Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Divadlo F. X. Šaldy

Tisk

(Severočeské Národní divadlo; Zemské oblastní divadlo v Liberci; Divadlo F. X. Šaldy; Severočeské divadlo; Státní divadlo F. X. Šaldy)

Datum narození/zahájení aktivity:1.8.1945
Text
Literatura

Divadlo F. X. Šaldy (Zemské oblastní divadlo, Severočeské národní divadlo, Severočeské divadlo Liberec), zahájení činnosti 1. 8. 1945, Liberec.

 

A. Počátky opery v Liberci, Stadttheater Reichenberg 1883–1945

B. Období 1945–89

C. Období 1989–2019

 

A. Počátky opery v Liberci, Stadttheater Reichenberg 1883–1945

Počátky hudebního divadla v Liberci se utvářejí přibližně v polovině 16. století, zvláště ve formě pašijových a vánočních her typu lidového divadla. Nejstarší známý doklad uvedení hudebně dramatického díla v Liberci pochází z roku 1650, kdy jezuité z Jičína uvedli v sále liberecké radnice latinskou školskou hru Oppugnationis Bethanien. Ačkoli není znám autor hudby, s ohledem na dobovou produkci zmíněné jezuitské koleje lze předpokládat, že se již jednalo o sofistikované hudebně dramatické dílo, blízké formě opery. Operní představení z první poloviny 18. století jsou doložena torzálními informacemi o šlechtických operních produkcích v libereckém zámku hrabat Gallasů a sále renesanční radnice. Z konce 18. století pocházejí zprávy o měšťany organizovaných uvedeních Mozartových oper Don Giovanni a Kouzelná flétna v tanečním sále Gemeindehausu. Od počátku 20. let 19. století byla opera provozována v klasicistní budově tzv. Soukenického divadla na Novém městě. Ta však již od poloviny století nevyhovovala větším hudebně dramatickým produkcím. Posledním impulzem k výstavbě nové budovy se stal požár divadla v roce 1879. V té době byl osloven architektonický ateliér Fellner & Helmer, který vybudoval reprezentativní budovu v pseudorenesančním stylu odpovídající představám gründerské výstavby rozvíjejícího se průmyslového města, ale i akustickým potřebám operního souboru, se kterým se od začátku počítalo. Nová budova německého Městského divadla, v níž operní soubor sídlí dodnes, byla otevřena 29. 9. 1883 a sloužila opeře, operetě i činohře. Opernímu repertoáru v prvních desetiletích existence dominovala především díla německých skladatelů, zvláště Richarda Wagnera, jehož tvorba byla uvedena téměř kompletně, s výjimkou Rienziho a Parsifala. Dále byla uváděna díla Lortzinga a Webera, ze starších autorů Mozarta a Glucka, z italské opery díla Rossiniho, Donizettiho, Verdiho, později Pucciniho a z francouzské zvláště Meyerbeera a Gounoda. Mimořádného úspěchu dosáhlo v sezoně 1912/13 nastudování opery Rosenkavalier Richarda Strausse, kdy proběhlo patnáct vyprodaných představení. Hojně uváděny byly rovněž tituly operetní, které inscenovala operetní část souboru. Po vzniku Československa se pozvolna objevovala i první česká operní představení, která však byla prováděna hostujícími soubory. Tato praxe je doložena mezi léty 1923–38, kdy byly opakovaně uváděny např. české opery Prodaná nevěsta, Rusalka a V studni. Značnou část hostujících představení v českém jazyce tvořily operety. V závěru 20. let je doloženo také jediné nastudování české opery domácím německým souborem, a to Prodané nevěsty v německém jazyce. V období druhé světové války došlo z materiálních důvodů k útlumu činnosti, v posledním roce války opera neúčinkovala vůbec.

Historie hudebního divadla v Liberci před rokem 1945 není dosud badatelsky zpracována, problémem je také nedostatečnost pramenného materiálu.

 

B. Období 1945–89

V květnu 1945 došlo k předání divadla do českých rukou a 1. 8. 1945 Zemský národní výbor v Praze ustanovil třísouborové Zemské oblastní divadlo v Liberci s přidruženým operetním souborem v Jablonci. Šéfem opery byl jmenován dirigent Milan Zuna. Pod jeho vedením byla již 5. 10. 1945 uvedena Smetanova Prodaná nevěsta. Následujícího roku Zemský národní výbor z ekonomických důvodů upustil od provozování divadla, které poté převzalo zaměstnanecké družstvo a provozovalo jej pod názvem Severočeské národního divadlo. Operetní soubor v Jablonci byl osamostatněn. Roku 1948 se provozovatelem divadla stal Krajský národní výbor a divadlo dostalo název Severočeské divadlo Liberec. Po Milanu Zunovi se šéfem opery stal v roce 1950 dirigent Jaromír Žid. Pod jeho vedením se v roce 1953 poprvé uskutečnil smetanovský cyklus – první souborné provedení Smetanova operního díla v Československu po roce 1945. Repertoár v prvních poválečných letech byl postaven zhruba z poloviny na dílech českých skladatelů a dále na tvorbě světové, v níž z dobově pochopitelných důvodů chyběli v prvních letech němečtí autoři (první po válce uvedenou německou operou byl Lortzingův Car a tesař v roce 1951). Po smrti Jaromíra Žida se roku 1955 stal šéfem opery dirigent Jindřich Bubeníček, dalšími dirigenty byli František Ondrůšek a Oldřich Pipek. Z operních režisérů působili v libereckém divadle v poválečných letech např. Karel Jernek, Oldřich Mrňák nebo Rudolf Málek. V té době byly uvedeny některé soudobé české opery, Rožmberští rybníkáři Maxmiliána Hájka v roce 1956 nebo Ženichové Jana Franka Fischera roku 1959. Roku 1957 došlo k pojmenování divadla po dramatikovi Františku Xaveru Šaldovi, libereckém rodákovi. Počátkem sezony 1960/61 vystřídal Bubeníčka na pozici šéfa opery Rudolf Vašata, jeden z nejvýraznějších českých dirigentů své doby. Vedle klasické operní literatury světové i české věnoval značnou pozornost i soudobé operní tvorbě (Jiří Pauer: Zuzana Vojířová (1960), Žvanivý slimejš (1962), Manželské kontrapunkty (1966), Iša Krejčí: Pozdvižení v Efesu (1962), Emil František Burian: Maryša (1963). Vašata dále provedl téměř kompletní tvorbu Giuseppa Verdiho a ze světového repertoáru některé méně uváděné tituly: Čajkovskij: Čarodějka (1961), Meyerbeer: Afričanka (1967), Halévy: Židovka (1969), Šostakovič: Kateřina Izmajlova (1971) ad. Vašata také založil v Liberci hudebně dramatický festival Liberecké jaro, jehož druhý ročník v roce 1962 byl věnován operní tvorbě 20. století. Uvedeny byly tituly: Zuzana Vojířová (Jiří Pauer), Veselohra na mostě (Bohuslav Martinů), Vojna a mír (Sergej Prokofjev), Sen noci svatojánské (Benjamin Britten), Škola žen (Rolf Liebermann). V roce 1964 se v rámci festivalu konalo druhé kompletní uvedení operního díla Bedřicha Smetany, ve spolupráci s ústeckým operním souborem. Pod Vašatovým vedením vyrostla v liberecké opeře celá generace interpretů, z nichž řada se uplatnila i na scéně pražského Národního divadla. Roku 1971 odešel Vašata do Národního divadla a libereckým operním šéfem se stal dirigent a pedagog Josef Kuchinka. V době jeho působení se operní soubor dokázal úspěšně bránit některým normalizačním tlakům a nadále prezentoval vyvážený repertoár s klasickými tituly české i světové tvorby, s občasnými inscenacemi neotřelých titulů. V této tendenci pokračoval i dirigent František Babický, který nastoupil jako šéf opery roku 1975. Pod jeho vedením byl do třetice uveden smetanovský cyklus a byly pořádány také symfonické koncerty, zvláště s tvorbou Antonína Dvořáka. V té době byly inscenovány například opery: Antonín Dvořák Tvrdé palice (1974) a Šelma sedlák (1979), Bohuslav Martinů: Řecké pašije (1973) a Veselohra na mostě (1978), Sergej Prokofjev: Semjon Kotko (1976), Claudio Monteverdi: Korunovace Poppaey (1976), z původní tvorby Magdalena Petra Doubravského (1976).

Po odchodu Františka Babického do Národního divadla nastoupil od sezony 1981/82 jako šéf operního souboru dirigent a skladatel Petr Doubravský. Za jeho působení pokračoval důraz na klasický český operní repertoár s občasnými inscenacemi méně uváděných titulů a tvorby soudobých domácích i zahraničních skladatelů: Ilja Hurník: Dáma a lupiči (1981), Masanetz: Vasantaséna (1981), Michail Mejerovič: Strašný sen občana K. (1982), Ján Cikker: Juro Janošík (1983), Miroslav Krejčí: Léto (1984), Miloš Sedmidubský: Chytrá horákyně (1985) ad.

Po odchodu Petra Doubravského do penze se novým šéfem stal roku 1987 dirigent Josef Chaloupka (do listopadu 1989).

Ze sólistů liberecké opery tohoto období uveďme např. Annu Richtrovou, Marii Rathouskou, Boženu Kroutilovou, Marcelu Machotkovou, Janu Hanusovou-Křížovou, Jadwigu Wysoczanskou, Ivanu Čtvrtečkovou-Koupilovou, Marii Kremerovou, Alenu Žaloudkovou, Jiřího Hrubeše, Jana Malíka, Jindřicha Čapka, Vojtěcha Zouhara, Jana Soumara, Arnošta Klímu, Jiřího Zahradníčka, Pavla Červinku, Luďka Vele.

Mezi výrazné osobnosti liberecké opery patří také sbormistr a skladatel Milan Uherek (na pozici operního sbormistra v letech 1954–2004) a Boris Joneš (od 50. let dirigent a sbormistr, dosud na místě archiváře opery).

 

C. Období 1989–2019

Podobně jako v jiných českých divadlech došlo i zde po roce 1989 k řadě personálních i organizačních změn. Jednou z nich byla změna zřizovatele – od roku 1992 je Divadlo F. X. Šaldy příspěvkovou organizací města Liberec. V roce 1990 byl pověřen vedením opery režisér Rudolf Málek a nastoupil dirigent Miloš Krejčí. Z jeho iniciativy došlo ke spolupráci opery s nadregionálním mezinárodním projektem Europera. Dalším příchozím dirigentem byl Martin Doubravský (syn Petra Doubravského). Se začátkem sezony 1991/92 nastoupil nový ředitel Petr Žantovský a jako šéfka opery dirigentka Miriam Němcová (do konce roku 1992). Z tohoto období stojí za zmínku obnovená inscenace Verdiho La traviaty, která se na repertoáru udržela až do roku 2006. Byla jednou z prvních libereckých inscenací zpívaných v originále a současně první s hostujícími zahraničními pěvci. V letech 1992–2013 rovněž v opeře působil sbormistr Martin Veselý, který se pracovně a v mnohém ohledu i umělecky stal nástupcem Milana Uherka. Svou činností se podílel na řadě uměleckých úspěchů opery.

Na počátku roku 1993 byl vedením opery znovu pověřen František Babický, který na tomto místě působil do konce sezony. Po jeho odchodu se šéfem opery stal sólista operního souboru František Dáňa a za jeho éry nastalo relativně stabilní období, které umožnilo postupný umělecký růst souboru. V roce 1999 se stal Dáňa ředitelem celého divadla (do roku 2009) a v čele operního souboru stanul roku 2002 Martin Doubravský, který je šéfem opery dodnes.

V devadesátých letech v důsledku otevření hranic začali na českých operních jevištích hojně vystupovat vynikající pěvci, převážně původem z bývalého Sovětského svazu, kteří umožnili uvádění náročných oper světového repertoáru. V důsledku toho patřilo období 1996–2002 v liberecké opeře především velkým operám italským a francouzským (Verdi, Puccini, Giordano, Mascagni, Gounod, Bizet ad.) K zahraničním sólistům, kteří v té době účinkovali v Divadle F. X. Šaldy, patřili Tamara Kucenko, Galia Ibragimova, Christina Vasileva, Lidia Tolstova, Aneta Baranovska, Michiyo Keiko, Jurij Kruglov, Ivan Volodin, Anatolij Orel, Michael Renier, Rafael Alvarez, Nikolaj Višňakov, Nikolaj Logvinov, Yevhen Shokalo, Nikolaj Někrasov ad. Vedle nich vystupovali i vynikající čeští pěvci, kteří na scéně libereckého divadla často začínali svou kariéru –Jana Sýkorová, Dagmar Žaludková, Kateřina Jalovcová, Kateřina Kněžíková, Gabriela Kopperová, Lívia Obručnik Vénosová, Pavel Vančura, Aleš Briscein. Někteří se stali členy operního souboru, ale většinou se souborem spolupracovali jako hosté. Z dirigentů tohoto období jmenujme především dva, kteří v divadle působí dodnes – Martina Doubravského a Františka Babického. Dále v Liberci dirigovali mj. Rostislav Hališka, Jan Snítil a Miloš Krejčí. Na rozdíl od snahy vedení divadla mít v souboru stálé dirigenty, v případě režisérů bylo cílem představit divákům co nejširší spektrum režijních přístupů, a proto divadlo spolupracovalo s celou řadou hostujících režisérů, např. Antonem Nekovarem, Michaelem Tarantem, Andrejem Bezčastným, Václavem Věžníkem, Josefem Průdkem, z mladších pak s Martinem Otavou, který zde poprvé režíroval již v roce 1993 Gounodova Fausta a Markétku, s níž se liberecká opera v roce 1995 poprvé představila na pražském festivalovém bienále Opera, pořádaném Jednotou hudebního divadla. Od té doby se účastnila všech dalších ročníků této přehlídky a posbírala za své inscenace řadu ocenění, například v roce 2001 cenu za nejlepší operní inscenaci v České republice za Verdiho Otella (dirigent Martin Doubravský, režie Anton Nekovar), kterou zaznamenala a vysílala Česká televize.

V roce 2009 se po Františku Dáňovi stal ředitelem Divadla F. X. Šaldy operní režisér Martin Otava, který v této pozici působil do roku 2014 a v té době získal operní soubor prostor k posílení zahraničních kontaktů a hostování. Šéfem opery zůstal Martin Doubravský a pod jeho vedením byla vedle tradičních operních titulů výrazněji prosazována méně známá či z různých důvodů zřídka inscenovaná díla, z nichž některá byla uvedena v české premiéře: Giacomo Puccini: Edgar (2010), Anton Rubinstein: Démon (2011), Jacques Offenbach: Robinson Crusoe (2012), Julles Massenet: Don Quichotte (2014), od stejného autora Thaïs (2016). 

Divadlo F. X. Šaldy spolupracuje také s představiteli mladé režisérské generace, např. s Tomášem Pilařem, Dominikem Benešem, Lindou Keprtovou či Constance Larieu. 

Rozvíjeny jsou také kontakty s dalšími, nejen českými divadly. V koprodukci s polským divadlem ve Štětíně vznikl Pucciniho Edgar a Belliniho Náměsíčná, spolupráce s operním souborem v německém Görlitzu umožnila v roce 2005 inscenování monumentální Musorgského opery Boris Godunov.

V roce 2014 se liberecká opera zapojila do projektu Rok české hudby, do kterého přispěla inscenacemi Dvořákovy Rusalky, operety Polská krev Oskara Nedbala, opery Eva Josefa Bohuslava Foerstera a především uvedením prvního jevištního díla soudobé české skladatelky Silvie Bodorové, která na objednávku libereckého divadla zkomponovala na vlastní libreto baletní operu Legenda o Kateřině z Redernu, spojenou s životními osudy renesanční šlechtičny, která se jako regentka panství zasloužila na začátku 17. století o mimořádný rozvoj Liberecka. Tato inscenace byla díky svému tématu zároveň dodatečným příspěvkem k 130. výročí otevření budovy Divadla F. X. Šaldy.

Z celé řady sólistů, kteří v tomto období spolupracovali s operním souborem Divadla F. X. Šaldy, jmenujme (kromě již uvedených) například Věru Poláchovou, Olgu Jelínkovou, Janu Hrochovou, Ivetu Jiříkovou, Jiřího Brücklera, Pavla Vančuru, Blanku Černou, Gabrielu Kopperovou, Václavu Krejčí Houskovou, Janu Kačírkovou, Jiřího Přibila či Jiřího Kubíka. Mnohým z nich byly za jejich výkony v libereckých inscenacích uděleny nominace nebo ceny Thálie (např. Pavel Vančura získal v roce 2010 cenu Thálie za roli Marbuela v Dvořákově opeře Čert a Káča nebo v roce 2018 Ondřej Koplík za roli prince Ramira v Rossiniho Popelce).

V libereckém divadle je také dlouhá tradice uvádění operet, ke kterým se v posledních letech přidaly i muzikály: Lehár: Země úsměvů (1995), Suppé: Krásná Galathea (1995), Offenbach: Krásná Helena (1997), Beneš: Na tý louce zelený (2010), Loewe: My Fair Lady (1996), Brown, Freed: Zpívání v dešti (2011), Bock: She loves me (2013), Styne: Sugar (2018).

Od 1. září 2014 je ředitelkou divadla někdejší ekonomická náměstkyně Jarmila Levko. Opernímu souboru pod vedením Martina Doubravského se nadále daří realizovat dlouhodobou dramaturgickou koncepci včetně oživování opomíjených operních děl. V tomto ohledu hraje významnou roli režisérka a dramaturgyně opery Linda Keprtová, která spolu s Doubravským vytvořila pozoruhodný umělecký tandem, z něhož vzešla řada oceňovaných inscenací. V tomto ohledu lze za unikátní považovat opakované vítězství libereckého operního souboru na nejvýznamnější tuzemské operní přehlídce Opera Praha. Oceněnými inscenacemi, všechny v nastudování dirigenta Martina Doubravského, byly Verdiho Ottelo (2002, režie Anton Nekovar), Pucciniho Edgar (2011, režie Martin Otava), Massenetův Don Quichotte (2013), Foersterova Eva (2015), Massenetova Thais (2017), poslední tři jmenované režírovala Linda Keprtová.

Pozoruhodnými inscenacemi z posledních let byly dále Janáčkova Její pastorkyňa (2016) v režii Lindy Keprtové, Smetanovy Dvě vdovy (2017) v režii Jana Antonína Pitínského a v neposlední řadě inscenace Čajkovského Panny orleánské (2017) a Rossiniho opery La Cenerentola (2018). V roce 2018 bylo v české premiéře uvedeno kompletní nastudování dvou jednoaktovek Sergeje Rachmaninova Francesca di Rimini a Lakomý rytíř, v nichž ústřední postavy ztvárnil oceňovaný slovenský barytonista Pavol Kubáň. Dalšími sólisty, s nimiž liberecký operní soubor v posledních letech úspěšně spolupracoval, jsou především Alžběta Krpálková-Vomáčková, Vanda Šípová, Sergey Kostov a Csaba Kotlár.


Literatura

I . Lexika

ČSHS.

Šormová, E. (ed.): Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů (Praha 2000).

Česká divadelní encyklopedie.

 

II. Ostatní

Články v Reichenberger Zeitung (1860–1938), zdroj: digitalniknihovna.cz

Zahradníček, Petr (ed.): Divadlo Františka Xavera Šaldy, ročenka 1945–1995 (Liberec 1996).

Brockett, Oscar G.: Dějiny divadla (Praha 1999).

Hrdinová, Radmila: Česká operní divadla VII.: Divadlo F. X. Šaldy v Liberci (Hudební

rozhledy, 2005, roč. 58, č. 7, s. 46–47).

Janáček, Jiří: Čtení o německém divadle v Reichenbergu (RK Liberec, 2010).

Hrdinová, Radmila (ed.): 130 let divadla 1883–2013 (Liberec 2013).

Sturz, Jiří Bartoloměj: Obrazy z dějin hudebního divadla v Liberci (Světlik, časopis Libereckých knihoven, KVK Liberec 2016).

 

Jiří Bartoloměj Sturz

Datum poslední změny: 12.11.2019