Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Český rozhlasTisk

(Československý rozhlas, Radiojournal)

Charakteristika: Veřejnoprávní vysílací instituce

Datum narození/zahájení aktivity:0.0.1923
Text
Literatura

Český rozhlas (Československý rozhlas; Radiojournal; Rozhlasová skupina Čechy a Morava), veřejnoprávní vysílací instituce, pod názvem Radiojournal založena 7. června 1923, název Československý rozhlas byl používán od listopadu 1938.

 

Od listopadu 1938 do listopadu 1941 a znovu pak od května 1945 do konce roku 1992 nesla instituce název Československý rozhlas. V době nacistické okupace Československa, tj. v období existence Protektorátu Čechy a Morava (od března 1942 do května 1945), byl užíván název Rozhlasová skupina Čechy a Morava. Od roku 1993 platí název Český rozhlas.

Od 10. prosince 1933 používal tehdejší Radiojournal šestipatrovou vlastní budovu na Vinohradské třídě 12, kde Československý (od roku 1993 Český) rozhlas sídlí dosud. V roce 2007 byl vystavěn tzv. Studiový dům v Římské ulici, jenž je s budovou na Vinohradské třídě propojen. Po dokoupení rohového domu mezi Balbínovou a Římskou ulicí vznikl komplex budov, ohraničený ulicemi Vinohradská, Balbínova a Římská. Ze studií v Římské ulici je realizováno vysílání všech stanic Českého rozhlasu s výjimkou stanice Českého rozhlas 6. Od roku 2007 do července 2009 proběhla rekonstrukce původní budovy na Vinohradské třídě.

Programová náplň navázala bezprostředně na obsah vysílání dřívějšího Radiojournalu, tj. přinášela obsáhlé zpravodajské, hudební, hudebně-dramatické, literární, literárně-dramatické, vzdělávací, vědeckopopularizační i kritické pořady.

Od roku 1926 působil Symfonický orchestr Československého (od roku 1993 Českého) rozhlasu. V roce 1945 ustavil Karel Hába na půdě Československého rozhlasu nový dětský pěvecký sbor, navazující na Janem Kühnem ve školním roce 1931/32 založený a jím vedený původní sbor. Po něm převzal vedení sboru Bohumil Kulínský starší (do roku 1976), poté jeho choť Blanka Kulínská a jejich syn Bohumil Kulínský mladší, od roku 1994 vede sbor Blanka Kulínská.

Jan Kühn stál rovněž v čele Českého pěveckého sboru, s nímž od listopadu 1932 spolupracoval s Radiojournalem. Na půdě Československého rozhlasu provedl mimo jiné operu Orfeus Christopha Wilibalda Glucka (1940). Většina členů sboru byla pak přijata do pracovního poměru v rozhlase; v květnu 1945 byl ustaven Pěvecký sbor Československého rozhlasu; jeho sbormistry byli postupně Jiří Pinkas, Jan Kasal, Václav Jiráček, Jan Tausinger, Milan Malý, Pavel Kühn, Stanislav Bogunia). Od devadesátých let byl sbor využíván jen jako externí spolupracující těleso; v důsledku toho se sbor rozdělil na Pěvecký sbor Československého rozhlasu (sbormistrem byl Lubomír Mátl) a Komorní sbor Československého rozhlasu.

V různých funkcích vedoucích programových pracovníků hudebního vysílání Československého rozhlasu se postupně vystřídali Karel Boleslav Jirák (1930–45), Miloslav Kabeláč (1932–42), Iša Krejčí (1934–45), Václav Smetáček (1934–43), Zdeněk Knittl (1935–45), Jaroslav Zich (1937–52), Václav Trojan (1937–45), a další; v brněnském studiu vedli hudební vysílání Jan Janota (1934–45), Karel Vetterl (1928–45), Zdeněk Blažek (1934–45), v Ostravě, v Košicích a v Českých Budějovicích Bohuslav Tvrdý (1929–46), v Ostravě pak Vlastimil Musil (1938–52, poté působil 1952–61 v pražském rozhlase) a Jan Plichta, dále Bohuslav Tvrdý (1940–45), Vlastislav Antonín Vipler (1939–71), Ladislav Vachulka (1940–42), Albert Pek (1940–49), Jan Kapr (1939–46), v Brně Čeněk Gardavský (1939–46) a Antonín Devátý (1942–51), Mirko Očadlík (od 1928, 1949–51 jako ústřední programový ředitel), Karel Šrom (1940–50), Jaroslav Zich (1951–52), Jaroslav Jiránek (1950–52), Jiří Pauer (1950–53), Josef Smítal (1954–56), Jiří Hlaváček (1954–61), Jiří Štilec starší (1960–72), Jaroslav Doubrava (1945–55), Miloslav Kabeláč (1945–55), Pavel Štěpán (1956–59), v Brně Čeněk Gardavský (1939–46), Antonín Devátý (1942–1951) a Zdeněk Cupák (1955–1983), v Ostravě Václav Bělohlavý (1950–59), Čestmír Gregor (1959– 72), v Plzni Josef Hüttel (1946–50), Josef Kysela (1947–51) a další. Obsáhlý je i výčet programových pracovníků a hudebních režisérů (mimo jiné Jiří Berkovec, Miloslav Nedbal, Pavel Nykles, Václav Kučera, Vladimír Klusák, Karel Macourek, Anna Hostomská, Otmar Mácha, Zdeněk Jonák, Jiří Jaroch, Josef Burjanek, Jan Trojan, Eva Horová, Jan Těšík, Čeněk Gardavský, Jan Slabý, Jan Křenovský, Jaromír Nečas, Josef Pantůček, Ivo Stolařík, Jaromír Dadák, Antonín Špelda a jiní.

V letech nacistické okupace Československé republiky (1939–45) byla i oblast hudebního vysílání postižena cenzurou, byť se zde její zásahy projevily později, nežli v ostatních složkách rozhlasové práce. V roce 1941 vydala německá okupační správa příkaz, zcela zakazující vysílání skladeb sedmi a částečně skladeb 66 autorů; zakázáno bylo také vysílání nahrávek z 35 gramofonových desek. Nařízení, podle něhož bylo povoleno vysílat ze souhrnného časového objemu jen padesát procent české hudby, obešli programoví pracovníci tím, že v seznamu uváděných titulů skladeb vykázali např. kratičkou předehru Wolfganga Amadea Mozarta k opeře Figarova svatba. Navzdory zákazům se podařilo zařadit do vysílání četná díla českých autorů, jež povzbuzovala a posilovala národní vědomí (v tomto smyslu bylo např. využito dvojího výročí Smetanova v roce 1944) atd.

Léta 1945–48 přinesla vedle oprávněných postihů zjevných kolaborantů s hitlerovským protektorátním režimem i nespravedlivá odsouzení: jednou z obětí se stal Karel Boleslav Jirák, obviněn byl i dirigent Otakar Pařík. Hudební vysílání se v průběhu let 1945–48 významně podílelo na programu rozhlasových stanic (12. května 1945 byla uvedena Smetanova opera Libuše, obětem války byl věnován cyklus Žalov české hudby, do programu byly zařazeny profily skladatelů a pořady Skladatel týdne, v nočních hodinách byl prezentován cyklus skladeb českých autorů Soudobá česká hudba, realizovány byly přenosy všech koncertů České filharmonie, šesti koncertů Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro apod. V roce 1953 byl na krátkou dobu jmenován poradcem hudebního vysílání dirigent Václav Talich, který v rozhlase nahrál několik vzorových zvukových snímků (mimo jiné předehru Bedřicha Smetany Pražský karneval, předehru k opeře Richarda Wagnera Tristan a Isolda a další), jež patří k nejcennějším hodnotám ze zlatého fondu rozhlasových nahrávek.

Po tzv. Vítězném únoru 1948 se rozhlas měl stát nástrojem socialistické výchovy. Brzy po převratu byly z rozhlasu odstraněny četné významné osobnosti (mimo jiné např. publicisté F. K. Zeman, Vladimír Tosek, a František Gel, spisovatel František Kožík; v hudební složce se čistka týkala skladatele Klementa Slavického a jeho manželky, hlasatelky Vlasty Slavické-Voborské). Do hudební redakce, z níž znechucen odešel přednášet na AMU a Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy Mirko Očadlík, byli dosazeni Zdeněk Novák a Jaroslav Jiránek; dohledem nad hudebním vysíláním rozhlasu byl pověřen Jiří Pauer. V rozhlase mohly být nadále prezentovány výhradně pořady, které schválila cenzura, jež byla zrušena až na jaře roku 1968. Po reorganizaci, provedené v roce 1952, byla tzv. Hlavní redakce hudebního vysílání, v jejímž čele stáli do roku 1962 Vlastimil Musil a 1962–72 Jiří Štilec starší, rozdělena na dílčí redakce hudby symfonické, vokální a komorní, operní, zábavné a operetní a redakci sovětské a zahraniční hudby. Hlavní redakce hudebního vysílání také spravovala všech osm stálých souborů Československého rozhlasu: Symfonický orchestr pražského rozhlasu, Pražský rozhlasový orchestr, Symfonický orchestr brněnského rozhlasu, Brněnský estrádní rozhlasový orchestr, Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů, Plzeňský rozhlasový orchestr, Symfonický orchestr Československého rozhlasu v Bratislavě, Pěvecký sbor Československého rozhlasu a Dětský pěvecký sbor Československého rozhlasu. Sólistkou byla od roku 1959 Věra Řepková, od roku 1957 bylo do svazku rozhlasu zařazeno Vlachovo kvarteto. Hudební redakci Hlavní redakce pro děti a dorost vedla od roku 1951 Helena Karásková; v této redakci působil tehdy (1952–72) skladatel Viktor Kalabis, v letech 1961–88 také mimo jiné Vratislav Beránek a další. Redakci symfonické, vokální a komorní hudby vedl zprvu Jiří Berkovec, v letech 1954–61 Jiří Hlaváček; působili tu Václav Břešťák, Elena Dušková a Jan Frýda. V čele redakce operní hudby stáli Anna Hostomská a Jiří Štilec starší, který vedl od roku 1954 do 1959 nově ustavenou redakci hudebního vzdělávání; s ním v ní pracovali Miroslav Hršel a Miloslav Nedbal (po Štilcovi od roku 1959 Nedbal tuto redakci vedl). Po splynutí redakce hudby ruské a sovětské s redakcí hudby zahraniční vedl tento úsek Pavel Nykles, v čele redakce hudby zábavné a operetní stál do roku 1961 Karel Harry Macourek, poté Dalibor Basler; redakci písní a lidové tvořivosti vedl do roku 1954 Albert Pek, po něm Vladimír Klusák, pracovaly tu Libuše Laštovková, Milena Suhradová a Jana Merhautová. V čele skupiny hudebních režisérů stál Zdeněk Jonák, výrobu hudebních pořadů vedl Vlastislav Antonín Vipler.

Ohlas původně mimořádně oblíbených a sledovaných pořadů Anny Hostomské o opeře a dalších skladbách z oblasti vážné hudby (Hudba, kterou mám rád, případně Co máte nejraději) pomalu slábl. Pořady tzv. vážné hudby ale i nadále zabíraly v celkovém součtu hudební produkce rozhlasu 29 procent. S příznivým přijetím se setkávaly vzdělávací a popularizační pořady typu Lidová konzervatoř, Večerní hovory o hudbě, Nebojte se moderní hudby apod. Tyto pořady kultivovaly vkus posluchačů a rozšiřovaly jejich obecný kulturní rozhled v době, kdy se ještě tak silně neprojevoval vliv televizního vysílání. K tomu přispívaly i programy Hudební redakce pro děti, v níž se také zrodil nápad realizovat od roku 1968 každoročně mezinárodní interpretační soutěž mladých hudebníků Concertino Praga. Tato soutěž už v průběhu šedesátých let nejen umožnila start mnoha později předním českým umělcům (houslisté Václav Hudeček, Shizuka Ishikawa, Pavel Šporcl, Čeněk Pavlík, Jan Fišer, violoncellista Daniel Veis, pianisté Igor Ardašev, Ivo Kahánek, Václav Mácha, varhaník Jaroslav Tůma, klarinetisté Vlastimil Mareš, Kateřina Váchalová, Ludmila Peterková, hobojisté Jana Brožková a Zbyněk Müller, hornista Radek Baborák a další) i komorním souborům, ale také dovolila navazovat úzké kontakty se zahraničními rozhlasovými stanicemi včetně západních. Význam soutěže dokládá i skutečnost, že s úspěchem prošla i obdobím normalizace a probíhá podnes, stejně jako později (1992) založená soutěž orchestrů a souborů Concerto Bohemia. Od roku 1967 byl pořádán i hudební festival Prix musical de Radio Brno.

V dubnu 1969, po nástupu Gustáva Husáka do funkce prvního (později generálního) tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Československa, začalo období normalizace, v jejímž průběhu byl přímým vedením Ústředního výboru poznamenán i vývoj rozhlasové praxe. Dominantou vysílání se stalo šíření stranické propagandy; na pozadí této hypertrofované politické aktivity prospívala hudební složka rozhlasu v relativním klidu: do oblasti vážné hudby zasahovaly normalizační tendence spíše v jednotlivých osobních vlivech (např. nedostudovaného muzikologa Pavla Nyklese, který byl od roku 1971 členem normalizačního vedení rozhlasu, signatářem výzvy Slovo do vlastních řad a velitelem Lidových milicí), nežli formou systematického ovlivňování koncepční práce redakce. Také tzv. kádrová opatření postihla redakci vážné hudby jen minimálně (tak např. mohl v rozhlase i po vyloučení z komunistické strany zůstat redaktor Václav Břešťák). Hudba zaujímala v sedmdesátých a osmdesátých letech v programech rozhlasu circa polovinu celkové vysílací doby. Normalizační tendence se spíše dotkly soudobé tvorby: tlak vyvíjela skupina „angažovaných“ skladatelů, jejíž členové prosazovali do vysílání a k nahrávání své skladby (Jan Seidel, Zdenko Nováček, Václav Felix, Václav Dobiáš, Oldřich Flosman a mnozí další). Mnohem nápadněji se normalizační tendence soustřeďovaly do oblasti populární hudby, jejíž protagonisté byli označeni za pravicové oportunisty a obviněni z příklonu k anglosaské populární hudbě. Ve druhé polovině sedmdesátých let byla hudební redakce nucena zařazovat do vysílání nahrávky tzv. politických písní a společensky angažovaných skladeb, tj. dělnických, budovatelských a revolučních písní a rovněž vokálně-symfonických děl, jež v textech glorifikovaly dělnické hnutí; současně byl zdůrazňován a někdy i přeceňován význam folklorního dědictví. V osmdesátých letech pak byly i redakce vážné hudby vedeny k akcentování tzv. pokrokových tradic české hudby. Tak vznikly např. pořady Rodná země zpívá, Hlas hudby – hlas míru a další. V normalizačních letech byli šéfredaktory Hlavní redakce hudebního vysílání Antonín Dvořák (1971–80), Ladislav Kubík (1980–83), Milan Kašpárek (1983–89 a Jiří Štilec mladší (1989–90, od 2009 je dramaturgem Symfonického orchestru Českého rozhlasu). Po odchodu Aloise Klímy je od roku 1985 šéfdirigentem Symfonického orchestru Československého (Českého) rozhlasu Vladimír Válek, který těleso vyvedl ze čtyř stěn nahrávacího studia a prosadil jeho výkony na koncertní pódia doma i v zahraničí.

Po listopadovém politickém převratu byla od konce roku 1989 zrušena cenzura. 1. ledna 1992 došlo k zásadní organizační změně související se zánikem Československého rozhlasu a se vznikem samostatného Českého rozhlasu. Rozhlas se postupně proměňoval ze státní instituce směrem k zařízení veřejné služby. Od 1. 1. 1993 je Český rozhlas členem Evropské vysílací unie (EBU).

V současné době je signál stanic Českého rozhlasu šířen prostřednictvím pozemních analogových vysílačů, po internetu a digitálně v systému DVB–T a DVB–S. Programy všech stanic jsou od roku 1994 rovněž šířeny prostřednictvím internetu. Od roku 1966 je Český rozhlas také pořadatelem hudebních soutěží mladých umělců Concertino Praga, od roku 1992 pořádá rovněž soutěž dětských a studentských orchestrů a souborů Concerto Bohemia. V devadesátých letech se sólisty Českého rozhlasu stali varhaník Aleš Bárta, houslista Ivan Ženatý a klavírista Jan Simon, který současně zastává funkci ředitele Symfonického orchestru Českého rozhlasu.

V průběhu let 1990–2008 se postupně v souvislosti s proměnou rozhlasu ze státní instituce v rozhlas veřejné služby profilovaly čtyři hlavní celoplošné stanice: Radiožurnál (Český rozhlas 1), Praha (Český rozhlas 2), Vltava (Český rozhlas 3), Rádio Svobodná Evropa (Český rozhlas 6) a dále čtyři stanice speciální a jedenáct stanic regionálních; stanice Český rozhlas 7 Radio Praha vysílá na velmi krátkých vlnách a prostřednictvím satelitu v šesti jazycích do zahraničí.

Celkové množství hudebních pořadů zůstalo nadále zachováno. Po roce 1989 se v oblasti vážné i populární hudby významně rozšířily možnosti přejímání hudební produkce ze zahraničí. Na druhé straně se vznikem soukromých stanic klesl počet posluchačů Českého rozhlasu (na přibližně 25 procent předchozího stavu) a v důsledku nižších příjmů se snížil rozsah natáčení vlastních nahrávek vážné hudby. Díky tomu, že rozhlas má k dispozici mimořádně rozsáhlý a co do obsahu jedinečný fond nahrávek, tato situace nijak výrazně neovlivnila kvalitativní výběr skladeb do pořadů pro běžné vysílání. V devadesátých letech a ještě po roce 2000 bylo modernizováno vysílací schéma vážné hudby, jejíž cílená prezentace je nyní převážně koncentrována do programů stanice Vltava.

V polovině května 1992 byla zrušena Hlavní redakce hudebního vysílání. V rámci stanice Vltava byla pro oblast symfonické, operní, komorní a vokální hudby a dále pro přípravu hudebně-publicistických pořadů a hudebních pořadů pro děti a mládež ustavena redakce vážné hudby; v roce 2002 bylo vytvořeno Produkční centrum, do něhož byli převedeni hudební režiséři a producenti hudebních pořadů. V čele redakce stanuli Jindřich Feld a Lukáš Hurník, dále tu po roce 1989 působili Bohuslav Vítek, Otmar Mácha, Lukáš Matoušek, Jiří Teml, Jiří Kalach, Jan Málek, Otomar Kvěch, Karel Mlejnek, Olga Jelínková, Marta Jiráčková, Václav Břešťák, Jana Vašatová, Rafael Brom, Boris Kobrle, Eva Ocisková, Elena Dušková, Ivan Ruml, Zdeněk Sobotka, Jiří Vejvoda a další.

Od devadesátých let jsou ve svazku Českého rozhlasu Symfonický orchestr Českého rozhlasu a Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů; ostatní tělesa, tj. Dismanův rozhlasový dětský soubor, Dětský sbor Českého rozhlasu (zaměstnanci v pracovním poměru jsou jen vedoucí pracovníci), Big Band Českého rozhlasu a Komorní sbor, spolupracují externě.

Zatímco rozsah vlastního natáčení hudebních děl ve studiu Českého rozhlasu z ekonomických příčin poklesl, nadále byly přenášeny nebo zaznamenávány významné koncerty (mimo jiné i z festivalů Pražské jaro a Pražský podzim, z brněnského Moravského podzimu, z Mezinárodního festivalu v Českém Krumlově, z Festivalu Bohuslava Martinů atd., dále koncerty České filharmonie, Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK a dalších hudebních těles). V devadesátých letech byla ve studiu Českého rozhlasu natočena opera Ilji Hurníka Dáma a lupiči a pořízen záznam opery Petra Ebena Jeremias z provedení v Katedrále sv. Víta (25. 5. 1997) a četné další duchovní skladby Jana Dismase Zelenky, Václava Vincence Maška, Jana Křtitele Vaňhala, Františka Xavera Brixiho, Antonína Dvořáka, Josefa Suka a dalších. Vznikaly rovněž nové formáty pořadů – mj. popularizační pořad Da Capo (připravoval ho Lukáš Hurník, který je ředitelem stanice Českého rozhlasu 3 Vltava), Telefonotéka, Matiné (jejich autory byly přední osobnosti hudebního života, mimo jiné např. Jiří Hlaváč, Hana Jarolímková, Bohuslav Vítek a další), dále pořady Hudební galerie, Soudobá hudba a Musica moderna, pořad barokní hudby Trylek a kritické pořady o nových nahrávkách na kompaktních discích Rondo. Zároveň byly v devadesátých letech pořízeny pozoruhodné snímky varhan v českých zemích a obdobně také snímky zvuku zvonů; významně se rozšířila i rozhlasová prezentace jazzové tvorby v pravidelných pořadech, připravovaných zejména Lubomírem Dorůžkou, Alešem Bendou a Antonínem Matznerem. V hudebním vysílání pro děti a mládež se uplatnily formáty pořadů Sluchátko, Slovo o hudbě, Rozhovory s hudbou atd.

V roce 2001 bylo založeno Hudební vydavatelství a nakladatelství Českého rozhlasu Radioservis, akciová společnost, jež ve formě hudebnin, knih o hudbě nebo kompaktních disků vydává mimo jiné díla těch autorů meziválečné a poválečné generace, kteří měli úzký vztah k rozhlasu, dále skladby z archivních fondů a historických sbírek a díla soudobých autorů.

V letech 1923–2009 se v Radiojournalu, Československém rozhlase a v Českém rozhlase vystřídalo celkem 33 ředitelů (k významnějším patřili František Nečásek (1954–57), Karel Hoffmann (1959–67), Bohuslav Chňoupek (1969–70), Ján Riško (1970–89), František Pavlíček (1990–91), Karel Kvapil (1985–89), Jiří Mejstřík (1990–91), Vlastimil Ježek (1993–99), Václav Kasík (od 1999–2009), krátce Richard Medek (leden–březen 2010), jehož pak dočasně zastoupil Peter Duhan (od dubna 2010).

Informace o rozhlasových pořadech zprostředkovával posluchačům od září roku 1923 časopis Radio-Journal (redaktor Miloš Čtrnáctý ho vydával nejprve s měsíční periodicitou, od roku 1925 se časopis stal týdeníkem). Časopis pak procházel řadou proměn obsahu i názvů: od Nového roku 1939 do 1941 týdeník Náš rozhlas; Týden rozhlasu (1941–45), Náš rozhlas (1945–53), v letech 1953–65 nesl týdeník název Československý rozhlas a televize; po osamostatnění vycházel pod názvem Československý rozhlas (1966–72), Rozhlas (1973–91), od 1991 je vydáván pod názvem Týdeník Rozhlas. Všechny tyto programové věstníky měly podobu klasického novinového periodika; teprve od roku 1998 měl časopis barevnou obálku, od roku 2001 zveřejňuje znovu rovněž informace o pořadech televizních. Od 1. 10. 2007 má Týdeník rozhlas jako celobarevný magazín 64 stran formátu A4 na lakovaném papíru (šéfredaktorem je Milan Pokorný); jeho vydavatelem je Radioservis.


Literatura

I. Lexika

ČSHS.
Běhal, Rostislav: Kdo je kdo v sedmdesátileté historii Českého rozhlasu (Praha 1996).
Český hudební slovník osob a institucí (heslo Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Radiojournal).

II. Knihy
Patzaková, A. J.: Prvních deset let Československého rozhlasu (Praha 1935).
Potůček, Jaroslav: Ročenka posluchače rozhlasu za období 1934–37 (Praha 1937).
Potůček, Jaroslav: Ročenka československého rozhlasu 1938 (Praha 1938).
Mikan, Oktáv: Ročenka československého rozhlasu za období 1. ledna 1938 až 15. března 1939 (Praha 1938).
Vetterl, Karel (ed): Katalog orchestrálních notových materiálů Československého rozhlasu (Praha 1938).
Hradecký, Emil (ed.): Katalog orchestrálních notových materiálů, uložených v archivech Československého rozhlasu, sv. A–L (Praha 1964).
Hradecký, Emil (ed.): Katalog orchestrálních notových materiálů, uložených v archivech Československého rozhlasu. sv. M–Ž (Praha 1965).
Padesát let Československého rozhlasu, dvacet pět let socialistického rozhlasu (Praha 1973).
Votavová, Jarmila: Stručný nástin historie Českého rozhlasu. Příspěvek k 70. výročí (Praha 1993).
Foglarová, Jaroslava (ed.): Ročenka Českého rozhlasu (Praha 1994).
Ješutová, Eva a kolektiv autorů: Od mikrofonu k posluchačům. Z osmi desetiletí Českého rozhlasu (Praha 2003).

III. Články, stati
Kapitoly z dějin Československého rozhlasu 1–7 (Praha 1964–68).
Hlaváček, Jiří: 40 let vysílání Čs. rozhlasu (Rozhlasová práce č. 12, 1963, s. 181–182).
-js- [Slavíková, Jitka]: Jeden rozhlas, mnoho sborů (Hudební rozhledy 56, 2003, č. 3, s. 39–40).
Aust, Ondřej: Zpátky na Vinohradské (Lidové noviny 5. 6. 2009, s. 18).
aus: Rozhlas skončil přestavbu, prodá jednu budovu (Lidové noviny 11. 6. 2009, s. 6).
Aust, Ondřej: Táhneme radlici pokroku, rozhovor s ředitelem Václavem Kasíkem (Lidové noviny 12. 6. 2009, s. 18).
Vitvar, Jan H.: Zakletý rozhlas (Respekt 21, 2010, č. 9, s. 16).

Petar Zapletal

Datum poslední změny: 18.3.2011