Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Novotný, Jaroslav 1)Tisk


Charakteristika: Skladatel

Datum narození/zahájení aktivity:28.3.1886
Datum úmrtí/ukončení aktivity:1.6.1918
Text
DíloLiteraturaArchiválie

Novotný, Jaroslav, skladatel, 28. 3. 1886, Jičín, zemřel 1. 6. 1918, Miass na Urale (zastřelen jako legionář). 
 
Jeho otec Karel Novotný byl profesorem a později ředitelem na c. k. učitelském ústavu v Jičíně. Po úmrtí matky Anny roz.Volkové přesídlil otec se synem do Prahy, bydleli na  Smíchově, kde také Jaroslav navštěvoval gymnázium – ukončil maturitou 12. 7. 1905. Téhož roku se zapsal na Filozofickou fakultu Karlovy (tehdy Karlo-Ferdinandovy) univerzity v Praze na studia matematiky, fyziky a hudební vědy. Školu opustil na přelomu roku 1907/08 (na hudební vědě navštěvoval přednášky hudební teorie Karla Steckera, estetiky Otakara Hostinského a hudební historii u Zdeňka Nejedlého). V tu dobu navštěvoval také hodiny klavíru u Rudolfa Frimla a začal s prvými komposičními pokusy (náčrtky klavírních skladeb). Vážně se zabýval kompozicí v letech 1905–10 na soukromých hodinách u Vítězslava Nováka. Posléze se Jaroslav Novotný živil jako pedagog a sbormistr – teorii vyučoval v hudební škole Knotově a teorii a skladbu soukromě, jeho žákem byl tehdy Václav Kálik. Jako sbormistr působil v roce 1910–11 v pěveckém spolku Tovačovský. V roce 1911 přispíval intenzivně články a především recensemi do časopisu Hudební revue, jehož redaktorem byl tehdy Karel Stecker. Po roce 1910 korepetoval také v opeře nově otevřeného Vinohradského divadla v Praze a v Pivodově pěvecké škole (za vedení Marie Pivodové), 1913–15 byl sbormistrem spolku Lukes (premiéroval zde několik sborů Ladislava Vycpálka). Ve druhém roce první světové války byl nucen narukovat do Salzburku (17. 6. 1915; zde navštěvoval důstojnickou školu); v lednu 1916 poslán na haličskou frontu, v létě 1917 byl zajat. Posléze se dostal do československých legií. O tomto období  máme zprávy zprostředkovaně (většina dopisů Jaroslava Novotného byla zničena) z pera spisovatele Františka Langra, který s ním sdílel nejprve osud zajatce, poté legionářského bojovníka v Rusku (sešli se v kasárnách v Proskurově, poté pobyli v Chvalynsku a v Caricyně). Jako legionář působil nejprve v 7. pluku a posléze 1. pluku Jana Husi. V Carycině sestavil Jaroslav Novotný  pěvecký sbor, pro něhož psal Mužské sbory op.11 (na slova Jana Nerudy), op. 12 (na slova Petra Křičky a J. Kopty) a poslední harmonizace různých hymen a chorálů. S posádkou přešel Ural, kde v Miassu pod Uralem 1. 6. 1918 padl jako prvý ze čtrnácti, s prostřeleným čelem. Tam byl ve společném hrobě 4. 6. pochován. Ukončil se tak  krátký život nadaného hudebníka, o němž Vítězslav Novák prohlásil, že si mu stoupl rovnou na ramena (viz vzpomínka Jaroslava Křičky), a Miroslav Langer napsal (povídka Muzikant Novotný): „(...) byl pln hudby, a když přišel mezi nás nemluvilo se zprvu o ničem jiném než o hudbě, tónech, rytmu, zkrátka my všichni …jsme po několik dní bláznili muzikou.“ V Praze po něm zůstala manželka Olga roz.Vlčková a dvě děti. Syn Jaroslav se stal filmovým a televizním režisérem, v jeho  profesi pokračuje též skladatelův vnuk Petr Novotný, posléze divadelní režisér úspěšných muzikálových nastudování devadesátých let 20. století: zvl. Les miserables, Jesus Christ Superstar, Evita, či již méně zdařilé Smetanovy opery Libuše v Národním divadle a další. Čas, jenž byl Jaroslavu Novotnému vyměřen, byl krátký; do války, z níž se již nevrátil, odešel ve svých 29 letech. Slibné  kompoziční období ovlivněné především Vítězslavem Novákem, tehdy zvláště jeho písňovou tvorbou, trvalo pouhých osm let. Novákův vliv můžeme spatřovat v inklinaci k impresionismu, výběru a zpracování textů a ve formální stavbě především písňových cyklů (jejich uzavřené cykličnosti). Novotný se však záhy začal od Nováka odpoutávat. Zárodky obratu od impresionisticky laděných písní (zvl. Věčná svatba op. 2) ke stále expresivnějšímu výrazu lze nalézt v op. 4 Balady duše (zvl. v písni Mušle), harmonie se zahušťuje, k původní Novotného zálibě v nonových akordech přistupují ostré zvukové kombinace; skladby jsou komponovány v určitých k sobě se řadících částech, v nichž přibývá polyfonních pásem (zvl. Dětství Ježíšovo). Hlasy vede Novotný bitonálně až polytonálně a časté je přecházení z tóniny do tóniny, zlabilňování pocitu tonality až k její negaci. Tvůrčí evoluce vedla Novotného obdobným směrem jako Albana Berga, přesto že se Novotný do přímého Schönbergova vlivu nedostal; zdá se, že u nás Schönberga pochopil jako prvý. Nelze nevzpomenout na Novotného nadšení nad Schönbergovými díly, které projevil jako recenzent na stránkách listu Hudební revue 1911. Od roku 1913 užíval novou formu zápisu skladeb – ruší předznamenání. Obrat, který vedl Novotného ke konstrukci (vzpomeňme na Novotného studia matematiky a fyziky), však nezpůsobil odvrat od lyrismu (např. sbírka písní Ze srdce op. 9). Novotného současníci jej hodnotili jako experimentátora, zdá se však, že docházel k těmto postupům z vnitřní potřeby. Soudě z četných příspěvků pro Hudební revue, ač v pouze jediném roce 1911, byl citlivým posluchačem i pozorovatelem, dobrým hodnotitelem děl a provedení. Náhlou smrtí ztratila česká kultura nejen slibného skladatele, jehož tvorba zůstala v tragickém torzu, ale i dobrého recenzenta. Poprvé se veřejnosti Jaroslav Novotný-skladatel představil na koncertu Novákových žáků  9. 12. 1909 ve Spolku pro pěstování písně v hotelu Central  (Jaroslava Křičku tehdy zaujali tři: Novotný, Václav Štěpán, Ladislav Vycpálek; další kritika Otakara Nebušky), po příležitostných prováděních sborů a dalších písní (písňových cyklů vytvořil za svůj život celkem sedm) se však mohla pražská hudební obec seznámit s jeho dalšími díly až po skladatelově smrti při koncertě na autorovu památku v Praze 19. 3. 1920 v Plodinové burze. Po dvou letech (29. 4. 1922) představilo České kvarteto poprvé Smyčcový kvartet G dur op.7 (z roku 1913) a Václav Štěpán provedl poprvé 21. 10. 1922 Novotného Klavírní sonátu (z roku 1914). V průřezu zazněla Novotného tvorba až u příležitosti desátého výročí Novotného smrti, na koncertě Spolku pro moderní hudbu 31. 5. 1928 (program vybrán Boleslavem Vomáčkou). Po smrti nalezený (zaslán z Ruska) další smyčcový kvartet (F dur z  roku 1917, nedokončený) nebyl dosud proveden. Zásluhu na vydávání Novotného děl měla především Hudební matice Umělecké besedy. Několik  málo skladeb se dočkalo nahrávek v Československém rozhlase (některé písně, Klavírní sonáta s Věrou Řepkovou); dnes zničeny. Na gramofonové desce ani CD není zatím k dispozici žádná nahrávka.V kontextu skladatelů, kteří zemřeli ve světových válkách, se dostal na program Novotného cyklus Ze srdce op. 9 na festivalu Den Opfern der Gewalt ve Stuttgartu 14. 10. 1989.
Dílo
I. Dílo hudební
 
Klavírní skladby
(Klavír 2 ruční)
Bagately (I. Gracioso, Tempo di Gavotka, II. Andante melancolico, III. Molto sostenuto, dokončeno září 1909, č. I a II vydána: Hudební příloha Zlaté Prahy  XIV, 1910, č. 4 , č. III. nepublikováno – údajně z důvodu nedostatku místa; první tištěný titul J. Novotného);
Sonata op. 10 (I. Moderato, II. Andante semplice; komponováno 1914/15, věnováno  skladatelově rodině, poprvé 21. 10. 1922 V. Štěpán na koncertě Spolku pro moderní hudbu v Praze, vyd. Hudební matice Umělecké besedy 1948);

Písně s doprovodem klavíru

A la furiant (na slova Františka Ladislava Čelakovského básně Statečný jonák z Ohlasu písní českých, v rkp., 12. 7. 1907), Vivo (F. L. Čelakovský na slova básně Rozpaky z Ohlasu písní českých, rkp., 13. 7. 1907), Světice má (pravděpodobně na vlastní text, v rkp., 15. 9. 1913), Der kleine Lazarus (na slova R. Dehmla, nedokončeno, rkp.), Dětství Ježíšovo (na slova staročeské legendy, vydáno v HMUB 1933, přiřazeno jako č. 5 k cyklu Dětské písně op. 6, instrumentoval O. Jeremiáš – partitura v Československém rozhlase); harmonizace národních písní: Hej lepšie na doline (provedeno 12. 11. 1913 V. Šindlerem a B. Wiedermannem na koncertě  Spolku pro pěstování písně v Praze, viz kritika  R. Kalivody v Hudebních rozhledech 1914, s. 152), Rožnovské hodiny (tamtéž), Tráva neroste (tamtéž).

Písňové cykly 
Věčná svatba op. 2 pro vyšší hlas a klavír (na slova M. Dauthendaye v překladu do češtiny O. Zieleckého: 1. Od těla Tvého mají sněženky vůni, 2. Skřek havranům krvácí z hrdel, 3. Tak dobře Ti v mé náruči,  4. Mne rozťala samota kdys, dokončeno dle data na č. 1 a 4:  23. 9. 1910; poprvé 9. 12. 1909 M. Musilová a V. Štěpán ve Spolku pro pěstování písně, v Praze, vyd. HMUB 1916 – věnováno skladatelově manželce, 2. vyd. v HMUB 1923, č. 1 též ve sborníku Česká moderní píseň, HMUB 1925);
Hřbitovní kvítí op. 3 pro vyšší hlas a klavír (na slova J. Nerudy ze stejnojmenné sbírky. 1. O dušičkách, 2. Mnohé srdce milovalo, 3. Nad rovečkem svírá prkno, 4. Smutek promění nám v sněžné lady, 5. Na hřbitově drobné hoše, 6. Milost, 7. Strom květ nese, komponováno 5.–22. 9. 1910,  provedeno 28. 3. 1911 na koncertě v Plodinové burze, připraveno k vydání v HMUB 1949, ale již nevydáno);
Balady duše op. 4 pro střední hlas a klavír (na slova A. Sovy ze stejnojmenné sbírky: 1. Mušle,  2. Než rozžhnu, 3. Květ narcisu, 4. Světlá noc, komponováno 5. –11. (?). 6. 1909, věnováno skladatelově manželce; poprvé 27. 4. 1910, zpěv E. Fuchs na koncertě Umělecké besedy , vyd. HMUB 1916, HMUB 1928);
Píseň písní op. 5 (na text bible, slova O. Zielecki, nedokončeno: 1. Jelenem hbitým učiním se,  2.Vstaň přítelkyně má, 3. Jala jsi srdce mé, 4. Aj, jak jsi ty krásná–nedokončena, č. 3  též v orchestrální podobě viz Allegro inquietto; připraveno k vydání v HMUB 1949, nepublikováno);
Dětské písně op. 6 pro vyšší hlas (na slova R. Dehmela a P. Dehmelové, překlad O. Zielecki: 1. Houpačka, 2. Pampeliška, 3. Petrklíče, 4. Kouzlo máje, komponováno 18. 9. 1932 – květen 1913; poprvé na koncertu na památku Jar. Novotného 19. 3. 1920, zpěv J. Nováková, vydáno jako op. 7 v HMUB 1933, do tisku jako č. 5 přiřazena píseň Dětství Ježíšovo na slova staročeské legendy);
Písně kosmické op. 8 pro nižší hlas a klavír (na slova J. Nerudy ze stejnojmenné sbírky, 1. Letní ty noci zářivá, 2. Oblaky Země, 3. Zelená hvězdo v zenitu, květen 1914, náčrt původně plánovaného č. 4 Až planety klesnou k slunci blíž nebyl realizován; vše v rkp.);
Ze srdce op. 9 pro střední hlas a klavír (na slova J. Nerudy,1914, nedokončeno 1. Ach, jakž to srdce divně v prsou  bije, 2. To věčné bolů polykání, 3. Když nás srdce pobolívá, č. 1–3 poprvé na koncertě na skladatelovu památku 19. 3. 1920, zpěv E. Fuchs, vyd. (č. 1–3) v  HMUB 1920, č. 4 To jaro letos ani nepřichází pro hlubší hlas a klavír, nedokončeno, v  rkp.).

Komorní
Smyčcový kvartet G dur op. 7 (autorem označovaný jako druhý: I. Allegro con  brio, II. Largo molto e mesto,  III. Allegro moderato, komponováno 1913, poprvé provedeno 29. 4. 1922 Českým kvartetem ve Spolku pro moderní hudbu, Praha, nepublikován, vzpomínka J. Suka viz:  E. Illingová: Listy přátelství, v: Příspěvky  k dějinám české hudby II, Academia Praha 1976, s. 142);
Smyčcový kvartet F dur s. o. (nedokončený, komponováno v červenci 1917 v legiích, rkp.);
Vivo come prima (samostatná věta pro smyčcové kvarteto, nedokončena, rkp.);

Smyčcový kvartet (pouze části: I. Allegro man non troppo, III. Vášeň – nedokončena, rkp.);
Septuor op. 8 (původní opusové očíslování, později s tímto číslem Písně kosmické; I. Allegro,  II. Largo cantabile, komponováno 1913, rkp.).

Sbory mužské 
Já bloudil v nočním snění (dokončeno 10. 6. 1913, rkp.);
Já snil, že mezi květinami (dokončeno 11. 6. 1913, rkp.);
Vánice na jaře (existence známa  pouze dle předávací listiny rukopisů J. N. z  HMUB manželce O. Pixové-Novotné).

Cykly  
Mužské sbory op.1 (na slova Fr. L. Čelakovského, 1. Neblahé sejití, 2. Dárek z lásky,  3. Vracování od milé, 4.Dobrá naučení, 5. Vávra, dokončení 1908; č. 2 a 3  poprvé 18. 2. 1911 Pěvecké sdružení pražských učitelů, č. 4 a 5  provedl 4. 5. 1911 Vinohradský Hlahol,  dirigent J. Křička, vyd. HMUB 1934);
Mužské sbory op.11 (na slova J. Nerudy: 1. Už přišel matičko, 2. Nic nemáš víc, 3. Moje barva červená a bílá, poprvé 26. 2. 1920 Pěvecký sbor 1. pluku Jana Husi, Žofín, č. 3 vydáno v HMUB 1938 a též vyznamenáno v soutěži  informačního a osvětového odboru v Rusku);
Mužské sbory op.12 (na slova Petra Křičky č. 1–2,  J. Kopty - č. 3; č. 1 Foinix , 2. Obláček, 3. Plno vám přinesem´ písní, dokumentované provedení 26. 2. 1920 v Praze na Žofíně Pěveckým sborem 1. stř. pluku Jana Husi, jemuž byl sbor věnován; vyd. HMUB 1922, sbor č. 3 vyznamenán v soutěži informačního a osvětového odboru v Rusku);

Úpravy národních písní pro potřeby m. sboru vojenského pluku (Já som bača velmi starý, Anička, dušička, kde jsi bola, Boleráz, boleráz, Kdo má po černú galánku, Zakukala žežulenka; komponováno 1916–18, v rkp.);
Úpravy  pro mužský sbor, hymny apod.(Kde domov můj, Kdož  jste Boží bojovníci, Bože, cos´ Polska, Hej Slováci, Bože, carja chrani, Šči neumrla Ukrajina, Ljepa naša domovina, Rjana Lužica, S dymem požárow, Šumí Marica (komponováno 1916–18, rkp.).

Orchestrální (studie)
Ze sonaty Schubertovy (Andantino, komponováno 6.–10. 5. 1907, rkp.);
Cyklus orchestrálních tanců (Furiant, Slepička, Oves, Cibulička, původně zamýšlený Dupák nerealizován, Hulán, Obkročák – nedokončen, komponováno 1907 či 1908, rkp.);
Moderato (rkp.);
Allegro inquietto (instrumentovaná píseň č. 3 z písňového cyklu Píseň písní: Jala jsi srdce mé, pro nižší hlas a klavír; překlad biblického textu O. Zielecki, orchestrální verze nedokončena).
 

II. Dílo literární

Studie a kritická činnost výhradně pro Hudební revue IV, 1911

Z nových skladeb J. B. Foerstra, č. 2, s. 67–69 a týž: Strauss- Hofmannsthal: Růžový kavalír, č. 4, s.189 –191;
společně s Václavem Štěpánem: Glossy k Borisi Godunovu (v souvislosti s nastudováním Musorgského opery v Národním divadle), č. 1, s. 9–14;
recenze: J. N.: Národní divadlo – Šárka (rubrika Obzory; nastudování opery  Zdeňka Fibicha), č. 1, s. 40–41; 
týž: Národní divadlo – Poupě (rubrika Obzory ), č. 2, s. 101;
týž: Plodinová bursa:  XIII.–XV. koncert (rubrika Obzory), č. 3, s. 153–154;
týž : Spolek pro pěstování písně (Koncert I., III. roč, 16. 2. – večer ruské písně), č. 3, s. 154–155; 
týž: Nová díla Arnolda Schönberga, č. 6, s. 325–6;
týž: Smetanův cyklus (rubrika Obzory, Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta, Dalibor, Libuše, Dvě vdovy, Hubička), č. 6, s. 330–331;
týž: Vinohradské divadlo. Salome  (od A. Mariotte-ho), č.6, s. 331.
Literatura
I. Lexika
OSNND.
ČSHS.
 
II.  Kritiky a  recenze
Otakar Nebuška: O nejmladších z mladých, Hudební revue II,1909, s. 507–11.
Jaroslav  Křička : – , Hudební revue III,1910, s. 38.
Karel Hoffmeister: – (rubrika Koncerty), Hudební revue III,1910, s. 283.
Otakar Nehušká: Druhý večer písňového spolku 28.února, Hudební revue II(?),1913–14, s. 252.
R. Kalivoda: VI. koncert Spolku pro pěstování písně, Hudební revue VII,1914, s. 152.
Otakar Nebuška: Spolek pro pěstování písně, V. koncert (rubr. Z hudebního života), Hudební revue XII, 1919, s. 165–166.
B. Vomáčka: Večer písní Jaroslava Novotného, Hudební revue XIII,1919–20, s. 268.
B. Vomáčka- O. Zítek, LHM I, 1921–22, s. 8–10.
 
III. Zprávy o úmrtí , nekrology, vzpomínky, apod.
E. Axman: Jaroslav Novotný padl, Smetana IX,1918–19, s. 108.
J. Křička: O Jaroslavu Novotném (rubr. Věstník spolkový), Hudební revue XII, 1919, s. 263.
V. Štěpán: In memoriam, Hudební revue XII, 1919, s. 327.
F. Langer: Za Jaroslavem Novotným, Hudební revue XII, 1919, s. 423–424.
týž: Vzpomínka na Jar. Novotného (proslov k večeru na památku J. N. 19. 3. 1920, v rkp., v pozůstalosti dr. Jos.Löwenbacha v Památníku národního písemnictví).
týž: Památce Jaroslava Novotného (rubrika Divadlo a hudba), Tribuna 11. 3. 1920, s. 4.
týž: Z koncertní kroniky, Tribuna 24. 3. 1920.
F. Langer: Muzikant Novotný (beletristicky v knize povídek F. Langera: Železný vlk), Praha 1925, s. 91–120.
V. Štěpán: Jaroslav Novotný, LHM VI,1927, s. 42 (se soupisem skladeb J. N. dle údajů  manželky Olgy Pixové-Novotné).
Mirko Očadlík: Jaroslav Novotný, Hudební chvilka 1, č. 9, 1928, s.1–4.
J. Křička: Vzpomínky na Jaroslava Novotného k padesátému výročí narození, Tempo XV, 1936, s. 121 (otisknuty též 2 dopisy J. N.).
 
IV.  Speciální problémy, sborníky, apod.
J. Bartoš: O proudech v soudobé hudbě, Kdyně 1924, s. 67–69.
R.Veselý: Vítězslav Novák. Obraz jeho života a vývoje jeho umění, ve: Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky, red. A. Srba, Praha 1932, s. 9–125 (o J. N. na s. 77–78).
týž: Hrstka vzpomínek, tamtéž, s. 345–377 (o J. N. s. 361, 367–368, 374).
V. Štěpán: předmluva k J. Novotného Dětským písním, HM Praha 1933.
J. Branberger: Čtvrtstoletí koncertů spolku pro pěstování písně v Praze 1909–1934, Praha 1935, s. 9, 19, 27, 29, 36, 40, 45, 50, 70.
J. Dostál: Jaroslav Křička, Praha 1944, s. 38–39 (o.J. N.: s.183).
J. Smolka: Ladislav Vycpálek, Tvůrčí vývoj, Praha 1960, s. (o J. N.: s. 32, 36,3 7).
týž: Česká hudba našeho století, Praha 1961, s. 55.
J. Jiránek: Česká klavírní tvorba 1890–1945, Hudební věda, 1967, s. 277–289.
V. Lébl: Vítězslav Novák, Život a dílo, Praha 1967, s. 177.
O. Pukl: Zpráva o průzkumu pramenů k dějinám české hudby 20. století, Hudební věda IV, 1967, s. 504.
K. Risinger: Vývoj technických prostředků hudební řeči v české hudbě v období 1890–1918, Hudební věda IV, 1967, s. 304.
I. Krejčí:  Několik slov a vzpomínek, Hudební rozhledy XXII,1969, s. 721–726.
V. Novák: O sobě a o jiných, Praha 1970, s. 190.
Vl. Helfert: Česká moderní hudba. Vybrané studie I, Praha 1970 (o J. N. s. 258–159).
Dějiny české hudební kultury 1890–1845, Academia Praha,1972 (o J .N. Vl. Lébl s. 133, J. Jiránek s. 170, J. Holečková-Dolanská, s. 173 a další).
M. Hallová-Ningerová: Jaroslav Novotný a jeho písňová tvorba, dipl.práce na FF UK, Praha 1975, strojopis 159 s.
J. Ludvová: Spolek pro moderní hudbu v Praze, Hudební věda 1976, s. 147–173 (o J. N.: s. 159, 160, 161, 168).
heslo Novotný Jaroslav v programní brožuře Den Opfern der Gewalt, 2. Baden-Württembergische Musikhochschultage Stuttgart 11.–18. Oktober 1989. Europäische Komponisten-gestorben in den Weltkriegen und Konzentrationslagern, Stuttgart 1989, 63 s. (s. 60).
O. Maňour: Jaroslav Novotný: písňové sbírky op.3, 5 a 8, dipl. práce na FF UK, Praha 2000, 367 s.).
Archivalie
Pozůstalost  Jar.Novotného uchována v rodině, dále skladby v Českém muzeu hudby, ve Vojenském archivu v Praze, některé rukopisy roztroušeny: Archiv Pražské konzervatoře, Městské muzeum v Holešově.
 
Markéta Hallová
Datum poslední změny: 11.3.2008