Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Burghauser, Jarmil Michael

Tisk

(Mokrý, Jarmil Michael; Hájků, Michal)

Charakteristika: Skladatel, muzikolog, editor, dirigent a sbormistr

Datum narození/zahájení aktivity:21.10.1921
Datum úmrtí/ukončení aktivity:19.2.1997Jako datum úmrtí se někde uvádí též 20. 2. 1997, Praha.
Text
DíloLiteratura

Burghauser, Jarmil, skladatel, muzikolog, editor, dirigent a sbormistr, narozen 21. 10. 1921, Písek,zemřel 19. 2. 1997 (uvádí se též 20. 2. 1997), Praha.

 

A. Biografie

B. Dílo skladtelské

C. Dílo literární

D. Dílo editorské a upravovatelské

 

A. Biografie

Studoval na Akademickém gymnáziu v Praze, kde roku 1940 maturoval. Hudbě se začal učit v šesti letech, ve skladbě byl už od dvanácti soukromým žákem Jaroslava Křičky (1933–36) a pokračoval pak u Otakara Jeremiáše (1937–41). Vedle o rok mladšího Ilji Hurníka byl jedním ze dvou pražských výrazných chlapeckých skladatelských talentů 30. let, jejichž skladby byly veřejně provozovány a vydávány tiskem již v druhém desetiletí jejich života (např. 24. 11. 1933 zazněla v pražském rozhlase část z Burghauserových Pěti trií pro dva hoboje a fagot, 24. 9. téhož roku píseň Cesta do školy, 1936 Adagio a Furiant ze Symfonie d moll a 13. 6. 1937 Jarní rondo in Es pro malý orchestr. Tiskem byl vydán Melodram Dědova mísa na báseň Jana Nerudy pro housle a klavír [Mojmír Urbánek, Praha 1937]). Už za nacistické okupace a pak zvláště v dalších desetiletích se frekvence jeho skladeb v českém hudebním životě výrazně zvýšila. Po maturitě studoval na Konzervatoři v Praze dirigování u Metoda Doležila a Pavla Dědečka, kde absolvoval 1944, ve studiu dále pokračoval na Mistrovské škole u Václava Talicha, jež dokončil 1946. Po osvobození studoval hudební vědu a psychologii na Univerzitě Karlově v Praze, kde absolvoval 1948; titul PhDr. zde získal až 1991. V letech 1946–53 působil jako sbormistr a dirigent Národního divadla v Praze a 1948–50 jako lektor na AMU. Od 1953 se věnoval skladbě a muzikologii ve svobodném povolání. V 70. a 80. letech zůstalo jedinou jeho pravidelnou interpretační aktivitou sbormistrovství chrámového sboru u sv. Markéty v Praze-Břevnově. Přes tuto činnost a výraznou římskokatolickou náboženskou orientaci a také přes společné Dvořákovství jej od 70. let poutalo hluboké přátelství se skladatelem Janem Hanušem. Ve svobodnějších obdobích, jež se střídala s nadvládou jednotlivých totalit, projevil i značné organizační schopnosti. Za tzv. Pražského jara 1968 byl předsedou Kruhu nestraníků při Svazu českých skladatelů a předsedou jeho skladatelské sekce, pracoval mnoho let ve Společnosti Antonína Dvořáka, jejímž byl 1984 zvolen předsedou. V roce 1990 byl zvolen předsedou Společnosti skladatelů při Asociaci hudebních umělců a vědců, předsedou rehabilitační a očistné komise hudebních umělců a byl jmenován členem výboru festivalu Pražské jaro. Působil i v předsednictvu České hudební společnosti a jako vicepresident Dvořák Society ve Velké Británii. Jeho důležitou hudbu přesahující aktivitou byla činnost v české skautské organizaci Junák. Od chlapeckých let byl členem jejího slavného pražského oddílu Dvojka, který vedl spisovatel Jaroslav Foglar – Jestřáb; později se stal i jeho nástupcem. V Junáku pracoval Jarmil Burghauser i po obnovení činnosti, kterou zakázaly obě totality (1940 nacistická, 1950 a po krátkém obnovení 1968 znovu 1969 komunistická). Na sněmu roku 1990 byl zvolen starostou Junáka. I tato aktivita měla důsledky v skladatelově hudební tvorbě. Komponoval písně pro zpěv ve skautských oddílech a vydával zpěvníky junáckých a mládežnických písní, zejména pochodových a slavnostních. Žádná z jeho písní však velkého rozšíření ani všeobecné obliby nedosáhla.

 

B. Dílo skladatelské

Prostředí, ve kterém Jarmil Burghauser už jako gymnazista a konzervatorista vyrůstal, bylo orientováno k důrazu na českou tradici a k demokratickým a humanistickým hodnotám evropské kultury, které byly v rozhodujících letech jeho zrání ohroženy a nakonec napadeny i decimovány. To jeho názory, vkus i tvorbu v souladu se zaměřením rodiny i obou soukromých učitelů skladby v době, kdy jej učili, vedlo i k národní hudební tradici. Tradicionalizmus, který se přechodně projevil i v rezervovaném odstupu od směřování tzv. meziválečné moderny, byl také příznačný kolem II. světová války i pro některé jeho generační druhy. Je patrný na jeho raných dílech vokálních, jako jsou melodramy, písně a sbory na básně Jana Nerudy (Dědova mísa, Píseň kosmická XVII.), Svatopluka Čecha (Čtyři vlastenecké sbory), Jaroslava Vrchlického (Pastorale, píseň s komorním souborem), Otakara Březiny (Pozdravujeme jaro, 4 smíšené sbory), Vítězslava Nezvala (Písně z Loretky), Jana Čarka (Věčná oblaka, kantáta) aj. Projevem tohoto trendu je i množství lidových inspirací v jeho tvorbě, především domácích (Šest českých tanců pro kytaru, Pět českých tanců pro dechový kvintet, Pět českých tanců pro dětský sbor, sborová Chodská suita na lidovou poesii, písňový cyklus a mužské sbory V slezském tónu na Petra Bezruče aj.) a historických námětů (Srdečko v kvietí, 4 písně s kytarou na staročeskou lyriku, Kasace pro flétnu, hoboj a klarinet aj.) Z návaznosti na obvyklé starší žánry a postupy i intonační okruhy vyrůstá i většina jeho rané instrumentální tvorby bez textů a programních či charakteristických námětů. V 50. letech se z tohoto poměrně široce tradicionalisticky založeného pole vyhraňují dva koncentrovanější okruhy. První z nich byla národně zaměřená lyrika, opírající se zejména o dědictví významných osobních přínosů českých mistrů od Antonína Dvořáka k Bohuslavu Martinů. To se poprvé výrazně projevilo v celovečerním protiokupačním monumentu Utrpení a vzkříšení, vokální symfonii, kterou premiéroval Václav Smetáček s Českým pěveckým sborem, sólisty a orchestrem FOK v Praze 26. 5. 1946, dále v kantátě Česká (původně Česká mírová) na Viléma Závadu, Symfonických variacích, Symfonické suitě, pohádkovém baletu Honza a čert aj. Nejnápadnější slohovou kvalitou Burghauserovy tvorby z 50. a začátku 60. let, výrazně se už konformující se směrem meziválečné moderny, je příkon k neoklasicismu. Ten je charakteristický pro dva balety podle Molièra Lakomec a Sluha dvou pánů ( nejúspěšnější, mezinárodně prosazené hudebně dramatické dílo, do 1990 bylo dvacetkrát nastudováno doma i ve světě), operu Karolinka a lhář, písňový cyklus Mozartovské motivy, který byl ohlasem jubilea vídeňského klasika roku 1956, aj. Vrcholem jeho tvorby jsou skladby ze 60. a začátku 70. let, zdařile reflektující dobovou vlnu Nové hudby. Z těch byly nejúspěšnější Sedm reliéfů pro velký orchestr, Cesty pro strunné, bicí a smyčcové nástroje, Barvy v čase pro malý orchestr, symfonické zobrazení Strom života, „antiopera“Most; tento slohový obrat je patrný i v sólových a komorních dílech, jako je Deset skic pro flétnu sólo, Možnosti pro klarinet, cimbál a bicí, Pět barevných střepů pro harfu sólo, Sonáta pro housle a klavír „Neveselé vyprávění“, Stanze dell'ansieta pro 6 nástrojů, Plochy a čáry pro housle, kytaru a violoncello aj. Uplatnil zde a ve studii o Sedmi reliéfech (in. sborník Nové cesty hudby, 1964) i teoreticky formuloval vlastní kompoziční techniku, kterou pojmenoval „harmonický serialismus“. V 70. až 90. letech komponoval méně; ve skladbách jako je symfonická fantasie V zemi české, Koncert pro kytaru a smyčce, Soumraky a svítání pro basklarinet a klavír, Smyčcové trio, Tre ricercari pro 9 dechových nástrojů aj. uplatnil postupy technik Nové hudby i tradičnější, jaké měla jeho ranější tvorba. Jarmil Burghauser se častěji vracel ke svým starším dílům, obměňoval je, vypracovával nové verze. Zejména v posledním desetiletí života takto zasáhl do několika svých raných skladeb. V souvislosti se sbormistrováním u sv. Markéty v Břevnově a především v posledních dvou desetiletích života komponoval chrámové vokální a vokálně instrumentální skladby. Věnoval se i filmové hudbě. Významně se podílel na hudebním vybavení filmů o významných českých skladatelích Z mého života (režie Václav Krška, o Bedřichu Smetanovi, 1955), Koncert na konci léta (režie Jiří Krejčík, o Antonínu Dvořákovi, 1979), kde vybral důležité úseky z děl obou mistrů a doplnil je vlastní hudbou. Jako dramaturg participoval na zfilmování Smetanovy opery Dalibor (režie Václav Krška, 1956). Komponoval vlastní hudbu k hraným filmům Labakan (režie Václav Krška, 1956), Legenda o lásce (režie Václav Krška, 1956) aj., k televizním inscenacím ad.

 

C. Dílo literární

Snad proto, že mu nebylo po únorovém komunistickém puči roku 1948 dáno dovršit univerzitní muzikologickou kvalifikaci, hudební vědě se v prvních letech téměř nevěnoval. Svou první rozsáhlejší hudebně teoretickou práci, kterou věnoval metodice analýzy Kvantitativní rozbor hudebních struktur publikoval v ve sborníku Muzikologie II v roce 1949. Když však sborník nebyl jeho vydavatelem Svazem československých skladatelů zveřejněn, na delší dobu prací tohoto druhu zanechal. První samostatnou publikaci o hudbě věnoval ryze praktické skladatelsko-teoretické problematice Jak psáti pro kytaru. K muzikologii jej však záhy dovedly rodinné souvislosti, neboť jeho manželkou se stala dcera dvořákovského badatele a autora první velké monografie Otakara Šourka. V 50. letech se Burghauser stal spolupracovníkem svého tchána, s kterým pracoval na přípravě Tematického katalogu a bibliografie Antonína Dvořáka. V této práci pokračoval i po smrti Otakara Šourka (1956), kdy dílo zdárně dokončil, takže v roce 1960 vyšlo jeho první vydání. Dvořákovské problematiky se týkala řada jeho dalších muzikologických prací. Koncem 50. let byla vydána kniha Orchestrace Dvořákových Slovanských tanců a dvě další dvořákovské publikace, skladatelův krátký životopis, který vyšel vedle češtiny v pěti dalších hlavních evropských jazycích, střední monografie, jež vedle nových výsledků bádání také soustředěností výkladu vhodně nahrazuje čtyřsvazkovou velkou monografii Otakara Šourka, či další studie o Dvořákovi. Tomuto skladateli a jeho dvěma nejvýznamnějším českým současníkům je věnována popularizační kniha Nejen pomníky – Smetana – Dvořák – Fibich. Mnoho úsilí věnoval také tvorbě Leoše Janáčka. Už v polovině 50. let napsal studii Janáčkova tvorba komorní a symfonická, koncem 70. a v 80. letech vytvořil spolu s Milanem Šolcem Ediční zásady a směrnice k plánovanému vydávání nového souborného tiskového vydání hudební tvorby skladatele i program této nové edice, na němž se podílel také Jiří Vysloužil. Mnoho pozornosti věnoval teorii notace, instrumentace a jejích akustických základů – vesměs ve spolupráci s jinými autory. Knihu Čtení a hra partitur napsal spolu s Petrem Ebenem, česky i německy vydané Akustické základy orchestrace s Antonínem Špaldou, po smrti Jana Rychlíka dopsal jeho rozpracovanou Moderní instrumentaci. Publikoval i hudební kritiky, výklady hudebních děl pro obálky dlouhohrajících desek, kompaktních disků aj.

 

D. Dílo editorské a upravovatelské

Zkušenosti muzikologické i skladatelské vložil Jarmil Burghauser i do velmi pracné a rozsáhlé činnosti editorské. Sám nebo s jinými autory připravil více než padesát svazků souborného vydání díla Antonína Dvořáka a napsal předmluvy ke čtyřiceti z nich. Ke konci života se intenzivně věnoval přípravě několika svazků souborného kritického vydání tvorby Leoše Janáčka. Vedle toho připravil i edice některých skladeb Bedřicha Smetany, Zdeňka Fibicha a starší české hudby. Zvláštní skupinu jeho edic tvoří skladby, ve kterých je Burghauserův tvůrčí vklad větší, než jen naplnění úkolu kritického editora a vykladače skladatelského záměru původního autora – jde tedy už o úpravy. Některá velmi slavná díla upravil pro jiná obsazení: Smetanovu původně klavírní skicu Macbeth a čarodějnice pro klavír a orchestr (1981), několik Biblických písní Antonína Dvořáka pro smíšený sbor a malý orchestr žesťů a smyčců (1994), Janáčkův původně klavírní cyklus Po zarostlém chodníčku pro smyčcové kvarteto (1995). Zvláštní edicí je Praktická koncertní edice cyklu symfonických básní Má vlast Bedřicha Smetany na základě kritického vydání, pro kterou sestavil komisi současných předních dirigentů a využil zachovaných záznamů o retuších Václava Talicha a Karla Ančerla; na základě těchto informací vytvořil vzorovou partituru dosavadní interpretační praxí prověřeného znění díla (11983, 21995).


Dílo

I. Dílo hudební

 

Jevištní díla

Lakomec (opera o 3 jednáních na libreto Luďka. Mandause [podle Molièra], 1949, Syndikát českých skladatelů);

Karolinka a lhář (opera o 3 jednáních na libreto Luďka Mandause, 1950–53, Dilia);

Most (antiopera o 2 dílech na libreto Josefa Pávka, 1963–64, rozmnožila Dilia);

Honza a čert (balet o třech jednáních na libreto Jana Reye, 1954, Dilia);

Sluha dvou pánů (balet o 3 jednáních na libreto Jana Reye, 1957, Dilia);

Tristram a Izalda (baletní sága o 10 obrazech na libreto Vladimíra Vašuta, 1969, Dilia).


Vokálně symfonické skladby

Utrpení a vzkříšení (celovečerní vokální symfonie na slova Bible kralické [1937–46], Český hudební fond [dále jen ČHF]);

Věčná oblaka (krátká kantáta na slova Jana Čarka [1942], ČHF 8');

Tajemný trubač (kantáta na slova Walta Whitmana [1944], ČHF 35');

Žalm 116/117 (krátká kantáta [1951], ČHF 4');

Česká (kantáta na slova V. Závady [1952], Editio Supraphon 73');

Země zamyšlená (komorní kantáta s recitací na texty z knihy Ladislava Stehlíka [1966] 28');

V zemi české(symfonická fantazie na sbor Otakara Jeremiáše pro recitaci, sbor a orchestr na text Jana Čarka [1982] 12').


Orchestrální skladby

Symfonie G dur (č. 1, 1933–74, 38');

Symfonie d moll (č. 2, 1935–79, 34');

Symfonie d-moll (č. 3, 1936–59, ČHF 37');

Symfonie C dur (č. 4, po 1985);

Koncert pro dechové kvinteto a smyčce (1942, ČHF 15');

Koncert pro kytaru a smyčce (1978, ČHF 16');

Ciaccona per il fine d'un tempo (pro klavír a orchestr, 1982, 11');

Jarní rondo (pro malý orchestr, 1937–70, ČHF);

Toccata (pro malý orchestr, 1947, ČHF 3');

Suita B dur (pro malý orchestr, 1939–77, ČHF 24');

Symfonické variace "Pozdravujeme jaro" (1952, ČHF 20');

Sonáta pro orchestr (1954);

Symfonická suita (1955, ČHF 28');

Sedm reliéfů (pro velký orchestr [1962], Panton, Praha 1965, CD Supraphon 2005, 17');

Cesty (pro strunné, bicí a smyčcové nástroje [1964], Editio Supraphon, Praha 1967,

CD Supraphon, 1996, 12');

Barvy v čase (pro malý orchestr, 1967);

Strom života (symfonické zobrazení,1968, ČHF).


Skladby pro sólový nástroj

Šest českých tanců (pro kytaru [1943–81], Panton, Praha 1983, LP Supraphon);

Sonáta e moll (pro kytaru, 1943, Supraphon, Praha, LP Supraphon);

Tři české tance (pro kytaru, 1944, Ludvík Nerad, Praha);

Deset skic (pro flétnu sólo [1965], Panton, Praha 1967, 10');

Pět barevných střepin (pro harfu sólo, 1966, ČHF);

Sarabanda e toccata ze Tří burlesek (pro kytaru [1968], Panton, Praha 1968);

Tesknice (pro kytaru, 1970).


Komorní hudba

Pro dva až tři nástroje

Partita (pro dva klavíry [1938–83], 15');

Patero zamyšlení (pro housle a kytaru, 1966, Supraphon, Praha 9');

Sonáta pro housle a klavír. Neveselé vyprávění (1970, ČHF 18');

Soumraky a svítání (pro basklarinet a klavír, 1971, ČHF 11');

Jitřní hudba (pro flétnu a kytaru,1974, ČHF 10');

Suite espagnole (pro 2 kytary,1975, 18');

Pianto, rabbia e conforto (pro violoncello a klavír, 1982, 9');

Romance (pro housle a klavír [1933–84], 13');

Sonáta (pro violu a klavír, 1985, ČHF 16');

Tesknice II (pro housle a cimbál, 1989, 11');

Kasace (pro flétnu, hoboj a klarinet [1944–75]);

Pět trií (pro dva hoboje a fagot [1933–83], 20');

1. trio pro flétnu, violu a kytaru ([1938–67] ČHF 9');

Klavírní trio B dur ([1938–82],11');

Klavírní trio d moll (1940, 15');

2. trio pro flétnu, violu a kytaru (1962, ČHF 10');

Možnosti (pro klarinet, cimbál a bicí,1965, ČHF 10');

Plochy a čáry (pro housle, kytaru a violoncello, 1972, ČHF 11');

Vchynické trio (pro flétnu, housle a violoncello,1978, 20');

Smyčcové trio (1982, ČHF 8');

Alejí času (pro trubku, lesní roh a trombon,1982, 23');

Recitativo e terzetto (pro flétnu, housle a violoncello, 1989, ČHF 13');

 

pro 4 nástroje

Smyčcový kvartet A dur (č. 1, 1934–53, ČHF);

Smyčcovy kvartet C dur (č. 2, 1937–53, ČHF);

Smyčcovy kvartet D dur (č. 3, 1941, ČHF);

Smyčcovy kvartet B dur (č. 4, 1944, ČHF);

Smyčcovy kvartet A dur (č. 5, 1944–51, ČHF);

Suita pro čtvery housle ve snadnějším slohu ([1953], Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1956);

Rožmberská suita pro smyčcové kvarteto (1972, 20');

Partia (pro 2 flétny, kytaru a violoncello, 1996, 15');

 

pro 5 a více nástrojů

Pět českých tanců pro dechový kvintet (1940–55);

Nonet G dur (1942, ČHF 14');

Dvě Suity pro 6 klarinetů (1938, 1970, 14', 13');

Stanze dell'ansieta e speranza (pro flétnu, hoboj, housle, violu, violoncello, cembalo,1971, ČHF, 20');

Tre ricercari (pro 9 dechových nástrojů, 1983, ČHF 11').

 

Vokální skladby

Písňové cykly s klavírem či jiným sólovým nástrojem

Cesta do školy (1933);

Píseň kosmická XVII. (na báseň Jana Nerudy, 1936);

Zvěrokruh (12 písní na slova Jaromíra Měštana [1943–46], HMUB, Praha 1949, 18');

Tři čínské písně (na překlady Bohumila Mathesia, 1944);

Písně z Loretky (4 písně na slova Vítězslava Nezvala,1951);

Tři malá nokturna (na slova Marie Zlatníkové, 1951);

V slezském tónu (4 písně na slova Petra Bezruče [1953], Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1956);

Mozartovské motivy (4 písně na slova O. Zemka, 1957);

Tři neužitečné písně(na slova Rabindranatha Thákura, 1961).


Cykly pro zpěv a komorní soubor

Pastorale (pro alt, flétnu, housle a kytaru na slova Jaroslava Vrchlického, 1941, 9');

Myricae (pro alt a dechové kvinteto, slova G. Pascoli [1942-1983], 8');

Srdečko v kvietí (pro soprán, flétnu a kytaru na slova staročeské lyriky [1942–78] 13');

Sedm čínských miniatur (pro soprán a noneto na překlady Bohumila Mathesia, 1942, 10');

Zahradník (pro baryton, violu a klavír, slova Rabindranath Thákur, 1944, 12').


Dětský sbor

Pět českých tanců(pro dětský sbor, 1940).

 

Mužské sbory

Čtyři vlastenecké sbory (na slova Svatopluka Čecha [1942–45] 16');

V slezském tónu (4 sbory na slova Petra Bezruče, 1954, 12');

Chodská suita (5 sborů na lidovou poezii, 1975, 15');

Letní večer(na slova Vilmy Sokolové, 1991, 3').


Smíšené sbory

Balada psaná sv. Václavu (na slova Jaroslava Vrchlického [1940–81], 6');

Dar letnic (na slova Jozefa Tkadlece s doprovodem varhan, 1966, 4');

Pozdravujeme jaro(4 sbory na slova Otakara Březiny [1941–47], 20').


Melodramy

Dědova mísa (na báseň Jana Nerudy s doprovodem houslí a klavíru [1937], Fr. A. Urbánek, Praha 1937, 4');

Dva melodramy na slova čínské poezie (básně přeložil Bohumil Mathesus, 1943, 7');

Jižní kříž (na slova Bohumila Mathesia, 1943, 3');

Chrámové skladby ( převážně pro smíšený sbor, popřípadě se sóly, a cappella nebo s doprovodem)

Jitřní hudba (1974);

Pašije podle Lukáše (1977);

Proprium Resurrectionis (1979);

Pange lingua (1987);

Intrády k svatořečení sv. Anežky (1990);

K svátku sv. Vojtěcha;

Proprium de Nativitate;

Žalm 20. k sv. přijímání;

Žalm 116;

Žalm a Alleluja;

Intrada Pentecostes;

Intrada solemnis.

 


II. Dílo literární

 

Dílo knižní

O novou organisaci Junáka. Hrst časových otázek (Junácká edice, Praha 1947);

Jak psáti pro kytaru (Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1954);

Orchestrace Dvořákových Slovanských tanců (Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1959);

Čtení a hra partitur (s Petrem Ebenem, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1960);

Antonín Dvořák. Tematický katalog, bibliografie, přehled života a díla (1Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1960, 2Editio Bärenreiter, Praha 1996);

Slavní čeští dirigenti (Státní hudební vydavatelství, Praha 1963, v edici Hudba na každém kroku, sv. 15);

Nejen pomníky: Smetana, Dvořák, Fibich (Panton, Praha 1966);

Antonin Dvořák (krátký životopis, Editio Supraphon 1966, v 5 jazycích);

Akustické základy orchestrace (s Antonínem Špeldou, Panton, Praha 1967, německy G. Bosse, Regensburg, 1971);

Moderní instrumentace (dokončení práce Jana Rychlíka, Panton, Praha 1968);

Seriální harmonický princip (Nové cesty hudby, Státní hudební vydavatelství, Praha 1964);

Leoš Janáček: souborné kritické vydání díla. Program edice (s Milanem Šolcem a Jiřím Vysloužilem, Editio Supraphon, Praha 11978, 21979, německy s titulem Leoš Janáček: Kritische Gesammtausgabe der Werke. Editionsprogramm: Informations- und Propagationsbroschure 11979, společně s Bärenreiter, Kassel 21988, 31990);

Leoš Janáček: souborné kritické vydání. Ediční zásady a směrnice k notační problematice klasiků

20. století (s Milanem Šolcem, Editio Supraphon, Praha 1979);

Česká interpretační tradice (Frýdek-Místek, 1982);

Antonín Dvořák (1841–1904). Život a dílo(Divadelní ústav, Praha 1991).


Ostatní (výběr)

Smetanovo dílo na českém divadle (Hudební rozhledy 1, 1948–49, s. 191);

Kvantitativní rozbor hudebních struktur (in: Musikologie II, sborník pro hudební vědu a kritiku, Svaz československých skladatelů, Praha 1949);

Janáčkova tvorba komorní a symfonická (in: Musikologie III, sborník pro hudební vědu a kritiku, Svaz československých skladatelů, Praha 1955);

Komentář k faksimilovému vydání Dvořákovy 9. symfonie (Pressfoto, Praha 1972);

Akustische Bedingungen als Determinanten des musikalischen Schaffens und Hörens (in: Struktur und Form in der zeitgenössischen Musik, Universität Jena, 1981);

Národnímu divadlu. Vklad zakladatelské generace (uspořádal a úvod napsal Jarmil Burghauser, Supraphon, Praha 1983);

Dvořákova a Janáčkova Dumka (Hudební rozhledy 44, 1991);

Duchovní odkaz Antonína Dvořáka (Lidová demokracie, 27. 2. 1992);

Dvořákův návrh americké hymny (Hudební rozhledy 45, 1992);

Dvořákovo Largo a Hiawatha (Hudební rozhledy 46, 1993);

Třikrát o Dvořákovi (Hudební rozhledy 46, 1993);

Recenze amerických knih o Dvořákovi (Hudební věda 30, 1994);

Antonín Dvořák – dramatik (sborník, editoři Jitka Brabcová, Jarmil Burghauser, Motýl, Pelhřimov 1994);

Francouzský hold českým klasikům (Hudební rozhledy 47, 1994);

Smetanův vliv na Dvořákův tvůrčí vývoj (Hudební věda 31, 1995);

Život v hudbě Herberty Masarykové (Lidové noviny, 4. 7. 1995);

Gerd Albrecht – dirigent České filharmonie sebevrahem (Český týdeník, 30. 1. 1996);

Norringtonova Má vlast aneb Trimf a prohra a snobismu (Český týdeník, 24. 5. 1996);

Tyranie snobismu (Hudební rozhledy 49, 1996);

Má vlast na Žofíně po 114 letech (Hudební rozhledy 49, 1996).

Literatura

I. Lexika

Matějček, Jan: Tschechische Komponisten von heute (Praha, 1957).

ČSHS.

MEH 1983.

Kdo je kdo. Osobnosti české současnosti (Praha, Kdo je kdo 52005).

ČSS 1985.

Grove1.

Grove2.

 

II. Ostatní
Profil (Rytmus X/1945-46, č. 9-10, s. 28).

Felix, Václav: Sluha dvou pánů, kritika (Hudební rozhledy XI, 1958, s. 420).

Smolka, Jaroslav: Česká hudba našeho století (Státní hudební vydavatelství, Praha 1961 v edici Hudba na každém kroku, svazek 8).

Jarmil Burghauser. Výběr skladeb a muzikologických prací, úvod Olga Kittnarová. Hudební informační centrum (Praha 1991).

Skladatel, teoretik, dirigent / Jarmil M. Burghauser, zapsal Petar Zapletal (Svobodné slovo 2. 11. 1991).

Dvě otázky pro Jarmila Burghausera, zapsala Svatava Barančicová (Hudební rozhledy 47/1994). Koláček, Luboš: Příběh o Tristanovi a Isoldě v trubadúrském stylu (Denní telegraf 25. 4. 1995).

Senkovič, Milan: Projev dramaturgické kuráže (Divadlo 1995).

http://www.musica.cz/skladatele/burghauser-jarmil.html

 

Jaroslav Smolka

Soubory
Seznam děl.pdf
Datum poslední změny: 15.2.2013