Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Očadlík, MirkoTisk


Charakteristika: Muzikolog, rozhlasový pracovník, hudební kritik a popularizátor, pedagog

Datum narození/zahájení aktivity:1.3.1904
Datum úmrtí/ukončení aktivity:26.6.1964
Text
DíloLiteratura

Očadlík, Mirko, muzikolog, rozhlasový pracovník, hudební kritik a popularizátor, pedagog, narozen 1. 3. 1904, Holešov, zemřel 26. 6. 1964, Praha.

Po raném dětství v rodišti prožil chlapecká léta ve Vídni, kde chodil do školy. Byl i privátním studentem gymnázia v Holešově, gymnázium dokončil v Praze (maturita 1923). Hudební vzdělání v klavíru a harmonii získal soukromě ve Vídni u Alberta Pozděny, potomka Adolfa Albína Pozděny, který operou Poklad konkuroval Braniborům v Čechách Bedřicha Smetany v soutěži o cenu hraběte Harracha. Hudební formy a rozbor partitur studoval ve Vídni u Ferdinanda Löweho. Zpíval ve sborech, sbormistroval studentský pěvecký kroužek; chtěl se stát sólovým pěvcem, ale usoudil, že pro to nemá potřebné hlasové vybavení a nezvolil také skladatelskou kariéru, na kterou se chtěl z podnětu svého vrstevníka Emila Františka Buriana připravit studiem u Josefa Bohuslava Foerstera. Skladbě se později věnoval jen příležitostně jako autor scénických hudeb, pásmových doplňků pro rozhlas apod. Po maturitě se přihlásil na univerzitu, 1928 absolvoval práva, zároveň však studoval na Filozofické fakultě hudební vědu, estetiku a historii; zde absolvoval 1932. Nejvíce jej oslovily přednášky a semináře Zdeňka Nejedlého, jemuž pomáhal už roku 1924 při přípravě Smetanovy výstavy. Záliba v operním zpěvu i oslavy stého výročí skladatelova narození toho roku jej přimkly k hudební vědě a ke smetanovskému bádání. Hned po absolutoriu práv získal zaměstnání v Československém rozhlase.

Tehdejšímu hudebnímu životu se věnoval i jako kritik. Psal do odborného i denního tisku, zejména vedle Karla Boleslava Jiráka do deníku Národní osvobození, a usiloval o vytvoření vlastní nezávislé kritické tribuny. V letech 1930–34 vydával časopis Klíč s podtitulem "revue pro hudbu a pohybové umění", v němž převládala hudební problematika. Té se tu věnoval jako většinový autor; psal sem také filmové kritiky. Větší články získával i od dalších autorů, nejčastěji specializovaných odborníků, jichž využíval zejména pro materiály monotematických čísel o jubilujících velkých osobnostech. Tak vévodily Janáčkovu číslu články Vladimíra Helferta, Mozartovu Iši Krejčího (Očadlíkova přítele a spolužáka), v čele čísla Albana Berga stál český překlad skladatelova výkladu vlastního Koncertu pro klavír, housle a 13 dechových nástrojů (z dopisu jeho učiteli Arnoldu Schönbergovi, provázející dedikaci díla k padesátinám), pro číslo Igora Stravinského napsal hlavní článek sám Očadlík. Byl to časopis výrazně koncipovaný: důležitou součástí byly kritiky novinek, nesené v duchu nesmlouvavě avantgardních postojů. Ty přestály jako stabilní a neměnné i těžké otřesy a změny poměrů v následujících desetiletích; dodnes udivuje přesnost kritických soudů o novinkách z dvacátých či třicátých let a soulad s tím, jak hodnotu příslušných skladeb prověřil čas. O soudobou tvorbu pečoval, popularizoval ji později v široké míře v rozhlase, organizoval i skladatelské soutěže Melantricha, kde prosadil např. ještě i po začátku okupace ceny vlastenecky bojovným dílům: kantátám Miloslava Kabeláče Neustupujte!, Otakara Jeremiáše Písni o rodné zemi a jiným; napsal první monografii o Karlu Boleslavu Jirákovi apod.

Už za studií se spřátelil s řadou významných osobností české i zahraniční meziválečné avantgardy. Patřili k nim Jaroslav Ježek, Iša Krejčí, Emil František Burian, Karel Ančerl, později Miloslav Kabeláč. Ze starších skladatelů se přátelsky stýkal s Aloisem Hábou, Otakarem Ostrčilem a později v rozhlase také s Otakarem Jeremiášem, Karlem Boleslavem Jirákem a dalšími; v dobrých osobních vztazích byl i s Vítězslavem Novákem, Josefem Bohuslavem Foersterem. Kontakty měl i s některými osobnostmi světové meziválečné avantgardy, nejbližší s Albanem Bergem, častěji zajíždějícím do Prahy; jako na vrcholné zjevy světové avantgardy se už tehdy orientoval na Arnolda Schönberga a Igora Stravinského. Této hierarchii hodnot zůstal věrný doživotně jako hudební kritik, programový pracovník rozhlasu a pak i profesor hudební vědy. Proto trpěl estetickými deformacemi, které se staly po oficiální kritice Ždanova a sovětských orgánů z roku 1948 normou i pro hodnocení české hudby. Primitivně simplifikovanou tvorbu té doby ignoroval a nesledoval ji, na novinkové koncerty Svazu skladatelů nechodil.

Svou vědeckou kariéru zaměřoval Mirko Očadlík od začátku především k tvorbě a osobnosti Bedřicha Smetany. Ve třicátých letech se rozhodl podat jako doktorskou disertační práci knihu Smetanovská diskografie, v dané době muzikologicko-kritickou publikaci nového typu. Byl to soupis a kritické zhodnocení tehdejší dostupné české i zahraniční produkce Smetanových děl na gramofonových deskách, která v srpnu 1939 dosáhla počtu několika set položek. Disertačnímu řízení na Univerzitě Karlově bránil Josef Hutter, po Nejedlém vedoucí oboru hudební věda, a tak se Očadlík dorozuměl s Vladimírem Helfertem z Masarykovy univerzity v Brně. Na jeho radu proto připravil novou práci se smetanovským tématem, knihu Libuše. Vznik Smetanovy opery. K obhajobě však vzhledem k uzavření českých vysokých škol nedošlo a titul PhDr. Očadlík získal svou knihou o Libuši až roku 1946. Bádání o Smetanově hudbě a osobnosti zůstalo hlavní náplní jeho muzikologické práce i po zbytek života. Za nacistické okupace přitom šly jeho badatelské aktivity ruku v ruce s národně povzbuzovací prací hudebně popularizační: v tomto smyslu měly týž aktuální náboj, jako kniha o vzniku Libuše.

Očadlíkovy znalosti a invence ve smetanovské problematice byly hluboké a originálně tvořivé. Po malé monografii Tvůrce české národní hudby Bedřich Smetana (Praha 11945, 21949) se už nikdy nedostal k soubornému knižnímu zpracování tvorby či života a díla tohoto skladatele, což způsobily mimo jiné podmínky autoritářské totality, především odpor Nejedlého k novým, potenciálně vůči němu kritickým smetanovským pracím. Po Nejedlého smrti roku 1962 už Očadlík neměl čas na vytvoření takového díla: zemřel o dva roky později na zhoubnou chorobu, jež ke konci podvazovala jeho pracovní kapacity; monografie a smetanovská encyklopedie zůstaly v plánech, jež byly připomenuty v hesle v ČSHS. Bohatství Očadlíkova vlastního smetanovského studia, invence, nápadů a vůbec práce zůstalo roztroušeno v desítkách drobnějších publikací. K nejcennějším a nejobjevnějším patří zmíněná kniha Libuše. Vznik Smetanovy opery, napsaná a vydaná poprvé 1939 ještě jako vlastenecká aktualita v čase ohrožení republiky. Očadlík napsal o Smetanovi četné drobnější knížky, brožury a studie, ale připravil i pramenné edice s rozsáhlými výkladovými úvody a edičními zprávami, např. Smetanova Zápisníku motivů, tří prvních svazků Klavírního díla, prvního znění Prodané nevěsty, některých operních libret, skladatelovy korespondence s Eliškou Krásnohorskou atd., ale též rozsáhlé encyklopedické heslo Smetana Bedřich v ČSHS. Smetanovská práce Očadlíkova nespočívala jen ve shrnování a utřiďování toho, o čem psali už předchozí badatelé, ani v přehodnocování, opravování a upřesňování jejich přínosů; největší jeho badatelskou předností bylo otevírání nových problémů a kladení i zodpovídání otázek, které předchozí badatelé neřešili či dokonce ani nenastolili. Tak např. už od brožury Smetana Tajemství, výklad opery (1938) se táhnou jeho pracemi úvahy o sjednocujících momentech skladatelovy invence, o jeho významově relevantních návratech k vlastním starším hudebním myšlenkám a k bohatému přepracovávání vlastních skladeb až po nalezení jejich nejdokonalejších tvarů.. V knize o vzniku Libuše vystopoval průběh takového tvůrčího procesu zároveň s proměnou myšlenkové koncepce díla na pozadí vzrušeného politického dění v době, kdy císař František Josef I. nedodržel slib o státoprávním vyrovnání zemí koruny české a kdy v našem národě vyzrála touha po obnovení státní samostatnosti. Často psal Očadlík o Smetanově zálibě v kryptogramech. Několikrát se vrátil k souslednosti vstupního kvartového nakročení tónů B – Es na začátku Vyšehradu jako hudebního vyjádření skladatelova monogramu (jména Bedřich Smetana) ve vztahu k neobvyklému přivlastňovacímu zájmenu v titulu cyklu Má vlast. Dlouho přemítal o kryptogramním vyjádření jména skladatelova švédského idolu Fröjdy Beneckové sestupnou melodií z tónů F – E – D – A a hledal, kde jinde ve Smetanově hudbě jsou zašifrovány. Až ve zmíněném slovníkovém hesle Smetana Bedřich publikoval výsledek svého komplikovanějšího kryptogramního čtení dvou skladeb z klavírního cyklu Vzpomínka na Čechy ve formě polek, jehož první sešit (č. 1 a 2) nese dedikaci Fröjdě Beneckové a druhý (č. 3 a 4) Babettě (tj. Bettině) Smetanové.
Velmi důležitý byl už zmíněný Očadlíkův postřeh a předpoklad hudebně myšlenkové srostitosti Smetanovy hudební invence, projevující se zejména ve tvarech nejvýznamnějších témat jeho vrcholných vlastenecky exponovaných děl. Tím ovlivnil a inspiroval k následování své žáky, orientované na smetanovskou problematiku. Rozvinula je Hana Séquardtová v knize Konstanty a proměny ve Smetanově tvorbě (1978) a Jaroslav Smolka v knihách Smetanova vokální tvorba a Smetanova symfonická tvorba (1980, 1984); k této problematice orientoval Očadlík i svého posledního vědeckého aspiranta Ratibora Budiše. Očadlíkova koncepční představa velké monografie se promítla i do projektu Dílo a život Bedřicha Smetany, na němž od roku 1975 pracovali jeho iniciátor Karel Janeček a dále Jaroslav Jiránek, Miloslav Malý, Jiří Berkovec, Hana Séquardtová a Jaroslav Smolka.

Jiná témata Očadlík vědecky pojednal stručněji, zejména v periodiku Miscellanea musicologica, které založil a jehož první čísla i sám financoval, než je přejala Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. Uveřejnil tam Soupis českých operních libret (1957), Dvě kritické studie (o Richardu Straussovi a Národním divadle, 1959), Dvě kapitoly o Janáčkových Výletech pana Broučka (1960), Několik dokumentů k Beethovenovu koncertnímu vystoupení v Karlových Varech 1812 (1960), jinde publikoval o A. V. Ambrosovi na pražské universitě, o W. A. Mozartovi, komparaci Glagolské mše Leoše Janáčka a Žalmové symfonie Igora Stravinského apod.; k výročí roku 1950 napsal a vydal malou monografii Život a dílo Zdeňka Fibicha. Jeho obecně historickou hypotézu o osobnosti Dalimila ve studii Gentis bohemice fidelis zelator ac indefessus propagator (1958) česká historická veřejnost nepřijala.

Pražský rozhlas byl Mirko Očadlíkovi ideálním prostředím pro kultivaci jeho řečnické vlohy. Už v třicátých letech tady vynikl jako obecně známý, nápaditý popularizátor hudby a v letech okupace se stal proslulý nejen virtuózní rétorikou, vtipností a stavbou svých projevů, ale zejména vztahem k české hudbě, kterou vysloveně preferoval, i vlasteneckou, nejednou protiokupačně a svobodomyslně vyhrocenou obrazností, metaforikou, vyhroceností. Mluvil nejen do českého rozhlasu, ale byl zván do stovek větších i malých míst Čech a Moravy, ve kterých proslovoval přednášky a provázel hudbu při výkladových koncertech. Už tady zahájil spolupráci s rozhlasovou klavíristkou Věrou Řepkovou, kterou měl k postupnému ovládnutí kompletní klavírní tvorby Bedřicha Smetany. Zúčastnil se povstaleckého vysílání pražského rozhlasu za květnové revoluce roku 1945, mezi zprávami o bojích a voláním o pomoc vykládal Mou vlast Bedřicha Smetany, reprodukovanou ze záznamů. Rozhlasové popularizace hudby se nevzdal ani v letech 1945–50, kdy zastával vedoucí pozice v Československém rozhlase až po funkci programového ředitele. Když byl nucen z rozhlasu odejít, pokračoval v popularizaci hudby veřejnými přednáškami. Tím vším se stal známou a oblíbenou osobností v širokých vrstvách. Nejtrvalejším výsledkem jeho popularizační práce jsou dva svazky charakteristik a rozborů významných symfonických děl Svět orchestru, I Klasikové a romantikové, pět vydání v letech 1942 až 1956, a II České orchestrální skladby, čtyři vydání 1946–63. V takových to výkladech byl Očadlík pragmatikem, který usiloval o to, aby své posluchače získal, podmanil, vyvolal zájem o předměty svého výkladu, což pokládal při popularizaci za důležitější než dokumentovatelnou přesnost. Jeho fantazie pracovala i ve vědeckých textech, kde přesně rozlišoval hypotézy od zjištěných skutečností a pečlivě je zdůvodňoval.

Poutavou rétoriku a schopnost zaujmout uplatňoval také jako profesor dějin hudby na Hudební fakultě AMU (pověřen 1948 vedle funkcí v řízení Československého rozhlasu, 1950–53 zde byl prvním vedoucím Katedry hudební teorie) a hudební vědy na Filozofické (Filozoficko-historické) fakultě Univerzity Karlovy (pověřen přednáškami 1951, jmenován profesorem 1952; 1952–59 byl vedoucím katedry hudební vědy, od 1959 do smrti ředitelem Ústavu pro dějiny hudby; v letech 1954–58 zastával funkci děkana fakulty). Ve svých přednáškách střídal systematická pojednání o tvorbě a jejím místě ve společenském dění dané doby s podrobnými odbočkami k různé problematice a také se sondami do názorů muzikologické literatury na jednotlivé skladatele, díla, vztahy, příbuznosti, slohové či invenční závislosti hudby, na konflikty i paradoxy. Na celou generaci studentů hudební vědy, praktických hudebníků z Hudební fakulty AMU a posluchačů hudební výchovy z Pedagogické fakulty zapůsobily tzv. přehrávky v sále Divadla hudby, které provázel výkladem. Zaměřil se především na repertoár, který se u nás málo hrál či byl v dramaturgických plánech tehdejších českých operních divadel, orchestrů atd. dokonce nevítanou položkou. Mladá generace prostřednictvím jeho zasvěcených výkladů poznávala např. Wagnerovy opery, díla Antona Brucknera, Gustava Mahlera, Richarda Strausse, Clauda Debussyho a dalších. Odvážný byl Očadlíkův výběr světové moderny: kladl důraz na díla Arnolda Schönberga a Albana Berga, Igora Stravinského a autorů Pařížské Šestky, Bély Bartóka a Paula Hindemitha; ze Sergeje Prokofjeva a Dmitrije Šostakoviče uváděl skladby tehdy prohlašované za díla formalistická (též Mosolovovu skladbu Slévárna apod.). Očadlíkovy výklady se nesly svobodným duchem téhož nadšení, jaké k těmto avantgardním hodnotám před válkou měly jeho kritiky.

Nejhlubší vědecký záběr mělo Očadlíkovo vedení prosemináře, seminářů a aspirantských konzultací; v generaci svých studentů zanechal hluboké stopy a ovlivnil je. Ještě před příchodem na univerzitu takto ovlivnil svého mladšího rozhlasového spolupracovníka Jiřího Berkovce, z prvních ročníků, které vedl na fakultě, vynikli zejména Vladimír Lébl, autor monografie Vítězslava Nováka a četných studií o soudobé tvorbě, připomínající Očadlíka i pokusem o vydávání revue pro Novou hudbu Konfrontace (1968), etnomuzikolog Jaroslav Markl, hudební historikové Tomislav Volek, Jan Kouba, Milan Poštolka, Jaroslav Bužga a jiní, z badatelů o tvorbě Bedřicha Smetany Hana Séquardtová, Jaroslav Smolka, z rozhlasových pracovníků Karel Mlejnek, Miroslav Hršel a další. V mladší vrstvě velmi cenil muzikologický talent Hany Webrové, provdané Hlavsové, Evy Hermannové, jež pracovala v hudebním oddělení Divadelního ústavu s Vladimírem Léblem a později byla šéfkou opery Národního divadla, v souvislosti se smetanovským bádáním Ratibora Budiše.

Očadlík působil v letech 1927–34 ve Spolku pro moderní hudbu, vyvíjel koncepční iniciativu při vydávání hudebních publikací v nakladatelství Melantrich i v jeho dalších činnostech, zejména v pořádání skladatelských soutěží, od 1924 byl členem výboru Společnosti Bedřicha Smetany a jejích různých edičních komisí atd., od 1952 členem Poradního sboru Musea Bedřicha Smetany. Od založení Hudební a artistické ústředny (HAÚ) roku 1948 do 1954 byl jejím předsedou. Od 1957 byl předsedou Divadelního ústavu, od 1961 předsedou Katedry hudby Lidové univerzity, zastával funkce v dalších vědeckých ústavech, společnostech atd., byl i nositelem několik cen, vyznamenání apod.
Dílo
Knihy
Smetanovská diskografie, kritický soupis gramofonových snímků Smetanovy hudby (Praha, Orbis 1939);
Libuše, vznik Smetanovy opery (Praha, Melantrich 11939, 21949);
Eliška Krásnohorská – Bedřich Smetana. Vzájemná korespondence (Praha,
Topič 1940);
Karel Boleslav Jirák. Osobnost a dílo (Praha, Hudební matice Umělecké besedy 1941);
Svět orchestru, průvodce tvorbou orchestrální, I. Klasikové a romantikové (Praha, 1.–4. vydání Orbis 1942–50, 5. vydání Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění 1956), II. České orchestrální skladby (Praha, Orbis 1942, 2.–4. vydání jako Čeští klasikové, Praha, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění 1953–63);
Tvůrce české národní hudby Bedřich Smetana (Praha, Práce, edice Profily sv. 4,
11945, 21949);
Život a dílo Zdeňka Fibicha (Praha, Práce, edice Profily sv. 22, 1950);
Rok Bedřicha Smetany v datech, obrazech, zápisech a poznámkách (Praha, Melantrich 1950);
Třikrát o Mozartovi (Mozart dvěstěletý – Cesty k lepšímu poznání Mozarta – Mozart před sto lety) (Praha 1956);
Vyprávění o Bedřichu Smetanovi (Praha, Panton 1960).

Samostatné brožury a katalogy
Mozart Don Juan (Praha a Brno, Melpa, tj. Melantrich – Pazdírek, Knihovna hudebních rozborů 1/2, 1937);
Milhaud Kolumbus (Praha a Brno, Melpa, tj. Melantrich – Pazdírek, Knihovna hudebních rozborů 7, 1938);
Rimskij-Korsakov Pověst o neviditelném městě Kitěži (Praha a Brno, Melpa, tj. Melantrich – Pazdírek, Knihovna hudebních rozborů 11, 1938);
Smetana Čertova stěna (Praha a Brno, Melpa, tj. Melantrich – Pazdírek, Knihovna hudebních rozborů 12/13, 1938);
Smetana Dalibor (Praha a Brno, Melpa, tj. Melantrich – Pazdírek, Knihovna hudebních rozborů 16/17, 1938);
Smetana Tajemství (Praha a Brno, Melpa, tj. Melantrich – Pazdírek, Knihovna hudebních rozborů 21/22, 1938);
Co máme vědět o Prodané nevěstě (Praha, Vyšehrad, sbírka Pro život 13, 1940, přepracováno a rozšířeno s titulem Prodaná nevěsta, Knihovna diváků a posluchačů 1, 1951; další vydání);
Posláni české hudby (Praha, Vyšehrad, sbírka Pro život 5, 1940);
Ženy v životě Bedřicha Smetany (Praha, Vyšehrad, sbírka Pro život 30, 1941);
Smetanovy skizzy (Praha, Volné směry 1942 a Zvláštní otisk);
Závišův zpěv z náčrtku k Čertově stěně (Praha, Ročenka Společnosti Bedřicha Smetany 1944);
Řád díla Smetanova (Praha, Ročenka Společnosti Bedřicha Smetany 1946, nově vydala Hana Séquardtová s titulem Smetanův tvůrčí řád, Opus musicum 2, 1970, s. 143–151);
Přednáška z války o opeře Národního divadla (Praha, Zvláštní otisk z Divadelního zápisníku č. 5, 1947);
Poslední dramaturgická úprava Čertovy stěny (Praha, autorův novoroční tisk na rok 1947);
Smetana a Dvořák (Praha, autorův soukromý tisk 1947);
Smetanovi libretisté (Praha, autorův soukromý tisk 1948);
Zápisky Bedřicha Smetany o Mladé Boleslavi (Mladá Boleslav, Klub přátel umění 1949);
Pražské dopisy P. I. Čajkovského (Praha, rusky 1949);
Braniboři v Čechách, rozbor Smetanova díla (Praha, Knihovna diváků a posluchačů 10, 1953);
Má vlast, rozbor Smetanova díla (Praha, Knihovna diváků a posluchačů 11, 1953);
Souborné dílo Bedřicha Smetany v chronologickém pořadí (14 večerů v Divadle hudby 2. 3. – 1. 6. 1954, katalog, Praha, Gramofonové závody 1954)¨;
Gentis Bohemice fidelis zelator ac indefessus propagator, Příspěvek k otázce Dalimilovské (Praha, soukromý tisk autorův 1957);
Soupis tištěných českých operních textů (Miscellanea musicologica 7, 1957);
Malá Smetaniana (Čtyři krátké studie: B. Smetana o J. L. Pyrkerovi – Smetanův exemplář Erbenových nápěvů [1879] – Smetanova instrumentace národních písní z roku 1879 – Oehlenschlägerův Hakon Jarl) (Miscellanea musicologica 12, 1960);
Soupis dopisů Bedřicha Smetany (Miscellanea musicologica 15, 1960);
Klavírní dílo Bedřicha Smetany (Praha, Státní hudební vydavatelství ke kompletu gramofonových desek klavírního díla Bedřicha Smetany 1961).

Studie, stati, články (výběr)
Eliška Krásnohorská – libretistka (Národní a Stavovské divadlo, 4, 1926, č. 15 a 18);
Fibichův Bukovín (Smetana 16, 1926);
Karel Sabina – libretista (Národní a Stavovské divadlo 5, 1927, č. 12);
In memoriam Elišky Krásnohorské (Listy Hudební matice 6, 1927, č. 4);
Genese Čertovy stěny (Národní a Stavovské divadlo 5, 1927, č. 10);
Opery Leopolda Eugena Měchury (Sborník prací k 50. narozeninám prof. Dra Zdeňka Nejedlého, redigovali A. J. Patzaková a M. Očadlík, Praha 1929);
Různé stati o díle Zdeňka Nejedlého v jeho sbornících k jubileím v letech 1938, 1948, 1953 a v Hudebních rozhledech 3, 1950, č. 8 a 9;
Diskotéka (sborník Kapitoly knihovědné a knihovnické J. Emlerovi k šedesátinám, 1938);
Na okraj Vyšehradu a Vltavy (Ročenka Dobročinného komitétu v Brně 51, Chudým dětem, Smetanova Má vlast, 1939, s. 36–43);
Nová hudba (Dějiny světové hudby, redigoval Jan Branberger, Praha 1939, s. 674–718);
Žena v české hudbě (sborník Česká žena v dějinách národa, Praha 1940);
Smetanův nepřítel František Pivoda (Lidové noviny 24. 11. 1940, nedělní příloha);
Obraz inspiruje hudebníka (Volné směry 36, 1941, č. 3–5);
Problémy operního libreta (Radiojournal 6, 1942);
K výročí Bedřicha Smetany. Poznámky a glossy k soubornému provedení díla (Praha 1944);
Mezi Shakespearem a Smetanou (Ročenka Dobročinného komitétu v Brně 59, 1947);
Národní divadlo a česká opera (Divadlo 1954);
Co je třeba vědět o opeře (úvod ke knize Anny Hostomské Opera, Praha, Státní hudební vydavatelství 1955);
K první kapitole dějin české hudby (Miscellanea musicologica 1, 1956);
Smetanova píseň do Bozděchovy činohry (Miscellanea musicologica 1, 1956);
Co dalo Švédsko Bedřichu Smetanovi (švédsky Musikrevy, Stockholm 1956, česky Miscellanea musícologica 3, 1957);
Nad smetanovskými texty operními (Host do domu 1954, č. 3);
A. V. Ambros na pražské universitě (sborník V. Vojtíška, Praha, Acta universitatis Carolinae 1958);
Dvě kapitoly k Janáčkovým Výletům pana Broučka (Miscellanea musicologica 12, 1960);
Několik dokumentů k Beethovenovu vystoupení v Karlových Varech 1912 (Miscellanea musicologica 14, 1960);
Janáček a Stravinskij (sborník Leoš Janáček a soudobá hudba, Mezinárodní hudebně vědecký kongres Brno 1958, Praha, Knižnice Hudebních rozhledů 1963, s. 240–243);
Smetana Bedřich (heslo v ČSHS II, 1965, s. 213–215).

Kritiky v listech a časopisech, redakce
Národní osvobození 1928–29, zde také redaktor notové přílohy Hudební chvilka;
Klíč 1930–34, zde též zakladatelem a hlavním redaktorem;
Radioamatér 1933–35, zde také redaktor rubriky o mechanické hudbě;
Volné směry 1940–43, zde také redaktor hudební součásti;
Melantrich, nakladatelství, 1939–45 řízení a redakce hudební edice;
Rozhlasová práce, čtvrtletník, 1947;
Sovětská hudba, 1951;
Miscellanea musicologica, založil 1956 a doživotně řídil;
ČSV 1971, první vědecký redaktor (zemřel před dokončením díla).

Originální operní libreto
Temno, obrazy podle románu Aloise Jiráska, 1944 pro Išu Krejčího.

Překlady textů vokálních skladeb do češtiny (vesměs k rozhlasovým provedením)
Asi 200 písní, libreta k operám Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov: Mozart a Salieri, Ferrucio Busoni: Arlequino a k velkým oratorním či kantátovým skladbám Johann Sebastian Bach: Vánoční oratorium a Janovy pašije, Georg Friedrich Händel: Cecilská óda, Paul Hindemith: Das Unaufhörliche.

Tiskové edice dokumentů a historické hudby (s připojenými studiemi, vydavatelskými zprávami apod.)
To, co my komponisté jako v mlhách tušíme (výbor z výroků Bedřicha Smetany, Praha, Melantrich 1940, faksimile);
Zpěv českého obrození (1750–1866) (Praha, Melantrich 1940);
Bedřich Smetana, Zápisník motivů (Praha, Melantrich 1942, faksimile);
Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta, první náčrtek k opeře (Praha, Melantrich 1944, faksimile);
Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta, Ouvertura (skladatelovo zpracování pro klavír na 4 ruce, Praha, Společnost Bedřicha Smetany – Orbis 1950, faksimile);
Klavírní dílo Bedřicha Smetany (kritické vydání, svazek 1, První cykly, Praha, Společnost Bedřicha Smetany a Melantrich 1944, svazek 2 Polky, Praha, Společnost Bedřicha Smetany a Melantrich 1944, svazek 3 Studijní skladby a Sonáta z roku 1846, Praha, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění 1957);
Závišův zpěv z Čertovy stěny (Praha, Společnost Bedřicha Smetany svým členům 1944);
Bedřich Smetana o Mladé Boleslavi (Mladá Boleslav 1949).

Tiskové edice libret oper Bedřicha Smetany
Hubička (Praha, Společnost Bedřicha Smetany – Fr. A. Urbánek 1942, další vydání Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění 1951);
Čertova stěna (Praha, Společnost Bedřicha Smetany – Fr. A. Urbánek 1946, další vydání Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění 1958);
Prodaná nevěsta (Praha, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1951).
Dvě vdovy (Praha, Státní hudební vydavatelství 1962).

Organizace a libreta výstav
70 let Národního divadla (Národní muzeum 1951);
75 let Zdeňka Nejedlého (Národní muzeum 1953);
Dílo Ferdinanda Pujmana (Divadlo hudby);
Jan Václav Stamic (Melantrich);
František Xaver Richter (Holešov 1959).
Literatura
I. Lexika
ČSHS (autor hesla Gracian Černušák, doplňky Antonín Hořejš).
MEH.
NewGrove2 (autor hesla Oldřich Pukl).

II. Ostatní
Hudební věda 1988 (I, s. 222–224, další údaje viz rejstřík všech dílů).
Dějiny české hudební kultury 1890/1945 (Díl II, s. 131–132, další údaje viz rejstřík obou dílů).
Berkovec, Jiří: K padesátinám Mirko Očadlíka (Hudební rozhledy 7, 1954, č. 5, s. 112–113).
Racek, Jan: K padesátinám prof. dr. Mirko Očadlíka (Musikologie 4, 1955, s. 256–258).
Krejčí, Iša: Odešel Mirko Očadlík (Hudební rozhledy 17, 1964, č. 14, s. 593).
Lébl, Vladimír: Mirko Očadlík a jeho muzikologické dílo (Hudební věda 1, 1964. č. 4, s. 525–534).
ČSV 1971 (s. 17, 267, 275, 283, 289).
Lébl, Vladimír: K nedožitým sedmdesátinám Mirko Očadlíka (Hudební věda 11, 1974, č. 3, s. 301–302).
Smolka, Jaroslav: Za Hanou Séquardtovou (Hudební rozhledy 27, 1984, č. 1, s. 27–28).
Smolka, Jaroslav: Vzpomínky na Mirko Očadlíka (Živá hudba 15, 2008, Sborník Ústavu teorie hudby Hudební fakulty AMU, Praha, Nakladatelství AMU 2008, s. 155–177).

III. Speciální (diskuse o působení za nacistické okupace)
Kuna, Milan: K pojetí hudebního života za okupace (Hudební věda 4, 1967, č. 3, s. 380–396).
Smolka, Jaroslav: O pravdivé pojetí českého hudebního života za okupace (Hudební rozhledy 20, 1967, č. 20, s. 615–617).
Kuna, Milan: Proti mýtu o okupaci (Hudební rozhledy 20, 1967, č. 23, s. 704– 707)
Hudební rozhledy v rubrice Diskuse – Mirko Očadlík a okupace přinesly stanoviska čtenářů, zejména pamětníků z Očadlíkova okolí z doby okupace: Jaroslav Zich, Iša Krejčí, Alois Hába, Jarmila Doubravová, vdova po skladateli Jaroslavu Doubravovi (Hudební rozhledy 20, 1967, č. 24, s. 734–735); Kazimír Stahl (Hudební rozhledy 21, 1968, s. 87–88), Josef Plavec (tamtéž s. 120), František K. Zeman, Karel Boleslav Jirák, Jan Hanuš (tamtéž s. 154–155), Josef Stanislav (tamtéž s. 224), Václav Holzknecht, Anna Hostomská-Očadlíková, Ervína Benešová-Brokešová (tamtéž s. 226–227), Jiří Ješ, Jaromír Hořec (tamtéž s. 341); dopis Vladimíra Helferta Očadlíkovi ze 17. 7. 1942, ve kterém mu děkuje za odvážné vlastenecké postoje i osobní pomoc po propuštění z vězení (tamtéž s. 88–89).
Smolka, Jaroslav: Hudební život za okupace II (Hudební rozhledy 21, 1968, s. 478–481).
Kuna, Milan: Bankrot samozřejmosti I (Hudební rozhledy 21, 1968, s. 609).
Kuna, Milan: Bankrot samozřejmosti II (tamtéž s. 638).
Smolka, Jaroslav: Hudební život za okupace (tamtéž s. 701–702).

Jaroslav Smolka
Text

Text

Datum poslední změny: 4.7.2008