemném projevu téměř výhradně němčinu, kterou dobře ovládal vzhledem ke svému německému školnímu vzdělání. Po vstupu do českých společenských kruhů si však uvědomil nezbytnost zlepšit svou mluvenou i psanou mateřštinu. Od léta 1862 začal psát své deníkové záznamy i většinu korespondence česky.

 

D. 1863–1874: Praha – v centru hudebního dění
Existenční stabilitu Smetanovi zajistilo opět vyučování. Zažádal o obnovení své koncese z 50. let a společně s Ferdinandem Hellerem otevřel v roce 1863 hudební školu. Kromě klavírní hry, hudební teorie a na vyšším stupni nauky o harmonii, kontrapunktu a formách přibyla do výuky, zřejmě z Hellerovy iniciativy, ještě hra na housle a zpěv. V letech 1865–67 vedl Smetana školu sám. Kromě toho vyučoval až do roku 1874 také soukromě, aby rodině zajistil slušnou životní a společenskou úroveň, neboť k dceři Žofii z prvního manželství (nar. 1853) přibyly dcery Zdenka (nar. 1861) a Božena (nar. 1863). Zároveň se však Smetana stále významněji podílel i na pražském kulturním a hudebním dění. V tisku publikoval své představy o moderním pražském koncertním a divadelním životě: O našich koncertech (Slavoj, 1862), Veřejný život hudební v Praze. Opera (Národní listy, 1864). Příležitostně se uplatňoval na koncertech jako klavírista, dirigent a komorní hráč. Významně spoluutvářel také charakter a činnost některých nových kulturních a hudebních institucí a byl iniciátorem akcí, kterými se snažil pražský hudební život přiblížit k poměrům, s nimiž se setkal v jiných evropských městech, a na jejich realizaci se také aktivně podílel. Od roku 1862 byl výkonným členem pěveckého spolku Hlahol, který na počátku 60. let zásadně ovlivnil rozvoj českého sborového hnutí, a v roce 1863 se stal jeho sbormistrem. Zasazoval se o změny směřující k proměně spolku v moderní pěvecké těleso s širšími dramaturgickými a interpretačními možnostmi. Neúspěšně se pokusil o založení ženského sboru, aby mohl Hlahol fungovat i jako sbor smíšený, repertoár omezený stanovami na hudbu slovanských skladatelů se snažil rozšířit i o tvorbu dalších autorů a slohů. K abdikaci v roce 1865 jej vedlo vytížení tvůrčími úkoly, ale i obtížné a pomalé prosazování změn v stávajícím konzervativním prostředí. Smetana stál i u vzniku nejvýznamnějšího českého uměleckého spolku, Umělecké besedy (založena 1863), která sdružovala české hudebníky, literáty a výtvarníky. V letech 1863–65 a 1868–70 byl předsedou jejího hudebního odboru, interpretačně a dramaturgicky se podílel i na prvních reprezentativních akcích spolku. Při oslavách 300. výročí Shakespearova narození (23. 4. 1864) provedl Berliozovu dramatickou symfonii Roméo et Juliette a svůj Pochod ke slavnosti Shakespearově složený k velkolepému průvodu postav ze Shakespearových děl. Do činnosti Umělecké besedy od počátku prosazoval také pořádání filharmonických koncertů. První tři dirigoval v sezóně 1864/65, další však spolek z finančních důvodů uskutečnit nemohl. Ze Smetanovy iniciativy zorganizovala Umělecká beseda také provedení oratoria Die Legende von der heiligen Elisabeth Franze Liszta (20. 4. 1866). Svolení získal Smetana osobně na premiéře díla v Pešti (1865) a na Lisztovo přání je nastudoval a řídil. V letech 1864–65 působil také jako hudební referent v nejvýznamnějším českém deníku Národní listy. Pod šifrou A psal převážně operní kritiky, v nichž na malých plochách novinových sloupků výstižně komentoval dramaturgii, interpretační výkony i režii a výpravu operních představení v Prozatímním divadle. Přestože se Smetana brzy stal jednou z nejvýraznějších osobností pražského hudebního života, na významnou a společensky prestižní pozici, která by jej zajistila i existenčně, se mu nepodařilo dosáhnout – místo operního kapelníka v Prozatímním divadle bylo obsazeno Janem Nepomukem Maýrem a v roce 1865 neuspěl v konkurzu na uvolněné místo ředitele pražské konzervatoře, ani se žádostí o státní umělecké stipendium.
Zásadní význam pro Smetanovu další kariéru mělo až uvedení jeho prvních dvou oper Braniboři v Čechách a Prodaná nevěsta. V Prozatímním divadle je sám nastudoval a poprvé se tak ocitl i v roli operního dirigenta. Zejména premiéra Braniborů v Čechách (5. 1. 1866) měla bouřlivý úspěch, úspěšná byla i premiéra Prodané nevěsty (30. 6. 1866), vzhledem k blížící se válce s Pruskem však proběhla za podstatně menšího zájmu veřejnosti. Úspěch obou oper významně přispěl ke Smetanovu jmenování prvním kapelníkem české opery v září 1866, kdy se vedení Prozatímního divadla namísto dřívějších německých ředitelů-podnikatelů ujalo české divadelní družstvo, které založili a finančně zajistili příslušníci zámožných, vlastenecky orientovaných kruhů. Kapelnické místo, vyučování a výnosy z provozování obou oper stabilizovaly konečně Smetanovu existenční situaci. Zároveň získal jednu z nejvýznamnějších pozic v českém hudebním životě, o niž usiloval již po svém návratu do Prahy, a mohl začít naplňovat své představy o poslání a fungováni české opery. V jejím čele stál Smetana osm let (1866–74), od roku 1872 i jako umělecký ředitel. Po svém předchůdci Janu Nepomuku Maýrovi zdědil vcelku stabilizovaný soubor a z předchozí éry do jeho repertoáru přešla i řada titulů. Ze svých původních představ prezentovaných v kritických článcích předchozích let však musel slevit vzhledem k finanční situaci divadla, jeho omezeným provozním možnostem i vkusu teprve se utvářejícího českého operního publika. Vedle významných děl klasické operní literatury (Gluck, Mozart, Beethoven) obohatil repertoár operami slovanských skladatelů (Glinka, Moniuszko), přibyly také nové italské a francouzské tituly a uvedl řadu domácích operních novinek (Blodek, Bendl, Rozkošný, Skuherský, Hřímalý, Fibich). Jeho dramaturgie byla pestrá a snažila se vyváženě balancovat mezi závažnými díly a lehčím žánrem, aby uspokojila široký okruh obecenstva. Studoval a řídil jen část představení, zejména tituly, které mu byly stylově blízké, a většinu domácích novinek; italskou operu a operetu měl na starosti druhý kapelník Adolf Čech. Každodenní stereotyp zkoušek ani administrativní a organizační povinnosti související s vedením opery a s praktickým fungováním souboru nebyly na rozdíl od Maýra Smetanovou silnou stránkou. Nebyl autoritativním a rutinním kapelníkem jako jeho předchůdce. Zpočátku mu tak byla vytýkána přílišná benevolence, uvolněná kázeň a nedostatečná vytíženost operního souboru, malý počet zkoušek a pomalé studium nových titulů. V roce 1873 se Smetana stal ještě ředitelem při divadle nově zřízené operní školy pro přípravu nových pěveckých sil. Od sezóny 1869/70 se s divadelním orchestrem vrátil k pořádání abonentních filharmonických koncertů a následující sezónu se mu podařilo k tomuto účelu spojit členy orchestrů české a německé opery. Od roku 1873 dostaly koncerty institucionální rámec v podobě orchestrálního sdružení Filharmonia a v jejich řízení se Smetana střídal s kapelníkem německé opery Ludwigem Slanskym. Do svého ohluchnutí v roce 1874 dirigoval 18 koncertů, jejichž repertoár sahal od klasiky až po tvorbu současných domácích i zahraničních autorů.
Smetanovo angažmá ve veřejném hudebním životě se zásadně promítlo i do jeho tvorby. Vzhledem k jeho pracovnímu vytížení a společenským aktivitám není již tak početná a svým zaměřením reaguje především na poptávku a potřeby doby. Klavírní a komorní tvorba není v tomto období vůbec zastoupena. Pro orchestr vznikaly, většinou na přímou objednávku, jen drobné příležitostné skladby: předehry k loutkovým hrám Matěje Kopeckého Doktor Faust (1862) a Oldřich a Božena (1863) pro silvestrovské zábavy Umělecké besedy, Pochod ke slavnosti Shakespearově (1864), Slavnostní předehra C dur (1868) jako úvod ke scéně Věštba Libušina, která předcházela premiéře Dalibora při slavnostech položení základního kamene k Národnímu divadlu, hudby k živým obrazům Der Fischer a Libušin soud (1869) pro akademii uspořádanou příslušníky české šlechty ve prospěch dostavby chrámu sv. Víta. Od 60. let 19. století se Smetana začal soustavněji věnovat sborové tvorbě, což souviselo s rozvojem pěveckého hnutí v Čechách a s jeho činností v pražském Hlaholu, pro nějž většinu sborů přímo psal. V souladu s dobou komponoval hlavně mužské sbory na vlastenecky exponované náměty. Většinou nepříliš kvalitní básnické předlohy dokázal pozvednout a dotvořit svým osobitým hudebním výkladem vycházejícím z těsného sepětí hudebního výrazu s obsahem textu. Přestože byly sbory určeny amatérským tělesům, sledoval Smetana prvořadě umělecké záměry a neváhal užít i postupů blízkých spíše instrumentální hudbě, a tak některé sbory svou náročností výrazně přesahují tehdejší běžnou produkci. Tento typ reprezentují rozsáhlé koncertní skladby: dramatické momenty spojené s vlasteneckým patosem se uplatňují v historickém obraze s husitskou tematikou Tři jezdci (1862) a v dvojsboru Odrodilec (1863), zatracujícím zrádce národa, upraveném i do jednodušší verze pro sbor a sólový kvartet (1864), lyrickou polohu zastupuje Rolnická (1868), hymna na krásy české krajiny a venkova, kantáta Česká píseň pro smíšený sbor s klavírem (1868) je oslavou české písně v jejích jednotlivých podobách. Typem méně náročné skladby vzniklé ke konkrétní příležitosti na přímou objednávku, která zastupuje druhý pól Smetanovy sborové tvorby, je Slavnostní sbor pro slavnost odhalení pamětní desky novináře Karla Havlíčka v Praze.
Svůj hlavní tvůrčí zájem však Smetana soustředil na operu, považovanou všeobecně za reprezentativní žánr nově se formující národní kultury. Vytvoření moderní české opery se stalo jeho hlavním cílem. Tehdejší představy o dosažení národního charakteru opery napodobením lidových písní však pro něho byly nepřijatelné a za vhodné pro českou operu nepovažoval ani přijetí wagnerovských principů hudebního dramatu v plném rozsahu. Východiskem mu nemohla být ani dosavadní nepočetná a kvalitativně nevýrazná domácí operní tvorba. Šel vlastní cestou, na níž se opíral především o své rozsáhlé znalosti klasického operního repertoáru a soudobé operní tvorby italské i francouzské i o znalosti Wagnerova díla a jeho zásad hudebního dramatu. Postupně se vyrovnával s různými operními typy, takže každá z jeho oper představuje originální vklad do základů české národní opery. V souladu s požadavky doby volil výhradně české náměty z historie či mytologie a ze současného života. Konečný tvar libret vždy významně ovlivnil svými dramaturgickými zásahy v podobě škrtů, dílčích úprav a dodatečných požadavků na změny. Komponoval pouze na české texty a musel se tedy vyrovnávat, zpočátku ještě spíše intuitivně, s problematikou správné deklamace, jejíž pravidla se ustálila až na přelomu 60. a 70. let.
Bezprostředním podnětem ke kompozici první opery Braniboři v Čechách (1862–63) na libreto Karla Sabiny byla soutěž o nejlepší českou historickou a komickou operu, kterou v roce 1861 vypsal hrabě Jan Harrach na podporu domácí operní tvorby. Typovým východiskem historické prvotiny s námětem z doby okupace Čech braniborskými vojsky v roce 1279 s působivými masovými tanečními a sborovými scénami byla francouzská velká opera. Vzhledem k dialogickému charakteru libreta tu převažují ariosní a recitativní zpěvy namísto velkých árií a ansámblů. Hudební zpracování obsahuje již rysy typické pro Smetanovu operní řeč – výrazné charakteristiky postav a situací, vystižení atmosféry jednotlivých scén a významnou roli orchestru na výstavbě díla, jehož výrazové bohatství tu ještě navazuje na švédské symfonické básně. Vlastenecký apel na národní vědomí i síla a novost hudby znamenaly úspěch, který teprve přiměl otálející porotu k udělení Harrachovy ceny Smetanově opeře (1866). Hned po dokončení Braniborů začal Smetana komponovat, opět na libreto Karla Sabiny, Prodanou nevěstu (1863–66). Volbou žánru komické opery ze současného venkovského prostředí reagoval na výtky wagneriánství vznášené vůči němu v souvislosti s Branibory a také na tehdejší diskuse o podobě národní opery. Sborové a taneční scény vytvářející rozjasněný a optimistický obraz českého venkova jsou tu hlavním nositelem národního lokálního koloritu a komická zápletka umožnila Smetanovi rozvinout brilantní hudební charakteristiky jednotlivých postav, vztahů a situací, jejichž vzorem mu podle vlastních slov byly především Mozartovy opery. Konečnou podobu však Prodaná nevěsta získala až postupnými úpravami v následujících letech. Poněkud neobvykle vznikla jako první předehra předznamenávající již celkovou atmosféru díla. Původně byla opera dvouaktová, obsahovala jen 21 zpěvních čísel spojených mluvenou prózou, chyběly v ní tance a jinou podobu měla komediantská scéna. Koncem roku 1868 Smetana 1. dějství rozdělil proměnou (náves – hospoda) a přikomponoval zpívanou polku, sbor To pivečko… a árii Mařenky. V polovině roku 1869 měla již opera 3 dějství, přibyl Furiant a komediantská scéna dostala místo původního kupletu Principála a Esmeraldy Pochod komediantů a Skočnou. K úpravám Smetana přistoupil jednak na základě zkušeností ze své nově nabyté divadelní praxe i z dosavadního provozování opery a pod vlivem kritiky a ohlasů publika a přátel. Změny (zejména nová taneční čísla) ale významně ovlivnila také jednání o možném uvedení díla v Paříži (1868–69), z něhož však nakonec sešlo. V souvislosti s připravovaným uvedením v Petrohradě nahradily v roce 1870 mluvenou prózu recitativy a tím dostala opera definitivní podobu. Prodaná nevěsta se záhy stala všeobecně uznaným vzorem národní opery a nejčastěji uváděnou Smetanovou operou, která již nikdy nezmizela z repertoáru. Třetí operou Dalibor se Smetana vyrovnal s typem tragické opery. Původně německé libreto Josefa Wenziga mu přeložil do češtiny Ervín Špindler. Romantické motivy střetu rytířské cti a pomsty s královskou mocí, nenávist ženy proměněná v lásku, k jejímuž naplnění dochází až v momentu smrti, jsou základem tragického příběhu čerpajícího z historické události z konce 15. století opředené později legendami. Základní koncepcí zůstal Dalibor operou tradičních uzavřených čísel s minimálním uplatněním ansámblů a omezenou funkcí sborů. K propojení klíčových dramatických situací a pro charakteristiku postav a proměn jejich vnitřních stavů zde Smetana poprvé využil ve větší míře příznačných motivů a jejich transformací. Významnou roli tak přisoudil orchestru, jenž na sebe v určitých okamžicích bere úlohu hudebního komentáře dramatického dění.
Premiéra Dalibora 16. května 1868 byla součástí velkolepých slavností u příležitosti položení základního kamene k Národnímu divadlu. Reakce veřejnosti však tentokrát nebyla příznivá a dílo po několika reprízách zmizelo z repertoáru. Kritika Smetanovi vytýkala Wagnerův vliv a odklon od národního programu. Tehdy totiž i do českých hudebních kruhů, kde stále ještě chyběla jasná představa o podobě moderní národní opery, zasáhly spory o Wagnera šířící se Evropou. A právě protichůdný vztah k wagnerovským principům hudebního dramatu rozdělil českou hudební veřejnost v pohledu na charakter národní opery. Konzervativní strana bránila principy opery, v níž byl hlavním nositelem dramatičnosti výraz zpívaného tónu lidského hlasu; Wagnerův prokomponovaný orchestr, potlačující podle ní hlavní roli zpěvu, negoval základní podstatu opery. Wagnerovi zastánci hodlali národní operu budovat právě na jeho principech, které považovali za nejpokrokovější stádium operního vývoje. V duchu jeho deklamačního stylu představovala zejména správná hudební deklamace cestu k dosažení národního rázu. Smetanův Dalibor přispěl svým údajným wagnerismem významně k eskalaci těchto sporů. Oboustranně nevybíravé polemiky v odborném i denním tisku, jejichž předmětem se později stalo také Smetanovo působení v čele české opery, nezůstaly jen v rovině umělecké, ale měly i politické a osobní aspekty. Smetana se musel bránit ne zcela objektivnímu srovnávání svého působení s předchozí Maýrovou érou i výtkám, které se z Dalibora přelily i na jeho další opery a jejich provádění, a hájil především svou vlastní originální cestu operního tvůrce. V roce 1872 uvažoval o odchodu z divadla, na podporu jeho dosavadní operní tvorby, kapelnické činnosti i setrvání v čele české opery se však manifestačním prohlášením postavily významné hudební osobnosti.
V této vypjaté atmosféře komponoval Smetana, opět na Wenzigovo libreto přeložené Špindlerem, slavnostní operu Libuše (1869–72). Námět čerpá z české mytologie, která tehdy významně spoluutvářela české historické vědomí důrazem na ty momenty z národní minulosti, na něž mohly navazovat soudobé kulturně-politické koncepty. Pověst o kněžně Libuši a o vzniku panovnického rodu Přemyslovců, která vrcholí oslavnou vizí budoucnosti českého národa a státu v Libušině proroctví, je předvedena ve třech monumentálních obrazech s velkými sborovými scénami, průvody a ceremoniály (Libušin soud, Libušin sňatek, Proroctví) uvedenými do pohybu privátní dramatickou zápletkou lásky a žárlivosti. Libuše byla určena pro mimořádné a slavnostní okamžiky českého národa, nikoliv pro denní repertoár. Původně měla být operou korunovační, protože ke korunovaci císaře Františka Josefa I. na českého krále nedošlo, schovával ji Smetana devět let k otevření Národního divadla. Aby umlčel výtky vůči dlouhé tvůrčí odmlce po Daliborovi a posílil své ohrožené postavení v divadle, zkomponoval během půl roku (červenec 1873 – leden 1874) svou pátou operu Dvě vdovy. Na libreto Emanuela Züngela podle francouzské konverzační jednoaktovky Jeana Pierra Féliciena Malleffillea (uvedena v Praze 1868) vytvořil tentokrát po vzoru francouzské opéra comique salonní konverzační operu. V komorním příběhu se čtyřmi protagonisty byla jednotlivá zpěvní čísla propojena prózou a zarámována sborovými a tanečními scénami z venkovského prostředí. Hudba opery, čerpající převážně ze starších motivických náčrtů, je prostoupena širokou výrazovou škálou polkových motivů a salonní a vesnické pásmo tu Smetana výstižně odstínil a propojil do idylického souznění panského a lidového světa. Premiéra 27. března 1874 se stala manifestačním vyjádřením podpory Smetanovi a byla poslední, kterou sám řídil. V přepracování z roku 1877 nahradil prózu recitativy a komický a lidový prvek posílil epizodním vesnickým párem.

 

E. 1874–1884: Jabkenice – vrcholné tvůrčí vzepětí
V roce 1874 Smetana ve věku 50 let a na vrcholu svých tvůrčích sil ohluchl. Léčebné procedury v Praze ani návštěvy u zahraničních specialistů nepřinesly naději na uzdravení. Musel ukončit všechny své veřejné aktivity a koncem roku 1874 skončil i jeho služební poměr v divadle. Odchod z divadla a konec pedagogické činnosti znamenaly ztrátu hlavních stálých příjmů. Významnou finanční pomoc v prvních měsících roku 1875, která mu umožnila i cestu k zahraničním lékařům, přinesl výtěžek soukromého benefičního koncertu zorganizovaného v Praze jeho šlechtickými žačkami a sbírka mezi přáteli v Göteborgu. Za postavení skladatele u českého divadla s ročním platem 1200 zlatých poskytl Smetana od roku 1875 divadlu zdarma k provozování své dosavadní opery, čímž získal skromný, ale stabilní existenční základ. U nových oper mu byly ponechány tantiémy, dokud divadlu neodevzdal další dílo, na něž nárok na tantiémy z předchozí opery přešel. Jeho příjmy doplňovaly ještě příjmy z benefic a občasné honoráře za prodej nakladatelských a provozovacích práv. Od června 1876 žil s rodinou v Jabkenicích u Mladé Boleslavi u dcery Žofie z prvního manželství, provdané zde za Josefa Schwarze, nadlesního a později lesmistra knížete Thurn-Taxise. Spojení s hudebním děním udržoval občasnými pobyty v Praze a intenzívními písemnými kontakty se svými spolupracovníky a přáteli, kteří mu pomáhali v jednáních s divadlem, nakladateli a při propagaci jeho děl doma i v cizině. Ani v hluchotě se podle dochovaných svědectví Smetana nevyhýbal občasným pianistickým vystoupením, zejména v prostředí Umělecké besedy. Naposledy veřejně účinkoval na dobročinných koncertech pořádaných na obnovu požárem zničeného Národního divadla – 28. září 1881 vystoupil v Praze jako dirigent a 4. října v Písku jako klavírista.
Hluchota neochromila Smetanovy tvůrčí schopnosti a na jeho další tvorbu měla paradoxně pozitivní dopad. Po ztrátě veřejných aktivit, které v předchozích letech odčerpávaly většinu jeho času a energie, se nyní v ústraní venkova mohl soustředit na komponování a jeho tvůrčí produktivita i pracovní tempo se od roku 1874 výrazně zvýšily. V posledním desetiletí života tak vytvořil téměř třetinu celé své tvorby včetně řady stěžejních děl a zároveň uzavřel všechny své tvůrčí oblasti. Bezprostředně po ohluchnutí obrátil Smetana pozornost k symfonické básni a své osobité pojetí tohoto žánru završil cyklem Má vlast. Myšlenkou oslavy vlasti symfonickými obrazy čerpajícími z její historie a přírodních krás, se zabýval již v roce 1872, kdy dokončoval Libuši. Rozsah cyklu i náměty jednotlivých částí krystalizovaly postupně. Bezprostředně po ohluchnutí zkomponoval Vyšehrad a Vltavu (1874) a v roce 1875 cyklus uzavřel symfonickými básněmi Šárka a Z českých luhů a hájů jako tetralogii pod názvem Vlasť. Do konečné podoby jej dotvořil symfonickými básněmi Tábor a Blaník až v letech 1878–79. Na rozdíl od předchozích symfonických básní, jejichž program vycházel z konkrétní dramatické předlohy, si program cyklu Smetana zformuloval sám v souladu s aktuálními idejemi české národní emancipace. Výjevy z bájné národní minulosti střídající se s přírodními obrazy jako symboly současné země završil oslavou husitství považovaného v té době za stěžejní období národních dějin. Prolnutím husitského chorálu s úvodním tématem Vyšehradu v závěru Blaníku spojil aktualizovanou ideu české národní svébytnosti, kterou tehdy husitství představovalo, se symbolem dávné slávy českého státu. Do symfonické podoby tak de facto přenesl Libušinu prorockou vizi o slavné budoucnosti českého národa a dal tím cyklu monumentální završení s nadčasovou platností. Mimořádná hodnota cyklu, který nemá ve světové hudební literatuře obdobu, je dána i Smetanovým originálním kompozičním uchopením přinášejícím zcela novou a samostatnou koncepci symfonické básně i cyklu jako celku. Program je nesen ryze hudebními prostředky a obsahová sdělnost a srozumitelnost jednotlivých básní vyrůstá z autonomní hudební logiky, která vychází ze základních stavebních principů svébytně rozvinutých a obohacených klasických hudebních forem. Teprve po dokončení se Smetana s nakladatelem dohodl na definitivním názvu Má vlast, v roce 1879 cyklus věnoval městu Praze.
V Jabkenicích vznikly Smetanovy poslední tři opery na libreta Elišky Krásnohorské. Hubička (1875–76), označená skladatelem jako prostonárodní opera, se hned od mimořádně úspěšné premiéry (7. 11. 1876) stala vedle Prodané nevěsty jeho nejhranější a nejoblíbenější operou. Maloměstským prostředím obohatilo námětovou škálu Smetanových komických oper Tajemství (1877–78), kterého si Smetana z hlediska hudebně-dramatické stavby a stylové jednoty cenil nejvíce. Komicko-romantická Čertova stěna (1879–82) jej stála mnoho sil, a proto těžce nesl neúspěch premiéry zaviněný nedbalou scénickou realizací a režií. Všechny tři opery měly být původně komické, ale v průběhu kompozice doznal tento záměr vždy výrazný posun. Smetana v nich komiku zjemnil, některé komické scény zcela vypustil a upřednostnil v libretech obsažené lyrické momenty s důrazem na hlubší, pod vlastní zápletkou skryté téma opravdovosti a hloubky lidských vztahů a citů, do jejichž naplnění, vykoupeném dlouhým čekáním a odříkáním ústředních dvojic jakoby do jisté míry promítl své vlastní životní pocity. Do lokálního koloritu se s rostoucí měrou prosadily romantizující tendence – od tajemných přírodních scenerií a lidových pověr v Hubičce, přes nadpřirozeno na scéně v Tajemství až po přímé využití motivů z pohádek a pověstí v Čertově stěně. Kompozičně tu Smetana přechází k typu prokomponované opery. K dosažení stylové jednoty mnohem výrazněji využívá spřízňování motivického materiálu a jednotlivá čísla, směřující k větší stručnosti, začleňuje do stavby větších dramaticky propracovaných celků. Své dosavadní opery však Smetana považoval pouze za stupně na cestě k budoucímu hudebnímu dramatu, na jehož vhodné libreto stále čekal. Za dosud nejvýznamnější dílo v tomto svém směřování považoval Libuši.
Komorní tvorba zaujímá ve Smetanově tvorbě výjimečné postavení svým výsostně intimním autobiografickým charakterem. Po raném Triu g moll se k ní vrátil opět až v souvislosti s osudovou událostí, která zásadně změnila jeho život. Potřeba závažné osobní výpovědi v těžké životní situaci se promítla do dvou smyčcových kvartetů. Autobiografický ráz prvního kvartetu e moll (1876) je dán už podtitulem Z mého života a několika Smetanovými výklady jeho programu. Výsledný tvar díla si i přes jisté uvolnění, dané programovou linií autobiografického vyprávění, zachovává rozvržení klasického sonátového cyklu. Z premiéry na zahajovacím koncertě nově vzniklé Jednoty pro hudbu komorní v roce 1877 však sešlo, protože kvartet byl označen za obtížně proveditelný a tedy nevhodný. K veřejnému provedení tak došlo až v roce 1879. I druhý kvartet d moll, který již Smetana komponoval pod sílícími nápory choroby pomalu a s obtížemi (1882–83), lze považovat za jeho osobní výpověď, i když zde konkrétní program neexistuje a autobiografické momenty lze z hudby samotné i z dochovaných písemných náznaků spíš jen tušit. Smetanovo komorní dílo doplnila ještě dvě idylicky laděná dueta pro housle a klavír Z domoviny (1880), označovaná někdy za komorní pendant symfonické básně Z českých luhů a hájů.
Klavírní tvorbu uzavřel Smetana dvěma velkými cykly. Virtuózně pojatou reminiscenci na éru charakteristického klavírního kusu 40. let představuje cyklus Rêves (1875). Jednotlivé části věnoval svým bývalým šlechtickým žačkám jako poděkování za koncert uspořádaný v jeho prospěch. Vrcholem Smetanovy klavírní tvorby se stal cyklus České tance. První řadou (Polky, 1877) završil svou proměnu polky a v druhé řadě (1879) své stylizační záměry rozšířil ve velké koncertní formě i na další typy českých tanců. Východiskem a inspiračním zdrojem mu byly lidové písně ze sbírky Karla Jaromíra Erbena, na jejichž základě rozvinul svou fantazii a stylizační umění, uplatnil důmyslnou motivickou práci a variační techniku a vytvořil tak vlastně klavírní taneční básně.
V Jabkenicích vznikaly průběžně další Smetanovy sborové skladby. Nejrozsáhlejší a nejobtížnější mužský sbor Píseň na moři (1877), navozující atmosféru plavby po moři, údajně inspirovaný i vlastními dojmy, a konečná podoba kantáty Česká píseň pro smíšený sbor a orchestr (1878) uzavřely řadu obtížných a rozsáhlých koncertních sborů. Kromě nich vzniklo na přímou objednávku několik menších, méně náročných skladeb, kterými naplnil i druhou linii své sborové tvorby: Sbory trojhlasné do zpěvníku pro dívčí školy (1878), jediné Smetanovy sbory pro ženské hlasy, mužské sbory Věno a Modlitba (1880) k 20. výročí založení Hlaholu, pro nějž byla určena i Hesla (1882), zdravice pro spolkové výlety, posledním sborem byla Naše píseň (1883). V roce 1879 zkomponoval Smetana svůj jediný písňový cyklus pro zpěvní hlas s klavírem, Večerní písně na slova Vítězslava Hálka. Kromě toho vypracoval v posledním desetiletí klavírní výtahy k Hubičce, kvartetu Z mého života, k celé Mé vlasti a v 80. letech se věnoval ještě revizím některých raných děl. Zejména v období 1874–80 bylo jeho pracovní tempo enormně vysoké a práce na jednotlivých dílech na sebe téměř bezprostředně navazovaly. Vltavu napsal za 19 dní, na další symfonické básně potřeboval přibližně po dvou měsících, Hubičku zkomponoval za pouhých 10 měsíců (kompletní skica i čistopis partitury), na Tajemství s náročnými ansámblovými a sborovými scénami pracoval rok. Smetanův tvůrčí proces při tom vůbec nebyl plynulý. Nemohl souvisle pracovat delší dobu, práci musel přerušovat kvůli stupňujícímu se hučení v hlavě, k němuž se později přidávaly další obtíže. Jeho hudební představivost, koncentrace na jedno rozpracované dílo, ke které dříve neměl podmínky, i suverénní, studiem a lety praxe nabyté ovládání kompozičního řemesla, mu však dovolovaly udržovat kontinuitu myšlenek a logiku hudební stavby děl a zvládat tak poměrně rychle i komplikované partie. Teprve po roce 1880 se jeho pracovní tempo zpomalilo a postupující choroba začala výrazněji zasahovat také do kompozičního procesu. Udržet souvislost a návaznost hudebních ploch bylo pro Smetanu stále obtížnější a nutilo jej to měnit dosavadní způsob hudebního vyjadřování. Stručnost, zkratkovitost a hutnost výrazu, rychlé proměny harmonie a metra a výrazné zestručnění hudebních ploch vedly k celkově odlišnému a neobvyklému charakteru jeho posledních skladeb předjímajících tak již některé rysy hudby 20. století. Projevilo se to částečně už v Čertově stěně a hlavně pak v posledních dílech z let 1882–83: smyčcový kvartet d moll, sbor Naše píseň a první část nedokončeného orchestrálního cyklu Pražský karneval. Přestože v nich logika Smetanova hudebního myšlení zůstala zachována, jejich odlišnost byla přijímána i Smetanovými zastánci s rozpaky a nepochopením jako negativní důsledek jeho nemoci svědčící o úpadku jeho tvůrčích sil. Stopy skutečného tvůrčího zápasu s postupující chorobou však nese jen fragment poslední opery Viola podle Shakespearova Večera tříkrálového, jejíž kompozicí se Smetana zabýval na přelomu let 1883–84. V dubnu 1884 byl však převezen do ústavu pro choromyslné, kde 12. května zemřel. Po velkolepém pohřbu uspořádaném českou veřejností v čele s Uměleckou besedou byl pochován na Vyšehradě.

 

F. Význam, recepce
Smetanova výjimečnost a přínos české hudbě spočívají především v jeho všestrannosti. Jako skladatel svými díly položil základy moderní české hudby a jeho tvorba daleko převýšila současnou domácí produkci, aby teprve v následující generaci našla rovnocenné pokračovatele. Na tehdejším hudebním dění se však významně podílel i svými dalšími činnostmi. Byl všestranným výkonným umělcem – vynikající pianista a komorní hráč, dirigent a sbormistr, oblíbený a respektovaný pedagog a fundovaný hudební kritik. Svými názory i konkrétními organizačními a uměleckými aktivitami také zásadně ovlivnil formování novodobého domácího hudebního života včetně některých jeho důležitých institucí. Ve 40. a 50. letech měl jako začínající umělec ještě omezené možnosti výrazněji se prosadit a ovlivňovat pražské hudební dění. Jako skladatel si teprve vytvářel svůj osobitý výraz a styl, který krystalizoval v převažující klavírní tvorbě, ale tento proces završil již prvními velkými cyklickými kompozicemi na poli symfonické a komorní hudby. Pro všestranné uplatnění získal potřebné společenské a institucionální zázemí teprve v Göteborgu, kde poprvé naplno rozvinul své interpretační schopnosti jako pianista i jako dirigent a zároveň mohl svými dalšími aktivitami a dramaturgickými podněty významně kultivovat zdejší hudební život. Jeho tvorba se zde začala ubírat novým, programním směrem. Nabyté zkušenosti Smetana využil a zúročil plně v nově se utvářejícím pražském hudebním životě 60. a 70. let 19. století. Uvolnění politických poměrů v tehdejší Rakouské monarchii na počátku 60. let umožnilo rozvoj moderní a sebevědomé české společnosti. Kultura, umění a tedy i hudba a vznikající české kulturní instituce se staly projevem jejích národně-emancipačních snah a významným prostředkem její reprezentace. Cesta k standardním formám hudebního života však byla jen pozvolná. Materiální podmínky byly omezené, bylo třeba postupně teprve kultivovat české operní a koncertní publikum, současná domácí tvorba nebyla příliš bohatá a výrazná, nevyhraněné byly i názory na charakter národní hudby. Za této situace Bedřich Smetana svými díly i dalšími činnostmi programově a vytrvale kladl základy národní hudby i moderního hudebního života. Žádný jiný český skladatel neprovázal své veřejné působení a tvůrčí úkoly s aktuálním společenským a hudebním děním své doby tak těsně a všestranně jako právě on. Toto propojení uměleckých záměrů s veřejným působením a s tehdejší společenskou potřebou do značné míry odráží i jeho tvorba rozsahem, volbou námětů a žánrů a jejich zastoupením v jednotlivých životních a tvůrčích etapách. I proto není příliš obsáhlá a zasahuje jen do pěti oblastí: operní, orchestrální, vokální, komorní a klavírní. Teprve poslední desetiletí hluchoty prožité v ústraní přineslo návrat ke všem kompozičním oborům a jejich završení. Národní ideje a potřeby rodící se české hudební kultury se Smetana zároveň snažil propojit s moderní evropskou orientací a s vysokými uměleckými nároky. Rozhodující pro něho byla originalita vlastní tvorby, kvalita repertoáru i uměleckých výkonů, odmítal poplatnost a ústupky dobově omezeným požadavkům, které se neslučovaly s jeho záměry. Svá stanoviska dokázal v případě potřeby hájit velmi zásadově a nekompromisně, bez ohledu na vlastní prospěch umělecký i hmotný. A tyto rysy zřetelně prostupují celou jeho uměleckou dráhu. V základech Smetanovy tvorby stojí rozsáhlé, studiem i lety praxe nabyté znalosti klasické hudby i současných hudebních proudů, jejichž podněty učinil přirozenou součástí svého vlastního, originálního hudebního jazyka. Důkladné zvládnutí kompozičních technik ve spojení s obsahovým světem romantické hudby se staly východiskem Smetanova tvůrčího stylu. Jeho výrazným a typickým rysem je i svébytný způsob horizontálního hudebního myšlení, kde jsou samostatnými liniemi nejen jednotlivé hlasy, ale celé vrstvy hudebního proudu. Protože ve své tvorbě dokázal propojit i nejmodernější inspirativní impulsy především novoromantické hudby s klasickým hudebním myšlením, zachovala si jeho díla vnitřní řád, který vychází ze soustředěné motivické práce a promyšlené formální stavby, respektující klasické hudební formy, které však dokázal originálním způsobem rozvíjet a inovovat. V tom je jeho velký přínos nejen české ale i evropské hudbě. Jako bytostný vlastenec, ale zároveň moderní umělec evropského rozhledu dokázal Smetana ve svém uměleckém programu naplnit aktuální národní ideje a potřeby své doby a současně povznést českou tvorbu i hudební poměry za břehy pomyslného českého rybníka, na úroveň srovnatelnou s okolním světem, a to bez obav ze ztráty své vlastní i národní identity. A v tom zůstává nadčasový a aktuální i dnes.
Přestože byl Smetana respektovanou osobností, reakce na jeho tvorbu ze strany české hudební veřejnosti nebyla vždy zcela jednoznačná. Nezvyklost a náročnost některých děl vyvolávala i rozpačité a negativní reakce, dílčím výhradám se nevyhnulo ani tak úspěšné dílo jako Prodaná nevěsta. Výrazný posun v recepci Smetanovy tvorby nastal až ve 2. polovině 70. let. Tehdy výrazně vzrostla frekvence provozování jeho děl na profesionální i amatérské úrovni v Praze i na venkově. Jeho skladby pronikly do širokého povědomí a Smetana tak postupně zaujal postavení národního skladatele a tvůrce české národní hudby. Tuto svou roli i rostoucí popularitu a s ní spojené projevy uznání sám vnímal jako určité zadostiučinění a konečné ocenění svých zásluh o českou hudbu.
Byl jmenován čestným členem řady hudebních spolků i dalších institucí, v rodné Litomyšli mu byla v rámci okázalých slavností odhalena pamětní deska (18. – 19. 9. 1880). V souvislosti s významnými výročími a s provedením některých děl mu česká veřejnost uspořádala oslavy, které svým charakterem nabyly celonárodního manifestačního rázu. První byly spojeny s premiérou Hubičky (1876) – hold Smetanovi při jeho následující benefici lze považovat počátek skutečného „smetanovského“ kultu. Méně okázalé ovace provázely i premiéru Tajemství (1878). Slavnost k 50. výročí jeho prvního koncertního vystoupení 4. 1. 1880 již s předstihem organizovaly významné pražské spolky (Hlahol, Umělecká beseda, Akademický čtenářský spolek) tak jako velkoryse koncipované oslavy 100. představení Prodané nevěsty (5. 5. 1882), což byla v dějinách české opery zcela ojedinělá událost. Mimořádnou atmosféru mělo i první souborné provedení Mé vlasti (5. 11. 1882). 11. června 1881 bylo slavnostně otevřeno Národní divadlo jeho Libuší, která zvítězila v operní soutěži vypsané k této příležitosti. Spojení svého díla s touto největší událostí českého kulturního, společenského i politického života 19. století se pro něho stalo projevem nejvyššího uznání. Rovněž po požáru obnovené Národní divadlo bylo 18. listopadu 1883 otevřeno Libuší. Smetanova očekávání nenaplnilo jen omezené proniknutí jeho děl do ciziny. Z oper byla pouze Prodaná nevěsta uvedena 1871 v Petrohradě a 1873 v Záhřebu a Dvě vdovy 1881 v Hamburku (v úpravě zkreslující původní podobu díla). Samostatně se na koncertech uplatnila předehra k Prodané nevěstě (Chemnitz 1879, Mnichov, Drážďany 1882, Stuttgart 1883). Nejhranější Smetanovou skladbou se v cizině stal smyčcový kvartet Z mého života: Výmar, Hamburk, Vídeň (1880), Meiningen, Magdeburg (1881), Paříž, Drážďany, Lipsko, Boston (1882), Milwaukee, Moskva (1884), v menší míře za hranice proniklo i Trio g moll (Hamburk 1880, Londýn 1881, Drážďany 1882). Početnější a úspěšná provedení zaznamenala některá orchestrální díla: Vyšehrad byl uveden společně s Vltavou v Chemnitz (1878), samostatně v Pešti (1881), v Londýně, v Petrohradě (1882) a v Paříži (1884), Vltava v Londýně (1881), v Glasgow a spolu Z českých luhů a hájů v Hannoveru (1882). Občas se podle dobových zpráv na koncertech mimo Čechy objevila i další díla nebo jejich části. V zahraničí se Smetanovi podařilo vydat jen několik raných klavírních děl: Six morceaux caractéristiques op. 1 a Stammbuchblätter op. 2 (Lipsko, 1851), Charakterstücke op. 3 (Stuttgart 1857), a pak až v 80. letech Trio g moll (Hamburk 1880) a instrumentální části ze Dvou vdov (Berlín 1882). Většina jeho skladeb však vyšla tiskem u domácích nakladatelů. Své první opusy vydal většinou bez nároku na honorář a v 50. letech vydání některých děl možná i zčásti financoval. Z oper byly kromě vybraných jednotlivých čísel vytištěny všechny jím vypracované klavírní výtahy: Prodaná nevěsta jako vůbec první tiskem vydaná česká opera (1872), Hubička (1880), Libuše (1881), Dalibor (1884). Na svou dobu mimořádný nakladatelský projekt (František Augustin Urbánek) představovalo vydání Mé vlasti zahrnující Smetanovy čtyřruční klavírní úpravy (1879–80) i orchestrální partitury a hlasy, z nichž však vzhledem k finanční náročnosti za Smetanova života stačily vyjít jen Vyšehrad, Vltava (1880) a Z českých luhů a hájů (1881). Ve stejném kompletním formátu vyšel i kvartet Z mého života, publikovány byly i všechny významné klavírní cykly, prakticky všechny sbory i Večerní písně a dueta Z domoviny. Nevydána tak zůstala orchestrální tvorba z 50. a 60. let včetně „švédských“ symfonických básní, poslední kompozice z 80. let a část klavírní tvorby (především drobné a virtuózní skladby ze 40. a 50. let).
Přes všeobecné uznání na sklonku života však nebyl Smetanův význam ani po jeho smrti zdaleka ještě vnímán a doceněn v celé šíři a ani některá jeho díla nebyla poměrně dlouho plně pochopena a doceněna. Smetanova zakladatelská role v kontextu českého hudebního vývoje nebyla již nikdy zásadně zpochybněna, ale vztah k jeho odkazu procházel v následujících obdobích vývojem jak v obecnější „ideové“ rovině tak v oblasti provozovací praxe a recepce jeho osobnosti a tvorby. Prvním významným mezníkem pro další vztah české veřejnosti ke Smetanovi se stala Mezinárodní hudební a divadelní výstava ve Vídni (1892). Zejména díky úspěchu Prodané nevěsty se tu Smetanovi dostalo prvního velkého mezinárodního uznání, které jeho dílům teprve otevřelo cestu do ciziny, ale zároveň znamenalo důležitý zpětný impuls domácím poměrům. Již v roce 1893 se poprvé objevil návrh na zřízení Smetanova muzea a v Národním divadle se uskutečnil první cyklus Smetanových oper. Stabilní součástí repertoáru Národního divadla se však všechny jeho opery staly teprve od roku 1904 (cyklus Karla Kovařovice). Výrazné oživení zaznamenala od 90. let 19. století díky Umělecké besedě oblast ediční (klavírní výtahy zbývajících oper, 1892–1903; edice Z pozůstalých skladeb Bedřicha Smetany, 1903–12). V roce 1909 (25 let od Smetanova úmrtí) byl založen Sbor pro postavení pomníku Bedřichu Smetanovi v Praze (od roku 1931 Společnost Bedřicha Smetany). Po vzniku samostatného státu byl hlavním tvůrcem a institucionálním nositelem smetanovského programu, jehož součástí se kromě Smetanova sochařského pomníku stalo kompletní vydání jeho díla i dalších pramenů a zřízení Smetanova muzea. Významnou roli sehrálo v recepci Smetanova odkazu období 1. světové války, které teprve docenilo společenský dopad jeho hudby. Zejména provedení děl nesoucích ideje české státnosti a národní svébytnosti dostávala manifestační a protestní charakter. Poprvé se naplno uplatnila mimohudební síla a fungování Smetanovy hudby, která tak sehrála důležitou roli na cestě ke vzniku samostatného státu. Tento smetanovský „kult“ v pozitivním smyslu pokračoval po vzniku Československa a kulminoval v roce 1924 velkorysými oslavami 100. výročí Smetanova narození, jejichž součástí bylo i kompletní provedení jeho díla. Lze je považovat za vrchol dosavadních smetanovských aktivit, který nebyl rozsahem ani kvalitou nikdy překonán. Jejich důsledkem bylo i pevné zakotvení většiny Smetanových děl v běžném operním a koncertním repertoáru i zvýšený počet jejich uvádění v zahraničí. Následující období přineslo kromě méně okázalých oslav 50. výročí Smetanova úmrtí (1934) především rozvoj činností spojených s dlouhodobými praktickými úkoly zejména v oblasti dokumentační a ediční. V roce 1926 vzniklo založením Muzea Bedřicha Smetany institucionální zázemí pro systematickou sbírkovou a dokumentační práci i pro aktivity výstavní, vzdělávací a vědecké. Do života byly také uvedeny projekty velkých souborných edicí. Monumentální edice Souborná díla Bedřicha Smetany Zdeňka Nejedlého však zůstala pro svou nákladnost pouze torzem, od konce 30. let se pak začala připravovat kritická edice Studijní vydání děl Bedřicha Smetany. V období 2. světové války znovu vystoupily do popředí národně apelativní momenty Smetanovy tvorby, některá díla byla dokonce zakázána (Braniboři v Čechách, Libuše, Má vlast), protože jejich uvádění se opět stávala manifestační formou protestu. Zvýšený zájem o Smetanu a jeho dílo se významně odrazil i v ediční oblasti – kromě rychlého vydávání prvních svazků souborné kritické edice byla zahájena i samostatná kritická edice Klavírní dílo Bedřicha Smetany (první dva svazky z roku 1944 se v témže roce dočkaly druhého vydání). Začaly také přípravné práce na souborném vydání Smetanovy korespondence a na tematickém katalogu jeho děl (František Bartoš, Zdeněk Němec), oba projekty však zůstaly nedokončené. Poprvé se však objevily i snahy oficiální propagandou Smetanův význam a oblibu zneužít (protektorátní Smetanovy oslavy v roce 1944). Po roce 1948 byl Smetanův odkaz v rámci státní kulturní politiky nekriticky absolutizován a v přímém protikladu k jeho principům nezávislosti a originality se stal zjednodušeným symbolem pokroku a lidovosti, jímž se mnohdy posuzovalo, případně negovalo to, co neodpovídalo tehdejším kulturně-politickým postulátům. Popularizace Smetanova díla na všech úrovních kulturní a osvětové práce, odborné činnosti vědecké i vydavatelské a v oblasti interpretační se stala oficiálně a direktivně stanoveným cílem (Smetanova pětiletka 1949–53). Megalomanský kult i ideologicky zdeformovaný Smetanův obraz z přelomu 40. a 50. let sice v následujících letech odezněly, avšak určité negativní stigma privilegovaného autora od té doby na Smetanovi ulpělo a přetrvává prakticky dodnes. Za těchto okolností se také upevnil a hluboko do 2. poloviny 20. století nadále přežíval již od konce 19. století poměrně silně zakonzervovaný idealizovaný a do značné míry nedotknutelný obraz Smetanovy umělecké a lidské osobnosti. Odlišný výklad, případně kritický pohled na dosavadní interpretaci některých aspektů smetanovské problematiky, zasazení do nových hudebních i kulturně-historických domácích a evropských kontextů se prosazovalo jen pozvolna. Do jisté míry privilegované Smetanovo postavení však mělo i některé dlouhodobě pozitivní dopady především pro jeho dílo: početná muzikologická produkce, bohatá diskografie, zfilmování oper, četné výstavní a expoziční projekty, festivaly a soutěže. Plynule pokračovaly i oba náročné ediční projekty, dokud je nezastavila úmrtí hlavních editorů Františka Bartoše (1973) a Hany Séquardtové (1983). Kompletní kritické vydání Smetanova díla se poté již nepodařilo dokončit. Smetanova díla zůstávala stabilní a frekventovanou součástí operního i koncertního repertoáru (v Národním divadle bylo již od Kovařovicovy éry vyrovnání se s celým Smetanovým operním dílem prestižní záležitostí každého nového šéfa opery). Nadále tak přetrvávala jejich všeobecně dobrá znalost i celospolečensky přirozený respekt a úcta ke Smetanovi a k odkazu národních klasiků obecně. Tento stav se začal výrazně měnit přibližně od 90. let 20. století. Četnost provedení Smetanových děl v operním i koncertním provozu postupně klesla a zřetelné je i zužování smetanovského repertoáru na stále menší počet titulů. Celková znalost Smetanova díla a povědomí o jeho významu se tak pozvolna zmenšuje a vytrácí. Výrazný fenomén představují také snahy o jiné, od dosavadní inscenační tradice odlišné, někdy i kontroverzní přístupy ke Smetanovým operám, jejichž legitimitu však problematizuje fakt, že východiskem je mnohdy více jen samotné libreto než skladatelova partitura. Do jisté míry lze tento stav považovat za určitou reakci na předchozí dlouhé období Smetanova výsadního postavení, na konzervativní a málo proměnlivou interpretační tradici a nepochybně i na protektorskou záštitu jeho nejvýznamnějšího a problematického propagátora Zdeňka Nejedlého.


Dílo

Dílo hudební:

 

Edice
Z pozůstalých skladeb Bedřicha Smetany (PSBS, vydavatel: Umělecká beseda):
I. Lístky do památníku (ed. Jindřich Kàan), Praha 1903; II. Bagatelles et Impromptus (ed. Jindřich Kàan), Praha 1903; III. Polky. Sešit první (ed. Jindřich Kàan), Praha 1904; IV. Polky. Sešit druhý (ed. Jindřich Kàan), Praha 1904; V. Tři etudy (ed. Jindřich Kàan), Praha 1905; VI. Transkripce Schubertovy písně „Der Neugierige“ (ed. Jindřich Kàan), Praha 1905; VII. Sonata o jedné větě pro dva klavíry na osm ruk. e-moll (ed. Jindřich Kàan), Praha 1906; VIII. Rondo pro dva klavíry na osm ruk. C dur (ed. Jindřich Kàan), Praha 1906; IX. Allegro capriccioso (ed. Jindřich Kàan), Praha 1907; X. Romance. Caprice (ed. Jindřich Kàan), Praha 1907; XI. Pražský karneval (úprava pro čtyřruční klavír – Roman Veselý, s použitím úprav Karla Kovařovice), Praha 1908; XII. První písně. (ed. Jan Löwenbach), Praha 1909; XIII. Skladby klavírní (ed. Otakar Hostinský, Jindřich Kàan), Praha 1912.

 

Souborná díla Bedřicha Smetany (SDBS):
I. Skladby z mládí do r. 1843 (ed. Zdeněk Nejedlý), Praha 1924; II–IV. Prodaná nevěsta (ed. Otakar Ostrčil, Zdeněk Nejedlý), Praha 1932–36.

 

Studijní vydání děl Bedřicha Smetany (SVDBS, kritická edice):
I. Prodaná nevěsta (ed. František Bartoš et al.), Praha 1940, 21953; II. Česká píseň (ed. František Bartoš et al.), Praha 1941; Sborové skladby (ed. Josef Plavec), Praha 1956; III. Hubička (ed. František Bartoš et al.), Praha 1942; IV. Richard III. – Valdštýnův tábor – Hakon Jarl (ed. František Bartoš et al.), Praha 1942; V. Dalibor (ed. František Bartoš et al.), Praha 1945, 21960; VI. Libuše (ed. František Bartoš et al.), Praha 1949; VII. Dvě vdovy (ed. František Bartoš et al.), Praha 1950; VIII. Orchestrální skladby II (ed. František Bartoš et al.), Praha 1951; IX. Braniboři v Čechách (ed. František Bartoš et al.), Praha 1952; X. Tajemství (ed. František Bartoš et al.), Praha1953; XI. Slavnostní symfonie (ed. František Bartoš et al.), Praha 1955; XII. Čertova stěna (ed. František Bartoš et al.), Praha 1959; XIII. Orchestrální skladby I (ed. František Bartoš et al.), Praha 1962; XIV. Má vlast (ed. František Bartoš et al.), Praha 1966; XV. Komorní skladby (ed. František Bartoš, Jarmil Burghauser et al.), Praha 1977.

Písně. Souborné vydání (kritická edice, ed. František Bartoš et al.), Praha 1962.

 

Klavírní dílo Bedřicha Smetany (KDBS, kritická edice):
1. První cykly (ed. Mirko Očadlík et al.), Praha 1944, 21944, (ed. Hana Séquardtová) 31982; 2. Polky (ed. Mirko Očadlík et al.), Praha 1944, 21944, (ed. Hana Séquardtová) 31980; 3. Studijní skladby a Sonáta z roku 1846 (ed. Mirko Očadlík), Praha 1957; 4. Lístky do památníku (ed. Mirko Očadlík, Hana Séquardtová), Praha 1968; 5. Skladby virtuosní (ed. Hana Séquardtová), Praha 1973.

 

Faksimile:
Prodaná nevěsta (klavírní výtah – B. Smetana), Praha 1923.
Zápisník motivů (ed. Mirko Očadlík), Praha 1942.
Prodaná nevěsta. První náčrtek Bedřicha Smetany (ed. Mirko Očadlík), Praha 1944.
Bedřich Smetana. Ouvertura k opeře Prodaná nevěsta. Faksimile klavírního výtahu pro 4 ruce (ed. Mirko Očadlík), Praha 1950.
Lístek do památníku [Kateřině Kolářové] (ed. Zdeněk Nejedlý), Praha 1938 (Ročenka Společnosti Bedřicha Smetany).

 

Opery
Braniboři v Čechách, 3 jednání, libreto Karel Sabina, 1862–63, premiéra: Praha, Prozatímní divadlo 5. 1. 1866, 1. vydání: Praha: Umělecká beseda 1899–1900 (klavírní výtah – Jindřich Káan), SVDBS IX (partitura).

Prodaná nevěsta, libreto Karel Sabina, 1. verze: 2 jednání, 1863–66, premiéra: Praha, Prozatímní divadlo 30. 5. 1866; 2. verze: 2 jednání, 1868, premiéra: tamtéž 29. 1. 1869; 3. verze: 3 jednání, 1869, premiéra: tamtéž 1. 6. 1869; 4. definitivní verze: 3 jednání, 1870, premiéra: tamtéž 25. 9. 1870, 1. vydání: Praha, Hudební matice 1872 (klavírní výtah – B. Smetana; bez recitativů), Berlín, Bote & Bock 1892 (partitura), SVDBS I (partitura).

Dalibor, 3 jednání, libreto Josef Wenzig (německy), Ervín Špindler (český překlad), 1865–67, revize 1870, 1879, premiéra: Praha, Novoměstské divadlo 16. 5. 1868, 1. vydání: Praha, Družstvo ctitelů B. Smetany 1884 (klavírní výtah – Bedřich Smetana), SVDBS V (partitura).

Libuše, 3 jednání, libreto Josef Wenzig (německy), Ervín Špindler (český překlad), 1869–72, premiéra: Praha, Národní divadlo 11. 6. 1881, 1. vydání: Praha, Hudební matice 1881 (klavírní výtah – Bedřich Smetana), SVDBS VI (partitura).

Dvě vdovy, 2 jednání, libreto Emanuel Züngel podle komedie J. P. F. Mallefillea Les deux veuves, 1. verze: 1873–74, premiéra: Praha, Prozatímní divadlo 27. 3. 1874; 2. verze: 1877, premiéra: tamtéž 15. 3. 1878; 1. vydání: Berlín, Bote & Bock 1893 (klavírní výtah – Josef Zubatý, německá úprava děje a textu – Roderich Fels), SVDBS VII (partitura).

Hubička, 2 jednání, libreto Eliška Krásnohorská podle stejnojmenné povídky Karoliny Světlé, 1875–76, premiéra: Praha, Prozatímní divadlo 7. 11. 1876, 1. vydání: Praha, František Augustin Urbánek 1880 (klavírní výtah – Bedřich Smetana), SVDBS III (partitura).

Tajemství, 3 jednání, libreto Eliška Krásnohorská, 1877–78, premiéra: Praha, Nové české divadlo 18. 9. 1878, 1. vydání: Praha, Umělecká beseda 1892 (klavírní výtah – Karel Stecker), SVDBS X (partitura).

Čertova stěna, 3 jednání, libreto Eliška Krásnohorská, 1879–82, premiéra: Praha, Nové české divadlo 29. 10. 1882, 1. vydání: Praha, Umělecká beseda 1903 (klavírní výtah – Jan Malát), SVDBS XII (partitura).

Viola (fragment), libreto Eliška Krásnohorská podle Shakespearova Večera tříkrálového, 1874–75, 1883–84, premiéra: Praha, Umělecká beseda 11. 10. 1899 (koncertní provedení s klavírem), Národní divadlo 11. 5. 1924 (scénické provedení), 1. vydání: Praha, Umělecká beseda 1903 (klavírní výtah – Jan Malát, vydán společně s klavírním výtahem Čertovy stěny).


Orchestrální skladby
Menuet, 1842, 1. vydání: SDBS I, s. 38–41, SVDBS XIII, s. 3–8.
Bajaderen Galopp, 1842?, 1. vydání: SDBS I, s. 20–37, SVDBS XIII, s. 11–33.
Jubel-Ouverture / Velká předehra D dur op. 4, 1848–49, revize 1883, první provedení: Praha 20. 4. 1849, 1. vydání: SVDBS XIII s. 37–107.
Triumph-Symphonie op. 6 / Slavnostní symfonie, 1853–54, revize 1881, první provedení: Praha 26. 2. 1855, 1. vydání: SVDBS XI; úprava pro 4 klavíry na 4 ruce (Scherzo), [1855–56], první provedení: Praha 20. 4. 1856, nevydáno.
Richard III. op. 11, symfonická báseň podle stejnojmenného dramatu Williama Shakespeara, 1858, první provedení: Praha 5. 1. 1862, 1. vydání: Praha, Bursík & Kohout 1891 (čtyřruční klavírní výtah – Karel Knittl), Berlín, N. Simrock 1896 (partitura, hlasy, čtyřruční klavírní výtah), SVDBS IV, s. 1–69; úprava pro 4 klavíry na 4 ruce, [1859], první provedení: Göteborg 24. 4. 1860, nevydáno.
Wallensteins Lager op. 14, symfonická báseň podle první části trilogie Wallenstein Friedricha Schillera, 1858–59, první provedení: Praha 5. 1. 1862, 1. vydání: Berlín, N. Simrock 1896 (partitura, hlasy, čtyřruční klavírní výtah – Josef Klička), SVDBS IV, s. 71–161.
Hakon Jarl op. 16, symfonická báseň podle stejnojmenného dramatu Adama Gottloba Oehlenschlägera, 1860–61, první provedení: Praha, 24. 2. 1864, 1. vydání: Berlin, N. Simrock 1896 (partitura, hlasy, čtyřruční klavírní výtah), SVDBS IV, s. 163–237.
Doktor Faust, předehra k loutkové hře Matěje Kopeckého, 1862, první provedení: Praha, 31. 12. 1862, 1. vydání: Praha, Hudební matice Umělecké besedy 1945, SVDBS VIII, s. 3–11.
Polka D dur („Našim děvám“), 1862–63?, první provedení: Praha, [8. 1. 1865?], 14. 1. 1880, 1. vydání: SVDBS XIII, s. 198–216.
Oldřich a Božena, předehra k loutkové hře Matěje Kopeckého, 1863, první provedení: Praha, 31. 12. 1863, 1. vydání: Brno, O. Pazdírek 1924, SVDBS VIII, s. 15–23.
Pochod k slavnosti Shakespearově op. 20, 1864, první provedení: Praha, 23. 4. 1864, 1. vydání: Praha, Schalek & Wetzler 1864 (čtyřruční klavírní výtah – Bedřich Smetana), SVDBS VIII, s. 27–69.
Fanfáry k Richardovi III., 1867, první provedení: Praha, 23. 4. 1867, 1. vydání: SVDBS VIII, s. 73–74.
Slavnostní předehra C dur, 1868, první provedení: Praha, 16. 5. 1868, 1. vydání: Praha, K. J. Barvitius 1919 (partitura, hlasy), SVDBS VIII, s. 77–90.
Der Fischer, hudba k živému obrazu podle básně Johanna Wolfganga Goetha, 1869, první provedení: Praha, 12.–13. 4. 1869, 1. vydání: Praha, Em. Starý [1923] (partitura, hlasy), SVDBS VIII, s. 94–108
Libušin soud, hudba k živému obrazu podle Rukopisu zelenohorského, 1869, první provedení: Praha, 12.–13. 4. 1869, 1. vydání: Praha, Em. Starý [1923] (partitura, hlasy), SVDBS VIII, s. 111–121.
Vyšehrad, 1872?, 1874, první provedení: Praha, 14. 3. 1874, 1. vydání: Praha: František Augustin Urbánek 1879 (čtyřruční klavírní výtah – Bedřich Smetana), 1880 (partitura, hlasy).
Vltava, 1874, první provedení: Praha, 4. 4. 1875, 1. vydání: Praha: František Augustin Urbánek 1879 (čtyřruční klavírní výtah – Bedřich Smetana), 1880 (partitura, hlasy).
Šárka, 1875, první provedení: Praha, 17. 3. 1877, 1. vydání: Praha: František Augustin Urbánek 1880 (čtyřruční klavírní výtah – Bedřich Smetana), 1890 (partitura, hlasy).
Z českých luhů a hájů, 1875, první provedení: Praha, 10. 12. 1876, 1. vydání: Praha: František Augustin Urbánek 1880 (čtyřruční klavírní výtah – Bedřich Smetana), 1881 (partitura, hlasy).
Tábor, 1878, první provedení: Praha, 4. 1. 1880, 1. vydání: Praha: František Augustin Urbánek 1880 (čtyřruční klavírní výtah – Bedřich Smetana), 1892 (partitura, hlasy).
Blaník, 1878–1879, první provedení: Praha, 4. 1. 1880, 1. vydání: Praha: František Augustin Urbánek 1880 (čtyřruční klavírní výtah – Bedřich Smetana), 1894 (partitura, hlasy).
Má vlast, cyklus symfonických básní, 1874–79; první souborné provedení cyklu: Praha, 5. 11. 1882, 1. vydání (komplet čtyřručních klavírních výtahů – Bedřich Smetana): Praha: František Augustin Urbánek 1880, SVDBS XIV.
Venkovanka, polka, 1879, první provedení: Praha 21. 1. 1880, 1. vydání: Praha, František Augustin Urbánek 1880 (klavírní úprava), SVDBS VIII, s. 125–143 (partitura).
Pražský karneval: 1. Introdukce. Hemžení maškar. 2. Otevření plesu. Polonéza., 1883, první provedení: Praha 2. 3. 1884, 1. vydání: PSBS XI (čtyřruční klavírní úprava – Karel Kovařovic, revize Roman Veselý), Praha: Foerstrova společnost 1924 (partitura, ed. Otakar Zich), SVDBS VIII, s. 147–184.

 

Komorní skladby
Fantaisie sur un air Bohemien, housle a klavír, 1842–1843, první provedení: [Praha, 1843], 1. vydání: SDBS I, s. 100–112, SVDBS XV, s. 193–212.
Trio g moll op. 9, klavír, housle, violoncello, 1855, revize 1857, první provedení: Praha, 3. 12. 1855, 1. vydání: Hamburk, Hugo Pohle 1880 (op. 15), SVDBS XV, s. 3–70.
Smyčcový kvartet e moll „Z mého života“, 1876, první provedení: Praha, 29. 3. 1879, 1. vydání: Praha, František Augustin Urbánek 1880 (partitura, hlasy, čtyřruční klavírní úprava – Bedřich Smetana), SVDBS XV, s. 71–108.
Z domoviny, dvě dueta pro housle a klavír, 1880, první provedení: Budyně nad Ohří 3. 10. 1880, 1. vydání: Praha, František Augustin Urbánek 1881, SVDBS s. 111–131.
Smyčcový kvartet d moll, 1882–1883, první provedení: Praha, 3. 1. 1883, 1. vydání: Praha, Bursík & Kohout 1889 (hlasy), Berlín, Nikolaus Simrock 1896 (partitura, hlasy), SVDBS XV, s. 135–156.

 

Sbory
Píseň svobody (jednohlasý sbor, klavír), Josef Jiří Kolár, 1848, 1. vydání: Praha, Umělecká beseda 1909, SVDBS II, s. 43.
Píseň česká, čtyřhlasý sbor, Jan z Hvězdy (= Jan Jindřich Marek), 1860, první provedení: Praha 12. 5. 1940, 1. vydání: SVDBS II, s. 47–50.
Tři jezdci, mužský sbor, Jiljí Vratislav Jahn, 1862, první provedení: Praha 27. 2. 1863, 1. vydání: Praha, vlastním nákladem1862 (partitura, hlasy), SVDBS II, s. 55–62.
Odrodilec [I], mužský dvojsbor, Ambrož Lukjanovič Metlińskij, český překlad František Ladislav Čelakovský, 1863, první provedení: Praha 19. 2. 1864, 1. vydání: Praha 1864 (hlasy), Praha, Em. Starý 1921 (Smetanův sborník, partitura, s. 79–109, hlasy), SVDBS II, s. 65–80.
Odrodilec [II], mužský sbor se sóly, Ambrož Lukjanovič Metlińskij, český překlad František Ladislav Čelakovský, 1864, první provedení: Praha, 15. 12. 1904, 1. vydání: Praha, Em. Starý 1921 (Smetanův sborník, s. 5–14, partitura, hlasy), SVDBS II, s. 83–88.
Rolnická, mužský sbor, Václav Trnobranský, 1868, první provedení: Praha 17. 5. 1868, 1. vydání: Praha, Vítek & Starý 1869 (Hlahol, sbírka čtverozpěvů pro mužské hlasy XXI, partitura a hlasy), SVDBS II, s. 91–106.
Česká píseň, smíšený sbor a klavír (nové zhudebnění Písně české), Jan z Hvězdy, 1868, první provedení: Praha 16. 5. 1870, 1. vydání: Praha, Beseda 1870 (hlasy), Praha, Em. Starý 1875 (partitura, hlasy), SVDBS II, s. 109–133.
Slavnostní sbor, mužský sbor, Emanuel Züngel, 1870, první provedení: Praha 15. 5. 1870, 1. vydání: Praha, Em. Starý 1871 (Hlahol, sbírka čtverozpěvů pro mužské hlasy č. XXXII, partitura, hlasy), SVDBS II, s. 137–139.
Píseň na moři, mužský sbor, Vítězslav Hálek, 1876–77, první provedení: Praha 4. 3. 1877, 1. vydání: Praha, František Augustin Urbánek 1881 (Dalibor, sbírka čtverozpěvů pro mužské hlasy VII, partitura, hlasy), SVDBS II, s. 143–156.
Sbory trojhlasné pro ženské hlasy, 1. Má hvězda, 2. „Přiletěly vlaštovičky“, 3. „Za hory slunce zapadá“, Bedřich Peška (1), Josef Václav Sládek (2, 3), 1878, první provedení: Kroměříž 19. 1. 1879 (1, 2), 25. 3. 1879 (1–3), 1. vydání: Praha, M. Knapp 1881 (Sbírka písní k potřebám na vyšších ústavech školních, partitura), SVDBS II, s. 159–163.
Česká píseň, kantáta pro smíšený sbor a orchestr, 1878, Jan z Hvězdy, první provedení: Praha 24. 11. 1878, 1. vydání: Praha, Em. Starý 1923 (partitura, hlasy), SVDBS II, s. 167–222.
Věno, mužský sbor, Josef Srb-Debrnov, 1880, první provedení: Kutná Hora 8. 5. 1881, 1. vydání: Praha, Em. Starý 1881 (Hlahol, sbírka čtverozpěvů pro mužské hlasy č. 60, partitura), SVDBS II, s. 225–229.
Modlitba, mužský sbor, Josef Srb-Debrnov, 1880, první provedení: Příbram, 5. 1. 1907, 1. vydání: Praha, Ústřední jednota zpěváckých spolků českoslovanských 1909 (rekonstrukce Josefa Theurera podle Smetanovy skici, partitura), SVDBS II, s. 233–235 (definitivní znění).
Heslo I., II., mužský sbor, Josef Srb-Debrnov, 1882, první provedení: Brno, 2. 6. 1884, 1. vydání: Praha, Em. Starý 1883?/1884? (partitura) , SVDBS II, s. 239–240.
Naše píseň, mužský sbor, Josef Srb-Debrnov, 1883, první provedení: Praha, 27. 4. 1924, 1. vydání: Praha, M. Urbánek 1924, SVDBS II, s. 243–247.

 

Písně (s doprovodem klavíru)
Schmerz der Trennung, Christoph Martin Wieland, 1846, první provedení: Praha 11. 5. 1886, 1. vydání: Londýn, O. U. Schuster 1883, Písně, s. 8–12.
Einladung, Johann Georg Jacobi, 1846, 1. vydání: PSBS XII, s. 13–17, Písně, s. 13–17.
Liebesfrühling, Friedrich Rückert, 1853, 1. vydání: Praha, Josef Richard Vilímek 1885 (hudební příloha Humoristických listů č. 28), Písně, s. 18–21.
Píseň do tragedie Baron Goertz, Emanuel Bozděch, 1868, první provedení: Praha 20. 1. 1868, 1. vydání: Písně, s. 23.
Večerní písně. 1. Kdo v zlaté struny zahrát zná, 2. Nekamenujte proroky, 3. Mně zdálo se, 4. Hej, jaká radost v kole, 5. Z svých písní trůn ti udělám, Vítězslav Hálek, 1879, první provedení: Praha, 4. 1. 1880 (1, 2, 4, 5), 1. vydání: Praha, František Augustin Urbánek 1880, Písně, s. 26–37.

 

Klavírní skladby (2ruční klavír, není-li uvedeno jinak)
Louisen Polka, 1840, 1. vydání: SDBS I, s. 2–3, 3KDBS 2, s. 2–7.
Georginen Polka, 1840, 1. vydání: SDBS I, s. 4–5, 3KDBS 2, s. 8–11.
Galopp di bravura, 1840, 1. vydání: SDBS I, s. 8–9, KDBS 5, s. 3–5.
Impromptu es moll, 1841, 1. vydání: SDBS I, s. 44–48.
Impromptu h moll, 1841, 1. vydání: SDBS I, s. 49–53,
Impromptu As dur, 1841–42, 1. vydání: SDBS I, s. 54–57.
Duo sans mots, 1842, 1. vydání: SDBS I, s. 58–61.
Ouverture c moll (čtyřruční klavír), 1842, 1. vydání: SDBS I, s. 64–81.
Ouverture A dur (čtyřruční klavír), 1842, 1. vydání: SDBS I, s. 82–97.
Aus dem Studentenleben, polka, 1842, revize 1858, 1. vydání: PSBS XIII, s. 5–6, 3KDBS 2, s. 12–15.
Quadrille B dur, 1843, 1. vydání: SDBS I, s. 15–19.
Quadrille F dur, 1843–44, 1. vydání: SDBS I, s. 10–14.
Skladba cis moll [Mazurkové capriccio], 1843–44, 1. vydání: PSBS XIII, s. 7–13.
Erinnerung an Pilsen, polka, 1843–44, 1. vydání: 1KDBS 2, s. 42–45, 3KDBS 2, s. 16–19.
Walzer, 1844, 1. vydání: PSBS XIII, s. 14–23.
Bagatelles et Impromptus. 1. L’innocence, 2. L’abbatement, 3. Idylle, 4. Le désir, 5. La joie, 6. Le conte, 7. L’amour, 8. La discorde, 1844, 1. vydání: PSBS II, 3KDBS 1, s. 3–23.
Skladba H dur [Lístek do památníku Kateřině Kolářové], 1844, 1. vydání: Smetanova čítanka. Praha, Státní vydavatelství 1924, s. 8, KDBS 4, s. 3.
Skladba E dur (In ein Stammbuch der Fräul. Josephine Finke), 1845, KDBS 4, s. 4–5.
Skladba c moll (Ins Stammbuch dem Jean Kunz), 1845, KDBS 4, s. 5–6.
Skladba es moll (In ein Stammbuch dem [Wenzel] Ulwer), 1845, 1. vydání: PSBS XIII, s. 24, KDBS 4, s. 7.
Skladba As dur [Lístek do památníku hraběnce Elisabeth Thun], 1845, 1. vydání: Praha, Zvon 7, 1906/07, s. 165–166, KDBS 4, s. 4.
Pensée fugitive, 1845, 1. vydání: Praha, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění 1954, KDBS 4, s. 11–14.
Skladba g moll (2 klavíry na 4 ruce), 1845, nevydáno.
Polka Es dur, 1846, 1. vydání: PSBS IV, s. 3–7, 3KDBS 2, s. 20–24.
Lesní city a dojmy, 1847?, revize 1883, 1. vydání: Praha, J. R. Vilímek 1883 (hudební příloha Humoristických listů č. 6).
Allegro capriccioso, 1847?, 1849?, 1. vydání: PSBS IX, s. 3–22, KDBS 5, s. 9–25.
Romance B dur, 1847–48?, revize1883, 1. vydání: PSBS IX, s. 23–27.
Charakterstück Ces dur, 1847–48, 1. vydání: PSBS XIII, s. 25–28, 3KDBS 1, s. 84–87.
Six morceaux caractéristiques op. 1. 1. Im Walde, 2. Erwachende Leidenschaft, 3. Das Schäfermädchen, 4. Die Sehnsucht, 5. Der Krieger, 6. Die Verzweiflung, 1847–1848, první provedení: Praha 25. 3. 1849 (1, 2), 20. 4. 1849 (4, 5), 1. vydání: Lipsko, Fr. Kistner 1851, 3KDBS 1, s. 27–62.
Marsch der Prager Studenten Legion, 1848, 1. vydání: Praha, Joh. Hoffmann 1848.
Nationalgarde-Marsch, 1848, 1. vydání: Praha, Joh. Hoffmann 1848.
Caprice (Rhapsodie) g moll (fragment), 1848, 1. vydání: PSBS X, KDBS 5, s. 173–187.
Lístky do památníku G dur, g moll, h moll (z pozůstalosti), 1848–49?, 1. vydání: PSBS I, s. 5–6, 6, 3–4, KDBS 4, s. 100, 101, 95–96.
Hochzeitsszenen. 1. Der Hochzeitszug, 2. Das Brautpaar, 3. Das Hochzeitsfest, 1849, 1. vydání: Berlín, Bote & Bock 1898, 3KDBS 1, s. 65–81.
Lístky do památníku A dur, B dur, 1849, 1. vydání: Londýn, J. Curwen & Sons Ltd. 1958, KDBS 4, s. 81–82, 15–16.
Sonatensatz e moll (2 klavíry na 4 ruce), 1849, 1. vydání: PSBS VII.
Melodien Schatz [I]. 1. Preludium, 2. Capriccio, 3. Allegro vivace, 1849–50[?], první provedení: 21. 3. 1852 (2), 1. vydání: Praha, František Augustin Urbánek a synové 1923.
Melodien Schatz [II]. 1. Moderato, 2. bez názvu, 3. Toccata, 4. Moderato, 5. Tempo di marcia, 1849–50[?], 1. vydání: Praha, Editio Supraphon 1967.
Rondo C dur (2 klavíry na 4 ruce), 1850, první provedení: Praha 26. 5. 1850, 1. vydání: PSBS VIII.
Stammbuchblätter op. 2, 1848–50, 1. vydání: Lipsko, Fr. Kistner 1851, KDBS 4, s. 25–38.
Lístek do památníku b moll, 1852?, 1. vydání: PSBS I, s. 11–12, KDBS 4, s. 103–104.
Lístek do památníku B dur (Toccatina), 1852?, revize 1883, 1. vydání: PSBS I, s. 15–17, KDBS 4, s. 97–99.
Lístek do památníku es moll, 1852?, 1. vydání: Praha, PSBS I, s. 13–14, KDBS 4, s. 101–103.
Polky E dur, g moll, A dur (nepojaté do cyklů), 1852?–53, revize 1883, 1. vydání: PSBS III, s. 3–7, 8–12, 13–20, 3KDBS 2, s. 26–39.
Trois Polka de Salon op. 7 (1. Fis dur, 2. f moll, 3. E dur), 1848–54, první provedení: Praha 26. 2. 1855 (č. 1), 1. vydání: Praha, Marco Berra 1855, 3KDBS 2, s. 45–60.
Trois Polka Poétiques op. 8 (1. Es dur, 2. g moll, 3. As dur), 1848?–54, první provedení: Praha 26. 2. 1855 (č. 3), 1. vydání: Praha, Marco Berra 1855, 3KDBS 2, s. 61–70.
Andante Es dur, 1849?–55, 1. vydání: Praha, Christoph & Kuhé 1856 (Musikalisches Festalbum zur Feier der Silbernen Hochzeit Ihrer k. k. Majestäten Ferdinand I. u. Maria Anna), KDBS 4, s. 17–18.
Polka f moll (nepojatá do cyklů), 1855?, 1. vydání: Praha, PSBS IV, s. 8–9, 3KDBS 2, s. 40–41.
Charakterstücke op. 3. 1. An Robert Schumann, 2. Wanderlied, 3. „Es siedet und brauset“, 1848–56, 1. vydání: Stuttgart, E. Hallberger 1857 (1, 2), PSBS I, s. 7–10 (3), KDBS 4, s. 41–51.
Skizzen op. 4. 1. Preludium, 2. Idylle, 3. Erinnerung, 4. Beharrliches Streben, 1848?–57, první provedení: Göteborg 6. 11. 1856 (1), 1. vydání: Praha, Robert Veit 1858, KDBS 4, s. 55–65.
Skizzen op. 5. 1. Scherzo-Polka, 2. Schwermuth, 3. Freundliche Landschaft, 4. Rhapsodie, 1849?– 57, první provedení: Praha 28. 5. 1854 (1), 1. vydání: Praha, Robert Veit 1858, KDBS 4, s. 69–77.
Erinnerung an Weimar, 1857, nevydáno.
Cid campeador – Ximene (fragment), 1857–58, 1. vydání: KDBS 5, s. 188–201.
Der Neugierige op.10/2, transkripce písně z cyklu Die schöne Müllerin op. 25/6 Franze Schuberta, 1858, první provedení: Göteborg 17. 3. 1859, 1. vydání: PSBS VI, KDBS 5, s. 29–35.
Ball-Vision. Polka-Rhapsodie, 1858, 1. vydání: PSBS XIII, s.29–37, 3KDBS 2, s.100–103.
Balada e moll (fragment), 1858, 1. vydání: KDBS 5, s. 202–211.
Konzertetude C dur, 1858–59, 1. vydání: Praha, PSBS V, s. 15–30 (1. verze), Praha, Státní hudební vydavatelství 1962 (definitivní verze), KDBS 5, s. 36–51 (1.), 143–159 (2.).
Bettina-Polka, 1859 (1. verze), 1883 (2. verze), 1. vydání: PSBS IV, s. 14–16 (1. verze podle opisu), Praha Hudební matice Umělecké besedy 1944 (2. verze), 3KDBS 2, s. 104–107 (1. verze – podle autografu), s. 124–126 (2. verze).
Macbeth, skica k scéně Macbeth a čarodějnice ze Shakespeara, 1859, 1. vydání: PSBS XIII, s. 38–53, KDBS 5, s. 52–66.
Souvenir de Bohême en forme de Polkas op. 12 (a moll, e moll), 1859, první provedení: Göteborg, 19. 12. 1859, 1. vydání: Praha, Schalek & Wetzler 1865, 3KDBS 2, s. 71–89.
Souvenir de Bohême en forme de Polkas op. 13 (e moll, Es dur), 1859–1860, první provedení: Göteborg, 31. 3. 1860, 1. vydání: Praha, Schalek & Wetzler 1865, 3KDBS 2, s. 90–98.
Am Seegestade – eine Erinnerung op.17, koncertní etuda, 1861, první provedení: Kolín nad Rýnem, 9. 11. 1861, 1. vydání: Praha, Joseph Proksch (VI. Abtheilung der Grossen Pianoforte-Schule von Joseph Proksch) vlastním nákladem, 1864, s. 34–40, KDBS 5, s. 69–81.
Ins Stammbuch der Marie Proksch, 1862, 1. vydání: KDBS 4, s. 8.
Fantasie koncertní na české národní písně, 1862, první provedení: Mladá Boleslav 6. 7. 1862, 1. vydání: Praha, J. Hoffmanna vdova [1887], KDBS 5, s. 82–98.
Rêves (6 morceaux caractéristiques). 1. Le bonheur éteint, 2. La consolation, 3. En Bohême. Scène champêtre, 4. Au salon, 5. Près du château, 6. La fête des paysans Bohémiens, 1875, první provedení: Praha 10. 12. 1879, 1. vydání: Praha, Em. Starý 1879.
České tance. I. Polky (1. fis moll, 2. a moll, 3. F dur, 4. B dur), 1877, první provedení: Praha 29. 3. a 19. 10. 1879 (1, 4 a 3), 1. vydání: Praha, František Augustin Urbánek 1879.
České tance II. 1. Furiant, 2. Slepička, 3. Oves, 4. Medvěd, 5. Cibulička, 6. Dupák, 7. Hulán, 8. Obkročák, 9. Sousedská, 10. Skočná, 1879, první provedení: Praha 17. 12. 1879 (3–6), 1. vydání: Praha, František Augustin Urbánek 1880–81.
Andante f moll, 1880, 1. vydání: Praha, Umělecká beseda 1880, KDBS 4, s. 19.
Romance g moll, 1881, 1. vydání: Praha, Em. Starý [1882], KDBS 4, s. 19–20.

(kadence)
Wolfgang Amadeus Mozart: Klavírní koncert d moll K 466 (do 1. a 3. věty), 1856, první provedení: Praha 27. 1. 1856, 1. vydání: KDBS 5, s. 114–117, 118–120.
Wolfgang Amadeus Mozart: Klavírní koncert c moll K 491 (do 1. věty), 1856?, 1. vydání: KDBS 5, s. 121–123.
Wolfgang Amadeus Mozart: Klavírní koncert B dur K 595 (do 1. a 3. věty), 1864?, první provedení: Praha, 28. 12. 1864, 1. vydání: KDBS 5, s. 124–127, 129–132.
Ludwig van Beethoven: Klavírní koncert c moll op. 37 (do 1. věty), 1. 1857, 2. 1872, první provedení: Göteborg 18. 4. 1857 (1), Praha 14. 4. 1872 (2), 1. vydání: Praha, Orbis 1951 (1), KDBS 5, s. 103–105 (1), 106–113 (2).

(úpravy cizích skladeb)
Ludwig van Beethoven: Coriolan (4 klavíry na 4 ruce), 1852, první provedení: 28. 3. 1852, nevydáno.
Felix Mendelssohn-Bartholdy: Lieder ohne Worte op. 62/3, 30/3, 19/4, 53/6 (2 klavíry na 4 ruce), 1853, první provedení: 3., 10., 24. 4. 1853, nevydáno.
Robert Schumann: Canon a moll op. 56/2 (2 klavíry), 1855, první provedení: 25. 3. 1855, nevydáno.
Felix Mendelssohn-Bartholdy: Hebriden (Fingalshöhle) (2 klavíry na 4 ruce), 1856, první provedení: 6. 4. 1856, nevydáno.

Varhanní skladba
Sechs Präludien, 1846, 1. vydání: Praha, Editio Supraphon 1977.

 

Studijní skladby (výběr)

 

Klavírní skladby:
Trauer Marsch, 1845, 1. vydání: KDBS 3, s. 4–5.
Notturno Es dur, 1845, 1. vydání: KDBS 3, s. 6–7.
Vivace F dur, 1845, 1. vydání: KDBS 3, s. 19–24.
Andante F dur, 1845, 1. vydání: KDBS 3, s. 25–27.
Pochody F dur, c moll, D dur (Kriegermarsch), B dur (Ländlicher Marsch), E dur (Triumph-Marsch), 1845, 1. vydání: KDBS 3, s. 28–54.
Fugy (1–12), 1845, 1. vydání: KDBS 3, s. 57–105.
Etudy C dur (in Präludienform), a moll (in Liedform), 1846, 1. vydání: PSBS V, s. 3–6, 7–14, KDBS 3, s. 125–128 (C dur), 129–136 (a moll).
Charakteristické variace na českou národní píseň „Sil jsem proso na souvrati“, 1846, 1. vydání: KDBS 3, s. 154–163.
Ronda C dur, a moll, F dur, d moll, 1846, 1. vydání: KDBS 3, s. 167–196.
Skladby C dur, B dur, A dur v sonátové formě, 1846, 1. vydání: KDBS 3, s. 199–228.
Sonate g moll, 1846, 1. vydání: Praha, Melantrich 1949, KDBS 3, s. 233–283.

 

Písně:
Liebchens Blick, B. Breiger, 1846, 1. vydání: PSBS XII, s. 3–4, Písně, s. 2–3.
Lebewohl, Wilhelm Melhop, 1846, 1. vydání: PSBS XII, s. 5–7, Písně, s. 4–6.

 

Sborové skladby:
„Jesu meine Freude“ (Choralfiguration), 1846, smíšený sbor, 1. vydání: SVDBS II, s. 5–7.
„Ich hoffe auf den Herrn“ (Vocalfuge), 1846, smíšený sbor, 1. vydání: SVDBS II, s. 8–13.
„Lobet den Herrn“ (Fuge mit Einleitung), 1846, smíšený sbor, 1. vydání: SVDBS II, s. 14–20.
„Heilig ist der Herr Zebaoth“ (Doppelchor), 1846, smíšený sbor, 1. vydání: SVDBS II, s. 21–40.
Offertorium I („Scapulis suis“), II („Meditabitur in mandatis tuis“) 1846, smíšený sbor s doprovodem malého orchestru, 1. vydání: Brno, O. Pokoj 1934, SVDBS II, s. 253–263, 264–277.

Literatura

I. Lexika
Rieger.
Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreichs, dr. Constant von Wurzbach, sv. 35, (Wien 1877, s. 173–176).
OSN.
MSN.
OSNND.
Groveʼs Dictionary of Music and Musicians, vol. IV, New York 1945, s. 785–790.
Riemann12.
ČSHS.
MGG1, sv. 12.
La Musica, Parte prima, Enciclopedia storica IV, Torino 1966, s. 407–424.
New Grove2.
MGG2.
Oesterreichisches Muiklexikon, sv. 5, Wien 2006, s. 2236–2238.

 

II. Katalogy, bibliografie, soupisy, diskografie

Teige, Karel: Příspěvky k životopisu a umělecké činnosti Mistra Bedřicha Smetany. II. Skladby Smetanovy. Komentovaný katalog […] v chronologickém postupu (Praha 1893).
Nejedlý, Zdeněk: Katalog Smetanovy výstavy v Praze 1917 ([Praha 1917]).
Nejedlý, Zdeněk: Seznam památek ze života a díla Bedřicha Smetany vystavených na Smetanově výstavě pořádané Sborem pro postavení pomníku Bedřichu Smetanovi v Praze v jubilejním roce 1924 v síních Uměleckoprůmyslového musea v Praze (Praha [1924]).
Waisar, Alfons: Soupis pozůstalosti Bedřicha Smetany (Zprávy Společnosti Bedřicha Smetany 1, 1931–1932, s. 38–52).
Nejedlý, Zdeněk. Výstava Bedřicha Smetany v Litomyšli 1934. Katalog (Litomyšl [1934]).
Waisar, Alfons: Museum Bedřicha Smetany v Praze. Průvodce (Praha 1938).
Očadlík, Mirko: Smetanovská diskografie (Praha 1939).
Wirth, Zdeněk: Smetana ve fotografii (Praha 1940, Ročenka Společnosti Bedřicha Smetany na rok 1940).
Bartoš Jaroslav: Smetanova hudba na gramofonových deskách (Praha 1947).
2000 představení Prodané nevěsty na Národním divadle [Katalog výstavy] (ed. Waisar, Alfons – Malá, Olga, Praha 1953).
Séquardtová, Hana: Soupis rukopisů Bedřicha Smetany. A. Rukopisy notové. Část první (In: Sborník Musea Bedřicha Smetany 1, 1959, s. 41–113).
Očadlík, Mirko: Soupis dopisů Bedřicha Smetany (Miscellanea musicologica 15, 1960).
Bartoš, František: Příspěvky k soupisu dopisů Bedřicha Smetany (Hudební věda 1, 1964, č. 4, s. 645–682).
Budiš, Ratibor – Kafková, Věra: Bedřich Smetana. Výběrová bibliografie (Praha 1963).
Bartoš, František: Tematický soupis díla Bedřicha Smetany (fragment do roku 1869). Strojopis (Praha b. r., Národní muzeum – České muzeum hudby, inv. č. S 48/2958).
Bennet John R.: Smetana on 3000 Records (Blandford 1974).
Potúček, Juraj: Smetana v slovenskej tlači (Hudobný život 6, 1974, č. 5, s. 2).
Čechová, Olga – Fojtíková, Jana: Bedřich Smetana. Inventář fondu. Strojopis (Praha 1984).
Berkovec, Jiří: Tematický katalog skladeb Bedřicha Smetany. Strojopis (Praha 1999, Dílo a život Bedřicha Smetany 7).
Mojžíšová, Olga – Ottlová, Marta: The Bedřich Smetana Museum. A Guidebook (Praha 1999) / Muzeum Bedřicha Smetany. Průvodce (Praha 2000); Bedřich-Smetana-Museum. Museumsführer (Praha 2000).
Mojžíšová, Olga: Památník Bedřicha Smetany v Jabkenicích. Průvodce (Praha 2003).
Plecitá, Jana – Klimešová, Marie: Podoby Bedřicha Smetany. Jak Smetanu viděly generace umělců 19. a 20. století? / The views of Bedřich Smetana. How was Smetana seenby the generations of artists of the 19th and 20th century? (Praha 2004).
Karlsson, Blanka: Po stopách Bedřicha Smetany ve švédských archivech I (Čas v roce 2005. Ročenka České archivní společnosti, Praha 2006, s. 79–109).
Mojžíšová, Olga – Pospíšil, Milan: S kým korespondoval Bedřich Smetana (Praha 2009).
Mojžíšová, Olga – Pospíšil, Milan: Bedřich Smetana a jeho korespondence / and his correspondence (Praha 2011).

 

III. Edice nenotových pramenů, pramenné studie
Teige, Karel (ed.): Smetanovy dopisy. Řada první (I–LIII), (Dalibor 7, 1885, č. 18–19, s. 173–175; č. 20–21, s. 197–198; č. 22–23, s. 216–217; č. 25, s. 244–246; č. 26, s. 255–256; č. 27, s. 263–264; č. 29, s. 283–284; č. 30, s. 298–299; č. 31, s. 303–305; č. 35, s. 345–346; č. 36, s. 351–352; č. 37, s. 360–361; č. 38, s. 371–373; č. 39, s. 379–380; č. 41, s. 399–402; č. 42, s. 411–412; č. 43, s. 419–421; č. 44, s. 431–432; č. 45, s. 439–440; č. 46, s. 451–452; č. 47, s. 459; č. 48, s. 467); Řada druhá (I-XXV), (tamtéž 8, 1886, č. 18, s. 175–176; č. 22, s. 215–216; č. 23, s. 223–224; č. 24, s. 233–234; č. 26, s. 254–255; č. 27, s. 262–263; č. 28, s. 275; č. 29, s. 286–287; č. 31, s. 306–307; č. 34, s. 335–337; č. 35, s. 343–345); Řada třetí (I-XVII),
(tamtéž 9, 1887, č. 30, s. 235; č. 32, s. 251–252; č. 33, s. 258–259; č. 34, s. 267–268; č. 35, s. 275–276; č. 44, s. 347–348; č. 47–48, s. 370–371).
Teige, Karel: Příspěvky k životopisu a umělecké činnosti Mistra Bedřicha Smetany. II.
Dopisy Smetanovy. Kommentovaný výbor šedesáti čtyř Mistrových dopisů (Praha 1896).
Debrnov [= Srb], Josef: Aus dem Leben Friedrich Smetana’s (Österreichische Musik- und
Theaterzeitung 8, 1895/96, č. 18, s. 6–7; č. 20–21, s. 5–6; tamtéž 9 (1896/97), č. 12, s. 11; č. 17, s. 7–8; tamtéž 10 (1897/98), č. 4, s. 6–7; č. 16, s. 11–12; č. 22, s. 4–5.
Srb-Debrnov, Josef: Z denníků Bedřicha Smetany (Praha 1902).
Zelenka-Lerando, Lev: Listy B. Smetany Em. Zünglovi. Příspěvek k životopisu B. Smetany (faksimile; Nymburk 1903).
Kraus, Arnošt: Bedřich Smetana v Göteborgu (Věstník České akademie císaře Františka Josefa pro vědy slovesnost a umění 15, 1906, č. 1–5, s. 1–8, 81–87, 283–289, 356–364, 401–413; též zvláštní otisk).
Svět, Eduard: Listy Smetanovy Dr. Nittingrovi (Smetana 1, 1906, č. 17–20, s. 219–224, 233–238, 247–250, 259–269).
Opera „Tajemství“ ve Smetanových dennících. Ke 30. výročí prvního provedení (Hudební revue 1, 1908, č. 8, s. 377–379).
Rektorys, Artuš: Neruda a Smetana (Dalibor 30, 1907/08, č. 32–33, s. 247–251).
Rektorys, Artuš: Smetanova korespondence Josefu Srbovi-Debrnovu (Dalibor 30, 1907/08, č. 2, s. 13–15; č. 9, s, 69–70; 31, 1908/09, č. 4, s. 29–31; č. 6, s. 45; č. 13, s. 95–96; č. 16, s. 119–120; č. 26, s. 199).
Calma, Marie: Milostné listy Bedřicha Smetany (Světozor 1909, č. 23, s. 546–547; č. 24, s. 570–571; č. 26, s. 619–620; č. 27, s. 641–642; č. 28, s. 665–666; č. 29, s. 689–690; č. 30, s. 713–715; č. 31, s. 737; č. 33, s. 785–786; č. 35, s. 833–834).
Hnilička, Alois: Volné listy z netištěné korespondence Smetanovy (Hudební revue 2, 1909, č. 5, s. 233–241).
Nejedlý, Zdeněk: Dopisy B. Smetany Lud. Procházkovi (Smetana 2, 1911/12, č. 8–9, s. 105–108, 142–145).
Löwenbach, Jan: Smetaniana v úředních archivech pražských (Hudební revue 7, 1913/14, č. 6–7, s. 301–307).
Hnilička, Alois – Nebuška, Otakar: Netištěné dopisy Bedřicha Smetany (Hudební revue 7, 1913/14, č. 6–7, s. 277–284).
Hnilička, Alois: Z rodinné korespondence Smetanovy. Příspěvek k povahopisu paní Bettiny Smetanové (Hudební revue 7, 1913/14, č. 6–7, s. 291–297).
Kobr, Josef: Neznámé dopisy Smetanovy (Národní listy 54, 1914, č. 157, 10. 6., s. 1–2; č. 158, 11. 6., s. 1–3).
Löwenbach, Jan: Bedřich Smetana a Dr. Ludevít Procházka. Vzájemná korespondence
(Hudební revue 6, 1912/13, č. 1–10, s. 1–14, 74–79, 127–133, 181–193, 255–262, 316–320, 380–389, 425–433, 496–502, 561–564); knižně: Bedřich Smetana a Dr. Ludevít Procházka. Vzájemná korrespondence (Praha 1914).
Hnilička, Alois: Z neznámých dopisů Bedřicha Smetany (Hudební revue 9, 1915/16, č. 6, s. 193–198).
Löwenbach, Jan: Smetaniana Pražského Haholu (Hudební revue 9, 1915/16, č. 8–9, s. 308–315).
Löwenbach, Jan: Z neznámé korespondence Smetanovy (Hudební revue 10, 1916/17, č. 7–8, s. 286–293).
Nejedlý, Zdeněk: B. Smetany politické záznamy z let 1868–1873 (Smetana 9, 1918, č. 1, s. 4–6).
Reisser, Jan: Články a referáty 1862–1865 (Praha 1920).
Hnilička, Alois: Smetanovy dopisy o jeho koncertní cestě po Švédsku roku 1861 (Dalibor 40, 1924, č. 15–16, s. 128–131).
Nejedlá, Marie: Doklady o stycích Smetanových s Podještědím a K. Světlou. 1. Z denníků B. Smetany (Od Ještěda k Troskám 2, 1924, č. 7, Smetanovo číslo, s. 176–178).
Balthasar, Vladimír: Bedřich Smetana. Část II. Dopisy B. Smetany na J. Srba-Debrnova. Vydání souborné (Praha 1924, s. 93–269).
Kraus, Arnošt: Smetana v Göteborgu (Praha 1925).
Nejedlý, Zdeněk: Kresby Bedřicha Smetany (Praha 1925).
Dolenský Antonín: Výbor dopisů Bedřicha Smetany (Praha 1928).
Nejedlý, Zdeněk: Dopisy Bedřicha Smetany do Litomyšle (faksimile; Litomyšl 1938).
Bartoš, Josef: Z deníků Bedřicha Smetany (Praha 1938).
Bartoš, František: Smetana ve vzpomínkách a dopisech (Praha 1939, 91954) / Smetana in Briefen und Erinnerungen, deutsche Übersetzung von Alfred Schebek (Praha 1954) / Bedřich Smetana. Letters and Reminiscences, translated from the Czech by Daphne Rusbridge (Praha 1955).
Bartoš, František: Studentské vánoce Bedřicha Smetany r. 1840 a 1841 (Praha 1939).
Očadlík, Mirko: Eliška Krásnohorská – Bedřich Smetana. Vzájemná korespondence (Praha 1940).
Pistoriusová, Blažena – Pistorius, Luboš: Smetanův žák vzpomíná: Vzpomínky a korespondence Josefa Jiránka (Praha1941). 2Pistoriusová, Blažena: Josef Jiránek: Vzpomínky a korespondence s Bedřichem Smetanou. Umělecký a lidský portrét ve vzpomínkách, korespondenci a současné kritice (Praha 1957).
Čeleda, Jaroslav: Srbova korespondence s Bedřichem Smetanou (Smetanův druh sděluje. Život a dílo Josefa Srba-Debrnova, Praha 1945, s. 175–195).
Bartoš, František – Němec, Zdeněk: Z dopisů Bedřicha Smetany (Praha 1947).
Jarka, Václav Hanno: Kritické dílo Bedřicha Smetany 1858–1865 (Praha 1948).
Očadlík, Mirko: Zápisky Bedřicha Smetany o Mladé Boleslavi (Mladá Boleslav 1949).
Belza, Igor Fjodorovič: Pis’ma B. Smetany i St. Monjuško k E. F. Napravniku (Institut slavjanoveděnija. Kratkije soobščenija 14 (Moskva 1955, s. 72–78).
Jacobsen, Hovgaard C.: Af Smetanas Breve og Dagbøger (København 1956).
Séquardtová, Hana: Smetanovy dopisy v Sovětském svazu (Hudební rozhledy 10, 1957, č. 21, s. 883).
Volek, Tomislav: Smetanovské dokumenty ve Státním ústředním archivu (Hudební rozhledy 9, 1956, č. 19, s. 821–822).
Pulkert, Oldřich: Neznámé dopisy Bedřicha Smetany (Hudební rozhledy 12, 1959, č. 4, s. 137–140, 2Respicio. Sborník prací k sedmdesátinám Oldřicha Pulkerta, Praha 2000, s. 181–201).
Wirth, Zdeněk – Waisar Alfons: Smetanova tvář (Sborník Musea Bedřicha Smetany I, 1959, s. 9–40, obrazová příloha za s. 40: fotografické portréty B. Smetany).
Bartoš, František: Několik netištěných dopisů Bedřicha Smetany (Hudební rozhledy 16, 1963, č. 12, s. 476–480, 525–528).
Herold, Vilém: Smetanova Má vlast a Praha. Několik neznámých smetanovských dokumentů z Archivu hlavního města Prahy (Hudební rozhledy 16, 1963, č. 17, s. 711–713).
Vrba, Přemysl: Neznámý dopis Bedřichu Smetanovi (Hudební rozhledy 14, 1964, č. 11, s. 463).
Suppan, Wolfgang: Eine Smetana-Miszelle (In: Sborník prací filosofické fakulty brněnské university 18, Řada hudebněvědná H 4, Brno 1969, s. 127–130).
Jareš, Stanislav: Obrazová dokumentace nejstarších inscenací Prodané nevěsty (Hudební věda 11, 1974, č. 2, s. 195–198).
Daněk Petr – Vyšohlídová Jana: Dokumenty k operní soutěži o cenu hraběte Harracha (Miscellanea musicologica 30, 1983, s. 147–176).
Mecklengurg, Kurt: Caveat emptor oder: Falsche Smetana-Briefe (Festschrift Albi Rosenthal, ed. Rudolf Elvers, Tutzing 1984, s. 231–238).
Kuna, Milan: Žádosti Bedřicha Smetany o umělecké stipendium (Hudební věda 25, 1988, č. 2, s. 120–131).
Horová, Iva: Operní konkursy vypsané v souvislosti s otevřením Národního divadla v Praze (Hudební věda 27, 1990, č. 2, s. 152–158).
Mojžíšová, Olga: Smetanovské prameny – stav 1994 (Hudební věda 32, 1995, č. 1, s. 19–26) / The State of Smetana Source Materials 1994 (Bedřich Smetana 1824–1884, Praha 1995, s. 243–251).
Mojžíšová, Olga: Současný stav kritických edicí smetanovských pramenů (In: Kritické edice hudebních památek. Sborník příspěvků z konferencí katedry muzikologie FF UP v Olomouci v letech 1993 a 1994, ed. Burešová, Alena – Vičar, Jan, Olomouc 1996, s. 86–92).
Wagnerová, Alena – Šrámková, Barbora: Smetana – Dvořák – Janáček: Musikerbriefe (München 2003, s. 17–167).
Mojžíšová, Olga: Die Digitalisierung der Bedřich Smetanaʼs Musikhandschriften und Korrespondenz (Fontes Artis Musicae 54/1, January – March 2007, s. 122–126).
Mojžíšová, Olga – Pospíšil, Milan: Dávný dluh české muzikologie. Vydání korespondence Bedřicha Smetany (Hudební věda 47, 2010, č. 1, s. 5–17).
Mojžíšová, Olga – Pospíšil, Milan: Projekt kritické edice korespondence Bedřicha Smetany. Současný stav (Hudební věda 47, 2010, č. 1, s. 19–42).

 

IV. Vzpomínky
Čech, Adolf: Z mých vzpomínek na mistra Bedřicha Smetanu; O Smetanově Libuši (In: Z mých divadelních pamětí, Praha [1908], s. 7–26, 95–102).
Bráfová, Libuše: Rieger, Smetana, Dvořák (Praha 1913).
Michl, Josef: Vzpomínky Jana Rysa na Bedřicha Smetanu (Hudební revue 5, 1912, č. 1, s. 13–15; č. 2, s. 65–68; č. 3–4, s.171–175; č. 5–6, s. 237–242).
Heller, Servác: Z upomínek na Bedřicha Smetanu a premiéry jeho prvních dvou oper (Hudební revue 9, 1915/16, č. 8–9, s. 289–295).
Špindler, Ervin: Bedřich Smetana na úsvitě našeho moderního rozvoje uměleckého (Hudební revue 9, 1915/16, č. 8–9, s. 295–308).
Vzpomínky na Bedřicha Smetanu. Napsali jeho pamětníci (Praha 1917): Josef Schwarz: Z mých pamětí na Bedřicha Smetanu (s. 5–8); Aleš Heller: Vzpomínky Ferdinanda Hellera (s. 9–35); Josef Jiránek: Jak jsem se stal Smetanovým žákem (s. 37–45); Edmund Chvalovský: Premiéra Smetanových „Dvou vdov“ (s. 47–61); Emanuel Veil: Moje vzpomínky na Bedřicha Smetanu (s. 63–67); Vzpomínky členů Prozatímního divadla (s. 69–72).
Nejedlý, Zdeněk: Ladislava Dolanského hudební paměti (Praha 1918, s. 165–208); 2Dolanský, Ladislav: Hudební paměti (Praha 1949, s. 233–286).
Sellner, Karel: Jablkynice. Kousek historie a vzpomínka na velkého tvůrce české hudby mistra B. Smetanu (Mladá Boleslav 1925).
Vilím, Josef: Dosud neznámé paměti o B. Smetanovi a jeho pobytu v Jablkynicích (Mladá Boleslav 1925).
Krásnohorská, Eliška: Ze vzpomínek na Bedřicha Smetanu (In: Co přinesla léta. Druhé knihy vzpomínek svazek II., Praha 1928, s. 5–46).
Čapková Běla: Z jabkenické myslivny (Praha 1963, 61982).
Hanzal, Josef: Vzpomínky Jaroslava Golla na Bedřicha Smetanu (Hudební věda 12, 1975, č. 4, s. 372–375).

 

V. Osobnost, život a dílo (biografické studie)
Meliš, Emanuel: Bedřich Smetana (Dalibor 6, 1863, č. 24, s. 185–187).
Krásnohorská, Eliška: Bedřich Smetana. V pamětní dobu padesátiletého působení mistrova (Osvěta 10/1, 1880, č. 1, s. 16–31).
Krásnohorská, Eliška: Bedřich Smetana. Nástin života i působení jeho uměleckého (Praha 1885).
Zelený, Václav Vladimír: O Bedřichu Smetanovi (Praha 1894).
Wellek, Bronislav: Friedrich Smetanaʼs Leben und Wirken (Praha 1895, 21900).
Hnilička, Alois: O rodu a rodičích Bedřicha Smetany (Světozor 32, 1897/98, č. 1–3, s. 10–12, 18–19, 31).
Hnilička, Alois: O Bedřichu Smetanovi na počátku let šedesátých (Světozor 32, 1897/98, č. 28–29, s. 331–333, 341, 343).
Krejčí, František V.: Bedřich Smetana (Praha 1900, 21924).
Hostinský, Otakar: Bedřich Smetana a jeho boj o moderní českou hudbu (Praha 1901, 21941).
Dolanský, Ladislav: Bedřich Smetana v letech 1840–1847 (Naše doba 10, 1903, s. 241–246, 360–365).
Hnilička, Alois: Bedřich Smetana v mladých letech (Zvon 6, 1905/06, č. 39–41, s. 613–615, 630–632, 645–646).
Hnilička, Alois: Bedřich Smetana na prahu své dráhy umělecké (Zvon 7, 1906/07, č. 8–11, s. 116–118, 138–140, 151–154, 165–167).
Hnilička, Alois. Bedřich Smetana v letech 1848–1856 (Zvon 7, 1906/07, č. 43–44, s. 665–667, 680–683).
Krejčí, František V.: Friedrich Smetana (Berlin 1906).
Ritter, William: Smetana (Paris 1907, reprint: 1978).
Hnilička, Alois. Bedřich Smetana ve Švédsku a jeho návrat do Čech (Zvon 9, 1908/09, č. 31–34, s. 481–485, 503–506, 513–515, 529–531).
Hoffmeister, Karel: Bedřich Smetana (Praha 1915. Zlatoroh. Sbírka ilustrovaných monografií).
Hnilička, Alois: Friedrich Smetanaʼs Jugendjahre (Union. Hauptblatt 54, 1915, č. 104, 117, 124, 132, 146, 157, 166, 174, 188, 199, 208, 220, 243, 269, 338, 359; 55, 1916, č. 20, 48, 77, 124, 131, 144, 152, 157, 163, 177).
Löwenbach, Jan: Studentská léta Smetanova (Hudební revue 10, 1916/17, č. 7–8, s. 304–310, č. 9, 351–357).
Helfert, Vladimír: Smetanovské kapitoly (Praha 1917, 21954).
Nejedlý, Zdeněk: Smetaniana I (Praha 1922).
Balthasar, Vladimír: Bedřich Smetana. Studie osobnosti a díla z hlediska psychologického a psychopatologického (Praha 1924).
Bistron, Julius: Friedrich Smetana (Wien [1924]).
Helfert, Vladimír: Bedřich Smetana (Brno 1924).
Helfert, Vladimír: Tvůrčí rozvoj Bedřicha Smetany (Praha 1924, 21953) / Die schöpferische Entwicklung Friedrich Smetanas (Leipzig 1956).
Hnilička, Alois: Rozhledy po životě a významu Bedřicha Smetany (Praha 1924).
Milojevič, Miloje: Smetana. Život i děla (Beograd 1924).
Nejedlý, Zdeněk: Bedřich Smetana I (Praha 1924, Zlatoroh. Sbírka ilustrovaných monografií).
Nejedlý, Zdeněk: Bedřich Smetana I–IV: Bedřich Smetana I. Doma (Praha 1924); Bedřich Smetana II. Na studiích (Praha 1925); Bedřich Smetana III. Praha a venkov (Praha 1929); Bedřich Smetana IV. Ve společnosti (Praha 1933); 2I–VI (Spisy Zdeňka Nejedlého, svazek 21–27): Bedřich Smetana. Kniha první. Kořeny rodu (Praha 1950); Bedřich Smetana. Kniha druhá. Dětství (Praha 1950); Bedřich Smetana. Kniha třetí. Na studiích (Praha 1951); Bedřich Smetana. Kniha čtvrtá. Nová společnost (Praha 1951); Bedřich Smetana. Kniha pátá. Praha (Praha 1952); Bedřich Smetana. Kniha šestá. Na českém venkově (Praha 1953); Bedřich Smetana. Kniha sedmá. Ve společnosti (Praha 1954).
Rychnovsky, Ernst: Smetana (Stuttgart 1924).
Tiersot, Julien: Smetana. Biographie critique illustrée (Paris 1926).
Sebestyén, József: Smetana Frigyes (Bratislava 1928).
Čeleda, Jaroslav: Smetana a Boleslavsko ([Mladá Boleslav], 1929, zvláštní otisk vlastivědného sborníku Boleslavan ročník 1929/29).
Masaryková, Charlie: O Bedřichu Smetanovi. Články v Naší době 1894 (Praha 1930, 21993).
Brzeziński Franciszek: Smetana (Warszava 1933).
Helfert, Vladimír: Pohled na Bedřicha Smetanu (Brno 1934).
Hnilička, Alois: Smetanovské kapitoly (Chrudim 1935).
Hnilička, Alois: Studie k etapám vývoje B. Smetany (Praha 1937).
Bartoš, Josef: Prozatímní divadlo a jeho opera (Praha 1938).
Očadlík, Mirko: Ženy v životě Bedřicha Smetany (Praha 1941).
Teichmann, Josef: Bedřich Smetana. Život a dílo (Praha 1944, 21946).
Očadlík, Mirko: Tvůrce české národní hudby Bedřich Smetana (Praha 1945, 21949).
Racek, Jan: Bedřich Smetana a Morava (Brno 1946).
Očadlík, Mirko: Smetana a Dvořák (Praha 1947).
Očadlík, Mirko: Smetanovi libretisté (Praha 1948).
Helfert, Vladimír: O Smetanovi. Soubor statí a článků (Praha 1950).
Martynov, Ivan Ivanovič: Bedržich Smetana. Očerk žizni i tvorčestva (Moskva 1950, 21963).
Očadlík, Mirko: Rok Bedřicha Smetany v datech, obrazech, zápisech a poznámkách (Praha 1950).
Boese, Helmut: Zwei Urmusikanten. Smetana – Dvořák (Wien 1955).
Očadlík, Mirko: Co dalo Švédsko B. Smetanovi (Miscellanea musicologica 3, 1957, s. 55–94).
Feldmann H.: Die Krankheit Freidrich Smetanas in otologische Sicht auf Grund neuer Quellenstudien (Monatsschrift für Ohrenheilkunde und Laryngo-Rhinologie 98, 1964, č. 5, s. 209–226).
Karásek, Bohumil: Bedřich Smetana (Praha 1966).
Thornqvist, Clara: Smetana in Göteborg 1856–1862 (Göteborg 1967).
Kerner, Dieter: Krankheiten grosser Musiker II (Stuttgart 1969, s. 77–93).
Benevides, Walter: Compositores surdos. Beethoven, Smetana, Fauré (Rio de Janeiro 1970).
Large, Brian: Smetana (London 1970).
Clapham, John: The Smetana-Pivoda Controversy (Music and Letters 52, 1971, č. 4, s. 353–364).
Clapham, John: Smetana (London 1972).
Budiš, Ratibor: Bedřich Smetana (Praha 1974).
Reznicek, Ladislav: Smetana 1824–1974 (Oslo 1974).
Bokůvková, Vlasta: Smetanova studentská léta v Plzni (In: Bedřich Smetana a Plzeň, Praha 1974, s. 7–23).
Siebr, Rudolf: Bedřich Smetana – houslista (In: Bedřich Smetana a Plzeň, Praha 1974, s. 35–53).
Ottlová, Marta – Pospíšil, Milan: Smetanův Meyerbeer (Hudební věda 21, 1984, č. 4, s. 355–363) / Smetanas Meyerbeer. Grand opéra auf kleiner Bühne (Atti del XIV Congresso della Società internazionale di musicologica, III. Torino 1990, s. 859–866).
Honolka, Kurt: Bedřich Smetana in Selbstzeugnissen und Bilddokumenten (Reinbek 1978).
Holzknecht, Václav: Bedřich Smetana (Praha 1979, 21984).
Séquardtová, Hana: Bedřich Smetana (Leipzig 1985).
Khel, Richard: Bedřich Smetana – čtenář (Opus musicum 18, 1986, č. 4, s. 104–118).
Čechová, Olga: Bedřich Smetana a východní Čechy (Muzikologické dialogy 1984, ed. Bohadlo, Stanislav, Hradec Králové 1986, s. 213–232).
Böhme, Gerhard: Medizinische Porträts berühmter Komponisten (Stuttgart 1987, s. 117–142).
Séquardtová, Hana: Bedřich Smetana (Praha 1988).
Střítecký, Jaroslav: Tradice a obrození: Bedřich Smetana (Povědomí tradice v novodobé české kultuře. Doba Bedřicha Smetany, ed. Freimannová, Milena, Praha 1988, s. 65–76).
Vlček, Emanuel – Cigánek, Luděk: Zrak Bedřicha Smetany (Časopis Národního Muzea v Praze. A: Řada historická 157, 1988, č. 3–4, s. 159–163).
Honolka, Kurt: Bedřich Smetana (Heritage of music III: The nineteenth-century legacy, ed. Raeburn, Michael; Kendall, Alan, Oxford 1989, s. 230–245).
Neumayr, Anton: Musik und Medizin 3: Chopin-Smetana-Tschaikowsky–Mahler (Wien 1991, 21995).
Erismann, Guy: Smetana lʼéveilleur (Arles 1993).
Berkovec, Jiří: Presumpce Smetanovy osobnosti. Úvod k úvahám o umělcově originalitě (Hudební věda 32, 1995, č. 1, s. 3–9) / The Underpinning of Smetanaʼs Path Toward Individuality (Bedřich Smetana 1824–1884, Praha 1995, s. 26–29).
Storck, Christopher P.: Bedřich Smetanas Weg zum „Nationalkomponisten“ und „Begründer der tschechischen Musik“ (Bedřich Smetana 1824–1884, Praha 1995, s. 76–90).
Carlsson, Anders. „Handel och Bacchus eller Händel och Bach?“ (Göteborg 1996, s. 207–235).
Smolka, Jaroslav: Osudové lásky Bedřicha Smetany (Praha 1998).
Vlček, Emanuel a kol.: Bedřich Smetana, fyzická osobnost a hluchota (Praha 2001).
Ramba, Jiří: Osudná hra Bedřicha Smetany (In: Slavné české lebky. Antropologicko-lékařské nálezy jako pomocníci historie, Praha 2005, s. 153–298).
Otte, Andreas – Wink, Konrad: Kerners Krankheiten großer Musiker. Die Neubearbeitung (Stuttgart 2008, s. 301–315).
Mojžíšová, Olga: Jak prožíval Bedřich Smetana své stáří (In: Vetché stáří, nebo zralý věk moudrosti? ed. Hojda, Zdeněk et al., Praha 2009, s. 95–108).
Mojžíšová, Olga: Čestné finanční dary Bedřichu Smetanovi (Miscellanea z výroční konference České společnosti pro hudební vědu 2008. Fenomén mecenášství v hudební kultuře, ed. Bajgarová, Jitka, Praha 2010, s. 78–83).
Nekula, Marek – Rychnovská, Lucie: Smetanova čeština v dobovém kontextu (Hudební věda 47, 2010, č. 1, s. 43–76).
Rychnovská, Lucie: Korespondence Bedřicha Smetany z hlediska pravopisného (In: Dějiny českého pravopisu do r. 1902, ed. Čornejová, Michaela et al., Brno 2010, s. 402–412).
Rychnovská, Lucie: Čeština Bedřicha Smetany (In: Přednášky a besedy ze XLIV. běhu Letní školy slovanských studií, ed. Rusinová, Eva, Brno 2011, s. 175–185).
Nekula, Marek – Rychnovská, Lucie: Jakou češtinu užíval Bedřich Smetana? (Musicalia 4, 2012, č. 1–2, s. 6–38).
Mojžíšová, Olga: Smetanův Händel, Haydn a Mendelssohn v Göteborgu (In: Miscellanea z výroční konference České společnosti pro hudební vědu 2009. Händel – Haydn – Mendelssohn a jejich „druhý život“ v českých zemích a na Slovensku v 18. a 19. století, ed. Freemanová, Michaela, Praha 2012, s. 130–139).
Mojžíšová, Olga: Kresby Bedřicha Smetany / Drawings by Bedřich Smetana (Musicalia 5, 2013, č. 1–2, s. 97–104, 105–117).
Nekula, Marek – Rychnovská, Lucie: Jazyková biografie Bedřicha Smetany a jazyk jeho korespondence se zřetelem ke gramatickým jevům (In: Soukromá korespondence jako lingvistický pramen, ed. Hladká, Zdeňka et al., Brno, 2013, s. 99–136).
Rentsch, Ivana: Streit unter ʻStammesbrüdernʼ: Smetana, die slawische Musik und der gescheiterte Austausch mit Russland (Musiktheorie: Zeitschrift für Musikwissenschaft 29, 2014, č. 2, s. 115–124).

 

VI. Dílo, styl, vlivy
Hostinský, Otakar: Smetanův Dalibor (Dalibor 1, 1873, č. 7, s. 49–51; č. 8, s. 59–61, č. 9, s. 67–69, č. 11, s. 83–85, č. 13, s. 99–103).
Novotný, Václav Juda: Uvedení do Smetanovy slavnostní zpěvohry Libuše (Praha 1882).
Nejedlý Zdeněk: Zpěvohry Smetanovy (Praha 1908, 31954).
Helfert, Vladimír: Smetanismus a wagnerianismus (Praha 1911).
Stecker, Karel: K otázce smetanismu a wagnerianismu (Praha 1911).
Zich, Otakar: Smetanova „Hubička“. Hudebně esthetický rozbor (Praha 1911).
Axman, Emil: Smetanovy mužské sbory (Smetana 2, 1911/12, č. 13–14, s. 180–82, 196–97).
Helfert, Vladimír: Motiv Smetanova „Vyšehradu“. Studie o jeho genesi (Praha 1917).
Helfert, Vladimír: Smetanovské kapitoly (Praha 1917, 21954).
Hutter, Josef: B. Smetana: Klavírní trio – „Z mého života“ – II. smyčcový kvartet (Praha 1923).
Hutter, Josef: B. Smetana: Richard III. – Valdštýnův tábor – Hakon Jarl (Praha 1923).
Janeček, Karel: Stylový poměr Smetanova I. a II. kvarteta (Smetana 15, 1925/26, č. 6–7, s. 88–91, 125–128, knižně: Tvorba a tvůrci, Praha 1968, s. 255–270).
Theurer, Josef: O komorních dílech B. Smetany (Praha 1924).
Zich, Otakar: Symfonické básně Smetanovy (Praha 1924, 21949).
Jiránek, Josef: O Smetanových klavírních skladbách a jeho klavírní hře (Praha 1932).
Racek, Jan: Idea vlasti, národa a slávy v díle Bedřicha Smetany (Brno1933, 2Praha 1949).
Janeček, Karel: Forma a sloh Mé vlasti (Tempo 14, 1935, č. 9–10, 261–275; rozšířené: Tvorba a tvůrci, Praha 1968, s. 165–220).
Očadlík, Mirko: Libuše. Vznik Smetanovy zpěvohry (Praha 1939, 21949).
Šourek, Otakar: Smetanova „Má vlast“. Její vznik a osudy (Praha 1940).
Štědroň, Bohumír: Smetanův Pražský karneval (Praha 1940).
Kredba, Oldřich: Klavírní trio Bedřicha Smetany (Praha 1944).
Racek, Jan: Motiv Vltavy (Olomouc 1944).
Šourek, Otakar: Komorní skladby Bedřicha Smetany (Praha 1945).
Očadlík, Mirko: Řád díla Smetanova (Praha 1946, Ročenka Společnosti Bedřicha Smetany).
Abraham, Gerald: The Genesis of The Bartered Bride (Music and Letters 28, 1947, č. 1, s. 36–49).
Sychra, Antonín: Realismus Bedřicha Smetany (Hudební rozhledy 1, 1948/9, č. 8–9, s. 166–186).
Kundera, Ludvík: Chopinovy vlivy ve Smetanově klavírní tvorbě (Musikologie 2, 1949, s. 11–37).
Plavec, Josef: Smetanova tvorba sborová (Praha 1954).
Bartoš, František: Ke genesi Smetanovy Prodané nevěsty (Musikologie 4, 1955, s. 7–31).
Bartoš, František: Pensée fugitive a jiné smetanovské problémy (Hudební rozhledy 9, 1956, č. 16, s. 663–669).
Zich, Jaroslav: Instrumentace Smetanova Dalibora (Praha 1957).
Felix, Václav: Rychlost harmonického pohybu v díle Bedřicha Smetany (Živá hudba 1, 1959, s. 85–108).
Sychra, Antonín: Pojetí žánru symfonické básně u Bedřicha Smetany (Estetika Dvořákovy symfonické tvorby, Praha 1959, s. 131–162).
Jiránek, Jaroslav: Chopin a Smetana. Příspěvek ke genezi a srovnání jejich klavírního stylu (Hudební rozhledy 13, 1960, č. 3, s. 94–100).
Jiránek, Jaroslav: Liszt a Smetana (Knižnice hudebních rozhledů, řada B, svazek 4: Hudební věda, 1961, č. 4, s. 22–80).
Janeček, Karel: Bolestný odkaz [2. smyčcový kvartet] (Tvorba a tvůrci, Praha 1968, s. 221–254).
Janeček, Karel: Smetanův kvartet „Z mého života“ (Živá hudba 4, 1968, s. 9–63).
Očadlík, Mirko: Bedřich Smetanas Beziehungen zu Franz Schubert (Musa – Mens – Musici: Im Gedenken an Walther Vetter, ed. Wegener, Heinz, Leipzig 1969, s. 309–314).
Honolka, Kurt: Smetanas Dalibor – eine monothematische Oper (Musica 24, 1970, s. 554–556).
Janeček, Karel: Smetanova poslední fugová práce. Pokus o aktivizovaný rozbor pomalé věty Smetanova druhého kvarteta (Hudební věda 8, 1971, č. 4, s. 399–441).
Jiránek, Jaroslav: Vztah hudby a slova ve Smetanově Prodané nevěstě (Hudební věda 8, 1971, č. 1, s. 19–40).
Karbusický, Vladimír: Beethoven und Smetana. Stilanalytische und soziologische Notizen (Bericht über den internationalen Musikwissenschaftlichen Kongress Bonn 1970, ed. Dahlhaus, Carl, et al., Kassel 1971, s. 450–452).
Ottlová, Marta: Smetanova Sonáta g moll (Hudební rozhledy 24, 1971, č. 2, s. 69–78).
Janeček, Karel: Smetanův básnivý experiment. Pokus o aktivizovaný rozbor taneční věty Smetanova Druhého kvartetu (Živá hudba 5, 1973, s. 41–88).
Antonová, Jana: Problematika žánru ve Smetanově švédské symfonické tvorbě (Hudební věda 11, 1974, č. 2, s. 175–185).
Slavická-Hachová, Eva: Ke Smetanovým studiím u Josefa Proksche (Hudební věda 11, 1974, č. 2, s.147–149).
Dehner, Jan: Motivická práce v drobné lyrické klavírní kompozici před Smetanovými Bagatelami (Hudební věda 11, 1974, č. 2, s. 162–169).
Dušek, Bohumil: Smetanovo studium harmonie (Bedřich Smetana a Plzeň, s. 55–68).
Gabrielová, Jarmila: Šest charakteristických skladeb op. 1 Bedřicha Smetany (Hudební věda 11, 1974, č. 4, s. 330–334).
Janeček, Karel: Smetanův první velký tvůrčí čin (Hudební věda 11, 1974, č. 2, s. 101–124).
Jiránek, Jaroslav: Problém hudebně dramatické reprezentace Krasavy ve Smetanově Libuši (Hudební věda 11, 1974, č. 3, s. 250–277).
Jiránek, Jaroslav: Bedřich Smetana a česká literatura (Česká literatura 22, 1974, č. 5, s. 426–438).
Jiránek, Jaroslav: Smetanova estetika (Estetika 11, 1974, č. 4, s. 238–246).
Kyas, Vojtěch: Paralely v harmonické struktuře skladeb B. Smetany a F. Schuberta (Hudební věda 11, 1974, č. 4, s. 313–329).
Mainka, Jürgen: Smetana und der Vorwurf des „Wagnerismus“ (Beiträge zur Musikwissenschaft 16, 1974, č. 4, s. 251–259).
Martynov, Ivan: Smetana – novátor kvartetní hudby (In: Česká hudba světu, svět české hudbě, ed. Bajer, Jiří, Praha 1974, s. 48–55).
Ottlová, Marta: Smetanovy studijní pochody z roku 1845 (In: Česká hudba světu, svět české hudbě, ed. Bajer, Jiří, Praha 1974, s. 20–37).
Ottlová, Marta: Tektonické problémy ve Smetanových studijních skladbách (Hudební věda 11, 1974, č. 2, s. 150–161).
Protopopov, Vladimír: Polyfonie v díle B. Smetany (Česká hudba světu, svět české hudbě, ed. Bajer, Jiří, Praha 1974, s. 38–47).
Slavický, Milan: Polyfonie ve Smetanově počátečním období (Hudební věda 11, 1974, č. 2, s. 136–147).
Trkovská-Volkmerová, Libuše: Proces stylizace ve Smetanových klavírních polkách do roku 1860 (Hudební věda 11, 1974, č. 2, s. 169–175).
Černý, Miroslav K.: Smetana a Balakirev. K interpretaci kulturně politických souvislostí ve Smetanově díle (Hudební věda 13, 1976, č. 3, s. 239–256).
Clapham, John: „Dalibor“: an Introduction (Opera 27, 1976, s. 890–897).
Jiránek, Jaroslav: Krystalizace významového pole Smetanovy Libuše (Hudební věda 13, 1976, č. 1, s. 27–58).
Jiránek, Jaroslav: Vztah hudby a slova v tvorbě Bedřicha Smetany (Studie ČSAV 10, Praha 1976).
Vysloužil, Jiří: Johannn Sebastian Bach a Bedřich Smetana. Ke genezi a sémantice Smetanova polyfonního myšlení a forem (Hudební rozhledy 29, 1976, č. 9, s. 414–418).
Stoffels, Hermann: Die verkaufte Braut von Friedrich Smetana (Berlín 1977).
Janeček, Karel: Smetanova komorní hudba (Praha 1978, Dílo a život Bedřicha Smetany 1).
Kyas, Vojtěch: Zur Genesis von Smetanas harmonischem Denken (Časopis moravského muzea – vědy společenské 62, 1978, s. 179–191).
Séquardtová, Hana: Konstanty a proměny ve Smetanově tvorbě (Praha 1978).
Vysloužil, Jiří: Zwei von Bedrich Smetana stammende Kadenzen zum Klavierkonzert Nr. 1 von L. van Beethoven (In: Bericht uber den Internationalen Beethoven-Kongress 20. bis 23. März 1977 in Berlin, ed. Goldschmidt, Harry et al., Leipzig 1978, s. 411–413).
Gabrielová, Jarmila: Smetanovy „Lístky do památníku“. Ke kompoziční problematice skladatelova raného tvůrčího období (Hudební věda 16, 1979, č. 3, s. 246–251).
Jiránek, Jaroslav: Sabinovo libreto ke Smetanově první opeře (Česká literatura 27, 1979, č. 3, s. 206–217).
Smetana, Robert: Smetanova Vltava a její melodická tematika (Hudební věda 16, 1979, č. 3, s. 195–219).
Clapham, John: Smetanaʼs Sketches for Dalibor and the Secret (Music and Letters 61, 1980, č. 2, s. 136–146).
Smolka, Jaroslav: Smetanova vokální tvorba. Písně, sbory, kantáta (Praha 1980, Dílo a život Bedřicha Smetany 2).
Gabrielová, Jarmila: Smetanas Klavierkompositionen im Kontext der europäischen Klaviermusik des 19. Jahrhunderts (am Beispiel seines Zyklus „Träume“ gezeigt) (In: Music of Slavonic Nations, ed. Pečman, Rudolf, Brno 1981, s. 113–117).
Ottlová, Marta – Pospíšil, Milan: K problematice české historické opery 19. století (Hudební rozhledy 34, 1981, č. 4, s. 169–172) / Zur Problematik der tschechischen historischen Oper des 19. Jahrhunderts (In: Colloquium The Musical Theatre, Brno 1980, ed. Pečman, Rudolf, Brno 1984, s. 267–281).
Ottlová, Marta – Pospíšil, Milan: Český historismus a opera 19. století. Smetanova Libuše. (In: Historické vědomí v českém umění 19. století, Uměnovědné studie III ed. Vlček,Tomáš, Praha 1981, s. 83–99) / Smetanas Libuše. Der tschechische Historismus und die Oper des 19. Jahrhunderts (Festschrift Heinz Becker zum 60. Geburtstag, ed. Schläder, Jürgen; Quandt, Reinhold, 1982, s. 237–248).
Lébl, Vladimír – Ludvová, Jitka: Dobové kořeny a souvislosti Mé vlasti (Hudební věda 18, 1981, č. 2, s. 99–140).
Goebel, Albrecht: Friedrich Smetana, Das Brautpaar. Ein Beitrag zum Charakterstück im 19. Jahrhundert (Musik und Bildung 14, 1982, č. 1, s. 12–19).
Kyas, Vojtěch: „Já nepadělám skladatele slovutného žádného …“ [B. Smetana a F. Schubert] (Opus musicum 14, 1982, č. 4, s. 114–118).
Vít, Petr: Libuše – proměny mýtu ve společnosti a v umění (Hudební věda 19, 1982, č. 3, s. 269–273).
Gabrielová, Jarmila: Smetanovy České tance (Miscellanea musicologica 30, 1983, s. 115–126).
Hirsbrunner, Theodor: Das Erhabene in Bedřich Smetanas Mein Vaterland (Archiv für Musikwissenschaft 41, 1984, č. 1, s. 35–41).
Jiránek, Jaroslav: Smetanova operní tvorba I. Od Braniborů v Čechách k Libuši (Praha 1984, Dílo a život Bedřicha Smetany 3).
Kyas, Vojtěch: Smetana e Dvořák e il loro rapporto noc Schubert (Nuova rivista musicale italiana 18, 1984, č. 1, s. 52–62).
Smolka, Jaroslav: Podíl metrorytmických struktur na kompozičním stylu Bedřicha Smetany (In: Čas v hudbě, ed. Kuna, Milan, Nollová, Věra, Praha 1984, s. 28–43).
Smolka, Jaroslav: Smetanova symfonická tvorba (Praha 1984, Dílo a život Bedřicha Smetany 5).
Girardi, Maria: Letteratura e folklore nei „cori“ di Smetana come stromenti ideologici nellʼ ambito della musica nazionale ceca (Nuova rivista musicale italiana 20, 1986, č. 4, s. 579–604).
Goebel, Albrecht: Fr. Smetana: Die Moldau (Werkanalyse in Beispielen. Bosse-Musik-Paperback 27, Regensburg 1986).
Smolka, Jaroslav: Nově nalezené skici Bedřicha Smetany k Mé vlasti, Viole a Snům (Sborník Národního muzea v Praze. Acta Musei Nationalis Pragae, Řada A – Historie, sv. XL, 1986, č. 4).
Altenburg, Detlef – Biget, Michelle – Gut, Serge: La notion lisztienne de poème symphonique dans son interpénétration avec (In: Actes du Colloque International Franz Liszt (1811–1886), ed. Gut, Serge, [Paris] 1987, s. 287–296).
Doležel, Jiří: Polka w twórczności fortepianowej Bedřicha Smetany (In: Muzyka fotepianowa 7, Práce specjalne 42, ed. Krassowski, Janusz, Gdańsk 1987, s. 579–604).
Fifield, Christopher: Smetana and The Devilʼs wall (Musical Times 128, 1987, č. 1728, s. 78–80).
Smaczny, Jan: Smetanaʼs Romantic Comedy (Opera 38, 1987, s. 134–139).
Smolka, Jaroslav: Bedřich Smetana a Jan Dismas Zelenka (Opus musicum 19, 1987, č. 4, s. 104–109).
Smolka, Jaroslav: Modulace a tonální skoky v hudbě Bedřicha Smetany a jeho předchůdců (Hudební věda 24, 1987, č. 4, s. 321–340).
Tyrrell, John: Czech Opera (Cambridge 1988).
Stich, Alexander: Tradiční romantické motivy v české hudbě a poezii druhé poloviny 19. století (In: Povědomí tradice v novodobé české kultuře: Doba Bedřicha Smetany, ed. Freimanová, Milena, Praha 1988, s. 87–111).
Volek, Jaroslav: Semantyka i znaczenie form tanecznych w twórczości Chopina i Smetany (Miȩdzynarodowe sympozjum muzykologiczne Chopin i romantyzm. II., [Varšava, b. r.]).
Jiránek, Jaroslav: Smetanova operní tvorba II. Od Dvou vdov k Viole (In: Dílo a život Bedřicha Smetany 4, Praha 1989).
Burghauser, Jarmil: Wagner – Smetana – Dvořák (In: Musical Dramatics Works by Antonín Dvořák, ed. Hallová, Markéta et al., Praha 1989, s. 21–24).
Vysloužil, Jiří: Zwischen „Wagnerianismus“ und „Smetanianismus“ (In: Musical Dramatics Works by Antonín Dvořák, ed. Hallová, Markéta et al., Praha 1989, s. 109–113.
Markl, Jaroslav: Potulné melodie ve folklóru u Mozarta, Smetany a jiných (Opus musicum 23, 1991, č. 8, s. 245–250).
Ottlová, Marta – Pospíšil, Milan: Francouzská veselohra v kontextu české opery. Smetanovy Dvě vdovy (In: Proudy české umělecké tvorby 19. století. Smích v umění, ed. Ottlová, Marta, Praha 1991, s. 156–167).
Andraschke, Peter: Über die Gestaltung von Smetanas Vyšehrad (International journal of musicology 1, 1992, s. 127–137).
Fukač, Jiří: Mezi triumfální a počestnou bodrostí: Smetanův symfonický pokus (Opus musicum 24, 1992, č. 9 s. 261–267) / Zwischen Triumph und Biederkeit: Smetanas symphonischer Versuch (In: Jahrbuch der Grillparzer-Gesellschaft, 3, 1996, č. 19: Aus Anlaß des österreichischen Millenniums mit dem Themenschwerpunkt Grillparzer und die Musik, ed. Pichl, Robert; Reitterer, Hubert, Wien 1996, s. 41–53).
Jiránek, Jaroslav: Mythus und Realität im Schaffen von Bedřich Smetana (In: Oper als soziales oder politisches Engagement, ed. Kuret, Primož, Ljubljana 1992, s. 217–221; Musicologica 2, 1995, s. 15–34, Acta Universitatis Palackianae Olomucensis: Facultas Philosophica – Philosophica/aesthetica, No. 14).
Jiránek, Jaroslav: Pastorální intonace v tvorbě Bedřicha Smetany (Opus musicum 24, 1992, č. 7–8, s. 218–234).
Ottlová, Marta: Smetana a Dvořák. Na materiálu prvních vět posledních kvartet (Hudební věda 29, 1992, č. 2, s. 110–117).
Zvara, Vladimír: Príznačné motívy v Smetanovom Dalibore (Hudební věda 29, 1992, č. 4, s. 316–326).
Karbusický, Vladimír: Das Flüchtlingsdrama in der Oper als Aktualität und Provokation (In: Provokacija v glasbi, ed. Kuret, Primož, Ljubljana 1993, s. 33–44).
Gabrielová, Jarmila: Oehlenschläger – Hartmann – Smetana: Hakon Jarl (Musik & forskning 20, 1994, s. 55–80).
Salmen, Walter: Friedrich Smetana und der mythische Sänger Lumír (In: Franz Födermayr zum 60. Geburtstag. Wiener Veröffentlichungen zur Musikwissenschaft 31, ed. Hilscher, Elisabeth T.; Antonicek, Theophil, Tutzing 1994, s. 551–559).
Volek, Jaroslav: Semantik und Bedeutung der Tanzformen in den Werken F. Chopins und B. Smetana (Chopin studies 4, 1994, s. 109–115).
Burghauser, Jarmil: Smetanův vliv na Dvořákův tvůrčí vývoj (Hudební věda 32, 1995, č. 1, s. 9–19) / Smetanaʼs Influence on Dvořákʼs Creative Evolution (Bedřich Smetana 1824–1884, Praha 1995, s. 43–53).
DeLong, Kenneth: In the Master’s Footsteps: Programme and Musical Design in Smetana’s Richard III (Bedřich Smetana 1824–1884, Praha 1995, s. 102–117).
Gabrielová, Jarmila: Tragödie – Ouvertüre – Symphonische Dichtung: Hakon Jarl von Oehlenschläger, Hartmann und Smetana (In: Bedřich Smetana 1824–1884, Praha 1995, s. 118–137).
Gabrielová, Jarmila: J. P. E. Hartmann a jeho Hakon Jarl. Předchůdce Smetanovy symfonické básně? (Hudební věda 32, 1995, č. 1, s. 35–41).
Havlová, Magalena: Smetanas Dalibor – ein Held ohne Überlebenschance (In: Bedřich Smetana 1824–1884, Praha 1995, s. 178–184).
Jiránek, Jaroslav: Regarding the Question of Smetanaʼs Originality (In: Bedřich Smetana 1824–1884, Praha 1995, s. 11–25).
Josephson, Nors S.: Progressive Stylistic Features in Smetanaʼs Symphonic Poem Z českých luhů a hájů (In: Bedřich Smetana 1824–1884, Praha 1995, s. 138–140).
Jung, Hermann: Zur Struktur und Semantik in Smetanas Streichquartetten (In: Bedřich Smetana 1824–1884, Praha 1995, s. 153–160).
Karbusický, Vladimír: Die Genrecharakteristik als Semantisierungsmittel (Am Beispiel der Oper Braniboři v Čechách) (In: Bedřich Smetana 1824–1884, Praha 1995, s. 161–177).
Mocná, Dagmar – Šustíková, Věra: The Path Toward Hubička (Bedřich Smetana 1824–1884, Praha 1995, s. 200–216).
Ottlová, Marta: Smetanova Triumfální symfonie (Hudební věda 32, 1995, č. 1, s. 27–34) / Smetanas Triumph-Symphonie (In: Bedřich Smetana 1824–1884, Praha 1995, s. 91–101).
Pospíšil, Milan: Dramaturgie des ersten Aktes der Oper Tajemství (In: Bedřich Smetana 1824–1884, Praha 1995, s. 224–231).
Smolka, Jaroslav: Smetanaʼs Role in the Dissolution of Classical-Romantic Tonality (In: Bedřich Smetana 1824–1884, Praha 1995, s. 30–34).
Tarasti, Eero: Über mythische Aspekte im Schaffen Smetanas (In: Bedřich Smetana 1824–1884, Praha 1995, s. 54–61).
Tichý, Vladimír: The Structural Role of Kinetics in Bedřich Smetanaʼs České tance (In: Bedřich Smetana 1824–1884, Praha 1995, s. 141–152).
Vojtěch, Ivan: Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta (In: Bedřich Smetana 1824–1884, Praha 1995, s. 185–190.
Wiesmann, Sigrid: Smetana und die Oper seiner Zeit (In: Bedřich Smetana 1824–1884, Praha 1995, s. 217–223).
Jung, Hermann: Wagner und Smetana. Zur musikdramatischen Konzeption in Lohengrin und Dalibor (In: Richard Wagner – Nationalkulturen – Zeitgeschichte, Internationales musikwissenschaftliches Kolloquium Brno 1995, ed. Macek, Petr – Fukač, Jiří, Brno 1996, s. 109–123).
Ottlová, Marta: Problémy se Smetanovou Triumfální symfonií (In: Český lev a rakouský orel v 19. století, ed. Hojda, Zdeněk – Prahl, Roman, Praha 1996, s. 37–46).
Katz, Derek: Smetanaʼs second string quartet: Voice of madness or triumph of spirit? (The musical quarterly 81, 1997, č. 4, s. 516–536).
Luyken, Lorenz: ʻ… Im Nebel der Beklommenheit und des Schmerzesʼ: Beobachtungen am ersten Satz von Bedřich Smetanas zweiten Streichquartett (In: Musicologica Olomucensia 3, In honorem Jaroslav Jiránek. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Facultas Philosophica/aesthetica, No. 15, ed. Křupková, Lenka – Vičar, Jan, Olomouc 1997, s. 103–117).
Beckerman, Michael – Katz, Derek: The chamber music of Smetana and Dvořák (Nineteenth-century chamber music. Studies in musical ceres and repertories, New York 1998, s. 315–347).
DeLong, Kenneth: Hearing his masterʼs voice: Smetanaʼs ʻSwedishʼ symphonic poems and their Lisztian models (In: Liszt and his world. Analecta Lisztiana 1, Franz Liszt studies 5, New York 1998, s. 295–334).
Karbusický, Vladimír: Libussa/Libuše. Das mythische Symbol des Patriotismus und seine Rolle in der Böhmischen Opernrepräsentation (In: Die Oper als Institution in Mittel- und Osteuropa, ed. Loos, Helmut; Möller, Eberhard, Mitteilungen der Internationalen Arbeitsgemeinschaft an der Technischen Universität 3, Chemnitz, 1998, s. 150–186).
Vysloužil, Jiří: Beethovens Fidelio und Smetanas Dalibor aus musikalischer Sicht (In? Fidelio/Leonore: Annäherungen an ein zentrales Werk des Musiktheaters. Wort und Musik, ed. Csobádi, Peter, Salzburger Akademische Beiträge 39, Salzburg 1998, s. 325–331).
Vysloužilová, Věra: Ideelle und dramaturgische Verwandtschaften und Unterschiedlichkeiten in den Libretti zu Beethovens Fidelio und zu Smetanas Dalibor (In: Fidelio/Leonore: Annäherungen an ein zentrales Werk des Musiktheaters. Wort und Musik, ed. Csobádi, Peter, Salzburger Akademische Beiträge 39, Salzburg 1998, s. 333–346).
Ottlová, Marta – Pospíšil, Milan: Hudební salon a salonní hudba (In: Salony v české kultuře 19. století, ed. Lorenzová, Helena – Petrasová, Taťána, Praha 1999, s. 47–55).
Jung-Kaiser, Ute: Smetanas Moldau auf dem Prüfstein nationalidiomatischer Zuweisung (Musikkonzepte – Konzepte der Musikwissenschaft 2, Kassel 2000, s. 497–510).
Naito, Hisako: 19-seiki ni okeru ʻnashonarizumu no ongakuʼ no sasshin: B. Sumetana no kōkyōshi ʻWaga sokokuʼ no shigaku (Tottori Daigaku Kyōiku Chiiki Kagakubu kiyō: Kyōiku/jinbun kagaku 2, 2000, č. 1, s. 89–107).
Ottlová, Marta – Pospíšil, Milan: French comedy and the Czech opera: Smetanaʼs Dvě vdovy (The Two Widows) (In: Le rayonnement de lʼopéra-comique en Europe au XIXe siècle, ed. Pospíšil, Milan et al., Praha 2003, s. 462–476).
Ottlová, Marta: Smetanův Dalibor jako tragická opera (In: Fenomén smrti v české kultuře 19. století, ed. Lorenzová, Helena – Petrasová, Taťána, Praha 2001, s. 230–237).
Gülke, Peter: Die wiederwillig gut verkaufte Braut (In: Die Sprache der Musik: Essays zur Musik von Bach bis Holliger, Stuttgart-Kassel 2001, s. 127–136).
Zuber, Barbara: Der Zwang zur Anpassung: Das Gesellschaftssystem in Smetanas Verkaufter Braut (In: ʻDie Wirklichkeit erfinden ist besserʼ: Opern des 19. Jahrhunderts von Beethoven bis Verdi, Stuttgart 2002, s. 315–323).
Dusek, Peter: Politische Mythen und nationale Identitäten am Beispiel von Smetanas Dalibor (In: Politische Mythen und nationale Identitäten im (Musik-)Theater: Vorträge und Gespräche des Salzburger Symposions 2001, ed. Csobádi, Peter – Gruber, Gernot. Wort und Musik: Salzburger Akademische Beiträge 54, Salzburg 2003, s. 730–738).
Vysloužil, Jiří: Smetanas musikalisches Festspiel Libuše: Geschichte und Kunst, Mythos und Politik (In: Politische Mythen und nationale Identitäten im (Musik-)Theater: Vorträge und Gespräche des Salzburger Symposions 2001, ed. Csobádi, Peter – Gruber, Gernot. Wort und Musik: Salzburger Akademische Beiträge 54, Salzburg 2003, s. 739–749).
Wiese, Walter: Tschechische Kammermusik: Smetana – Dvořák – Janáček (Winterthur 2004).
Ottlová, Marta: Schönbergův výrok o Smetanovi (Hudební věda 41, 2004, č. 1–2, s. 63–70).
Ottner, Carmen: ʻAufopfernde Frauenliebe bis in den Tod…ʼ: Ist Bedřich Smetanas oper Dalibor ein ʻböhmischer Fidelio?ʼ (In: Leonore = Fidelio: Die Frau als Kämpferin, Retterin und Erlöserin im (Musik-)Theater, ed. Kronberger, Sylvia – Müller, Ulrich. Wort und Musik: Salzburger Akademische Beiträge 56, Salzburg 2004, s. 172–188).
Vysloužil, Jiří: Über Smetanas opera perfekta und imperfekta aus der Zeit seiner Taubheit: Zum Begriff und zur Psychologie der Phänomene (In: Das Fragment im (Musik-)Theater: Zufall und/oder Notwendigkeit?. Wort und Musik: Salzburger Akademische Beiträge 55, ed. Csobádi, Peter, Salzburg 2005, s. 491–496).
Koldau, Linda Maria: Monotonie und Dynamik: Smetanas Symphonische Dichtung Tábor (Die Musikforschung 59, 2006, č. 4, s. 328–345).
Koldau, Linda Maria: Die Moldau. Smetanas Zyklus „Mein Vaterland“ (Köln 2007).
Oefner, Claus: Fragen an Smetana. Wallensteins Lager nach Schiller (In: Schiller und die Musik. Schriftenreihe der Hochschule für Musik Franz Liszt 4, Köln 2007, s. 267–271).
Ottlová, Marta: Poslední Smetanovy skladby: Tvůrčí úpadek, nebo geniální průhledy do budoucna? (In: Vetché stáří, nebo zralý věk moudrosti? ed. Zdeněk Hojda et al., Praha 2009, s. 39–49).
Mojžíšová, Olga: Neznámá skica Smetanova Pražského karnevalu (Musicologica brunensia 45, 2010, č. 1–2, s. 163–169).
Andrzejewski, Mateusz: Opera narodowa w orbicie wpływów Wagnera na przykładzie Libuszy Bedřicha Smetany (Aspekty muzyki 1, 2011, s. 11–34).
Ottlová, Marta: Probleme mit einem Nationalheld: Zu Bedřich Smetanas Oper Dalibor (Opera and nation, ed. Tallián, Tibor, Studia musicologica: An international journal of musicology of the Hungarian Academy of Sciences 52, 2011, č. 1–4, s. 201–208).
Rentsch, Ivana: Nationale ʻZukunftsmusikʼ?: Bedřich Smetanas Dalibor und die Debatte um eine tschechische Oper (In: Opera and nation, ed. Tallián, Tibor, Studia musicologica: An international journal of musicology of the Hungarian Academy of Sciences 52, 2011, č. 1–4, s. 209–217).
St. Pierre, Kelly: Smetanaʼs Vyšehrad and mythologies of Czechness in scholarship (19th-century music 37, 2013, č. 2, s. 91–112).
Järmann, Thomas: Im Geiste Liszts und doch ganz avers: Bedřich Smetana komponist seine ersten sinfonischen Dichtungen (Die Tonkunst. Magazin für klassische Musik und Musikwissenschaft 8, 2014, č. 1, s. 74–85).
Pesic, Alexei – Pesic, Peter: The sound of deafness: Smetana and traumatic tinnitus (Music and medicine: An interdisciplinary journal 7, 2015, č. 2, s. 9–13).

 

VII. Provozování a recepce
Hostinský, Otakar: Smetanova „Prodaná nevěsta“ a petrohradská kritika (Hudební listy 1, 1870/71, č. 49, s. 385–389; č. 50, s. 393–396; č. 51, s. 405–408).
Šubert, František Adolf: České národní divadlo na první mezinárodní divadelní výstavě ve Vídni r. 1892 (Praha 1892).
Helfert, Vladimír: Příspěvky k dějinám scénické výpravy Smetanových oper (Dalibor 31, 1909, č. 29–36, s. 264–267).
Theurer, Josef: K otázce „úpravy“ Smetanova „Pražského karnevalu“ (Dalibor 31, 1908/09, č. 7–8, s. 53–59).
Machač, Josef: Bedřich Smetana a cizina (Hradec Králové 1910).
Nejedlý, Zdeněk: Prodaná nevěsta v nové reprodukci O. Ostrčila, K. H. Hilara, F. Kysely v Městském divadle na Král. Vinohradech (Praha 1915).
Pujman, Ferdinand: Poznámky o dramaturgii Smetanových oper (Praha 1919).
Almanach na památku tisícího provedení Prodané nevěsty (Praha 1927).
Nejedlý, Zdeněk: 200 představení Tajemství 1878–1928 (Praha 1928).
Foerster, Josef Bohuslav: O Bedřichu Smetanovi. Referáty v Národních listech 1884–1893 (Praha 1929).
Nejedlý, Zdeněk: Dějiny opery Národního divadla I, II (Praha 1935, 1936, 21949).
Firkušný, Leoš: Prodaná nevěsta a její historie na brněnském jevišti [k 500 představením Prodané nevěsty v Brně] (Divadelní list 11, 1936, č. 21, Brno 1936).
Thein, Hanuš: Mé režijní poznámky k „Prodané nevěstě“ (Unhošť 1940).
Pečírka, Jaromír: Dílo úcty a lásky k Bedřichu Smetanovi [smetanovská scénografie Františka Kysely] (Praha 1942, Ročenka Společnosti Bedřicha Smetany na rok 1942).
Šourek, Otakar et al.: Smetanův operní epilog: k novým dramaturgickým úpravám Čertovy stěny (Praha 1942).
Památník třístého provedení slavnostní zpěvohry Bedřicha Smetany Libuše v Národním divadle v Praze (Praha 1946).
Očadlík, Mirko: Poslední dramaturgická úprava Čertovy stěny (Praha 1947).
Pražák, Přemysl: Smetanovy zpěvohry I–IV (Praha 1948).
Národní divadlo ke svému 2000. představení Prodané nevěsty (Národní divadlo 28, 1953, č. 12).
Pospíšil, Vilém: Talichova Prodaná nevěsta (Hudební rozhledy 10, 1957, č. 18, s. 741–745).
Soušek Zdeněk: Zamyšlení nad interpretací Vaška ze Smetanovy Prodané nevěsty (Sborník Janáčkovy akademie múzických umění 2, 1960, s. 19–27).
Pražák, Přemysl: Smetanova Prodaná nevěsta: vznik a osudy díla (Praha 1962).
Vrba, Přemysl: K prvému zahraničnímu provedení Smetanovy Prodané nevěsty v Petrohradě (Sborník pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, Praha 1966, s. 155–167).
Pospíšil, Vilém: Prodaná nevěsta ve Francii (Hudební rozhledy 25, 1972, č. 3, s. 126–130).
Ginzburg, Lev S.: O interpretaci Smetanova kvartetu e moll „Z mého života“ (Hudební věda 11, 1974, č. 4, s. 307–312).
Hudec, Vladimír: Ke vztahu Moravy k dílu Bedřicha Smetany (Opus musicum 6, 1974, č. 9, s. 289–293).
Jehne, Leo: K problematice smetanovských hlasových oborů a pěveckých typů (Hudební věda 11, 1974, č. 2, s. 125–135).
Kuna, Milan: Životnost Smetanova odkazu: kapitola z let 1939–1945 (Praha 1974).
Volek, Tomislav: Velká problematika smetanovská (Hudební rozhledy 28, 1975, s. 273–276).
Černický, Karel: K notaci tremola ve Smetanových operních partiturách (Hudební věda 16, 1979, č. 4, s. 349–353).
Fukač, Jiří: Smetanovská idea a recepce – minulost a dnešek (Opus musicum 14, 1982, č. 4, s. 97–102).
Smolka, Jaroslav: Smetanova Má vlast po stu letech (Opus musicum 14, 1982, č. 4, s. 103–109).
Vonásek, Rudolf: Dalibor včera, dnes a zítra (Opus musicum 14, 1982, č. 4, s. V–VI, VIII–XII).
Burghauser, Jarmil: Historie retuší ve Smetanově Mé vlasti (Hudební rozhledy 36, 1983, č. 4, s. 180–183).
Hampton-Renton, Barbara: Smetanova Má vlast v Novém světě (Hudební rozhledy 36, 1983, č. 2, s. 85–89).
Podgorný, Oleg: Smetanův první smyčcový kvartet z hlediska interpretační analýzy (Hudební věda 20, 1983, č. 2, s. 150–166).
Holzknecht, Václav: Smetanova hudba a česká národní kultura (In: Sto let odkazu Bedřicha Smetany, Praha 1985, s. 11–19).
Burghauser, Jarmil: Nástin historie smetanovské interpretace (In: Sto let odkazu Bedřicha Smetany, Praha 1985, s. 20–37).
Šeda, Jaroslav: Některé výrazné posuny v interpretaci koncertních skladeb B. Smetany po roce 1945 (In: Sto let odkazu Bedřicha Smetany, Praha 1985, s. 44–60).
Berkovec, Jiří – Jiránek, Jaroslav – Smolka, Jaroslav: Reflexe Smetanova díla a odkazu (In: Sto let odkazu Bedřicha Smetany, Praha 1985, s. 93–104).
Séquardtová, Hana: Sto let Smetanova tvůrčího odkazu (In: Sto let odkazu Bedřicha Smetany, Praha 1985, s. 105–112).
Smetana, Robert: K otázce sdělnosti Smetanovy hudby (In: Sto let odkazu Bedřicha Smetany, Praha 1985, s. 119–132).
Fukač, Jiří – Pavlíčková, Jana: Sémantická otevřenost jako faktor recepce Smetanova díla (In: Sto let odkazu Bedřicha Smetany, Praha 1985, s. 133–146).
Srba, Bořivoj: Bedřich Smetana a soudobá divadelní konvence (Opus musicum 17, 1985, č. 3 a 4, s. 71–81, 97–107).
Srba, Bořivoj: Jevištní výprava představení Smetanovy Libuše v Národním divadle z let 1881 a 1883 (In: Divadlo v české kultuře 19. století, ed. Freimannová, Milena, Praha 1985, s. 167–187).
Dosoudilová, Milena: Pujmanova režijní koncepce Smetanova Dalibora (Hudební rozhledy 38, 1985, č. 4, s. 178–184, 221–224, 284–287).
Štěpánová, Irena: Kostým Mařenky z Prodané nevěsty na jevišti Národního divadla jako etnografický pramen (Český lid 72, 1985, č. 1, s. 23–31).
Hůrka Miroslav: Prodaná nevěsta a film (Hudební rozhledy 39, 1986 č. 4, s. 186–192).
Střítecký Jaroslav: Tradice a obrození. Bedřich Smetana (In: Povědomí tradice v novodobé české kultuře, ed. Milena Freimanová, Praha 1988, s. 65–76).
Dosoudilová, Milena: Geneze Pujmanova pojetí Prodané nevěsty (Hudební věda 28, 1991, č. 2, s. 125–133).
Kuna, Milan: Geneze Švabinského portrétu Bedřicha Smetany (Hudební věda 28, 1991, č. 2, s. 134–138 + obrazová příloha za s. 152).
Peduzzi, Lubomír: O premiéře prodané nevěsty v Terezíně (Opus musicum 23, 1991, č. 9–10, s. 307–308).
Dehner, Jan: Kovařovicovy retuše Mé vlasti (Opus musicum 24, 1992, č. 2, s. 40–48).
Ulrychová Marta: Plzeňský kroj ve Smetanově Prodané nevěstě (Opus musicum 25, 1993, č. 1, s. 16–21).
Döge, Klaus: „Wenn seine Opern in Deutschland auch nie Repertoire werden können“ (In: Bedřich Smetana 1824–1884, Praha 1995, s. 232–235).
Pospíšil, Milan: Bedřich Smetana v pojetí Elišky Krásnohorské (Hudební věda 32, 1995, č. 1, s. 42–54) / Bedřich Smetana as Viewed by Eliška Krásnohorská (Bedřich Smetana 1824–1884, Praha 1995, s. 62–75).
Berkovec, Jiří et al.: The Current State of Smetana Research (Bedřich Smetana 1824–1884, Praha 1995, s. 236–242).
Klimeš, Ivan: Česká veřejnost versus Prodaná nevěsta [Zfilmování Prodané nevěsty Bedřicha Smetany] (Illuminace. 9, 1997, č. 2, s. 13–35).
Mitchell, Donald: Mahler and Smetana: Significant influences or accidental parallels? (In: Mahler studies, ed. Heftling, Stephen E.,Cambridge – New York, 1997, s. 110–121).
Ottlová, Marta – Pospíšil, Milan: Smetanovy ústupky obecenstvu (In: Umění a veřejnost, ed. Kaiserová, Kristina – Martinovský, Ivan, Praha 1998, s. 63–68).
Smolka, Jaroslav: Moderní trvalé zvukové záznamy Smetanovy Vltavy s Českou filharmonií a jejími šéfdirigenty (100 let s Českou filharmonií, Praha 1996, s. 68–84).
Everett, William: Opera and national identity in nineteenth-century Croatian and Czech lands (International review of the aesthetics and sociology of music 35, 2004, č. 1, s. 63–69).
Panenka, Jan – Součková, Taťána: Prodaná nevěsta na jevištích Prozatímního a Národního divadla 1866–2004 (Praha 2004).
Reittererová, Vlasta – Reitterer, Hubert: Vier Dutzend rote Strümpfe … Zur Rezeptionsgeschichte der Verkauften Braut von Bedřich Smetana in Wien am Ende des 19. Jahrhunderts (Wien 2004).
Reittererová, Vlasta – Reitterer, Hubert: „Der Wenzel kommt, der Wenzel kommt, der Wenzel ist schon da …“ Ein Beitrag zur Rezeptionsgeschichte der Oper Die verkaufte Braut von Bedřich Smetana (Horror novitatis. Colloquia musicologica brunensia 37, Praha 2004, s. 78–87).
Reittererová, Vlasta – Reitterer, Hubert: Miscellanea Smetaniana (In: Miscellanea teatralia. Sborník Adolfu Scherlovi k osmdesátinám, Praha 2005, s. 360–378).
Brodbeck, David: Hanslickʼs Smetana and Hanslickʼs Prague (Journal of the Royal Musical Association 134, 2009, č. 1, s. 1–36).
Brodbeck, David: ʻAusgleichs-Abendeʼ: The first Viennese performances of Smetanaʼs The bartered bride (Austrian studies 17, 2009, s. 43–61).
Cheek, Timothy: The Bartered Bride / Prodaná nevěsta. Performance Guide with Translation and Pronuntiation (Plymouth 2010).
Reitterer, Hubert: Smetana und Wien (Bruckner-Symposion: Gemeinsame Vergangenheit-gemeinsame Zukunft? Musikalische Beziehungen Österreichs zu den neuen EU-Nachbarn Tschechien, Slowakei und Ungarn, ed. Antonicek, Theophil et al., Vídeň 2011, s. 39–52).
Reittererová, Vlasta: „Wie Böhmen noch bei Östʼreich war…“: Einige musikalische Beziehungen (In: Bruckner-Symposion: Gemeinsame Vergangenheit-gemeinsame Zukunft? Musikalische Beziehungen Österreichs zu den neuen EU-Nachbarn Tschechien, Slowakei und Ungarn, ed. Antonicek, Theophil et al., Wien 2011, s. 27–38).
Mojžíšová, Olga: The Legacy of Bedřich Smetana – The Development and Changes in His Reception (National identity/ies in Czech music, Praha 2012, s. 37–42) / Odkaz Bedřicha Smetany. Vývoj a proměny jeho recepce (Národní identita/y v české hudbě, Praha 2012, s. 39–45).
Součková, Taťána: František Kysela a jeho smetanovská scénografie (Musicalia 4, 2012, č. 1–2, s. 114–130).
Hons, Miloš: Leoš Janáček jako kritik a analytik Smetanovy, Dvořákovy a Fibichovy hudby (Opus musicum 45, 2013, č. 1, s. 48–58).
Klimeš, Ivan: Nezvalova Prodanka (Iluminace 25, 2013, č. 1, s. 39–62).

 

VIII. Sborníky a periodika
Smetanův památník vydaný při slavnostním odhalení prvního pomníku Bedřichu Smetanovi dne 2. srpna 1903 v Hořicích (Hořice 1903).
Památník Smetanův (Dalibor 31, 1909, č. 29–36, s. 223–270).
Smetanův sborník (Hudební revue 2, 1909, č. 5, 209–303).
Smetanovo číslo České osvěty (ed. Fiala, Jaromír, Praha 1923).
Na památku 100. výročí narozenin mistra Bedřicha Smetany 1824–1924 (Plzeň 1924).
Od Ještěda k Troskám 2, 1924, č. 7 (Smetanovo číslo).
Památník k stému výročí narozenin Bedřicha Smetany 1824–1924 (Praha 1924).
Památník vydaný k stému výročí narozenin tvůrce české hudby Bedřicha Smetany (Litomyšl 1924).
Oslava stých narozenin Bedřicha Smetany na Moravě a ve Slezsku (Brno 1927).
Čaroděj tónů. Sborník k uctění nesmrtelné památky Bedřicha Smetany a jeho pobytu v Jablkynicích (Mladá Boleslav [1934]).
Život a dílo Bedřicha Smetany ve vztazích k městu Písku (Písek 1944).
Bedřich Smetana a Plzeň. Sborník Pedagogické fakulty v Plzni. Umění X. Řada hudebně výchovná č. 2 (ed. Siebr, Rudolf, Praha 1974).
Bedřich Smetana. Plzeň 1840–1843 (ed. Miloslav Bělohlávek, Plzeň 1974).
Sto let odkazu Bedřicha Smetany. Příspěvky a studie z konference hudebně vědecké oblasti Svazu českých skladatelů a koncertních umělců v Praze (ed. Kuna, Milan, Praha 1985).
Hudební řeč Bedřicha Smetany. Sborník referátů z hudebně teoretických seminářů Svazu českých skladatelů a koncertních umělců (Praha 1986, s. 3–58).
Bedřich Smetana 1824–1884. Report of the international Musicological Conference Praha 24th-26th May 1994 (ed. Mojžíšová, Olga; Ottlová, Marta, Praha 1995).
Ottlová, Marta – Pospíšil, Milan: Bedřich Smetana a jeho doba. Vybrané studie (Praha 1997).
Bedřich Smetana. Doba – Život – Dílo – Muzeum Bedřicha Smetany; Bedřich Smetana. Time – Life – Work – Bedřich Smetana Museum; Bedřich Smetana. Zeit – Leben – Werk – Bedřich– Smetana– Museum (ed. Mojžíšová, Olga Praha 1998).
Smetana. La fiancée vendue (ed. Frippiat, Marianne, Lʼavant.scène opéra, No. 246, Paris 2008).

Archivalie

Archiv hlavního města Prahy.
Archiv Národního muzea, Praha.
Klassik Stiftung Weimar, Goethe- und Schiller-Archiv, Výmar.
Kungliga biblioteket, Stockholm.
Národní archiv, Praha.
Národní knihovna – hudební oddělení, Praha.
Národní muzeum – České muzeum hudby – Muzeum Bedřicha Smetany, Praha (Čechová, Olga – Fojtíková, Jana: Inventář fondu S 217, Praha 1984; Mojžíšová, Olga: Dodatek, Praha 2013).
Památník národního písemnictví – Literární archiv, Praha.
Další jednotlivé prameny v regionálních muzeích a oblastních archivech v ČR a v soukromém vlastnictví.

 

Olga Mojžíšová

Datum poslední změny: 7.9.2016