Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Foerster, Josef BohuslavTisk

(Josef Caspar Franz Förster)

Charakteristika: skladatel, varhaník, ředitel kůru, pedagog, hudební kritik, spisovatel, malíř

Datum narození/zahájení aktivity:30.12.1859
Datum úmrtí/ukončení aktivity:29.5.1951
Text
DíloLiteraturaArchiválie

Foerster, Josef Bohuslav (Josef Caspar Franz Förster),skladatel, varhaník, ředitel kůru, pedagog, hudební kritik, spisovatel, malíř,narozen 30. 12. 1859 Praha, zemřel 29. 5. 1951, Nový Vestec.

 

Byl nejvýznamnějším členem českého hudebního rodu Förstrů (Foerstrů). Syn varhaníka, ředitele kůru, skladatele a pedagoga Josefa Förstra (Foerstra) byl pokřtěn jako Josef Caspar Franz Förster. Jméno Josef Bohuslav Foerster trvale užíval od 80. let 19. století.

V letech 1867–70 se učil hudbě v klavírním ústavu Celestýna Müllera, poté jej začal otec učit zpěvu a zařadil ho do sboru v kostele sv. Vojtěcha, kde byl tehdy ředitelem kůru (v letech 1874–77 zde byl varhaníkem Antonín Dvořák). Foerster zpíval též v pražském Hlaholu, s nímž účinkoval při premiéře Smetanovy Libuše (1881) a při Smetanově pohřbu (1884). Hře na varhany se začal učit u Josefa Cainera. Děd Josef Förster (1804–92) ho učil hře na violoncello (1877–79). Josef Bohuslav Foerster již za gymnazijního studia (1871–78) měl zájem i o divadlo. Literatuře a malířství se od té doby věnoval aktivně až do konce života. Na přání otce začal roku 1878 studovat chemii a přírodopis na německé technice, ale po roce přestoupil na varhanickou školu, kde se již ve druhém roce studia stal asistentem jejího ředitele Františka Zdeňka Skuherského v oboru harmonie. Od 1. 3. 1882 do 31. 12. 1888 byl varhaníkem u sv. Vojtěcha, kde též pomáhal otci v řízení kůru a začal pro potřeby kostela i komponovat. V době od 1. 1. 1889 do 31. 8. 1894 měl funkci ředitele kůru u Panny Marie Sněžné. Ve funkci chrámového varhaníka jej v případě potřeby zastupoval bratr Viktor, který mj. jako varhaník nebo klavírista hrával v duu se sochařem Františkem Bílkem. Josef Bohuslav Foerster pro ně napsal Andante religioso. S Bílkem, mj. autorem výstižné dřevořezby Josef Bohuslav Foerster (1930), si byl duchovně velmi blízký. Jako hudební referent Národních listů (1884–93) Foerster podporoval Bedřicha Smetanu, kritizoval verismus (včetně děl Mascagniho, Leoncavalla a částečně i Verdiho Othella) a operetu v Národním divadle. První orchestrální premiérou Josefa Bohuslava Foerstra bylo provedení jeho suity V horách (1884) orchestrem konzervatoře za řízení Antonína Benewitze roku 1884. Mezi Foerstrovými blízkými přáteli byli Jan Neruda, Pjotr Iljič Čajkovskij a Edvard Grieg, o němž vydal studii (1890). Roku 1888 se oženil se sólistkou Národního divadla Bertou Lautererovou, kterou osobně poznal již při jejím účinkování v kostele sv. Vojtěcha. Po jejím odchodu do Hamburku ji v listopadu 1893 následoval. Zde zprvu vyučoval hudbu soukromě, v letech 1901–03 na Bernuthsches Konservatorium (klavír). Zároveň byl hudebním referentem Hamburger Freie Presse (1894–96), poté Hamburger Nachrichten a též dopisovatelem Národních listů (1893–1908).

Brzy se důvěrně spřátelil s Gustavem Mahlerem, tehdy dirigentem hamburské opery, který uvedl roku 1896 premiéru Foerstrovy 3. symfonie. V Hamburku vznikla víc než polovina Foerstrových písní na německé texty. Byly často uváděny zejména na hudebních večerech ctitele umění Foerstrovy manželky průmyslníka Ernsta Koehna, jehož manželka Helena se na nich uplatňovala jako zpěvačka. Foerstrovy písně často zpívala také jeho manželka, jíž věnoval cyklus Erotikon (1895–96). Mezi autory textů jeho vokálních skladeb dominuje Josef Václav Sládek, ale je mezi nimi i Rabíndranáth Thákur, jehož verše zhudebnil Foerster jako první z evropských skladatelů. Pro zhoršující se podmínky v hamburské opeře odtud do Vídně odešel Mahler (1898) a po něm Foerstrova manželka (1901), kterou následoval i Josef Bohuslav Foerster (1903). I zde zprvu vyučoval soukromě, poté (1910–17) na Neues Wiener Konservatorium (hudební teorie) a zároveň byl hudebním referentem listu Die Zeit. K Foerstrovým padesátinám o něm Zdeněk Nejedlý napsal monografii s přehledem dosavadního skladatelského díla zahrnujícího již tehdy všechny hudební druhy.

Roku 1918 se manželé Foerstrovi vrátili do Prahy. Zde byl Josef Bohuslav zprvu profesorem skladby na konzervatoři (1919–22), poté na její mistrovské škole (1922–30) a v letech 1922–23 a 1928–30 byl též rektorem celé školy. V letech 1920–45 byl předsedou Ochranného sdružení československých skladatelů, spisovatelů a nakladatelů hudebních (nyní Ochranný svaz autorský k dílům hudebním). Na filozofické fakultě Univerzity Karlovy byl lektorem hudby (1926–30) a k sedmdesátinám (1929, nikoliv 1919, jak uvádí ČSHS) mu byl zde udělen čestný doktorát. V letech 1931–39 byl prezidentem České akademie věd a umění, jejímž členem byl od roku 1897. Po smrti své manželky Berty (1936) se oženil s Olgou Dostálovou-Hilknerovou.

Foerstrovo skladatelské dílo se 194 opusovými čísly zahrnuje okolo tisíce jednotlivých skladeb, z čehož asi třetinu tvoří písně a další významnou část sbory. Mezi nimi je cyklus Devět sborů pro mužské hlasy (1892–97) jehož části Oráč, Velké, širé rodné lány, Polní cestou a Z osudu rukou jsou nejuznávanějšími, nejčastěji provozovanými a nahrávanými Foerstrovými skladbami. Foerstrova hudba (a to nejen duchovní) je komponována na podkladu hlubokého náboženského citu, z něj vyrůstající všeobjímající lásky a víry, že smrt je jen branou do nového života. Překonání tragičnosti smrti zaznívá v rozměrných dílech jako 1. symfonie (smrt matky), Stabat mater a 2. symfonie (smrt sestry Marie), opera Eva, symfonická suita Cyrano de Bergerac, 4. symfonie (ukřižování Ježíše), kantáta Mrtvým bratřím (smrt bratra Viktora a oběti 1. světové války), oratorium Svatý Václav, 5. symfonie a 3. klavírní trio (smrt syna Alfréda) i v drobnějších skladbách, nejzdařileji ve sboru Polní cestou (jeho výtvarnou paralelou je pozdější stejnojmenný Foerstrův obraz) upomínajícího na pohřeb jeho sestřenice Hedviky Foerstrové (1956–1882). Téma Evy ze stejnojmenné opery se objevuje v Jičínské suitě, napsané pod dojmem provedení této opery v Jičíně 1923 i v jiných skladbách, 1. houslový koncert je jakousi předjímkou a 2. houslový koncert dovětkem opery Nepřemožení. I když byl Foerster znalcem nových kompozičních směrů, nepřekračoval hranice tonality, jeho mnohdy překvapivé harmonické postupy i příkré disonance vycházejí z melodického vedení hlasů. V melodice uplatňoval typy intonací od gregoriánského chorálu, který uznával za nejdokonalejší melodický projev, přes lidové písně k hudbě význačných skladatelů všech dob, přičemž předjímá některé intonace v hudbě pozdějších českých skladatelů. Byl neochvějným pokračovatelem směru, daném v jím cítěné jednotě díla Smetanova, Dvořákova a Fibichova ve smyslu národního cítění a uměleckého mistrovství. Se zasvěceným porozuměním a obdivem přistupoval i k dílům svých přátel Griega, Čajkovského, Mahlera a dalších skladatelů. V operních dílech nově uplatnil rasovou a sociální tematiku (Debora, Eva) v posledních dvou operách na vlastní libreta (Srdce, Bloud) dochází k tematice smírného sebeobětování. Nejčastěji uváděnou operou je Eva. V pražském Národním divadle byla inscenována devětkrát, naposled v roce 1965 a dočkala se zde celkem 244 provedení. Z mimopražských inscenací byla nejnovější liberecká (2014). Po Zdenku Fibichovi byl Josef Bohuslav Foerster neplodnějším autorem koncertních melodramů s rozličnou tematikou. Nejčastěji je uváděna Romance štědrovečerní na slova Jana Nerudy. Množství okouzlující hudby obsahují Foersterovy skladby pro klavír a komorní soubory. Dechovým kvintetem (1909), který hrálo na svém zahajovacím koncertu České noneto (1924) a také Pražské dechové kvinteto (1929) položil základ renesanci kompozice i interpretace tohoto nyní oblíbeného žánru. Nonet Josefa Bohuslava Foerstra (1931) spolu se skladbami Aloise Háby a Miroslava Ponce patří k prvým českým skladbám pro toto obsazení. Foerstrova díla pravidelně uváděla Česká filharmonie, nejčastěji suitu Cyrano de Bergerac (23 krát, naposledy v roce 2009) a 4. symfonii (20 krát, naposledy roku 1959). Nejvíce se od počátku uplatňovaly Foerstrovy sbory v podání Plzeňského a Pražského Hlaholu, Pěveckého kruhu Tovačovský, pěveckých sdružení moravských a pražských učitelů, Vachova sboru moravských učitelek, sboru Moravan aj. Velký zájem českých sborů o Foersterova díla jej podnítil k rozhodnutí napsat pro každý z nich nějakou skladbu. Již roku 1919 byla založena Foerstrova společnost, roku 1945 byl Josef Bohuslav Foerster jako první skladatel jmenován národním umělcem.

Mezi skladateli, které Foerster učil, byli Karel Boleslav Jirák, Václav Kálik, František Pícha, Pavel Bořkovec, Jaroslav Řídký, Emil Hlobil, Emil František Burian, Jan Novák a Václav Dobiáš, ve foerstrovské tradici pokračovali Jan Hanuš či Petr Eben, mezi dosud žijícími zvláště Zdeněk Pololáník.

Od 50. let 20. století se začala Foerstrova hudba postupně vytrácet z koncertních pódií a divadel, i když kupříkladu jeho jméno ještě v roce 1959 nesla cena v oboru sborů a melodramů v rámci Velké jubilejní hudební soutěže. Jeho významný podíl na utváření české hudební kultury s přesahy do sousedních oborů nebyl alespoň v odborné literatuře nikdy opomenut. Na přelomu 20. a 21. století začala Foersterova hudba zaznívat častěji (i když v menší míře než v prvé polovině 20. století) v rozhlase i na veřejných produkcích včetně koncertů, pořádaných Českou filharmonií, častěji při Foersterových jubilejích a má vždy příznivý ohlas. Od roku 2001 se koná v květnu a září v Libáni u Jičína malý komorní festival Foerstrovy dny a v červnu koncert pěveckých sborů Foerstrovy Osenice. Jeho jméno nesou v současné době tři pěvecké sbory.

 V bývalé osenické škole byl zřízen Památník rodu Foerstrů. Postupně jsou vydávány reedice starších nahrávek děl Josefa Bohuslava Foerstera na CD, které jsou doplňovány novými nahrávkami, takže jsou k dispozici CD komplety houslových skladeb (Josef Suk a Josef Hála), klavírních trií (Foerstrovo trio), smyčcových kvartetů (Stamicovo kvarteto), symfonií (Osnabrück Symphony Orchestra, dirigent Hermann Bäumer), obou houslových koncertů (Ivan Ženatý – housle, BBC Symphony Orchestra, dirigent Jiří Bělohlávek) nejnověji (2013) klavírní tvorby (v Česku žijící Američanka Patricia Goodson) vedle nahrávek takových děl jako jsou opery Debora, Eva a Bloud (nahrávka z inscenace plzeňské opery 2001), oratorium Svatý Václav, symfonická suita Cyrano z Bergeracu, Violoncellový koncert, Devět sborů pro mužské hlasy, písňové cykly Milostné písně a Erotikon aj. Úplná diskografie Foerstrových skladeb do roku 2006 od Jana Králíka vyšla v knize Poutník se vrací.

Slohově i obsahově pozoruhodná literární tvorba Josefa Bohuslava Foerstra obsahuje vedle životopisných knih množství kritik, esejů a studií nejen z hudebního oboru, množství básní, z nichž některé si autor nepřál zveřejnit a více než 3000 známých dopisů. Jako výtvarník byl Josef Bohuslav Foerster samoukem a jeho početné obrazy (impresionismu blízké kresby, akvarely, oleje, kombinovaná technika, většinou nevelkého formátu), jejichž tvorbě se věnoval po celý život, zachycují ponejvíce motivy z míst, kde pobýval. Lyričnost, typická pro Foerstrovu hudební tvorbu, převládá i v literatuře a malířství. 


Dílo

Dílo hudební (výběr):

 

Opery

Debora op. 41, libreto Jaroslav Kvapil podle Salomona Hermanna Mosenthala, 3 jednání, 1890–91, premiéra 1893.

Eva op. 50, libreto skladatel podle dramatu Gabriely Preisové, 3 jednání, 1895–97, premiéra 1899.

Jessika op. 60a, libreto Jaroslav Vrchlický podle Williama Shakespeara, 3 jednání, 1902–04, premiéra 1905.

Nepřemožení op. 100, libreto skladatel, 4 jednání, 1917, premiéra 1918.

Srdce op. 122, libreto skladatel, 2 jednání, prolog, epilog, 1921–23, premiéra 1923.

Bloud op. 158, libreto skladatel podle Lva Nikolajeviče Tolstého, 7 scén, 1936, premiéra 1936.

 

Hudba k činohrám

Princezna Pampeliška op. 35b, Jaroslav Kvapil, 1897.

Bloud a smrt op. 75, Hugo von Hofmannsthal, 1908.

Petrova cesta op. 116a, August Strindberg, 1910.

Večer tříkrálový 116e, William Shakespeare, 1922.

Spartská Helena op. 116c, Émile Verhaeren, 1924.

Julius Caesar op. 116f, William Shakespeare, 1927.

Strakonický dudák op. 120, Josef Kajetán Tyl, 1926.

 

Kantáty a oratoria

Bouře, pro sóla, smíšený sbor a orchestr, Svatopluk Čech, 1883.

Mrtvým bratřím, pro sóla, smíšený sbor, orchestr a varhany op. 108, slova různých autorů, 1919.

Svatý Václav, pro sóla, smíšený a dětský sbor, orchestr a varhany op. 140, Antonín Klášterský, 1928.

Máj, pro baryton, recitátora, mužský sbor a orchestr op. 159, Karel Hynek Mácha, 1936.

Píseň bratra slunce, pro baryton, mužský sbor a orchestr op. 173, sv. František z Assisi, 1944.

Kantáta 1945, pro soprán a baryton sólo, smíšený sbor a orchestr op. 187, Marie Rafajová a Bohuslav Mathesius, 1945.

 

Sbory

a) smíšené

Tři smíšené sbory op. 16 (1. Jaro se blíží, Vojtěch Pakosta, 2. Rodné brázdy v šíř i v dál, Josef Václav Sládek, 3. Se skřivánkem vstávám, týž), 1889.

Česká píseň op. 30b, Jaroslav Kvapil, 1890, premiéra 1890.

Gethsemane op. 121, č. 4, původně 71a, anonym ze 16. století, 1900.

Modlitba na moři (původně Gebet auf dem Wasser) op. 71, Moritz von Strachowitz, Václav Hornof, 1901.

Jarní noc, s klavírem op. 77, č. 2, Otokar Březina, 1909.

Čtyři bohatýři, s doprovodem klavíru nebo orchestru op. 117, Josef Václav Sládek, 1913, instrumentace 1921.

Vzhůru, spáči! op. 112, Jaroslav Vrchlický, 1920–21.

Oblačný pták (6 sborů) op 134, Rudolf Krupička, 1927–28.

Betlehem, s doprovodem houslí, violoncella, harfy a varhan, op. 160, skladatel podle německého chorálu, 1938.

 

b) mužské

Tři selské písně op. 19, Josef Václav Sládek, 1889, premiéra 1889.

Devět sborů pro mužské hlasy op. 37 (1. Oráč, Karel Dostál-Lutinov, 2. Mé orné půdy každý hon, Josef Václav Sládek, 3. Píseň jarní, Jaroslav Kvapil, 4. Velké, širé, rodné lány, Josef Václav Sládek, 5. Polní cestou, týž, 6. Skřivánkovi, týž, 7. Z osudu rukou, týž, 8. Stav si, stav, vlaštovičko, týž, 9. Když jsme se loučili, týž, 1894–97.

České krajině op. 63 č. 2, Josef Václav Sládek, 1901.

Hymnus op. 63 č. 3, Josef Václav Sládek, 1907.

Svatý Václave! op. 76b, Josef Václav Sládek, 1910.

Osvobozené vlasti op. 113, Josef Chaloupka, 1918–28.

Sborové písně op. 145, Josef Václav Sládek, 1930–31.

Matičce (3 sbory) op. 164, Jan Neruda, 1932.

Sluncem a stínem (8 sborů) op. 118, různí autoři, 1925–35.

Tři sbory, s barytonovým sólem op. 165b, Jan Neruda, Josef Václav Sládek, 1937.

Dvanáct sborů op. 171, Josef Václav Sládek, 1925–44.

Tři mužské sbory na slova českých lidových písní op. 169b, 1925–47.

 

c) ženské a dětské

Most vzdechů, s orchestrem nebo s klavírem op. 87, Thomas Hodd, 1911.

Bílá, červená, modrá. Tři ženské sbory a cappella op. 115, Tereza Dubská, Jan Neruda, Eva Vrchlická, 1919–20.

Dětské sbory op. 89a, Josef Václav Sládek, 1922.

Pět zpěvů pro dětský nebo ženský sbor a klavír op. 166, Josef Václav Sládek, Xaver Dvořák, 1932.

Nové dětské sbory op. 152, Josef Václav Sládek, 1933.

[Čtyři ženské sbory] op. 67, různí autoři, 1935, 1936.

Tři sbory pro dětské hlasy a malý orchestr op. 172, František Halas, Karel Jaromír Erben, 1941.

Tři sbory pro ženské hlasy a klavír op. 178, různí autoři, 1939–42, orchestrace 1943.

 

Písně

Erotikon, (cyklus) op. 23, August Heinrich Hoffmann von Fallersleben, Wilhelm Osterwald, Karl Stiler, 1894–97.

Písně soumraku op. 42, Rainer Maria Rilke, Ernst Eckstein, Heinrich Heine, Martin Greif, Paul Verlaine, Jaroslav Vrchlický, 1896–97, premiéra 1898.

Písně touhy (původně Lieder der Sehnsucht) op. 53, Karl Stiler, Friedrich Rückert, Gustav Hermann Kletke, Friedrich Hebbel, 1896–98.

Láska, cyklus s doprovodem klavíru op. 46, Gustav Falke, 1898–1900.

Vánoční koledy op. 80, A. Busch, Johann Trojan, Robert Eduard Prutz, Karl Gerok, 1898–1902.

Zářivé dni op. 69, Ludwig Jacobowski, 1900–1902.

Noční fialy (nikoliv ...violy, původně Nachtviolen) op. 43, Gustav Falke, 1899–1912.

Pohádka o dlouhé touze (15 písní) op. 101, Josef Merhaut, 1910.

Tři modlitby op. 109b, Maurice Maeterlinck, Paul Fleming, Michail Lermontov, 1897–1912.

Milostné písně (původně Liebeslieder des Rabindranáth Tagore) op. 96, Rabindranáth Thákur, 1914.

Tři písně z války op. 97, Gustav Falke, 1898, 1915.

Hrst klasů (cyklus) op. 103, Antonín Klášterský, 1905–16.

Čisté jitro, s orchestrem nebo klavírem op. 107, Otokar Březina, Antonín Sova, František X. Šalda, 1914–18.

Kvetoucí magnolie op. 132, Vítězslav Hálek, 1924, premiéra 1927.

Šest písní na slova Alexandra Sergejeviče Puškina op. 161, 1937.

Šest písní na slova českých básníků op. 165a, 1936, 1942.

Tři zpěvy pro střední hlas a klavír op. 181, čeští autoři, 1935–43, orchestrace 1943.

 

Melodramy

Tři jezdci op. 21, Jaroslav Vrchlický, 1889.

Amarus op. 30a, Jaroslav Vrchlický, 1897.

Faustulus op. 31, Jaroslav Vrchlický, 1897.

Legenda o sv. Julii op. 35a, Jaroslav Vrchlický, 1891.

Norská balada op. 40, Julius Zeyer, 1905.

Čtyři melodramata op. 111 (1. Tři králové, Josef Václav Sládek, 2. Jacopone di Todi, Jaroslav Vrchlický, 3. Helmaladur, týž, 4. Mše biskupa Turpina, týž), 1920.

Kejklíř op. 176, Otokar Fischer, 1934.

Romance štědrovečerní op. 155a, Jan Neruda, 1934.

Z třicetileté války (cyklus) op. 174, Rainer Maria Rilke, 1941.

 

Orchestrální díla

V horách. Suita pro orchestr op. 7, 1884, premiéra 1884.

Symfonie č. 1 d moll op. 9, 1887–88, premiéra 1890.

Symfonie č. 2, F dur op. 29, 1892–93, premiéra 1894.

Symfonie č. 3 D dur „Život“ op. 36, 1894–95, premiéra 1896.

Mé mládí. Symfonická báseň op. 44, 1900, premiéra 1901.

Večer v Belmontu op. 59, 1903, premiéra 1932.

Cyrano de Bergerac. Suita op. 55, 1903, premiéra 1905.

Symfonie č. 4 c moll „Veliká noc“ op. 54, 1905, premiéra 1905.

Slavnostní předehra op. 70, 1907, premiéra 1907.

Ze Shakespeara. Suita op. 76, 1908–10, premiéra 1911.

Legenda o štěstí op. 83, 1909, premiéra 1911.

Koncert pro housle a orchestr č. 1 c moll op. 88, 1910, premiéra 1910.

Enigma (Sen a skutečnost), symfonická báseň, bez op. č. (původně op. 99), 1914.

Balada pro housle a orchestr (též klavírní úprava) op. 92, 1914.

Jaro a touha. Symfonická báseň op. 93, 1914, premiéra 1915.

Jičínská suita (původně pro klavír) op. 124, 1923, premiéra 1924.

Koncert pro housle a orchestr č. 2 d moll op. 104, 1918–26, premiéra 1927.

Symfonie č. 5 „Památce syna Alfréda“ d moll, op. 141, 1924–29, premiéra 1929.

Koncert pro violoncello a orchestr op. 143, 1930–31, premiéra 1931.

Capriccio pro flétnu a malý orchestr op. 183b, 1945.

 

Komorní hudba

Sonáta pro housle a klavír č. 1 a moll, 1883.

Smyčcový kvartet č. 1 E dur op. 15, 1888.

Sonáta pro housle a klavír č. 2, h moll op. 10, 1889.

Klavírní trio č. 1, f moll op. 8, 1882–83, premiéra 1890.

Sonáta pro violoncello a klavír č. 1 op. 45, 1898, premiéra 1898.

Andante religioso, pro flétnu a varhany, 1900.

Kvintet pro dechové nástroje F dur op. 95, 1909, premiéra 1925.

Smyčcový kvartet č 3 C dur op. 61, 1907, revize 1913, premiéra 1914.

Klavírní trio B dur op. 38, 1894, premiéra 1919.

Smyčcový kvartet č. 2 D dur op 39, 1893, revize 1922, premiéra 1927.

Klavírní trio č. 3 a moll op. 105, 1919–22, premiéra 1925.

Fantasie pro housle a klavír op. 128, 1925.

Sonáta pro violoncello a klavír č. 2 c moll op. 130, 1926, premiéra 1932.

Nonet op. 147, 1931, premiéra 1932.

Dvě impromptu pro housle a klavír op. 154, 1934.

Zbirožská suita, pro violu a klavír op. 167, 1940.

Sonata quasi fantasia, pro housle a klavír op. 177, 1943.

Smyčcový kvartet č. 4 F dur op. 182, 1944.

Smyčcový kvartet č. 5 F dur, 1951, premiéra 1984.

 

Skladby pro klavír

Jarní nálady, pro klavír op. 4, 1887, premiéra 1887.

Snění op. 47, 1898.

Imprese op. 73, 1908–09, premiéra 1911.

Erotovy masky op. 98, 1910, 1916, premiéra 1916.

Jičínská suita (též pro orchestr), 1923.

Osenická suita, 1926.

 

Skladby pro varhany

Fantasie pro varhany C dur op. 14, 1896.

Impromptu op. 135, 1925.

 

Mše a církevní kantáty

Mše Es dur, 1880.

Stabat Mater, pro smíšený sbor a varhany (později instrumentováno) op. 56, 1891–92, premiéra 1892, přepracování a instrumentace 1908, premiéra této verze 1908.

Glagolská mše, pro smíšený sbor a varhany op. 123, 1923, premiéra 1923.

Missa in honorem S. Francisci Assisiensis pro smíšený sbor a varhany op. 131, 1925–26.

Te Deum, pro smíšený sbor a varhany op. 146, 1930, premiéra 1931, orchestrace 1934.

Missa in honorem Sanctissimae Trinitatis pro smíšený sbor a varhany op. 168, 1940.

Missa in honorem S. Adalberti pro smíšený sbor a varhany op. 188, 1947 premiéra 1947.

Missa in honorem Beatae Mariae Virginis pro smíšený sbor a varhany op. 185, 1948

Missa in honorem patroni mei sancti Josephi pro smíšený sbor a varhany op. 193, 1950.

 

Ostatní církevní skladby

Pange lingua (5 skladeb pro smíšený sbor a cappella: E dur, b. r., F dur, 1882, F dur, 1883, C dur 1883, A dur 1889).

Čtyři církevní sbory smíšené s doprovodem varhan, 1889.

Offertoria in dominicis Quadragesimae, pro smíšený sbor a cappella, 1893.

Vánoční hymnus (A solis ortus cardine), pro soprán, alt a varhany op. 137c, Caelius Sedulius, 1910.

Pange lingua C dur, pro dva hlasy a varhany, 1914.

Ave Maria Es dur, pro dva ženské hlasy a varhany, 1914.

Tři písně pro „Český kancionál“, pro zpěv unisono a varhany, 1919–20.

Píseň mešní, pro smíšený sbor a varhany, op. 119, 1920.

Tres Ave Maria, pro sólový hlas a varhany, op.137b, 1919, 1923.

Svatební sbor (Věčný Bože, vyslyš ždání), pro smíšený sbor a cappella, 1926.

Ave Maria, pro tři ženské hlasy a varhany, op. 137, 1927.

Ave Maria F dur, pro sólový hlas a varhany, 1928.

Duchovní písně, pro vyšší hlas a varhany, ad libitum housle nebo violoncello op. 125, 1925–31.

Písně k svatým patronům českým, pro smíšený sbor bez doprovodu op. 68 (24 skladeb), Josef Pospíšil, 1929–31, premiéra 1932.

Žalm 150, pro smíšený sbor a cappella op. 148, 1931, premiéra 1931.

Dva žalmy pro střední hlas a varhany nebo harmonium nebo klavír op. 125a, 1923, 1932.

Žalm 121, pro smíšený sbor a varhany op. 156, 1934.

[Sedm mužských sborů na církevní texty] op. 94a, 1892–1935.

Hymnus k Panně Marii, pro ženský sbor a varhany op. 157a, Josef Doležal, 1936.

Smuteční písně, pro zpěv a varhany (10 skladeb) op. 168, Josef Václav Sládek, 1940.

Gradualia a ofertoria pro čtyři neděle adventní, pro smíšený sbor a cappella op. 176, 1941.

Dvě modlitby Jana Ámose Komenského, pro zpěv a varhany op. 99a, 1942.

Tři písně duchovní na slova Jana Ámose Komenského, pro zpěv a varhany op. 99b, 1942.

Dvě motteta, pro smíšený sbor a cappella, 1942–43.

Graduale in festo Sanctissimae Trinitatis, pro smíšený sbor a cappella, 1942.

Tři písně duchovní, pro zpěv a klavír, op. 99b, Jan Ámos Komenský, 1942, premiéra 1942.

Čtyři mariánské sbory mužské op. 94b, 1943–44.

Tři mužské sbory k poctě sv. Vojtěcha, P. Jan Lebeda, 1945, 1947.

 

 

Dílo literární (výběr):

 

Autobiografická literatura

[Pamětí díl I] Poutník: I. (Praha 1929).

[Pamětí díl II] Poutníkovy cesty (Praha, 1932).

[Pamětí díl III] Poutník v Hamburku (Praha 1938).

[Pamětí díl IV] Poutník v cizině (Praha 1947).

[Pamětí díl I–IV] v 1 svazku německy jako Der Pilger. Erinnerungen eines Musikers (Praha 1955).

 

Ostatní samostatné publikace

Edvard Hagerup Grieg (Praha 1890).

Vzkříšení Lazara (rozbor oratoria Lorenza Perosiho, Praha 1903).

Stůl života (výběr textů včetně vzpomínek a seznamu vlastních skladeb uspořádal a předmluvu napsal Jindřich Květ, Praha 1920).

Stopy v písku času (vzpomínky a eseje, Praha 1928, 21932).

O Bedřichu Smetanovi (referáty z Národních listů, Praha 1929).

Zápisník hudebníkův (výběr statí, Praha 1929).

Řecká váza (úvahy na různá témata, Praha 1931).

Tři projevy (Mladým umělcům, Padesátiletí Národního divadla, Projev novoroční, Praha 1934).

Z přednášek J. B. Foerstra, lektora na Karlově universitě (zápisky Milady Tarabové, Praha 21970).

O umění a jeho etické moci (přednáška, Praha 1941), též v následující publikaci na str. 11–21.

Co život dal. Essaye o umění (Praha 1942).

Dvě kapitoly pro zpěváky (Praha 1945).

 

Příspěvky v periodikách

Edvard Grieg (Dalibor 6, 1884, 5 pokračování), v upravené podobě knižně (Praha 1890).

O názorné karakteristice hudební (Dalibor 9, 1887, s. 178–181, 185–187).

Opera německá a francouzská (Dalibor 19, 1897 a 20, 1898, 15 pokračování).

Volné kapitoly o moderní symfonii. 1. Gustav Mahler (Dalibor 22, 1900, 4 pokračování).

Gustav Mahler jako reformátor zpěvohry (Dalibor 29, 1906, č. 1, s. 1–2).

Laikové a umění (Hudební revue 1,1908, 4 pokračování).

Richard Strausz („Elektra“ R. Strausse, Lumír 1909, č. 8, s. 360–364).

Claude Debussy (Lumír 1909, č. 11, s. 510–514).

Wagner, Nietzsche, Bizet (Hudební revue 3, 1910, s. 128–132).

Vzpomínka na varhaníka u sv. Vojtěcha (o Antonínu Dvořákovi, Hudební revue 4, 1911, s. 426–428).

P. I. Čajkovskij (Lumír 1911, č. 4, s. 168–172) – nekrolog.

František Liszt (oratorium „Kristus“, Lumír 1911, č. 8, s. 352–356).

Pfitzner kontra Broker (Smetana 10, 1920, 3 pokračování).

Mahler (Hudba 1, 1920, 8 pokračování).

Vzpomínky na Liszta (Dalibor 38, 1921, 4 pokračování).

Mahler (Smetana 11, 1921 a 12, 1922, 6 pokračování) – vzpomínky

Gustav Mahler in Hamburg (14 fejetonů, Prager Presse 2. 4.–2. 7. 1922).

Význam posvátné hudby (Cyril 66, 1940, č. 1–2, s. 2–3).

Literatura

I. Lexika

OSN.

Národní album. Sbírka podobizen a životopisů českých lidí prací a snahami vynikajících i zasloužilých (Praha 1899, podobizna s. 3, text sloupec 5).

Ottův divadelní slovník (Praha 1919, s. 858).

MSN.

Sekanina, František (ed.): Album representantů všech oborů veřejného života československého (Praha 1927, podobizna s. 566, text s. 940).

OSND.

Komenského slovník naučný, díl 4, 1937, s. 297.

PHSN.

Riemann12.

ČSHS.

Muzička enciklopedija, díl 1 (Zagreb 1971, s. 590–593).

Dahlhaus, Carl (ed.): Pipers Enzyklopädie des Musiktheaters, díl 2 (München 1987, s. 226–9, Věra Vysloužilová).

Dizionario enciclopedico universale delle musice e dei musicisti, díl 2 (Torino 1988, s. 788–789).

Sadie, Stanley (ed.): The New Grove Dictionary of Opera, svazek 2 (Oxford 1997, s. 90–91, 248–9).

Kudrna, Miroslav: Slovník českých a slovenských výtvarných umělců, svazek 2 (Ostrava 1998, s. 271–2).

Tomeš, Josef a kol.: Český biografický slovník XX. století, díl 1 (Litomyšl 1999, s. 327–328).

New Grove2.

MGG2.

Flotzinger, Rudolf (ed.): Oesterreichisches Musiklexikon, svazek 1 (Wien 2002, s. 465).

 

II. Monografické práce

–dl–: Josef Bohuslav Foerster, in: Kalendář českých hudebníků IX, 1891 ([Praha 1890], s. 37–41).

Nejedlý, Zdeněk: Josef Bohuslav Foerster (Praha 1910).

Pujman, Ferdinand: Mystikovy cesty (In: Osudnice lásky, Praha 1920, s. 21–28).

Bartoš, Josef: Josef Bohuslav Foerster (Praha 1923).

Pospíšil, Josef: Josef Bohuslav Foerster (Praha 1929).

Rektorys, Artuš (ed.): Památník Foersterův (Praha 1929).

Bartoš, Josef (ed.): Foerstrova čítanka (texty, ikonografie, notové zápisy, Praha 1929).

Černušák, Gracian:Josef Bohuslav Foerster (In: Státní hudební a dramatická konservatoř v Brně. Výroční zpráva ve šk. r. 1929/30, Brno 1930, s. 8–18).

Doležil, Hubert: Josef Bohuslav Foerster (Tempo 9, 1929–30, s. 131–44).

Bartoš, Josef (ed.): Zprávy Foerstrovy společnosti (Praha 1940–50).

Pala, František: Jos. B. Foerster – pěvec české lásky (Kroměříž 1968).

Seidel, Jan: Národní umělec Josef Bohuslav Foerster (Praha 1948).

Bartoš, Josef, Pražák, Přemysl, Plavec Josef, Nikodem, Viktor (ed.): Josef Bohuslav Foerster. Jeho životní pouť a tvorba (Praha 1949).

Pala, František: Josef Bohuslav Foerster (Praha 1962).

Taraba, Bohuslav: Poutník rozsvěcí lampu. Jak žil a tvořil Josef Bohuslav Foerster (Praha 1968).

DČHK I. passim, s. 144–7, II. passim.

Džbánek, Antonín a kolektiv autorů: Poutník se vrací (Praha 2006).

Josef Bohuslav Foerster na prahu 21. století (sborník z mezinárodního sympozia [v Praze 2009], Praha 2010).

Fojtíková, Jana: Josef Bohuslav Foerster. Svědectví pramenů. Nový soupis hudebního díla (Praha 2012).

 

III. Texty se všeobecnou tematikou v periodikách

[Texty různých autorů o životě a díle] (Hudba 1, 1920, č. 2–4, s. 21–70).

[Texty různých autorů o životě a díle] (Česká hudba 37, 1933–35, č. 18–19, s. 253–88).

Patzaková, Anna: Josef Bohuslav Foerster (Hudební rozhledy 2, 1949–50, č. 2, s. 31–33).

Plavec, Josef: Hrát či nehrát J. B. Foerstra? (Hudební rozhledy 7, 1954, s. 942–5).

Nejedlý, Zdeněk: O Josefu Bohuslavu Foerstrovi (úryvky ze starších textů, Hudební rozhledy 7, 1954, č, 20, s. 930–931).

Černý, Miroslav K.: Čím k nám mluví Foerstrova hudba (Hudební rozhledy 12, 1959,č. 24, s. 1013–1016).

Zich, Jaroslav: Dvě malá f české hudby (Hudební rozhledy, 47, 1994, s. 34–35).

Karbusický, Vladimír: Co jsme dlužni Josefu Bohuslavu Foersterovi (Hudební věda 35, 1998, s. 3–45).

Peduzzi, Lubomír: Dvojí hold J. B. Foersterovi (Opus musicum, 32, 2000, č. 1, s. 13–19).

Kvěch, Otomar: Josef Bohuslav Foerster. 150 let od narození (Hudební rozhledy 62, 2009, č. 12, s. 48–50).

Reittererová, Vlasta: Josef Bohuslav Foerster (Harmonie, [17], 2009, č. 12, s. 9–12).

Reittererová, Vlasta: „Poutníkovy cesty“: Josef Bohuslav Foerster (In: Přednášky z 53. běhu Letní školy slovanských studií, Praha 2010, s. 203–223).

Antonicek, Theophil: Musiker aus den Böhmischen Ländern in der Förderung durch das K. K. Ministerium für Cultus und Unterricht (Musicologica Brunensia 2010, č. 1–2, s. 25–26).

Fojtíková, Jana: Pozůstalost Josefa Bohuslava Foerstera (Musicalia 2, 2010, č. 1–2, 2010, s. 6–21, anglicky tamtéž, s. 22–35).

 

IV. Texty o operním díle

Nejedlý, Zdeněk: Česká moderní zpěvohra po Smetanovi (Praha 1911, s. 161–122).

Pala, František: Foerstrova zpěvohra Srdce (Praha 1924).

[Texty různých autorů] (Národní a Stavovské divadlo 7, 1929–30, č. 19–20).

Pala, František: Eva (Praha–Brno, 1938).

Racek, Jan: Srdce. Foerstrovo dílo lásky a bolesti (Praha 1940).

Pala, František: Josef Boh. Foerster (In: Josef Hutter – Zdeněk Chalabala, eds.: České umění dramatické. Zpěvohra, Praha 1941. s. 225–267).

[Texty různých autorů o Deboře] (Národní divadlo 20. 1. 1949).

Plavec, Josef: J. B. Foerster a Národní divadlo (Národní divadlo 35, 1959–60, č. 3, s. 6–9).

Hermannová, Eva: Proč se nehrají (Divadelní noviny 13, 1970, č. 10, s. 4).

Hostomská, Anna. Průvodce operní tvorbou (Praha 101999, s. 494–502).

Karbusický, Vladimír: Salomon Mosenthals und J. B. Foersters “Deborah” und Gustav Mahlers Auferstehungssymphonie (In: Kritische Musikästhetik und Wertungsforschung: Otto Kolleritsch zum 60. Geburtstag, Wien 1996, s. 73–95).

Šálek, Cyril: Jak Foerster četl Gazdinu robu (Hudební věda. 38, 2001, č. 1/2, s. 154–162).

Hrdinová, Radmila: Nás vede láska, láska je všecko! (Svět a divadlo, 12, 2001, č. 5, s. 27, 28–33).

Herman, Josef: Ten, který bloudí svou existencí (Divadelní noviny. 10, 2001, č. 11, s. 4).

Šálek, Cyril: Lyrismus ve Foersterově opeře „Eva“ (In: Z Českého ráje a Podkrkonoší, Semily 2002, [svazek] 15, s. 177–184).

Kopecký, Jiří, Lyrická opera Eva Josefa Bohuslava Foerstera, Julius Zeyer a Louis Gallet (Hudební věda, 47, 2010, č. 4, s. 359–382).

 

V. Texty o sborech, kantátách a oratoriích

Krejčí, Iša: Josefa Bohuslava Foerstra mužské sbory (In: Sborník prací k padesátým narozeninám profesora Dra Zdeňka Nejedlého, Praha 1929, s. 192–198).

Plavec, Josef: Foerstrova kantáta Svatý Václav (Věstník pěvecký a hudební 34, 1929–30, 3 pokračování).

Pala, František: Foerstrova kantáta „Svatý Václav“ (Tempo 9, 1929–30, s. 3–23).

Plavec, Josef: Sborová tvorba Josefa Bohuslava Foerstera (Praha 1948).

Fikrle, Rudolf: Lidovost Foerstrova sborového díla (Hudební rozhledy 2, 1949–50, č. 4–5, s. 101–103).

Černý, Miroslav K.: Josef Bohuslav Foerster. „Kantáta 1945“ (Hudební rozhledy 8, 1955, č. 8, s. 387–390).

Smolka Jaroslav: Česká kantáta a oratorium (Praha 1970, passim, zvl. s.134–150).

 

VI. Texty o písních

Svoboda, Jiří: Písňová tvorba Jos. B. Foerstra (Hudba a škola 2, 1929–30, 6 pokračování).

Gabrielová, Jarmila: Josef Bohuslav Foerster: Písně na slova Karla Hynka Máchy op. 85 (In: Písňová tvorba českých světových autorů, Plzeň 2000, s. 30–42).

Gabrielová, Jarmila: Opus magnum Josefa Bohuslava Foerstera. Milostné písně op. 96. na slova Rabíndranatha Thákura (Hudební věda 34, 1997, č. 3, s. 267–286).

Smetáčková, Míla: Neznámé Foerstrovy písně (Hudební rozhledy 65, 2012, č. 4, s. 20).

 

VII. Texty o církevní hudbě

Štikar, Jan: Josefa Bohuslava Foerstra Glagolská mše (Praha 1926).

Sychra, Cyril: Foerstrova hudba duchovní a církevní (Cyril 65, 1939, č. 8–10, s. 77–86; Cyril 66, 1940, č. 1–2, s. 4–15).

Židek, Tomáš: Církevní tvorba Josefa Bohuslava Foerstra z pohledu sbormistra (Cantus. 21, 2010, č. 1, s. 36–38).

 

VIII. Texty o literárním a výtvarném díle

Taraba, Bohuslav: J. B. Foerster – malíř (Česká hudba 35, 1932, č. 10).

Pražák, Albert: Foerstrovo slovesné umění (Praha 1940).

Kudrna, Miroslav: Josef Bohuslav Foerster, slyšet obrazy (Praha 2012).

 

IX. Texty o jiných dílčích tématech

Bartoš, Josef: Josef Bohuslav Foerster a Josef Václav Sládek (Listy Hudební matice 2, 1922, s. 53–56, 77–83).

Pala, František: Nejnovější tvůrčí období Josefa Bohuslava Foerstra (Smetana 16, 1926–27, s. 33–36, 49–54).

Patzaková, Anna (ed.): Prvních deset let Československého rozhlasu ([Praha 1935], passim).

Šourek, Otakar: Dvořák a Foerster (vzájemná korespondence 1887–95, Tempo 14, 1934, s. 129–139).

Pala, František: Josef Bohuslav Foerster. Osobnost harmonická a sdružující (Hudební rozhledy 12, 1959, č. 24, s. 1017–20).

Špelda, Antonín: Josef Bohuslav Foerster a Plzeň (In: Sborník Pedagogické fakulty Západočeské univerzity v Plzni. Umění, svazek 15, Praha 1966, s. 41–121).

Spousta, Vladimír: Josef Bohuslav Foerster a Moravské Budějovice (Třebíč, 1968).

Pospíšil, Vladimír: Foerstrův návrat (Hudební rozhledy 22, 1969, č. 21, s. 654–5).

Stavinohová, Zdeňka: Umělecké přátelství (Josef Bohuslav Foerster a překladatel Otto František Babler, Opus musicum 23, 1991, č. 2, s. 56–58).

Řezníček, Ladislav: Česká kultura a Edvard Grieg (Praha, Oslo 1993, nepag., 3 dvojlisty a 3 listy).

Spousta, Vladimír: Integrace základních druhů umění ve výchově (Brno 1997, s. 46–49).

Karbusický, Vladimír (ed.): Besuch bei Cosima eine Begegnung mit dem alten Bayreuth : mit einem Fund der Briefe Cosima Wagners (Hamburg 1997).

Spousta, Vladimír: Josef Bohuslav Foester a moravskobudějovická větev jeho rodu (Moravské Budějovice, 2006, 52 s.).

Hrdlička, Richard: Rodinné vztahy skladatele J. B. Foerstera k Táboru (Rodopisná revue 1, jaro 2007, s. 2).

Reittererová, Vlasta: K vídeňským létům (1903–1918) Josefa Bohuslava Foerstera (Hudební věda 47, 2010, č. 2–3, s. 167–230).

Krejča, Vlastimil: Skladatel pro Jičínské nejmilejší (Noviny Jičínska 11, 2. 1. 2012, č. 1, s. 17).

 

http://sjbfoerster.cz

www.rozhlas.cz/klasika/skladatele/_zprava/josef–bohuslav–foerster––1046630

Archivalie

Národní muzeum – České muzeum hudby Praha.

Národní knihovna ČR.

 

Mojmír Sobotka

Datum poslední změny: 10.1.2017