Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Mysliveček, JosefTisk

(Venatorini)

Charakteristika: skladatel

Datum narození/zahájení aktivity:9.3.1737
Datum úmrtí/ukončení aktivity:4.2.1781
Text
DíloLiteratura

Mysliveček, Josef,skladatel, narozen 9. 3. 1737, Praha, zemřel 4. 2. 1781, Řím.

 

A. Život

B. Styl

 

A. Život

Josef Mysliveček se narodil 9. 3. 1737 v Praze na Kampě v tzv. Sovových mlýnech. Jeho otec, mlynář Matěj Mysliveček (1697–1749), byl majitelem a nájemcem pražských mlýnů a mlýna v Šárce u Prahy. Matka Anna Červenková (1706–1767) se po smrti manžela provdala v roce 1752 za mlynáře Jana Čermáka. Dětství a mládí prožil Mysliveček v domě U modrého šifu na Starém Městě pražském (od 1740). Jeho bratr-dvojče Jáchym s ním absolvoval školní i mlynářské vzdělání.

Myslivečkova údajná studia v klášterní škole dominikánů u sv. Jiljí na Starém Městě a jezuitském semináři v Klementinu nejsou doložena. Naopak existuje imatrikulační zápis o studiu na Karlo-Ferdinandově universitě – tato studia však Mysliveček ukončil předčasně v roce 1753. Spolu s bratrem se v Praze vyučil mlynářem. 30. 8. 1758 byli oba přijati do pražského mlynářského cechu jako tovaryši, 1761 prohlášeni za mistry.

Josef však mlynářství neprovozoval a věnoval se hudbě. Ve sféře dohadů zůstává jeho hra na housle na pražských kůrech, jakož i studia u Franze Habermanna. V Praze se stal žákem Josefa Segera, varhaníka v kostele Matky Boží před Týnem, který vychází ze školy Bohuslava Matěje Černohorského. V této době složil 6 Sinfonií, které nesly názvy podle prvních 6 měsíců roku. Tyto se však nedochovaly.

V listopadu 1763 odchází Mysliveček přes Vídeň do Itálie. V Benátkách studoval u Giovanniho Battisty Pescettiho (1704?–1766), uznávaného znalce hudební deklamace a operního recitativu, zároveň však ctitele přísné kompoziční práce. Pohotovým výsledkem studia u Pescettiho byla první Myslivečkova opera Semiramide, uvedená 1766 v Bergamu a Alessandrii. Následovala objednávka opery pro Neapol k narozeninám španělského krále Karla III. a jeho syna Ferdinanda IV., krále neapolského. Mysliveček pod titulem Bellerofonte zhudebnil tehdy oblíbený námět v benátském prostředí. Úspěch díla rázem proslavil skladatele po celé Itálii. Pro nesrozumitelnost svého příjmení si začal za jméno připojovat „detto il Boemo“. Údajné označení „Il divino Boemo“, jakož i italský ekvivalent jeho jména „Venatorini“ nejsou doloženy. (Il divino Boemo je název romaneta Jakuba Arbesa z roku 1886.)

Velký ohlas Bellerofonta podnítil objednávky na další opery pro Neapol (Farnace, Romolo ed Ersilia, Artaserse, Demofoonte, Ezio, La Calliroe, L’Olimpiade, Demetrio), Turín (Il trionfo di Clelia, Antigone), Benátky (Demofoonte, La clemenza di Tito, La Circe), Florencii (Ipermestra, Motezuma, Adriano in Siria), Bolognu (La Nitteti), Milán (Il gran Tamerlano, Armida), Pavii (Demetrio) a Padovu (Atide). Vzrůstající vlna zájmu o Myslivečkovy skladby zahrnuje nejen opery, ale též instrumentální kompozice a oratoria, z nichž Isacco figura del Redentore (1776) je považováno za skladatelovo vrcholné dílo. Na premiérách Myslivečkových oper se podíleli věhlasní pěvci, mezi nimi např. Caterina Gabrielli (1730–1796), která prý byla skladatelovou milenkou. 15. 5. 1771 se Mysliveček s úspěchem podrobil zkoušce k udělení titulu akademika boloňské akademie (Accademia filarmonica); od té doby přidával ke svému jménu titul „accademico filarmonico“.

Z doby italského pobytu jsou doloženy tři Myslivečkovy cesty do střední Evropy.

Po zprávě o úmrtí matky odjíždí 1768 do Prahy, aby jako nejstarší dědic uspořádal rodinné majetkové poměry. V Praze řídil provedení Bellerofonta. Divadlo v Kotcích (Nuovo teatro di Praga) uvedlo na sklonku 60. let ještě další dvě Myslivečkovy opery: Semiramide a Farnace.

V roce 1772 odjel do Vídně, kde chtěl patrně posílit svou pověst. V tomto smyslu byla cesta neúspěšná, avšak skladatel se ve Vídni setkal s anglickým hudebním spisovatelem Charlesem Burneym, který se o něm zmiňuje ve svém Hudebním cestopise (jako datum setkání uvádí 13. 9.). Spekulace o tom, že Mysliveček toho roku zavítal též do Prahy, nejsou podloženy.

V letech 1777–78 dlel Mysliveček v Mnichově, kam byl pozván bavorským kurfiřtem Josephem Maxmilianem. S velkým úspěchem tu byla o karnevalu 10. 1. 1777 provedena v Hoftheater jeho opera Ezio. Značnému ohlasu se těšilo rovněž podzimní uvedení oratoria Isacco figura del Redentore tamtéž. O pozoruhodném přijetí oratoria píše Wolfgang Amadeus Mozart v dopise otci do Vídně 11. 10. 1777. Mysliveček patrně choval naději, že bude v Mnichově jmenován dvorním skladatelem – jednání na toto téma však přerušila náhlá smrt kurfiřta v prosinci 1777.

V březnu 1770 se Mysliveček v Bologni poprvé setkal s Wolfgangem Amadeem Mozartem. Mezi oběma tvůrci vzniklo přátelství, a to i přes větší věkový rozdíl. Mozart si Myslivečka vysoce vážil. V jeho dopisech je jedním z nejvíce zmiňovaných skladatelů; tato korespondence je také často jediným pramenem o Myslivečkových životních událostech. K českému skladateli se zpočátku stavěl kladně i Mozartův otec Leopold, neboť předpokládal, že bude pro jeho syna přínosem nejen jako umělecký vzor, ale že mu též umožní prosadit se v Itálii i jinde. Mysliveček např. napsal Mozartovi doporučující dopis pro hraběte Jana Josefa Pachtu pro případ, že by se odhodlal k cestě do Prahy. Leopold Mozart svůj názor změnil po propuknutí Mylivečkovy nemoci, kterou považoval za následek jeho nezřízeného života. Naopak Wolfgang se s Myslivečkem stýkal i v době, kdy se od něj mnozí odvrátili – přes zákaz otce ho roku 1777 navštívil v Mnichově u příležitosti provedení oratoria Isacco figura del Redentore. Otce o tom zpravuje v dopise 11. 10. 1777. K ochlazení vztahů došlo poté, co se Myslivečkovi nepodařilo splnit slib prosadit Mozartovu operu pro neapolský karneval roku 1779.

Wolfgang Amadeus Mozart se stavěl velmi kladně k Myslivečkově tvorbě. Provozoval např. jeho klavírní sonáty. Myslivečkovy skladby sloužily mladému Mozartovi jako stylový model. Např. v jeho opeře seria Mitridate KV 87 (1770) jsou patrné inspirace Myslivečkovou Nitteti. Příbuznosti najdeme též v komorních a orchestrálních dílech raného Mozarta.

Myslivečkova sláva začala pohasínat koncem 70. let. V této době roste v Itálii počet příznivců opery buffa na úkor ctitelů opery vážné. V roce 1780 zaznamenal skladatel dva výrazné neúspěchy. V milánském Teatro alla Scala propadla Armida a podobný osud potkal v Římě i Medonta. V té době byl skladatel již několik let vážně nemocný. O této nemoci se rozšířila legenda, že se jedná o nemoc pohlavní jako následek nezřízeného životního stylu. Naopak Wolfgang Amadeus Mozart ve svém svědectví z mnichovské nemocnice, kde Myslivečka 1777 navštívil, uvádí jako příčinu špatnou léčbu po silničním neštěstí (zlomenina nosu následkem převržení kočáru).

Konec života strávil Mysliveček v Římě, kde zakoupil dům na náměstí Otto cantoni. Žil v ústraní, mezi jeho návštěvníky patřil blíže neznámý Angličan Sir Edward Barry, který byl snad jeho žákem v kompozici. Mysliveček zemřel 4. 2. 1781 v Římě, pohřben je v chrámu San Lorenzo in Lucina. Nekrolog napsal v Praze František Martin Pelcl, který roku 1782 vydal první Myslivečkův životopis, patrně za přispění skladatelova bratra Jáchyma.

 

B. Styl

Josef Mysliveček náleží k významným předchůdcům klasicistního stylu. Ač o pět let mladší než Joseph Haydn, anticipuje haydnovsko-mozartovský sloh. Z jeho rozsáhlého díla se dochovala jen část. O dobovém ohlasu svědčí též skutečnost, že rukopisy (opisy) Myslivečkových skladeb jsou rozptýleny v různých evropských sbírkách. Přínosná je zejména operní, oratorní a orchestrální tvorba.

V operní oblasti se soustředil výhradně na neapolskou (benátsko-neapolskou) operu seria. Styl buffy je přítomen pouze v samostatné árii Si vedono oggi giorno. Jako zkušený operní praktik si vybíral osvědčená libreta – především z pera Pietra Metastasia. Na Metastasiovy texty vytvořil patnáct operních titulů, ale též čtyři oratoria, stejný počet kantát aj. Mysliveček patří k posledním velkým tvůrcům italské vážné opery metastasiovského typu. Metastasiova libreta mu sloužila též jako vzor – např. požadavek, aby orchestr vyjadřoval duševní stavy jednajících osob a znásoboval dramatické dění. V Metastasiově duchu zhudebňuje též libreta jiných autorů na náměty z antické mytologie (např. Bellerofonte, Demofoonte, Antigone, Atide, La Calliroe, La Circe), historie (např. Motezuma, Il gran Tamerlano, Romolo ed Ersilia, La clemenza di Tito, Artaserse, Ezio, Adriano in Siria, L’Olimpiade), případně středověku (Armide); ty však slouží pouze jako podklad pro vyjádření duševních hnutí dramatických postav, jež jsou nositelkami idealizovaných morálních postojů. V tomto směru též usiloval – podobně jako Metastasio – o dramatickou reformu recitativu.

V raných dílech (kantáta Il Parnaso confuso, 1765–67) ještě pietně zhudebňoval celé Metastasiovo libreto, později však přizpůsoboval text svým kompozičně dramaturgickým zásadám. Jsou to zejména škrty v příliš dlouhých seccorecitativech, které zhušťuje na míru nutnou k porozumění ději opery. Vypouštěl nebo zkracoval scény, které příliš retardovaly děj. Nakonec dochází též k přemísťování sledů árii, případně – v duchu dobové praxe – k jejich nahrazování jinými scénami.

Mysliveček nebyl operní reformátor stylu Christopha Willibalda Glucka. Gluckovo dílo znal, avšak jeho reformní principy nepřijal. Chtěl se prosadit mezi italskými autory (Giovanni Paisiello, Tommaso Traetta, Niccolò Piccini) na jejich domácí půdě, což se mu nakonec podařilo. Proto se nevzdal tradičního neapolského modelu opery, jehož principy dále domýšlel. Spolu s velkou melodickou invencí, kterou projevil též v oratoriích a kantátách, se soustředil na vývoj árií, kde vychází z poznatků, jimž se naučil u Pescettiho. Od raného typu árií da capo, v nichž se soustředil na brilantní pasáže s vynalézavým doprovodem, přešel k áriím v různých formách, včetně sonátové (např. Romolo ed Ersilia, 1773), aby nakonec exceloval v áriích rondového typu (La Calliroe, 1778). V souvislosti s reformou volil též jednodušší, zpěvnější témata. Malou pozornost věnoval recitativům secco, které někdy z časových důvodů svěřoval svým pomocníkům. Naopak ve svých vrcholných dílech usiloval o prohloubení recitativů accompagnato, pomocí nichž zobrazoval vypjaté duševní stavy (La Calliroe, Ezio); v opeře Il gran Tamerlano se objevuje accompagnato též v rámci árie. Opery uváděla sinfonia, která ovšem s dílem tematicky nesouvisela: opery se mohly hrát se sinfoniemi, které byly původně určeny ke koncertnímu provedení. Mezi jednotlivými dějstvími se dle dobového zvyku prováděly balety, které většinou nesouvisely s dějem (jako kontrast k vážné opeře vycházely z commedie dell’arte) a byly dílem jiných tvůrců; výjimku tvoří např. balety Carla de Picq pro operu Il gran Tamerlano nebo balli Giuseppa Peruccone, detto Paqualino při premiéře opery Armida (1780).

Mysliveček tvořil svá operní díla v chvatu, který byl vyvoláván potřebou splnit včas objednávku. To platí též pro kantáty, které měly vesměs dedikační charakter a byly – podobně jako opery – určeny především pro neapolské Teatro San Carlo: skladatel jimi uctíval narozeniny neapolské královny Marie Karoliny a jejího chotě, krále Ferdinanda IV., případně španělského krále Karla III.

Okolo roku 1770 se Mysliveček začíná intenzivně zabývat oratorní tvorbou. Některá oratoria inklinují k typu azione sacra (Betulia liberata, Giuseppe riconosciuto) a vytvářejí tak mezičlánek mezi oratoriem a operou. V tomto směru se stal jedním z dovršitelů oratoria neapolské školy. Platí to zejména pro vrcholné dílo, Isacco figura del Redentore (1776) na Metastasiův text. Hudba se tu snaží vyjádřit hluboká citová hnutí, proto melodika směřuje k prostotě bez zbytečných ornamentů. Propracován je doprovázený recitativ pro vyjádření dramatických situací a vypjatých duševních stavů. Na zachycení vnitřních hnutí hrdinů se podílí též orchestr, v němž je posílena skupina dechových nástrojů jako kontrast ke smyčcům. Na rozdíl od jiných hudebně dramatických děl autora se objevuje rovněž klarinet. O ohlasu díla svědčí skutečnost, že opisy partitury se šířily po Evropě a skladba byla dlouho připisována Mozartovi. Poměrně značné oblibě se těšila Myslivečkova oratoria též v Praze, kde v kostele u Křižovníků bylo zásluhou regenschoriho Františka Tittelbacha uvedeno v letech 1771–78 pět skladeb tohoto žánru.

Z Myslivečkovy instrumentální hudby vynikají třívěté sinfonie, v nichž uplatnil výraznou motivickou kontrastnost směřující ke stylu Haydna a Mozarta. K těmto výsledkům dospěl nezávisle na mannheimské škole. Rozvíjí především typ italské operní sinfonie, vliv má též trojdílná árie da capo. Myslivečkova instrumentální věta je prostě a jasně periodizována, čímž se vzdaluje baroknímu patosu. Nejen v kantabilitě pomalých vět uplatňuje výraznou melodickou invenci, do vět rychlých pronikají ohlasy lidové melodiky. Z hlediska vývoje formy tvoří jeho sinfonie mezičlánek mezi Alessandrem Scarlattim a Haydnem.

V instrumentálních koncertech je patrná spřízněnost s Giuseppem Tartinim, a to ve stylizaci houslového i violoncellového partu. Naopak nerozvíjí vivaldiovský typ concerta grossa. V houslových partech uplatňuje hru ve vyšších polohách i dvojhmaty.

V komorní hudbě opouští princip číslovaného basu. Vedle skladeb pro smyčcové soubory (kvintety, kvartety, tria), případně sonát pro housle s bassem continuem patří mezi jeho nejtypičtější nástrojová komorní díla oktety pro dechové nástroje. Na rozdíl od Haydna a Mozarta mají třívětou sonátovou, nikoli vícevětou serenádovou formu. V sonátách pro klávesové nástroje (klavír, cembalo) je patrná závislost na Domenicu Scarlattim, Domenicu Albertim, Baldassaru Galuppim aj.


Dílo

I. Vokální hudba

 

Větší chrámové skladby

Mše D dur (Sanctus, Benedictus, Agnus Dei), 1772.

Mše D dur, okolo 1772.

Requiem Es dur.

„Lytaniae lauretanae“.

 

Oratoria

Tobia, Padova 1769.

I pellegrini al sepolcro, libreto Stefano Benedetto Pallavicino?, Padova 1770.

Adamo ed Eva, Florencie, Sala dell’Accademia degl’Ingegnosi, 24. 3. 1771.

Betulia liberata, libreto Pietro Metastasio, Padova 1771.

Giuseppe riconosciuto, libreto Pietro Metastasio, Padova 1771?

La passione di Nostro Signore Gesù Cristo, libreto Pietro Metastasio, Florencie, Porta Rossa,

24. 3. a 6. 4. 1773.

La liberazione d’Israel, libreto Giambattista Basso Bassi, Praha, kostel sv. Františka

Serafinského, Velký pátek 1775.

Isacco figura del Redentore, libreto Pietro Metastasio, Florencie, Casino dei Nobili, 10. 3. 1776; Accademia degl’Armonici, 19. 3. 1776.

 

Kantáty

Il Parnaso confuso, libreto Pietro Metastasio, 1765–67.

Cantata a due. Alceste e Fileno, okolo 1767.

Cantata a tre voci, Neapol, Teatro San Carlo, 20. 1. 1767.

Narcisso al fonte, libreto Giambattista Zangarini, Padova 1768.

Cantata per S[ua] E[ccellenza] Marino Cavalli, libreto Nicola Mussato, Padova, Accademia dei Ricovrati, 30. 8. 1768.

Cantata a tre voci, Neapol, Teatro San Carlo, 13. 8. 1773.

Cantata a tre voci, libreto Saverio Mattei?, Neapol, Teatro San Carlo, 13. srpna 1774.

Cantata a tre voci, Neapol, Teatro San Carlo, 12. 1. 1775.

Cantata a tre voci, Neapol, Teatro San Carlo, 20. 1. 1775.

Il Tempio dell’eternità (Enea negl’Elisi), libreto Pietro Metastasio, Mnichov 1777.

Cantata à tre voci, Neapol, Teatro San Carlo, 13. 8. 1779.

Ebbi, non ti smarir, libreto Pietro Metastasio.

Non, non turbati, o Nice, libreto Pietro Metastasio.

Armida.

 

Opery

Semiramide (Semiramide riconosciuta), libreto Pietro Metastasio, Bergamo, Teatro di Cittadella, léto 1766.

Bellerofonte, libreto Giuseppe Bonecchi, Neapol, Teatro San Carlo, 20. 1. 1767.

Farnace, libreto Antonio Maria Lucchini, Neapol, Teatro San Carlo, 4. 11. 1767.

Il trionfo di Clelia, libreto Pietro Metastasio, Turín, Teatro Regio, 26. prosince 1767.

Demofoonte, libreto Pietro Metastasio, Benátky, Teatro San Benedetto, 17. 1. 1769.

Ipermestra, libreto Pietro Metastasio, Florencie, Teatro della Pergola, 27. 3. 1769.

La Nitteti, libreto Pietro Metastasio, Bologna, Teatro Nuovo Pubblico, 29. 4. 1770.

Motezuma, libreto Vittorio Amedeo Cigna-Santi, Florencie, Teatro della Pergola, 23. 1.1771.

Il gran Tamerlano, libreto Agostino Piovene, Milán, Regio-Ducal Teatro, 26. 12. 1771.

Demetrio, libreto Pietro Metastasio, Pavia, Teatro Nuovo, 24. 5. 1773.

Romolo ed Ersilia, libreto Pietro Metastasio, Neapol, Teatro San Carlo, 13. 8. 1773.

Antigone, libreto Gaetano Roccaforte, Turín, Teatro Regio, 26. 12. 1773.

La clemenza di Tito, libreto Pietro Metastasio, Benátky, Teatro San Benedetto, 5. 2. 1774.

Atide, libreto Tomaso Stanzani, Padova, Teatro Nuovo, červen 1774.

Artaserse, libreto Pietro Metastasio, Neapol, Teatro San Carlo, 13. 8. 1774.

Demofoonte, libreto Pietro Metastasio, Neapol, Teatro San Carlo, 20. 1. 1775.

Ezio, libreto Pietro Metastasio, Neapol, Teatro San Carlo, 30. 5. 1775.

Adriano in Siria, libreto Pietro Metastasio, Florencie, Teatro Cocomero, 8. 9. 1776.

La Calliroe, libreto Matteo Verazi, Neapol, Teatro San Carlo, 30. 5. 1778.

L’Olimpiade, libreto Pietro Metastasio, Neapol, Teatro San Carlo, 4. 11. 1778.

La Circe, libreto Domenico Perelli, Benátky, Teatro San Benedetto, 12. 5. 1779.

Demetrio, libreto Pietro Metastasio, Neapol, Teatro San Carlo, 13. 8. 1779.

Armida, libreto Gianambrogio Migliavacca podle Philippa Quinaulta, Milán, Teatro alla Scala, 26. 12. 1779.

Medonte, libreto Giovanni De Gamerra, Řím, Teatro Argentina, 26. 1. 1780.

Antigono, libreto Pietro Metastasio, Řím, Teatro Alibert, 5. 4. 1780.

 

Melodram

Theodorich und Elisa, Mnichov?, 1777–78.

 

II. Instrumentální hudba

 

Sinfonie

Sinfonie č. 1 C dur [10:C1], 1762.

Sinfonie č. 2–7 (ed. Johann Ulrich Haffner, Norimberk 1763): D dur [10:D1], G dur [10:G1], C dur [10:C2], F dur [10:F1], g moll [10:g1], D dur [10:D2], pravděpodobně 1762–63.

Sinfonie č. 8 D dur [10:D4], 1766 nebo dříve.

Sinfonie č. 9 G dur [10:G3], 1768 nebo dříve.

Sinfonie č. 10 D dur [10:D6], 1768 nebo dříve.

Sinfonie č. 11 D due [10:D7], 1769 nebo dříve.

Sinfonie č. 12 Es dur [10:Es1], 1769 nebo dříve.

Sinfonie č. 13 D dur [10:D8], 1769 nebo dříve.

Sinfonie č. 14 G dur [10:G7], 1770 nebo dříve.

Sinfonie č. 15 F dur [10:F2], okolo 1770.

Sinfonie č. 16 B dur [10:B2], asi 1770 nebo dříve.

Sinfonie č. 17 G dur [10:G12], raná 70. léta nebo dříve.

Sinfonie č. 18 F dur [10:F5], 1771 nebo dříve.

Sinfonie č. 19 C dur [10:C6], 1771 nebo dříve.

Sinfonie č. 20 D dur [10:D10], 1771 nebo dříve.

Sinfonie č. 21 D dur [10:D12], 1771 nebo dříve.

Sinfonie č. 22 F dur [10:F3], 1771 nebo dříve.

Sinfonie č. 23 C dur [10:C5], 1771 nebo dříve, ztracena.

Sinfonie č. 24 D dur [10:D11], 1771 nebo dříve, ztracena.

Sinfonie č. 25 F dur [10:F4], 1771 nebo dříve, ztracena.

Sinfonie č. 26–31 (ed. William Napier, Londýn 1772): C dur [10:C7], A dur [10:A2], F dur [10:F6], D dur [10:D14], B dur [10:B3], G dur [10:G5], pravděpodobně 1770–71.

Sinfonie č. 32 D dur [10:D17], asi 1775 nebo dříve.

Sinfonie č. 33 Es dur [10:Es4], asi 1775 nebo dříve.

Sinfonie č. 34 A dur [10:A3], asi 1775 nebo dříve.

Sinfonie č. 35 B dur [10:B6], asi 1775 nebo dříve.

Sinfonie č. 42–47: C dur [10:C11], D dur [10:D21], Es dur [10:Es6], F dur [10:F8], G dur [10:G10], B dur [10:B8], 1778.

Sinfonie č. 48 D dur, 1780 nebo dříve.

Sinfonie č. 49 C dur [10:C14].

Sinfonie č. 50 D dur [10:D23].

Sinfonie č. 51 F dur [10:F9].

Sinfonie č. 52 F dur [10:F10].

Sinfonie č. 53 G dur [10:G11].

Sinfonie č. 54 E dur [10:E2].

Sinfonie č. 55 („sinfonia serenade“) G dur [6:G1].

 

Ouvertury

Ouvertura G dur, Il Parnaso confuso, 1765–67.

Ouvertura D dur, Semiramide, 1766.

Ouvertura C dur, Il Bellerofonte, 1767.

Ouverura D dur, Il Farnace, 1767.

Ouvertura A dur, Cantata a due: Alceste e Fileno, okolo 1767.

Ouvertura B dur, Il trionfo di Clelia, 1767.

Ouvertura C dur, Demofoonte (1. verze), 1769.

Ouvertura E dur, L’Ipermestra, 1769.

Introdukce C dur, Tobia, 1769 / La passione di Nostro Signore Gesù Cristo, 1773.

Ouvertura D dur, La Nitteti, 1770.

Ouvertura G dur, Motezuma, 1771.

Ouvertura Es dur, Adamo ed Eva, 1771.

Ouvertura D dur, Il gran Tamerlano, 1771.

Ouvertura D dur, Il Demetrio (1. verze), 1773.

Ouvertura G dur, Romolo ed Ersilia, 1773.

Ouvertura D dur, Antigona, 1773 / Atide, 1774.

Ouvertura B dur, La clemenza di Tito, 1774.

Ouvertura B dur, Artaserse, 1774.

Ouvertura D dur, Demofoonte (2. verze), 1775.

Ouvertura G dur, Ezio (1. verze), 1775.

Ouvertura C dur, Isacco, figura del Redentore, 1776.

Ouvertura D dur, Adriano in Siria, 1776.

Ouvertura C dur, Ezio (2. verze), 1777.

Ouvertura D dur, La Calliroe, 1778.

Ouvertura C dur, L’Olimpiade, 1778.

Ouvertura B dur, Demetrio (2. verze), 1779.

Ouvertura C dur, Armida, 1779.

Ouvertura D dur, Il Medonte, 1780.

 

Koncerty

Houslový koncert D dur [9a:D1], 1768–70?.

Houslový koncert C dur [9a:C1], 1768–70?

6 houslových koncertů: E dur [9a:E1], A dur [9a:A1], F dur [9a:F1], B dur [9a:B1], D dur [9a:D2], G dur [9a:G1], 1772 nebo dříve.

Koncert pro violoncello C dur [9b:C1], 1770 nebo dříve.

Koncert pro flétnu D dur [9c:D1].

Koncert pro klavír/cembalo B dur [9d:B1], konec 70. let.

Koncert pro klavír/cembalo F dur [9d:F1], konec 70. let.

Concertone Es dur pro 2 klarinety, 2 lesní rohy, fagot a smyčce [9e:Es1], 1777–78?

 

Komorní hudba

Oktet Es dur pro 2 hoboje, 2 klarinety, 2 lesní rohy, 2 fagoty [8:Es1], 1777–78.

Oktet Es dur pro 2 hoboje, 2 klarinety, 2 lesní rohy, 2 fagoty [8:Es2], 1777–78.

Oktet B dur pro 2 hoboje, 2 klarinety, 2 lesní rohy, 2 fagoty [8:B1], 1777–78.

6 kvintetů pro 2 hoboje, 2 lesní rohy a fagot: D dur [5:D2], G dur [5:G2], Es dur [5:Es3], B dur [5:B3], F dur [5:F3], C dur [5:C3], 1780–81.

Kasace B dur pro klarinet a 2 lesní rohy [3:B7].

6 kvintetů pro hoboj (flétnu), 2 housle, violu a violoncello (basso): B dur [5:B2], D dur [5:D1], F dur [5:F2], C dur [5:C2], A dur [5:A2], Es dur [5:Es2].

6 smyčcových kvintetů (nebo sinfonií) pro 2 housle, 2 violy a violoncello: B dur [7:B1], E dur [7:E1], G dur [7:G1], A dur [7:A1], D dur [7:D1], C dur [7:C1], 1767.

6 smyčcových kvintetů (nebo sinfonií) pro 2 housle, 2 violy a violoncello: G dur [5:G1], Es dur [5:Es1], C dur [5:C1], A dur [5:A1], F dur [5:F1], B dur [5:B1], okolo 1773.

6 smyčcových kvartetů (smyčcové kvartety č. 1–6, ed. La Chevardière/Castaud, Paris/Lyon 1768–69): A dur [4:A1], F dur [4:F1], B dur [4:B1], G dur [4:G1], Es dur [4:Es1], C dur [4:C1].

Smyčcový kvartet č. 7 G dur [4:G2], 1770 nebo dříve.

Smyčcový kvartet (Sinfonie) č. 8 D dur [4:D1], asi 1775 nebo dříve.

Smyčcový kvartet (Sinfonie) č. 9 Es dur [4:Es2], asi 1775 nebo dříve.

Smyčcový kvartet (Sinfonie) č. 10 A dur [4:A2], asi 1775 nebo dříve.

Smyčcový kvartet (Sinfonie) č. 11 B dur [4:B2], asi 1775 nebo dříve.

6 smyčcových kvartetů (smyčcové kvartety č. 12–17, ed. Johann André, Offenbach 1777): Es dur [4:Es3], C dur [4:C2], D dur [4:D2], F dur [4:F2], B dur [4:B3], G dur [4:G3].

6 smyčcových kvartetů (smyčcové kvartety č. 18–23, ed. Johann Julius Hummel, Amsterdam, okolo 1781): C dur [4:C3], F dur [4:F3], B dur [4:B4], Es dur [4:Es4], G dur [4:G4], A dur [4:A3].

6 trií pro 2 housle a violoncello/basso (smyčcová tria č. 1–6, in Breitkopf 1767): A dur [3:A1, ztraceno], g moll [3:g1, ztraceno], F dur [3:F1, ztraceno], Es dur [3:Es1], B dur [3:B1, ztraceno], c moll [3:c1, ztraceno].

6 trií pro 2 housle a violoncello/basso (smyčcová tria č. 7–12, ed. La Chevardière, Paris, okolo 1768): C dur [3:C1], A dur [3:A2], D dur [3:D1], F dur [3:F2], A dur [3:A3], Es dur [3:Es2].

Smyčcové trio (Trio pro orchestr) č. 13 G dur pro 2 housle a violoncello/basso [3:G1], 1769 nebo dříve.

Smyčcové trio (Trio pro orchestr) č. 14 B dur pro 2 housle a violoncello/basso [3:B2], 1769 nebo dříve.

6 trií pro 2 housle a violoncello/basso (smyčcová tria č. 15–20, Le Menu, Paris 1772): C dur [3:C2], G dur [3:G2], Es dur [3:Es3], A dur [3:A4], B dur [3:B3], F dur [3:F3].

Trio č. 21 G dur pro housle, violoncello a kontrabas [3:G4].

Trio č. 22 D dur pro 2 housle a violoncello/basso [3:D5].

Trio č. 23 E dur pro 2 housle a violoncello/basso [3:E1].

Trio č. 24 F dur pro 2 housle a violoncello/basso [3:F5].

Trio č. 25 F dur pro 2 housle a violoncello/basso [3:F7].

Trio č. 26 G dur pro 2 housle a violoncello/basso [3:G7].

Trio č. 27 A dur pro 2 housle a violoncello/basso [3:A6].

6 sonát pro 2 violoncella a basso continuo: A dur [3:A5], D dur [3:D3], G dur [3:G5], F dur [3:F4], C dur [3:C5], B dur [3:B5], 1777–78?

6 trií pro flétnu, housle a basso continuo: D dur [3:D4], G dur [3:G6], C dur [3:C6], A dur [3:A7], F dur [3:F6], B dur [3:B6], pravděpodobně konec 70. let.

6 duet pro 2 flétny a basso continuo: G dur [3:G3], C dur [3:C3], a moll [3:a1], e moll [3:e1], D dur [3:D2], B dur [3:B4], asi polovina 70. let.

Sonáta č. 1 A dur pro housle a basso continuo [2:A1], asi 60. léta.

Sonáta č. 2 B dur pro housle a basso continuo [2:B3], asi 60. léta.

Sonáta č. 3 G dur pro housle a basso continuo [2:G3], asi 60. léta.

Sonáta č. 4 C dur pro housle a basso continuo [2:C3], asi 60. léta.

Sonáta č. 5 F dur pro housle a basso continuo [2:F3], asi 60. léta.

6 sonát pro housle a klavír/cembalo (houslové sonáty č. 6–11, ed. Charles et Samuel Thompson, London, okolo 1775): Es dur [2:Es1], D dur [2:D1], C dur [2:C2], B dur [2:B1], G dur [2:G1], F dur [2:F1].

6 sonát pro housle a klavír/cembalo (houslové sonáty č. 12–17): D dur [2:D2], F dur [2:F2], Es dur [2:Es2], G dur [2:G2], B dur [2:B2], Es dur [2:Es3], 1777.

6 sonát pro housle a klavír/cembalo (houslové sonáty č. 18–23): D dur [2:D3], G dur [2:G4], C dur [2:C4], B dur [2:B4], F dur [2:F4], C dur [2:C5].

Sonáta pro violoncello a basso continuo C dur [2:C1, ztraceno], 1770 nebo dříve.

 

Sonáty pro klavír/cembalo

6 sonát pro klavír/cembalo (sonáty pro klávesový nástroj č. 1–6, ed. Longman et Broderip, London 1777): F dur [1:F1], A dur [1:A1], D dur [1:D1], B dur [1:B1], G dur [1:G1], C dur [1:C1].

6 sonát pro klavír/cembalo (sonáty pro klávesový nástroj č. 7–12, ed. Corri et Sutherland Edinburgh 1784): C dur [1:C2], B dur [1:B2], A dur [1:A2], G dur [1:G2], F dur [1:F2], D dur [1:D2].

Literatura

I. Lexika

Dlabacz.

Enciclopedia dello spettacolo, Roma 1960.

ČSHS.

MEH.

SČHK.

HSPK.

MGG2.

New Grove2.

 

II. Monografie

Srb-Debrnov, Josef: Dějiny hudby v Čechách a na Moravě (Praha 1891).

Schering, Arnold: Geschichte des Oratoriums (Leipzig 1911).

Kamper, Otakar: Hudební Praha v XVIII. věku (Praha 1936).

Čeleda, Jaroslav: Josef Mysliveček. Tvůrce pražského nářečí hudebního rokoka tereziánského (Praha 1946).

Němeček, Jan: Nástin české hudby XVIII. století (Praha 1955).

Barblan, Guglielmo: Mozart in Italia (Milano 1956).

Racek, Jan: Česká hudba. Od nejstarších dob do počátku 19. století (Praha 1958).

Šagiňanová, Marietta: Zapomenutá historie (Praha 1965).

Burney, Charles: Hudební cestopis 18. věku (Praha 1966).

Pečman, Rudolf: Josef Mysliveček und sein Opernepilog (Brno 1970).

Della Porta, Dario: Josef Mysliveček. Profilo biografico-critico (Roma 1981).

Pečman, Rudolf: Josef Mysliveček (Praha 1981).

Černý, Jaromír et al.: Hudba v českých dějinách. Od středověku do nové doby (Praha 11983, 21989).

Bohadlo, Stanislav: Josef Mysliveček v dopisech (Brno 1989).

Smolka, Jaroslav et al.: Dějiny hudby (Brno 2001).

Freeman, Daniel E.: Josef Mysliveček, „Il Boemo“. The man and his music (Michigan 2009).

 

III. Katalog

Evans, Angela – Dearling, Robert: Josef Mysliveček (1737–1781). A thematic catalogue of his instrumental and orchestral works (München 1999).

 

IV. Ostatní

Pelcl, František Martin: Joseph Misliweczek. Ein Tonkünstler (Abbildungen böhmischer und mährischer Gelehrter und Künstler 4, Praha 1782, s. 189–192).

Emingerová, Kateřina: Český skladatel – příznivec Mozartův (Zvon 8, 1908, s. 598–599).

Hnilička, Alois: Josef Mysliveček (Zvon 9, 1909, s. 260–263, 279–281, 291–295).

Joss, Viktor: Mysliweczek (Der Auftakt 7, 1927, s. 94–95).

Pincherle, Marc: Un oublié. Il divino Boemo (Feuillets d’histoire du violon, Paris 1927, s. 103–109).

Saint-Foix, Georges de: Un ami de Mozart. Joseph Mysliweczek (Revue musicale 9, 1928, č. 5, s. 124–128).

Saint-Foix, Georges de: Mozart, d’après Mysliweczek (Musique 2, 1929, s. 840–843).

Emingerová, Kateřina: Klavírní skladby Jos. Myslivečka (Česká hudba 34, 1930–31, s. 102–104).

Čeleda, Jaroslav: Il Boemo divino Venatorini (Hudba a škola 4, 1931–32, s. 65–67, 96–97, 118–121, 151–154).

Balatka, Antonín: Mozart a Mysliveček (Divadelní listy 8, 1932–33, s. 605–611).

Čeleda, Jaroslav: Houslové skladby Josefa Myslivečka (Česká hudba 36, 1932–33, s. 138–240).

Nettl, Paul: Mozart und Mysliveček (Prager Rundschau 7, 1937, s. 114–124).

Stolz, Richard: Genie und Geschick Josef Mysliweczeks, genannt Giuseppe Venatorini (Der Auftakt 17, 1937, s. 136–140).

Helfert, Vladimír: Průkopnický význam české hudby v 18. století (sborník Co daly naše země Evropě a lidstvu (Praha 1939, 1940).

Zampieri, Giusto: Una sinfonia del Venatorini (Bollettino storico pavese 2, 1939, s. 59–107).

Sýkora, Josef: Nález dopisu Josefa Myslivečka (Bertramka 3, 1951, s. 7–8).

Pfannhauser, Karl: Mozart hat kopiert (Acta Mozartiana 3, 1954, s. 38–41).

Prota-Giurleo, Ulisse: L’Abate Galiani messo in imbarazzo da un musicista boemo (Nostro tempo, prosinec 1957, s. 1–5).

Racek, Jan: Beitrag zur Frage des „Mozartschen“ Stils in der tschechischen vorklassischen Musik (sborník Internazionale Konferenz über das Leben und Werk W. A. Mozarts, Praha 1958, s. 34–43).

Racek Jan: Příspěvek k otázce „mozartského“ stylu v české hudbě předklasické (Musikologie 5, 1958, s. 71–101).

Pečman, Rudolf: Neznámá Myslivečkova opera (Hudební rozhledy 14, 1961, č. 9, s. 391–392).

Pečman, Rudolf: K Myslivečkově opeře Medon, král epirský (Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity F6, 1962, s. 141–143).

Stolařík, Ivo: Leningradský rukopis opery Josefa Myslivečka „Nitteti“ (Opava 1963).

Pečman, Rudolf: De Gamerrovo libreto k poslední opeře Josefa Myslivečka (Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity 14, F9, 1965, s. 183–194).

Pečman, Rudolf: Zur Leningrader Handschrift der letzten Oper Josef Myslivečeks (Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity H1, 1966, s. 121–134).

Nosek, Václav: Tamerlan, opéra de Mysliveček. Remarques sur la réalisation scénique (sborník Musica antiqua. Colloquium Brno 1967, Brno 1968, s. 183–187).

Pečman, Rudolf: Pietro Metastasio jako libretista Myslivečkových oper (Otázky divadla a filmu. Theatralia et cinematographica 2, Brno 1971, s. 82–100).

Flothuis, Marius: Ridente la calma. Mozart oder Mysliveček? (Mozart-Jahrbuch 1971/72, Salzburg 1973, s. 241–243).

Ross, Mark Alan: A comparative study of string quartets and Quintets of four classical Viennese composers: Dittersdorf, Mysliveček, Haydn and Mozart (University of Cincinnati 1974).

Pečman, Rudolf: Il Parnaso confuso. První Myslivečkova opera (Opus musicum 7, 1975, č. 136–143).

Pečman, Rudolf: Die Klarinette in der Neapolitanischen Schule und bei Josef Mysliveček (sborník Die Bläseninstrumente und ihre Verwendung sowie zu Fragen des Tempos in der ersten Hälfte des 18. Jahrhunderts, Blankenburg – Harz 1977, s. 42 – 45).

Kratochvílová, Jaromíra: Josef Mysliveček. Výběrová bibliografie (Brno 1978).

Pečman, Rudolf: Händel a Mysliveček (Opus musicum 10, 1978, č. 3, s. 67–70).

Degrada, Francesco: Josef Myslivecek e l’opera Metastasiana (sborník Josef Myslivecek, Reggio Emilia 1979, s. 5–15).

Mahling, Christoph-Hellmut: Mysliveček und Grétry. Vorbilder Mozarts? (Die frühdeutsche Oper und ihre Beziehungen zu Italien, England und Frankreich: Mozart und die Oper seiner Zeit. Hamburger Jahrbuch für Musikwissenschaft 5, Laaber 1981, s. 203–209).

Pečman, Rudolf: Zum oratorischen Schaffen Joseph Haydn und Josef Myslivečeks (sborník Joseph Haydn. Bericht über den Internationalen Joseph Haydn Kongress, München 1986, s. 101–104).

Pilková, Zdeňka: Houslové sonáty českých skladatelů z let 1730–1810 (Hudební věda 23, 1986, s. 291–311).

Bohadlo, Stanislav: Josef Mysliveček v dopisech (Opus musicum 19, 1987, č. 1, s. 24–32; č. 3, s. 93–96, IX–XI; č. 4, s. 122–128, IX–XII; č. 5, s. 158–160, IX–XVI; č. 6, s. 178–192; č. 7, s. 223–224, IX–XVI; č. 8, s. 251–256, IX; č. 9, s. 281–288, IX–XI; č. 10, s. 312–320; 20, 1988, č. 1, s. 26–38, XXIII–XXIV.

Nascimbene, Anelide: Le due versioni di „Il Demetrio“ di Josef Mysliveček. Drammaturgia e prassi musicale (Università di Pavia 1987).

Bohadlo, Stanislav: Josef Mysliveček, called il Boemo, in the light of new sources (Music News from Prague 2/3, 1988, s. 4 – 6).

Mikanová, Eva: Neznámá mozartovská bohemika (Hudební rozhledy 41, 1988, s. 181–185).

Pečman, Rudolf: Josef Mysliveček als Reformator der Neapolitanischen Oper seria (Der Einfluss der italienischen Musik in der ersten Hälfte des 18. Jahrhunderts, Michaelstein – Blankenburg 1988, s. 18–22).

Nascimbene, Anelide: L’avventura italiana del boemo amico di Mozart (Viaggio in Italia, Trieste 1989, s. 235–254).

Bohadlo, Stanislav: Mysliveček a Mozartové. Nedokončené přátelství (Hudební věda 28, 1991, s. 305–308).

Nascimbene, Anelide: „Il Demetrio“ di Josef Mysliveček (Gli affetti convenienti all’idee: Studi sulla musica vocale italiana. Archivio del teatro e dello spettacolo 3, Napoli 1993, s. 103–139).

Pečman, Rudolf: Die Mannheimer Schule und Josef Mysliveček (Untersuchungen zu Musikbeziehungen zwischen Mannheim, Böhmen und Mähren im späten 18. und frühen 19. Jahrhundert, Mainz 1993, s. 75–83).

Schuler, Manfred: Theodorich und Elisa. Ein bislang unbekanntes Melodrama von Mysliveček (Untersuchungen zu Musikbeziehungen zwischen Mannheim, Böhmen und Mähren im späten 18. und frühen 19. Jahrhundert, Mainz 1993, s. 233–243).

Vysloužil, Jiří: Das Musikland Böhmens im Zeitalter der Klassik (Untersuchungen zu Musikbeziehungen zwischen Mannheim, Böhmen und Mähren im späten 18. und frühen 19. Jahrhundert, Mainz 1993, s. 11–21).

Bohadlo, Stanislav: Die deutsch-tschechischen Aspeckte, dargestellt an Josef Myslivečeks Biographie (sborník Aktuelle lexikographische Fragen, Bericht: 1. Sudetendeutsch-Tschechisches Musiksymposium, Regensburg 1994, s. 80–85).

Nascimbene, Anelide: Mysliveček e i Mozart a Bologna. Documenti, cronaca e critica (Mozart. Gli rientamenti della critica moderna, Lucca 1994).

Pečman, Rudolf: Johann Christian Bach a Joseph Mysliveček (Hudební věda 31, 1994, č. 4, s. 393–398).

Freeman, Daniel E.: Josef Mysliveček and the piano sonatas K. 309 (284b) and K. 311 (284c) (Mozart-Jahrbuch 1995, Salzburg 1995, s. 95–109).

Slavický, Tomáš: Die Arien aus der Oper Il Bellerofonte von Josef Mysliveček in böhmischen Chören (Musicologicum I: Hudobné žánre evropskej hudobnej kultúry v minulosti a súčasnosti, Bratislava 1995, s. 9–13).

Ackerman, James A.: Abramo ed Isacco by Josef Mysliveček (1737–81). An italian oratorio for the electoral court at Munich (1777) (West Chester University 1996).

Paologiovanni, Maione – Seller, Francesco: Mutamenti della drammaturgia metastasiana a Napoli nella seconda metà del Settecento: il caso Artaserse. Problemi formali e strutturali (Musica/Realtà 19, 1998, s. 57–89).

Pečman, Rudolf: Rakušan Mysliveček? (Hudební věda 35, 1998, s. 68–71).

Freeman, Daniel E: The wind music of Josef Mysliveček (sborník Schloss Engers Colloquia zur Kammermusik, 2: Zur Harmonie-musik und ihrer Geschichte, Mainz 1999, s. 83–99).

Moritz-Mauer, Christian: Die Bläseroktette von Josef Mysliveček (1737–1781) (Universität Heidelberg 2001).

Zdrálek, Vít: Kantáta Alceste e Fileno. Nejstarší známé dílo Josefa Myslivečka (Hudební věda 42, 2005, s. 137–152).

Tufano, Lucio: Josef Mysliveček e l’esecuzione dell’Orfeo di Gluck (1774) (Hudební věda 43, 2006, s. 257–279).

 

Pavel Sýkora

Datum poslední změny: 14.9.2015