Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Piňos, AloisTisk

(Simandl)

Charakteristika: Skladatel, hudební teoretik, vysokoškolský pedagog a popularizátor

Datum narození/zahájení aktivity:2.10.1925
Datum úmrtí/ukončení aktivity:19.9.2008
Text
DíloLiteratura

Piňos, Alois (Simandl), skladatel, hudební teoretik, vysokoškolský pedagog a popularizátor, narozen 2. 10. 1925, Vyškov, zemřel 19. 9. 2008, Brno.

 

A. Biografie

B. Dílo

 

A. Biografie

Alois Piňos studoval na reálném gymnáziu ve Vyškově (1936–38) a klasickém gymnáziu v Brně (1938–44). Na Lesnické fakultě VŠZ v Brně vystudoval lesní inženýrství. Studiu skladby se věnoval nejprve soukromě, pak v rámci abiturientského kurzu brněnské konzervatoře u Viléma Petrželky. V letech 1949–53 studoval na JAMU skladbu u Jaroslava Kvapila a hudební teorii u Theodora Schaefera. Od roku 1953 na témže ústavu vyučoval hudebně teoretické předměty, od roku 1965 skladbu. S JAMU byl svou činností svázán plných padesát let až do roku 2003 jako interní pedagog. V letech 1958–62 externě působil na katedře hudební výchovy pedagogické fakulty UJEP ve výuce hudebně-teoretických disciplín. V roce 1969 se Piňos na JAMU habilitoval na základě Koncertu pro orchestr a mgf. pás a teoretické studie Vyvážené intervalové řady. Oponenty v tomto řízení byli Alois Hába, Eduard Herzog a D. Kardoš. Profesorem skladby byl jmenován v roce 1990. Příležitostně užíval uměleckého jména Alois Simandl Piňos, které vycházelo z rodného příjmení manželky Ludmily.

Během své pedagogické kariéry ovlivnil dlouhou řadu svých žáků, mezi nimiž musíme zmínit přinejmenším Arnošta Parsche, Miloše Štědroně, Leoše Faltuse, Jiřího Bártu, Rudolfa Růžičku, Josefa Adamíka, Vojtěcha Mojžíše, Martu Jiráčkovou, Víta Zouhara, Ivana Medka, Dana Dlouhého, A. Viskupa, syna M. Piňose a budoucí snachu Kateřinu Piňosovou-Růžičkovou.

 

B. Dílo

Piňos je autorem mnoha skladeb – od komorních a vokálních až po symfonické, a mnoho děl v netradičních formách a žánrech (hudební happeningy, nové hudební divadlo, pódiové (scénické) produkce, audiovizuální kompozice).

Piňos patřil mezi české skladatele, jejichž tvorba byla v letech 1969–1989 komunistickým režimem diskriminována a zakazována. Až po roce 1989 mohl žít a pracovat v normálních podmínkách.

Od konce padesát let se zabýval studiem, promýšlením a komponováním v intencích Nové hudby. Svůj skladatelský obzor si rozšiřoval opakovanou účastí na mezinárodních letních kurzech v Darmstadtu (P. Boulez, B. Maderna, K. Stockhausen), na kurzech elektronické hudby v Mnichově (M. Kagel, J. A. Riedel) a na kurzech francouzské konkrétní hudby v Praze (P. Schaeffer, F. Bayle a G. Reibel). V letech 1984–94 byl pravidelně zván jako docent na darmstadtské Letní kurzy Nové hudby. Dále lze připomenout Piňosovo pedagogické působení na mistrovských kompozičních kurzech, přednášky na vysokých hudebních školách a na mezinárodních konferencích a sympóziích (Bonn, Dresden, Freiburg, Göteborg, Heidelberg, Helsinki, Ljubljana, Lyon, Reichenau, Riga, Stockholm, Wien, Graz, Bratislava atd.). V osmdesátých a devadesátých letech byl autorem mnoha rozhlasových hudebních pořadů pro Westdeutscher Rundfunk v Kolíně n. R. V rámci popularizace soudobé hudby uspořádal v letech 1976–1991 v Malém divadle hudby v Brně cca 150 novinkových hudebních pořadů se zvukovou dokumentací. Kromě obtížně dostupné světové tvorby zde zazněla i díla perzekuovaných československých skladatelů, např. Miloslava Kabeláče, Jana Kapra, Marka Kopelenta a dalších.

Od druhé poloviny padesátých let začal cílevědomě vytvářet vlastní kompoziční metodu a poetiku a provádět hudebně teoretický výzkum. Brzy si vytvořil vlastní kompoziční systém a stal se jedním z nejvýraznějších autorů generace, která se objevila na scéně počátkem šedesátých let.

Pro další vývoj české hudební teorie bylo klíčové jeho studium a aplikace řadových technik, aleatoriky, sonorismu a dalších technik a směrů Nové hudby. Tyto techniky popsal ve své teoretické práci Tónové skupiny (Praha, 1971). Prakticky je uplatňoval ve své tvorbě od poloviny šedesátých let, např. v kompozici Konflikty. Další publikované teoretické studie se týkají např. výběru a zpracování zvukového materiálu (zvláště intervalů), parametrů rytmu a timbru a budování nekonvenčního hudebního řádu, založeného na univerzálních kompozičních principech (selekce, restrikce, multivariace, zcelování, konfluence, latence, oscilace, kontrapozice, hierarchizace, transference, procesualita atd.).

Důležitou pozici ve výčtu Piňosových aktivit zaujímá jeho intermediální produkce. Mezi významné akce tohoto charakteru patří např. večerní–noční akce/koncert/happening/pódiová produkce paralelně ve všech prostorách Křížové chodby brněnské Nové radnice, zakončené premiérou týmového „elektroakustického hororu“ Mlčení ptáčků v lese 2. 6. 1970. Téhož dne odpoledne v rámci festivalu Sdružení Q v brněnském Domě umění došlo k mystifikačnímu představení kafkovských Pomocníků zeměměřiče (Josef Berg, Alois Piňos), kteří vystoupili v přestrojení jako umělci z Bornea, resp. prof. Salianradhak s chotí. Mystifikace nebyla odhalena ani přítomnými odborníky. Mezi další „site specific“ akce patřilo např. provedení skladeb Speleofonie a Kateřinské hry v Kateřinské jeskyni Moravského krasu (1976–77).

 

Mystifikačních akcí dvojice Josef Berg – Alois Piňos se v letech 1966–70 uskutečnilo více. Ve většině případů se jednalo o happeningy, mystifikační průvodní slova a akce při koncertech. Mezi nimi např. celovečerní produkce Dějiny hudebního experimentu v Praze a na Moravě, premiéra v pražské Redutě 25. 9. 1966.

 

A. Piňos stál u zrodu Tvůrčí skupiny A a přidruženého souboru Studio autorů pod taktovkou Jiřího Hanouska, které se představily na prvním společném koncertě 31. 3. 1964 v brněnském Besedním domě. Spolu s dalšími patřil od roku 1967 k průkopníkům týmové kompozice. První celovečerní koncert ze skladeb Kompozičního týmu Brno (A. Piňos, Arnošt Parsch, Rudolf Růžička, Miloš Štědroň) se uskutečnil na festivalu Expozice experimentální hudby 15. 4. 1969 v sále brněnského Stadionu. V jeho rámci zazněly premiéry skladeb Peripetie, Divertissement a Ecce homo. V letech 1967–73 vznikla zhruba desítka týmových kompozic. Po roce 1989 byla tato série rozšířena o komorní opery Anály avantgardy dokořán (1995) uvedené v rámci obnovené Expozice nové hudby v Brně a Anály předchůdců avantgardy (1997).

Elektroakustické hudbě se věnoval od roku 1964 jako jeden z prvních českých skladatelů. Mezi nejdůležitější kompozice A. Piňose v této oblasti musíme bezpochyby zařadit Koncert pro mgf. pás a orchestr (1964), kterým u nás jako první navázal na tvorbu Edgarda Varèse, resp. jeho Déserts z roku 1954.

Do oblasti multimediální tvorby vstoupil na konci šedesátých let spoluprací s výtvarníkem Daliborem Chatrným. Do této kategorie spadá zejména trojice kompozic z roku 1970 Geneze, Statická hudba a Mříže. Jedná se o propojení černobílého abstraktního filmu s hudbou. Kompozice existují jak v akustických, tak v elektroakustických verzích. Mříže navíc reagují na aktuální politickou situaci nastupující normalizace, kde Piňos – podobně jako několik dalších autorů – ironicky zareagoval na znepokojivý společenský vývoj deformovanou citací Marseillasy. Další spolupráci Piňos navázal s filmařem Petrem Baranem na audiovizuálních projektech Kontrapunkty přírody (1978), Panta rhei? (1984–5) či Bruma (Zimní slunovrat; 2001).

Obecně platí, že pro pozdější Piňosovy kompozice je charakteristické vytváření alternativních kompozic pro proměnlivá obsazení či oscilace mezi akustickým a elektroakustickým pojetím kompozice.

Za své kompozice získal řadu ocenění: např. Cenu české kritiky 1994 za 3. smyčcový kvartet, cenu „Classic 1995" (kompozice roku), cenu „Classic 1999" za skladbu Stella matutina (kompozice roku), cenu Musica nova 2001 za skladbu Bruma, cenu města Brna 2002 za umělecké dílo a aktivity a Janáčkovu Zlatou medaili (v roce 2003) od JAMU za tvůrčí a pedagogickou činnost.

Už v mládí získal Piňos pro svou tvorbu významné podněty v hudbě Leoše Janáčka, B. Bartóka a O. Messiaena. Zaujala jej hudba hudebních průkopníků (Ch. Ives, E. Varèse), Druhé vídeňské školy a soudobé avantgardy (W. Lutoslawski, G. Ligeti, I. Xenakis, L. Berio). Tradiční formy (koncert, serenádu, symfonii atd.) staví do nových souvislostí a do nevšedních vztahů uvádí i soudobé hudební experimenty. Typickými rysy jeho tvorby jsou hledání objektivního řádu, úsilí o hledání trvalých hodnot, orientace ke kladným životním hodnotám, tvrdost výrazu, ale i intimní lyrika, ironie, hyperbola, satira, fikce vedoucí až k mystifikaci a příklon k přírodním i civilizačním tématům

Navzdory existenčním překážkám Piňosova hudba vyjadřuje pozitivní vztah k životu. Výrazně je zastoupena zejména oblast milostná (Ars amatoria, Hudba pro dva, Seznámení, Síla a moc lásky, Zelená hora, Setkávání) a duchovní tematika (Gesta Machabaeorum, In extremis, Pastorela, Panta rhei?, sursum corda, Laudatio, Quo vadis?). V posledních letech tvorby akcentuje filozofická témata naděje a spirituální zápas proti silám zla a destrukce (Lux in tenebris, Carmina psalmisona, Stella matutina, Finsternis, Music of Good Hope or Stormy Music, Nomen omen aneb 13 portrétů hada, Bestiarium, Svízelné situace, Clamores).


Dílo

I. Dílo literární

 

Monografické práce

Tónové skupiny (Praha, 1971, anglicky Brno: JAMU, 2001);

Piňos, A., Parsch, A., Šťastný, J. Náhoda, princip, systém, řád. Poznámky k odrazu přírody v soudobé hudbě (JAMU, Brno 2005);

Piňos, A., Medek, I. Řád hudební kompozice a prostředky jeho výstavby (JAMU, Brno 2005);

Piňos, A., Medek, I. Brněnská multimediální scéna (JAMU, Brno2005).

 

Studie a stati

K dnešním možnostem týmových komposicí (Opus musicum I, 1969, s. 81–82);

Slovo i fónické struktury v hudbě nestorů Nové hudby v Brně (Hudební rozhledy XXIII, 1970, s. 490–497);

Vyvážené intervalové řady (in: Herzog, Vladimír (ed.). Nové cesty hudby II. Praha, 1970);

Zpráva o týmových skladbách (Hudební věda VII, 1970, s. 61–66);

Prvky banality a jejich ironizace v soudobé hudbě (Opus musicum III, 1971, s. 49–54);

Možnostní (alternativní) kompozice (in: Sborník JAMU Brno, 1982);

Mikrointervaly v české soudobé hudbě: dědictví Aloise Háby? (Opus musicum XXV, 1993,

s. 277–284);

Musica ex machina contra musicam vivam? Einige Bemerkungen zu Relationen zwischen live–interpretierter und elektroakustischer Musik, Glasba v techničnem svetu: Musica ex machina/Die Musik in der technischen Welt: Musica ex machina (Ljubljana, 1994), s. 191–196);

Hudba jako provokace (Opus musicum, XXVII, 1995, s. 87–90);

Obecné rysy modality a seriality. Ke vztahům mezi modalitou a serialitou (in: Sborník Musica nova I, JAMU Brno 1996);

Team komposition als spezifisches Phänomen (in: Sborník Melos–Ethos, Bratislava 1998).

Význam témbrů pro soudobého skladatele (in: Sborník HAMU, Praha 2003);

Transferované hudební objekty z hlediska univerzálních principů (in: Sborník JAMU, Brno, 2003).

 

 

II. Dílo hudební

 

Orchestrální skladby

Zkratky. 10 skladeb pro orchestr (1963);

Koncert pro orchestr a mg pás (1964);

Dvojkoncert pro violoncello (housle), klavír, dechové a bicí nástroje (1966);

Komorní koncert pro smyčce (1967);

Koncert na jméno Bach pro basklarinet, violoncello, klavír a orchestr smyčcových a bicích nástrojů (1968);

Symfonie „Apollo XI" (1970);

Pocta Praze pro velký orchestr (1973);

České letokruhy pro velký orchestr (1975; pozn.: Pocta Praze a České letokruhy tvoří formálně „Symfonický diptych");

Dvě věty pro velký orchestr (1978);

Koncert pro harfu a smyčcový orchestr (1978);

Divertimento pro velký orchestr (1979);

Baletti pro komorní orchestr (1979);

Serenáda pro žesťový soubor a bicí nástroje (pro BBB–Brno Brass Band);

Koncert pro varhany a velký orchestr (1985);

Kantiléna pro housle a violoncello sólo a smyčcový orchestr (1987);

Lyrická předehra pro velký orchestr (1994);

Concertino pro žestě a velký orchestr – Hommage à Leoš Janáček (1995);

 

Komorní skladby

Dechový kvintet (1959);

Trio pro housle, violoncello a klavír (1960);

Suita pro housle, violu a violoncello (1961);

Smyčcový kvartet č. 1 (1962);

Karikatury pro flétnu, basklarinet (fagot) a klavír (1962);

Monology pro basklarinet sólo (1962; Pozn.: též verze pro klarinet sólo a saxofon sólo);

Konflikty. Hudba pro housle, basklarinet, klavír a bicí nástroje (1964; Pozn.: též verze pro flétnu, basklarinet, kontrabas, klavír a bicí nástroje – Konflikty II);

Lyrické skici (1964–65; Pozn.: na texty Jana Skácela);

a) Dvě lyrické skici (fl, vln, speaker);

b) Tři lyrické skici (basklarinet, klavír);

c) Čtyři lyrické skici (fl, bcl, pf, speaker);

Paradoxy. Hudba pro klavír (1965);

Pulsus intermissi pro sólistu na bicí nástroje (1965);

Hyperboly pro harfu sólo (1966);

„231". Tři skladby pro klavír (1969);

„16. leden 1969" – Památce Jana Palacha (1969);

Dialogy s Josefem Horákem pro basklarinet (1969);

Due campanari. Duo pro basklarinet, klavír a zvonivé bicí nástroje (1971);

Esca. Hudba pro preparovaný klavír (1971);

Kontexty. Hudba pro klavír (1972);

Být bit. (Pulsus liberi) Hudba pro 1 – 4 hráče na bicí nástroje (1971);

Trialogy pro Harry Sparnaaye pro basklarinet (1974);

Canti intimi. Smyčcový kvartet č. 2 (1976);

Poetická suita pro hoboj a klavír (1976);

Žesťový kvartet pro dvě trubky a dva trombony (musica risoluta) (1980);

Dechový kvintet pro dvě trubky, tenorový saxofon a dva trombony (1980);

Für königstein. Konverzace pro housle a bicí nástroje (1981);

Kasematy. Hudba pro klavír (1982);

Nonet (1983; fl, ob, cr, fg, vl, vla, vcl, cb);

Euforie i. – v. Hudba pro 2–5 hráčů. Různé instr. obsazení (1983–1997);

Arie pro flétnu a harfu (1984);

Konverzace pro altový nebo tenorový saxofon sólo (1985);

Sursum corda pro varhany (1988);

Zatčení. Hudební scéna pro mezzosoprán, baryton, speakra, komorní soubor a mgf. pás na texty Franze Kafky (německy a česky; 1988);

Serenáda pro kytaru sólo (1991);

Serenáda pro flétnu sólo (4 verze; 1991–2003);

Dolce far niente i, ii pro basetový roh / klarinet sólo a vl, vla, vcl, cb, pf (1992,1998);

Laudatio pro varhany (1992);

Musica affabilis pro klavír (1992,1994);

Obžalovaný. Dvě hudební scény pro basbaryton, pět instrumentalistů (cl, bcl, pf, perc, vl, vcl); a mgf. pás na texty Franze Kafky (1993);

3. smyčcový kvartet (1993);

Pět vět pro pět dechových nástrojů (suita pro dechové kvinteto – fl,ob,cl,cr,fg; 1994);

Přiblížení pro housle a bicí nástroje (1994);

Mortonografie pro klavír a komorní soubor – hommage à Morton Feldman (fl,cl,fg,vl,vla,vibr) (1996);

Sonnenschein pro komorní soubor (fl, cl, pf, vl, vla, vcl) (1997);

Rendez–vous houslí s violoncellem (1997);

Tři kontemplace pro violoncello a varhany (1997);

Thanks for every day (1998) a) smyčcový kvartet b) saxofonový kvartet c) dechový kvintet (fl, ob, cl, cr, fg);

Stille nacht (1998) a) fl, vl b) fl, vcl

Stella matutina. Hudba pro komorní soubor (fl, cl, bcl, vl, vla, vcl, pf, perc) (1999);

Finsternis aneb na obloze se ukázal smutný čas pro violoncello a mgf. Pás (2001);

Music of good hope or stormy music (hudba dobré naděje aneb bouřlivá hudba) pro čtyři hráče na bicí nástroje a mg pás (2001);

Quo vadis? Hudba pro trombon sólo a komorní soubor (fl /picc,cl /bcl, pf, 2 perc, vl, vcl) (2001);

Nomen omen aneb 13 portrétů hada (2002) na text A. Piňose (hlas a bicí nástr., pro jednoho sólistu);

Tlučte a bude vám otevřeno pro sólistu na bicí nástroje (2003);

Clamores. Hudba pro komorní soubor /fl (picc), cl (bcl), pf, 2 perc, vla, vcl/ (2004–05);

Trojboj aneb tres faciunt collegium pro tři hráče na bicí nástroje (2005);

Dálkový běžec pro sólistu na bicí nástroje (2005);

 

Vokální skladby

Přišel jsem žít. Čtyři zpěvy pro nižší hlas a klavír na texty Ludvíka Aškenazyho (1962);

Myslivecká hudba pro baryton a 4 lesní rohy na lidové myslivecké texty (1963) Dicta antiquorum assa voce decantanti pro basbaryton sólo na texty antických přísloví a sentencí v latině (1966);

Ludus floralis. Pět zpěvů pro baryton sólo, ženský sbor, bicí nástroje a mgf. pás na latinské verše Jana Nováka (1966);

Gesta Machabaeorum. Kantáta pro basbaryton, smíšený sbor a nástroje (fl, trb, ar, perc) na starozákonní texty z 1. Makabejské knihy v latině (1967) 2. verze: bez nástrojové složky

Ars amatoria. Kantáta pro soprán, bas, mužský sbor a velký orchestr na Ovidiovy texty v originále (1967);

In extremis. Triptych pro smíšený sbor na texty evangelia sv. Matouše v latině a v moderních jazycích (1969);

Seznámení. Dueta pro soprán a bas s doprovodem kytary na texty seznamovacích inzerátů (1975);

Modré nebe. Čtyři zpěvy pro ženský hlas a klavír na texty Františka Hrubína (1978). Druhá verze: hlas a komorní orchestr (v archivu ČRo Praha);

Síla a moc lásky. Tři lyrické zpěvy pro basbaryton a smyčcové kvarteto (nebo smyčcový komorní orchestr) na texty staré milostné poezie (v češtině) (1974, 1982);

Pastorela. Kantáta na lidové vánoční valašské texty pro: (1984);

a) smíšený sbor, žesťový soubor a bicí nástroje

b) smíšený sbor à capella

c) dětský sbor à capella

d) mužský vokální kvartet

Přísloví pro basbaryton sólo. Devět miniatur na česká přísloví (1968, 1990);

Zelená hora. Hudba pro mezzosoprán, baryton a komorní orchestr na slova slovenské lidové milostné poezie (1991);

Carmina lauretana pro baryton sólo na slova starých latinských mariánských modliteb (1997);

Carmina psalminosa. 1. Psalmus XCI. 2. Psalmus CXVI pro baryton sólo (v latině); (1998);

Ecloga IV. Pro mezzosoprán, klarinet, violu a klavír na Vergiliovy texty v originále (2000);

Zpěvy smíření pro baryton a varhany na biblické a liturgické texty v češtině a v němčině (2002);

Žalm 71 pro mužský vokální kvartet /mužský komorní sbor/ na český biblický text (2002), další verze: pro sólový baryton;

Invocatio pro mužský vokální kvartet (mužský komorní sbor) na texty evangelia sv. Matouše v mnoha starých i moderních jazycích (2002);

Jak je krásné pro mužský vokální kvartet (mužský komorní sbor) na slova V. Nezvala a A. Piňose (2002);

Bestiarium. Třináct zpěvů pro soprán, baryton a violoncello na skladatelův text (2002);

Svízelné situace pro ženský hlas a bicí nástroje na slova a fráze z lekcí učebnic pro začátečníky (2003–4);

 

Elektroakustické skladby

Korespondence (1971);

Hudba pro dva (1971);

Domov aneb dům čp. 3426 (1971–73);

Adorace (1972);

Nekonečná melodie (1973);

Konfluence (1974);

(Meta);Tance (1975);

Speleofonie (1976);

Kontrapunkty přírody (1978); triptych: 1. Živly, 2. Zoo, 3. Bel canto (pozn.: „Zoo" a „Bel canto" též jako audiovizuální díla; video film Petra Barana);

Kantiléna (1984);

Panta rhei? (1984–5); triptych: 1. Antifona, 2. Metamorfóza, 3. Katarze (pozn.: „Katarze" též jako audiovizuální dílo; videofilm Petra Barana);

Lux in tenebris (1990), (pozn.: též audiovizuální verze se světly);

Advent (1991) (pozn.: též verze se sólovou trubkou a mgf. pásem);

Bruma (zimní slunovrat; 2001), (pozn. „Bruma" též jako audiovizuální dílo; videofilm Petra Barana);

Nomen omen aneb 13 portrétů hada (2002), (elektroakustická verze komorní skladby).

Jevištní a audiovizuální skladby

Vyvolavači. Pódiová produkce pro herce, sólové zpěváky, smíšený sbor, komorní orchestr a mgf. pás na text Josefa Berga (1970);

Statická kompozice (statická hudba) pro mgf. pás a diapozitivy (1970), (elektroakustická hudba a diapozitivy – výtvarník Dalibor Chatrný), verze z r. 1991: video film Aleše Záboje;

Mříže. Audiovizuální skladba pro klavír a film (1970), výtvarník: Dalibor Chatrný, verze z r. 1991: místo klavíru elektroakustická hudba (realizace D. Forró). Videofilm Aleše Záboje.

Geneze. Audiovizuální skladba pro komorní orchestr a film (1970), výtvarník Dalibor Chatrný, verze z r. 1991: místo orchestru elektroakustická hudba (realizace D. Forró). Videofilm Aleše Záboje.

Audiovizuální verze elektroakustických skladeb (Zoo, Bel canto, Katarze, Lux in tenebris, Bruma);

Scénické hudby ke hrám Hanse Christiana Andersena, Karla Čapka, Františka Hrubína, Williama Shakespeara, Johna Steinbecka, Vladislava Vančury aj.

 

Týmové skladby

A. Piňos, A. Parsch, R. Růžička, M. Štědroň:

Peripetie pro orchestr a mgf. pás (1969);

Diverissement pro harfu, klavír a orchestr (1969);

Ecce homo. Vokální symfonie pro soprán, bas, orchestr a mgf. pás na texty J. Berga a A. Piňose (1969);

Concerto per sei (bcl, trbn, pf, arp, cb, perc) (1971);

Capriccio. Elektroakustická hudba (1972–4);

 

A. Piňos, J. Berg, M. Ištvan, A. Parsch, R. Růžička, M. Štědroň:

Hlasová vernisáž pro soprán, bas a komorní soubor (1969);

 

A. Piňos, I. Medek, M. Štědroň:

Anály avantgardy dokořán aneb Věc cage. Komorní opera na libreto M. Štědroně (1995);

Anály předchůdců avantgardy aneb setkání slovanských velikánů. Komorní opera na libreto M. Štědroně (1997);

Byly časy, byly. Symfonický kaleidoskop pro velký orchestr (1999–2000);

Alois Piňos – Mikuláš Piňos: A view into the windy landscape (fl, vln, tape) (2000).

Literatura

I. Lexika

Grove5.

 

II. Ostatní

Štědroň, Miloš: Participación del racionalismo e irracionalismo en la nueva música checa (in: Sonda 1, 1967).

Štědroň, Miloš: Paradoxy řízené kompozice (Hudební rozhledy 24, 1968).

Štědroň, Miloš: Paradoxy řízené kompozice: nad profilem Aloise Piňose (Hudební rozhledy, XXI, 1968, s. 730–734).

Štědroň, Miloš: Morava a musica nova (Slovenská hudba, XIII, 1969, s. 221–227).

Štědroň, Miloš: Alois Piňos: k profilu skladatele (in: Zprávy muzea vyškovska, 1969, č. 77, s. 27).

Lébl, Vladimír: Brno experimentující (Hudební rozhledy 5, 1970).

Lébl,Vladimír: Expozice experimentální hudby II. (Opus musicum 4, 1970).

Gojowy, Detlef: Komponieren im Kollektiv: zur Arbeit des Brünner Komponistenteams (Musik und Bildung, III, 1971, s. 302–303).

Faltus, Leoš – Štědroň, Miloš: Dozrávání a zralost díla. O díle Aloise Piňose (Opus musicum 5, 1986).

Jež, Jakob: Zvučne relacije Aloisa Piňosa (Grlica 2–4, 1987).

Medek, Ivo: Skladatelský profil Aloise Simandla Piňose (Diplomová práce JAMU, Brno 1989).

Lébl, Vladimír: Brno šedesátých let (Opus musicum 6, 1990).

Doubravová, Jarmila: Nad Piňosovým Varhanním koncertem. (Hudební věda 1, 1990).

Barce, Ramón: Alois Piňos – Vida y Obra (Ritmo 6, 1990).

Medek, Ivo: Podezřelé noty Aloise Piňose (Opus musicum 7, 1990).

Gojowy, Detlef: Musik, in der es vorwärts geht… : ein Gespräch mit dem tschechischen Komponisten Alois Piňos (Neue Zeitschrift für Musik, Jg. 151, no. 4 (1990), s. 18–23).

Kofroň, Petr: 13 analýz: Komično (Praha Jinočany, N+H, 1993).

Forró, Daniel: Počítače a hudba (Praha, Grada, 1994).

Kaduch, Miroslav: Česká a slovenská elektroakustická hudba (Ostrava 1994).

Medek, Ivo: Alois Piňos is Seventy (Czech Music 6, 1995).

Pokora, Miloš: Třetí smyčcový kvartet Aloise Piňose (Hudební rozhledy 4, 1995).

Šťastný, Jaroslav: Alois Piňos a hravá logika (Ticho, souputník hud¬by 0, 1, 2, 1996).

Raclavský, Jiří: Meditace nad Piňosovou Euforií IV (Brno, FF MU, 1997).

Zouhar, Vít: The Annals of the Avantguarde Thrown Open–Thirty year old Brno Composition Team (Czech Music 5, 1998).

Růžičková, Kateřina: Multimediální umění a jeho projevy na brněnské hudební scéně (Diplomová práce, JAMU Brno, 1999).

Medek, Ivo: Alois Piňos – Stella matutina (Czech Music 2, 2000).

Šťastný, Jaroslav: Otázky tvůrčího myšlení u skladatelů Aloise Piňose a Romana Bergera (in: JAMU v Brně, ed. Acta musicologica et theatrologica, 5. svaz., Brno, 2000).

Dohnalová, Lenka: Estetické modely evropské elektroakustické hudby: Elektroakustická hudba v České republice (Praha, PedF UK, 2001).

Medek, Ivo: The Quiet Music of Alois Piňos (Czech Music 2, 2003).

Šťastný, Jaroslav: Duchovní tvorba Aloise Piňose (in: Sborník Duchovní proudy v současném umění, Kroměříž, Forfest, 2003).

Bártová, Jindřiška: Camerata Brno (Brno, JAMU, 2003; německy 2004).

Parsch, Arnošt et al.: Náhoda, princip, systém, řád: poznámky k odrazu přírody v současné hudbě (Brno, JAMU, 2004).

 

Martin Flašar

Datum poslední změny: 23.3.2012