Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Hradil, František MíťaTisk


Charakteristika: pedagog, skladatel, sbormistr, hudební publicista

Datum narození/zahájení aktivity:8.12.1898
Datum úmrtí/ukončení aktivity:6.8.1980
Text
DíloLiteraturaArchiválie

Hradil, František Míťa, pedagog, skladatel, sbormistr, hudební publicista, narozen 8. 12. 1898, Vsetín, zemřel 6. 8. 1980, Ledeč nad Sázavou.


Syn Janáčkova žáka, kantora, varhaníka a skladatele Antonína Hradila, pozdějšího profesora na ostravském Marhulově hudebním ústavu v Mariánských Horách. Po ukončení docházky do měšťanky v rodišti, kdy se rodina přestěhovala roku 1912 do Ostravy, začal studovat na učitelském ústavu ve Slezské Ostravě. Před jeho dokončením musel narukovat (1916) do 1. světové války (po roce dostal měsíční dovolenou k vykonání válečné maturity. na vojnu se už nevrátil kvůli onemocnění a dobu do konce války strávil na léčení v nemocnici v Hranicích na Moravě, kde vzniklo mnoho jeho raných skladeb).  Po složení státních zkoušek z hudby a zpěvu nastoupil roku 1919 – vedle svého otce – na místo profesora dějin hudby a intonace na Marhulově varhanické škole – Hudební škole Matice školské v Mariánských Horách. Zároveň se stal roku 1921 ředitelem nově zřízené hudební školy kovodělníků ve Vítkovicích a byl také přijat Leošem Janáčkem do jeho mistrovských tříd skladby. Po absolvování (1923) se vrátil do Ostravy na Hudební školu Matice školské, na které byl po náhlé Marhulově smrti v roce 1925 jmenován ředitelem. Na této škole, přejmenované na Masarykův ústav hudby a zpěvu a v roce 1936 přemístěné z Mariánských Hor do Moravské Ostravy, se za Hradilova vedení uplatňovaly moderní pedagogické metody (např. Dalcrozova metoda rozvíjející hudebně motorické schopnosti žáků). V čele školy stál až do roku 1953, kdy jeho a Kubínovou zásluhou byla tzv. „profesionální větev“ ústavu přebudována na Vyšší hudebně pedagogickou školu, od roku 1959 ostravskou Konzervatoř. Zde pak Hradil krátce vykonával funkci pedagogického ředitele a zároveň i krajského inspektora kultury. Roku 1956 přesídlil do Prahy jako ředitel zdejší Vyšší hudebně pedagogické školy. Poté byl až do roku 1966 vedoucím kabinetu hudebních škol při Krajském ústavu pro další vzdělávání učitelů. S Hradilovou pedagogickou činností úzce souvisela jeho práce kulturně osvětová. Byl v Ostravě spoluzakladatelem a dlouholetým předsedou Kruhu přátel vážné hudby a spolupodílel se na založení Ostravského symfonického orchestru.

Hradilovy rané skladatelské pokusy byly poznamenány pozdně romantickou náladovou barvitostí, ve 20. letech 20. století tvořil pod silným vlivem Leoše Janáčka, ve 30. a začátkem 40. let jeho skladatelská práce ustupovala činnosti interpretační (klavírista a sbormistr), kritické a publicistické, ale především pedagogické a organizačně osvětové. Novou vlnu jeho tvořivosti přinesla léta padesátá. Tehdy vzniklá díla (např. kantáta Zpěv míru) byla silně poznamenána „ždanovovskou normativní estetikou“. Jako celek se Hradilova tvorba vyznačovala technickou vytříbeností a uměřenou dávkou emocionálního výrazu, ale je zcela bez zvukového a formového hledačství a experimentátorství.

Roku 1919 se stal Hradil sbormistrem hornického pěveckého kroužku Lyra dolu Luis ve Vítkovicích, který rozšířil na pěvecké sdružení Smetana. Od roku 1925 až do odchodu do Prahy v roce 1956 stál v čele Sokolského pěveckého sdružení, přejmenovaného v 50. letech na Pěvecké sdružení závodního klubu Dolu Hlubina. S tímto sborem vystupoval v Jugoslávii, Rakousku a Polsku a v celostátní soutěži sborových těles v Praze obsadil v letech 1938 a 1948 vždy 1. místo.

František Míťa Hradil publikoval kritiky v Hudebním a divadelním obzoru (tento časopis též spoluredigoval), ve 20. a 30. letech přispíval články o ostravském hudebním životě do pražské revue Tempo – Listy Hudební matice, příležitostně psal do Moravskoslezského deníku, Černé země, Ducha času a Hudebních rozhledů. Hudebně publicistické dílo bylo zaměřeno hlavně na oblast hudebního školství, na sborové umění a zvláště na dějiny hudby na Ostravsku. Byl autorem soupisů děl a tematických katalogů Otakara Jeremiáše, Jaroslava Křičky, Emila Františka Buriana a Josefa Plavce. Krátce po Hradilově smrti vyšly jeho paměti Hudebníci a pěvci v kraji Leoše Janáčka.


Dílo

Dílo hudební (výběr):

Komorní

Klavírní kvintet (1922).

Houslová sonáta (1927).

Suita pro sólové housle (1934).

Slzy a úsměvy – klavírní cyklus (1937–1943).

Pionýrská klavírní knížka (1953).

Klavírní sonatina z vesmíru (k poctě Jurije Gagarina – 1961).

Dnes a zítra. Smyčcové trio (1963).

 

Orchestrální

Za Ostravicí – symfonická báseň (1922).

Football-Match (1922) – ztraceno.

Symfonická rapsódie (se sóly a sborem na text Petra Bezruče – 1930).

Vlasti zdar! Pochod pro dechovou hudbu (1938). 

 

Písně

Noc. Píseň za doprovodu komorního orchestru na text R. Tagora (1922).

Poledne. Píseň za doprovodu komorního orchestru na text R. Tagora (1924).

Flétna v dáli. Cyklus písní (1940).

Tuny míru (1958).

 

Sbory

Dětské: 

V kožuchu (1937).

Ostravský pozdrav dětí (1944).

Květy v rozpuku (1955).

Duha míru (1960).

Ženské:  

Zemi nevyzpívané (1938).

Mužské:

Tošorovice. Mužský sbor (1920).

Utonulý. Mužský sbor (1920).

Slezský hymnus (1924).

Píseň vítězná (1924).

Gabryš Orság (1926).

Kdo na moje místo (1926).

Otcova ukolébavka (1927).

Sobotenka ide (1928).

Ostrava (1934).

Travička zelená (1936).

Zdař Bůh (1938).

Frajírenka starodávná (1941).

Ej, hore, háj (1944).

Ostravský pozdrav (1953).

Hlas revoluce – cyklus mužských sborů (1958).

Partyzánské srdce (1958).

Úsměvy ještěra – cyklus mužských sborů (1958).

Varta – cyklus mužských sborů (1960).

Smíšené:

Tři hudci (1926).

Sedlištské pěsničky (1926).

Zdravice pěvců (1935).

Hold Ostravě (1935).

 

Kantáty

Poluška (1925).

Zpěv míru. Kantáta na text Vítězslava Nezvala (1951).        

 

Melodram 
Hrdina (1953).


Dílo literární:


Knihy
Hudebníci a pěvci v kraji Leoše Janáčka. Paměti a dokumentace (Ostrava 1981).

 

Studie a stati ve sbornících a články v odborných časopisech

Petr Bezruč a česká hudební tvořivost (in Slezský sborník 42, 1937, též jako zvláštní otisk Slezského sborníku 1948).

Hudba a zpěv v kraji Leoše Janáčka (in Od Ostravice k Radhošti, Ostrava 1941).

Sborová tvorba Leoše Janáčka (in Věstník pěvecký a hudební 44, 1940).

Budujeme hudební školu (spolu s Oskarem Baťkem) (Praha 1947).

S hudbou a zpěvem cestami mého života (in Ostrava 10 – sborník příspěvků k dějinám a výstavbě města, Ostrava 1979, s. 411–438).

Literatura

I. Lexika
ČSHS.

MEH.

ČSS.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy 2 (Opava-Ostrava 1994).

HSPK.

Kulturněhistorická encyklopedie severní Moravy a Slezska (Ostrava 2005).

Kulturněhistorická encyklopedie českého Slezska a severovýchodní Moravy (Ostrava 2013).


II. Ostatní
Steinmetz, Karel: František Míťa Hradil – hudební pedagog, skladatel a publicista (in Ostrava 12 – sborník příspěvků k dějinám a výstavbě města, Ostrava 1983, s. 384–393).

Marešová, Veronika: František Míťa Hradil a jeho symfonická báseň “Za Ostravicí” (in: Leoš Janáček, jeho žáci a přátelé, Ostrava 2000).

Hudební kultura na Ostravsku po roce 1945 (ed. Gregor, Vladimír – Steinmetz, Karel, Ostrava 1984).

Gregor, Vladimír: Hudební místopis Severomoravského kraje (Ostrava 1987).

Mazurek, Jan, Steinmetz, Karel a kol.: Ostravská hudební kultura od konce 19. století do současnosti (Ostrava 2010).

Steinmetz, Karel, Mazurek, Jan, Kusák, Jiří, Olšarová, Pavla: Ostrava hudební. Vývoj hudební kultury jednoho města v posledních 160 letech (Ostrava 2014).


Archivalie

Archiv města Ostravy
http://badatelna.eu/fond/156075/

Karel Steinmetz

Datum poslední změny: 15.2.2016