Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Kohout, Josef 1)Tisk

(Kohaut, Kohault; Joseph, Giuseppe)

Charakteristika: loutnista, skladatel

Datum narození/zahájení aktivity:11.7.1734datum křtu
Datum úmrtí/ukončení aktivity:12.5.1777
Text
DíloLiteraturaArchiválie

Kohout, Josef (Kohaut, Kohault; Joseph, Giuseppe), loutnista a skladatel, křtěný 11. 7. 1734, Vídeň, zemřel 12. 5. 1777, Paříž.

 

Mylně zaměňován za syna žateckého regenschoriho Františka Ondřeje Kohouta jménem Wenzl Josef Thomas Kohaut (7. 3. 1738–12. 12. 1738). Ve skutečnosti se narodil ve Vídni (v paláci rodu Esterházyů) jako nejmladší dítě z Čech pocházejících Jakuba Josefa Kohouta a Anny Elisabety roz. Faladin. Jeho otec působil jako loutnista a učitel hudby ve službách knížat ze Schwarzenbergu a z Esterházy, starší bratr, Karel Kohout, byl také uznávaným loutnistou a skladatelem.

Kmotrem Josefa Kohouta, křtěného Procopius Pius Josephus, byl prvorozený syn nejvyššího kancléře v Čechách, hraběteViléma Albrechta Kolowrat-Krakowského. Styky s vysokou šlechtou ovlivnily také mezinárodní kariéru Josefa Kohouta. Jeho vzdělání není doloženo, na loutnu se pravděpodobně učil u svého otce. V 19 letech získal první známé zaměstnání na dvoře polsko-litevského knížete Hieronima Floriana Radziwiłła (1753–59). Z této doby jsou také známy zmínky o jeho dílech (2 loutnové koncerty, 1 koncert pro harfu, 3 árie pro ženský hlas, sbírka min. 6 menuetů), která se však nedochovala. Kvůli špatným podmínkám se Kohout roku 1759 na přímluvu hraběte Kounice vrátil do Vídně a následně vyrazil na studijní cestu po Itálii v doprovodu pantaleonisty Georga Noëlliho, svého bývalého kolegy z Radziwiłłova orchestru (1759–60). Během cesty vystoupili na různých akademiích a byli i krátce najati v janovském divadle Teatro del Falcone. Dva roky poté byl Kohout členem orchestru prince Contiho v Paříži. Právě pařížské působení patří k všeobecně známým etapám jeho kariéry a bylo dosud považováno za jeho jediný pobyt mimo středoevropský prostor.

Josef Kohout navštívil poprvé Paříž pravděpodobně již se svým starším bratrem Karlem jako doprovod hraběte Kounice během jeho tamní vyslanecké mise (1750–53), jak lze vyvodit z charakteristik jediného pramene Kohoutova moteta Salve regina, uloženého v pařížské Národní knihovně (F-Pc). První přímé doklady o francouzském pobytu Josefa Kohouta pocházejí až z července 1762, kdy vystoupil na veřejných koncertech v Rouenu spolu s violoncellistou Jean-Pierrem Duportem a sopranistkou Marie Fel. V inzerci těchto koncertů je označován spolu s Duportem již jako hudebník prince Contiho. Se službou u Louis-Françoise de Bourbon Contiho je spjata převážná část Kohoutova pařížského působení a snad i v tomto okruhu se setkal s Mozartovou rodinou během její první návštěvy Paříže (1763–64). V tomto prostředí Josef Kohout působil nejpozději od poloviny roku 1762, naposled je jako princův hudebník zmiňován v roce 1768 v souvislosti s tiskem své komické opery Sophie, ou le Mariage caché. Spoře dochované archivy rodu Contiů neumožňují doložení přesného složení orchestru v jednotlivých letech, je tedy možné, že v něm Josef Kohout setrval až do jeho rozpuštění v roce 1771. V souvislosti s působením u prince Contiho se také dochoval hudebníkův portrét od L. Carrogise dit Carmontella.

Vazby na prince Contiho byly rozhodující i pro další Kohoutovy pařížské aktivity. Princovým hudebníkům se otevírala cesta na program Concert spirituel i do pařížských divadel. Josef Kohout se na scéně Concert spirituel objevil jako skladatel a interpret celkem šestnáctkrát v letech 1763–67. V Paříži se však proslavil zejména svými komickými operami. I tuto jeho tvorbu je třeba spojovat s hudebním vkusem prince Contiho a s jeho neuskutečněným záměrem otevřít v pařížském Templu veřejné divadlo (1765). Spolu s dalšími Contiho hudebníky se Kohout podílel na rozvoji vznikajícího žánru nové francouzské komické opery. Jeho díla byla po provedení před Contiho společností uváděna v pařížské Comédie Italienne. Největšího úspěchu dosáhla jeho prvotina Le Serrurier (Zámečník, 1764), kterou lze považovat za jistým způsobem vzorové dílo této vývojové etapy komické opery, tedy prvních komických oper s autorskou hudbou, které již neobsahovaly žádné vaudevilly. V Comédie Italienne byla opera hrána celkem 36 krát v letech 1764–79, zároveň sklízela úspěchy i mimo Paříž a v zahraničí (byla přeložena do němčiny, holandštiny, dánštiny a švédštiny). Úspěch dalších komických oper Josefa Kohouta byl již podstatně menší. Nedostatečnou varietu situací v libretu vyčítali kritici opeře La Bergère des Alpes (Alpská pastýřka, 1766), která se v Comédie Italienne dočkala pouze šesti provedení. Jako hudebně nejzajímavější lze hodnotit Kohoutovu třetí komickou operu Sophie, ou le Mariage caché (Žofie, čili utajená svatba, 1768), vzniklou na základě anglické komedie The Clandestine Marriage (1766) Davida Garricka a George Colmana. Dobová kritika libretu vytýkala přílišné zjednodušení zápletky dané zkrácením původně pětiaktové komedie na tříaktovou komickou operu a postrádala také anglický humor vlastní původní komedii. Kohoutovo zhudebnění však bylo hodnoceno velmi kladně, a to včetně kritiky v Correspondance littéraire. Reprízy díla přerušil až vyhlášený smutek po smrti francouzské královny Marie Leszczyńské. Na počátku 70. let 18. století byla opera ještě krátce dávána v bruselském divadle Théâtre de la Monnaie. Na rozdíl od dvou předešlých Kohoutových komických oper se jednotlivá čísla tohoto díla neobjevují v dobově populárních souborných antologiích. Poslední z komických oper Josefa Kohouta, dnes nedochovaná La Closière ou le Vin nouveau (Vinařka aneb Mladé víno, 1770), se na scénu Comédie Italienne nikdy nedostala. Její vznik je třeba vidět v souvislosti s oslavami svatby Marie Antoinety s francouzským korunním princem, pozdějším Ludvíkem XVI. Dílo bylo provedeno pouze jednou, a to 10. listopadu 1770 během řady představení pořádaných pro novomanžele na zámku ve Fontainebleau a bylo zakončeno baletem s gratulační licenzou. Vedle vlastních komických oper se Josef Kohout také podílel na úpravách starších komických oper s vaudevilly či spolupracoval na kolektivních dílech.

Během svého pařížského pobytu skládal také komorní díla, která se dochovala v tiscích. Uplatňoval zde dobově populární žánr sólové ariety s doprovodem orchestru, cembalových sonát s doprovodem houslí, či trií čerpajících z tradice bassa continua se zdvojeným basem ve violoncellu a částečně autonomním partem doprovodných houslí k hlavnímu harmonickému nástroji (cembalu, harfě či loutně). Obsazení odpovídala možnostem Contiho orchestru.

Paralelně se svým působením ve službách prince Contiho se Josef Kohout pohyboval také v kruzích encyklopedistů, zejména barona d’Holbacha a Denise Diderota. Minimálně od roku 1765 do konce roku 1770 byl totiž Kohout učitelem loutny baronky d’Holbach a jejích dětí. Není však známo žádné dílo, které by baronce či baronovi Kohout dedikoval a ani jejich znatelný vliv na loutnistovu další kariéru. Naproti tomu důležitost role prince Contiho v pařížském profesním působení Josefa Kohouta podtrhuje i skutečnost, že se po roce 1771 takřka vytrácejí jakékoli zmínky o jeho kariéře. Nelze doložit ani jeho další spolupráci u Contiho dvora ani s baronem d’Holbachem. Tiskem v této době vyšly pouze tři krátké menuety, a to v rámci učebnice a sbírek skladeb pro cistru Josepha Carpentiera (1771, 1773). Další profesní aktivity Kohouta v Paříži známy nejsou, je možné, že působil i jako učitel hry na harfu. V hudebním almanachu (Almanach musical) pro rok 1776 se totiž ojediněle vyskytuje učitel harfy jménem „Couard“, bydlící na téže adrese, jako Josef Kohout v době tisku své komické opery Le Serrurier (1765). Může se tedy jednat o zkomoleninu Kohoutova jména. V této době měl Josef Kohout finanční potíže, které se snažil vyřešit půjčkou od svého staršího bratra Karla oproti celkové hypotéce na svůj majetek (podzim 1775). V době jeho úmrtí ještě půjčka dosahovala závratných 4564 francouzských liber. Josef Kohout zemřel na následky neznámé nemoci ve věku nedožitých 43 let v Paříži, jeho majetek včetně jedné loutny a teorby nedosahoval výše dluhů.

Ve své nepříliš početné hudební tvorbě se Josef Kohout začleňoval do aktuálního hudebního vývoje v daném prostředí. Jeho raná tvorba na dvoře knížete Radziwiłła se nedochovala. Z období jeho pobytu v Itálii je známá jediná skladba, Concertino in G (1759–60), která formálně i stylově osciluje mezi tradicí vivaldiovského koncertu a klasicistními prvky a je velmi virtuozním dílem ukazujícím na dobrou znalost dobově aktuálního modelu příčné flétny, pro niž je určena. Na Kohoutově tvorbě během jeho pařížského pobytu je patrný vliv jak italské a snad i středoevropské melodiky, tak v německém prostředí se rozvíjející sonátové formy. I přestože byl Josef Kohout spjat s loutnou, tedy ve své době již mizejícím hudebním nástrojem, v rámci svých komických oper i komorní tvorby zcela zapadl do aktuálního hudebního vývoje v mezinárodním prostředí Paříže své doby.

V lexikografických pracích bylo Josefu Kohoutovi přisuzováno, Fétisem počínaje, členství v rakouské armádě jako trubače a následná dezerce do Francie. Tyto informace se nepodařilo nijak ověřit a vzhledem k novým pramenům o počátcích Kohoutovy kariéry se jeví jako málo pravděpodobné. Starší hudební slovníky také předpokládaly rodinnou vazbu mezi Josefem a starším Karlem Kohoutem. Tuto informaci zvrátil až žatecký rodák a varhaník Rudolf Quoika v prvním vydání MGG1, v němž přinesl teorii o žateckém původu Josefa Kohouta, která byla posléze moderními slovníky všeobecně přijata. Pramenný výzkum tamních matrik ji však vyvrátil. V této souvislosti byl také Josef Kohout zařazován mezi hudebníky tzv. české hudební emigrace. Josefu Kohoutovi je připisováno autorství šesti dnes ztracených symfonií, které se objevují dle New Grove1 v inzerci pařížských vydavatelů 1760–66. V dobovém tisku a katalozích byly pod jménem Kohaut inzerovány celkem 4 symfonie (1756–63), jejichž exempláře se také dochovaly. Jejich autorství je sporné – minimálně jednu lze připsat Karlu Kohoutovi, u dalších dvou se také jeví jako pravděpodobný autor s ohledem na sekundární prameny. Josefa Kohouta ale nelze zcela z autorství vyloučit, neboť minimálně během své služby u knížete Radziwiłła symfonie také skládal. Problematická je také atribuce děl dochovaných pouze v rukopisné podobě v rámci středoevropského prostoru.

Tvorba Josefa Kohouta byla znovuobjevena jen částečně: opera Le Serrurier byla hrána v Praze 1929 (studenti francouzského gymnázia a konzervatoře), 1940 (Loutkové divadlo Umělecká výchova), 1941 (balet, D41) a nejnověji v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Janáčkovy Hukvaldy 2003 (Národní divadlo moravskoslezské). Komorní tvorba je ojediněle nahrávána (Trio č. 3, JK 19), pod jménem Josefa Kohouta byla nahrána i v Paříži vydaná Symfonie in f  Karla Kohouta (1962).


Dílo

Vokálně-instrumentální díla

Komické opery

Le Serrurier, 1 akt (libreto François-Antoine Quétant, 20. 12. 1764, Paříž, Comédie Italienne), tisk Paris: autor, Leclerc [1765].

Le Tonnelier, 1 akt (libreto Nicolas Médard Audinot, F.-A. Quétant, 16. 3. 1765, Paříž, Comédie Italienne, hudba spolu s F.-J. Gossec, Alexandre, Philidor, Ciapalanti, J. Schobert, J.-C. Trial), tisk Paris: Leclerc [ca1767].

La Bergère des Alpes, 3 akty (libreto Jean-François Marmontel, 19. 2. 1766, Paříž, Comédie Italienne), tisk vybraných čísel: Paris: Leclerc [1766].

Sophie ou le Mariage caché, 3 akty(libreto [Marie-Jeanne Riccoboni, Marie-Thérèse Biancolelli?], 4. 6. 1768, Paříž, Comédie Italienne), tisk Paris: Leclerc [1768?].

La Closière ou le Vin nouveau, 1 akt (libreto Alexandre Frédéric Jacques Masson, marquis de Pezay, 10. 11. 1770, château Fontainebleau), ztraceno.

závěrečný duet pro La Servante justifiée, 1 akt (libreto Charles-Simon Favart, Fagan de Lugny, rev. 31. 3. 1762?, Paříž, Comédie Italienne), ztraceno.

 

Samostatné árie

3 árie (1756–59), ztraceno.

10 ariet s doprovodem orchestru (1766–67), tisk Paris: Leclerc (1767), 4 ztraceny.

 

Moteta

Salve regina, pro S, vc solo, sbor, orch (ante 1752?), ms. F-Pc.

Dominus regnavit, pro sólový hlas a orch. (21. 6. 1764, Paříž, Concert Spirituel), ztraceno.

Cantate Domino, pro sólový hlas, sbor, orch. (5. 4. 1765, Paříž, Concert Spirituel), ztraceno.

                       

Instrumentální díla

Koncerty

2 koncerty, pro lt (1753–59), ztraceno.

1 koncert, pro arp (1753–59), ztraceno.

Concertino in G, pro fl solo, vl 1, vl 2, vla, b (1759–1760), ms. I-Gl.

 

Tria

8 trií, pro cemb/ arp/ lt s doprovodem vl a b (1766–67), tisk Paris: Leclerc (1767).

 

Sonáty à 3

[6] sonát pro cemb/ arp/ lt, vl, b, tisk Paris: La Chevardière (1763), ztraceny.

6 sonát, pro cemb s doprovodem vl a b, tisk Paris: gr. Mlle Vendôme, b. r., party vl a b ztracen.

 

Sólové skladby

menuety (?) – neurčený počet a obsazení (1753–59), ztraceno.

Menuet in d, pro cistru (tisk: J. Carpentier ve sbírce IIIe Recueil de menuets… pour le cythre ou guitthare allemande, Paris,  [1771]).

2 menuety (in a, in A), pro cistru (tisk: J. Carpentier v učebnici Méthode pour apprendre… à jouer de l’instrument appelé cytre... IIe partie, Paris, [ca1773]).

 

Díla sporného autorství(Karel x Josef Kohout):

2 mše, pro S, A, T, B a capella a pro S, A, T, B, 2vl, vlne, org, 2 trb, ms. A-M.

Offertorium de Beata Virgine Maria, pro S solo, B solo, S, A, T, B, 2 vl, vla, vlne, org, 2 clni in C, timp, [před 1755], ms.

1 moteto De quocunque sancto in C, pro B solo, S, A, T, B, 2 vl, vlne, org, 2clni in C, timp, ms. A-MT.

2 árie, pro S solo, 2 vl, vla, b a pro T solo, 2vl, vla, b, ms. CZ-Bm (klášter benediktinů, Rajhrad).

2 koncerty, pro lt solo, 2 vl, vc, ms. D-As.

3 sinfonie, 1 pastorela, 1 divertimento, pro archi à 3, à 4, ms.

5 trií, ms.

Sinfonia in B, pro vl 1, vl 2, b (tisk: N°5 in: VI Sinfonie… composte da varri autori… Opera terza. Paris: Venier, ca 1756).

Ouverture in G, pro vl 1, vl 2, vla, b, cor 1, cor 2 (tisk: N°4 in: Sei Ouverture a più Stromenti composte da vari autori… Opera VIII. Paris: Venier, ca1757).

Sinfonia in G, pro vl 1, vl 2, vla, b (tisk: N°6 in: VI Sinfonie a piu Istrumenti Intitolate La Melodia Germanica composte da vari autori... Opera XI. Paris: Venier, ca1760).

Sonata in D, pro lt solo, ms. D-As.

8 sinfonií, à 3, à 4, nelokalizováno či ztraceno.

4 pastorely, à 3, à 4, ztraceno.

3 sonáty à 3, ztraceno.

1 duo, pro 2 lt, ztraceno.

Literatura

I. Lexika

La Borde, Jean-Benjamin de: Essai sur la musique ancienne et moderne (Paris 1780).

Gerber, Ernst Ludwig: Historisch-biographisches Lexikon der Tonkünstler (Leipzig 1790).

Dlabacz.

Fétis, François-Joseph: Biographie universelle des musiciens et bibliographie générale de la musique (Bruxelles 1835–44).

Eitner, Robert: Biographisch-Bibliographisches Quellen-Lexikon der Musiker und Musikgelehrten der christlichen Zeitrechnung bis zur Mitte des 19. Jahrhunderts (Leipzig 1900–05).

ČSHS.

MGG.

New Grove.

 

II. Ostatní

Almanach musical 1776 (Reprint Genève : Minkoff reprints, 1972, sv. I–V).

Tourneux, Maurice (ed.): Correspondance littéraire, philosophique et critique par Grimm, Diderot, Raynal, Meister, etc. (Paris 1877–82).

Branberger, Jan: Aufgefundene Opern von Josef Kohout (Der Auftakt IX, 1929, s. 45–46).

Němeček, Jan|: Zpěvy 17. a 18. století (Praha 1956).

Černý, František a kol.: Dějiny českého divadla IV (Praha 1983).

Élart, Joann: Les origines du concert public à Rouen à la fin de l’Ancien Régime (Revue de Musicologie 93, 2001/1, s. 53–73).

Schneider, Herbert: Zur Problematik der Opéras-comiques-Übersetzungen ins Deutsche (in: Studien zu den deutsch-französischen Musikbeziehungen im 18. und 19. Jahrhundert: Bericht über die erste gemeinsame Jahrestagung der Gesellschaft für Musikforschung und der Societé francaise de musicologie, Saarbrücken, 1999 (H. Schneider, ed.). Musikwissenschaftliche Publikationen 20, Hildesheim 2002, s. 40–139).

Slezáková, Anna: Josef Kohout, Trio pour le Clavecin, la Harpe ou le Luth Avec accompagnement d’un violon et la basse (bakalářská diplomová práce, Ústav hudební vědy, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Brno, 2007).

Bieńkowska, Irena: The Music Ensemble of Prince Hieronim Florian Radziwiłł (1715–1760) (in: Polish Studies on Baroque Music, Warsaw, 2009, s. 65–89).

Hennebelle, David, De Lully à Mozart: Aristocratie, musique et musiciens à Paris (XVIIe – XVIIIe siècles) (Seyssel 2009).

Vernet, Thomas: Que leurs plaisirs ne finissent jamais, Spectacles de cour, Divertissements et Mécénat musical du Grand Siècle aux Lumières: l’exemple des princes de Bourbon Conti (disertační práce, École Pratique des Hautes Études, Paris 2010).

Bieńkowska, Irena: Muzyka na dworze księcia Hieronima Floriana Radziwiłła. Warszawa: Wydawnictwa Uniwersytetu Warszawskiego (2013).

Franková, Jana: Nové poznatky k původu a životním osudům loutnisty a skladatele Josefa Kohouta (1734–1777) (Acta musicologica, 2/2014, dostupné na http://acta.musicologica.cz/).

Franková, Jana: Život a dílo Josefa Kohouta (1734–1777) jako příklad migrace hudebníků v osvícenské Evropě (disertační práce, Masarykova univerzita / Université de Paris – Sorbonne, 2016, sv. 2: Tematický katalog).

Archivalie

St. Michael Pfarrarchiv, Wien.

Žatecké matriky, SOA Litoměřice.

Minutier Central, Archives nationales, Paris.

Archives de Paris.

Rodinný archiv Radziwiłłů, Archiwum glówne akt dawnych, Warszawa.

 

Jana Franková

Datum poslední změny: 16.5.2016