Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Kampelsheimer, MiroslavTisk


Charakteristika: Varhaník, hudební pedagog, sbormistr a dirigent

Datum narození/zahájení aktivity:24.7.1907
Datum úmrtí/ukončení aktivity:13.1.1968
Text

Kampelsheimer, Miroslav, varhaník, hudební pedagog, sbormistr a dirigent, narozen 24. 7. 1907, Plzeň, zemřel 13. 1. 1968, Praha.

Od dětství studoval hru na klavír u Josefa Klazara v rodné Plzni a hru na varhany u Františka Suchého ve Staré Boleslavi. Po studiu na nižším reálném gymnáziu v Brandýse nad Labem absolvoval nejprve varhanní oddělení pražské konzervatoře u Bedřicha Antonína Wiedermanna a Antonína Elšlégera (1921–25) a poté obor sborového zpěvu a varhanní hry na pedagogickém oddělení (1926–28) a složil státní zkoušku z varhan a sborového zpěvu. Po skončení studií se stal varhaníkem na Strahově a vyučoval zpěv na několika pražských středních školách. Krátce také působil jako klavírista a skladatel v Pražském dětském divadle Míly Melanové (1935–36). V letech 1936–47 působil v Národním divadle jako korepetitor a sbormistr operního sboru a od roku 1944 také jako dirigent baletních (Oskar Nedbal: Andersen, Pohádka o Honzovi, Mořic Anger: Štědrovečerní sen, Riccardo Drigo: Harlekýnovy miliony, Boris Blacher: Jižní slavnost, Werner Egk: Joan ze Zarissy) a operních představení (Bedřich Smetana: Hubička). V operním souboru patřil jako vynikající korepetitor k nejbližším spolupracovníkům šéfa opery Václava Talicha a dramaturga a dirigenta Zdeňka Chalabaly. Příležitostně byl i inspicientem a komparsistou v baletech (Sluha v hotelu v Královně loutek Josepha Bayera) a činohrách (Pan učitel v Závěti Jeho Milosti Hjalmara Bergmana, Čejka ve hře Viléma Wernera Štěstí je umění), podle potřeby hrál na varhany při představeních (Sergej Prokofjev: Vojna a mír, Charles Gounod: Faust a Markétka) a doprovázel na klavír při pěveckých recitálech.

Současně pokračoval v koncertní činnosti jako varhaník. Nejprve pořádal ve strahovském kostele každý měsíc vlastní kratší odpolední koncerty, posléze začal vystupovat i jinde v Praze a v dalších městech. Od svého odchodu z Národního divadla v roce 1947 se věnoval již výhradně varhanické činnosti. Velmi intenzivní byla též jeho spolupráce s rozhlasem, kde vystupoval poprvé v roce 1939. Jeho hra se vyznačovala bohatou výrazovostí, technickou dokonalostí a velkým smyslem pro zvukovou barevnost, byl též skvělý improvizátor. Vynikal jako znamenitý interpret romantického a moderního repertoáru (Edward Elgar, Alexandre Félix Guilmant, Joseph Jongen, Josef Klička, Gabriel Pierné, Max Reger, Charles-Marie Widor a další), velkou aktivitu věnoval propagaci soudobé české tvorby (František Brož, Emil Hlobil, Ilja Hurník, Josef Plavec, František Antonín Tichý, František Vrána, Jan Evangelista Zelinka a další), s úspěchem interpretoval i díla starších slohových období (Johann Sebastian Bach, František Xaver Brixi, Bohuslav Matěj Černohorský, Jan Zach). Vystupoval také jako spoluhráč a sólista s orchestrálními tělesy (Česká filharmonie, Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, Pražský rozhlasový orchestr, Symfonický orchestr Československého rozhlasu v Praze, Pražský komorní orchestr), doprovazeč pěvců (Marta Krásová, Přemysl Kočí a jiní) a pěveckých sborů (Český pěvecký sbor, Pěvecký sbor Československého rozhlasu v Praze, Dětský sbor Československého rozhlasu v Praze) a komorní hráč (Maličkosti op. 47 Antonína Dvořáka). Pořídil řadu nahrávek se symfonickými orchestry i jako sólista. Jeho nahrávka varhanních skladeb Františka Xavera Brixiho a Jana Zacha obdržela v roce 1961 prestižní Grand Prix du Disque Académie Charles Cros.

V roce 1947 se stal profesorem varhanní hry a improvizace na pražské konzervatoři, improvizaci vyučoval též na AMU. K jeho žákům patřili Jiřina Pokorná, Jiří Strejc, Jaroslav Tvrzký, Karel Hron, František Petr a další. Za jeho pedagogickou činnost mu byl v roce 1961 propůjčen titul Zasloužilý učitel. V roce 1963 přestal ze zdravotních důvodů veřejně vystupovat, nadále však vyučoval. Podílel se též na několika edicích varhanních skladeb a je autorem varhanní úpravy Larga z Dvořákovy Symfonie č. 9 e moll Z Nového světa.


Diskografie

Dvořák, Antonín: Biblické písně op. 99 (LP, Supraphon 1952; 1958);

Dvořák, Antonín: Stabat Mater (LP, Supraphon 1952; CD, Supraphon 2006);

Brixi, František Xaver: Koncert č. 1 F-dur pro varhany a orchestr. Händel, Georg Friedrich: Koncert č. 4 pro varhany a orchestr (LP, Supraphon 1954);

Fibich, Zdeněk: Pád Arkuna op. 60 (LP, Supraphon 1958);

Brixi, František Xaver: Toccata a moll. Zach, Jan: Preludium fuga c moll (LP, Supraphon 1959);

Dvořák, Antonín: Maličkosti pro dvoje housle, violoncello a harmonium, op. 47 (LP, Supraphon 1960);

Foerster, Josef Bohuslav: Betlehem op. 160 (Supraphon [1960]);

Martinů, Bohuslav: Polní mše pro mužský sbor s barytonovým sólem a orchestr na žalmové texty a verše Jiřího Muchy (LP, Supraphon 1960);

Brixi, František Xaver: Koncert č. 2 D-dur pro varhany a orchestr (LP, Supraphon 1961);

Russian Organ Music (Sergej Ivanovič Tanejev: Chorální variace, Georgij Aleksandrovič Mušel’: Elegie, Sergej Michajlovič Ljapunov: Pastorální preludium, Vjačeslav Gavrilovič Karatigin: Preludium a fuga v ruském stylu) (LP, Supraphon 1962);

Tůma, František Ignác Antonín: Stabat Mater (LP, Supraphon 1964);

Foerster, Josef Bohuslav: Svatý Václav (Společnost Beno Blachuta 2008).

Literatura

I. Lexika

ČSHS.

Kozák, Jan: Českoslovenští koncertní umělci a komorní soubory (Praha 1964, s. 93–94).

II. Ostatní

Miroslav Kampelsheimer padesátníkem (Hudební rozhledy 10, 1957, č. 14–15, s. 639).

Kampelsheimer šedesátníkem (Hudební rozhledy 20, 1967, č. 15, s. 468).

Ptáčník, František: Významní plzeňští rodáci. Miroslav Kampelsheimer (Plzeňský deník 8, 10. 2. 1999, s. 15).

Vlastimil Tichý

Datum poslední změny: 16.11.2011