Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Novák, Jan 2)Tisk


Charakteristika: skladatel, klavírista

Datum narození/zahájení aktivity:8.4.1921
Datum úmrtí/ukončení aktivity:17.11.1984
Text
DíloLiteratura

Novák, Jan, skladatel, klavírista, narozen 8. 4. 1921, Nová Říše, zemřel 17. 11. 1984, Neu Ulm (Německo).

 

A. Biografie

B. Nová hudba

C. Scénická a filmová hudba

D. Latinský jazyk

E. Symfonická tvorba, balety, opera

 

A. Biografie

Jan Novák se narodil 8. dubna 1921 v Nové Říši na jihozápadní Moravě, sídle premonstrátského řádu a rodišti skladatelů Pavla a Antonína Vranických. Pocházel z hudebně založené rodiny. Otec i oba Janovi sourozenci (Metoděj a Marie) působili jako příležitostní varhaníci a ovládali také další nástroje. Jan navštěvoval obecnou školu v Nové Říši, potom jeden rok měšťanskou školu. Dále odešel studovat na jezuitské gymnázium do Velehradu, kde se seznámil s latinou a řečtinou. Z primy postoupil přímo do tercie gymnázia. Oktávu absolvoval v Brně na Klasickém gymnáziu (dnes Gymnázium Brno, třída Kapitána Jaroše), kde také složil maturitu. Souběžně se studiem na gymnáziu soukromě navštěvoval hodiny skladby u Theodora Schaefera.Po maturitě v roce 1940 nastoupil přímo do druhého ročníku brněnské konzervatoře, kde studoval kromě klavíru u Františka Schäfera skladbu u Viléma Petrželky a dirigování u Bohumíra Lišky. Jeho studium bylo přerušeno dvěma a půl lety nucených prací v německém Baumholderu a Rüsselsheimu. Zde Novák strávil období od počátku listopadu 1942 do poloviny května 1943. Poté byl přeložen do Stockstadtu, Hamburku, Kasselu a Mohuče. Zřídka obdržel dovolenku, aby mohl složit zkoušky nutné k postupu do dalšího ročníku. Koncem roku 1944 uprchl z nucených prací a do konce války se skrýval u příbuzných v Kostelním Vydří, kde studoval Dobře temperovaný klavír Johanna Sebastiana Bacha a provozoval komorní hudbu.

Studium skladby na konzervatoři ukončil v roce 1946 Smyčcovým kvartetem a Taneční suitou pro orchestr, studium dirigování provedením Serenády (1691) Pavla Vejvanovského. Po ukončení konzervatoře pokračoval ve studiu na AMU v Praze (v té době ještě v Brně neexistovala vysoká hudební škola), kde téměř půl roku studoval skladbu u Pavla Bořkovce. Po založení JAMU se vrátil do Brna, aby pokračoval ve studiu u Viléma Petrželky. Na základě Serenády pro malý orchestr získal stipendium nadace Jaroslava Ježka ke studijnímu pobytu v USA od 1. 7. 1947.

V červenci 1947 Novák přijel do Berkshire Music Center jako frekventant letních kurzů v Tangelwoodu. Jeho původním cílem bylo studium u Bohuslava Martinů, ten byl ale kvůli úrazu neschopen pedagogického působení na kurzech. Proto zde Novák studoval u Aarona Coplanda, jehož asistentem byl Samuel Barber. V rámci koncertů posluchačů kurzů byla provedena Novákova Dvě preludia a fughetty na téma z opery Káťa Kabanová a písňový cyklus Carmina Sulamitis. V srpnu 1947 Novák vyhledal v New Yorku Bohuslava Martinů. Zde strávil formou individuálních konzultací půl roku. Martinů Nováka seznamoval nejen s díly svých oblíbených skladatelů, např. Archangela Corelliho či Thomase Morleyho, ale i svými vlastními partiturami. Jeho největším přínosem pro Novákův skladatelský rozvoj byly principy motivicko-tematické práce. S Borisem I. Rybkou Novák navštěvoval jazzové kluby jako Metropole nebo Birdland, což mělo následně trvalý vliv na jeho rytmické uvažování. Během newyorského pobytu Novák přepracoval Koncert pro klavír a smyčcový orchestr, jehož druhá věta obsahuje charakteristické martinůovské pastorale. Martinů předpokládal, že po návratu do Prahy bude Novákovým učitelem i nadále, ale z politických důvodů z jeho návratudo Československa sešlo. Novák se vrátil do Brna v únoru 1948 a brzy nato pojal za manželku klavíristku Elišku Hanouskovou. Z jejich manželství vzešly dvě dcery Dora (klavíristka Dora Nováková-Wilmington, nar. 1958) a Clara (flétnistka, nar. 1962). Martinů se stal na dálku kmotrem Novákovy první dcery a průběžně pokračoval v korespondenčních konzultacích kompozic Jana Nováka až do své smrti v roce 1959. Během 50. let se manželé Novákovi jako koncertní klavíristé zasloužili o provádění skladeb Bohuslava Martinů v Brně. Byly to Tři české tance pro dva klavíry, světová premiéra Klavírní sonáty, československá premiéra Fantasie a Toccaty, Klavírního koncertu č. 3 a veškerých dalších dosažitelných komorních kompozic.

V roce 1962 byl Jan Novák vyloučen ze Svazu československých skladatelů z důvodu neúčasti ve volbách soudců. Jeho obtížnou existenční situaci vyřešila hudební spolupráce s předními režiséry (Karlem Zemanem, Karlem Kachyňou, JiřímTrnkou a dalšími) na celovečerních či animovaných filmech. V důsledku trvalých neshod a perzekuce ze strany brněnské odbočky Svazu československých skladatelů a tušení blížící se politické změny se Novák s celou rodinou rozhodl v roce 1968 k emigraci.S domovem se rozloučil kantátou pro smíšený sbor a orchestr na vlastní text Ignis pro Ioanne Palach (1969).

Po emigraci se rodina Jana Nováka nakrátko usadila v dánském Århusu. Delší dobu pak strávili v Itálii v Riva del Garda (1970–77) poblíž Rovereta, kam byl Novák nalákán soutěží na zkomponovaní hudby k Vergiliově ekloze Mimus Magicus. Po vítězství v této soutěži stejnojmennou skladbou pro soprán, B klarinet a klavír (1969) obdržel tamtéž nabídku k pedagogickému působení. Rovereto je dodnes centrem zájmu o Novákovo dílo, dokladem jsou nahrávky jeho skladeb Inedita & Mimus Magicus (1986), La città per Jan Novák (1999), Jan Novák – opere per pianoforte a quattro mani (2003). V městečku Villa Lagarina poblíž Rovereta je hudební škola, které dnes nese Novákovo jméno. Významným kulturním počinem je Laboratorio Jan Novák. Tato akce je organizována profesorkou Marvi Zanoni, klavíristkou a Novákovou žačkou, působící na místní hudební škole Civica Scuola di Musica R. Zandonai, která vznikla na podzim roku 2003 pro studium, poznání a propagaci Novákova díla. Při příležitosti skladatelova 20. výročí úmrtí připravil tým v čele s M. Zanoni řadu kulturních akcí a hudebních představení k oslavě „velké osobnosti, významného hudebního skladatele a rodáka z Moravy, adoptovaného Roveretem.“ V roce 1977 se Jan Novák přemístil do Neu Ulmu. Dcera Dora ukončila svá studia u Rudolfa Firkušného v New Yorku, druhá dcera Clara absolvovala stuttgartskou vysokou hudební školu a flétnová studia v Paříži. V roce 1983 byl jmenován profesorem stuttgartské Hochschule für Musik und Darstellende Kunst a o rok později realizoval festival latinské kultury Ludi latini v Ellwangenu u Stuttgartu. V témže roce zemřel na následky zhoubného nádoru na mozku. Pochován byl v Roveretu. Roku 1996 udělil prezident Václav Havel Janu Novákovi státní vyznamenání in memoriam, v  roce 2006 byl jmenován čestným občanem města Brna. Ostatky skladatele byly 4. 4. 2011 převezeny z italského Rovereta a slavnostně uloženy na čestném pohřebišti Ústředního hřbitova v Brně.

 

B. Nová hudba

Koncem 50. let se Novák obrátil k technikám Nové hudby. Ty použil nejprve v Capricciu pro violoncello a malý orchestr (nebo klavír; 1958/1959). Druhá věta této skladby nese název Circulus incantatus (Začarovaný kruh). Dvanáctitónová řada je sestavena z tónů kvintového kruhu. Kromě dodekafonie zde Novák v hojné míře uplatnil i jazzové prvky a glissanda. Dalšími skladbami, v nichž brilantně pracuje s dvanáctitónovou řadou, jsou např. Inventiones per omnes XII tonos pro cembalo. Ačkoliv toto období v jeho tvorbě trvalo sedm let, nikdy bez výhrad nepodlehl mechanickému konstruování hudby. Naopak, principy dodekafonie a serialismu vnímal s lehkým odstupem či ironií. To se projevovalo různými způsoby, zejména vlastním výkladem jinak přísných kompozičních pravidel. Odkazu humanistické latiny se věnoval ve vokálním cyklu na texty Jana Campana Vodňanského Dulces cantilenae (1961). Následoval sborový cyklus Exercitia mythologica. Za vrchol Novákovy práce s řadovými technikami lze považovat Passer Catulli - parvus ludus musicus de vita et morte passeris super carmina duo catulli celeberrima novem instrumentis et voce gravi modulandis (Katullův vrabčák, hudební hříčka pro bas a 9 nástrojů, 1962). Zpěvní part byl věnován bratranci, basistovi Richardu Novákovi. Řídícím principem cyklu je opět metrum verše (v první zhudebněné básni je použit falécký hendekasylabus, který je nejčastějším metrem lyrických básní).Druhým instrumentálně-vokálním cyklem zhruba ze stejné doby jsou Ioci vernales - cantiones lasciviores voce gravi decantandae symphoniacis VIII nec non avibus in taenia sonora captis succinentibus (uváděné jako Jarní žerty; správně ale Lascivní žertovné jarní písně pro bas s doprovodem osmi nástrojů a zajisté také ptáky lapené na zvukové pásce; 1964). Jejich specifikem je zejména použití ptačího zpěvu ze záznamu na magnetofonovém pásu, který Novák překládá do latiny jako „taenia sonora“.

V průběhu 60. let Novák postupně opustil seriální techniky, aby se vrátil k tonálnímu pojetí hudby. Vrcholným dílem tohoto období je kantáta Dido (1967) na Vergiliův text zkomponovaná ke 100. výročí založení Klasického gymnázia v Brně, v roce 1986 uvedená Newyorskou filharmonií a nahraná orchestrem Bavorského rozhlasu v čele s Rafaelem Kubelíkem.

 

C. Scénická a filmová hudba

Na přelomu padesátých a šedesátých let se brněnským skladatelům otevřely nové možnosti uplatnění v činohře Mahenova divadla. Nová generace režisérů Evžena Sokolovského, Miloše Hynšta a Bořivoje Srby vyhledávala spolupráci s mladými nekonvenčními autory a z této spolupráce vzešla řada výrazných inscenací. Jan Novák do tohoto světa vstoupil spoluprací s Bořivojem Srbou. Za zmínku stojí zejména hudba ke hře Totální kuropění od Ludvíka Kundery, kde Novák obsadil jazzový big band Gustava Broma. Později vznikla také televizní inscenace této hry. V pozdějším období na sebe Novák upozornil hudbou k inscenaci pašijové hry Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista (libreto z lidových zdrojů zpracoval Jan Kopecký). Dále to byly hudby kZadržitelnému vzestupu Artura Uie, Figarově svatbě nebo k Romeovi a Julii.

Vzhledem k dokonale zvládnuté technické stránce kompozic, flexibilitě a pracovitosti se Jan Novák stal jednoznačně nejproduktivnějším brněnským skladatelem filmové hudby a jedním z nejproduktivnějších českých filmových skladatelů 50. a 60. let. Už od počátku padesátých let Novák spolupracoval s brněnskými filmovými společnostmi, a to místní pobočkou Krátkého filmu a Loutkovým filmem Brno. Zřejmě nejstarší doloženou prací je Budulínek a zlý ptáčník (režie Anna Veselá a Václav Zykmund; 1950). V průběhu padesátých let následovala řada přibližně dvou desítek hudeb ke krátkým filmům jako Tepelná revoluce, Staré Valašsko, Výživa rostlin a podobně. V šedesátých letech už se jednalo o spolupráci s renomovanými režiséry v Praze: Jiřím Trnkou, Karlem Kachyňou, Jiřím Brdečkou, Karlem Zemanem, Jiřím Sequensem a později v emigraci s Vojtěchem Jasným. Výsledkem produkce 60. a 70. let tak bylo celkem 14 celovečerních, 2 loutkové a 1 animovaný film. Z nejznámějších jmenujme alespoň Kočár do Vídně, Noc nevěsty, Ať žije republika (Kachyňa), Ukradená vzducholoď (Zeman) či Kybernetická babička, Archanděl Gabriel a slečna husa (Trnka).   

   

D. Latinský jazyk

Jak v klášterní škole premonstrátského kláštera v Nové Říši, tak později na jezuitském gymnáziu ve Velehradě byla latina pevnou součástí výuky. Uvědomělým příklonem v tvorbě Jana Nováka je písňový cyklus Carmina Sulamitis (na texty z vulgáty a Písně písní), který zazněl v roce 1947 na skladatelském fóru Berkshire Music Centre v Tanglewoodu. V následujících letech latina zaujala pozici dominantního distinktivního rysu Novákovy tvorby a vědomého přihlášení se k hodnotám humanismu, křesťanství a antické kultury. Novák studoval časoměrné prozodické systémy latinské poezie, osvojil si nejen novější teorii, ale šel také k pramenům, antickým gramatikům a rétorikům. Znal a oceňoval jak Cicerona, Quintiliana a Donata, tak Augustina, Michaela Praetoria a Francisca Salinase. Obdivoval a zhudebňoval nejen lyriky Horatia a Catulla, ale také Vergilia, Tibulla, Phaedra, Seneku, Martia, Ambrosia, Archipoetu nebo Pontana.

Výsledkem Novákova teoretického studia i praktického použití latiny byl teoretický spis Musica poetica Latina: de versibus latinis modulandis. Jedná se o rozsáhlejší studii čítající zhruba osmnáct stran latinského textu, o jejíž vydání se zasloužil profesor klasické filologie na mnichovské univerzitě Wilfried Stroh v roce 2001.

Novákova Musica poetica Latina vycházela spíše z klasických vzorů než z humanistických. Posunem oproti klasickým spisům na toto téma je zařazení notových ukázek z produkce Novákových současníků. Na jejich tvorbě demonstruje chyby v nakládání s latinou i na elementární úrovni, tedy především chyby v přiřazování délek tónů kvantitě slabik (De prosodia) a v její výslovnosti (De vocis Latinae sono). Jako odstrašující příklad je zde zmiňován zejména Stravinský a jeho Oedipus rex. Dále analyzoval použití jazyka u Benjamina Brittena, Cara Orffa či Hanse Wernera Henzeho. Pomineme-li kritické výtky směrem k Novákovým současníkům, profiluje se jeho Musica poetica Latina jako instruktivní literatura pro všechny, kdo se chtějí zabývat zhudebňováním latinského jazyka. Latinský jazyk se Novák snažil kultivovat i popularizační formou v pěveckém sboru Voces Latinae, který založil a vedl v italském Roveretu v 70. letech a se kterým dokonce vystoupil před papežem Pavlem VI. Podle svědectví rodiny a přátel Novák latinsky plynně hovořil, doloženy máme jeho překlady moravské lidové poezie do latiny nebo přímo latinsky psané vlastní básně, např. sbírka Incursus barbarorum (1968). Latina je jediný jazyk, na který Novák komponoval a překládal do něj dokonce názvy svých kompozic.

Výjimečné postavení má v jeho díle instrumentální verze Horácových Ód, nazvaná Odarum concentus (1973). Jejich metricko-rytmická i formální stránka vždy vychází z metriky konkrétní strofy, která stojí v záhlaví každé části. Na rozdíl od jiných kompozic zde text slouží výhradně jako metrický organizační princip hudebního materiálu.

 

E. Symfonická tvorba, balety, opera

Již od raných 50. let projevoval Novák zjevný talent pro výstavbu hudebně-dramatického obsahu. Ten se projevoval jak v jeho autonomní symfonické tvorbě, tak ve scénické produkci. Do první skupiny patří zejména Filharmonické tance (1956) věnované nově založené Státní filharmonii Brno, dále Ludi symhoniaci (1977), Vernalis temporis symphonia pro sóla, sbor a orchestr (1982) a Symphonia bipartita (1983). Z baletní tvorby je nutné zmínit balet Svatební košile (na text Karla Jaromíra Erbena) z roku 1954 a zejména Aesopia (1981) na Phaedrovo přebásnění šesti Ezopových bajek do latiny pro zpěv a tanec. Jedinou operou Jana Nováka zůstal Dulcitius (1974) na text středověké autorky Roswithy von Gandersheim. Obě poslední zmíněná díla byla v premiéře uvedena až posmrtně, a sice po roce 1989 v Národním divadle v Brně.


Dílo

Dílo hudební:

 

Skladby pro jeden nástroj  

Klavír                                                                       

Etudy pro kočku.

2 Preludia a fughetty na téma z Káti Kabanové (1945).

Scherzo in F (1946).

Dětské hry (1956).                                                   

Toccata chromatica (1957).

Klavírní suita z baletu Svatební košile (1958).         

Puerilia, 10 snadných skladbiček (1970).                 

Rondini, 8 malých rond (1970).                               

Rustica musa I (1973).                                               

Rustica Musa I (1973).                                             

Cantica (1978).

Odae, 5 exercitationes in Horatium (1979).

Bucolicon, 7 cantiones super Vergili versus (1979).

Elegantiae tripudiorum (1980).                                

Cinque capricci (1980).                                            

Šest malých fug pro 5 prstů (1981).                         

Prima sonáta (1982).                                                

4 Hymni Christiani (1983).     

 

Klavír na 4 ruce                                                      

Rustica musa II (1975).

VI Inventiones quattuor manibus (1978).                 

Sonata manibus bis binis (1979).                             

Notturno e toccata (1980).

Bucolicon (1980).

 

Cembalo                                                                  

Inventiones per tonos XII (1960).

Sonata brevis (1960).

 

Varhany                                                                   

Toccata Georgiana (1963).                                       

Iubilationes (1976).                                                  

Phantasie (1981).    

                                                 

Kytara                                                                      

Cithara poetica (1977).

 

Flétna                                                                      

Dvě preludia a fugy (in La, in Do) (1979).

Tibia fugitiva, (Prolusio et fuga in Re, in Fa) (1979).

 

Housle                                                                     

Sonata solis fidibus (1980).

 

Skladby pro dva nástroje   

Variace na téma B. Martinů pro 2 klavíry (1949).    

Scherzi pastorali pro klarinet a klavír (1953).           

Suita pro violu a klavír (1953).                                

Capriccio pro violoncello a klavír (1958).                

Písnička pro Števu, pro pikolu a klavír (1967).        

Chlapecké hry, pro pikolu a klavír                           

Pocket sonata pro housle a klavír (1973).                

Rosarium, 9 divertimenti pro 2 kytary (1975).         

Sonatina pro flétnu a klavír (1976).

Parvum officium pro housle a lesní roh (1976).       

Choreae vernales pro flétnu a klavír, nebo flétnu a kytaru 1977).

Sonata gemella pro 2 flétny (1978).

Sonata super „Hoson Zes…” pro flétnu nebo housle a klavír (1981).         

Rotundelli pro violoncello a klavír (1981).

Sonata serenata pro housle a kytaru (1981).

Sonata da chiesa I pro violu a varhany (1981).        

Sonata da chiesa II pro flétnu a varhany (1981).

Sonata rustica pro harmoniku a klavír (1982).         

Marsyas pro pikolu a klavír (1983).

 

Skladby pro tři nástroje     

Panisci fistula, 3 preludia pro 3 flétny (1972).

Sonata tribus pro flétnu, housle a klavír (1982).

Sonata phantasia pro violoncello, fagot a klavír (1982).

Aeolia pro 2 flétny a klavír (1983).

 

Skladby pro více nástrojů  

Kasace pro 2 trubky a 2 trombóny (1946).

Balletti a 9 pro noneto (fl, ob, cl, fg, hr, vl, vla, vcl, cb), 1955).      

Concertino pro dechové kvinteto (1957).

Tři invence pro smyčcové kvarteto                          

Ioci pastorales pro hoboj, klarinet, lesní roh a fagot (1974). 

Smyčcový kvartet č. 1 (1977).                                 

Strepitus festivi pro 4 lesní rohy (1982).

VII Metamorphoses in Pastorale L. v. Beethoven (fl, ob, 2vl, vcl, pf) (1983).

 

Skladby pro orchestr                                             

Koncertantní skladby                                              

Koncert pro hoboj a orchestr (1952).                       

Koncert pro dva klavíry a orchestr (1955).              

Capriccio pro violoncello a malý orchestr (1958).

Concentus Eurydicae, sedm vět pro kytaru a smyčcový orchestr (1971).    

Concentus biiugis pro klavír čtyřručně a smyčcový orchestr (1977).

Choreae vernales, pro sólovou flétnu, smyčcový orchestr, a harfu s celestou nebo klavír (1980).

                                                                                

Komorní orchestr                                                    

Odarum concentus, 5 meditationes in metricam Horatianam pro smyčcový orchestr (1973).

Elegantiae tripudiorum pro malý orchestr (1980).    

Ludi concertantes pro 18 nástrojů (1981).                

 

Dechový orchestr a bicí nástroje                             

Musica Caesariana (1960).                                       

 

Symfonický orchestr                                                

Choreae philharmonicae (Filharmonické tance) (1956).       

Variace na téma Bohuslava Martinů (1959).            

Ludi symphoniaci I (1978).                                      

Vernalis temporis symphonia, pro orchestr, sbor a sóla SATB nebo malý sbor (1982).      

Symphonia bipartita (1983).                                     

 

Vokální hudba                                                        

Sólový hlas s doprovodem                                       

Carmina Sulamitis pro mezzosoprán a klavír nebo malý orchestr na text Písně písní (1947).

Kouzelné písně pro flétnu, hlas a bubínek (lidová poezie) (1955).  

Závišova píseň pro tenor a orchestr (staročeský text) (1958).          

X Horatii carmina pro zpěv a klavír (1959).            

Dulces cantilenae pro soprán a violoncello (Campanus Vodňanský) (1961).

Passer Catulli pro bas a noneto (1962).

Ioci vernales pro bas, 8 nástrojů a magnetofonový pásek, (Carmina Burana) (1964).         

O crudelis Alexi, pro vyšší hlas a klavír (Vergilius) (1968). 

Mimus magicus pro soprán, klarinet nebo flétnu a klavír (Vergilius) (1969).          

De amore Amaryllidis carmina (Octavius Aprilis) pro zpěv a kytaru (1970).          

Cantiones Latinae Medii et Recentioris aevi pro zpěv a kytaru (1971).       

Apicius Modulatus pro soprán nebo tenor a kytaru (kuchařské recepty dle Apicia and Martiala) (1971).

Orpheus et Euridice pro soprán, violu d’amore a klavír (Vergilius) (1972).

Columbae pacis et aliud pecus pro soprán nebo tenor a klavír (Novák) (1972).      

Musis amicus pro vyšší hlas a klavír (1976).            

 

Písňové cykly na latinské texty různých autorů pro zpěv a klavír  

Florilegium cantionum Latinarum, 3 svazky (1972–4).

Schola cantans (1973).

Cantica Latina (1985).

                                                                                 

Sborové skladby                                                      

Missa Philadelphiae, SATB1B2 (1952).

Zpěvy dcer Sionských pro smíšený sbor (1953).     

Tres cantilenae pro3 hlasy (Nezval) (1958).            

Meditatio canina pro tříhlasý dětský nebo ženský sbor (Novák) (1967).     

Amores sulpiciaepro 4 ženské hlasy (Tibullus) (1967).       

In ponte Pragensipro ženský sbor (1967).               

Catulli Lesbia pro mužský sbor (1968).                   

Exercitia mythologica pro 4-8hlasý komorní sbor (Novák) (1968).

Canti natalizi (koledy)pro smíšený sbor (1970).      

Rana rupta pro smíšený sbor (Phaedrus) (1971).     

Servato pede et pollicis ictu, 9 čtyřhlasých smíšených sborů (Horatius) (1974).

IV Fugae Vergilianae pro smíšený sbor (1974).       

Sub galli cantum (Ambrosius) pro 3 stejné hlasy (1977).     

Politicon pro čtyřhlasý mužský sbor (Cicero, Seneca, Arrius Nurus) (1977).          

Bene uxorati viri cantuspro smíšený sbor (1978).   

Invocatio musarumpro smíšený sbor (1979).          

Eis Aphroditen, šestihlasý hymnus pro smíšený sbor (Pseudohomerus) (1980).     

 

Skladby pro sbor a nástroje                                    

Dicteria pro dvouhlasý dětský sbor a housle (1973).

Apellae testamentum pro sóla, smíšený sbor a čtyři lesní rohy (Eberle) (1975).

In tumulum Paridis pro flétnu a smíšený sbor (Martialis) (1983).     

Ave Maria pro 3 ženské hlasy a varhany (1983).     

Gloria pro 3 ženské hlasy a varhany (1983).            

 

Kantáty                                                                    

Dido, narratio cantica lamenta pro mezzosoprán, recitátora, mužský sbor a orchestr (Vergilius) (1967).

Ignis pro Ioanne Palach pro sbor a orchestr (Novák) (1969).           

Planctus Troadum pro alt, ženský sbor, osm violoncelli, dva kontrabasy a dva hráče na bicí nástroje (Seneca) (1969).                                                                     

Invitatio pastorum, malá vánoční kantáta pro sóla a smíšený sbor, s flétnou ad lib. (Carmina Burana) (1974).    

  

Scénická hudba, balety                                          

Svatební košile, balet ve 4 obrazech podle K. J. Erbena, orchestrální suita (1954).

Scénická hudba k Figarově svatbě (Beaumarchais), Romeovi a Julii, Eugenu Oněginovi a ke Komedii o umučení a slavném vzkříšení Pána a spasitele našeho Ježíše Krista (1964).

Dulcitius, lyrická opera o 14 obrazech podle duchovní hry Rosvithy z Gandersheimu (1974).

Aesopia, 6 zpívaných a tančených bajek podle Phaedra pro čtyřhlasý smíšený sbor a dva klavíry (1981).

Aesopia minora, koncertní verze Aesopia pro sbor a malý orchestr (1981).

                                                                                 

Filmová hudba                                                       

Trápení (Kachyňa, 1961).                                        

Kybernetická babička (Trnka, 1962).

Havrania cesta (Hollý, 1962).

Závrať (Kachyňa, 1962).                                         

Naděje (Kachyňa, 1963).

Deváté jméno (Seqens, 1963).

Slóvce „M” (Brdečka, 1964).                                  

Archanděl Gabriel a slečna husa (Trnka, 1964).      

Vysoká zeď (Kachyňa, 1964).                                 

Povídky o dětech - Podvodnice (Dvořáček, 1964). 

Bláznova kronika (Zeman, 1964).

Ať žije republika (Kachyňa, 1965).                         

Kočár do Vídně (Kachyňa, 1966).                           

Ukradená vzducholoď (Zeman, 1966).

Do lesíčka na čekanou (Brdečka, 1966).                 

Noc nevěsty (Kachyňa, 1967).                                

Des Pudels Kern (Jasný, 1975).

Rückkehr (Jasný, 1977).

Die Stühle des Herrn Szmil (Jasný, 1979).

Wir (Jasný, 1981).

Literatura

Literatura (výběr):

 

I. Lexika

ČSHS.

MGG2.

New Grove2.

ČSS.

EJ.

HSPK.

 

II. Ostatní

Novák, Jan: Berkshire Music Centre (Tempo XX, Listy Hudební matice, Praha 1947–48, s. 27-28).

Blatný, Pavel: Baletti à 9 Jana Nováka (Hudební rozhledy IX, Praha 1956, s. 971–4).

Novák, Jan: O Bohuslavu Martinů (In: Bohuslav Martinů. Sborník vzpomínek a studií. Ed. Zdeněk Zouhar, Brno 1957, s. 43–54).

Blatný, Pavel: Koncert pro dva klavíry a orchestr Jana Nováka (Hudební rozhledy X, Praha 1957, s. 491–4).

Hrabal, František: Recital Elišky Novákové (Hudební rozhledy X, Praha 1957, s. 1028).

Novák, Jan: Poslední dopis Bohuslavu Martinů (Host do domu VI/1959, s. 462).

Trojan, Jan: Tvůrčí profil Jana Nováka (Hudební rozhledy, XVII, Praha 1964, s. 822–5).

Fukač, Jiří: Jana Nováka pokus o slavné vzkříšení hudebního divadla (Hudební rozhledy, XIX, Praha 1966, s. 16).

Martinů, Charlotta: Můj život s Bohuslavem Martinů (Praha 1971).

Piňos, Alois: Návrat Jana Nováka (Hudební rozhledy XLIII, Praha 1990, s. 272–6).

Rybka, Boris I.: Bohuslav Martinů in America (1941–46) (In: Bohuslav Martinů, His Pupils, Friends and Contemporaries. Ed. Petr Macek, Brno 1990, s. 50–56).

Blatný, Pavel: Tři zastavení s Janem Novákem (Hudební rozhledy XLIII, Praha 1990, s. 277).

Němcová, Alena: Jana Nováka cesta domů (Opus musicum, XXIII, Brno 1991, s. 13–20).

Němcová, Alena: Vítězslava Kaprálová a Jan Novák: dva moravští žáci Bohuslava Martinů (Opus musicum, XXIII, Brno1991, s. 190–93).

Sehnal, Jiří - Vysloužil, Jiří: Dějiny hudby na Moravě. Vlastivěda moravská. Země a lid, sv. 12 (Brno 2001).

Budišová-Colombo, Hana: Jan Novák a Itálie (Harmonie 8/2004, s. 12).

Flašar, Martin: Jan Novák, žák Bohuslava Martinů (Hudební věda, 43/2006, s. 59–74).

Hrabal, František:V kontextu tvorby (Praha 2006).

Nachmilnerová, Eva: Jan Novák (1921–1984): Kapitoly z tvůrčí biografie (disertační práce, Univerzita Karlova, 2013).

 

www.jannovak.eu/

http://www.musica.cz/cz/composers/show?itemId=112

 

Martin Flašar

Datum poslední změny: 19.7.2016