Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Divadlo v KotcíchTisk

(Kotzentheater)

Charakteristika: Balet a pantomima

Text

Pražské Divadlo v Kotcích,  Kotzentheater, nazývané také Comoedia-Haus nebo Königliches Prager Theater nebo Opera Haus.
 
Pražské Divadlo v Kotcích uvádělo v letech 1739–83 vedle německé činohry a italské opery také balety a pantomimy. V 18. stol. bylo zvykem, že opera měla na konci každého jednání baletní dohru nebo uprostřed baletní vstup, takže předpokládáme, že každý nájemce Kotců, i když to není vždy doloženo, měl přinejmenším alespoň dva taneční páry. Často také činoherci hráli pantomimu nebo tančili v baletech. První nájemce, Santo Lapis, měl baletního mistra Karla Stockingera, jenž v opeře La Ginevra (1739) uvedl dva baletní výstupy jako dohry; první byl tanec Větrů, Živlů a Světadílů, druhou tanec zahradníků. Válečné události let 1741–42 nedovolily pravidelné divadelní dění a po nich následovalo rychlé střídání nájemců Kotců. V roce 1746 hrál v Kotcích Angelo Mingotti, v jehož operách od Baldassare Galuppiho, Christopha Wilibalda Glucka a Johanna Adolpha Hasseho účinkovaly dva sólové páry: Philippo Porci s manželkou Rosou, Ferdinando Crichi a Laura Mellela. Významná byla skupina malých Holanďanků vedená Philippem Nicolinim, která hrála v divadle od podzimu 1747 do března 1748 burlesky, mezihry, pantomimy, opery i balety. Ve skupině bylo dvanáct párů dětských „drezírovaných“ tanečníků a podle tisku Nicolini „dokázal se svými malými němými stvořeními v Praze shromáždit jmění“. Dávali kratší balety s přitažlivými náměty. Impresário Giovanni Baptista Locatelli, jenž v Praze působil devět  let (1748–57) a zároveň hrál také v Drážďanech a zajížděl do Lipska, měl v letech 1750–52 baletního mistra Giovanni Bartolottiho a poté 1852–57 Giovanni Ciutiho. Ten měl ve svém souboru 8 tanečníků, což oznamoval na divadelní ceduli. Pouze do Galuppiho opery Il mondo de la luna (28. 12. 1755) vytvořil „dva nové, extra krásné balety pro 10 osob“. V opeře Tigranes, arménský král (12. 1. 1754) se tančilo dvakrát: v prvním oddělení to byly tanec osmi tanečníků, pak následoval pár tančících sedláků, dále trojice Maďarů a naposled měl tančit Bernardon se svojí partnerkou; ve druhém oddělení tančil pár Švýcarů, pak přišla dvojice bojovníků, kteří švihali prapory, a nakonec vystoupila trojice pastýřů a pastýřek. I když Locatelliho éra znamenala pro pražskou operu významné období, větší baletní celky se ještě neobjevovaly. Míšení divadelních žánrů bylo obvyklé. Často nenajdeme rozdíl mezi pantomimou, ve které se též mluvilo a zpívalo, mezi burleskou, ve které se též tančilo, a mezi baletem, ve kterém se též zpívalo. Když byl v Kotcích Locatelliho podnájemcem Johann Josef Felix von Kurz, skoro za každou jeho burleskou byl zařazen krátký balet, který v letech 1753 a 1754 komponovala „geschickte Tänzerin Mademoiselle Morelli“. Její tvorba spočívala např. v tancích malířů a malířek, druhou baletní vložkou byl tanec na veselé venkovské svatbě (24. 10. 1754). Terezie Morelli byla pak v letech 1755–59 sólovou tanečnicí ve Vídni v Divadle u Korutanské brány a do Kotců se vrátila jako Kurzova manželka; stále sice patřila mezi tanečníky, ale převážně vystupovala jako herečka a zpěvačka (zpívala árie v různých jazycích a dialektech). Mezi členy početného Kurzova baletního souboru nacházíme v roce 1760 v Praze Eleonoru Kurzovou, sestru principála, také sólovou vídeňskou tanečnici, dále jména zřejmě začínajících pozdějších významných choreografů jako byl Ignác Clerico a sedmnáctiletý pražský rodák Anton Rössler. Všichni byli zřejmě zároveň herci v burleskách a členy baletního souboru. Jejich baletním mistrem byl nejdříve Paolo Cavazza poté Carlo Sabioni. Souběžně s Kurzem působil v Kotcích v letech 1762–64 se svou operní společností Gaetano Molinari, jehož baletním mistrem byl Marcantonio Miscioli Sudetto. Jeho partnerkou byla Anna Ricci. Sólistkou v Praze byla ještě pak jednu sezónu za nájemce Giuseppe Bustelliho, jenž v březnu 1765 angažoval vídeňského baletního mistra Josefa Salomoniho. Po roce došlo jak v pěveckém, tak i baletním souboru k velkým změnám. Baletním mistrem se v sezóně 1766/67 stal Vincenzo Coli z Bologne, jenž měl již čtyři sólové páry, mezi nimiž najdeme jména Richard Blache a Josef Hornung, a pět figurantů. V Myslivečkově opeře Il Farnace (v prosinci 1768) byl jmenován baletním mistrem Vincenzo de Bustis sonst Rauaschilo, jenž měl k dispozici tři sólové páry, mezi nimiž patří mezi známé jméno Vincenze Taglianiho, a tři páry figurantů, mezi nimiž nacházíme jméno Ignazius Sceff, což byl pravděpodobně otec pozdějšího baletního mistra v Kotcích, Franze Xavera Seveho. Sedmdesátá léta byla nejvýznamnějším baletním obdobím Divadla v Kotcích. Působili v něm současně dva nájemci, Giuseppe Bustelli, jenž dával opery, a Johann Josef von Brunian, jenž hrál činohry. Bustelli angažoval jako baletního mistra Cosimo Morelliho a taneční hvězdou souboru byla jeho manželka Anna Salomoni-Morelli, o které psal tisk, že tak dobrou tanečnici Praha dlouho neměla. Morelliho (Jeho?) kompozice z let 1771–74 však nebyly v ničem pozoruhodné. Do činohry J. J. Bruniana přišel v téže době z vídeňského angažmá pražský rodák Vojtěch Morávek, žák Jeana George Noverra, který působil v Kotcích jako baletní mistr v letech 1770–77. Morávek měl čtyři páry tanečníků a mezi figuranty nacházíme Franze Horschelta, zakladatele významné taneční rodiny; jeho vnuk August byl pak v devatenáctém století baletním mistrem Stavovského divadla. Morávek již stavěl balety, které měly určité ucelené libreto. Od srpna 1771 mu v uvádění baletů konkuroval Johannes Peter Link, jenž přijel do Prahy se svým bratrem Georgem Linkem. Působili zde pouze jednu sezónu. Peter Link uvedl balet Die Eifersucht im Serail (10. 8. 1771), Morávek pastýřský balet Das Fest der Gärtner beim Eingange des Lenzes (8. 8. 1772), což bylo idylické zobrazení pastýřského života. Ze začátku byl Vojtěch Morávek, jenž přijal umělecké jméno Alberti, v tisku uznáván, ale brzo se objevovaly připomínky, že se jeho balety rozpadají do nepodstatných epizod a že jeho soubor není na dobré úrovni. V roce 1774 k němu přišel jako sólový tanečník Jean Butteau, jako sólistka se nově uplatnila Anna Hufnagel a mladá Lisette Göttersdorfová. S nimi v hlavních rolích dával Alberti Noverrův balet Venuše a Adonis (3. 12. 1776), jímž se vlastně loučil, neboť hrabě Prokop Černín vyjednával pro Bruniana příchod nové společnosti Antona Rösslera z Brna. Brunian dal Albertimu výpověď, ale novou Rösslerovu skupinu také už nechtěl angažovat. Obou baletních souborů se ujal otec tanečnice Göttersdorfové, Franz Anton Göttersdorf, jenž tak vytvořil jako impresário vlastně samostatné taneční divadlo a od 31. 3. 1777 s ním dávali balety a pantomimy. Zahájili Noverrovým hrdinským baletem Horáciové a Kuriáciové s hudbou Josefa Starzera. Společnost se však dlouho neudržela. Rok 1778 byl rokem mnoha převratů v osudech baletních umělců i samotného J. J. Bruniana, jenž Kotce definitivně opustil. Když nastoupil jako nájemce v Kotcích Carl Wahr, přivezl si v létě 1779 z Bratislavy vlastní, početnou skupinu tanečníků. Jeho baletním mistrem se stal Franz Xaver Seve, o jehož repertoáru až do roku 1783 jsou jen sporé údaje.
Literatura
Teuber, Oscar: Geschichte des Prager Theaters (Prag, 1883, I, s. 338).
Sborník Divadlo v Kotcích, ed.František Černý (Praha 1992 s. 89–96).
Archivalie
Taschenbuch von der Prager Schubühne auf das Jahr 1778 (Prag 1778, s. 114).
Theater – Kalender auf das Jahr 1785 (Gotha 1785, s. 207–209).
Neue Literatur, č.10 z 12.10. Prag 1771.
 
Božena Brodská
Datum poslední změny: 1.3.2006