Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Hudební divadlo Karlín

Tisk

(Divadlo v Karlíně; Opereta v Karlíně; Komická zpěvohra; Divadlo Umění lidu; Divadlo Československého státního filmu v Karlíně; (Velké) Divadlo hlavního města Prahy v Karlíně; Státní divadlo v Karlíně; Hudební divadlo v Karlíně; Hudební divadlo v Karlíně a Nuslích)

Charakteristika: hudební divadlo

Datum narození/zahájení aktivity:23.8.1945
Text
Literatura

Hudební divadlo Karlín (Divadlo v Karlíně; Opereta v Karlíně; Komická zpěvohra; Divadlo Umění lidu; Divadlo Československého státního filmu v Karlíně; (Velké) Divadlo hlavního města Prahy v Karlíně; Státní divadlo v Karlíně; Hudební divadlo v Karlíně; Hudební divadlo v Karlíně a Nuslích), hudební divadlo, zahájení činnosti 23. 8. 1945, Praha. 

Vzniklo na místě Thèâtre Variété (Divadlo Variété) 1881–1939, které nechal postavit obchodník Eduard Tichý v letech 1880–81 (podle plánů architekta Otto Ehlena). Budova sloužila především pro zábavné produkce (cirkusová a varietní představení) a hostující divadelní soubory (1886 např. Theater an der Wien). Od roku 1916 zde začal působit Karel Hašler (1916–28) a uváděl zde své skladby, pak i jednoaktové hry. Po první světové válce doplnil repertoár divadla o kabaret, později revue. Ve dvacátých letech ve Variété hostovaly operní a operetní soubory (Vinohradská zpěvohra, 1922; Olomoucká opera, 1923; Opera Slovenského národního divadla, 1925; Moderní opereta Antonína Drašara, 1932–34; Velká opereta Hugo Krause, 1936–37 a další). Během okupace roku 1939 byli majitelé nuceni přijmout do nájmu Národní divadlo, jemuž byla zabavena budova Stavovského divadla. Variété změnilo svůj název na Prozatímní divadlo. Roku 1944 se Národní divadlo přesunulo do Městského divadla na Královských Vinohradech, místo něj se do budovy přesunul soubor vinohradského divadla pod názvem Divadlo Josefa Kajetána Tyla. V Karlíně ale hrálo pouze do 1. září, kdy byla všechna divadla uzavřena. Národní divadlo se do Karlína ještě jednou na několik týdnů vrátilo (1945).

Po osvobození na jaře 1945 získala budovu karlínské scény Městská divadla pražská a krátce provozovala činnost pod názvem Městské lidové divadlo v Karlíně. Po reorganizaci divadel v létě téhož roku převzalo správu Družstvo divadel. Vedení se chopili jedni ze zakladatelů Družstva – uměleckým šéfem se stal Emil František Burian, administrativně vedl divadlo Miroslav Kouřil. Orchestr řídili René Kubínský a Josef Kovářík. Provoz operetní scény Divadla v Karlíně byl zahájen premiérou inscenace Král tuláků Rudolfa Frimla (1. 10. 1945). Angažmá získalo mnoho umělců ze zrušených souborů (Hermína Hoffmannová, Valja Petrová, Lída Slaná, Vlasta Severinová, Gabriela Třešňáková, Valerie Vašáková, Drago Čáslavský, Jan Frank, Ota Motyčka, František Voborský, Boža Vronský, Jára Pospíšil a další). Umělecký provoz byl velice intenzivní, každý měsíc byla uvedena nová inscenace především z operetního repertoáru (Jacques Offenbach Orfeus v podsvětí, 1945; Karel Moor Pan profesor v pekle, 1945; Emmerich Kálmán Hraběnka Marica, 1946; Karel Weiss Revizor, 1946; Leo Fall Rozvedená paní, 1946; Daniel François Auber Fra Diavolo, 1946 a další). 

Počátkem roku 1946 se stal uměleckým ředitelem Antonín Holzinger (1946–47). Divadlo získalo nový název, nejprve Opereta v Karlíně, později Komická zpěvohra. Po rozpadu Družstva divadel provoz řídilo Družstvo zaměstnanců, později Družstvo komické opery s předsedou Miroslavem Kouřilem. Dramaturgie se soustředila na klasické operetní tituly (Oskar Nedbal Polská krev, 1946; Richard Heuberger Ples v opeře, 1946; Johann Strauss Netopýr, 1946; Jacques Offenbach Krásná Helena, 1947 a další) a hudební veselohry (Zdeněk Mašek, Oskar Krejčí, Sylva Krejčová Nic se nestalo, 1947 a další). Po finančních ztrátách, vzniklých nízkým zájmem publika, byl do vedení divadla zvolen Hugo Kraus (1947–48), bývalý ředitel Velké operety. Uhradil dluhy a zavedl úsporná opatření (mimo jiné propouštěl z řad uměleckého souboru). Prosazoval uvádění klasické operety v konvenčním ztvárnění. 

Po politických událostech v únoru 1948 divadlo připadlo Ústředí divadel Umění lidu, z něhož byl odvozen i nový název Divadlo Umění lidu. Dočasným ředitelem se stal Oskar Krejčí, jehož v následující sezóně 1948/49 vystřídali ředitel Felix Bartoš (1948–50) a umělecký šéf Jan Werich (1948–51). Ze zrušeného Nového divadla přišel Oldřich Nový, který následně zaujal post druhého uměleckého šéfa (1948–50). Sezóna byla zahájena dne 16. října 1948 premiérou Divotvorného hrnce Burtona Lanea v úpravě Jiřího Voskovce a Jana Wericha (první uvedení v Československu). V repertoáru se objevovaly hudební komedie, většinou v režii Oldřicha Nového (Jiří Karásek, Glenn Webster, Harry Macourek Plukovník chce spát, 1949; Zdislaw Gozdawa, Waclaw Stepień, Jiří Traxler Moje žena Penelopa, 1950 a další). S Janem Werichem přišla do divadla i část zrušeného souboru Divadla V+W (Soňa Červená, Ljuba Hermanová, František Černý, Rudolf Cortéz, Václav Trégl, tanečníci Bedřich Füsseger, Manon Chaufour, Elen Tanasco a další), později se přidali i někteří herci z Nového divadla. Svoji éru v Karlíně zahájil také orchestr Karla Vlacha (1948–53).

Po rozpadu družstva Umění lidu v roce 1950 připadlo divadlo Československému státnímu filmu a scéna získala název Divadlo Československého státního filmu v Karlíně. Ředitelem se stal Tadeáš Šeřínský (1950–51). Do uměleckého vedení k Werichovi přibyl dramaturg František Rachlík (1950–51) a nakrátko i Jindřich Plachta (1950). Pozici choreografa získal Bedřich Füsseger, na místě sbormistra působil Dalibor Brázda, který se později stal i dirigentem (od 1952). Na programu se objevovaly veselohry s hudebními a tanečními čísly (František Ferdinand Šamberk, Jiří Sternwald Jedenácté přikázání, 1950) či revue (Jiří Voskovec, Jan Werich, Jaroslav Ježek Nebe na zemi, s hudebními čísly Václava Trojana, 1950). V té době mělo divadlo nejen herecký, ale i baletní soubor a kromě orchestru i pěvecký sbor. Do ansámblu byli angažováni Jaroslava Adamová, Vítězslav Boček, Otomar Korbelář, Vladimír Ráž, Jiřina Steimarová a Vlasta Burian.

Od 1. srpna 1951 bylo divadlo přiděleno pod správu hlavního města Prahy a opět přejmenováno na (Velké) Divadlo hlavního města Prahy v Karlíně. Ředitelem byl prozatímně jmenován Jiří Frejka, později na jeho místo přišel Jindřich Šourek (1951–53). Frejka nastoupil na pozice zástupce ředitele, uměleckého šéfa (1951–52) a režiséra. Pod jeho vedením se začala dramaturgie obracet (až na výjimky, např. Nikolaj Adujev, Iosif Kovner Akulina, 1951) k činoherním inscenacím s hudebními čísly (Josef Kajetán Tyl Paní Marjánka, matka pluku, hudba Václav Trojan, 1951; Viktor Dolidze Keto a Kote; Vítězslav Nezval Schovávaná na schodech, 1952). Po útocích a politickém pronásledování Frejka své působení ukončil sebevraždou v roce 1952. Post režiséra obsadili Alfréd Radok (Johann Nepomuk Nestroy Lumpacivagabundus, hudba Miroslav Ponc, 1952), Václav Kašlík (Vítězslav Nezval Tři mušketýři, 1953) a Karel Konstantin (Jaroslav Zrotal, Oldřich Flosman Zavinil to Ferkl? 1953). Umělecké vedení postupně zastávali dramaturg František Rachlík (1952–53), operní zpěvačka Marie Budíková (1953–54) a operetní herec Ota Motyčka (1954). Zlom v uměleckém směřování karlínského divadla nastal v roce 1953, kdy Divadelní a dramaturgická rada doporučila návrat operetního žánru do repertoáru divadla. Éru operetních návratů nastartovala Hervého opereta Mam'zelle Nitouche (1953) v režii Oldřicha Nového.

Na začátku sezóny 1954/55 bylo divadlo převedeno pod státní správu. Vizi o zaměření divadla měli naplňovat nový ředitel Julius Lébl (1954–60) a umělecký šéf Oldřich Nový (1955–58). Dirigovali Rudolf Kvasnica a František Vajnar (1955–60). V té době divadlo opět získalo nový název – Státní divadlo v Karlíně. Realizace klasického operetního repertoáru v tradičním pojetí (Johann Strauss CikánskýJ baron, 1954; Carl Millöcker Žebravý student, 1955; Orfeus v podsvětí, 1955; Franz Lehár Paganini, 1956; Franz von Suppé Boccaccio, 1956; Carl Zeller Ptáčník, 1957; Netopýr, 1957; Jacques Offenbach Madame Favart, 1958; Emmerich Kálmán Čardášová princezna, 1958 a další). Divadlo příležitostně nabízelo i představení hostujících souborů (např. soubor Everyman Opera uvedl inscenaci Porgy a Bess Georga Gershwina, 1956). Umělecké nasměrování k operetě dalo příležitost především novým operetním zpěvákům (Nelly Gaierová, Helena Loubalová, Věra Macků, Jiřina Marešová, Dagmar Rosíková, Stanislava Součková, Eva Šenková, Karel Fiala, Milota Holcman, Karel Jahn, Jindřich Janda, Milan Karpíšek, Rudolf Pellar a další). V roce 1957 bylo divadlo opět převedeno pod správu hlavního města Prahy, což ale nepřineslo žádné výrazné organizační změny. V následujícím roce odešel Oldřich Nový z místa uměleckého šéfa (1958). V této době vznikla snaha o osvěžení repertoáru klasické operety o soudobá díla na hranici s muzikálem (Herbert Kawan Skandál v Lisabonu, 1958; Gorni Kramer, Pietro Garinei, Sandro Giovannini Když je v Římě neděle, 1958).

Po náhlém úmrtí Juliuse Lébla roku 1960 byl vedením pověřen František Paul (1960–61), místo ředitele ale záhy obsadil režisér Rudolf Vedral (1961–64). Jeho cílem bylo rozšířit žánrové zaměření divadla na hudební komedie, hry s hudebními čísly, muzikály, operety a balety. Začlenit chtěl klasické i současné, domácí a zahraniční tituly. Umělecké vedení tvořili dramaturg Jaroslav Hach, režisér František Paul, později Leo Spáčil (1961–72). Symfonický orchestr řídili Arnošt Moulík (1960–62), Miroslav Homolka (1960–63), Milivoj Uzelac (1963–88). V roce 1962 se vrátil se svým orchestrem Karel Vlach, který se uplatnil především v revuích Voskovce a Wericha. Vedralovou uměleckou orientací se dostala klasická opereta stranou (Jacques Offenbach Krásná Helena, 1961, Šestá žena Modrovousova, 1963; Arthur Sullivan, William Schwenck Gilbert Gondoliéři, 1962), přednost dostaly hudební komedie (Wolf Mankowitz, Monty Norman Bleší trh, 1961; Vlastimil Hála, Jiří Voskovec, Jan Werich Slaměný klobouk, 1963; Armando Trovajoli, Pietro Garinei, Sandro Giovannini Rugantino – Dítě Říma, 1964), soudobá domácí tvorba (Miroslav Horníček, Miloš Kopecký Tvrďák, hudba Evžen Illín 1962, a Malý pan Albert, hudba Ivo Moravus, 1963), divácky ověřené tituly (Jiří Voskovec, Jan Werich Kat a blázen, hudba Jaroslav Ježek a Evžen Illín, 1962; Josef Kajetán Tyl Paní Marjánka, matka pluku, hudba Václav Trojan, 1963) a zahraniční muzikály (Bertolt Brecht, Kurt Weill Slavné město Mahagony, 1963; Žebrácká opera, 1963). Od roku 1961 dostalo divadlo název Hudební divadlo v Karlíně. V červnu 1963 k němu bylo připojeno divadlo Na Fidlovačce. Karlínské divadlo tak získalo nejen novou scénu, ale i název Hudební divadlo v Karlíně a Nuslích. Po Vedralových progresivních změnách došlo k opadání zájmu publika. Vedral v lednu 1964 podal rezignaci, Ústřední národní výbor hlavního města Prahy na ni ovšem nereagoval. Během následujících měsíců došlo k obratu, publikum přitáhlo zpět uvedení operety Rose Marie Rudolfa Frimla. Divadlu se začalo dařit i díky uvedení muzikálu My Fair Lady (1964) Fredericka Loeweho a Alana Jay Lernera. Přesto byla v prosinci Vedralova rezignace přijata.

Nový ředitel Ludvík Žáček (1964–70) si v tvůrčím týmu ponechal dramaturga Jaroslava Hacha i Rudolfa Vedrala jako režiséra. Pozici stálého režiséra obsadil Otto Haas (1965–80), orchestr řídili Milivoj Uzelac, Dalibor Brázda (1965–69), Pavel Vondruška (1967–77), vrátil se také Miroslav Homolka (1968–91). Vedle klasických operetních kusů získávaly prostor i zahraniční muzikály. Do repertoáru se vrátily osvědčené operetní kusy (Hraběnka Marica, 1967; Polská krev, 1968; Franz Lehár Hrabě Luxemburk, 1969 a další), objevily se i méně známé tituly (Paul Burkhard Ohňostroj, 1965; Oskar Strauss Kouzlo valčíku, 1969; Paul Abraham Ples v hotelu Savoy, 1970). Za Žáčkovy éry hostovali v Karlínském divadle zahraniční sólisté z Itálie (např. Giuseppe di Stefano v Lehárově Zemi úsměvů 1966), ze Spojených států, Holandska a Rakouska. Samotný soubor poprvé s úspěchem vycestoval za hranice s Kálmánovou Hraběnkou Maricou do Hamburku a Hannoveru (1967), na jaře 1969 se stejným titulem a nově s inscenací Revue Karlín do Moskvy a Leningradu. Díky uvolňování politických poměrů se podařilo uvést i pětici původem amerických muzikálů (Divotvorný hrnec, 1965; Cole Porter Kankán, 1966, a Líbej mne, Katko!, 1967; Jerry Herman, Michael Stewart Hallo Dolly, 1966). Mezi umělecké vrcholy Žáčkovy éry je považováno uvedení inscenace Muž jménem La Mancha (1967) autorů Mitche Leigha, Dalea Wassermana, Joea Dariona a West Side Story (1970) Leonarda Bernsteina. Z domácí tvorby se do repertoáru dostal muzikál Bohuslava Ondráčka a Jana Schneidera Gentlemani (1967) původně nazkoušený pro nuselskou scénu. Ve volných dnech byla budova pronajímána k pořádání koncertních akcí (např. koncertní pásmo Evy Pilarové a Jaromíra Meyera Orel nebo Panna, 1967; koncerty skupiny Golden Kids, 1968). Nuselská scéna se zprvu profilovala klasickými operetními díly, ve druhé polovině 60. let byly prosazovány oblíbené české lidové operety (Rudolf Piskáček Perly panny Serafínky, 1967; Jára Beneš Na tý louce zelený, 1968; Karel Hašler Podskalák, 1968; Jaroslav Beneš Uličnice, 1969) a původní hudební komedie (Bohuslav Ondráček, Jan Schneider Pro Petra a Lucii, 1967; Jaroslav Jakoubek, Karel Michael Walló Král zlatokopů, 1967; Jaroslav Jakoubek, Charles Dyer Řehtačka, 1968; Zdeněk Borovec, Zdeněk Marat, Vlastimil Hála Otec, matka, Jan a Katka, 1968; Jaromír Vomáčka, Naďa Jedličková Hledá se panic, 1969). Vzhledem k umělecké náročnosti uváděných titulů bylo třeba doplnit soubor (Věra Beranová, Pavla Břínková, Michaela Černá, Hana Talpová, Věra Vlková, Milena Zahrynowská, René Gabzdyl, Karel Hábl, Vratislav Kadlec, Leoš Kaltofen, Jiří Koutný, Zdeněk Matouš, Ladislav Županič) a přizvat zpěváky z oblasti populární hudby (např. Eva Pilarová, Yvetta Simonová, Milan Chladil, Josef Laufer, Václav Neckář, Josef Zíma).

Ředitele Žáčka, který byl z politických důvodů odvolán v červenci 1970, nahradil karlínský zpěvák Jindřich Janda (1971–77). Dramaturg Jaroslav Hach zemřel, na jeho místo nastoupil Luboš Šterc (1971–91) a divadlo opustil Rudolf Vedral. Výměna vedení měla vliv na umělecké směřování divadla a zahraniční spolupráci. Postupně se přestaly hrát nové domácí tituly i anglické a americké muzikály, které se vracely až koncem 70. let (posledním uvedeným byl: Jerome Kern, Oscar Hammerstein Loď komediantů, 1972). Pozornost se obracela k východoevropské tvorbě (Andrej Ešpaj Sedmé nebe, 1971; Isaak Osipovič Dunajevskij Bílý akát, 1974; Paraškev Chadžijev Cyrano z Bergeraku, 1976; Alexander Žurbin, Dimitrij Jurij Orfeus a Eurydika, 1977; Gerd Natschinski Casanova, 1979) a přeshraniční spolupráce byla navázána s divadly v Berlíně, Budapešti, Sofii, Varšavě a dalšími. Na repertoáru převládala klasická opereta (Orfeus v podsvětí, 1971; Rudolf Friml Král tuláků, 1972, Rose Marie, 1975, obě s hudebními úpravami Milivoje Uzelace, a Španělská vyzvědačka s hudebními úpravami Vladimíra Rašky, 1973; Franz Lehár Giuditta, 1973, Veselá vdova, 1974, a Paganini, 1978;  Polská krev; Johann Strauss Netopýr, 1974, Noc v Benátkách, 1977; Ptáčník, 1976). Premiérovaná byla také upravená verze inscenace Jiřího Voskovce a Jana Wericha Golem (1978). Hru adaptoval Jiří Suchý a společně s Jitkou Molavcovou ztvárnili titulní role rytířů. Nuselská scéna uváděla meziválečnou operetu (Adolf Piskáček Tulák John, 1973; Jaroslav Jankovec Srdce v rákosí, 1974 a další) i původní českou muzikálovou tvorbu (Mary Chase, Jaromír Otto Karel Harvey a já, 1972; Václav Zahradník, Jiří Bednář Mazlíčkové, 1974; Jindřich Brabec Vzhůru na Madeiru 1974, Manon, 1975; Vladimír Soukup Slunce nad řekou, 1976; Rudolf Fleischer Růžový život Edith Piaf, 1976; Jan F. Fischer, Naďa Jedličková Trhani, 1977; Zdeněk Petr, Jiří Aplt Robin Hood, 1978). V červenci 1978 byl provoz divadelní budovy z technických důvodů pozastaven, slibovaná rekonstrukce se nekonala, uskutečnila ji až Nadace Fidlovačka v 90. letech. Janda do souboru přivedl nové tváře z řad mladých zpěváků (Helena Cihelníková, Laďka Kozderková, Galla Macků, Jitka Soběhartová, Marie-Luisa Váchová, Blanka Vítková, Miloš Bílý, Karel Bláha, Miro Grisa, Karel Gult, Vratislav Kadlec, Milan Kovář, Ilja Prokop, Libor Žídek a další).

Jindřich Janda byl v lednu 1977 odvolán z funkce ředitele. Ředitelem se stal Vladimír Čeněk (1977–80), který ale do uměleckého chodu moc nezasahoval. Roku 1979 divadlo získalo svůj současný název Hudební divadlo v Karlíně (Hudební divadlo Karlín).

Nový ředitel Antonín Hardt (1980–90) dostal na starosti rozdělení Státního divadelního studia. Pod správu Karlínského divadla administrativně spadalo také divadlo Semafor (1981–90), umělecké vedení fungovalo ale samostatně. Po delším čase došlo k obnovení funkce uměleckého ředitele, do níž byl jmenován Mojmír Weimann (1981–87), později Petr Novotný (1987–90). Šéfa baletu Bedřicha Füssegera vystřídal Zdeněk Prokeš (1983–90). Na pozici šéfdirigenta zůstával Miroslav Homolka, po smrti Karla Vlacha se vrátil Arnošt Moulík (1986–92), místo sbormistryně zastávala Irena Pluháčková. Dramaturga Šterce doplnila překladatelka Eva Bezděková (1985–89). Dramaturgie se orientovala na klasickou operetu, muzikál a revue v duchu Osvobozeného divadla. Tradiční operetní kusy v konvenčním pojetí (Franz Lehár Země úsměvů, 1983; Polská krev, 1987) doplnilo např. první nastudování Straussovy Vídeňské krve (1980) a další ne příliš známá díla (Julius Kalaš Mlynářka z Granady, 1982; Robert Stolz Peppina, 1985; v Československu prvně uvedená Offenbachova Velkovévodkyně z Gerolsteinu, 1986; Edmond Audran Loutka, 1988; William Schwenck Gilbert, Arthur Sullivan Mikádo 1988, Franz von Suppé Krásná Galathea, 1989). Muzikálový žánr zastoupily osvědčené tituly (Hello, Dolly, 1982; My Fair Lady, 1984). Díky režisérovi Novotnému a dirigentu Moulíkovi divadlo představilo v československých premiérách i další zahraniční muzikály (Jule Styne, Peter Stone, Bob Merrill Sugar (Někdo to rád horké), 1986; Jevgenij Doga, Emil Lotjanu Cikáni jdou do nebe, 1986; Mátyás Várkonyi, Tibor Miklócs Vlci, rocková opera uvedená v KD Eden, 1988; Woody Allen Zahrej to znovu, Same, 1989; Jule Styne, Isobel Lennart Funny Girl, 1990, československá premiéra). Na repertoár se dostaly i původní domácí muzikály (Jindřich Brabec, Petr Markov Zvonokosy, 1983; Ivo T. Havlů, Zdeněk Marat Pohádka mého života, 1983). Na odkaz Osvobozeného divadla navázalo nové pojetí her Voskovce, Wericha a Ježka (Znám Dona Juana, 1981; Balada z hadrů, 1984; Nebe na zemi, 1988). Progresivnějšímu směřování přispělo angažování mladých interpretů (Dagmar Pecková, Marta Filová, Stanislava Fořtová, Zora Jandová, Radoslava Kuchařová, Renée Nachtigallová, Alena Špačková, Jan Ježek, Alena a Miloš Ježilovi, Josef Oplt, Martin Otava, Edvard Tomas, Pavel Vítek). Hostovali také zpěváci pop-music (např. Naďa Urbánková), členové Semaforu (Jiří Suchý a Jitka Molavcová, Jana Paulová, Josef Dvořák) a další. V 80. letech Karlínské divadlo provozovalo hojnou koncertní činnost doma i v zahraničí (Moskva, Berlín, Sofie, Bratislava). Na konci sezóny 1989/90 se osamostatnilo divadlo Semafor.

V přelomovém roce 1989 ředitel Hardt získal důvěru souboru, ale hned následující rok po konkurzu se řízení divadla chopil režisér Zdeněk Pospíšil (1990–93). Smělé plány nového vedení o velkolepé muzikálové scéně založené na divácky přitažlivém repertoáru, výrazné reklamě a pěstování kultu hvězd ale nepředešly propadu návštěvnosti. Přestože v prohlášeních ředitele Pospíšila o uměleckém směřování se měla i nadále udržet opereta, došlo k její redukci a téměř úplné likvidaci operetního souboru. Premiéry se dočkaly tři operetní tituly (Cikánský baron, 1991 v němčině, 1992 v češtině, Noc v Benátkách, 1993; Čardášová princezna, 1992). Po uvedení Divotvorného hrnce (1991), Slaměného klobouku (1992) a Hry na pohádku máje (Miloš Štědroň a Milan Uhde, 1991) inklinovala dramaturgie k hudebním komediím (Marc Camolleti Povečeříme v posteli, s hudbou Michala Davida, 1992) a české lidové operetě (Podskalák 1992; Na tý louce zelený 1992). V roce 1992 divadlo otevřelo malou scénu Karlínek, vybudovanou ze skladu a kotelny. Uváděly se zde především komedie (Rostislav Kuba Tibetské lepidlo, 1993) a kabarety. Po neshodách s novým vedením nastalo propouštění, někteří umělci z divadla odešli (režisér Pavel Novotný, choreograf Zdeněk Prokeš, šéfdirigent Miroslav Homolka, dirigent Arnošt Moulík, sbormistryně Irena Pluháčková, dramaturg Luboš Šterc, sólisté Pavla Břínková, Věra Vlková, Karel Fiala, Vratislav Kadlec, Jan Ježek, Zdeněk Matouš, propuštění byli také někteří sboristé, tanečníci a členové orchestru Karla Vlacha). Novým dramaturgem se stal Evžen Sokolovský, na místo choreografa nastoupil Petr Boria (1990–92), pozici šéfdirigenta získal Miloš Formáček (1991–97), do angažmá byli přijati Yvetta Blanarovičová, Lenka Loubalová, Ludmila Molínová, Vlasta Peterková, Rostislav Kuba, Zdeněk Mahdal, Pavel Trávníček, Václav Vostarek. Mnoho dalších umělců působilo externě. Pro neshody a stávky uměleckého personálu a zaměstnanců divadla, neutěšenou hospodářskou situaci divadla, tlaky soukromých muzikálových společností na získání budovy a další potíže ukončil Zdeněk Pospíšil své působení rezignací na funkci ředitele.

Ladislav Županič (1993–2003) měl za úkol stabilizovat umělecké soubory, nastavit nový divácky atraktivní repertoár a tím navrátit do divadla publikum. Uměleckým šéfem jmenoval Pavla Trávníčka (1993–95), byl přijat nový šéf baletu choreograf Jan Hartmann, na post sbormistryně se vrátila Irena Pluháčková. Na pozici zůstal šéfdirigent Miloš Formáček do roku 1997, kdy ho nahradil Arnošt Moulík (1997–2007), a dramaturg Evžen Sokolovský, ke kterému se přidala Ivana Vadlejchová. Ve spolupráci se soukromými producenty Županič připravil několik projektů (např. West Side Story, 1993, s taneční skupinou UNO). Tato spolupráce přinesla některé nové provozní změny, např. off-stage účinkování sboru nebo přemístění orchestru z orchestřiště do místnosti za jevištěm, ze kterého byl zvuk reprodukován do sálu. S dramaturgem Trávníčkem nastal ústup od bulvárních zpracování operet a pokleslých hudebních komedií, prostor dostaly swingové retro-muzikály (Martin Vačkář, Miroslav Kořínek, Ondřej Havelka Má férová Josefína, koprodukce s Mediarex, 1994; Gustav Oplustil, Pavel Trávníček, Tomáš Vondrovic Zasněžená romance, hudba z repertoáru Orchestru Glenna Millera 1994; Jiří Bednář Superhvězda Mařenka, 1996; Gustav Oplustil Sny z Nového Yorku, hudba z repertoárů orchestrů Harryho Jamese, Duka Ellingtona, 1997 a další), klasické americké muzikály (My Fair Lady, 1995; Hello, Dolly, 1996; Někdo to rád horké, 1997; Frank Loesser, Abe Burrows Prezidentem snadno a rychle, koprodukce s Mediarex, 1995; Jerry Herman, Harvvey Fierstein Klec bláznů, 1998; John Kander, Joseph Stein (Řek) Zorba, 1999; Henry Mancini, Frank Wildhorn, Blake Edwards Viktor – Viktorie, 2000; Nacio Herb Brown Zpívání v dešti, 2001; Richard Rodgers Za zvuků hudby, 2002; John Kander, Fred Ebb, Bob, Fosse Chicago, 2002). Na repertoáru se objevily také např. pop-rocková opera (Jiří Bareš, Pavel Vrba 451° Fahrenheita, 1994), muzikál podle domácí filmové předlohy (Jiří Svoboda, Zdeněk Barták a další Anděl s ďáblem v těle, 1998) nebo revival muzikálu Zvonokosy (2001). Vyskytly se i pokusy o udržení linie adaptací her Voskovce a Wericha (např. taneční Rapsodie v modrém, 1994; Pěst na oko, 1995). Stranou zůstávala klasická opereta (Mam'zelle Nitouche, 1993; Noc v Benátkách, 1993; Polská krev, 1994; Paganini, 1994; Veselá vdova, 1996; Netopýr, 1997; Hraběnka Marcia, 1998; Rose Marie, 1999; Země úsměvů, 2000). Z angažmá odešli někteří sólisté spojení s působením Zdeňka Pospíšila. Županič obnovil operetní ansámbl (Pavlína Millerová, Lucie Nováková, Libuše Vondráčková, Karel Bláha, Miro Grisa, Josef Oplt, Robert Šicho, Roman Škoda, Václav Vostarek) i spolupráci s orchestrem Karla Vlacha (externě). Do muzikálového souboru přibyli Michaela Dolinová, Světlana Nálepková a Lumír Olšovský. Na jednotlivých projektech pravidelně spolupracovali (z ekonomických důvodů nebylo únosné udržovat velký soubor) Jaroslava Adamová, Yvetta Blanarovičová, Vladimír Brabec, Kateřina Brožová, Radoslav Brzobohatý, Zbyněk Fric, Jiří Langmajer, Lubomír Lipský, Jitka Molavcová, Jan Přeučil, Václav Sloup, Lukáš Vaculík, Vlastimil Zavřel a další. V mnoha inscenacích účinkoval i Ladislav Županič. V letech 1995–2002 byly prostory malé scény Karlínku zapůjčeny divadlu Semafor.

V srpnu 2002 zasáhla Hudební divadlo Karlín povodeň, která zásadně poničila budovu divadla. V náhradních prostorách v Kongresovém centru Praha divadlo začalo hrát již od sezóny 2002/03. V lednu 2003 byl především kvůli finančním ztrátám divadla odvolán ředitel Ladislav Županič. Na jeho místo byl bez výběrového řízení dosazen muzikálový producent Egon Kulhánek (2003–dosud). Cíle vytyčené v Kulhánkově koncepci zahrnovaly především otázky provozní a ekonomické: rekonstrukci zdevastované budovy a hospodářskou stabilizaci divadla. Uměleckým šéfem se stal muzikálový zpěvák Pavel Polák (2003–dosud). Choreografka Helena Brousková byla jmenována šéfkou baletu. Umělecké vedení doplnili dramaturg Adam Novák (2004–dosud) a šéfdirigent Ota Balage (2004–10). Kulhánek postupně snižoval počet inscenací v repertoáru na pět titulů. Došlo také k redukci v souboru, které se týkalo sólistů, orchestru, pěveckého sboru a baletu (přechod na externí smlouvy, snížení úvazků, propouštění). V provizorních prostorách byla uvedena West Side Story (2003), český muzikál Noc na Karlštejně (Karel Svoboda, Zdeněk Podskalský, Jiří Štaidl, 2004), opereta Netopýr (2004) a americký muzikál Jekyll & Hyde (Frank Wildhorn, Leslie Bricuss, 2005). V sezóně 2005/2006 z důvodu blížícího se znovuotevření historické budovy neproběhla poprvé v historii žádná premiéra. Až v říjnu 2006 zahájila provoz Hudebního divadla Karlín premiéra inscenace Producenti (Mel Brooks, Thomas Meehan). Od návratu do obnovené budovy vznikala jedna až dvě inscenace za sezónu. Základ repertoáru tvořil především současný muzikál uváděný většinou v české premiéře (Frank Wildhorn, Norman Allen, Jack Murphy Carmen, koprodukce s divadlem Ta Fantastika, 2008 – světová premiéra, 2015 – obnovená premiéra; Andrew Lloyd Webber, Tim Rice Jesus Christ Superstar, 2010; John Kander, Fred Ebb Vražda za oponou, 2011; Elton John, Tim Rice Aida, 2012; Andrew Lippa, Marshall Brickman, Rick Elice The Addams Family, 2014; Ivan Menchel, Don Black, Frank Wildhorn Bonnie a Clyde, 2016; Alan Menken, Glenn Slater, Bill a Cheri Steinkellner Sestra v akci, 2017;). Výjimečně se v repertoáru objevila činoherní konverzační komedie (Alan Ayckbourn Včera tě zabiju, 2011), dále se divadlo specializovalo na české původní muzikály (Jan Rychlík, Vlastimil Hála, Kryštof Marek a další Limonádový Joe aneb Koňská opera, 2007; David Koller, Robert Kodym a další Lucie, větší než malé množství lásky, 2013; Karel Svoboda, Zdeněk Borovec, Richard Hes Dracula, v koprodukci s LL Production, 2015; Sagvan Tofi Čas růží, hudba z repertoáru Karla Gotta, 2017). Návrat operety do repertoáru proběhl v roce 2007 zejména osvědčenými tituly (Čardášová princezna, 2007; Polská krev 2009, Mam'zelle Nitouche, 2013), zůstával ale i nadále na pokraji dramaturgického zájmu. V obsazení se uplatnili zejména divácky atraktivní zpěváci i herci (Monika Absolonová, Lucie Bílá, Eva Burešová, Dasha, Iveta Dufková, Ivana Chýlková, Radana Hermannová, Hana Křížková, Kateřina Nováková, Veronika Vyoralová, Vladislav Beneš, Václav Noid Bárta, Tomáš Bartůněk, Ondřej Brzobohatý, Jaromír Dulava, Karel Fiala, Ivo Hrbáč, Jiří Korn, Martin Písařík, Martin Sobotka, Peter Strenáčik, Roman Škoda, Petr Štěpánek, Tomáš Trapl, Jan Urban, Marián Vojtko, Roman Vojtek, Václav Vydra a další).

Po výběrovém řízení na místo ředitele Hudebního divadla Karlín byl dne 30. května 2017 potvrzen ve funkci ředitele Egon Kulhánek na pětileté období. V koncepci si vytyčil za cíl i nadále s repertoárem vycházet vstříc poptávce diváků, především mainstreamového publika. Tomuto záměru by mělo vyhovět i angažování mediálně známých umělců a hvězd. Od sezóny 2016/17 získalo Národní divadlo v Hudebním divadle Karlín scénu pro balet a operu po dobu rekonstrukce budovy Státní opery.


Literatura

I. Lexika

Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů (Praha 2000, s. 175–180, autoři hesla Machalická Jana – Herman Josef).

ČSHS.

II. Ostatní

Pacák, Luděk: Opereta. Dějiny pražských operetních divadel (Praha 1946).

Marklová, Milada: Nová česká operetní a muzikálová tvorba (Praha 1980).

Šterc, Luboš: 100 let budovy karlínského variété (rkp. Praha 1981, uloženo v knihovně Institutu umění – Divadelního ústavu).

Herman, Josef: E. F. Burian – Karlín – Opereta (Scéna 10, 1985, č. 20, s. 7).

Herman, Josef: Nejen karlínské problémy po 40 letech (Scéna 11, 1986, č. 9, s. 7).

Machalická, Jana: Jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co (Svět a divadlo 3, 1992, č. 8, s. 70).

Machalická, Jana: Potíže s hudebním divadlem (v Karlíně) (Svět a divadlo 4, 1993, č. 4, s. 31).

Herman, Josef: Hudební divadlo v Karlíně se probudilo? (Divadelní noviny 2, 1993, č. 11, s. 2).

Herman, Josef: České muzikálové herectví (Divadelní noviny 4, 1995, č. 2, s. 1).

Herman, Josef: Opereta versus muzikál (Divadelní noviny 5, 1996, č. 19, s. 1).

Vašák, Vašek – Macků, Galla: Z operety do operety aneb Co se tehdy šuškalo (Praha 1996).

Kotek, Josef: Dějiny české populární hudby a zpěvu (1918–1986) (Praha 1998).

Novotný, Antonín: Karlínské divadlo Variété (Praha 2001).

Šulc, Miroslav: Česká operetní kronika (Praha 2002).

Černý, Jindřich: Osudy českého divadla po druhé světové válce (Praha 2007).

Just, Vladimír: Divadlo v totalitním systému (Praha 2010).

Bár, Pavel: Od operety k muzikálu (Praha, 2013).

Bár, Pavel: Hudební divadlo Karlín (Praha 2016).

Kuláhnek, Egon: Koncepce rozvoje příspěvkové organizace Hudební divadlo v Karlíně na období 2018–23. Dostupné online 

http://kultura.praha.eu/public/44/b6/60/2413856_762699_koncepce_Kulhanek.PDF

Hudební divadlo v Karlíně: http://www.hdk.cz

 

Magdalena Šmídová Turchichová

Datum poslední změny: 28.11.2017