Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Žídek, IvoTisk


Charakteristika: Pěvec-tenorista

Datum narození/zahájení aktivity:4.6.1926
Datum úmrtí/ukončení aktivity:20.5.2003
Text

Žídek, Ivo, pěvec-tenorista, narozen 4. 6. 1926, Kravaře (okres Opava), zemřel 20. 5. 2003, Praha.

 

Narodil se v rodině řídícího učitele Josefa Žídka jako nejstarší ze tří dětí. Maturoval na reálném gymnáziu v Ostravě (1945). Soukromě studoval hudební teorii u Josefa Schreibra (1946) a zpěv u Rudolfa Vaška (1944–48). Z původního barytonu se vypracoval ve zvučný tenor. Zdeněk Chalabala jej angažoval v Zemském divadle v Ostravě (Národní divadlo moravskoslezské), kde Ivo Žídek během tří let nastudoval patnáct rolí: Toník (Bedřich SmetanaDvě vdovy, 1945), Werther (Jules Massenet – Werther, 1946), Jiří Peč (Karel KovařovicPsohlavci, 1946), Šťáhlav (Bedřich SmetanaLibuše, 1946), Jeník (Bedřich SmetanaProdaná nevěsta, 1946), Alfréd (Giuseppe Verdi – La traviata, 1946), Faust (Charles Gounod – Faust a Markétka, 1947), Ernesto (Gaetano Donizeti – Don Pasquale, 1947), Jiří (Antonín DvořákJakobín, 1947), Fernando (Zdeněk FibichBouře, 1947), Vít (Bedřich SmetanaTajemství, 1947), Hoffmann (Jacques Offenbach – Hoffmannovy povídky, 1947), Pelléas (Claude Debussy – Pelléas a Mélisanda, 1947), Cassius (Giuseppe Verdi – Don Carlos, 1948), Heřman (Pjotr Iljič Čajkovskij – Piková dáma, 1948).

V roce 1947 se oženil s Libuší Mrázovou, se kterou měl dva syny. V Národním divadle v Praze debutoval v roli Jeníka z opery Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany (odpolední představení, 11. října 1947). Stálým členem se stal v roce 1948 a působil zde do roku 1991. Jeho prvním vystoupením jako člena souboru byla role Plaváčka v opeře Tři vlasy děda Vševěda Rudolfa Karla (říjen 1948). Během několika dní nastudoval roli Dona Cesara v Nevěstě messinské Zdeňka Fibicha pod vedením Jaroslava Krombholce (1949). Ve stejném roce nastudoval na popud Zdeňka Nejedlého titulní roli Smetanova Dalibora. Po premiéře v Havlíčkově Brodě ji stáhl z repertoáru i přes Nejedlého naléhání. V Národním divadle dále uvedl v osobní premiéře role: Fernando (Zdeněk FibichBouře, 1948), Zdeněk ze Zásmuk (Zdeněk FibichBlaník, 1949), Jakub Míla (Karel KovařovicNa starém bělidle, 1949), Honza (Otakar OstrčilHonzovo království, 1949), Ríša (Jaroslav KvapilPohádka máje, 1950), Lenskij (Pjotr Iljič Čajkovskij – Evžen Oněgin, 1950), Lukáš (Bedřich SmetanaHubička, 1950), Don Ottavio (Wolfgang Amadeus MozartDon Giovanni, 1950), Jontek (Stanislav Moniuszko – Halka, 1951), Jiří (Antonín DvořákJakobín, 1951), Oleg Koševoj (Julij Mejtus – Mladá garda, 1952), Max (Carl Maria WeberČarostřelec, 1952), Junoš (Bedřich SmetanaBraniboři v Čechách, 1952), Ladislav Podhajský (Bedřich SmetanaDvě vdovy, 1952), Marquis de Chateauneuf (Gustav Albert Lortzing – Car a tesař, 1953), Jurodivý (Modest Petrovič Musorgskij – Boris Godunov, 1954), Vévoda mantovský (Giuseppe Verdi – Rigoletto, 1954), Jarek (Bedřich SmetanaČertova stěna, 1954), Princ (Antonín DvořákRusalka, 1955), Števa Buryja (Leoš JanáčekJejí pastorkyňa, 1955), Walther z Vogelweide (Richard Wagner – Tannhäuser, 1955), Bajan (Michail Ivanovič Glinka – Ruslan a Ludmila, 1956), Chasníček – Doktor (Rudolf KarelSmrt kmotřička, 1956), Tamino (Wolfgang Amadeus MozartKouzelná flétna, 1957), Fabrizio (Bohuslav MartinůMirandolina, 1959), Plukovník bubeník (Alban Berg – Vojcek, 1959), Mazal – Blankytný – Petřík (Leoš Janáček – Výlety pana Broučka, 1960), Don Carlos (Giuseppe Verdi – Don Carlos, 1960), Záboj (Eugen Suchoň – Svätopluk, 1960), Musa Džalil (Nazib Gajazovič Žiganov – Musa Džalil, 1960), Hrabě d´Almaviva (Gioacchino Rossini – Lazebník sevillský, 1961), Lucencio (Vissarion Jakovlevič Šebalin – Zkrocení zlé ženy, 1962), Michel (Bohuslav MartinůJulietta, 1963), Skuratov (Leoš JanáčekZ mrtvého domu, 1964), Lohengrin (Richard Wagner – Lohengrin, 1964), Sergej (Dmitrij Šostakovič – Katěrina Izmajlova, 1965), Albert Gregor (Leoš JanáčekVěc Makropulos, 1965), Florestan (Ludwig van BeethovenFidelio, 1965), Don José (Georges Bizet – Carmen, 1966), Inženýr Prokop (Václav KašlíkKrakatit, 1966), Benvenuto Cellini (Hector Berlioz – Benvenuto Cellini, 1967), Manolios (Bohuslav MartinůŘecké pašije, 1967), Grigorij (Modest Petrovič Musorgskij – Boris Godunov, 1967), Kalaf (Giacomo Puccini – Turandot, 1967), Richard (Giuseppe Verdi – Maškarní ples, 1968), Laco Klemeň (Leoš JanáčekJejí pastorkyňa, 1969), Hrabě Pierre Bezuchov (Sergej Prokofjev – Vojna a mír, 1970), Siegmund (Richard Wagner – Valkýra, 1972), Tom (Igor Stravinskij – Život prostopášníka, 1972), Semjon Kotko (Sergej Prokofjev – Semjon Kotko, 1977), Peter Grimes (Benjamin Britten – Peter Grimes, 1979), Max (Carl Maria WeberČarostřelec, 1980), Claude Valée (Ján Cikker – Hra o lásce a smrti, 1983).

Zúčastnil se prvního zájezdu Národního divadla do Moskvy (1955, Prodaná nevěsta, Dalibor, Nevěsta messinská, Její pastorkyňa) a do západní Evropy (Wiesbaden 1963, Rusalka, Řecké Pašije, Čertova stěna). V New Yorku se představil v operách Její pastorkyňa (Lincoln Centre 1966, 1974), Věc Makropulos (Lincoln Centre 1967) a v Buenos Aires v operách Káťa Kabanová, Kateřina Izmailova (Teatro Colón 1968). Podílel se na obnovení činnosti Klubu sólistů (1968), který byl v roce 1948 zakázán. Několik let působil ve funkci hlasového poradce opery Národního divadla a vedl Operní studio, které zaniklo v roce 1989. V letech 1989–91 působil ve funkci ředitele Národního divadla.

Po provedení Dona Cesara (Nevěsta messinská) v Národním divadle mu nabídl agent Viktor Vladarski hostování ve Vídeňské státní opeře (1956). Za čtrnáct dní nastudoval titulní roli Verdiho Dona Carlose, se kterou zde debutoval (první zahraniční vystoupení, první opera v cizím jazyce – německém). Po tomto představení obdržel od Herberta von Karajana nabídku stálého angažmá, které nemohl vzhledem k závazkům v Národním divadle přijmout. Byl zde stálým hostem do roku 1969. Spolupracoval s významnými dirigenty (Karl Böhm, George Szell, Franz Konwitschny, Heinrich Hollreiser, Charles Mackerras, Michael Gielen a další) a ztvárnil patnáct operních rolí. Dále hostoval ve Státní opeře Berlín a Státní opeře Stuttgart.

Intenzivně se věnoval koncertní činnosti. Pravidelně spolupracoval s Českou filharmonií, vystupoval na Pražském jaru a dalších mezinárodních festivalech. S Janáčkovou filharmonií Ostrava a Českým filharmonickým sborem absolvoval koncertní turné po Španělsku (Glagolská mše, 1978). Koncertoval v mnoha evropských městech (Barcelona, Řím, Benátky, Reggio Emiglia, Bologna, Modena, Monte Carlo, Londýn, Edinburgh, Leeds, Ženeva, Curych, Luzern, Schweinfurt, Mannheim, Budapešť, Sarajevo, Dubrovník, Záhřeb, Moskva, Charkov) a spolupracoval s českými a zahraničními dirigenty (Karel Ančerl, Karel Šejna, Václav Smetáček, Václav Neumann, František Vajnar, Jiří Kout, Dimitri Mitropoulos, Wolfgang Sawallisch a další). S velkým úspěchem provedl Zápisník zmizelého Leoše Janáčka ve Vídni (Wiener Festwochen), ve Štýrském Hradci a Amsterodamu. Toto dílo uvedl poprvé v Čechách s Josefem Páleníčkem, dále s Alfredem Holečkem, Radoslavem Kvapilem, Františkem Preislerem a Jiřím Pokorným. Jeho repertoár obsahoval řadu skladeb českých soudobých autorů (Jan Seidel, Boleslav Vomáčka, Jiří Strniště a další).

Získal několik významných ocenění: druhá cena Divadelní žatvy (1950), Laureát Státní ceny (1952), zasloužilý umělec (1957), Řád práce (1968), národní umělec (1976), medaile Leoše Janáčka (1978–79), Grammy Award (1981), Cena Thálie za celoživotní mistrovství (1998). Působil ve funkci předsedy operní výběrové poroty Cen Thálie. Nahrávka Rusalky z roku 1961 (Zdeněk Chalabala, Milada Šubrtová, Eduard Haken) získala zlatou desku Supraphonu (1995).

Ivo Žídek patřil k nejvýznamnějším tenoristům poválečné doby. Vynikal v operách Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Zdeňka Fibicha a v operách českých skladatelů 20. století (Leoš Janáček, Rudolf Karel, Otakar Jeremiáš). Jeho nejvýznamnější rolí byl Jeník, kterého ztvárnil přibližně v 500 představeních. Často hrál role v operách ruských, italských a francouzských skladatelů. Vytvořil desítky nahrávek na gramofonové desky, pravidelně natáčel pro rozhlasové a televizní stanice v Československu, dále v Rakousku a Německu.


Diskografie

Kompletní opery (dle soupisu Josefa Hermana: Ivo Žídek):

 

Nahrávky vydavatelství Supraphon

Leoš Janáček: Její pastorkyňa (Supraphon 1953) – Jaroslav Vogel;

Bedřich Smetana: Dvě vdovy (Supraphon 1956) – Jaroslav Krombholc;

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta (Supraphon 1959) – Zdeněk Chalabala;

Bedřich Smetana: Čertova stěna (Supraphon 1960) – Zdeněk Chalabala;

Antonín Dvořák: Armida (Supraphon 1961) – Zdeněk Chalabala;

Leoš Janáček: Výlety pana Broučka (Supraphon 1962) – Václav Neumann;

Bohuslav Martinů: Julietta (Supraphon 1964) – Jaroslav Krombholc;

Carl Orff: Catulli Carmina (Supraphon 1965) – Václav Smetáček;

Bedřich Smetana: Libuše (Supraphon 1965) – Jaroslav Krombholc;

Leoš Janáček: Věc Makropulos (Supraphon 1966) – Bohumil Gregor;

Carl Orff: Trionfo di Afrodite (Supraphon 1969) – Václav Smetáček;

Leoš Janáček: Její pastorkyňa (Supraphon 1969) – Bohumil Gregor;

Leoš Janáček: Z mrtvého domu (Supraphon 1979) – Václav Neumann;

Bedřich Smetana: Braniboři v Čechách (Supraphon 1981) – Jan Hus Tichý.

 

Nahrávky pro Československý rozhlas

Josef Bohuslav Foerster: Srdce (1948) – Alois Klíma;

Giacomo Puccini: Gianni Schicchi (1950) – František Dyk;

Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni (1951) – Václav Jiráček;

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta (1952) – Jaroslav Vogel;

Bedřich Smetana: Čertova stěna (1952) – František Dyk;

Dmitrij Kabalevskij: Tarasova rodina (1952) – František Dyk;

Nikolaj Rimskij-Korsakov: Zlatý kohoutek (1952) – František Dyk;

Julij Mejtus: Mladá garda (1952) – Jan Hus Tichý;

Carl Maria Weber: Čarostřelec (1953) – Jiří Pinkas;

Giuseppe Verdi: Rigoletto (1954) – Josef Hrnčíř;

Otakar Ostrčil: Honzovo království (1954) – Václav Jiráček;

Zdeněk Fibich: Nevěsta messinská (1954) – František Jílek;

Josef Bohuslav Foerster: Jessika (1954) – Jaroslav Vogel;

Modest Petrovič Musorgskij: Boris Godunov (1954, přímý přenos) – Zdeněk Chalabala;

Modest Petrovič Musorgskij: Chovanština (1954) – Jiří Pinkas;

Jacques Offenbach: Hooffmannovy povídky (1955) – Václav Kašlík;

Giuseppe Verdi: La traviata (1955) – Rudolf Vašata;

Nikolaj Rimskij-Korsakov: Mozart a Salieri (1955) – František Dyk;

Ivan Zajc: Nikola Subic Zrinski (1956) – František Dyk;

Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni (1956, přímý přenos) – Zdeněk Chalabala;

Giacomo Puccini: Bohéma (1958) – František Dyk;

Igor Stravinskij: Oidipus Rex (1960, přímý přenos) – Karel Ančerl;

Vilém Blodek: V studni (1960) – František Škvor;

Sergej Prokofjev: Vojna a mír (1961) – Václav Jiráček;

Bedřich Smetana: Libuše (1962) – Alois Klíma;

Giuseppe Verdi: Falstaff (1963) – Josef Hrnčíř;

Leoš Janáček: Z mrtvého domu (1964, přímý přenos) – Bohumil Gregor;

Giuseppe Verdi: Don Carlos (1965, přímý přenos) – Albert Rosen;

Bedřich Smetana: Libuše (1967, přímý přenos) – Jaroslav Krombholc;

Tichon Chrennikov: Matka (1973) – František Vajnar;

Otakar Jeremiáš: Bratři Karamazovi (1973) – Josef Chaloupka;

Ivo Jirásek: I byl večer a bylo jitro (1973) – František Vajnar;

Bedřich Smetana: Čertova stěna (1974, přímý přenos) – Bohumil Gregor;

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta (1974, přímý přenos) – Josef Kuchinka;

Igor Stravinskij: Oidipus Rex (1976, přímý přenos) – Zdeněk Košler;

Claude Debussy: Pelléas a Mélisanda (1981) – Jaroslav Krombholc;

Ján Cikker: Hra o lásce a smrti (1983) – Ladislav Slovák.

 

Recitály

Operní recitál Ivo Žídka (LP, Supraphon 1972);

Ivo Žídek: Operatic Recital (CD, Supraphon 1996).

Literatura

I. Lexika

ČSHS.

MEH.

New Grove2.

Warrack, John – West, Ewan: Oxfordský slovník opery (Oxford 1996).

Tomeš, Josef a kol.: Český biografický slovník (Praha-Litomyšl 1999).

 

II. Ostatní

Bor, Vladimír: Operní večery (Praha 1981).

Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci (Praha 1988).

Herman, Josef: Ivo Žídek. Jak možná věřit (Praha 1998).

Černý, Jindřich: Osudy českého divadla po druhé světové válce (Praha 20007, s. 143, 163, 420, 453).

 

Radek Poláček

Datum poslední změny: 7.12.2012