Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Akademický orchestr v PrazeTisk

(Hudební jednota posluchačů vysokých škol v Praze; Hudební jednotu posluchačů a absolventů vysokých škol v Praze)

Charakteristika: Symfonický orchestr

Datum narození/zahájení aktivity:20.6.1898
Datum úmrtí/ukončení aktivity:15.11.1935
Text
Literatura

Akademický orchestr v Praze (Hudební jednota posluchačů vysokých škol v Praze; Hudební jednotu posluchačů a absolventů vysokých škol v Praze), symfonický orchestr, zahájení činnosti 20. 6. 1898, ukončení činnosti 15. 11. 1935.

 

Akademický orchestr v Praze vznikl jako první orchestrální těleso složené z ochotníků – studentů pražských vysokých škol. Zformoval se v průběhu školního roku 1897/98, 31. května 1898 byly schváleny jeho stanovy, a 20. června téhož roku byl oficiálně ustaven. Důvodem jeho vzniku nebylo konkurovat dalším třem stabilním pražským orchestrům, které hudební poptávku v té době zcela naplňovaly, ani poskytovat publiku zážitky z profesionálně odvedeného hudebního výkonu. Jeho cílem bylo spíše přispět k všeobecné kulturní úrovni českého národa, a to ve více rovinách. Jednak Akademický orchestr výtěžek z každého koncertu věnoval (kromě nutných provozních nákladů) na humanitární účely, čímž učil publikum přispívat na obecně prospěšné záležitosti; jednak (a to především) poskytoval hudební vzdělání a zkušenost s hraním v orchestru četným vysokoškolským studentům, kterým pomáhal formovat hudební vkus a přehled o orchestrálních dílech, jež nebyly mezi veřejností tak populární. Tím učil studenty rozumět širšímu spektru hudby a umožnil jim také uplatnit hudební talent, který by jinak mohl zůstat nepovšimnutý. V neposlední řadě bývalí členové Akademického orchestru inspirováni svou zkušeností, často iniciovali založení menších orchestrálních těles na různých místech českých zemí včetně venkova (zejména na středních školách), takže se jednalo i o určitou osvětu a výchovu dalších generací k hudebnímu vzdělávání.

V době svého vzniku měl Akademický orchestr velmi křehkou a nejistou existenci; vybavení získal díky finančním i hmotným darům a zásluhou rektora pražské univerzity Eugena Kadeřávka mu byl v Karolinu poskytnut prostor ke zkoušení. Na první zkoušky se sešlo asi padesát členů. Prvním dirigentem orchestru byl v sezóně 1897/98 Zdeněk Nejedlý, ovšem za jeho působení orchestr ještě veřejně nevystupoval. První veřejný koncert byl proveden 3. 12. 1898 v Rudolfinu pod vedením druhého dirigenta Karla Weise. Své místo v pražském kulturním životě si orchestr upevnil až v sezóně 1899/1900 za řízení Adolfa Piskáčka. Těžištěm jeho produkce byla v té době díla českých skladatelů, zejména skladby Bedřicha Smetany, Zdeňka Fibicha či Antonína Dvořáka (jenž sám byl na sklonku svého života příznivcem a přítelem Akademického orchestru). Na programu byla i díla Karla Kovařovice, Karla Bendla či Hanuše Trnečka a dalších. Hrály se také skladby vokálně instrumentální; při nich s orchestrem spoluúčinkoval Akademický pěvecký sbor nebo pěvecký spolek Lukes. Po Piskáčkovi chvíli vedl orchestr ještě František Picka, ale opravdový rozvoj orchestru nastal až po roce 1901, kdy do jeho čela nastoupil skladatel Bohumil Vendler. K setkání Vendlera s Akademickým orchestrem došlo víceméně náhodou, když orchestr provedl dvě jeho nová díla. Vendler coby hudebník i akademik v jednom rozuměl poslání i potřebám orchestru; za jeho vedení se rozrostl počet členů z původních padesáti na devadesát a celková úroveň jeho produkce vzrostla. Vendler postavil základní repertoár na jednodušších skladbách z období klasicismu, často ale vkládal do programu starší česká díla, barokní či romantickou tvorbu a zároveň i díla současníků (například Otakara Ostrčila). V roce 1904 vystupoval Akademický orchestr spolu s Českou filharmonií a pražským pěveckým spolkem Hlahol v Requiem Hectora Berlioze.

Na popud Otakara Hostinského se v roce 1906 Akademický orchestr spojil s Akademickým pěveckým sborem a s Technickým pěveckým sborem a vzniklo tak těleso zahrnující velký orchestr, mužský a ženský pěvecký sbor. Bylo nazváno Hudební jednota posluchačů vysokých škol v Praze (ustavena 28. června 1906) a do jejího čela plynule přešel Bohumil Vendler, který ji řídil až do roku 1910 a uváděl s ní zejména vokálně-instrumentální koncerty a také kantáty. První veřejné vystoupení měla Hudební jednota 4. prosince 1906 v Rudolfinu, kde se prezentovala uvedením dramatické předehry pro orchestr Husitské Antonína Dvořáka, Rozchodné pro mužský sbor Pavla Křížkovského, dvěma novými dvojzpěvy pro ženský sbor od samotného Vendlera a na závěr kantátou Walpurgina noc Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. V roce 1911 se po odchodu Vendlera z dirigentského postu těleso přejmenovalo na Hudební jednotu posluchačů a absolventů vysokých škol v Praze. Se ztrátou Vendlera se ale Hudební jednota začala propadat do krize, která se vlekla až do dvacátých let. Za tu dobu se ve vedení tělesa příležitostně střídali dirigenti jako Karel Nedbal (1911), Jaroslav Jeremiáš (1912), Bohuslav Taraba (1914), Václav Kálik (1914 a 1919) a Jindřich Hybler (1920–22). Hybler také uvedl první poválečný koncert Hudební jednoty (4. prosince 1921). Od té doby přestala Hudební jednota veřejně vystupovat, ale přesto udržela svou existenci až do roku 1935, kdy se definitivně rozpadla. Její místo na hudební scéně mezitím převzala Studentská filharmonie.


Literatura

I. Lexika

ČSHS.

 

II. Ostatní

Weyr, František: Akademický orchestr v Praze (Dalibor 25, 1903, 47, s. 352–354).

Kaňka, Josef: Z činnosti Akademického orchestru v Praze za rok 1903–4 (Dalibor 26, 1904, 36/37, s. 248–249).

Patera, Jaroslav: Hudební jednota posluchačů vysokých škol v Praze (Dalibor 29, 1906, 8, s. 82–3).

 

Klára Kolofíková

Datum poslední změny: 5.4.2012