Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Varhanická škola v Brně

Tisk


Charakteristika: hudebně vzdělávací instituce

Datum narození/zahájení aktivity:23.9.1882
Text

Varhanická škola v Brně, hudebně vzdělávací instituce, zahájení činnosti 29. 3. 1882, Brno.

 

  1. Založení školy – Jednota na zvelebení církevní hudby na Moravě
  2. Financování
  3. Výuka
  4. Pedagogové
  5. Veřejná vystoupení
  6. Významní absolventi

 

A. Založení školy – Jednota na zvelebení církevní hudby na Moravě

Varhanická škola v Brně byla založena z popudu Leoše Janáčka. Ten se (dle Vladimíra Helferta) zabýval otázkou založení hudebního ústavu již v roce 1874 a byl to jeden z důvodů pro jeho rozhodnutí studovat na pražské varhanické škole ředitele Františka Zdeňka Skuherského a následně pak na konzervatoři v Lipsku a Vídni. Kromě vlastního vzdělávání tak chtěl Janáček nasbírat zkušenosti z jiných hudebních školských institucí. Svůj zájem o založení varhanické školy později Janáček datoval do roku 1878. V dopise snoubence Zdence Schulzové z lipských studií v roce 1879 dokonce uvedl, že založení takové školy je jeho hlavním úkolem. Zatímco německé hudební školství v Brně disponovalo školou zřízenou při hudebním spolku Musikverein, úroveň brněnského českého hudebního školství byla v sedmdesátých letech 19. století velmi nízká, jelikož zde neexistoval žádný český hudební ústav. Kvalitní hudební vzdělání zajišťovala v podstatě pouze fundace augustiniánského kláštera sv. Tomáše na Starém Brně a soukromí učitelé. Úsilí o zřízení české hudební školy se propojilo s potřebami spojenými s Wittovou reformou církevní hudby, tzv. cecilianismem, která se na Moravě začala uplatňovat od konce šedesátých let. Naléhavá potřeba kvalitních varhaníků a vokalistů, znalých mj. interpretace gregoriánského chorálu, vedly ke vzniku některých spolků, jako v Brně v roce 1872 založeného Spolku pro podporování církevní hudby u sv. Tomáše v Brně, který vedle provozování hudby na svatotomášském kůru v roce 1877 založil také pěveckou školu za účelem provozování chrámové hudby. Mladý Leoš Janáček, který byl velkým zastáncem nové církevní hudební reformy, chtěl v Brně založit varhanickou školu, kde by byli hudebníci připravování na praxi na kostelních kůrech, ale kde by také našel uplatnění pro svůj specifický způsob výuky a vlastní koncepci nauky o harmonii. Oslovil proto několik osobností s návrhem založit v Brně Jednotu na zvelebení církevní hudby na Moravě, která by byla zřizovatelkou nové, moderně koncipované varhanické školy. Příkladem mu byla Jednota na zvelebení kostelní hudby v Čechách (Spolek pro pěstování hudby církevní v Čechách), která byla zřizovatelem pražské varhanické školy. V květnu roku 1881 byl ustanoven zakládající výbor spolku, jehož členy byli přísedící moravského zemského výboru Jindřich hrabě Belrupt, konsistorní rada a děkan František Maršovský, zemský rada Dr. Karel Hanáček, c. k. zemský inspektor Dr. Alois Nowak, profesor teologie Dr. Josef Chmelíček, konsistorní rada Anselm Rambousek (pozdější opat augustiniánského kláštera v Brně), c. k. učitel hudby Leoš Janáček, ředitel c. k. Slovanského ústavu ku vzdělání učitelů Emelián Schulz, c. k místodržitelský rada Josef Januška a kanovník Dr. František Zeibert. Výbor vypracoval stanovy spolku nazvaného Jednota na zvelebení církevní hudby na Moravě, které byly schváleny 4. června 1881 výnosem c. k. místodržitelství, a spolek byl ustanoven na valné hromadě 23. listopadu téhož roku. Cílem Jednoty bylo zřízení varhanické školy v Brně, soustředění církevních hudebnin do její knihovny, cvičení a vyučování církevního chorálního zpěvu a provozování kvalitních církevních skladeb, dále pak vydávání církevních hudebních skladeb tiskem, se zřetelem k domácím skladatelům. Na schůzi výboru Jednoty 7. prosince 1881, který vzešel z valné hromady uskutečněné 23. listopadu téhož roku, byl zvolen do čela varhanické školy tehdy dvacetisedmiletý Leoš Janáček.  Ten následně vypracoval organizační statut varhanické školy, který byl schválen Zemskou školní radou 29. 3. 1882, a tímto výnosem bylo povoleno založení varhanické školy v Brně. Jako účel nového ústavu bylo uvedeno vzdělávání varhaníků a ředitelů kůru po stránce teoretické, dále v církevním zpěvu a praktické hře na varhany. Učební látka byla rozvržena do jednotlivých ročníků, přičemž absolventi prvního ročníku se mohli stát varhaníky na venkovských farnostech, absolventi druhého ročníku se mohli ucházet o místo varhaníka v městských farních kostelech a absolventi všech tří ročníků měli kvalifikaci pro post ředitele kůru. Na ústavu se platilo školné, které však mohlo být odpuštěno nadaným nemajetným studentům.

 

B. Financování

Jednota na zvelebení církevní hudby na Moravě jako zřizovatel varhanické školy se starala především o finanční zabezpečení školy. To bylo zajištěno z příspěvků členů spolku, dále ze školného, z úroků základního jmění, z darů a vstupného na veřejné školní produkce. Později byla finanční podpora získávána také od Moravského zemského sněmu a c. k. ministerstva kultu a vyučování. O získávání subvencí a dalších příspěvků se často staral především Janáček jako ředitel školy.

 

C. Výuka

Vyučování na varhanické škole v Brně bylo zahájeno koncem školního roku 1881/82, do prvního ročníku bylo přijato 9 žáků. Vyučováni byli v hudební teorii a improvizaci, hře na varhany a ve zpěvu. O výuku se staral učitelský sbor, který zpočátku sestával ze tří pedagogů: Leoš Janáček (teorie), Jan Klement (hra na varhany) a Jan Nesvadba (zpěv). Vyučování probíhalo od pondělí do soboty (vyjma svátků a vakací) v místnostech nově otevřené budovy c. k. Slovanského ústavu ku vzdělání učitelů na  ulici Poříčí. Ve druhém školním roce 1882/83 nebyly žáci přijímání do prvního ročníku, ale pouze do druhého. Ve třetím školním roce 1883/84 byly otevřeny první dva ročníky celkem 17 žákům. Třetí ročník byl otevřen až ve školním roce 1885/86, jeho studijní plán byl vedle pokročilé hudební teorie a hry na varhany rozšířen o dějiny hudby a psychologii. Učitelský sbor se rozrostl o Emiliana Schulze (psychologie) a Bertholda Žaluda (dějiny hudby). Každým rokem se upravovaly osnovy především s ohledem na možnosti vyučujících, kteří často se školou spolupracovali nepravidelně.  Od školního roku 1886/87 sídlila škola na Starobrněnské ulici v domě „U modré koule“. Postupně byl navyšován počet žáků i pedagogů, byly pořízeny nástroje, včetně čtyř varhan (1883, 1895, 1905, 1910).  Od roku 1891 byla do výuky zařazena hra na klavír, od roku 1903 také hra na housle. Následně se škola přestěhovala na Jakubskou ulici č. 1 do domu na rohu Jakubské a Rudolfské (dnes České) ulice. Jistý zlom přišel ve školním roce 1905/06, kdy byly současně otevřeny nejenom všechny tři ročníky, ale nově byl zřízen i desetiměsíční kurz pro vzdělání varhaníků z malých obcí. Celkem tak počet posluchačů vzrostl na 40. Tento model pak fungoval až do školního roku 1918/19 s tím, že ve školních letech 1912/13 a 1913/14 probíhal navíc i pětiměsíční kurz pro varhaníky. Neutěšená situace s provizorním umístěním rozšiřující se varhanické školy vedla v roce 1906 Jednotu na zvelebení církevní hudby na Moravě k rozhodnutí zakoupit vlastní budovu, a sice tzv. „řeckou vilu“ na rohu tehdejší Giskrovy (dnes Kounicovy) a prodloužené Habermannovy ulice. V nové budově se začalo učit již v roce 1907, ačkoliv  finální rekonstrukce byla ukončena až v prosinci následujícího roku. V nové prostorné budově byly navýšeny počty hodin i předmětů, v roce 1908 byla zavedena výuka dechových nástrojů (flétna, hoboj, klarinet, lesní roh, později i trubka).  Přidaly se také hodiny vícehlasého lidového zpěvu, nadaní posluchači hráli ve školním orchestru, vyučovalo se dirigování. V roce 1907 vznesl ústav žádost na c. k. ministerstvo kultu a vyučování na zřízení mistrovské školy hry na varhany, kterou však ministerstvo zamítnulo. Janáček po značnou část svého působení na varhanické škole přednášel skladbu, přičemž měl tento předmět různé názvy: užité skladebné a seřadné formy (1896), formace skladebných typů (1906), o užitých formách skladebných (1910). Vyučoval též harmonii podle vlastní koncepce, která byla vydávána tiskem po jednotlivých ročnících, a věnoval se i výuce rytmiky (nauce o sčasování). Ve školním roce 1910/11 bylo na varhanické škole zapsáno 69 žáků, které vyučovalo 11 pedagogů. Po roce 1908 se škola prezentovala jako „Institut hudební ku vzdělávání ředitelů kůru a varhaníků, kapelníků a sbormistrů, skladatelů a učitelů hudby. Zvláštní školy zpěvu, hry na klavír a hry na housle.“ Nadějný rozkvět školy byl utlumen válečnými léty, kdy mnoho elévů narukovalo a navíc se Jednota na zvelebení hudby na Moravě potýkala s finančním nedostatkem zapříčiněným i nevyplacenými státními subvencemi. To se především projevilo zhoršující se situací v obsazení učitelského sboru. Počátkem roku 1918 se Janáček pokusil varhanickou školu pozemštit a krátce po vzniku Československé republiky požádal 14. listopadu 1918 o zestátnění školy a zřízení konzervatoře. Varhanická škola spolu s hudební školou Besedy brněnské a hudební školou Vesny byla transformována v konzervatoř. Oficiálně bylo zřízení potvrzeno ministerským radou 25. září 1919. Školním rokem 1919/20 tak de facto zanikla varhanická škola a vznikla brněnské soukromá konzervatoř.  

 

D. Pedagogové

Během téměř čtyřiceti let činnosti se ve varhanické škole vystřídalo množství pedagogů, někteří působili krátce, jiní po desetiletí: Leoš Janáček (1881–1919), Jan Nesvatba (zpěv 1882–88), Jan Klement (varhany 1882–91, dějiny 1887–91, zpěv 1889–91), Bertold Žalud (dějiny 1886), Emilian Schulz (pedagogika 1888, 1890), František Kolísek (liturgika 1887–1907), Emerich Beran (varhany, zpěv, číslovaný bas, dějiny 1891–97), Marie Kuhlová (klavír 1892–1909), Maxmilián Kožíšek (varhany 1893–1913, zpěv 1898–1913, dějiny 1898–1909, 1913), Gustav David (varhany 1896–1901), Rudolf Reissig (housle 1904–08), František Musil (kontrapunkt, hra z partitur, varhany, instrumentace (1906–08), Ferdinand Vach (1906–09), Karel Eichler (liturgika 1907), Albín Zelníček (liturgika 1908–19), Karel Drozda (klarinet, flétna 1908–14), Zdeněk Attl (flétna 1908–09), Pavel Dědeček (housle, ansámblový zpěv 1909–12), Karel Orel (varhany 1909), Rudolf Pavlata (hra z partitur, instrumentace 1909), Ludmila Prokopová (klavír 1910–11), Jaroslav Kvapil (kontrapunkt, hra z partitur, číslovaný bas, varhany 1910–11), Zikmund Horváth (dějiny, psychologie, estetika 1910–13), Josef Pultr (lesní roh, trubka 1910–13), Otahar Prskavec (hoboj 1910), Láďa Kožušníček (hudební nauka 1911), Marie Dvořáková (klavír 1911–16), Vilém Petrželka (kontrapunkt 1912–13), Jan Kunc (hra z partitur, instrumentace 1912–13), Bohumil Holub (varhany 1912–16, zpěv 1915–16), Ladislav Malý (housle 1913–18), Josef Blatný (teorie, varhany 1913–14, chorální zpěv, varhany 1919), Eduard Tregler (teorie, zpěv, dějiny 1914, kontrapunkt, varhany, klavír, zpěv 1917–19), Matouš Balcárek (psychologie, didaktika 1915–16, psychologie, pedagogika 1918–19), Ludmila Tučková (varhany 1903–04, klavír 1916, 1918–19), Jan Syrůček (klavír 1916–17), Rudolf Pelíšek (psychologie 1916), Rudolf Kvasnica (varhany 1916), Jan Kakš (dějiny 1916–19), Máša Fleischerová (tvoření tónů 1916), Karel Rund (housle 1917), Vilém Jandl (varhany 1918–19), Jan Krejčí (housle 1918), Jan Malčík (housle 1918), Osvald Chlubna (kontrapunkt, instrumentace 1919), Břetislav Bakala (varhany, klavír 1919), František Zelinka (housle 1919), Irana Kafková (klavír 1919).

 

E. Veřejná vystoupení

Varhanická škola pořádala též veřejné školní produkce žáků i pedagogů. Jednota na zvelebení dějin hudby na Moravě uspořádala v roce 1885 koncert, na němž vystoupili hosté i pedagogové školy. Další koncert bylv roce 1892, spoluúčinkovalo Perglerovo kvarteto a pěvecký sbor Králové kláštera.

Studenti varhanické školy pravidelně účinkovali při mších v brněnských i mimobrněnských chrámech. Ve školním roce 1898/99 provedl Janáček s posluchači celý duchovní koncert a do roku 1905 je uváděn celkový počet 48 veřejných produkcí žáků varhanické školy.

Pravidelné veřejné koncerty začala škola provozovat od roku 1906. Šlo o produkce zaměřené na chrámovou a duchovní hudbu konané v brněnských chrámech (sv. Máří Magdalény, jezuitském kostele Nanebevzetí Panny Marie, bazilice Nanebevzetí panny Marie na Starém Brně) či dvoraně Besedního domu v dopoledních i večerních hodinách. Celkem dvanáct koncertů ročně se konalo do roku 1912. Na koncertech účinkoval sbor posluchačů varhanické školy za spolupráce orchestru hudby 8. pěšího pluku a pozvaných sólistů. Koncerty řídili pedagogové Ferdinand Vach, Pavel Dědeček a Leoš Janáček. Zazněla např. Mše D dur a Stabat Mater Antonína Dvořáka, Mše Panny Marie Orleánské a Smrt a vykoupení Charlese Gunouda, Cherubiniho Requiem, Haydnovo Stvoření, dále skladby Palestrinovy, Michnovy či Wittovy. V roce 1910 mělo zaznít oratorium Quo vadis Felixe Nowowiejského za řízení samotného skladatele, ale k provedení nedošlo. Janáček se tohoto projektu nechtěl vzdát a oratorium začal zkoušet sám, avšak v poslední chvíli odmítl účinkování luhačovický lázeňský orchestr a celý podnik skončil nezdarem.

Na podzim roku 1913 Janáček zřídil ze studentů tzv. propagační smíšený sbor, se kterým prováděl po brněnských i mimobrněnských chrámech vzorově secvičené duchovní skladby autorů Orlanda di Lassa, Eduarda Treglera, Charlese Gunouda, Ference Liszta ad.

V roce 1908 se přidaly tzv. Sonátové hodiny, komorní produkce konané ve dvoraně varhanické školy. Koncerty byly zaměřeny především na probíranou látku varhanické školy a byly určeny posluchačům i veřejnosti. Janáček tak usiloval o rozšíření okruhu hudebních zájemců i navázání užšího styku s veřejností. Ke každé ze Sonátových hodin Janáček vždy pronesl úvodní slovo s přiblížením skladeb. Ve školních ročnících 1911/12, 1912/13 a 1913/14 byly Sonátové hodiny nahrazeny Symfonickými koncerty v lužáneckém pavilonu, kde vedle komorních skladeb zněla i hudba symfonická.  Účinkovali především posluchači a pedagogové školy, často též hosté, a vyypomáhali členové orchestru českého i německého divadla v Brně. Na programu zněla významná komorní díla světových skladatelů jako Johana Sebastiana Bacha, Wolfganga Amadea Mozarta, Ludwiga van Beethovena, Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, Cesara Franca, Hectora Berlioze, Ference Liszta, Fryderica Chopina, Modesta Petroviče Musorgského, Petra Iljiče Čajkovského a současníků Edvarda Griega, Sergeje Rachmaninova, Clauda Debussyho, Richarda Strausse, Nikolaje Nikolajeviče Čerepnina či Antona Stepanoviče Arenského. Z českých skladatelů byly na koncertech prováděny skladby Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a Josefa Bohuslava Foerstra či skladba absolventa ústavu Jaroslava Kvapila. Na Sonátové hodině 13. března 1910 zazněla poprvé Janáčkova skladby pro violoncello a klavír Pohádka. Celkem se do roku 1917 uskutečnilo 33 produkcí.

 

F. Významní absolventi

K významných studentům a absolventům varhanické školy patřil např. Cyril Metoděj Hrazdira (1886–88), Maxmilian Koblížek (1887–89), Zdenka Illnerová (1894–96), Jožka Charvát (1901–03), Jan Kunc (1902–03), Vilém Petrželka (1906–08), Jaroslav Kvapil (1907–09), Václav Kaprál (1908–10), Vladimír Ambros (1909–1910), Mirko Hanák (1909–11), Josef Blatný (1910–12), František Rybka (1910–13), Osvald Chlubna (1915), Břetislav Bakala (1913–15) či Emil Hába (1917–19).

 V roce 1991 zřídilo Biskupství brněnské varhanickou školu, která však byla zrušena již v roce 1993. Následně byla zřízena Základní umělecká škola varhanická Brno, jejímž zřizovatelem je Jihomoravský kraj. Tyto instituce však neměly přímou návaznost na původní varhanickou školu Leoše Janáčka.  


Literatura

I. Lexika 

 

II. Ostatní

Provolání (Moravská Orlice, roč. 19, 1881, č. 138 19. 6., s. 3).

Helfert, Vladimír: Leoš Janáček. I. V poutech tradice (Brno 1939).

Kundera, Ludvík: Janáčkova varhanická škola (Olomouc 1948). 

Archivalie

Archiv varhanické školy v Brně, Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea.

Policejní ředitelství v Brně, Moravský zemský archiv, B 26, č. j. 88/52.

 

Jiří Zahrádka

Datum poslední změny: 18.12.2017