Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Prozatímní divadlo

Tisk

(Královské zemské české prozatímní divadlo; Královské zemské české divadlo)

Charakteristika: divadlo

Datum narození/zahájení aktivity:0.0.1862
Datum úmrtí/ukončení aktivity:0.0.1883
Text
Literatura

Prozatímní divadlo (Královské zemské české prozatímní divadlo), divadlo, zahájení činnosti 1862, Praha, ukončení činnosti 1883.

               

Dlouho trvající snahy o postavení samostatného českého Národního divadla začaly nabírat reálnější obrysy v roce 1845, kdy František Palacký předložil stavovskému výboru českého sněmu žádost o jeho zřízení. Pět let poté byl vytvořen Sbor pro zřízení českého národního divadla, který v dubnu 1851 zahájil první veřejnou sbírku, z níž se o rok později zakoupil pozemek. Jelikož se otázka výstavby Národního divadla neustále protahovala a finanční sbírky nepostačovaly, byl přijat návrh Františka Ladislava Riegra, který prosazoval místo delšího čekání postavení menší provizorní varianty divadla, jež by mohla už v krátkém čase plnit své poslání. Vytvořením projektu byl pověřen architekt Vojtěch Ignác Ullmann.

Otevřeno bylo 18. listopadu 1862 provedením Krále Vukašína Vítězslava Hálka, dva dny poté se pak hrála Cherubiniho opera Vodař. Divadlo však bylo malé a stísněné, orchestr se tu v plné síle nevešel a nebylo tedy možné uvádět velké opery ani činohry, chybělo sociální zařízení, velikost šatny byla nedostačující, v zimě objekt nebyl vytápěn a v létě zde zase panovalo ohromné vedro. V letních měsících se proto hrálo též v dřevěných arénách, v Novém českém divadle na Královských Vinohradech u bývalé Žitné brány či v Novoměstském divadle u bývalé Koňské brány. Představení se zprvu konala tři až čtyřikrát týdně, z toho opera jenom jednou, a kvůli špatné finanční situaci bylo nutné uvádět i operety a frašky. Činohra se snažila hrát moderní evropská díla. Její ředitel Pavel Švanda ze Semčic st. (1862–66) prosazoval zejména francouzskou konverzační veselohru, jeho nástupce Josef Jiří Kolár (1866–73) inscenoval hlavně klasiky (Shakespeare, Schiller, Goethe), ale provozovala se též domácí produkce. Postupně podíl opery vzrostl a její význam činohru zastínil.

Kapelníkem byl jmenován Jan Nepomuk Maýr, který dostal přednost před Bedřichem Smetanou. Maýr angažoval tehdy populární kapelu Karla Komzáka, v níž hrál na violu i mladý Antonín Dvořák, a v průběhu dvou let ji rozšířil z osmnácti hráčů na třicet čtyři. Po málo výrazném Maýrovi nastoupil v září 1866 na kapelnické místo jeho kritik Bedřich Smetana, jenž byl roku 1872 jmenován i uměleckým ředitelem opery. Na obou místech setrval i přes neutuchající útoky svých oponentů do roku 1874, kdy ohluchl. Poté se kapelníkem stal znovu Maýr a následně Adolf Čech, jehož předtím Smetana angažoval na místo druhého kapelníka. V době svého působení se Smetana snažil o vyváženou dramaturgii, uváděl jak závažná díla, tak kompozice lehčího žánru. Ze svých původních požadavků však musel slevit nejenom kvůli špatné finanční situaci divadla a omezeným možnostem provozu, ale i kvůli ještě se pouze formujícímu vkusu českých posluchačů.

Uvedeno zde bylo množství původních českých operních premiér a další se uskutečnily v Novoměstském a Novém českém divadle. První byl Vladimír, bohův zvolenec Františka Zdeňka Skuherského, premiérován 27. září 1863. Smetana zde poprvé provedl čtyři své opery: Braniboři v Čechách (1866), Prodaná nevěsta (1866), Dvě vdovy (1874), Hubička (1876); Antonín Dvořák tři: Král a Uhlíř (1874), Vanda (1876), Šelma Sedlák (1878). Dále se uváděla díla Zdeňka Fibicha, Karla Bendla, Karla Šebora, Josefa Richarda Rozkošného a dalších. V menší míře se provozoval též balet. První dva roky zde účinkoval soubor Stavovského divadla s baletním mistrem Václavem Reisingerem. Od roku 1864 mělo pak Prozatímní divadlo svůj vlastní nevelký baletní soubor, který vedla nejprve Marie Kneislová, poté Marie Hentzová. Časté bylo též hostování zahraničních baletních skupin.

Od roku 1868 se začala vedle Prozatímního divadla stavět budova Národního divadla. Po jejím dokončení měl být provoz ukončen, ale kvůli požáru Národního divadla 12. srpna 1881 sloužilo Prozatímní i nadále. Poslední představení, sto desáté provedení Smetanovy Prodané nevěsty, se uskutečnilo 14. dubna 1883. Poté bylo divadlo pečlivě zakomponováno do budovy nového Národního divadla.


Literatura

I. Lexika

ČSHS.

OSN (Heslo Divadlo české Národní).

Ottův divadelní slovník (Praha 1914–1919).

PHSN.

Národní divadlo a jeho předchůdci. Slovník umělců divadel Vlasteneckého, Stavovského, Prozatímního a Národního (Praha 1988).

Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích, díl 3, m–r (Praha 1997).

Šormová, Eva (ed.): Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů (Praha 2000, s. 404–411).

Ludvová, Jitka a kol: Česká divadelní encyklopedie. Hudební divadlo v českých zemích (Praha 2006, s. 99–101, 189–190, 269–271, 326–330, 488–502, 557–561).

 

II. Studie

Svobodová, Věra: Opery Karla Šebora v Prozatímním divadle (Časopis Moravského muzea. Acta Musei Moraviae 38, 1953, s. 150–162).

Jareš, Stanislav: Prozatímní divadlo v Praze (Hudební věda 16, 1979, č. 3, s. 252–262).

Smaczny, Jan: Daily Repertoire of the Provisional Theatre Opera in Prague (In: Miscellanea musicologica. Sborník prací Ústavu hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, 34, Praha 1994, s. 9–139).

Antonín Dvořák a Prozatímní divadlo (In: Hudební divadlo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Muzikologické studie 4, Sborník z konference Janáčkiana 1995, Ostrava 1996, s. 51–60).

Srba, Bořivoj: Jevištní výpravy na scénách Královského zemského českého divadla v období jeho „prozatímnosti“ 1862–1883 (In: Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity. Řada hudebněvědná, H, č. 30, Brno 1995, s. 51–91).

Srba, Bořivoj: Vývojové proměny systému kulisové dekorace v Prozatímním divadle a na jeho filiálních scénách 1862­–1883. Příspěvek k dějinám českého jevištního výtvarnictví v XIX. století (In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. Řada teatrologická a filmologická, Q, č. 49, Brno 2000, s. 9–76).

 

III. Ostatní

Kittl, Antonín: Prozatímní divadlo 1862–1883, I–VII (Praha, b. r.). Rkp. v divadelním oddělení Národního muzea, sign. II A 3/2. Soupis repertoáru a členů souboru.

Seznam příspěvků sboru ke zřízení českého národního divadla (Praha 1862).

Hof, Karel Vít: Dějiny velkého Národního divadla v Praze od prvních počátkův jeho až do kladení základního kamena (Praha 1868).

Turnovský, Josef Ladislav: Poslední hra v prozatímném (sic) divadle (In: Z naší doby. Drobné spisy, Praha 1884, s. 139–145).

Hostinský, Otakar: O nynějším stavu a směru české hudby (Praha 1885).

Máj na památku čtyřicetiletého jubilea samostatnosti českého divadla v Praze (Máj 1, 1902–03, č. 8). Celé číslo časopisu Máj věnováno Prozatímnímu divadlu.

Čech, Adolf: Z mých divadelních pamětí (Praha 1903).

Jahn, Bedřich: Divadla za Koňskou a Žitnou branou (Královské Vinohrady, Spolek pro městské záležitosti vinohradské 1917).

Neruda, Jan – Wenig, Adolf: K základům Národního divadla (Praha 1918).

Šípek, Karel: Vzpomínky na Prozatímní. Osm kapitol z minulosti českého divadla (Praha 1918).

Wirth, Zdeněk – Matějček, Antonín: Česká architektura 1800–1920 (Praha 1922, s. 32–40).

Neruda, Jan: Divadelní studie a referáty II., III., IV.: V „Prozatímním“ I., II., III. (Praha 1925). Předtím vydáno jako součást svazků Divadlo I.–V. (Sebrané spisy Jana Nerudy, Praha 1907–10), později součástí svazků České divadlo 1–6 (Praha 1951–66).

Bartoš, Jan: Dějiny Národního divadla I. Národní divadlo a jeho budovatelé (Praha 1933).

Československá vlastivěda. Díl 8. Umění (Praha 1935).

Bartoš, Josef: Prozatímní divadlo a jeho činohra (Praha 1937).

Bartoš, Josef: Prozatímní divadlo a jeho opera (Praha 1938).

Javorin, Alfred: Divadla a divadelní sály v českých krajích I. (Praha 1949, s. 192).

Arbes, Jakub: Z divadelního světa (Praha 1958).

Javorin, Alfred: Pražské arény (Praha 1958).

Brodská, Božena: Nástin dějin baletu v Čechách do roku 1918 (Praha 1967).

Československá vlastivěda. Díl 9, Umění. Sv. 3, Hudba (Praha 1971).

Černý, František – Klosová, Ljuba (ed.): Dějiny českého divadla, Díl 3 (Praha 1977, s. 45–54).

Černý, Jaromír a kol.: Hudba v českých dějinách (Praha 1983, 2. vyd. 1989).

Šnejdar, Josef a kol.: Národní divadlo 1983. Rekonstrukce a dostavba okolí (České Budějovice 1983).

Benešová, Marie: Česká architektura v proměnách dvou století, 1780–1980 (Praha 1984).

Holzknecht, Václav: Bedřich Smetana (Praha 1984).

Baťková, Růžena (ed.): Umělecké památky Prahy. Nové Město, Vyšehrad (Praha 1998, s. 258–262).

Hilmera, Jiří: Česká divadelní architektura (Praha 1999).

Brodská, Božena: Dějiny baletu v Čechách a na Moravě do roku 1945 (Praha 2006, s. 99–111).

Trávníčková, Markéta – Václav, Štěpán: Prozatímní divadlo I–II (Praha 2006).

 

https://www.casopisharmonie.cz/rozhovory/jak-se-v-cesku-baletilo-do-nove-spolecnosti.html

https://www.casopisharmonie.cz/rozhovory/jak-se-v-cesku-baletilo-z-prozatimniho-do-narodniho.html

 

Peter Marek

Datum poslední změny: 3.1.2018